Grónské pádlo očima Inuity

Do rukou se mi dostala báječná knížka od H. C. Petersena, která se jmenuje Skinboats of Greenland. Doteď pro mě byla biblí úžasná knížka Kayaks of Greenland od Harveyho Goldena, to je ale spíše vědecká práce, ve které je pečlivě zaměřeno a zakresleno velké množství dochovaných kajaků. Oproti tomu Petersen, mluví z osobní zkušenosti, jeho dědeček na kajaku ještě lovil a tak jsou jeho poznámky hodně autentické. Navíc je to moje první knížka, kde se probírají i umiaky. Ale dneska nechci psát recenzi na knížku.

Protože se dlouhodobě věnujeme stavbě grónských (nebo lépe tradičních) pádel, rozhodl jsem se, že přeložím kapitolu věnovanou téhle fascinující součásti kajaku. Baví mě přemýšlet o tom, proč a jak bylo pádlo tvarované zrovna tak, jak bylo, proto mě tohle povídání opravdu zaujalo. A myslím, že tenhle text by mohl být užitečný i pro jiné. Takže tady ho máte.

Na okraj ještě poznamenávám, že jsem se do textu snažil zasahovat co nejméně, byť mi místy přijde trochu kostrbatý. A také nečekejte nějakou obvyklou strukturu (úvod-stať-závěr), přeci jen je to jen jedna kapitola poměrně rozsáhlé knihy.

Pádlo významně odlišuje kajak od všech ostatních lodí. Obecně vzato se v Grónsku pádlo používá pro ipunneq veslování, anguarneq pádlování pádlem s jedním listem a paarneq, tedy pádlování oboustranným pádlem. Singlové pádlo bývá ke spatření spíše na jihu Aljašky, zatímco střídavé pádlování na obou bocích lodě oboustranným pádlem je běžné na severu Aljašky a v Grónsku.

V západním a východním Grónsku se oboustranné pádlo nazývá paatit (množné číslo), zatímco v Thule a okolí se vžilo označení pautik (což je duál, tedy podvojné číslo, něco jako v češtině ruce, nohy, uši atd.) Jednotné číslo paat se nepoužívá.

Pádlo neslouží jen k pohánění kajaku. Používá se ke stabilizaci, podobným způsobem, jako provazochodci používají dlouhou tyč. Pokud je moře klidné a kajakář ztratí pádlo, může se do bezpečí dostat pomocí harpuny, ale pokud je moře rozbouřené, je kajakář, který přijde o pádlo, ztracen. Mnoho nehod se bezpochyby přihodilo, protože někdo přišel o pádlo. Ptal jsem se lovců, zda někdy slyšeli o náhradním pádle, které by se mohlo použít, když lovec o pádlo přijde. Nikdo jej nepoužíval. Kajak měl prostě vždycky jen jedno pádlo.

Kajak bez pádla je ale k ničemu a tak asi nikoho nepřekvapí, že se jeho výběru věnuje velká péče. Preferuje se pochopitelně pevné a odolné dřevo, s rovnými lety bez suků. Jednoho zimního dne, když jsem byl ještě chlapec, se ztratil lovec z naší vesnice a nikdy už ho nikdo nenašel. Příští léto po moři připlavalo pádlo, tedy abych byl přesný, půlka pádla. Bylo vyrobeno z úplně obyčejného kusu sukaté borovice a zlomené bylo přímo v suku poblíž místa úchopu. Muž, který pádlo z vody vylovil, okamžitě poznal, že patřilo tomu v zimě ztracenému lovci a jen tiše řekl: „Toho jsem se obával.„

I přesto, že postupem času se „dřevo na pádlo“ stalo běžným artiklem v mnoha obchodech po celém Grónsku, hodně lovců si pádla vyrábělo z naplaveného dřeva, označovaného pingeq. Tihle muži s nade vše cenili vlastní bezpečnost. Ne každému se ale naplavený pingeq  podařilo obstarat, takže dřevo z obchodu bylo poslední a jedinou možností. Tohle dřevo bylo načervenalé a pevné, ale mělo trochu moc řídká léta a nebývalo úplně bez suků. Lovci, kteří nebyli moc pečliví, nebo byli příliš chudí, prostě vyráběli svá pádla z téhle obyčejné borovice.

Kajakářské pádlo se skládá ze dvou listů a žerdi. Délka a tvar pádla se lišily podle místa, kde bylo pádlo vyrobeno.

Teď vám povím, jak postupoval muž jménem David Rosing, když stavěl svoje pádlo podle vzoru z oblasti Kangaamiut. Protože nemohl najít vhodný pingeq, zvolil běžné dřevo z obchodu. Podle místní tradice se délka pádla rovnala délce rozpažených kajakářových rukou, prodloužené ještě o délku jedné paže. To vysvětluje tvrzení, že se pádla stavěla podle velikosti kajakáře.

David nejprve pečlivě prohlédl fošnu, kterou si obstaral a sledoval při tom, jak jsou rostlá léta. Jejich směr určoval, jak bude pádlo vyříznuto. Rovina listů by totiž měla být kolmá na směr let. Pokud se vyrobí pádlo tak, že léta jsou rovnoběžně s listy, pak se povrch velmi rychle opotřebuje a na listu se udělají prohlubně, což vede k tomu, že pádlo nevede vodou čistě, je hlučnější a více z něj odkapává voda. Mohou se na něj chytat řasy a co je nejhorší, může se snáz zlomit. Ale David, stejně ostatní zkušení kajakáři, je na směr let velmi opatrný.

Za pomoci provázku začerněného sazemi si pak namaluje na všechny čtyři strany prkna podélnou osu a najde střed, ze kterého bude vynášet všechny potřebné rozměry. Nejprve si zakreslil rovnou část pádla, čili úchop. Ten je poměrně krátký, nějakých 25 cm. Přechod do listu je čistý, ale ne příliš prudký. Odsud se pádlo rozšiřuje k oběma svým koncům, které musí být přesně stejně vzdálené od středu, to aby nebyl jeden list delší, než druhý.

Úchop je oválný a pěkně sedne do dlaně. Davidovi vyhovuje rozměr ovality 4,5 cm x 3,5 cm. Delší osa ovality je kolmá na osu listu. To nejen zlepšuje ergonomii úchopu, ale také zvyšuje pevnost pádla, které je enormně namáháno tlakem vody působícím kolmo na listy.

Pak se pádlo nahrubo vyřízne, načež David ovalitu úchopu protáhne směrem ke koncům pádla. List je příčně vybrán v konkávní křivce směrem ke hranám (tj. pádlo má „hřbet“. Pozn VPJ). Materiál z vnitřní křivky se vybírá za pomocí nože s dlouhou rukojetí, jehož krátké ostří je prohnuto na jednu stranu.

Šířka listu na konci pádla je dána rozměry kajakářovy ruky. Odpovídá rozevřené ruce a měří se od úžlabí palce k rovině prostředních kloubů zbylých prstů. To Davidovi vychází kolem 8 cm. Ovšem pádlo vyrobí o 2 cm užší, protože chce hrany zpevnit kostěnou vložkou. U žerdě má list zhruba poloviční šířku.

Kostěné vložky existují v podstatě tři – koncové, vnější a vnitřní. (Prohlédněte si obrázek, který je o něco výš a rychle zjistíte, o co jde.)

Koncové vložky šířkou odpovídají šířce pádla. Jsou v podstatě čtvercové a mají tloušťku kolem 2 cm. Vyrábějí se z kostí velryb, ačkoli je obtížné tak velké kosti obstarat. Do kosti se vydlabe otvor, který odpovídá podlouhlému čepu na pádle. Ideální rozměry čepu jsou věcí zkušenosti. Příliš malý a tenký čep neudrží kostěnou výztuhu. Naopak pokud se udělá moc velký, kost se rozlomí. Vytvoření spoje je snadné. Skrz spoj se vyvrtají dva otvory a kost se přikolíkuje materiálem ze sobích parůžků.

Boční výztuhy listu jsou někdy kostěné, někdy z parohů a jsou poměrně tenké. Vnější výztuhy (=širší, které jsou u konce listu) jsou zhruba 1 cm široké a dosahují do poloviny listu. Většinou se připevňují kolíčky ze sobích parohů. Nejprve se přichytí šňůrkou a pak se v rozteči 2 cm vrtají otvory, skrz které jsou finálně přikolíkované.

David vyrobil vnitřní výztuhy poloviční, než vnější. Jsou v prostoru mezi vnějšími výztuhami a místem úchopu. Vnější výztuhy chrání pádlo před ledem a vnitřní naopak před otěrem od kajakářových rukavic.

Nakonec je pádlo finálně dokončeno a vyladěno. Obě strany musejí být identické, s hotovým pádlem lze balancovat na jednom prstu. Nesmějí na něm být žádné ostré hrany. Vše je zakulaceno, aby voda nikde neodkapávala. Vnější hrany výztuh jsou zakulaceny, aby pádlo šlo vodou tak potichu, jak je to jen možné. Aerodynamický tvar zabraňuje vzniku nežádoucích zvuků, které  jsou způsobovány nepravidelnostmi tvaru.

Požadavek na nutnost absolutního vyvážení pádla ilustruje historka, kterou mi vyprávěla babička z tatínkovy strany. Můj tatínek, v mládí velmi dobrý lovec, byl jednoho dne na lovu. Přiblížil se ke kořisti a chystal se hodit harpunou. Zvedl levou rukou pádlo vodorovně před sebe, přesně tak, jak se to technicky správně dělá a pravou rukou odhodil harpunu. Jenže v okamžiku hodu se neočekávaně dotkl pravou rukou pádla a tuleně minul. To ho hodně překvapilo, protože to bylo poprvé, co se mu to stalo. Přitom měl tyto pohyby dávno pevně nacvičené. V následujících dnech se to celé několikrát opakovalo. Opět se dotkl pravou rukou pádla a zase se domů vrátil bez úlovku.

Tak si na břehu vzal do ruky pádlo a začal ho pečlivě zkoumat. Byl na něj tak navyklý, že jej vždycky držel naprosto stejně, čili vždy měl identický list vpravo. A teprve při bližším zkoumání objevil na levém listu drobné poškození, ve které tam někdo udělal a dutinu po chybějícím kousku dřeva vyplnil tulením klem. To způsobilo, že pravý list byl o něco lehčí a při držení ve stejném místě byl o něco výš. Proto otec ten kousek klu vyjmul a nahradil jej dřevěnou výplní. Pádlo bylo ihned vyváženo a dalšího dne už lov proběhl úspěšně.

Podél pobřeží Grónska se vyrábí mnoho typů pádel. To znamená, že například obvyklé délky pádel se výrazně liší. Také se odlišují délky žerdí. Někde se používají jen koncové výztuhy listů, někde zase jen vnější a koncové. Někde mají jen koncové výztuhy a na několika málo místech se nepoužívají žádné. To zejména tam, kde se kajaky používají jen v kraťounkém letním období. Některá pádla mají široké listy, ostatní jsou jen zakulaceny. Také mohou být, jako v Kangaamiutu vytvarovány tak, že jejich tvar připomíná list ze stromu.

Nejkratší pádla se dělají kolem Qaqortoqu, kde není výjimkou pádlo 160-165 cm dlouhé. „To aby pádlo nekladlo odpor, když se pádluje proti silnému větru,“ takové bylo vysvětlení starých lovců ze středozápadního pobřeží, kde se velmi krátká pádla používala. V Disko Bay u Avannarliitu, kde fouká opravdu silný vítr, jsou pádla o poznání kratší, než v sousedících oblastech. A tak ve fjordu Uummannaq není neobvyklé najít pádla dlouhá přes 2 m. Jedno měřilo dokonce 230 cm.

Šířka úchopu se liší, v Kangaamiutu použil David pádlo s úchopem jen 25 cm, zatímco u delších pádel je úchop delší než šířka lodě.

Délka úchopu ovlivňuje techniku pádlování. Zatímco u delších úchopů drží kajakář pádlo stále stejně, u těch užších se místo, kde kajakář pádlo drží, průběžně mění. Říká se tomu illuartaarillune paarneq, pádlování s posouváním místa úchopu. Když kajakář dokončí záběr na pravoboku, posune levou ruku po pádle směrem ke středu, zatímco pádlo přesouvá z pravoboku na levobok. Během tohoto pohybu se na moment dostanou dlaně blízko k sobě. Pak se pravá ruka přesune směrem ke konci listu a kajakář zabere na levoboku. Pak se opět pravá ruka posune ke středu pádla, levá ke kraji a kajakář zabere vpravo.

Pádlo je hodně exponované. Musí provést kajak bouřemi, silnými proudy a odolat, i když se s ním proráží čerstvý led. Dědeček mi vždycky vyprávěl, jak kajakář potkává strašlivé výbušné vlny z Atlantiku, před kterými není úniku, a které nutí kajakáře k nekončícímu surfování. Kajak se v nich otočí kolmo na směr pohybu vln a pádlo se do vody zasune jen trochu. Paže bližší k vlně se drží u těla, zatímco ta druhá se dává od těla trochu dál. Když vlna kolem kajakáře proběhne, může cítit její lámající se vrchol, i zpětný tah vespod. Spodní protitah je výrazně silnější, než síla vlny na povrchu a pádlo se drží na rozhraní tak, aby nedošlo k převrácení lodě.

Vlnám se tedy odolává tak, že se jezdí kolmo na směr jejich pohybu. Pokud se jezdec převrátí, dostane se nahoru opět jen s pomocí pádla. Kajakář se chytí za jeden list a druhý zasune do vody směrem dozadu a zabere směrem dopředu, přičemž tlačí svrchu na vodu. (Tedy jde o zvednutí zezadu dopředu, pozn. VPJ)

Pokud je pro nějaké, třeba lovecké, úkony zapotřebí obou rukou, zachytí se pádlo pod šňůru, která vede svrchem přes masik (což je palubník před kokpitem, pozn. VPJ), takže pádlo je kolmo na osu lodě a sotva se dotýká hladiny. Funguje tedy jako boční stabilizátor lodě a zjednodušuje lovci jeho práci.

Ve východním Grónsku používají ještě jiný typ kratšího a užšího pádla, než v Grónsku západním. Jeho list plynule vybíhá z žerdě a další věc, které si každý hned všimne je to, že koncová výztuha je širší, než samotný konec listu. Koncovka není jako obvykle čtvercová, ale její šířka je asi dvojnásobek délky. Tohle pádlo se našlo při několika vykopávkách a také je u starých kajaků, které jsou v Anglii a Holandsku. Vypadá to, že bylo velmi vhodné při jízdách čerstvým ledem, protože tou koncovkou se bylo možno do ledu zaháknout.

Mnohem menší koncovky se používají také u moderních pádel na západním pobřeží. Nejsem si jist, jestli vznikly proto, že je nedostatek velkých kostí, nebo má jejich tvar nějaký praktický význam. Mluvil jsem se starými lovci z této oblasti, ale jen málo z nich tento tvar znalo osobně.

Vypráví se, že původní širší výztuhy měly také význam při převrácení lodě. Protože při zvedání lodě se pádlo vysouvalo, to znamená, že vnitřní ruka sjížděla dlaní až na konec listu, občas se v drsných podmínkách stávalo, že jste dlaní konec listu přejeli. Takže ta starší koncovka, která byla širší než list, sloužila jako doraz, abyste přesně věděli, jak pádlo při zvednutí držíte.

Zní to sice pravděpodobně, ale nemohu uvěřit tomu, že by byl tvar pádla uzpůsoben jen tomu, jak se použilo při zvedání převrácené lodě. Pravý důvod podle mě musel mít praktické využití při normálním používání.

Někteří lidé poukazují také na to, že starší tvar koncovky způsoboval větší odkapávání vody z listu a že takto osazená pádla nemohla být v žádném případě tak tichá, jako jsou teď. To mohlo vést k tomu, že se přestaly v západním Grónsku používat. Kdy vymizely, se přesně neví, ale zřejmě to bylo až po době Hanse Egeda (polovina 18. století).

Z vykopávek je známý ještě list, jehož list se od žerdi rozšiřoval směrem ke středu listu a pak se opět zužoval směrem ke konci. Ale tenhle tvar nebyl příliš rozšířen.

Odkapávací kroužky jsou v Grónsku také zaznamenány, ale nebyly příliš rozšířilené. V Uummannaqu se dělaly z provázku stočeného kolem listu poblíž místa úchopu. Podobné se našly i u Thule. Že by se někdy dělaly z kostí, či ze dřeva, mi není známo.

Řešení podobné kanadskému pádlu, tak jak je známo z Baffinova zálivu, kde je odkapávací kroužek součástí pádla, se používalo u Thule, ale nikde jinde. Dělá se to tak, že se malá část pádla trochu rozšíří a z obou stran se přidá žlábek.

Odkapávací kroužek má smysl jen u delších pádel, se kterými se pádluje bez posouvání dlaní. Proto nebyl používán jižněji od poloostrova Nuussuuaq.

Mnoho lidí se mě ptá, proč se nepoužívala pádla s natočenými listy. Proč nebyly natočeny tak, jak je to u moderních pádel, kde je natočení až 90°, když toto natočení značně sníží odpor pádla proti silnému větru. Zvlášť když přihlédneme k tomu, že jak jsem psal výše, v mnoha oblastech se používala krátká pádla právě kvůli snížení odporu proti větru. Inuité pro to měli mnoho důvodů. (Pozn. VPJ: Tradiční pádla s natočenými listy zaznamenána přeci jen byla. Jedno je zakresleno v knize John Brand : The Little Kayak Book, Part II.)

Zaprvé se pádlo využívalo jako stabilizátor, pokud byly zapotřebí obě ruce pro nějakou práci. To by pochopitelně při natočení jednoho listu do svislé polohy nefungovalo. Další dost důležitý důvod byl, že zvedání převrácené lodě s rovnoběžnými listy jde docela snadno. Při držení listu pootočeného o 90° by muselo být zápěstí ostře zalomené zpět, napínaly by se svaly v paži a to by snižovalo potřebnou pružnost v ruce a těle.

Kajakáři z Arktidy prostě dali přednost stabilizačnímu efektu a využití pádla při zvedání, před relativně vyšším odporem, který pádlo s rovnoběžnými listy vytváří.