Rujána očima osamělce

Autor: Jirka Činčera

Pádlování na Baltu na konci prázdnin se už stalo v naší partě oblíbenou tradicí. Zamrzelo mě tedy, když jsem zjistil, že letos nebudu moct jet. Rodinná dovolená zkrátka dostala v mojí termínovce přednost. Pak mě ale osvítil nápad a začal jsem vymýšlet, že si na Baltu přeci jen zapádluju i letos. Zároveň jsem se rozhodl pro sólo výpravu. Přípravy a organizace byly tedy jednoduché a rychlé. Počkal jsem si na vhodnou předpověď počasí, v práci si vzal narychlo volno, skočil do auta a s kajakem na střeše vyrazil na sever.

3. 8.  Sobota (27 km)

Cesta byla bez problémů a relativně odpočatý jsem zastavil již kolem osmé ráno na Rujáně, na předem zvoleném místě. Po chvíli přišel i personál místní restaurace, se kterým jsem si domluvil na pár dní zaparkování auta. Velký rébus představovalo naložení materiálu. Nějak jsem nebyl ochoten vzdát se dostatečné zásoby piva, jídla a mnoha věcí „nezbytných“ pro pohodlí během plavby. Kajak byl po naložení opravdu hodně těžký a navíc i blbě vyvážený. Představa přeskládání nákladu mě ale vůbec nelákala a rozhodl jsem se, že to dneska nějak zvládnu.

Na plavbu okolo Rujány proti směru hodinových ručiček, jsem vyplul kolem desáté. Moře bylo překvapivě teplé, ale také špinavé a plné plovoucích trav, které se neustále namotávaly na pádlo. Při koupání mi připomínalo vodu v nějakém našem rybníku. I zelených sinic jsem našel dost velké množství. Pádloval jsem bez velké námahy. Chvílemi až čerstvý vítr, mi během cesty foukal převážně do zad. Nocleh jsem si našel na pláži u lesíka, ukrytý za velkým keřem. Keř mě chránil před větrem i případnými pátravými pohledy tak dobře, že jsem se dokonce odvážil rozdělat si ohýnek a uvařit na něm večeři. Ani komáři kupodivu moc neotravovali.

Neděle (54 km)

Vstával jsem brzy a brzy taky vyplul. Nejprve jsem dopádloval na pěkný, nevelký ostrov. Je to chráněné území (Schutz Zone – SZ) a příroda na březích je skutečně působivá. Všude byl ještě úplný klid a já si užíval naprosté pohody. I voda byla oproti včerejšku výrazně čistší. Ve směru mé další cesty jsem objevil pomocí dalekohledu v moři nějakou stavbu. Zamířil jsem tedy přímo k ní. Dojel jsem k jakémusi umělému ostrovu, na kterém byla ruina továrny či nějakého technologického zařízení. Protože nebyly ještě vlny, podařilo se mi po příšerně kluzkých kůlech vystoupit z kajaku a po žebříku vylézt na plošinu. K čemu to sloužilo, jsem tedy nevymyslel, ale zajímavé to bylo.

Z umělého ostrova jsem pokračoval ke břehu zálivu a chvíli zvažoval, do které ze tří zde ležících velkých zátok se podívám. Prý jsou moc pěkné. Ale nakonec jsem do každé jen nakoukl, břeh a okolí si prohlédl přes skla dalekohledu a pokračoval dál. Okolí výrazného mysu Thiesov je pokryté pěknými přírodními plážemi. Chtěl jsem však dnes ještě kus cesty ujet, kvůli rezervě na zítřek.

A tak jsem minul několik pěkných a asi i bezproblémových nocležišť a pokračoval stále dál. A za chvíli to přišlo. Dlouhá písečná pláž na břehu široké, mělké zátoky. Stovky opalovacích košů, plážové stany, tisíce lidí, diskotéka. Vzdálil jsem se od toho hluku dál na moře a pádloval ke vzdálenému mysu. Po jeho objetí opět pláž a opět lidi a, a,… A v dáli zas další mys.

Zátoka byla podobná té předešlé, jen lidí vzhledem k denní době už ubývalo. Jel jsem tedy už poblíž břehu. Pláž skončila, dál až k mysu už bylo jen divoké pobřeží a opět SZ. A tam, ukryti před zraky ze břehu za padlým stromem se oddávali milenci lásce. Nepočítali s tím, že někdo může jet takhle blízko kolem břehu. Myslím, že o mně ani nevěděli, jak byli zabraní sami sebou.

Až k lázním Binz bylo pobřeží už celé SZ. Minul jsem několik moc pěkných míst, ale bivakovat jsem si zde netroufl. A tak jsem dojel až k mořským lázním Binz. Nádherné výstavní městečko, krásná nekonečná pláž, upravení lázeňáci. Moc jsem sem nepasoval.

Našel jsem si místo na samém okraji pláže a v úkrytu za nízkým křovím zde hodlal přenocovat. Uvařil jsem si a snědl večeři. Ještě jsem ani neotevřel pivo a přišel ke mně městský strážník v uniformě. Začal tahat z kapsy pokutové bločky a vyhazovat mě pryč. Potom vytáhl telefon a chvíli někomu volal. Nakonec mi oznámil, že můžu zůstat, ale jen do rána, potom musím hned pryč a žádný oheň a nepořádek.

Poděkoval jsem mu, co nejlépe jsem uměl a byl jsem opravdu rád, že nikam nemusím. Na procházku do města jsem už ale neměl ani pomyšlení a šel raději brzo spát.

Pondělí (38 km)

Ráno jsem raději vstal dřív a velmi brzo odjel z hlídané pláže pryč. Za tři čtvrtě hodiny jízdy v úplném bezvětří, jsem spatřil mezi stromy přízračný hotel Prora. Zastavil jsem a šel si tu raritu na vlastní oči prohlédnout. Byl jsem přímo na začátku prvního z asi čtyř neuvěřitelně dlouhých bloků této stavby. Jednotlivé bloky na sebe navazují jen s malými mezerami a tvoří celkově několik kilometrů dlouhý objekt. Původně tuhle zrůdnost začal stavět Hitler a komunisté po svém nástupu k moci v tomto veledíle pokračovali. Určení bylo stále stejné – masová rekreace lidu. Při pohledu na v nekonečnu se ztrácející zeď pětipatrové budovy, plnou stejných oken, mě napadlo jen jediné slovní spojení – obludná zhovadilost.

Od Prory jsem pádloval přímo do přístavu Sasnitz. V přístavu jsem brzy našel svůj cíl. Anglickou ponorku. Chvíli jsem kolem ní jezdil sem a tam. Potom jsem si mezi dvěma doky našel přijatelné výleziště, uložil kajak na špinavé betonové plato se spoustou odpadků a vyrazil na prohlídku.

Ponorka je opravdu zážitek pro znalce. Hodně stísněné poměry, neuvěřitelné množství ukazatelů a nejrůznějších hejblátek, o jejichž účelu jsem neměl většinou ani ponětí. Nevyhnul jsem se srovnání s poměrně nedaleko stojící ruskou ponorkou v Peenemunde. Obě jsou přibližně stejné generace i velikosti. Přesto anglická působí jaksi přehledněji a srozumitelněji. Ruská mi přišla mnohem chaotičtější. Nepřehlédnutelný rozdíl je kupříkladu v tom, že na anglické lodi počítali i s prostorem pro posádku. Byť samozřejmě s minimálním komfortem. Byly tu kajuty mužstva s kójemi připomínajícími svojí velikostí spíše rakve, několik záchodů a dokonce i umývárna. I kuchyň měli Angličané proti Rusům zhruba dvojnásobnou. Na ruské ponorce měl tu největší kajutu politruk a mužstvo spalo asi, kde se zrovna dalo. I záchod měli Rusové jen jeden a umývárnu jen kapitán a politruk. No zážitek.

Po prohlídce ponorky mně v přístavu zlákala vůně pečených ryb a kelímkové pivo. Dále jsem již pokračoval podél křídových útesů rezervace Jasmund. A je to opravdu krásné. Bílé, vysoké stěny osvícené sluncem, na vršcích hustě porostlé bujnou vegetací. Ten kontrast barev byl nádherný. Útesy mají délku přibližně 10 km a celou dobu je na co se koukat. Podél útesu těsně nad vodou je vyšlapaná cestička, kterou využívají sportovněji založení rekreanti k procházkám.

Po objetí Jasmundského poloostrova jsem si to namířil, hnán zadním větrem, rovnou na dlouhou pláž v zálivu. Zde, dostatečně daleko od města, jsem si zařídil dnešní tábor. Poměrně dost znaven jsem odpočíval na měkkém písku v záři zapadajícího slunce.

Úterý (22 km)

Přes noc výrazně narostly vlny. Namířil jsem si to rovnou k mysu Arcona. Vlny byly ale stále větší a větší a vítr pořád sílil. Rozhodl jsem se tedy raději zamířit k nejbližšímu břehu a počkat na vývoj situace. To už byly vlny tak veliké, že se mi občas za jejich hřbety ztrácel horizont. Příjezd na pláž byl s vlnami i větrem v zádech, takže jsem přistával v pěkném surfu mezi kameny. Povedlo se, uf.

Asi po třech hodinách čekání na břehu se mi zdálo, že situace se mírně zlepšila a já znovu vyplul. Kupodivu i odjezd ve vlnách se mi celkem vydařil, do kokpitu mi šplouchla jen jedna vlna.  Pádluji opět k mysu Arcona. Jsou velké, naštěstí však celkem klidné vlny. Znovu se mi za hřbety těch největších vln ztrácí horizont. Pomalu se blížím se k útesům lemujícím mys. Bojím se a tak se zbaběle držím celkem blízko u břehu. Výsledkem je že proplouvám oblastmi, kde se vlny velmi často zalamují, jak se zvedají na mělkém dnu. Ale nemám odvahu se vzdálit příliš daleko od bezpečí, které pro mě v tu chvíli pevný břeh přestavuje.

Konečně mám Arconu za zádí a dostal jsem se na hladinu krytou před větrem. Hned jak to šlo, jsem vystoupil mezi rákosí a kameny, vytáhl loď kousek na břeh a šťastně oddechoval. Vmísil jsem se mezi ostatní turisty a udělal si procházku na maják. Na maják jsem se však nedostal, neboť jsem si nechal peníze v kajaku (vstupné 2 eur), tak jsem si alespoň „omylem“ prohlédl kus expozice námořního musea umístěného v bývalých bunkrech.

Po návratu jsem pokračoval podél břehu, dvakrát se zastavil na koupání na pěkné pláži, no a tu třetí si zvolil za místo dnešního noclehu. Protože bylo ještě relativně brzo a velmi teplo, využil jsem zbytku dne ke klasickému plážinku.

Koupání se v příjemně teplé vodě, pouštění draka, opalování na vyhřátém písku. Na pláži bylo celkem živo, většina Němců a Němek byly nudíci, takže bylo na co koukat. I když, o málokteré Němce by se dalo říct, že je opravdu hezká….  Jsem rád, že bydlím v Čechách, máme tu tak nějak hezčeji. Byl krásný večer, ani stan jsem nestavěl. A vymstilo se mi to. V noci mě probudil déšť a stan jsem stavěl potmě při čelovce a v mokrém písku.

Středa (51 km)

Ráno bylo pořád zataženo. Dnes jsem měl na plánu jen krátký úsek a potom odpočinek na nějakém hezkém místě. Na jedné zcela opuštěné pláži jsem zahlédl na břehu mořský kajak. Přistál jsem u něj a seznámil se s Jürgenem, toho času také osamělým kajakářem. Zjistili jsme, že jedeme úplně stejnou trasu, ze stejného místa a že jsme vyrazili oba ve stejný den. Přesto jsme se zahlédli až teď. Jürgen totiž přejížděl všechny zátoky způsobem od mysu k mysu, zatímco já kopíroval pobřeží. Důležité na našem setkání byly dvě věci. Za prvé mi poradil ať jedu okolo ostrova Hidensee z vnější strany (měl jsem původně v plánu průjezd mezi Rujánou a Hidensee) a zároveň mi sdělil, že zítra má přijít silná bouřka a zkazit se počasí.

Rozloučili jsme se a já zamířil k Hidensee. Jürgen měl pravdu. Tato část cesty patřila k tomu nejhezčímu z Rujány. Dlouhá, čistá, písečná pláž, do moře vybíhající kůlové vlnolamy, na písečných dunách borové lesy nebo alespoň tráva, málo lidí. Jenom s případným bivakem by to tu bylo horší. Buď jsem byl v relativní blízkosti ostrovního městečka, anebo byla oblast už zase SZ. Na koupání a odpočinek ale nejlepší místo z celé cesty.

Spojil jsem se s bráchou a ten mi obavu ze zhoršení počasí potvrdil. Navíc i přidal zprávu, že v pátek to bude asi ještě horší. Představa dvou dní strávených zbytečně ve stanu mě nelákala. Zvolil jsem proto variantu dojezdu k autu ještě dnes a plavbu ukončit. Jižní cíp Hidensee je opět rezervace. Zde jsem mírně odbočil k ostrovu Buck – rovněž celý SZ.

Od Bucku jsem si chtěl zkrátit cestu přímým přejezdem poměrně rozlehlé zátoky. Ale místní fenomén – mělčiny, mě přinutily výrazně svojí trasu pozměnit. Situaci kdy stojím a jdu uprostřed obrovské vodní plochy ve vodě, která mi sahá sotva po kotníky a táhnu za sebou kajak třeba i několik set metrů, jsem již jednou zažil a netoužil opakovat. Mělčinám jsem se úspěšně vyhnul a z lodě vystoupil až na začátku kanálu Stralsund. Po krátkém odpočinku jsem dorazil okolo 19 hodiny k místu, kde jsem před pěti dny svou plavbu začal. Byl jsem unavený ale opravdu spokojený.

Nakonec musím říct, že Rujána má své kouzlo. Některé úseky jsou opravdu moc pěkné, a když vyjde počasí je tu velmi dobré pádlování. Byl jsem překvapený, kolik Němců zde tráví svojí dovolenou. Jen díky obrovské délce pláží tu nevznikaly situace, kdy je takzvaně hlava na hlavě. Trochu problém může občas představovat najít vhodné místo na táboření. Dlouhé úseky pobřeží mají charakter chráněného území – Schutz zóny (SZ), nebo dokonce rezervace (NSG). Velmi se mi líbila tolerantnost Němců k oblečení respektive neoblečení na plážích. Asi kdekoliv je tady možné se svobodně koupat nahý nebo oblečený, aniž by to vzbuzovalo nějaké reakce ostatních.