Konečně to, že jedu o dva dny později má i své výhody. Příliv se posunul o dvě hodiny později, a tak jsem tentokrát mohl noc strávit v posteli. Cestu už mám cestu dobře najetou a na parkoviště u Solentu dorážím v rekordním čase. Během příprav mám čas vzpomínat na své dosavadní zážitky z Isle of Wight. Vrací se mi vzpomínky na otravu jídlem, kdy jsem strávil první půlku noci schoulen ve sprše vyprazdňujíc současně jak obsah žaludku tak vnitřností, a druhou zabalen do dek a peřin, abych srazil teplotu na únosnou míru. To vše abych mohl dokončit 3 star seaassessment. Druhá návštěva byla ze zdravotního hlediska mnohem úspěšnější, přesto,hlavně díky silnému větru, jsme se nakonec dva dny motali jen na malém prostoru Solentu a nakonec jsem při rolování přisel o svoji oblíbenou čepici.
Tentokrát vše vypadá příznivě, ani mlha, ani vítr a na stravu jsem si poslední dobou taky dával pozor, žena na dovolené. Nic by tedy nemělo stát v cestě mému plánu: Nonstopcircumnavigation of Isle of Wight. Pro jistotu nakládám kajak vybavením na dva dny. Jen při tom doufám, že na vodě neplatí to samé úsloví jako v horách. „Máš-li sebou vybavení na bivak, noc tě nemine“.
Konečně pln očekávání, půl hodiny před plánovaným startem, začínám ukrajovat první metry Solentu. Možná proto, že už jsem dlouho nepádloval naložený kajak, mi přijde, že to jde poněkud ztuha. Opakovaný pohled na GPS mě ale uklidňuje, buďto je proud v Solentu silnější než jsem čekal nebo mi to docela jde. Moje rychlost se pohybuje okolo pěti a půl uzlů. Optimismus se mě drží až do okamžiku, kdy dávám přednost ferry (trajektu) z Lymingtonu do Yarmouthu. První verze je pravdou, mám co dělat abych dostatečně zpomalil, proud mě popohání rychlostí skoro dva uzle. Začíná mi docházet, že to bude boj.
K Needles dorážím s velkým respektem po dvou a půl hodinách. Moře je tu oproti očekávání klidné, ale bohužel mám nejméně hodinu a půl náskok oproti „jízdnímu řádu“,což znamená, že teď budu pádlovat proti proudu a moje rychlost klesá na dva, dva apůl uzle. To nevypadá vůbec dobře. Navíc už teď začínám cítit ramena. Moje rychlost se ani při sebevětší snaze nezvyšuje. Nezbývá mi než zkousnout zuby, zabrat a čekat až se proud otočí. Z pravidelného rytmu mě po chvíli vyruší telefon, hned je mi jasné že volá má žena z lyžařské dovolené, a tak to zvednout musím. Proud mě během hovoru posouvá o pár set metrů zpět, a tak se jej snažím zkrátit na minimum. Opět upadám do monotónního rytmu, který je přerušen jen občasnou pauzou na napití, svačinu či použití uříznuté Pet lahve. Kupodivu vůbec nemám hlad, což mě zneklidňuje, proto do sebe násilím cpu něco k jídlu aspoň jednou za dvě hodiny.
Po nějaké době se proud začíná otáčet a moje rychlost se pomalu zvyšuje a chvilkami se blíží i k pěti uzlům. U St.Catherine’s Point už zdálky vidím bílé hřebeny vln a je mi jasné, že většina toho, co jsem o zdejším tide race slyšel, bude pravda. Přestože dnes není přiliv nejsilnější, nemá cenu si hrát na hrdinu a radši volím cestu skrz klidnější vodu blízko břehu. I tak to docela pěkně houpe. Po chvilce jsem zase na klidné vodě a následný stereotyp obzvláštňuje až příchod tmy.
Je nejvyšší čas rozsvítit světlo. Naštěstí kromě světla na mých zadech svítí v dálce Portsmouth a Southampton. Díky světelné poluci není navigace v Solentu nijak náročná, ostatně jediné co je zapotřebí, je mít ostrov po levé ruce. Následující hodiny tmou mi zpestřuje lodní provoz mezi pevninou a ostrovem. Četnost lodí a hlavně jejich rychlost je větší než jsem čekal. Přes značnou únavu mám oči a uši neustále na stopkách. Po chvíli pro jistotu rozsvěcím druhé světlo na zádi a doufám že jsem dostatečně vidět. Rovněž doufám, že se žádná z lodí nepřiblíží natolik, abych musel zjišťovat, jestli mají naladěný nouzový kanál 16.
Konečně míjím Cowes, teď už mi zbývá jen přejet Solent a jsem zpět. Odhaduji, že proud uprostřed může byt okolo dvou uzlů,
proto koriguji směr zhruba o třicet stupňů doprava. Pohled na GPS mi po chvíli dává za pravdu. Když dorážím ke břehu a chci zkontrolovat jak daleko je to k autu, zjišťuji, že baterky v GPS pravě došly. Naštěstí můj odhad nebyl špatný a na parkoviště je to nanejvýš 500 metrů a v dálce ve tmě tuším zaparkovaná auta. Jsem tu. S velkým potěšením vytahuji nohy z kajaku. Zatímco vláčím loď na břeh k autu, tak se bavím svým pohybem po souši jen vzdáleně připomínajícím chůzi, dvanáct hodin na zadku se hold někde odrazit musí. Takže suma sumárum, s trochou toho štěstí se mi na poslední chvíli povedlo splnit si jeden z největších kajakových cílů pro tento rok. A s velkým zadostiučiněním si můžu v kalendáři zaškrtnout, 31.12.2010 – IOW – 11:55minut.
Kratke video
Trasa z GPS
Diskuse uzavřena.