Bombard byl lékař-dobrodruh, který se proslavil hlavně tím, že trosečníkům doporučoval pití mořské vody (tedy v případě, že nemají vodu sladkou, pochopitelně). Aby tuto svojí teorii dokázal, rozhodl se na gumovém nafukovacím člunu s příhodným názvem l’Hérétique (tedy Kacíř) přeplout ze Středozemního moře přes Kanárské ostrovy až ke břehům Ameriky. Tato plavba se odehrála v roce 1952, tedy před šedesáti lety.
Vyplul spolu s námořníkem Jackem Palmerem, ale od Tangeru už pokračoval sám. Protože nebyl asi nijak výtečným mořeplavcem, přihodila se mu po cestě mnohá dobrodružství – kupříkladu vyskočil ze člunu jenom proto, aby chytil nafukovací polštářek, který mu spláchla vlna. A pochopitelně měl pak velké potíže, aby člun dohonil. Jeho loď neustále obtěžovali žraloci a mečouni. Žraloky zaháněl tak, že je mlátil po hlavě veslem, mečounů se ovšem, vzhledem k materiálu člunu, velmi bál. Během plavby se mu rozbily hodinky a díky několika dalším navigačním chybám si spletl svojí polohu o zhruba 600 nm (1100 km). Ovšem sám tvrdí že to, že neměl na cestě moc štěstí, dokazuje, že na moři lze opravdu přežívat hodně dlouho.
Po celou dobu prováděl lékařská pozorování a psal podrobný deník. Musím se přiznat, že já osobně o vhodnosti pití mořské vody poněkud pochybuji. Ale nejsem lékař, ani nemám valné povědomí o radách pro přežívání na moři, takže je to pouze můj osobní názor. Ovšem Bombrad nakonec na moři přežil asi 60 dní. Jeho velkým kritikem se nakonec stal i Hannes Lindemann, který vyplul v jeho stopách na skládacím kajaku, aby nakonec Bombardovy závěry popřel. Ale na druhou stranu, některé poznámky týkající se plavby jsou hodně zajímavé.
Celou knihou se vine myšlenka, že většina úmrtí trosečníků není dána biologicky (tedy nedostatkem vody a jídla), ale spíše jí působí podlomená psychika. V době publikování knížky totiž většina trosečníků podle statistik umírala už třetí den a to rozhodně není doba, kterou by nemohli bez vody přežít. Bombard o strachu píše: „Ale především se bojím strachu, protože vím, jak se člověk na moři stává únavou pověrčivým a jak ho pověra činí slabým a zbabělým. Je to dlouhý duševní boj, pro život určitě stejně důležitý jako boj, který jsem musel svádět se živly. Zpozoroval jsem, že na to nemyslím, jde-li do tuhého, ale že se po každém zlepšení zase začínám bát.“ A svou vlastní ubohost si autor uvědomil velmi brzy, téměř hned poté, kdy vplul do vod Atlantiku: „Poprvé si uvědomuji celou tragičnost svého postavení. Od předchozích etap se kromě délky liší tím, že se na něm nedá už nic změnit. Nemohu zůstat stát na místě, ani se vrátit, dokonce ani požádat o pomoc. Jsem jen nepatrným zrnkem v ohromném kolotání, částečkou světa, který nesnese lidské měřítko. Až mě při této myšlence mrazí v zádech; zejména teď, když se už několik dní neukázala žádná loď.“
Kromě nepřátel ve vodě a na nebi (průběžně jej trápila zima, déšť a nakonec horké slunce a bezvětří), se trápil i samotou: „Ach ta samota! Chápu rozdíl mezi samotou a odloučeností. Vím, jak se v běžném životě dostanu z odloučenosti: vyjdu docela prostě dveřmi na ulici, nebo zatelefonuji, abych uslyšel hlas přítele. Odloučeni jsme jen, když se sami odloučíme. Ale samota, je-li úplná, nás drtí. Běda člověku samotnému. Mám pocit, že se na mne ze všech stran valí celý oceán samoty, jako by mé srdce tvořilo střed přitažlivosti toho, co ve skutečnosti ani neexistuje.“
O tom, co nejvíce postrádal, se také rozepisuje. A seznam, který vytvořil, možná zas tak překvapující není: „Jsem hrozně unaven a tolik bych si přál:
1. teplou koupel,
2. nepropustnou obuv,
3. suchou postel,
4. pečené kuře
5. litr piva.“
Budoucím trosečníkům udílí i mnoho praktických rad – kromě těch, které se týkají výživy a které raději nepřepisuji, protože tomu skutečně nerozumím, jde o to, že je třeba se věnovat údržbě a ochraně člunu, na kterém se trosečník plaví a který je tím posledním, co mu zbývá. Denně kontroloval přepečlivě jeho stav, naslouchal mu, protože únik vzduchu je dobře slyšitelný a měnil způsob a místo, kde v lodi seděl, aby ji neprodřel. Zdůrazňuje k tomu: „Prohlídky, ohledávání a poslouchání zabránily mnohokrát vážné nehodě. Podobná bdělost musí být kategorickým imperativem pro všechny trosečníky.“
Průběhem plavby byl natolik zničen, že již 6. prosince sepsal závěť, která končila slovy: „můj pokus se osvědčil 50 dní; dojedu-li do cíle mrtev, proto si ještě trosečníci nemusí zoufat. Po padesáti dnech je to nad lidské síly. Bylo by záhodno, aby se v hodinách kosmografie na gymnasiích a na ostatních školách zavádělo vyučování praktické navigaci.“
Pokud jde o nautické znalosti, s těmi zjevně dost zápolil. Nemohl by si jinak v průběhu cesty poznamenat: „Navigace rozhodně není žádná maličkost, hlavně mi dělá těžkou hlavu ta slavná deklinace, která na mé mapě, v mém „atlantském atlase“ není uvedena.“ A těžkou hlavu si nedělal nadarmo, jak jsem uvedl výše, při odhadu své polohy se dramaticky mýlil. Celý listopad se těšil, jak bude do konce měsíce na konci cesty, ovšem ve skutečnosti přistál až na Vánoce. Koneckonců už v průběhu cesty psal: „Je až zarážející, do jaké míry máte na moři pocit, že vás něco pronásleduje; zdá se vám, že všechno je proti vám a že se vám nic nedaří.“
Samo přistání proběhlo relativně dobře, dává k němu radu, která se může hodit i mnohým seakayakářům: „Příteli trosečníku, konečně ses dostal k zemi na dohled a zdá se ti, že tím všechno končí, bylo by opravdu příliš hloupé, aby tě země, od níž čekáš záchranu, zahubila právě v této chvíli. Času máš dost. Jen tvá netrpělivost by teď mohla přivodit tvou zkázu. Zastav se, pozoruj a vyber si! Nezapomínej, že k 90% všech neštěstí dochází při přistání. Musíš si najít místo, kde je menší příboj, kde bude písek a ne smrtící skála. Všímej si proto pozorně barvy moře: všechny bílé skvrny znamenají tříštící se vlny a nesmíš jim důvěřovat, skrývají úskalí. Pouštěj se jen na velké plochy, bez víru a bez úskalí.“
Knížku všem doporučuji, je to čtivý dokument své doby. A kdyby pro nic jiného, zaslouží si Alain Bombard naši úctu tím, že se na svou plavbu vydal jen proto, aby zkusil přispět k všeobecnému vědění a tím pomohl přežít budoucím trosečníkům – vždyť hlavním impulsem bylo ztroskotání a následná smrt 43 námořníků, kterým jako lékař už nedokázal pomoci. Jestli si někdo chcete knížku také přečíst, ozvěte se.
A na závěr nemůžu ještě nezmínit, že Atlantik překonali v roce 2000 čeští jachtaři David Křížek a Martin Ducháč, sice na trochu jiné, ale také nafukovací lodi.
Odkazy:
Sestřih z filmu (kde je dobře vidět, jak lisoval vodu z ryb, i záběr z jeho setkání s velrybou)
Lindemannova kniha v angličtině ke stažení
Diskuse uzavřena.