Plavbu již potřetí (to ale nevím jistě) organizuje její vynálezce, zástupce Největšího obchodu mezi vodáckými obchody v Čechách, všem známý Stanďoch. A reklamu nemohl udělat lepší! Ví, jak na nás. V jeho pozvánce se to totiž jen hemžilo slovy vzbuzujícími hrůzu a obdiv k odvážným účastníkům minulého ročníku. Byl to děsivý popis zamrzlé řeky, po níž se plouží pár vyčerpaných, sněhem a námrazou pokrytých kajakářů na konci svých sil a bídných životů, to vše podkresleno monotónní kulisou svištícího severního větru. Nikdo z nás, pravověrných Gróňanů nemohl váhat ani chvilku a všichni jsme se už měsíc těšili na to mrazivé pošušňáníčko. Ovšem Stanďoch míní, příroda mění. Ale popořádku.
Tentokrát jsme se výjimečně nesešli u Nejlepší půjčovny na světě – nejprve totiž vyzvedla Eva mně, Kachnu 1 a Kachnu 2 v Boršově. Při té příležitosti jsem poopravil přívěs a provedl krátkou generální opravu motoru jejich firemního vozu. Po následné výměně všech pístů, kterou jsem zvládl za necelých deset minut, jsme u Nejlepší půjčovny na světě vyzvedli dalších pár lodí, Markétu a její socky. Neskutečně jsem při tom nadával na odporné horko a schladil se jednou-dvěma plzničkami. Shrnuto a nepodtrženo, v pátek 13. 11. 2009 vyrážíme ve 13:13 na cestu.
Pak nastalo zdržení, protože jsme museli na cestě do Téenpéčka naložit Martina a jeho asi padesát zavazadel. To trvalo nejmíň hodinu a čtvrt. V Českém Vrbném jsme pak naložili Markýze, nedočkavou Žandulu, Honzu a Brčíse, kterému Eva odmítla půjčit loď a tak musel vzít zavděk Kachnou 1. Jak se bohužel později ukázalo, díky negativistickému postoji, kterým se Eva v tento den vyznačovala, neměl Brčko ani žádnou jinou část výstroje, krom pádla, které si prozíravě zakoupil od Žandule (kéž jí za tento velkorysý obchod v Téenpéčku povýší!). Jak vidno, mezi členy Grónského klubu bují přátelská a vstřícná atmosféra, kterou by nám mohla závidět i sestra Tereza. To dokresluje i Markétin houževnatý odpor proti tomu, že bych snad měl sedět po cestě vedle ní. (A jak si to při návratu v každé levotočivé zatáčce nakonec užívala.)
Po chvilce jsme zkompletovali celou naši výpravu – ve Vodňanech se k nám připojili Petr s Danou a miminkem.
To na svých prsou v kostkaté dece bedlivě opatruje Petr a vzápětí se na něj všichni vrhneme a skoro polovinu skvostné sekané na posezení slupneme. Jako malinu. Pak ve 14:40 konečně Eva nalézá pátý rychlostní stupeň a už to pálíme do Prahy. Před Matkou měst máme krátkou zastávku v Hiku, kde jsme nakoupili spoustu věcí, rukavice na nadcházející ledový víkend, kožešinové čapky i nože na odsekávání námrazy. K čemu nám to vše bylo, už asi laskavý čtenář vytušil. Naštěstí nás všechny výborně pobaví štriptejz, který za Petrovy nadšené pomoci předvádí přímo v prostorách reprezentační prodejny Dana. Nakonec zatleskala i paní prodavačka a zaměstnanci kanceláří nás zahrnuli spoustou drobných mincí a prosbou, abychom s tím naším cirkusem raději jeli zase dál. Což jsme udělali a odjeli do Úplně, ale opravdu hodně moc nejhorší ubytovny na světě.
Jde o proslulý Intercamp Kotva. Pro dobrodruhy duchem i tělem dodávám, že se nalézá na vltavském 59,3 kilometru. Je to zážitek srovnatelný snad jen s návštěvou slumů v Sao Paulu, či střední Evropy při morové ráně. Na stěnách graffiti vyrytá nehty zoufalých spáčů do hloubky pěti centimetrů, kliky pokryté tlustou vrstvou potu a tuku nebohých zahraničních dělňasů a vše korunují – záclony. 
Markýz při jejich spatření bezradně couvá a až do neděle se k nim nepřiblíží na méně než tři metry. Tím ovšem způsobil, že jsem u okna musel spát já. Což byla původně výhra, ale jen do té doby, než jsem zjistil, co tam stojí za Záhořovo lože. Postel byla postavena z nějakého tvrdokovu, jediným měkčícím prvkem bylo tenké prostěradlo. Nu, alespoň jsem si trochu srovnal záda.
V přízemí se nachází restaurace, kde jsme si bláhově chtěli dát večeři a pívko. Čepují tam Plzeň a Krušovice. Co je zvláštní, oboje tam chutná stejně – hrozně. Ale rozeznáte je od sebe snadno. Podle ceny a sklenice. No nic, tušili jsme, že další den bude těžký, tak jsme se rozhodli, že půjdeme do svých pokojů. Po krátkém intermezu s nějakým zcela podobrazovým mužem, mi ještě vyhrožovala hodná paní hostinská. Nepochopitelně se jí poněkud dotkl můj rafinovaný plán na ranní opuštění areálu. Parta motorkářů nám totiž zatarasila přívěs s loděmi a tak jsem bojově prohlásil, že „prorazíme hradby.“ Její odpověď: „Já ti asi prorazím!“ mě natolik vyděsila, že jsem raději vyzval na souboj dva největší harlejáře a po krátkém boji jsem je z parkoviště vyhnal i s autem. Co se večer dělo na pokoji vám vyprávět nebudu – zlí jazykové (Markýz, Žandula, Honza, Brčko a další) tvrdí, že někdo zvadnul. Vůbec nevím, o čem mluví, já jsem si prostě podřimoval a chystal se na souboj se živly, který nás měl další den čekat. A jestli ještě někde někdo prohlásí, že „Pinďa zvadnul“, tak mu provrtám a rozlámu kajak!
* * *
V sobotu jsme vstávali jako vždy bez budíku, za vydatné pomoci autoalarmu, který ostatně jako vždy „zřejmě omylem“ spustila okolo páté hodiny ráno Danuška. Osazenstvo pokoje 306 jí tímto děkuje za příjemné probuzení. Lodě a vybavení máme přichystáno, proto okolo půl sedmé vyrážíme do složité dopravní situace, kterou je Praha proslavená. A skutečně. Eva nejprve zapomíná, kde má pravou a kde levou ruku. Proto Markýz přeprogramuje pana Miroslava, aby namísto pokynu „Odbočte doprava“ hlásil „Zatoč volantem směrem k Vítkovi.“ Pak projedeme přes několik semaforů, kde bezradně a hlavně zbytečně svítí červená. To vše za výskání a radostného pokřiku, který vyluzuje Dana. Po třiceti minutách, které nám osobám při smyslech připadají jako roky (Brčko na místě zešedivěl), parkujeme na břehu Vltavy.
Tady se už mlhou plouží několik kajakářů. Vzbuzujeme mezi nimi rozruch a celá akce dostává spád. Složení lodí nám mnoho času nezabere a pak přijde úvodní Stanďochova přednáška, při které nás jménem Největšího obchodu mezi vodáckými obchody v Čechách srdečně vítá a dává nám několik důležitých instrukcí. Je třeba zde podotknout, že až na ornitologickou část byly jeho pokyny velmi užitečné. On tedy měl nejspíše pravdu i když vykládal o výskytu orla říčního na Vltavě, ale tento rok se všichni ti okřídlení hajzlíci převlékli za volavky šedé a rozeznat je v těchto maskách dovedlo jen pár zasvěcenců. My ostatní jsme si tedy zapsali za uši, že není moc času, že nás čekají tři komory a jedno přenášení a mohli jsme se spustit na řeku. To se snadno řekne a v plastové lodi ještě snáz udělá. Ale co chudáci v grónských kajacích? Ještě že v klubu je spousta kamarádů. Dva mě spustili do lodě, další mi sundal a odnesl k sobě boty a poslední mě odstrčil. Kolem mě se v tu chvíli začaly rojit další lodě a vzápětí už patřila řeka jenom nám. A považte, bylo to nějakých třicet lodí! Flotila budící opravdový respekt.
A řeka, ta vám vypadala nádherně. Pluli jsme hustou mlhou, po březích se téměř nikdo neprocházel, ani neprojížděl na kole, a tak nás provázela jen hejna těch Stanďochových převlečených orlů. A když se po chvíli z mlhy vyloupl převozníkův člun, myslel jsem, že jsem samým štěstím umřel a že se blíží Cháron, aby mě převezl na druhý břeh. Jenže do grónského kajaku se žádné drobáky nevejdou a tak jsem ho jen slušně pozdravil a vrátil se mezi živé. A tady také musím pochválit Kachnu 2 – jela tak rychle, že by jí žádný Cháron nikdy nedohonil. Kazím jí to jen já svým kolébavým pádlovacím stylem. Ale jak říká Markýz, „pádlovat stejně neumí nikdo“, tak co.
 |
Po chvíli se mlha začala trochu zvedat, a všechno začalo být krásně barevné. Listí na stromech, červené čapky na hlavách méně otužilých kajakářů a pestrobarevné lodě. Krásné završení podzimu! Kdo někdy uviděl příď mořského kajaku, jak neslyšně krájí klidnou, jakoby medovou a vše věrně zrcadlící hladinu, je navěky ztracen. Nádherně ztracen. V Klecanech na první komoře (37,5 km) se ukáže, že Stanďoch měl pravdu – komorování se tady neobejde bez našeho zásahu. Dušan svižně vyskakuje z kajaku (no, z plastové lukši – to bych taky uměl) a běží ke komorníkovi až domu. Tam mu hbitě sebere sváteční oběd ze stolu a běží s ním do velína komory. Tomu dobrému muži nezbyde, než Dušana sledovat a teprve pak se ustrne a spustí nás o pár metrů níž. Vzniklou pauzu pohotově využije kapitán Morgan, vplíží se mezi nás a až do Mělníka se nás už nepustí. Míjíme Husinec a Řež (nebojte se, to si nepamatuju – mám mapu.) A kousek před Dolanskou komorou (ta je na 26,7 km) se stane jediná smutná příhoda dne. Opouští nás jeden debl. A možná ještě jedna loď, ale to nevím přesně. Místo počítání zemřelých nás Stanďoch nekompromisně nahání do komory, jak husa housata. Dokonce nás častuje nevybíravými slovy! I ohromný kajakář Had (měří kolem 2,5 metru) je v tu chvíli takhle malinkej! Ovšem nebyl by to výlet Grónského klubu, kdyby i v této prekérní situaci nezazněl trefný komentář. Udávat sice nechci, ale hlásit se to musí – navíc za to mám v Největším obchodu mezi vodáckými obchody v Čechách slíbenou slevu 1,67% – takže byl to Markýz, kdo pohotově odvětil: “Máme vlastní odvoz, nás nenas…š.” Za to sklízí pochvalné eskimácké mručení a obdiv všech členek klubu. Jen s vypětím všech svých sil pak strhávám jejich zájem zpět na svou osobu.
Následuje několik mostů v Kralupech (nad Vltavou – kdo by to řekl) a protože se začínáme nudit, přičemž mě se začíná také velmi pěkně sedět, vytahujeme towline a trénujeme tah. Markétu vezu asi pět kilometrů, což kupodivu nekvituje pochvalným potleskem. Naopak tvrdí, že to nic nebylo, že taky pádlovala. Zapomněla ale dodat, že celou dobu brala kontra. Jo, je to holt Hell´s Baby, naše Markétka. Pak převezme její sestru Evu do péče Brčko. Ten je tak rozjetý, že málem přetrhne certifikované lano o průměru 10 mm. V příjemné zábavě pozorujeme ubíhající krajinu a hledáme na hladině míče – najdeme nepočítaně tenisáků, Petr basketbalový míč a později ještě několik medicinbalů. Ty z pochopitelných důvodů nenakládáme. Pak projíždíme Nelahozevsí a slunce se opět schovává do mraků, než je opětovně rozežene velmi vtipný komorník v Miřejovicích (18,0 km). Když vidí tu pestrobarevnou skvadru, co se mu nahrnula do komory, opustí teplo svojí budky a komentuje s rukama v kapsách na boku komory to nadělení slovy: „Tedy už jsem komoroval ledaccos, ale eskimáckou vesnici ještě ne!“ Jeho památný výrok už nikdo na naší cestě nepřekoná. Tou dobou už sledujeme cedule s údaji o kilometrech zbývajících do cíle cesty se vzrůstající nervozitou a nelibostí. S Danou se soukromě shodujeme, že ten Čurín, který je na břeh rozmisťoval, musel být určitě pod obraz. A vůbec netušil, jakou bolest nám jeho cedulky s údaji jako 24, 26 a tak podobně v předchozím úseku způsobovaly. Za hromadného nadávání, na chvostu našeho pelotonu se rozhodně nemlčí, míjíme Mlčechvosty a Vepřek. Ale pak přistáváme u jezu ve Vraňanech a víme, že už máme v podstatě vyhráno. Ovšem ne všichni. Jak jsem uvedl někde výše, moje teplé a suché boty se vezou na cizí lodi a tak ten kilometr, či pět přenáším v podzimním chladu naboso. Lodě už cítí přístav a tak se po opětovném spuštění na vodu do starého koryta rozletí, asi jako kůň do stáje. Nabíráme vysokou rychlost a tak se stane, že Mělník málem mineme. No, tohle jsem už opravdu přehnal. Naopak, všichni mají už od pátého kilometru vysunuté periskopy, aby uviděli co nejdříve zámek a vinice.
Do města vjíždíme potmě, ale to nijak nebrání třem dobrodruhům z GK, aby nepředvedli krátkou zábavnou scénku. A tak Markýz, Honza a já provádíme několik eskimáků a pak utíkáme na břeh. Tady se dočkám překvapení – auto se suchými hadry a řidičem Martinem nikde. Nechal mě tam stát v zimě a mokru dobře dvě hodiny. Ale já se mu ještě pomstím! Všichni ostatní se převlékají do suchého, nakládají lodě a vydařené splouvání Vltavy pomalu končí. A pokud vás nezajímá, co se dále dělo se členy našeho klubu, přesuňte se prosím na poslední odstavec.
Vy ostatní si dolejte sklenici, kterou už teď máte prázdnou a sledujte, jak jsme pokračovali. Rozhodli jsme se, že se najíme v Odolené Vodě. Tam jsme prošli všechny hospody ve městě, až jsme kápli na jedinou, kde měl vrchní dostatek odvahy, aby nás vpustil dovnitř. Jídlo dobré, ale neměli polévku! Jak mě to dostalo, jste nejspíše viděli na fotografiích. Ovšem náladu nám to nezkazilo. Gratulujeme všem členům, hlavně těm, kteří se bláhově domnívali, že až do cíle nedojedou. Překonali se a za to jim patří obdiv! Nechci být osobní, tak jmenuji jen namátkově – jde o Markýze, Žandulu, Evu a Markétku, Honzu a Brčka. Tedy kromě mě o všechny ostatní. U mě o žádný výkon nešlo, mě vezla neuvěřitelně rychlá a pohodlná loď.
Po vydatné večeři nám Martin připraví projížďku večerní Prahou. Kocháme se jak Homolkovi na výletě do Krkonoš, a pak se vracíme do hotelu Inferno. Tady proběhne slavnostní večírek, takticko-operační zhodnocení akce i plánování našich dalších setkání.
* * *
Ráno opět rozezvučí klakson indiánovic auta a my víme, že je třeba vyskočit z postýlek. Petr plánuje s Dušanem sjíždění Dunaje (mají na to celé odpoledne) a tak se s nimi musíme řádně rozloučit. 
Oslabený klub posnídá a díky laskavosti Největšího obchodu mezi vodáckými obchody v Čechách mohou tři jeho členové vyzkoušet asi padesát různých kajaků, o které hodlají v příštím roce rozšířit svou vlastní flotilu. Poté vyrazíme do Chodova na výstavu „Grónsko – země mizejícího ledu.“ Po cestě se nestane téměř nic, kromě toho, že Eva vytlačí ze silnice několik kamiónů a odře dva tucty kandelábrů. Výstava je poměrně vydařená, kolikrát má taky našinec možnost uvidět v Čechách překrásnou grónskou vlajku? Žandula se přitom věnuje historickému bádání – kontrolní otázka: byl Amundsen v Nansenově výpravě příbuzný R. Amundsena, pokořitele jižního pólu? Odpovědi zasílejte redakci, budou slosovány a odměněny hodnotnými cenami. Ostatní již poněkud vysíleni posedávají kdekoli je to možné. Brčko tak ulomí hlavu vycpanému tuleňovi, kterého si spletl s gaučíkem. Všichni bručí, že mají hlad. Proto tedy končíme s Prahou a nasměrujeme Modrého sršně na jih.
Ale všude dobře, tak co doma – zastavujeme v Mníšku pod… No, každý ví kde. Nejprve obsazujeme pizzerii (kterými je Mníšek přeplněn) a pak vyrážíme na hrad. Tady nám vědecký pracovník Honza dává přednášku o slunečních hodinách, které nerozumí ani fyzik Brčko a pak hledáme kešku. No, hledáme. To je možná silné slovo.
Hledání probíhá tak, že na svahu stojí na cestě dámské osazenstvo klubu a dole v listí riskujíc svůj cenný život pobíhám já a bleskově reaguji na pokyny našich dam. „Zkus tenhle strom. Tam to není? Tak běž támhle… A rychleji, někdo jde.“ Po chvíli zmateného pobíhání konečně třímám vytoužený kelímek a nezbývá, než jet domů, kam se nikomu nechce.
Hade, už Ti zbývá jenom poslední odstavec!!
* * *
Plavba i celý víkend patří mezi vydařené, o tom nikdo nepochybuje. Jen ten svištící severní vítr se nějak nekonal. Jediné větry vlály v podpalubí některých lodí, ale to zde netřeba zmiňovat. Každopádně jménem celého GK a snad i všech ostatních účastníků si dovoluji Stanďochovi a pořádajícímu Největšímu obchodu mezi vodáckými obchody v Čechách poděkovat a doufám, že se za rok uvidíme zase. A možná i dříve – v kuloárech prosakuje informace, že se v zimě bude konat přeci jen ještě nějaká polární akce. Tak sledujte www.seakayaker.cz, stránky Největšího obchodu mezi vodáckými obchody v Čechách, i ty patřící Nejlepší půjčovně na světě, ať vám něco neuteče. Přišli byste totiž o dost.
VPJ
Diskuse uzavřena.