Lumír ve Smradlavé zátoce
Hledáme Putin (termínus technikus) tj. místo, kde se dobře naloďuje do kajaků. Vedle Evičky se vrší kopa chlebů, lahví s alkoholem, krabic se sekanou a botami. Čekáme. Po chvíli nás Evička upozorňuje, že na této hromadě harampádí, pod kterou se zřejmě nalézá kajak, hodlá plout. Získává tak novou přezdívku Lumír Drápal na cestě kolem světa.
Náčelník velí kam máme plout, načež svůj pokyn několikrát mění až jej úplně ruší a my se samovolně proplétáme mezi ostrovy. Fouká! Někomu se to líbí, někomu zamrzá úsměv. Brzy parkujeme ve Smradlavé zátoce a stavíme si stany U velkého lejna. Nenechte se mýlit, je to jedno z nejkrásnějších tábořišť. Pokroucené zakrslé stromy, sytě zelená tráva, žulové balvany ledabyle poházené kolem, prostě idylka. Alespoň do té doby, než Malá Markéta (která ve skutečnosti není malá, ale nevím jak jí odlišit ode mě, která ve skutečnosti jsem velká) provádí detailní inspekci nohou a na těch svých nachází klíšťata v množství větším než malém, cca 60 kusů. Lumír nás neustále zásobuje potravou pevnou i tekutou, pod jejímž vlivem nám zítřejší předpověď 12 m/s připadá jako bezvadné dobrodružství.
Betrachtujem počasí
Nejkratší seakayakový výlet v historii
Fouká. Bohužel kvůli nedostatku pomůcek nemůžeme ověřit, zda se chůze s deštníkem stává nesnadnou. Honza je po ránu nevrlý a urychlený, poněvadž když se Brčko vzbudil, prý na něj koukal. Honzu se nám nedaří svázat tesa páskou, a tak začíná být výjezd na moře nevyhnutelný. „Jako je to tam teda hustý“ hodnotí situaci nejstabilnější pádler výpravy poté, co si udělal malý výlet do velkých bílých čepic. Ačkoliv signifikantní výška vln je téměř nesignifikantní, silný nárazový boční vítr způsobuje na hladině poněkud chaotické podmínky a ztěžuje postup. Bledé tváře blednou. Kajaky se kývou. Kačenka, která sedí v sýčku (termínus technikus) poprvé, přestává kvůli totálnímu soustředění mluvit. Lumír a její sestra doprovázeny Honzou vzaly dráhu. Rozhodnutí je velmi rychlé – Smradlavá zátoka volá. Otáčka do směru po větru je jen trochu dramatická a už surfujeme zpět domů. Splašenou Evičku, která si v podezřelé blízkosti skalnatého pobřeží koleduje o setkání třetího druhu, krotí Honza s Brčkem a v pořádku jí dopravují do zátoky, aniž by jim fyzicky ublížila.
Je to s námi nahnuté
Na sekanou neberou
Druhý nejkratší výlet v historii seakayakingu a naše zpátečnické rozhodnutí později hodnotíme jako užitečnou formativní zkušenost do budoucího života a odpoledne trávíme alternativním programem, který nejenže nenese ovoce, ale ani ryby. Asi je to návnadou. Na sekanou ryby moc nejdou. Honza se jí snaží laboratorně nahradit živým lučním koníkem, který mu ještě před fatálním piercingem raději uskakuje do vody. Příště prý budeme chytat na žížaly. Proto je třeba do země zatlouct grónské pádlo a vibrovat jím, žížaly vylezou samy. Albey to komentuje jako jediné rozumné využití grónského pádla. Honza se zajímá o to, jak dlouho vydrží saranče mávat pod vodou křídly a vůbec mu nevadí, že saranče bylo evidentně před několika dny přejeto nákladním vozem. Sestry chtějí protestovat kvůli Brčkovu úmyslu chytat ryby na koně.
Druhý pokus o vyplutí byl úspěšný
Pět hodin odpoledne. Tento originální čas vyplutí se snažíme obhájit tím, že vítr už se zklidnil, což je ovšem pravda jenom částečně. Po ranní dezorganizaci se držíme pěkně pohromadě a houpeme se na vlnách všichni ve společném rytmu. Kačenka mluví, i když velmi úsečně. Sestry jsou nervózní a přejí si znát směr kam jedem, což jim náčelník velmi ochotně sděluje: „směřujte támhle na to první, jak končí to zelený.“ Markéta Malá směřuje tak urputně, že si nevšimne obřího balvanu, u kterého se lámou už tak slušné vlny, které zde tvoří vertikální balící se překážku. Zatímco se všichni připravujem na nejhorší, Markéta vyplouvá s úsměvem. Kus otevřeného pobřeží je za námi, s úlevou přistáváme na ostrově U ptačích koster a všímáme si, že Honza nám trochu bledne. Tvrdí, že je to tím, že neustále betrachtoval (termínus technikus) kompas.
Nakonec to zapíchnem na tábořišti zvaném Pavoučí ostrov. Je zde krásný anglický parčík, ale množství a rozmanitost hmyzu skákavého, létavého, lezoucího i jiného způsobuje občasné záchvaty paniky hlavně u obou Markét. Naštěstí nejsou slyšet, protože HB duo (Honza, Brčko) spustilo svůj hlučný tryskovařič.
Invaze v Zátoce sviňulí
Malá Markéta už přestala počítat klíšťata. Honza nám předává veškerá moudra načerpaná v parazitologickém ústavu akademie věd a tak brzy víme, že jsou to nymfy, a že kdybychom je chtěli nachytat a prodat je Helence za 10 Kč/pár, musíme chodit po louce a tahat za sebou bílý hadr. Zjišťujem, že zde stačí položit na zem hajzlpapír a přejmenováváme Švédsko na Zemi plnou nymf (Honza) alias Země plné malých zmrdů (Malá Markéta).
Balení by nám šlo mnohem lépe, kdyby nás Brčko neznervózňoval větami typu: „jasně, vždyť je času dost“, za tři minuty: „no, vždyť nikam nechvátáme“, za tři minuty „vždyť jsme tu na dovolený, ne?“. Těmito pokyny, jak se později ukáže, nechtěně kope hrob jakýmkoliv kajakářským ambicím.
Colours of Sweden
Pádlováni je dnes poněkud mdlé, i když scenérie je pěkná. Z moře vykukují holé žulové zaoblené ostrůvky, na kterých bohužel musíme konstatovat naprostou absenci lachtanů. Vedro jak na Jadranu. Připalujeme se a na Honzu zase něco leze. Je to mořská nemoc. Ryby neberou. Nemáme vodu. A vjíždíme do vojenského prostoru. Žluté cedule jasně říkají, kde se nemáme pokoušet o přistání. Bohužel jsou úplně všude asi půl dne. Plujeme ve stínu radaru a přistáváme pod hlavicemi děl. Vracím se s novinkou, že je tady prý na kopci červená budova a je to pumpa. Skutečně nacházíme červený domeček, kterému ze zdi kouká fífák a natáčíme si z něj kekel (alespoň tak pravil náčelník). Už dávno plujem a sestry F se mě pořád ptají, kde je ta benzínka. Brzy si ujasňujem, že pod pojmem pumpa si né každý představí čerpadlo vody. Dezintegrace výpravy je odpoledne už totální. Náčelník se zbavuje veškeré zodpovědnosti tím, že nám zadává za úkol najít kempsajt. Je to první loučka a dnes se jmenuje Zátoka Ploštěnek, ačkoli ani vědec mezi námi si není jistý, zda ploštěnka je ten správný termín pro podivného brouka připomínajícího pásovce.
Na krátkém společenském večírku se Markéta Malá snaží experimentálně dokázat, že hovno hoří. Následně se její sestra pokouší dokázat, že Markéta hoří, čímž ukončuje veškerou zábavu. Sestry i bratři se ubírají do spacáků až na mě a náčelníka, kteří nad láhví vína statečně vedeme každý svůj monolog o důležitých tématech seakayakingu a života vůbec.
Ostrov Sražených koní
Honza je po ránu nevrlý. Kromě toho, že na něj Brčko ve spánku kouká a venku prší to přičítáme také mořské nemoci. Situace se upravuje následkem pozření jakýchsi tablet. Poté, co nastupuje jejich účinek, vybíhá Honza ze stanu a začíná lidem ničit věci. Mně například zničil nefunkční vařič i drátek, kterým se v něm šťoural.
Evička ve velkém hubí ploštěnky grónským pádlem. Albey chtě nechtě musí uznat druhý smysluplný způsob využití tohoto nástroje. Posádka je zase rozladěná a Honza bez ostychu pokračuje v mořské nemoci, ačkoliv hladina moře připomíná kačák v Křemži. Jsme v souostroví Blekinge. Skutečně jen takhle odporné slovo může švédsky vyjadřovat stav moře, který se anglicky řekne dead calm a španělsky calma chicha, neboli mrtvolný klid. Prostě na moři jsou sračky. A to ani nejsou čtyři. Mrtvolný klid bohužel postihl i posádku. Stání na vodě začíná být neúnosné. Pod záminkou křížení plavební dráhy a blížícího se zvratu počasí se nám daří uvést skupinu do pohybu. Projíždíme ostrou palbou, míjí nás několik strašidelných šedivých armádních lodí a ponorka má takové mimikry, že si jí ani nevšimneme. Vítejte v Karlskroně.
Honza jde do lékárny pro něco proti mořské nemoci. Paní lékárnice se ho sice ptá, jestli jí třikrát týdně ryby, ale nakonec se slituje a prodává mu dvě krabičky se záhadnými nápisy. Zbytky výpravy jdou na žvanec a já jdu na Vikingy. Guidi kajakářské skupiny jsou alespoň trochu sdílní, a tak se dovídám o údajně pěkných částech souostroví a na oplátku jim sděluji, v které nejlepší půjčovně na světě si mají půjčit sýčka, až si přijedou zapádlovat na Lipno. Také je upozorňuji na existenci Grónského klubu, seznamuji je s vlajkou a jednotlivými členy, dokonce i těmi nepřítomnými.
Smutný osud seakayakáře Odpoledne provozujeme takzvaný industrial kayaking kolem přístavu ještě stále lemovaného žlutými bójemi se zákazem vstupu nebo spíše vplutí. Míjíme bizarní čtverhrannou pevnost, která se jen tak osamoceně vynořuje z moře a industrál způsobuje další vlnu tropického šílenství. Evička se ptá, kam má jet. Tak vzniká Seznam zakázaných výrazů pro náčelníky, na kterém se ocitají tyto oblíbené Brčkovo položky:
– to je jedno
– kondicionál v jakékoliv formě
– více méně
– no uvidíme
– červený trojúhelník
Honza tvrdí, že vágnost náčelníkových pokynů je ve skutečnosti způsobena slepotou. Albey se věnuje novým trendům v seakayakingu – po vzoru paddle leashe vymýšlí důmyslný systém spojování věcí. Pokud berete vážně bezpečnost svojí a svých kamarádů na moři, musíte si nutně přivázat ešus k vařiči, víčko k ešusu, lžíci k víčku, nůž k lžíci a jelikož nůž musí být logicky svázán s vestou, kajakář se tak nikdy neocitne v ohrožení smrti hladem. Návštěva civilizace nám očividně prospěla. Obsazujeme tábořiště na ostrově, Brčkovi se sice nelíbí trus na podlaze, Honzovi je to moc blízko, sestry by upřednostnili jiný výhled a Albeymu uplavaly ryby, ale nakonec tyto skutečnosti ignorujeme.
Nástup zoufalství
Kolik se nám jich vejde do stanu na stojáka?
Kačenka má na ostrově spoustu jmenovkyň. Bohužel tuto skutečnost zjišťujeme v pět ráno, kdy v houfech přelétávají nad tábořištěm a vydávají u toho hlasitý doprovod. Ráno ještě vylepšuje desetihlavé stádo koní divokých, které se nám vysokou rychlostí žene přes ložnici a v patách jim běží koňofilní sestry s fotoaparáty. Největším oříškem je zařídit, aby se na fotce koní neobjevil stan, člověk nebo kajak, poněvadž by z toho jasně vyplývalo, že koně nám sahají po pás. Srandovní mikrokoně s námi pobyli přes snídani. Za tu dobu stačili ožužlat jednu Hiko bundu, sežrat Kačence jablko k svačině, prokopnout zánovní Lookshu a seřadit se vedle stanu sester, které se chystaly podniknout experiment, zda se jim vejdou tři do stanu na stojáka.
Zaznamenáváme další degradující tendence. Naloďujeme se čím dál tím později a vyloďujem čím dál tím dřív. Zato přestávky na oběd jsou čím dál tím delší. Čas strávený na vodě se tak redukuje na nezbytně nutné minimum. Náčelník už to vzdal a místo ironických vět o dovolené vytrvale obíhá ostrov a mluví do obřích dubů, které mu jsou sympatické, protože jsou ještě starší než on.
O pádlování, které téměř přestalo probíhat, tudíž můžu napsat pouze to, že Albey konečně chytil rybu. Zželelo se mu jí ale, a tak místo na pánvičku putovala zpět do vody. Dále, že se Lumír zasloužil o své příjmení Drápal, poté co projel se skleněnou Metaxou přes kamennou hráz mezi ostrovy.
Derivace posádky
Odpoledne jsme konečně zase spatřili otevřené moře, po kterém už se mi v Blééékinge tak stýskalo. Ani Honza na pohupující vlnky nic nenamítal, Brčko mu zřejmě podal dostatečnou dávku drogy. Nejmenovaná část výpravy se ovšem pohybovala šnečím tempem, což vedlo náčelníka profesora k ukvapenému prohlášení, že by nás všechny nejraději zderivoval. Kupodivu nejmenovaná část dokázala ještě zpomalit, takže náčelník propadl trudomyslnosti, zatímco Honza vyjádřil přání být doma na gauči, koukat na film a cpát se u toho koláčem od Helenky. Evička vyjádřila nesplnitelné přání, aby nikdy nebyla bývala uchopila pádlo do ruky nebo se tak alespoň tvářila. Tábořiště bylo asi 1 km daleko, rychlost konvoje se už tou dobou ovšem blížila nule, místy dokonce vykazovala záporných hodnot. Bohužel tímto dnem jsme byli nuceni změnit přezdívku GK alias Pojízdná Chlastačka na NP, neboli Nepojízdná Chlastačka.
Mor a choleru
Vysoce motivační se ukázalo být i tábořiště se stonehengem z doby bronzové a obrovským pohřebištěm z epidemie cholery v 19. století. Samozřejmě, že i toto tábořiště mělo své mouchy, nebo spíše komáry. Večer došlo k menší potyčce ohledně tempa pádlování a do seznamu zakázaných slov přibyla „dovolená“ a instrukce „to je úplně jedno“ obzvlášť pokud jde o to, z které strany objet ostrov o velikosti 50 metrů a také o to, zda jet k levému či pravému trojúhelníku. Vzhledem k okolnostem byla zítřejší trasa naplánována na 6 km.
Už se ten Tálinskej..
8 h – 1,3 m/s, 11 h – 1,6 … tak vypadala sms s předpovědí počasí. Při pohledu na krátké bílé vlny na moři poněkud podezřelá informace. Bylo zřejmé, že pokud sedneme do kajaků, budeme za hodinu v Německu. Na nenápadnou otázku Janě Švédce, zda nám neposlala předpověď pro Tálinskej rybník jsem uraženě nedostala odpověď. Naloďujeme a s uragánem v zádech se letmo ubíráme k nejbližšímu ostrovu. Píp. Windguru mi oznamuje, že se spletl a neposlal nám předpověď na Tálinskej rybník, nýbrž na nádrž Nechranice.
I tento stav moře však vzbuzuje nespokojenost. Schováváme se mezi ostrovy, kde dochází k menšímu navigačnímu erroru. Honza v rámci prevence mořské nemoci předal GPS Brčkovi a tak hledáme průjezd tam, kde je jasné, že by to musel být asi kilometrový tunel. Taktika schovávání se před větrem se ukázala nešťastná, neb někteří účastníci zase zapomněli, že k pohybu vpřed je třeba vkládat pádlo do vody. Následuje má menší osobní krize. Sestry se zdají být znechuceny pádlováním, já a střídavě i kluci jsme znechuceni nepádlováním a všichni dohromady se tváříme jak banda kyselých citrónů na hladině. Možná je to tím, že Lumírovi došlo portské. Po obědě se rozhodujeme tuto agonii neprodlužovat a zakotvit někde, kde si bude každý moci dělat co chce. Vyrážíme k ostrovu, na kterém má být tábořiště. Po cestě dochází k velmi památné události, kdy si naspeedovaný a zoufalý Honza jakožto zakládající člen svévolně dovoluje rozpustit Grónský klub s tím, že tohle nemá budoucnost.
Z mraku na obzoru se spustil podivný černý kužel a v sladké nevědomosti jedeme bouřce do chřtánu. Honza betrachtuje ostrůvek, ale otáčí a diskusi o tom, jestli se ukryjeme zde nebo na pobřeží ukončuje Evička svými neskrývanými antipatiemi k pobytu na ostrovech. Brzdíme v hnusném pichlavém lese, když už se z nebe snáší bílá opona vody. Bouřka je poměrně rychle pryč a Albey v nejbližší zátoce objevuje tábořiště s výhledem, bez komárů a s ohništěm. Zde nás opouští většina výpravy, která smrtelně zanevřela na seakayaking.
Tento způsob trávení léta…
Bouři v chřtán
I can´t get no Satisfaction
S BH duem s
i odjíždím ventilovat nahromaděnou frustraci do vln po bouřce, které správně předpověděl Honza, a které naprosto překonávají naše očekávání. Za majákem jsou až signifikantní. Široké, vysoké a pěkně spořádané. Kluci mi tvrdí, že černého mraku co máme za zády, netřeba se bát. Houpeme se nahoru a dolů, občas křičíme, protože se nevidíme, nadšení stříká ušima. Moje Sviňucha je nejlepší loď na světě i přesto, že je z plastu. Nezarazí jí ani, že se pod námi najednou zvedne vlna, která nemá na druhé straně normální svah dolů ale spíše kolmou zeď. Pád do hlubin, Sviňucha se na rozdíl ode mě ani neotřese. Honza září štěstím a vypadá to, jako že k zanořenému kameni velikosti menší velryby míří schválně. Z moře vidíme jen jak Triena mizí za oblakem létající pěny. Chvíle napětí, Honza je buď hodně odvážnej nebo úplně blbej, ale pořád živej. S nevěřícným výrazem vyjíždí z tříště a tvrdí, že si překážky prostě vůbec nevšiml. Hodinky jsou neúprosné, a jelikož jsme ohlásili, že se vrátíme před hodinou, rychle pádlujem zpět, i když představa, že by se po nás někdo sháněl se nám zdá poněkud naivní. Konečně spokojení. Doma také všichni spokojení.
Večer jsme naposledy usedli kolem ohně. Na moje hlasové výlevy při setkání s pavouky byli už tou dobou všichni zvyklí, přesto jsem dnes večer očividně překonala únosnou míru jekotu. Nenávistné pohledy mě pronásledovaly až do té doby, než jsem ostatním ukázala ropuchu, co mi vskočila do klína a měřila alespoň půl metru. Byla to ta největší a nejsližštější (tj. nejvíce slizká) ropucha na světě. A pokud to byl zakletý Viking, tak měl zvolit jinou taktiku sbližování.
Fyzické a psychické útrapy na konci výpravy jsou jíž dávno zapomenuty
Honza nám na dobrou noc vyprávěl o šestihranném skupenství vody ve varu při tlaku 1041 Hpa a Markéta Malá ho velmi taktně upozornila, že úplně stejně by na ní mohl dělat, cituji, „bla, bla, bla, bla.“
Je věčný?
Poslední den, ve vzduchu vlhko, na moři sr.., a nálada jak jinak než pokleslá. Tempo i v dešti mizivé. Propadám záchvatu stesku po pádlování a vyrážím vpřed. Náčelník propadá taktéž zoufalosti, otáčí kajak a vypadá to, že dnešní trasu bude celou couvat. Sedm kilometrů k Putinu. Loučíme se z mořem, úsměv už nedokáže vyloudit ani Cimrman, kterého si pouštíme cestou v autě. Naštěstí situaci zlepšuje shopping v supermarketu a nákup dárků pro neúčastníky. Švédské pivo na palubě trajektu, obhlížení námořních map, possible crossing a tři výložky na rameni znamenají, že dotyčný námořník je Pruser. Předsevzetí, že příště domyslíme logistiku výpravy tak, aby si každý přišel na své, a že už nikdy nepojedem na dovolenou. I Grónský klub to možná přežije, jelikož ostatní zakládající členové projevili nesouhlas s Honzovým samovolným rozpuštěním tohoto spolku a po telefonu vzkázali, že GK je věčný.
Slovník termínů techniků
Putin = put-in – místo vhodné k vyloďování z auta a naloďování na kajak
Betrachtovat = pozorovat, oblíbená pasivní činnost náčelníkova
Sýčko = odborný termín pro seakayak z dílny Ká servisu
Ploštěnka = sviňule
Diskuse uzavřena.