O výletě do Švédska, o mořské nemoci, o absenci lachtanů, o přítomnosti hmyzů a o nepochopení na moři. Román vyznačující se značnou neobjektivitou až fabulací. Prosím dotyčné, aby se necítili dotčeně.
„Jeďte rovně. Za 576 km odbočte vpravo.“ Budíme řidiče Albeyho, který pootáčí volantem o dva stupně a strachuje se, abychom v zatáčce nezlomili kajaky. Brčko, ačkoliv k náčelnictví přišel jak slepej k houslím, se poprvé projevuje autoritativně a nutí posádku, aby přesednutím na pravobok vyvažovala vůz.
GéKáčko a spol. se vydalo na daleký výlet, konečně tím správným (čti severním) směrem. Cestou se vzpomíná na předčasně zesnulé – v dobrém na Indiána, který nás zásoboval desetikilovým plátkem sekané, a ve zlém na Vítka, který tuto akci zorganizoval, ale nakonec mu nezbylo nic jiného než se účastnit jako distanční náčelník na telefonu. Kvůli tomu nikdo z nás neví kam jedem, jak se tam dostanem a co tam budem dělat.
V létě roku 1912 vyplula loď Svatá Anna pod vedením námořního kapitána Brusilova z Petrohradu s cílem Vladivostok na Kamčatce. Aby ušetřili náklady na cestu, vydali se „severní cestou“ (kolem Skandinávie, přes Karské moře, podél Sibiře…). V Murmansku doplnili zásoby a posádku, která nakonec čítala 24 lidí, a vyrazili do Karského moře. Poměrně brzy narazili na plovoucí led, až v říjnu uvízli v ledu úplně. Kapitán při zásobování lodi počítal i s variantou, že budou muset v ledu jednu zimu přezimovat.
