Ale pěkně popořádku. Nejlepší půjčovna na světě se rozhodla, že myšlenku seakayakingu bude propagovat po vlastech českých a tak uspořádala setkání pro veřejnost, ohlášené na soutok Vltavy a Lužnice, do kempu Nový Dvůr. Protože správný člen GK pohrdá jiným druhem dopravy než po vlastním kýlu, byla utvořena expediční skupina, která se rozhodla na místo dojet z Budějovic po Vltavě.
11. 6. 2010 – pátek
Bylo vážně horké odpoledne – teploměry by ukazovaly asi tak + 45 °C, pokud by něco ukazovaly. Nicméně horkem popraskaly, takže jaké horko vlastně bylo se už nikdy nedozvíme. Sraz byl na dvoře Laminexu, kde jsme si připravili lodě na dlouhou jízdu. Už tady mi bylo jasné, že to bude opravdu náročná akce, když jsem viděl Markétu (pro přehlednost jí budu – pokud si to bude situace vyžadovat – označovat jako krumlovskou Markétu. Členové GK jistě pochopí proč), tedy když jsem viděl Markétu, jak vyhání pádlem z kokpitu svého kajaku pavoučka o velikosti 2,5 mm. On totiž amok dokáže nadělat sekanou i z daleko odolnějších lidí.
Po uklidnění situace (sehrál jsem klasickou pantomimickou kreaci: „Hele, chytil jsem ho. Mám ho v dlani. Jejda, utekl mi do trávy.“) jsme mohli za podpory naší druhé Markéty, Žanduly a Honzy, konečně vyjet. Skupinu tvořili: Markýz – vůdce, Markéta – fotograf, Evička – zásobovač (k mání pouze portské) a já.
Prvních pár kilometrů proběhlo vcelku v poklidu, ale už na Hluboké se začaly dít věci. Pohrdli jsme vcelku snadným přenášením na pravé části jezu a vjeli jsme do náhonu na straně levé. Při podjíždění několika mostků a lávek obě dámy podlehly hysterii (není se možná čemu divit, měly hlavy omotané pavučinami a nejspíš i nějakými pavouky). Vzápětí si Markýz, který jel na svém novém, vlastnoručně postaveném kajaku, konečně vysloužil své indiánské jméno. Bohužel je částečně nepublikovatelné. Zveřejnit můžu jen jednu jeho část. Ta zní „Smích“, což je to shodou okolností právě jméno jeho nové lodě.
A to se již krajina počala nořit do tmy. Poslední paprsky slunce hřejivě laskaly vrcholky stromů klonících se nad zšeřelou hladinu našeho jihočeského veletoku a my ve večerní idyle zvolna proplouvali směrem k Purkarci. Díky otevřené přehradě a relativně vysokému stavu vody jsme dokonce sjeli i jeden z původních jezů. Alespoň si to myslíme.
Ovšem tou dobou byly naše mozky již značně nahlodány – zčásti tím proklatým vedrem, z části soustředěnými útoky komárů (proč na ostatní kašlou a jdou jenom po mně?) a velkým dílem díky Evičkou v hojném množství podávanému portskému. 
V tomto neblahém stavu jsme (kolem půlnoci) dojeli k hrázi Hněvkovické přehrady. Tady jsme byli nuceni přenášet lodě přes staveniště. V tu chvíli jsem propadl tropickému šílenství i já. Při přenášení lodí, které vážily každá skoro tunu, na vzdálenost asi 151 km, ještě ke všemu do kopce, jsem zcela jasně uviděl, kam to vlastně míříme. Uprostřed ničeho tam stála osamocená, ostře nasvícená kadibudka značky Toi Toi. Odboural jsem se natolik, že málem bylo nutno přistoupit k použití tažné šňůry zvané tou-lou (odtud pojem „vzít někoho tou-lou do toi-toi
“).
Ale než jsme šňůru našli, přiblížili jsme se na doslech k jezu nad Týnem nad Vltavou. Zde došlo k nevídanému masakru. Nejprve málem utonul Markýz, který zachraňoval grónské pádlo (které do jezu nejprve neznámo proč vhodil), pak jsem málem přišel o život já při zachraňování Markýzova kajaku (který jsem neznámo proč nejprve odstrčil do proudu). Následně známo proč Markéta odhazovala do proudu svojí vodní pumpu (blbě se s ní pumpuje), ale já jí neustále nacházel a vozil zpět. Nakonec zmizela Evička, která zničehonic začala pod jezem pádlovat tak silně, že utvořila nový klubový rekord ve zrychlení na kajaku.
Jak jsem již napsal, celá naše jízda simulovala podmínky jízdy po řece kdesi v tropickém pralese, takže kromě nepřestávajících soustředěných náletů hmyzu došlo i na setkání s neznámými tvory z vodních hlubin. Tedy setkání. Sám vám nevím, Markéta a Evička (kterou jsme nakonec dostihli), svorně tvrdí, že kolem nich něco funělo. Kdo ví, jak to bylo.
Naštěstí naše utrpení skončilo kolem třetí hodiny ranní, kdy nás Markýz neomylně zavedl na dokonalý palouk na okraji kempu a my mohli na chvíli zapomenout na útrapy ze 33 km dlouhé cesty. Spát jsme ale vydrželi asi jen do půl sedmé, kdy slunce opět vystoupalo na oblohu a ohřálo ihned vzduch na úroveň naprosto nevhodnou k přežití.
12. 6. 2010 – sobota
Zde použiju s laskavým svolením text, který sepsala o tomto dni Žandula: Realizační team se sešel ráno v 9:30 v Laminexu, naložil kajaky, připojil vlek a se zastávkou v Týně nad Vltavou dorazil po jedenácté na místo akce. Tam už probíhal nácvik eskimování. Během odpoledne se zastavilo několik lidí, aby si kajaky vyzkoušeli. Po celou dobu nacvičovali členové GK eskimovaní a moc se jim dařilo. Ze sobotního grilování nebylo nic, dorazila fronta a střídala se bouřka za bouřkou.
Já jen dodám, že podmínky pro vyzkoušení kajaků byly naprosto ideální, případná koupel nemohla uškodit nikomu, voda byla jako kafe, navíc v zátoce u kempu i relativně mělká. A eskimování se věnovali nejen ostřílení vlci Honzova a Evičky kalibru, ale i naprostí začátečníci, jako třeba Pavel. Ten ovšem v eskimování pokračoval i později a předvedl během odpoledne i ukázkového pišišvora, kterého mu mohou někteří členové GK jenom závidět.
Během odpoledne se uskutečnilo několik vyjížděk na velmi blízké lokality (soutok Vltavy a Lužnice, Kořensko a Týn nad Vltavou) a krajina kolem řeky je tu opravdu krásná. Navečer jsme si někteří vyzkoušeli i jízdu v tropickém lijáku (okořeněném i letní bouřkou). Byl to opravdu vydařený den!
13. 6. 2010 – neděle
Tady se opět vrátím k textu od Žanduly, která vše pečlivě sledovala: V neděli se počasí radikálně změnilo, téměř celé dopoledne probíhalo testování nožů. Členům GK bylo dovoleno (hlavními testery Honzou a Vítkem) vyjádřit svůj skromný, ale velice fundovaný názor, i když jak bylo naznačeno, nebude na něj brán téměř žádný zřetel.
Ano, nebude. Po několika jízlivých poznámkách ze strany nejmenovaných pokusných králíků (ano, o tobě mluvím, Markéto!) jsme se rozhodli přistoupit ke snížení váhy výsledků, které vyprodukovali přítomní členové GK. Teď ale vážně, poděkování se dočkáte, jakmile bude POROVNÁNÍ (nešlo o test!) nožů hotové, přistoupíme ke slosování některých testovaných nožů. Takže se máte nač těšit.
Po zdlouhavém balení (všichni byli unavení) zbytek výpravy, posilněný o drahou dvojici (Šárka a Vrána), vyrazil prozkoumat Lužnici. Před Kolodějemi se oddělila skupina A, která dopádlovala proti proudu k prvnímu (vlastně – poslednímu) jezu na Lužnici. Hojně přítomní vodáci nás při tom častovali poznámkami jako: „Jedete blbě! Proud jde na druhou stranu.“ Nebo: „To neplatí, oni tam maj‘ motůrek, nebo co.“ Nechápu to, proč bychom měli jezdit po proudu?
Nakonec jsme po návratu celou akci ukončili skvělým pozdním obědem. V kempu totiž dobře vaří! Mají tam brambory m. m., ba i smažák T. O. Při obědě se vyznamenal Honza. Nejprve nás chtěl v rámci hledání kešek poslat někam na Amury z krys. Později se z této prapodivné lokace vyklubala Amuří skrýš. No a pak vyžadoval změnu jídelního lístku. Nezdálo se mu totiž, že by vanilka, belgická čokoláda a banány, patřily mezi české ingredience. A měl pravdu. To skutečně nejsou ingredience české. Na druhou stranu připouštím, že mohou být i v našich podmínkách docela čerstvé. Proto se dodatečně omlouváme majiteli hostince za nábytek, který jsme v oprávněném rozhořčení jako podvedení spotřebitelé začali ihned demolovat.
Závěrem tedy děkuji Nejlepší půjčovně na světě za zorganizování téhle podařené akce a všem, kdo dorazili, za podporu jinak vcelku osamocených šílenců, brázdících vodní hladinu v kuriózním plavidle, jakým mořský kajak prý je.
Diskuse uzavřena.