Ve čtvrtek odpoledne tedy vyráží první jedinci ze Šternberka, aby posbírali po různých koutech republiky všechny ovečky a po „pouhých“ osmi hodinkách jízdy dorazili konečně do Jablonce, kde už čekal Standa a naštěstí i o něco větší tranzit, do kterého se všichni pohodlně přesunuli. Ještě navázat Standovy krasavice a kolem půlnoci už frčíme přes Jizerky na sever. Odpočatý Standa (spal přece celou hodinu doma v posteli) ochotně usedl s lahví Coca-Coly za volant a bez vystřídání nás bezpečně dovezl až k móři, i když navigace dělala psí kusy, aby tomu tak nebylo.
Po krátkém pátrání nacházíme parádní parkoviště s pouze jedním odstaveným obytňákem, jehož majitelé prchli, hned jak nás uviděli. Při balení všichni po očku okukují ladné tvary Elefterie. Velká zvědavost, jak jí to bude slušet na vodě a jestli bude poslouchat stejně dobře jako další Standovy lodě nás pohání k rekordním výkonům. Mezitím se na břehu shromáždilo i pár diváků, ale moře připomíná spíš Tálinskej rybník, takže bez velké atrakce všichni nasedáme a padáme odsud. Ještě krátké dohady, jakým směrem, protože Wlčice má od jisté doby nějakou nedůvěru k majákům, ale nakonec jí naše výmluvné povídačky o nejbezpečnějších místech na světě odzbrojí. Moře příjemně hópe a všichni si užívají ty krásné pocity volnosti, pohody a souznění.
Na volné vodě začíná foukat a to je pro nás dobré znamení. Musíme rychle najít vhodné návětrné pobřeží a vrhnout se do vln. Já jsem po krátké pauze na sváču jako první ukořistila „Elu“ a tak se řítím po větru a s větrem o závod a nadšení je obrovské. Vzápětí najdem místečko s příjemným příbojem akorát na rozcvičení, a tak točíme jedno kolečko za druhým.
Slunko je ale neoblomné a rychle ukrajuje poslední chvilky z parádního dne. Takže nezbývá než najít to správné místo na zastavení a táboření, což je na Rujáně trošku problém, protože je v podstatě vše soukromé. Ale co, risk je zisk a tak zastavujeme u stožáru, vaříme, popíjíme, rozebíráme první dojmy a kocháme se příbojem a žhnoucím západem slunce a je nám báječně. Jenže najednou, kde se vzali tu se vzali, německý ogárek s děvčicou a lahví šampáňa v ruce a nekompromisně nás posílají pryč z tohoto soukromého pozemku. Zkouším všechny možné fígle a když už mi dochází fantazie a propadám zoufalství, hošan se najednou slituje a že pokud se budeme chovat slušně (nechápu, jak vůbec mohl zapochybovat), tak můžeme zůstat a ráno vypadnout. Jsme šťastní jak blechy, a tak bereme s Motýlem hudební nástroje a zabékáme si ze samé radosti i pár oblíbených tříakordovek. Od moře ale táhne, což je příslib do dalšího dne a my se znaveni, jeden po druhém, vytratíme do svých plátěných domečků načerpat nové síly.
Ráno nás budí sluníčko a pohled na moře je víc než slibný. Vítr neustal celou noc a vlnečky jsou přímo ukázkové. Při snídani padne rozhodnutí – přesuneme se za kameny – to je místo asi o 300m dál, kam jsme byli původně vykázáni předchozí večer. Tam zakotvíme, vykrámujeme lodě a vrhneme se do vln.
Počáteční nejistotu vystřídá touha zkusit, co se stane, když člověk přestane mít ostych a už jsem hlavou pod vodou – tak to byl šupec! Ale nadšení je převeliké a tak znovu rychle do lodi. Postupně zkoušíme všechny lodě a porovnáváme vlastnosti. Standa jako kápo všech mořských vlků se obětavě vrhá do vln pro všechny plaváčky, radí, pobíhá, pomáhá a je zkrátka ve svým živlu.
Nakonec zláká Wlčici k tréninku záchrany a sebezáchrany nalezením pod vodou do kajaku a vyeskymováním. Dá to sice zabrat oběma dvěma, ale Wlčice nakonec vítězí a září jako lampión. K dalšímu tréninku záchrany zlákal Standa Jirku a zkouší spolu všechny možné techniky. Ostatní mezitím stále neúnavně točí kolečka proti vlnám – po vlnách – proti vlnám – po vlnách, zkouší eskymovat a na břehu pak probíhá živá diskuze.
Nezapomínáme samozřejmě ani doplňovat tekutiny a tak skoro ani nepostřehneme, jak nám sluníčko začíná naznačovat, že báječný den je třeba ukončit důstojným večůrkem. Zapalujeme hřbitovní svíčky jako imitaci ohně, taháme zásoby portského, hrajeme, zpíváme, klábosíme a je nám fajn. Nad námi měsíc v úplňku je už jen takový malý bonus těchto kouzelných chvilek. Únava ale kolem půlnoci vítězí a jeden po druhém se vytrácíme na kutě.
Kolem osmé nás slunéčko už ale zase tahá z „postele“, jenže dneska nás čeká už jen cesta k autu a zpátky domů. Snídani a nezbytnou kávičku okořeňuje místní borec „kiteborďák“, který se s větrem o závod proháněl po moři a zastavil se i na krátký pokec. Když ho vidíme, neodoláme a nasedáme ještě alespoň na chvíli do prázdných kajaků a proháníme se s ním ve vlnách.
Čas je ale nekompromisní a tak vyrážíme na pláž k autu. Přistání v příboji okořením místním čumilům jednou ukázkovou otočkou, protože blbej náklon je hned potřeba potrestat, aby si to člověk zapamatoval (bohužel jen o 180° neboť mělčina nic jiného nedovolí), ale dojem jsem rozhodně zanechala.
Zabalit, navázat lodě, posilnit se na cestu a padáme, ať si stihneme ještě kapku odpočinout a zotavit se do práce. Joj to byly naivní představy! Kolem 11 hodiny vykládáme Standu a já sedám za volant s představou, že za 3 hodinky budu v posteli. Hodím do sebe jednoho Monstera a řítím se s polomrtvou posádkou ku Praze. Rafička nafty se pohybuje někde kolem půlky a vše se zdá být naprosto v pořádku. Jenže čert nikdy nespí! Kolem 50km za Prahou se rozsvítí hladové oko a Jirka kapku znervózní – musím k nejbližší benzínce! Ta se ale bohužel v tomhle úseku nevyskytuje ani jedna a na 77km v kopečku se zlověstně rozsvítí všechny kontrolky a neuvěřitelné se stalo skutečností – došla nafta! Co teď? Kouknu na telefon – půl třetí!! Napadá mě jediná záchrana – kolega z práce – bydlí vzdušnou čarou asi 10km odsud – to si to ale slíznu. Váhám tak 1 minutu, ale ospalá posádka za zády mě donutí k akci. Ospalý hlas v telefonu mi na odvaze moc nepřidá, ale co už. Zkroušeně popisuju zoufalou situaci. Obětoval se! Vstal, dojel k benzině, koupil kanistr, naftu, projel se po dálnici 30km tam a 30km zpátky a zachránil nás!
Když vstávám kolem deváté do práce, poslední jedinci teprve dojíždí domů. V kanceláři kouknu na nevyspalýho Petra a moje první otázka je: „Neviděli jsme se dneska už někde?“Jó bylo to výživné, díky kamarádi !!
Diskuse uzavřena.