Meandry Dunaje

Začal bych tím, že točený Bažant je výborné pivo! To může potvrdit snad každý z účastníků listopadové plavby po dunajských meandrech!

Kousíček za Brnem jsme se spojili s Jirkou, Žanetou a Mílou a vandrovali dál přes slovensko-maďarskou hranici. Podařilo se nám zjistit, že Maďaři neumí česky a taky trefit do kempu v Čunově, kde na nás už čekala natěšená Vlčice-Hanka s dcerou. Za necelou hodinku dorazili ještě více natěšení Napajedláci.

Večerní besídka u ohně byla skromná, ale výživná, a protože jsme se nemohli dočkat, až vlezeme následující den do našich člunů, rozhodli jsme se, že večírek nebudeme moc prodlužovat. Jen krátká a zajímavá debata s Vlčicí o výborném moravském víně a už bylo ráno.

Po logistických manévrech jsme opustili náš kemp směrem do nekonečných labyrintů Dunaje. Před hrází sice ještě foukalo, ale za první zatáčkou byl najednou klid. Meandry překvapily svou opuštěnou krásou, prapodivnými stojícími a napůl padajícími stromy, množstvím létající i plavající zvěře. Místy byli i bobři, kteří mohutně přispívali ke zvýšení beztak vysokého množství spadlých stromů. Jez za jezem, jsme se posouvali dál a dál touto krásnou krajinou, jakou ve dnešní době jen tak často nepotkáte. Odhaduji, že za sobotu jsme upádlovali zhruba 40 km a cestou jsme nepotkali skoro nic, co by připomínalo civilizaci, což je pochopitelně dobře. Tento dunajský „prales“ mi připomínal dokumentární filmy o meandrech Amazonky a měl svoje jedinečné kouzlo, které se snad dalo popsat mnoha slovy.

Cestou bylo několik rychlých a dlouhých jezů, které členové výpravy zdolali beze ztrát na životech i materiálu a utábořili jsme se až skoro po setmění. Místní rybáři na výkřiky „ahoj“ nereagovali, proto jsme usoudili, že jsme nejspíš v Maďarsku. Večer doprovázel moravský zpěv a vytrvalost muzikantů neznala únavy. Hugo se při večírku pochlubil tím, že má sbírku věcí, nalezených při pádlování. Z těch zajímavých bych vzpomněl satelitní anténu a bicykl. Představa Huga, pádlujícího v kajaku se satelitem a kolem na palubě, nás fakt dostala.

Ráno bylo věnováno vyzkoušení nových kajakářských technologických novinek, popíjením čaje ze samovaru (vařil Jarka) a jiných domácích nápojů. Zbylých 38 km cesty bylo zajímavé díky dlouhým a bouřlivým jezům, kde se ovšem skoro nikdo nenamočil. Nízkou hladinu jsme úspěšně zdolávali zasekáváním se za spadlé větve a stromy a po několika pohotových záchranných akcích, jsme vypádlovali na hlavní tok Dunaje, kde byl po několika kilometrech náš cíl – Medveďov.

Toto místo v sobě určitě skrývá mnohem víc krás a myslím si, že příští rok bychom sem měli vyrazit na další dobrodružství a poznat tento magický kraj ještě víc! Velký dík Jirkovi Staňkovi, který se v těchto labyrintech vyzná a dovedl nás do cíle, stejně jako celé té partě skvělých lidí, se kterými jsme pádlovali!