První akce roku je pro sekajakářškou obec už nějakou dobu jasná – jsou jí Zimní Slapy, které organizuje Petr. Loni byly podmínky skutečně mrazivé, a tak každý účastník svoje rozhodnutí dlouho a pečlivě zvažoval. Korunu všemu nasadilo Petrovo rozhodnutí, že se vrátíme ke kořenům. Co to znamená?
To je nekompromisní zákaz všeho, co zvyšuje teplotu. Takže jsme už dva týdny před akcí věděli, že nesmíme zalézt do žádné chajdy. Hospodám se musíme vyhýbat širokým obloukem a teplý čaj v termosce pijou jenom baby. Stavba stanů byla povolena po složitém zákulisním boji a slovo „rukavice“ bylo úředně uznáno za nadávku.
Zákazy tu ale máme proč? Zákazy tu máme proto, abychom je porušovali! Proto si na tajňačku skupinka kajakářů z celé republiky (Hradec, Jablonec, Humpolec-nebo Pelhřimov, Napajedla, Brno), konspiračně domluvila na pátek sraz k Taterům. Jedině v této kultovní hospodě se vám může stát, že vejdete do výčepu a uvnitř spatříte ctihodného hostinského pana Tatera, jak s dalšími dvěma muži opravuje na stole motorovou pilu. Všichni jsou od konečků prstů až po ramena zamazaní od motorového oleje a mám pocit, že si ani neodhrnuli ubrus. Tedy jestli u Taterů vůbec nějaké ubrusy mají.
Večírek se vydařil. Z úcty k loňskému ročníku jsme opět popíjeli různobarevné nápoje a jejich konzumace vedla k vtípkům jinde nevídaným. Eskamontéři Radek a Radim například předváděli trik, který okoukali od šaolinských mnichů. Spočívá v neuvěřitelně rychlém mrknutí očního víčka, kterým zapálíte svíčku. Nevídané. Další zázraky jsou bohužel nepublikovatelné, což mně moc mrzí. Zvlášť Radimův půlnoční výkon na příjezdové cestě byl úchvatný. Na kutě jsme se dostali až nad ránem utahaní, ale šťastní.
Sobota pro nás začínala trochu kalně. Když jsme se ospalí přesouvali nad hráz Slapů, zahlédl jsem pár kajakářů, jak skládají lodě do vod Štěchovic. V tu chvíli jsem si říkal: „To není možný, oni snad mají upito víc než my!“ Přátelsky jsem je upozornil, že si spletli přehradu, ale oni, že nemají čas celý víkend a tak jedou ku Praze. Jejich chyba!
Nad hrází se tou dobou již pohybovala známá sestava seakajakářských postaviček: Ivan, Dušan s rodinkou, Bushman a Bára, Kitty s Tomášem a k tomu přijelo nové tváře z dalekých krajů – Plzeň, Malá Skála, Brno a kdo-ví-odkud-ještě. Organizátor Petr dorazil o něco málo později. Zkoušel svoji novou tažnou šňůru už po cestě, ale velmi rychle zjistil, že vléci kajak za autem po dálnici zas tak dobrý nápad není.
Sbaleno jsme měli vysokou seakajakářskou rychlostí a ještě před polednem jsme v počtu 24 lodí vypluli na první letošní plavbu (silvestrovské vyjížďky se nepočítají, vy remcalové). Počasí nám vcelku přálo, bylo malinko pod nulou a několikrát jsme objevili zátočinky, kde na naše hladové přídě čekal čerstvý led. Schroupali jsme ho jako malinu!
Bohužel asi po deseti kilometrech došlo ke smutné události. Třem borcům došlo jídlo! Byly podniknuty marné pokusy o lov verlib, psí spřežení v kajacích nevezl nikdo a tak jsme tyto zoufalce v duchu hesla „sám mám málo“ nekompromisně poslali na zpáteční cestu. O jejich dalším osudu není nic známo, ale prázdné kajaky jsme nenašli, tak se snad domů dostali.
Oslabená skupina dojela až do opuštěného kempu Častoboř. Zde jsme hodnou chvíli zkoušeli klepat na zamčené okénko místního občerstvení. Z budky sice vyběhly nějaké krysy, ale ty k jídlu nebyly. Proto jsme se rozptýlili po přilehlých lesích, kde jsme hledali něco k snědku. Dřevo se sice jíst nedá, ale na zátop je dobré. Tak jsme nepohrdli a za chvíli na břehu plápolal oheň. V tu chvíli zdatní šéfkuchaři začali chystat pochoutky, kterých se nakonec v útrobách lodí našlo tolik, že jsme baštili až do půlnoci. Pochvalu si získal Ivanův pták na klacku, Radkovy lehce se roztékající placky servírované s italským kajakářským vínem a zájem přítomných gurmánů vzbudila také Motýlova pečená prasečí ouška .
Posilněni jídlem a pitím začali jsme pečovat o vlastní duše – byla vytažena kytárka a zase se zpívalo. Vedly se teoretické literární debaty a vyprávěla spousta hrdinských historek ze všech světových moří. S přibývajícím večerem narůstala výška vln i počet napádlovaných kilometrů a tak všem příjemně ubíhal čas. K půlnoci přišlo překvapení – speciální mrazivá cena. Přítomní ji viděli, ovšem udělena nebyla, protože nebyl zaznamenán žádný extrémní výkon. Za zmínku stojí jen Dušanův pokus o křest nováčka Markéty. Ten měl být proveden vhozením nešťastnice na kru. Protože zrovna u našeho břehu v tu chvíli žádná neplavala (kra, nikoli nešťastnice), vydal se Dušan za svitu čelovky na půlnoční plavbu s cílem nějakou tu kru najít a přitáhnout. Bohužel nebyl úspěšný. Ale na druhou stranu – alespoň Petr ušetří! Cena se přesouvá do dalšího ročníku. A všichni letošní účastníci vědí, že nesmí vykecat, jaká to cena je!
Ráno jsme vstali do ideálního dne – zhruba v šest ráno začal lehce poletovat sníh. Vím to přesně, protože jsem patřil do skupinky spáčů pod širákem a šimrání vloček na tvářích mně vzbudilo. Zachumlal jsem se o něco hlouběji a chrupkal až do osmi. Tou dobou se začaly po tábořišti courat znavené postavy.
Následovala rychlá snídaně složená ze zbytků večerní hostiny (například opečený špekáček s makovou buchotu) a poté se první část výpravy utrhla a vydala se na cestu domů v době, kdy část zbytku ještě dospávala. K těm prvním, kdo se vraceli jsem patřil i já, a tak nevím, co se dělo v ostatních skupinkách. My jsme se znovu projeli ledem, chvíli si nahřáli kosti na sluníčku a krátce po poledni jsme vylezli na skluzu u hráze Slap.
Akci jsme ukončili inteligentní rozpravou: „V únoru jezdí někdo na lyže? Nechápu.“ „Ale jo, to bych jel taky. Ale jedině na lyže vodní.“ A ti kdo na Slapech byli, vědí, proč na závěr všem přeji:
„Hladký led v roce 2013!„
Diskuse uzavřena.