Léto se blížilo rychlostí jelena střelenýho do prdele a my pořád nevěděli co s ním, ve vzduchu visela jenom nutnost a potřeba něco podniknout. NĚCO… prostě velkou ránu. Na stole se objevil klobouk a v něm spousta papírků s věcma k dělání a místama k navštívení. Přiznávám, podváděl jsem a tak na nich bylo daleko víc pádlování, kajaků a moře než treků, hor, pláží, kol a účastí na trailových závodech.
Nemohlo to dopadnout jinak, než tím, že počátkem prázdnin jsem v loděnici šlapal po chřoupající střeše mý Vobludy a navazoval na střechu Půlnoční Bouři a Odysseovu Volbu. Auto bylo nabouchaný jídlem, stanem, spacákama , no prostě krámama, který po namíchání se zimou, sluníčkem, solí a větrem vytvořej ten nejlepší koktejl. Podle pokynů nejmenovanýho člena seakayakofilního gangu jsem jel pořád na sever, rovně, pak trajektem, pak zas rovně a když už jsme tam skoro byli, tak jsem zahnul doleva, přes dva mosty, na ostrov Saltö s velkým parkovištěm: “A pak už seš na Kostrách a je to celý tvoje, tak si to užij bejku!”
Po posledním noclehu na pevnině jsme v čerstvým větru a chundelatících se vlnách přepádlovali asi tříkilometrovou úžinu na dva hlavní ostrovy národního parku Kosterhavet a deset dní se potulovali po jeho archipelu a přilehlém pobřeží. Tábořili na kamenech i písečných plážích, sbírali borůvky, lesní jahody, pozorovali tuleně a ptáky, pádlovali ve větru a vlnách i slunci na hladině jako sklo.
Pak ale přišel čas, kdy poslední ovesná vločka byla snědená i poslední zrnko rejže vysypaný do společnýho kotlíku a bylo jasný, že je potřeba hejbnout se zas dál.
Dva dny jsme ujížděli k severu boreálním pralesem, ze kterého občas vykoukla oranžově nebo okrově natřená vesnička. Teprve třetího dne se les začal měnit v bažinatou tundru, kolem se mihly ohrady pro soby a v dálce horizont hor s fleky sněhu. Švédsko-norská hranice nás překlopila a my začli sjíždět z kopce směrem k moři, směrem k ostrovům Lofoty.
Měl jsem v hlavě nějakou představu, co a kde, a na pumpě jsme navíc potkali zelenýho transita se střechou plnou explorerů, od jejichž posádky se nám dostalo řady typů a dobrých rad.V Harstadtu jsme posháněli mapy a ještě kousek popojeli. V jednom místním přístávku nám Karolína Sněhová Vločka svým šarmem vymohla od místních možnost parkování a tak jsme odtud vyrazili za obeplutím ostrova Hinnøya, v podstatě po trase Sea Kayak Arctic Race.
Počasí bylo takový, jako za polárním kruhem v létě bývá, pršelo, málo, hodně, nejvíc a potom i vodorovně. Ale jak říká Jaroslav Pavlíček: ‚ono se to v globále musí srovnat‘. Takže pak bylo i sluníčko, člověk si sundal na dvacet minut hodinky a hned měl puchejř jako pětikorunu. Tábořili jsme zrovna tam, kde se nám chtělo, někdy na trávě, někdy na kamenech, nebo na pláži. Kromě tuleňů se na nás přišly podívat i mořské vydry, delfíni kulohlavci, mořští orli a lišky a spousta ptáků, kterým jsem z nedostatku biologického vzdělání říkal vřískálci. Někdy se přišly podívat i makrely, které neodolaly pozvání mého primitivního rybářského náčiní, nebo slávky, kterým se zalíbilo v našem očouzeném kotlíku. Na radu rybáře z Vestbygdské zátoky jsme se pak začali krmit i místním vraním okem a dalšíma bobulkama.
Samostatnou kapitolkou našeho výletu byl výstup na horu Moysalen, vysokou něco přes 1260 metrů. Nejvyšší v kontinentálním Norsku. Nádherný žulový dvojvrchol, k jehož úpatí se dá od jihu dopádlovat dlouhatánským fjordem. Na výstup jsme moc vybavení nebyli, tohle je opravdu tvrdý trek po cestě, kterou si volíte v podstatě sami bažinatou tundrou, kde se hodí vysoké pohorky a trekové hole. Že je něco v nepořádku jsem si uvědomil zhruba v první třetině treku, když jsme bojovali v padesátistupňovém svahu, přidržujíc se kluzké trávy a kořenů kleče, oba obutí do promáčených běžeckých bot, já na jednom rameni modrou ikeatašku s termoskou, třema čokoládovýma tyčinkama a větrovkou. Tak třeba příště.
Na Hinnøyu jsme potřebovali patnáct dní a dokončení vejletu jsme oslavili tím, že nás Karolína Sněhová Vločka vnutila k místnímu rybáři do sprchy, kterou jsem pohrdnul, a později i na večeři, kterou jsem nepohrdnul. Result z tohoto večera byl pro mě jasný, chyběla mi řada anglických slovíček, ale v podstatě jsem usoudil, že nemá cenu se je učit, dobří lidé se domluví vždycky, s debilem to nestojí za to.
Po drobné kulturní vložce, kterou byla návštěva vikingského muzea v Borgu, kde jsem se dosyta vydováděl při házení sekerou, střílení z luku a veslování na drakkaru a pojal myšlenku, že jestli budu kdy vlastnit nemovitost, tak to rozhodně bude dlouhý náčelnický dům s otevřeným ohněm uvnitř a slepicemi zobajícími zrní z podlahy, jsme se vydali za dalším pádlováním.
Následující částí výletu, která byla v plánu, bylo obepádlování ostrova Moskenesøya. Auto jsem nechal na parkovišti v rybářském přístavu vesnice Napp, tentokrát už bez ptaní a přídě našich kajaků jsme stočili k jihu. První den byl krásný, ale měly mě varovat cirry, křížící se ve výšce ve dvou směrech. Další dny už to bylo jen o větru, dešti a stále se zvětšujících vlnách. Možností ústupu bylo málo. Jedním z nich Nusfjord s rybářským skanzenem kde jsme trávili noc.
Po dalších mílích v bouřlivém moři na ostrůvku Kunna mi Karolína Sněhová Vločka sdělila sladkou novinu: “Mám toho plný kecky, seru na to, jdem domu!” No co může udělat gentleman v okamžiku, když dáma vysloví podobně formulovanou prosbu. Sklapnul jsem podpadky i zadní dekl Odysseovy Volby, ze který jsem zrovna tahal stan. Dlužno podotknout, že za jediný den jsme doserfovali zpět do Nappu to, co jsme předtím rvali čtyři dny proti.
Následovala dlouhá cesta k jihu, středová čára před očima, ruce na volantu, les vpravo, les vlevo, přes silnici sobi. O drobné intermezzo se postaral náš vůz, toho času s třemi sty tisíci na tachometru. Při odjezdu od stojanu pumpy se mi nevrátil pedál od spojky a kaluž pod motorovým prostorem dávala tušit, že tohle za hubičku nebude. Naštěstí opět zaúřadovala Karolína Sněhová Vločka, sáhla do kabelky, něco si udělala s obličejem a za chvíli přivedla místního Švéda omotanýho kolem malíčku, který nás nechal odtáhnout do dílny, kde jsme mohli přespat a druhý den za pomoci tří stahovacích pásků na kabely opravili pumpu hydrauliky a to celé za dvě stovky švédských. Mimochodem, funguje to do teď.
Pak už jsme jenom obezřetně dojeli do Trelleborgu, přetrajektovali se do Germánie a za pár hodin upadli do péří v naší posteli.
Na výletu participovaly tyto elementy:
- Jirka Vlčí Dech – přenášeč těžkých věcí, rozdělávač ohňů, mořský navigátor, mezikus mezi volantem a pedálem plynu a sedačkou.
- Karolína Sněhová Vločka – estetička výpravy, generátorka nálad, silniční navigátorka.
- Sněhová Bouře – mořský kajak Triena.
- Odysseova Volba – mořský kajak Nordkapp
- Vobluda – těžce zkoušený Fiat Ulysse, ročník 2000 s třistatisícovkou na tacháči.
http://alkajka.rajce.idnes.cz/Svedko_norsko/
http://alkajka.rajce.idnes.cz/Svedsko_Norsko_II./
Diskuse uzavřena.