Pádlování na Islandu

O tom, že na Island pojedeme, jsme se s Pavlou rozhodli poměrně včas (v prosinci loňského roku), ale moje jednání s Faerskou společností, která provozuje trajekt ohledně naložení lodí, byla zdlouhavá a hlavně neúspěšná. Přesto, že jsem jim zaslal dost ilustrativní nákres situace na palubě trajektu, kde přeci naše přečuhující kajaky na střeše nikoho neomezí, ani se nenamáhali s odpovědí.

Proto jsme nakonec zvolili plán B a namísto našich lodí, jsme si u Nejlepší půjčovny domluvili zapůjčení dvou Eliz, které měří pod 5 metrů. Tímto Evičce moc děkujeme! Druhý podstatný detail, který jsme museli vyřešit, bylo auto. Přece jen jsem si na islandské silnice se svojí Octavií netroufl. I tady jsme měli štěstí a jeden kamarád nám půjčil pořádné terénní auto. Takže ještě děkuju Petru Pilátovi za významnou pomoc.

Bohužel tyhle záležitosti si vyžádaly nějaký čas na řešení a po Novém roce začaly ceny trajektu stoupat, takže jsme tím promrhali asi 7.000,- Kč. Inu, kdo zaváhá – ten musí víc platit.

Na cestu samotnou jsme měli 2 týdny, ovšem jeden týden sežere přeprava k trajektu a pak jízda po moři. A protože jsme byli zvědaví jak na vnitrozemí Islandu, tak i na moře, zvolili jsme cestování kombinované. Pádlování pro nás bylo vítaným doplňkem a zpestřením po jízdách autem a šplhání na kopce a sopky, nikoli ovšem náplní hlavní.

Voda má na Islandu mnoho podob

O Islandu samotném se tady rozepisovat nebudu, to se podle mě moc nepatří, ale kajakování se nám povedlo, i když zrovna první příležitost nevyšla. Bylo jí jezero Mývatn, na kterém jsme se chtěli „rozjezdit“ a užít trochu bezpečí. Bohužel jsme dorazili na přelomu června-července a hladina jezera byla plná ptáků, kteří zrovna hnízdili a vyváděli mladé. Utřeli jsme tedy nosy a jezero objeli jenom v autě, s loděmi provokativně přivázanými na střeše. Smutný pohled.

Náladu nám ale spravil velký otevřený fjord u Husavíku. Je to oblast vyhledávaná turisty lačnými po pohledu na velryby, prohánějícími se ve studeném moři. My jsme na tuto atrakci rezignovali, protože v době našeho příjezdu do oblasti panovalo nezvyklé horko (snad 18° C) a téměř bezvětří. Při první příležitosti jsme našli přístup k moři a lodě naházeli do vody tak rychle, jak to jenom šlo.

Brzy po vyplutí směrem k severu jsme byli odměněni. Kolem nás kroužila spousta ptactva a hlavně nesmírně legrační papuchalci. Je to opravdu čistá radost potkat je na kajaku, přímo v jejich prostředí. Pozorovali jsme je pak ještě mnohokrát, ale tohle první setkání bylo nezapomenutelné.

Krásné odpoledne u Husavíku. 

Pomalým tempem jsme projeli kolem města Husavík a kousek za majákem se otočili k cestě zpět. Přitom jsme se potkali s velrybářsko-výletní lodí, pro kterou jsme byli atrakcí asi na úrovni těch velryb (zastavili a fotografovali si nás tak usilovně, že jsem zvažoval, zda bych se neměl na kajaku naučit třebas žonglování, aby z toho příště něco měli.) A pak se po našem pravoboku objevili tři delfíni. Vábili nás jak Sirény, stále dál a dál od břehu, až mě Pavla musela násilím otočit zpět, což se stalo v pravou chvíli.

Před odjezdem jsme si vyslechli varování, že počasí na Islandu je opravdu nevyzpytatelné a mění se velmi rychle. No, tak to je tedy fakt. Přesně v okamžik, kdy mě Pavla donutila otočit loď zpátky k autu, jako kdyby někdo nahoře otočil vypínačem a idyla byla v několika minutách pryč. Scéna se proměnila ze sytě modré, zrcadlově klidné hladiny prozářené sluncem, na šedý (a pocitově náhle mnohem studenější) nevlídný kus moře, bičovaný silným větrem. K dovršení všeho vítr foukal od jihozápadu a pokud by nás vzal sebou, další zastávkou mohlo být asi Grónsko, nebo severní pól. A nutno podotknout, že vydrželo foukat další dva dny a vítr zesiloval a zesiloval.

Hodně vylekaní jsme se po krátkém boji nakonec k autu dostali. Měli jsme zase jednou kliku a potvrdilo se nám, že je třeba jezdit jenom tam, kde se na to cítíme. K tomu došlo o 3 dny později. Vybrali jsme si k tomu Eskifjordur. Ten je na začátku rozdělen na dva konce a tak trochu připomíná gigantické kalhoty nestejné délky. My jsme v oblasti „rozkroku“ přejížděli z jedné nohavice do druhé. Ta první je známá tím, že v ní vyrostla obří hliníkárna, která sice není asi příliš ohleduplná k životnímu prostředí (vypadá jak Verneovo Ocelové město), ale zase přináší spoustě lidí práci. Těžko jí z našeho pohledu hodnotit.

Ve druhé nohavici je město Eskifjordur a na jeho začátku minimaják, u kterého je cache. Tu jsme pochopitelně museli odlovit a při té příležitosti jsme se seznámili s majitelem blízkého kempu. Ten se spolu se svými dvěma jehňaty, kterým dělá náhradní mámu, přišel podívat na neznámé kajakáře. Pochlubil se, že má kajaky dva, ale že mu to moc nejde a tak moc nejezdí. Ach jo, říkal jsem si. Já bydlet takhle u moře, z vody nevylezu. Ale kdo ví, třebas by mě naopak zajímaly lidové kroje z Horňácka.

Po dojezdu ke stanům jsme se dali do vaření a náhle Pavla periferním viděním zaznamenala, že se u břehu potopila nějaká divná kachna. Kdepák kachna. Byli to delfíni. A zase tři. Asi se s námi přijeli ze severu rozloučit.

Poslední den jsme trávili v nejvýchodnějším městečku na Islandu, v obci Neskaupstadur. Asi dva dny před tím jsme poznali pravou nefalšovanou Atlantickou mlhu. Tu, na rozdíl od mlhy pevninské, silný vítr nerozfouká. My jsme jí potkali na rozmezí severního Atlantiku a Severního ledového oceánu, kde vzniká mísením nestejně teplých vod. Byla opravdu výživná! V té bych na vodě opravdu nechtěl jezdit. U Neskaupstaduru jsme pro změnu zjistili, že existuje i mlha „přílivová“.

Poblíž Neskaupstaduru

Dojeli jsme tam odpoledne, kdy bylo ještě obstojně vidět a navečer jsme potřebovali kompas i na cestu ze stanu ke sprchám (mimochodem, mají tady parádní kemp a je úplně zdarma!). Druhý den jsme si chystali lodě na vodu, a když jsme byli v nejlepším, přišel se na nás podívat někdo z místního kajakářského klubu, čítajícího asi 20 kajaků. Nabídl nám, že můžeme využít k vyplutí jejich prostory, ale my byli téměř nachystáni a tak jsme s díky odmítli.

Poptali jsme se na vývoj počasí a prý „no, horší už to nebude“. Dobré. „A co mlha?“ „Buďte v klidu, ta se vrátí až s přílivem.“ Mlha tady doslova naplňuje fjord spolu s vodou a stejně s ní jej i opouští. Zajímavá podívaná – tady se vyplatí mít v GPS tabulky přílivů a odlivů. My jsme do přílivu stihli projet místní rezervaci, která je za městem směrem k ústí fjordu. Je v ní spousta kamenných útvarů, vodopádů a hnízdícího ptactva. Průvodce praví, že zdejší část Islandu je nejstarší (13 miliard, nebo miliónů, nebo nevím čeho let.) 

Pochopitelně nám její prohlídka z vody přinášela mnohem větší potěšení, než pěší chůze, které jsme se věnovali předchozí odpoledne. Prozkoumali jsme malé jeskyně, omyli lodě u vodopádů a bylo nám jasné, že naše cesta pomalu končí.

Naložili jsme lodě a přesunuli se k Seydisfjorduru, odkud vyplouvá trajekt. Našli jsme si místečko na břehu, kde jsme hodlali přenocovat a dali se do vaření večeře. Když tu náhle od města vypluli tři kajakáři. Říkal jsem si: „Hm, to jsou mi namakanci. Trajekt jede až zítra ráno, to jistě projedou celý fjord.“ A abych nezahanbil Grónský klub, zvažoval jsem, že hodím loď na vodu a přidám se k nim. Naštěstí, než jsem se rozmyslel, přistáli kousek od nás.

Ukázalo se, že je to místní průvodce se dvěma německými turisty, úplnými začátečníky. Všichni měli Hiko šprajdy a TNP pádla. Naše výrobky jsou prý levné, ale kvalitní. To potěšilo, stejně jako konstatování, že jsme si k přenocování vybrali pěkné místo. Byla to oblast, kde původně Seydisfjordur vznikl a teprve později byl přesunut na své stávající místo. Jako bonus nám ukázal cestu k pěti vodopádům, my jsme si po cestě odlovili naši poslední islandskou cache a na druhý den jsme vypluli na předlouhou cestu domů.

Během naší cesty po Islandu jsme našli tři prima příležitosti k vyjížďce na moře, což vzhledem k celkové délce pobytu (7 dní) považuju za úspěch. Projeli jsme severovýchodní čtvrtinu ostrova a viděli spoustu věcí, krajin a lidí. Pro další cestovatele tímto směrem dodávám, že varování ohledně počasí opravdu neradno brát na lehkou váhu a zásadní význam přikládám kompletní bezpečnostní výbavě. Mně ze všech vyfikundací odmítl fungovat pouze přijímač meteorologických předpovědí a varování Navtex a za vysílačku na zádech jsem hlavně u Husavíku byl hodně rád. Přístav plný lodí byl na dosah, tam by nám možná byla něco platná.

Setkání v mlze

A jestli zvažujete, že se tam taky vypravíte, neváhejte. Ceny, relativně příznivé zřejmě stále stoupají a hlavně si trajekt zajistěte co nejdřív, nejlépe na podzim předchozího roku. A jestli vám budou měřit kajaky na střeše, to vám neporadím. My jsme se výhody delších lodí ze strachu z kontroly vzdali a nakonec se pochopitelně ukázalo, že velikost našeho auta a nákladu vůbec nikoho nezajímala. Ale jisté to není. A nakonec – hlavní je zjištění, že na Islandu je krásně a pro kajakáře je to pěkná destinace. Kromě vysokých nákladů na dopravu, zde lze vyžít docela levně a příroda a moře za tu dlouhou cestu určitě stojí. Jen si nezapomeňte vzít teplou čepici.