kajakářský bulvár na hranici trapnosti
Nic není tak jak bejvávalo
Ohromný úplněk do oranžova osvětluje mělkou zátoku, jejíž povrch čeří nepatrné vlnky. Z temnoty voňavých borovic vynořují se tři postavy, jemný písek protéká jim prsty u nohou, jak kráčí vstříc mořské hladině. Lépe řečeno: postava, která mnoho hodin řídila, jde, další dvě postavy vrávorají.
Shodou nepříznivých okolností, jako například, že GK nerado pádluje na moři a s Pojízdnou Chlastačkou už to také není, co to bývalo, sešla se na rujánském pobřeží ta nejméně pravděpodobná sestava českých seakayakářů. Totiž Evu lze za seakayakářku považovat už od doby, co před týdnem na Lipně toto plavidlo spatřila koutkem levého oka. Vzali jsme jí s sebou hlavně proto, že i ve tmě pozná červené víno po hmatu. Z dalších dvou účastníků si na sebe dva museli „dlouhá léta zvykat“, jak pravil Brčko na mojí adresu.
Z půlnočního dýchánku po kolena ve smradlavé přístavní vodě chytám rýmu a nejasnou předtuchu, že bychom se snad nemuseli ubít grónskými pádly. České školství na tom asi není tak špatně, když si tři navícovky učitelský vyrazily na výlet k móóóři!
Size Does Matter
Aby to nebylo trapný, vzala s sebou Eva ještě jednoho chlapa. Jmenuje se Sláva (někdy Sváťa nebo Stáňa) a je to devíticentimetrový sleď. Jeho majitelka neváhala investovat 120 Kč, když pohrdla jeho menším šesticentimetrovým sourozencem, s tím, že na velikosti určitě záleží.
Sláva okamžitě po vložení do vody zahajuje činnost. Chytá jednu rybu za druhou, tedy celkem tři. Jenže jsme zanedbali domácí přípravu a nevíme, jak dostat ryby z vody na kajak. Na pytlačce se mi zmítá nechutně dlouhá hadovitá ryba, která má místo nosu meč a dva trojháčky má zaseklé v zlověstně se lesknoucím chrupu. Křičím něco. Brčko tiše projevuje neochotu k jakémukoliv kontaktu s obludou. Eva řve jééé a chce fotit. Frrr a mečoun je v tahu. K večeři zase bude bramborová kaše, a kdo ví jestli.
Křídové útesy rujánské míjíme v zaryté diskusi o tom, jak improvizovat podběrák, harpunu a samostříl. Brčko nám prý poskytne tričko, protože to je funkční. Po 20 upádlovaných kilometrech novopečené mořské kajakářce začíná poněkud klesat morál i hlava. Brčko po ní chce, aby mu něco podržela. „A co jako?“ „no, jestli to uneseš..“ Eva nasazuje znechucený výraz „..tak hubu a krok“. Unesla to, ale než se stačíme na břehu rozkoukat, vypařují se dvě láhve Lambrusca. Brčko ležíc na sebe záhadně hrne písek, na který pokládá kameny. Prý trénuje, protože už to bude brzo potřebovat. Eva přiznává, že jedinou nevýhodu seakayakingu spatřuje v tom, že má oblečení vrostlé do kůže, čemuž se ovšem při tvaru jejího spodního prádla lze jen těžko divit.
A tu slibovanou bramborovou kaši jsem radši rozsypala po lese.
Ruminsoni
„Dejte mi závin, já jsem totiž na buchty“ dožaduje se hlasitě Brčko s prvními paprsky slunce a předznamenává tak jeden z nejpestřejších dnů na moři v celé historii tohoto sportu. Nenápadně Evu nutíme k úpravě pedálů, sedačky a pečlivému zabalení věcí, než jí vypustíme na 11ti kilometrový crossing velké zátoky k mysu Arkona, obloha nad nímž dává tušit, že dnes to nejspíš nebude zadarmo.
A je to tady, už se to na nás z boku valí, čtvrt krávy, půl krávy, kráva, Eva v urputném předklonu zarytě mlčí a hrabe, v očích se jí střídá údiv s nadšením. Pro všechny případy obkličujeme její Lookshu a snažíme se omezit poněkud ustarané pohledy. Po dvou hodinách píchání dávám nepředloženě pokyn „zaber“. Chyba. Grónská pádla se míhají vzduchem jak větrné mlýny, Eva mizí v dáli.
Po 1. pivu na břehu seznamujeme Evu s realitou, že o moc horší už to nejde. Po 2. pivu se smiřujeme s tím, že jsme ztroskotali. Asi 1,5 km na západ od mysu Arkona, který nám prostě dneska nedá. Přes chvályhodné vynálezy, jako je GK golf nebo imaginární beach volleybal se nám v hlavách uhnízďuje trudomyslnost vlastní ztroskotancům odsouzeným k pobytu na 1 m širokém pruhu kamení mezi svahem a mořem.
Když nám dojde, že to nejde nejen vpřed, ale teď už ani vzad, pouštíme se do kounzumace chipsů repasovaných do tekuté alkoholické podoby. Brčko nabádá Evu k rychlým vdavkám, neb ta holka je tak šikovná, že umí uvařit Bailey´s i z naprosté absence surovin. Na to dotyčná reaguje mocným zakuckáním. „Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík…“ recituje Brčko tématickou báseň, zatímco Eva chrchlá, rudne a stěží lapá po dechu, aby dala dohromady zoufalý výkřik „Ty vole, že bys mi třeba pomoh, místo veršů.“ Brčko to kvituje tím, že neprovedl heimlichův manévr, neb kdo kašle, ten žije, což se naučil na ZDRSEMu.
Technologicky dokonalým vylepšením Robinsonovy chýše o igelitovou plachtu se nám podaří získat krásné závětří o velikosti 2 m x 20 cm. Večer tedy trávíme intelektuálně náročnými společenskými hrami, veskrze kontaktními.
Pískožrouti
Hučí a buší to stejně jako včera, ale jetelné to je. Vytváříme rekord v rychlosti nalodění a vydáváme se vpřed, tedy spíše vzad do relativního bezpečí zátoky, kterou jsme včera krosili. Krávy jsou dneska minimálě stejně velké jako včera, ale trousí se jak na pastvu. Jakmile se zmenší na půlkrávy, věnujeme se s úlevou redukci zásob tekutin na palubě, což má za následek, že Brčko u břehu opouští kajak trojitým parakotoulem v bok. Než nabereme vodu, jsou tu zase krávy jako bejk. Evě uklízíme všecho z paluby a nabádáme jí, aby si nenechávala nic v kokpitu, ne, ani boty ne. Dívá se na nás podezřívavým úkosem.
Kilometrová popojížďka z centra dění nám trvá asi hodinu. S mírně pocuchanými nervy se blížíme ke břehu, kde se krávy a menší telata rychle převalují a hrnou. Dobytky se mnou hází jak na rodeu, pravý kormidlo, levý vylehnutí a jsem vyvržená na břeh jak vorvaň. Eva je sice učenlivá, ale tohle asi nedá. Počkat? Není na co. Přistát jinde? Není kde. Po hlavě do toho. První tři vlny ustojí solidně, ale čtvrtou už nevyrovná a rázem žere písek z mořského dna. Na pláž doplouvá s kajakem v závěsu a širokým úsměvem zdraví všechny východoněmecké rekreanty, jimž zpestřila sobotní nudu na pláži. Jeden přihlížející se pak se zájmem přijde i optat, jestli náhodou nejsou ty vlny pro jízdu na kajaku příliš velké.
Zoufalci zase ztroskotali. A jsou tomu rádi. Celé odpoledne jezdíme kolečka v surfu, polykáme hektolitry slaného nálevu, cpeme se pískem a omotáváme chaluhami. Brčkovo hlava získává slušnou přehazovačku, jak eskymuje pořád na jednu stranu. K večeru se vinou úbytku sil pohybuji po pláži už výhradně plazením, někdy s kajakem v závěsu. Brčko si s sebou na stop pro auto vzal blondýnu, což znamená, že jsem osaměla s lahví a západem slunce. Jak neprozřetelné! Naštěstí je blondýna předvídavá a po cestě se jí podaří ulovit naše oblíbené tekutiny.
Brčkova poznámka o tom, že do uvaření těstovin zbývá ještě π minut vyvádí Evu z omylu, že je Brčko učitelem tělocviku. Načež dotyčný vynalézá nové horolezecké náčiní určené pro zajištění v rozšiřujících se spárách a zvoucí se Uzbegistán. Celý zájezd uzavírá Eva štastnou zprávou pro všechny zúčastněné, a to sice, že nejlepší by bylo, kdybychom my tři měli dítě, protože by o něj bylo postaráno na všech stupních vzdělávání.
A já bláhová jsem se obávala, že si nezapádlujem, nebo že se servem za prvním rohem, nebo, že se budeme nedejbože k smrti nudit.
A na závěr další úlovek do připravované básnické sbírky Rujánská Haiku:
Hele Labutě.
Voni letí,
my kalíme.
Diskuse uzavřena.