Já se k němu dostal skoro jako slepý k houslím. Žandula mi poslala zajímavý odkaz na firmu Kajakkspesialisten z norského Vestfossenu. A místo toho, abych to celé nějak složitě prověřoval, jsem se přihlásil a už to jelo. Pro úplnost ještě dodávám, že to bylo v době, kdy jsem měl na mořském kajaku „naježděno“ sotva 50 km.
Hned první maily od majitele a jediného zaměstnance firmy, Anderse Thygessena daly tušit, že jsem ve správných rukou. Zjišťoval, jestli budu chtít do Kachny 2, tedy do mého nového kajaku, udělat lukny na palubu. To jsem s díky odmítl (netušil jsem, zdali bude vhodná na delší cesty a chtěl jsem v ní hlavně eskimovat). Vzápětí se mi dostalo souhlasu s tím, že je tam mohu kdykoli vyříznout a doplnit, a že on si dobře vzpomíná, že svoje první lukny vyráběl v bytě v kuchyni. Hned mi bylo jasné, že mi bude jeho přístup k věci vyhovovat.
Upozornění!!
Toto literární dílko je i na moje poměry trochu dlouhé, snad vás množství textu nezahltí. Na svou obranu dodávám, že jsem ho s ohledem na čtenáře zkrátil do výsledného tvaru z původních 150 normostran. Pokud byste se chtěli o stavbě kajaku dozvědět víc, než je v tomto článku, klidně se mi ozvěte, nebo si pořiďte vyčerpávající knížku Building the Greenland Kayak, kde se dozvíte skoro všechno.
Cesta
V rámci kurzu si postavíte svoji vlastní loď. I proto je asi cena relativně vysoká (za stejný peníz pořídíte novou plastovou loď). Ale je třeba vzít na vědomí, že se odehrává v Norsku a navíc platíte za mnoho zkušeností získaných při skutečné stavbě lodí. Anders v době konání kurzu odhadoval, že jich z jeho dílny vyšlo již kolem 500. Jel jsem tedy trajektem z Kodaně do Osla a za zaznamenání stojí, že jsem po cestě z paluby trajektu pozoroval a nafotografoval několik tornád.
Protože jsem měl po cestě čas, nemohl jsem po příjezdu do Osla vynechat tři důležitá muzea věnovaná: Thoru Heyerdahlovi (na boku muzea je vyveden jeho citát: Borders? I have never seen one. But I have heard they exist in the minds of some people.), vikingským lodím (to mě moc nezaujalo, celé vzhledem i atmosférou nápadně připomíná kostel) a Framu. Muzeum Framu je pro mě ráj! Prolezl jsem celou loď, nafotografoval původní kajaky pověšené kolem lodi a absolvoval i výstavu věnovanou životu F. Nansena. Kromě Nansena je zde pochopitelně i oddělení věnované R. Amundsenovi a O. Sverdrupovi, dalším kapitánům Framu.
Tenhle kajak už je poněkud vyžilý
Také tam mají několik grónských pádel. Zdála se mi dost malá, jedno jsem odměřil (podle svojí nohy, kterou nenápadně prostrkávám skrz zábradlí) a odhadl, že je asi 1,8 m dlouhé a list je v nejširším místě asi 8 cm široký.
Z Amundsenovy prezentace (zvětšeniny jeho vlastních fotografií) mě zaujala jedna, na které jsou čtyři muži, stojící na jižním pólu s čepicemi v rukou a vzdávajícími hold norské vlajce. Nevím přesně proč, ale fotografie mě fascinovala a stále jsem k ní vracel. Nakonec jsem si ji neuměle namaloval do svého cestovního deníku. Také se k ní váže ještě jedna příhoda, kterou vám povím později.
Po prohlídce pamětihodností jsem se rozjel do Vestfossenu, který kupodivu není na břehu moře, ale uprostřed lesů. Postupně přijeli i ostatní účastníci kurzu a na kole se přihnal nakonec i Anders, hlavní organizátor. Provedl nás dílnou a pak jsme si na za budovou postavili stany. Celý areál patří nějaké církvi, která jej pronajímá pro bohulibé účely, takže je tu mateřská školka, asi nějaká kaple, protože se tu odehrávají svatby a také tu sídlí drobné firmičky, spíše nevýdělečné – již zmíněný stavitel kajaků, dále stavitel kytar a tak podobně.
Den první – obrys lodě
Stavba začíná podle plánu, ráno v 8:00. Nutno dodat, že po celou dobu trvání kurzu panuje tuhý režim – práce se zahajuje každý den přesně v 8:00, okolo desáté je půlhodinová pauza, mezi 14:00 a 15:00 je oběd, odpoledne dalších třicet minut přestávka a končí se ve 20:00, někdy i později.
Nejpřekvapivější zjištění, kterých jsem se dobral hned po zahájení kurzu byla dvě:
- pro výrobu grónského kajaku nejsou žádné plány, či výkresy
- postupuje se víceméně obráceně, než když se staví „normální“ loď – nejdřív boky, pak paluba a až nakonec kýl
Prvním krokem, který jsme udělali, bylo měření. Při něm se zjistí délka lodě, která je plus-mínus-autobus trojnásobkem kajakářovy výšky. Pochopitelně toto není žádné striktní pravidlo, navíc jí nikdy přesně netrefíte, ale je to základ dalších prací. Druhým nejdůležitějším faktorem je šířka kajakářových boků. Pokud si na oba boky přiložíte ruce zatnuté v pěst, zjistíte „optimální“ šířku lodě. Kdo chce víc eskimovat než jezdit, měl by jednu pěst ubrat.
A tady jsem u dalšího překvapení, které mi týden v Norsku přichystal. Anders se totiž používáním metru, či snad dokonce šuplery téměř nezatěžuje. Když jsme chtěli znát velikost, či rozměr nějakého kusu dřeva, které jsme měli uříznout, běžná odpověď byla: „No, udělejte to dlouhé asi tři pídě.“ Takže nejčastějším měřítkem nám byly ruce, prsty a vlastní tělo vůbec. Asi si dovedete představit, jak mi, coby technikovi z firmy certifikované podle ISO a dalších podobně nesmyslných vymožeností moderního světa, bylo. Kulturních šoků ale nikdy není dost.
Po zjištění hlavních rozměrů se ještě zjišťuje poloha masiku (eskimácký název hlavního palubního žebra, o které se opírá kajakář stehny), opěrky pro nohy a záda. Pak se už začíná se stavbou. Připravíte si dostatečně dlouhé latě na bočnice (angl. gunwales) a do nich si připravíte otvory pro pozdější zasazení žeber.
To nemyslí vážně, tohle bude za týden loď?
V této fázi jsme pořád ještě přistupovali ke stavbě „evropsky“ – všichni si připravovali dláta, aby otvory (6 x 16 mm) vysekali. Ale to bychom nebyli na kurzu stavby grónského kajaku. Jediným povoleným strojem tu byla vrtačka – tedy eskimáci používali luk a jeden konec vrtáku přidržovali v zubech, to jsme později na vlastní oči viděli v dokumentárním filmu – a zbytek práce musel zastat zejména nůž, kdepak s dlátem do Grónska.
Anders má vůbec velmi zajímavý přístup, třebas šmirglpapír byl „povolen“ jen ve výjimečných případech, tedy při výrobě pádla. Já osobně jsem si žebra v kokpitu šmirglem přejel, ale musel jsem pak za trest ulovit, stáhnout a mezi všechny rozdělit jednoho tuleně. A i když má Anders dílnu výborně vybavenou (hoblovka, pásová pila…), kdykoli potřeboval některý z velkých strojů pustit, všechny nás obešel a zeptal se, zda nám hluk nebude vadit! (No, nebyl bych to já, kdybych ho jednou nevyzkoušel a neřekl: „Mně to vadí!“ Stejnak to spustil. Prokoukl mě totiž dost brzy. Nebo třeba hudba – hráli jsme CD a to jen asi půl dne). Jinak bylo v dílně víceméně ticho, rušené jen občasným nářkem nešťastníků, kteří se řízli do ruky.
Po dokončení obou bočnic se na koncích doplní náběhy, které tvoří základ zádě a přídě. Původní kajaky jsou hodně různé – od těch, které mají špičku a záď hrdě zvednuté, až po ty téměř rovné. V některém dalším článku se pokusím prozkoumat a vysvětlit rozdíl mezi kajakem z východního, jižního a západního pobřeží Grónska, ale teď se spokojím s tvrzením, že pořádně zvednutá příď a záď jsou krásné. A loď jimi osazená je prostě daleko víc „kajakovitější“, ačkoli na jízdní vlastnosti to zřejmě nemá moc velký vliv. Tedy trochu jistě, usnadňuje najíždění do vln a jejich překonávání.
Lepení náběhů
Tyto náběhy se na bočnice připevní pomocí dřevěných kolíků (v celé lodi není jediný hřebík) a trochy lepidla. O tom nám Anders tvrdil, že jej uvařil z lososích slz, což prý je tradiční postup. Jinak bych si ho do své lodě nedal.
Pak se srazí u bočnic vnitřní hrany a svážou se jejich konce. A hned poté přišla poslední operace prvního dne. Bočnice se ve třech místech rozepřou provizorními palubními žebry. Ani to není úplně jednoduchá operace – délka prostředního žebra je jasná (vzpoměňte si, šířka boků a dvě pěsti), ale ty druhá dvě pomocná žebra, se musejí umístit pečlivě, protože definují budoucí tvar lodě. A to je přesně ten moment, proč si myslím, že se vyplácí návštěva podobných kurzů. Zákonitosti, které se může člověk na kurzu dozvědět, by vlastními silami zjišťoval hodně dlouho. Navíc po těchto zkušenostech si troufám tvrdit, že vím, jak by měl krásný kajak vypadat a z jakých směrů se na něj podívat, aby to bylo vidět.
Sražení vnitřních hran
Takže abych to shrnul, po prvním dni stavby jsme dokončili jakýsi obrys kajaku. Fantastové jako já si do té dřevěné ohrádky nakonec vlezli a představovali si, jak to bude vypadat, až bude loď hotová. Ostatní se najedli a rozprchli se.
Loď po prvním dni
První večer jsem zakončil tím, že jsem ještě pomáhal zhruba do jedenácti hodin Sigovi s výrobou žeber. Sig absolvoval kurz o rok dříve a dospěl k tomu, že jeho baidarka je příliš široká. Tak dojel na další kurz s tím, že loď bude chtít zúžit.
To, že lze grónský kajak (či baidarku, která je postavená shodnou technologií) přestavět považuji za velmi překvapivé a šikovné. S plastovou lodí nic udělat nejde, zato „hadrák“ je nejen na míru, ale po obětování potahu ho lze předělat relativně velmi lehce. Takže takový eskimák, který se na vánoce přejí cukroví od maminky, nemusí nic řešit. Žádné pobíhání po ledových krách, aby něco shodil. Kdepak. Prostě stáhne z lodě tulení kůži, která se stejně na kajacích měnila jednou až dvakrát ročně (a navíc to byla ženská práce), nadělá nová žebra a jede se dál.
To dokládá i Sigova baidarka, která měla být zúžena. To znamená, že po sejmutí a likvidaci starého potahu, vyjmul několik žeber zprostředka lodě. Pak vzal menší žebra z konců lodě a posunul je na střed. Na závěr vyrobil pár nových žeber na oba konce lodě. V průběhu těch asi čtyř dnů, kdy ve Vestfossenu byl, si ještě natáhl a přišil nový potah a měl úplně jinou loď. Skvostné řešení!
Den druhý – moc jsme nepokročili
Na druhý den pokračujeme tím, že lodi udělíme tzv. „prošlup“, tedy takové to podélné prohnutí lodě. To se vytvoří zborcením bočnic. Což se zase velmi těžko popisuje, ale na fotce vám to asi bude jasné. Pak se postupně začnou provizorní palubníky nahrazovat těmi trvalými a také masikem. (Popravdě masiky jsou dva, pokud jimi budeme nazývat palubníky, které nejsou rovné, ale prohnuté, ale ten přední se jmenuje nějak jinak. Koho by zajímalo jak, ať mi napíše, já mu to milerád vyzradím.)
Prohnutí, neboli prošlup
Práce je to fakt zábavná. K bočnicím jsou všechny palubníky (ať už rovné, či prohnuté) přichycené stejně – kolíkem a pak jsou ještě přivázány špagátem. Ten je úplně obyčejný, jakým asi zavazujete poštovní balíky. Jediná zvláštnost je, že se kvůli pevnosti, či trvanlivosti, každý špagát několikrát protáhne přes včelí vosk, který držíte v ruce (tedy přesně vzato, přes pořádnou svíčku). Způsob, jakým se palubníky přivazují je taky docela rafinovaný a také se velmi těžko popisuje. Tak kdyby vás to zajímalo, šup do literatury, do Vestfossenu, nebo ke mně.
Masik a budoucí límec
Na konci druhého dne jsme měli všichni pocit, že jsme moc nepokročili (na lodi přibyly pouze nové palubníky) a tak jsem byl zvědav, jak splníme plán a zda vůbec na konci týdne s lodí skutečně odjedu.
Třetí den – krize
Ráno začíná probíhat podle stále stejného modelu: sprcha – taiči – snídaně. Pak celý den práce. A já měl právě v pondělí nějakou osobní krizi, asi že to byl ten pověstný třetí den? Těžko říct, každopádně mě všechno štvalo a nic mi nešlo.
Klounovec
A to mě čekala výroba a přivázání klounovce na přídi a na zádi, které formují jejich tvar a také slouží jako připevňovací body pro kýl. Jsou to vlastně jen taková dvě prkna, která jsou zašpičatělá. Dole mají plošky pro ten kýl. Ten jsem k lodi připevnil po obědě. To už jsem byl v náladě lepší. Woq (jeden z lidí, kteří občas Andersovi pomáhají) totiž všem nabídl čokoládu, já na ní tupě zírám a najednou ejhle, na obalu byla reprodukce fotografie Amundsena a dalších mužů stojících na pólu, přesně ta fotografie, která mě tak zaujala v expozici u Framu.
Co naplat, oni tam došli první.
Tak jsem všem vyprávěl, jak se mi líbí a dostalo se mi spíše rozpačité reakce a přednášky. Vězte tedy, že Amundsen je místními nazýván „The Son of the Bitch“. Byl totiž dost, řekněme, sebestředný. V jeho skupině byl i Hjalmar Johansen, zkušený polárník, který se účastnil předtím už mnoha výprav, dokonce i s Nansenem, když se při neúspěšném driftování snažil dostat na severní pól pěšky. A tenhle Johansen Amundsena nějak naštval, nejspíš tím, že byl dobrý jako on. Dokonce se snad i poprali. Každopádně, ač na něj měl „morální nárok“, posledního útoku na pól se nesměl účastnit, pod záminkou doprovodu nemocného člena skupiny zpět. Nakonec dopadl nějak špatně. A to všechno vím proto, že Anders se zná s jeho vnukem. Takže na tom nejspíš něco bude.
Klounovec je fakt přišitej
Večer se část osazenstva účastní střelby z luku. Tam nejdu, protože potřebuju dokončit žebra na další den. Žebra se totiž před napařováním, které nás čeká, musí ještě alespoň na den ponořit do vody. Tak je po dokončení svážu a strčím do potoka. Jinak práce na žebrech spočívá v tom, že se zakulatí dvě jejich hrany (v řezu připomínají velké písmeno „D“).
Navečer tedy smutně koukám na obrys své nové lodě, v ruce třímám otep žeber a začínám vážně pochybovat, že to všechno stihnu. Abyste tomu dobře rozuměli, s ohledem na dlouhou jízdu domů jsem se rozhodl, že musím být o jeden den rychlejší než ostatní a podle toho jsem si zajistil jízdenku na trajekt. Takže pokud loď nedodělám do sedmi dnů, mám smůlu.
Čtvrtý den – konečně loď
Na dnešní den byla naplánována Andersova černá můra – ohýbání žeber. Na rozdíl od eskimáků, kteří žebra ohýbali tak, že klacek stiskli zuby a rukama jej ohýbali dolů, my používáme napařovačku. Pro nás ovšem mluví to, že máme žebra dvakrát tak silná (ale také jich máme sotva poloviční počet.) Napařovačka je veliká plastová roura, do které je zavedena zespodu trubka vedoucí z obyčejné konvice na ohřívání vody na čaj.
Napařovačka
Žebra jsme tedy vytáhli z potoka, kde od včerejšího večera odpočívala, a pak je strčili do napařovačky. A přišla Andersova hvězdná chvíle. V silných rukavicích je ohýbal (jde to docela snadno), zkrátil na správnou délku (to už chce zkušenost) a zapasoval do bočnic a pod kýl. Na první pohled docela jednoduché, zvlášť když vidíte někoho, komu to jde, ale evidentně hrála roli velká Andersova zkušenost.
Teď se nová žebra přichytí
Po naohýbání jsem žebra připevňoval kolíčky k bočnicím, což je pro změnu práce jednoduchá a nenáročná. A pak jsme připevňovali „chines“ – to jsou podélné nosníčky, které v podstatě tvoří rozhraní boků a dna lodě. Na kajaku jsou dva, na baidarce čtyři. Proto baidarka vypadá „kulatě“. Tady rozhoduje pečlivost, kdo si je připevní nakřivo, ten bude taky nakřivo jezdit.
Italský tým u své baidarky – tady je vidět, proč je baidarka „kulatá“
A abych měl nachystáno vše, po dokončení těchto prací jsem se jal opracovávat polotovar lemu kokpitu. Anders nám je naohýbal a slepil ještě před kurzem, na nás ovšem bylo, jak moc pečlivě si je zakulatíme a jak si vyvrtáme otvory, kterými povedeme nit, kterou je lem s lodí spojen. Asi už nikoho nepřekvapí, že jako správná rozteč otvorů byl zvolen jeden palec. Hned po dokončení límce jsem jej začal lakovat, abych na něj nanesl co nejvíce vrstev laku.
Dvě sluníčka – práce na límci
Výsledkem dne byl tedy téměř hotový trup lodě a také límec kokpitu. Takže mé obavy z předchozích dní jsou poněkud rozptýleny.
Pátý den – poprvé v lodi
Protože tempo držíme stále vysoké, dostavuje se už únava z předlouhých dní. Někteří v dílně trochu pospávají, mátoží se kolem, ale částečně díky Andersovu nasazení jsou večer trupy všech čtyř lodí hotové! Kromě únavy se šíří trochu i ponorka, někteří rádi nechají na své lodi pracovat Anderse a nebaví je po sobě uklízet, což pak musejí udělat jiní, protože režim je přísný a z práce se nejde, dokud není dílna jako ze škatulky.
Ráno nejprve dokončíme kostřičky lodí – zařízneme přesahy klounovců a tím definujeme tvar lodě nad vodou. Pak srazíme hoblíkem všechny hrany, které se budou dotýkat plátna. Následuje otočení lodě (až doteď byla dnem vzhůru) a pokládáme 4 nosníky na palubu. Dva jsou před kokpitem a dva vzadu.
Protože se do palubních nosníků zapouštějí (pamatujete si ještě, jak se jmenuje ten palubník, co má kajakář před sebou? Správně, masik), je to trochu pracné. A zbývá už jen příprava otvorů pro provazy, které vedou ve finále po palubě a je před vámi to nejkrásnější, co si jen dovedete představit.
Kostra kajaku se položí na zem, vloží se do ní karimatka a pak si do ní její stavitel vleze a zkouší, jak to trefil a zda mu loď pasuje. Slavná chvíle. Každý se nechává fotografovat, protože to je moment, na který se nezapomíná.
Poprvé v nové lodi
A v tu chvíli loď opouští dílnu, je vynesena ven a napouští se fermeží. Tuhle práci milují asi všichni, kdo kdy něco dělali se dřevem. Například můj masik má krásnou strukturu a ta po napuštění fermeží vynikne ještě víc. Navíc jsou mezi námi feťáci, kterým fermež voní (a vyvolává vzpomínky na dětská léta, kdy jsme jí dávali pod lak na lodě), proto si vychutnávám každičký moment.
Nejkrásnější masik na světě
Protože jsme s Jimim stihli svoje lodě dodělat v předstihu, připravujeme na další den polotovary na pádla. O tom, jak se dělají, napíšu jindy a jinde. Teď se spokojím s konstatováním, že je to docela jednoduché.
Hotový trup
Šestý den – šití
Dneska máme na pořadu dne šití. Tedy den, kterého se pro změnu bojí všichni kromě Anderse. Ale není k tomu důvod, jde to poměrně snadno. Já si dokonce vybral těžší a užší plátno než ostatní. To znamená, že se mi nejen obtížněji šije, ale navíc musím plátno nastavit a tak mám o dobré tři metry stehů víc práce. Na druhou stranu jsem pak odměněn tím, že mám na palubě více stehů, což se mi víc líbí.
Příprava plátna
Loď se potahuje tak, že se plátno, které má délku o něco menší než je délka lodě (to proto že se natáhne), přeloží napůl. Pak se ve střední části prošije a vzniknou v něm kapsy. A v tu ránu začne velká legrace. Na jednom konci se kapsa nasadí na špičku lodě a připraví se asi pět mužů. Dva si vlezou pod loď a na konce plátna si natočí klacky, aby měli za co brát. Další je za nimi a přidržuje kostru lodě, aby neodjížděla, až budou plátno natahovat.
Plátno s kapsou, které je evidentně kratší, než loď
Nejdůležitějším ve hře je ovšem „manažer“, v našem případě se do jeho role ochotně angažoval Anders. Ten, překontroluje, zda jsou všichni na svém místě a pak zvolá: „Dejte se do toho!“, popřípadě povzbuzuje „Víc, víc“ a tak podobně. A ti nebožáci dole rvou, jak mohou, aby plátno natáhli. Celému tomuto představení navíc asistuje pátý člověk – fotograf a to nezmiňuji diváky, kteří si tuhle zábavu rozhodně nenechají ujít.
Až řeknu, začnete
Jakmile je plátno na lodi, přicvaká se provizorně sešívačkou ke kýlu, to aby se nesvezlo na stranu, a začíná se šít. Šev samotný je velmi jednoduchý na provedení, ale strašně těžko se popisuje. Nejprve se plátna k sobě jakoby přiblíží a pak se založí a zašijí napodruhé. Takže podél lodě se šije dvakrát, i když ten spodní šev vůbec vidět není. Co mně potěšilo je to, že když jsem po návratu studoval velmi vyčerpávající knížku o stavbě kajaků, našel jsem obrázek, kde je namalovaný způsob, jakým byly sešívány tulení kůže. To bylo překvapení – je to úplně stejné!
Nejprve se obě poloviny předepnou
V poledne máme na pořadu další film. Jde o dokument tak z roku 1950 o životě Inuitské rodiny. Ta není už úplně tradiční, sestává totiž jen asi ze čtyř členů, ale zase velmi tradičním způsobem staví grónský kajak. Takže je ve filmu vidět všechno – ohýbání žeber zubama, vrtání za pomocí luku a tak podobně. Taky je vidět neuvěřitelná trpělivost a velká láska, kterou má domorodá matka s dítětem. To jí při šití bot doslova leze po hlavě, ale ona se stále usmívá.
Pak se sešijí prvním stehem
Odpoledne pokračuju v šití potahu. Mám ho opravdu hodně, ale i tak mám k večeru hotový celý potah, jen uprostřed civí ošklivá otrhaná díra, kam druhý den našiju dřevěný lem kokpitu. A popravdě přiznávám, že práce s jehlou a tuhým plátnem je pro mě daleko namáhavější, než dřevo, hoblík a nůž. Obdivuju staré plachtaře a vůbec nevím, jak mohli svou práci dělat.
A takhle vypadá poslední šev
Sedmý den – hotovo!
Dneska jsem byl ve stresu – mám trajekt zamluvený na zítřek a tak musím na loď přišít límec a pak natřít, abych jí vezl naimpregnovanou. Nakonec se mi to podařilo. Celý den svítilo jako z udělání slunce, Kjersti si dokonce loď vytáhla k rybníčku a vypadala skoro jako vodník, který „šije, šije si botičky.“
Vyšívání kokpitu
A přesně ve 13:30 mi Anders slavnostně uvázal poslední uzel u obšívání kokpitu a první loď tohoto kurzu byla hotová. A pokud jsem si předchozí den stěžoval, že je šití těžká práce, pak nevím, jak popsat šití lemu kokpitu. To byla učiněná dřina.
K hotové lodi se sbíhají první zvědavci (tohle je Noi)
Následný nátěr se provádí olejovou barvou. Pro případné následovatele dodávám, že když jsme později stavěli lodě doma, obstarání tohoto nátěru bylo velmi složité a hlavně nákladné. Ale najít ekvivalent se nám nepodařilo. Pokud se nám ozve nějaký odborník s radou, budeme rádi.
Během odpoledne jsem ještě stihl vyrobit dvě pádla – jedno “normální“ a jedno bouřkové. Šlo mi to pěkně od ruky a byla to čistá radost, po dvou dnech šití zase sáhnout na dřevo a hoblík.
Večer proběhla drobná oslava první lodě i mého odjezdu. Během večírku Wok zachovával mlčení a promlouval jenom občas. Většinou prohlásil, že „bottle is leaking“ a pak upadl opět do své zadumané nálady. Nakonec předvedl nějaké kousky z gymnastiky na laně a kolem jedné v noci jsme šli rozjaření na kutě.
Osmý den – domů
První ranní myšlenka nebyla moc optimistická – ach jo, dneska domů! Ale co se dá dělat. Všechno krásné jednou končí. Celé ráno ale začíná zmateně – zmatkař Noi uložil v noci klíče od dílny do jiné skrýše, než je domluveno a tak pobíháme kolem a hledáme.
Pak ve velikém frmolu šiju seasack. Pro ty, kdo neví, o co jde, vysvětlím. V tradiční lodi nejsou pochopitelně přepážky, a tak při cvaknutí nateče voda do celé lodi. Tomu se dá odpomoci tím, že se ušije tenhle pytel, který je dlouhý akorát na kajakářovy nohy a je uchycen kolem lemu kokpitu podobně, jako šprajda (ta je natažená přes něj). Takže při eskimování nateče voda jenom do tohoto impregnovaného pytle. Nebo spíš skoro jenom do něj.
Seasack před dokončením
Je velmi užitečný ještě z jednoho pohledu – protože se sedí v něm, tak veškerá špína a nečistoty, co má kajakář na botách, zůstanou uvnitř pytle a nedostanou se mezi kostru lodi a její potah, kde by mohly způsobit jeho protržení.
Kolem 14:00 se musím se všemi, ač velmi nerad, rozloučit. Nakládám svojí zbrusu novou loď na auto, dovnitř hážu pádla a zhruba za hodinu už jsem v Oslu. Ve čtyři se už procházím po palubě trajektu. Kolem svítí slunce, fouká vítr a mně se tak moc nechce odsud.
Pokračování?
Kurz jako takový byl prostě bezva! Každý z účastníků byl úplně jiný, přesto se stavba dařila a i mezilidské vztahy byly vynikající. Stavbu lodě kupodivu zvládli úplně všichni, včetně manuálně ne úplně zručných jedinců, z nichž někteří evidentně drželi hoblík v ruce poprvé v životě. Počasí a země byly tak krásné, že jsem si jist, že se sem určitě ještě podívám.
A protože za nejlepší důkaz toho, že kurz mně stavbu skutečně naučil, považuji stavbu lodě vlastními silami, byla v Grónském klubu následující zimu (2010) vyhlášena „Kachní líheň“, během které jsme sami postavili další čtyři krásné lodě.
Uprostřed kráska z Norska, kolem její následovnice
Co dodat? Opravdu to nejsou hi-tech vymoženosti, pohodlné taky moc nejsou, ale splňují to nejdůležitější – při jejich stavbě člověk líp pochopí, jak kajak „funguje“, jsou to naše vlastní lodě, víme o nich skoro všechno a hlavně – opravdu mají duši. To vám odpřisáhneme všichni, kdo jsme se do tohoto dobrodružství pustili.
Odkaz:
Anders Thygessen: www.kajakkspesialisten.no
Doporučená literatura:
Christopher Cunningham: Building the Greenland Kayak : A Manual for Its Construction and Use ; http://www.amazon.ca/Building-Greenland-Kayak-Manual-Contruction/dp/0071392378
John Heath: Eastern Arctic Kayaks : History, Design, Technique ; http://www.amazon.ca/Eastern-Arctic-Kayaks-History-Technique/dp/1889963259/ref=pd_sim_b_1
a nakonec knížka, kde je snad úplně všechno:
Harvey Golden: Kayaks of Greenland : The history and Development of the Greenlandic Hunting kayak, 1600 – 2000: http://www.traditionalkayaks.com/KOG.html
Diskuse uzavřena.