Circumnavigation Rujána

Markétina poznámka: moje vstupní data k výletu s lidmi, které jsem tou dobou ještě neznala, byla velmi stručná:

• Brčko: odmítá se ubytovat v mém stanu, i když je mu to v podnapilosti nabídnuto. Raději tráví deštivou noc v malém potůčku pod přívěsem.
• Vítek: kdyby na Lužnici nebyly jezy, klidně by dopádloval od ústí k prameni a zpět. Nejlépe za jeden den a pouze s tatrankovou výživou.
• Rujána: ostrov, který má po svém obvodu několik souvislých řad plážových budek. Dále zde žijí vosy, které se hromadí především v ešusech.

Upozornění: text je redakčně krácen, postupně degradující, absurdní, místy surreálný. Šance, že mu porozumí někdo nezúčastněný, je prakticky nulová. Pokud se náhodou dočtete až ke konci, možná nebudete rozumět už vůbec ničemu.

Zásobovací error a Culex pipiens

V den odjezdu byl do supermarketu neprozřetelně vyslán Brčko, a za ním Markéta, která ovšem nedokázala zabránit tragickým chybám. Kam se hrabe Cimrman se svým „krát dva to mělo bejt!“ Nulu můžete násobit, čím chcete, ale pivo z ní nevyčarujete, kdybyste se na hlavu stavěli. Tímto nedopatřením jsme vzbudili pozornost Vojty Jančara, kterého jsme potkali na Rozvadově za volantem auta s větším množstvím kánoí. Jde očividně o zkušené znalce – když nás vidí, jak vynášíme z pumpy kartón piv, okamžitě hlásí: „Á, zásobovací referent někde udělal chybu, co?“

Již u Berlína (333 km do cíle) začínáme tušit, kdo bude na této výpravě naším největším nepřítelem. Je to obávaná samička Culex pipiens, jejíž bodání a následné sání nás bude provázet až do konce. V bulváru jsme se dočetli, že komářice dokáže vyčuchat člověka až na třicet kilometrů a doletět k němu rychlostí 1.7 km/hod. Bohužel se ukazuje, že né všichni komáři se nacházejí 30 km od nás a že v Německu kromě běžných nemocí roznášejí i různé choroby duševní. A tak Markéta blouzní a začíná shánět mapu Rujány v měřítku 2:1 – jen se bojí, že na ní uvidí i metrové vosy a dvojnásobný počet hmyzu celkově. Kolem půlnoci dojíždíme na Rujánu a ubytováváme se na parkovišti kdesi v lese, za kterým čucháme moře. 

Nové známosti a zásadní kajakářský vynález

Po ránu v Sassnitzu Markéta s Brčkem přes matné sklo s úžasem sledují, jak Vítek získává nové přátele. Pod záminkou zaparkování a opuštění vozu na několik dní se vlámal přímo k „hafenmeisterovi“. Vidíme, jak si třesou rukou, pak jak mu kapitán několik desítek minut názorně vysvětluje funkce všech přístrojů, nakonec polibek na rozloučenou a Vítek už ve dveřích vítězně mává bumážkou. Takže auto parkujeme v bezpečí přístavu v Sassnitz ato za celkem rozumná 4€ na den.
 

K podivu všech zúčastněných vyrážíme s větrem v zádech. Hned první den si vyčerpáme zřejmě nejhezčí úsek pobřeží – asi 15 km křídových útesů v rezervaci Jasmund. Tato část pobřeží je nahoře lemována tmavými stromy, pak následuje bílá skála, vrstva písku a kamenů, dole jsou oblázky a pak čistá modrozelená voda, v našem případě prozářená letním sluncem. Ideální.

Odpoledne vyvíjíme zásadní seakayakářskou pomůcku – původně „pivo-leash“, později přejmenovaný na „vodka-leash“ (čti: [vodkalíš]). Případným zájemcům prodáme licenci na jeho výrobu za tři láhve rumu. Pro domácí kutily uvádím i podrobný návod.

Výroba Vodkalíše
 

Nasedni na loď, nejlépe mořský kajak. Vyraž na moře, ideálně v teplých letních měsících. Houbu, kterou jistě máš, vyjmi ze síťovinového sáčku. Poté do něj ulož láhev alkoholu (odzkoušeno na 2 ks plechovkového piva, či placatici s vodkou) a spusť sáček do moře. Dobře vybavení kajakáři mohou spolu se sáčkem spustit do moře i teploměr, než se jim – jako mně – rozbije. Až se ti bude zdát teplota piva správná, otevři jej a můžeš vychutnávat!

Odpoledne a večer trávíme zevlováním na pláži, koukáme na zapadající slunce a mlsáme kubánský rum, který jediný polyglot mezi námi – Brčko – bez zaváhání označuje jako anejo (čti, jak vidíš [a ne jo]). Vskutku znalec!

Ne nadarmo se v mém oblíbeném filmu, kde hlavní hrdinové míří k severnímu pobřeží Evropy, říká: „V nebi, tam se nemluví o ničem jiným než o moři. Jak tě k sobě přitahuje jako magnet. Bavěj se tam o západu slunce, kterej viděli. Mluvěj o tom, jak bylo slunce krvavě rudý, než se ponořilo do moře. A vyprávějí si, že cítili, jak slunce ztrácelo svou hřejivou sílu. A že nastal potemnělý chlad. A slunce žhnulo jen uvnitř.“ Já bych to líp napsat nedokázal.

Obrovský vlny na Arkoně a zásobovací error podruhé

Dnes máme v plánu nejobávanější úsek cesty – objetí mysu Arkona. Moře je dost vlnité, snažíme se tedy ověřit poučky, které Vítek hodlá brzy publikovat, v chystaném článku o výšce vln. Neustále na sebe pokřikujeme oblíbenou otázku „vidííííííš mě?“ a podle toho, že většina osob účastnících se experimentu je vidět od hlavy až po kajak, zjišťujeme, že málokterá z vln, které nám připadají obrovské, má přes 30 cm! Jaké zklamání. 

To že je voda ledová ovšem velmi snadno vysvětluje známý fyzik, gymnaziální profesor Brčko. Podle něj je nízká teplota způsobena tím, že „je poledne,“ což je přeci logické. Naměříme jen 10,8 °C! A o 1,3 km dál je opět tradičních 18 °C. Bohužel nám téhož dne do teploměru natekla voda a náš výzkum tím byl ukončen.
 

Další romantický západ slunce na pláži nám zcela kazí skutečnost, že bramborovou kaši do mléka musíme vařit z vody. Prováděl jsem nezávislé šetření, ze kterého vyplynulo, že Brčko požádal Markétu, aby koupila kaši do vody. Ovšem na druhou stranu Markéta jasně slyšela, že má koupit kaši do mléka. No a já to pak mám baštit. Co dodat? (Markétina obhajoba ve zkratce: když vás někdo, koho vidíte po druhé v životě pošle koupit, cituji přesně „kaši do mlíka“ a ještě dvakrát zopakuje že „do mlíka“, myslíte si o něm prostě, že je outdoorový fajnšmekr, a ne, že chtěl říct „s mlíkem“.)

Navícovka a kajakářské haiku

Chystání snídaně nám obveselila Markéta. Mezi paštikami objevila jednu, která vykazuje známky jistého nabývání na objemu. Tak do ní zkusmo zabodla pazourkový bodec. Ozve se ohlušující rána a vzápětí je ta dobrá duše pokryta hnědavou emulzí, což pochopitelně naplňuje naše soucitná srdce radostí převelikou. Neb nic jiného tak nepotěší, jako cizí neštěstí.

Po krátkém ranním přejezdu objíždíme venkem ostrov Hiddensee. Vítr se tu točí jak v bedně, okolo osmé fouká 3 m/s od jihozápadu. Ovšem předpověď zaslaná naší podpůrnou meteosekcí hlásá severoseverozápad. Jak se později ukáže, při přenášení informací vznikala drobná chybka, ale již je zapomenuta a nikde se o ní nikdo nebude zmiňovat.

Kolem jedenácté přistáváme na první pláži, kde doplňujeme na toaletách vodu. Počet našich lahví na vodu Brčko odhaduje (!) na devět kusů. Je jich deset. Tak ta jedna je „navícovka“, což je univerzální pojem pro vše, co Brčkovi nějak nehraje do karet, či výpočtů. Jedná se o složitý fenomenologický úkaz, jehož zpracování by vydalo na samostatnou studii, já se spokojím s tím, že holt má el profesoro prázdniny a tak mu to tolik nepálí.

Každopádně zde zvláštním způsobem moře ovlivňuje kajakářovu psychiku. Kupříkladu konverzace mezi námi, probíhá zhruba takto: Brčko a Markéta se živě baví, povídají si spolu a já se po nějaké době osmělím a připojím se s dotazem: „O čem se to tu vy dva už asi hodinu bavíte? Nerozumím vám ani jednoho slova.“ (Nutno ovšem dodat, že autor před tím asi tak hodinu „předstírá spánek“.) Nu a po chvíli dojde na nejhorší – začínáme tvořit poezii. Poslyšte tedy slavné Baltské haiku:
 

                Balt

                je

                kalt!

Nebo variaci na téma You go – I stay. Za toto prohlášení se připojují různá zakončení, takže vycházejí perly jako například:

                You go

                I stay

                Můj život je nejistej,

nebo

                You go

                I stay

                Já jsem tlustej

Je doufám jasné, ke kterému z členů výpravy patří která báseň. Nedostatek tekutin způsobující takovéto výlevy jsme se rozhodli řešit vodkalíšovou pauzou. Za chvíli už se ozval třikrát slastný zvuk otvírané plechovky a po pár locích na sebe koukáme jak vrány. Hned je to všem jasné – musíme ten ostrov obeplout. Skutečnost, že před sebou máme třetinu času, zato za sebou třetinu vzdálenosti se rozplývá v pivní m oparu na poledním slunci. Na obzoru máme most ve Stralsundu, a pryč jsou silácká prohlášení předchozích dní, kdy jsem bohorovně tvrdil, že „kolem Stralsundu bych v životě nejel. Tam bude jenom město, smrad, hluk, špína a spousta velkých lodí.“

Okamžitě se nám to ale zkomplikovalo – Brčko se rozjel k mostu nejkratší možnou cestou, načež po zhruba půl kilometru vystoupil uprostřed oceánu a docela biblicky kráčel po hladině. Alespoň to tak vypadalo. Přidal jsem se k němu a šílící Markétu, která to vzala chytře obloukem, jsme po asi kilometru chůze vodou po kotníky v klidu došli. Náhle se však jako z udělání zvedl severní vítr a my se rozjeli po vlnách. Zde jsem zvýšil svůj osobák – dosáhl jsem maximální rychlosti pro mě neuvěřitelných 13,2 km/h!
 

V osm večer podjíždíme Stralsundský most. Je tu město, smrad, hluk a špína. Kousek za ním, v neuvěřitelném komářím hejnu, večeříme nudlovou polévku, po které se tři členové expedice cítí unaveni, nicméně je rozhodnuto, že pojedeme dál. Jižní pobřeží Rujány za mnoho nestojí a tak se geniálně rozhodneme, že si ho prostě projedeme potmě, abychom tu hrůzu neviděli. No nejsme lišáci? Nasazujeme speciální rytmus – každých 5 km zastávka na odpočinek a sojový suk nebo oříšky. Po celkových 65 km potmě přistáváme na místě, které jsme si už u Hiddensee otipovali jako vhodné pro nocování.

Tropické šílenství vrcholí

Přejezd zálivu Greifswalder Boden by měl být asi 24 km dlouhý. K našemu znechucení nás po ránu kromě už obvyklého vedra a komárů čeká ještě úplně nehybná hladina a nad ní opar. Je to stav moře, na kterém stopy po lodích zůstávají patrné půl dne, kdy je těžké odlišit kde je voda a kde obloha. Nad hladinou visící odrazy ostrovů se tváří jako UFO talíře a celé jsme to popsali odborným termínem – „a na moři sračky.“ (Jde o odkaz jistého bájného kapitána, zaznamenaný v dávném lodním deníku jedním z autorů.) Takovou skutečnost si lze vylepšit jen občasným samovolným opouštěním kajaků, či intelektuální činností. Zkoušíme vyjmenovat všechny Ransomovky, což se nám víceméně daří.
 

Po přejezdu pokračujeme pořád dál k severu. Pobřeží nenabízí v celku nic atraktivního, tedy kromě potetované krasavice stojící na 80 m vysokém útesu (vůbec jsme jí neviděli, jenom fantazie nám pracuje na plné otáčky). K usalašení nakonec volíme pláž u Göhren, nic nedbaje toho, že podél pláže vede osvětlené městské korzo a za ním, tedy asi 20 metrů od nás, je kemp.

Než se dočkáme noci, marně se snažíme upít Markétinu meruňkovici. V lahvi jí je asi 9,5 cm, ale to by nevypil ani alkoholik po opuštění léčebny. Vše vám snad osvětlí i to, že po požití homeopatické dávky této tekutiny vedeme řeči o tom, že si rádi nahráváme zvuky světa kolem sebe a pak je v klidech svých domovů posloucháme, nechávaje se jimi unášet do světů úplně jiných. Markéta se pochlubí tím, že chodí do lesa nahrávat na magnetofón borůvky.

V noci začne pršet – no pršet, spíš lejt. Zalézáme urychleně do přístřešku, který na pláži postavila místní půjčovna lodí, nebo tak něco. Chvíli po usnutí bohužel dostávají stejný nápad nějací domorodci, ale Markéta je z hlubin spacáku ujišťuje, že je „šón bezect,“. Po dalším usnutí následují moje těžké sny, ze kterých křičím a všechny budím. Ani v pořadí třetí usnutí není na dlouho, střecha poněkud protéká a tak přes sebe hážeme tropiko od stanu. Teprve pak už spíme až do rána, do kterého ovšem zbývá jen asi hodina a půl.

Zmar a zdar

Vstávám už před šestou – pohroma! Fouká silný vítr, okolo 8 m/s a, kdo by to řekl, zrovínka od severu, kam se potřebujeme dostat. Tak nás Neptun trestá za naše silácké řečičky z předchozího dne, že už to máme do cíle jenom kousíček. Za dvě hodiny tvrdého pádlování už jsme v Sellinu, tedy o pět kilometrů dál.
 

Tady další dlouhé hodiny sedíme a dumáme o tom, jak dál. Zjišťujeme předpověď počasí, jízdní řády autobusů, lodí i kolik stojí trampolína. Debatování není naše silná stránka, a jako nejjednodušší řešení nakonec odsouhlasíme nasednutí do kajaků. Provozujeme takzvaný pláž-hopping a po dalším vysilujícím úseku přistáváme na písku u Prory.

Následuje další debata. Opět řešíme, jestli odjedeme busem, stopem nebo kajakem, dneska, zítra nebo jestli už jsme měli odjet včera. Znechucení a rozklad výpravy dosahují pokročilého stádia, Markéta je označena za hipíka a nucena zamyslet se nad svým dosavadním životem. A pak se někdo diví, že po usednutí zpět do kajaků nasazuje první pomoc proti nejvyššímu stupni trudomyslnosti a pouští si do uší hity se ztroskotaneckou tématikou. Zbytek výpravy se džentlmensky nabízí, že jí doprovodí na nejbližší pláž a přijede si tam pro ni autem. Nevěří svým uším a tak dává volume up a zvyšuje otáčky pádla.

U vjezdu do velkého přístavu slabší povahy poprvé v historii spouští kormidlo a co nejrychleji to jde, překonáváme „osm set metrů strachu“. Naštěstí trajekt nevyplouvá v 17:00, kdy se tam právě pohybujeme a tak jsme to přežili a já mohu psát tenhle deník.

A už nám zbývá posledních pár kilometrů, vítr trochu polevil a navíc jsme v závětří pod břehem. Nakonec tedy užíváme pohodu – slunce svítí, moře je nádherné a v dohledu je přístav. Najednou všem začíná být líto, že už to končí. Po chvíli vidíme povědomou plážičku, na které jsme před pěti dny začínali. No a v 17:18 nakonec s výkřikem: „Holy shit – we did it!“ všichni najednou najíždíme na břeh.

Jak se později při sčítání uplutých kilometrů ukázalo, ujeli jsme za pět dní skoro přesně 100 námořních mil, užili spoustu legrace a našli opravdu pěknou oblast pro kajakování. Za nejzajímavější považujeme severní okraj, zhruba od Sassnitzu přes mys Arkona až k ostrovu Hiddensee. To můžeme všem případným zájemcům vřele doporučit. Ani jednou jsme nespali v kempu, dokonce jsme se úplně obešli bez stanu. Prostě jsme někam dojeli, vylezli na pláž, ukuchtili večeři, přespali a jeli dál. Ani jednou nám nikdo nevynadal, i když to tam asi není úplně normální. Já si tak nějak představuji ideální dovolenou – prostě jenom toulání a pádlování.