V Tróji nejsme první ani poslední, účast je překvapivě hojná vzhledem k počasí. Navlíkám se do lyžařských oteplovaček, protože vím, že neoprén by mě v teple neudržel. Stanďoch blekotá něco o právě dobraných antibiotikách, je jasné, že se těší domu na snídani, takže nám dává pár moudrých rad a my vyplouváme… Čekám pod slalomovým kanálem na Petra než nasedne pod posledním jazykem, kterej cvičně přejíždím. Nějakej tejden jsem v kajaku neseděl, jsem zmrzlej jak sobolí trus, mám nový padlo, na který nejsem zvyklej, takze si pohrávám s myšlenkou, že bych se mohl preventivně prásknout, abych nikam pádlovat nemusel. Nestalo se, tak jedem. Sedím v kajaku a jedu, zaplavuje mne známý pocit štěstí, jedu, sice se sotva rozednilo, je kosa, žádný úžasný panoramata, ale jedu. Mrznou mi prsty. Tenký suchý neorukavice nefungujou… sakra. Kecáme a zahříváme se pádlováním. Drobně sněží. Před první propustí potkáváme Dušana se Sylvou. Mají nějaky trable s autem, takže s námi dál nejedou. Hustě sněží a fouká vítr. Projíždíme prvním zdymadlem. Beru si fleesový rukavice, konečně teplo, už to bude dobrý.
Trochu jsem se zdržel, jsem skoro poslední a hlavní peloton nám poněkud ujel. „Nemáš prosím tě náhradní pádlo?“, ozývá se za mnou Honza. „Jasně že mám“, otáčím se, ale dochází mi, že pádlo, co jsem vezl bylo pro Dušana a ten zůstal nad jezem. Pádlo nemám. Slibuji, že dohoním peloton, že náhradní pádlo určitě máme. Bouchám jako kráva, ale moc je nedoháním. Bouchám jako dvě krávy, vzpomínám na měsíce v posilovně a na včerejší sedánek… Možná jsem měl vypadnout dřív. Pískám, volám… nic. Vylejzá sluníčko.
Jsem naštvanej, protože jsme si řekli, že pojedeme pohromadě, co kdyby byl větší problém než zlomený pádlo, voda je studená… Rvu pádlo se všech sil. Nový Wolferine jemně pruží, uvědomuju si, že se mi s ním pádluje dobře a doteď jsem na něj ani nepomyslel. Dělám vlny a houpu kajakem. Gpska, kterou jsem před chvílí vyndal z bundy na šprajdu, abych na ní viděl je jen laxně chycená karabinkou ke dřívkům na baterie. Kdyby mi šikovně spadla do vody, tak mi zbude jen deklík na baterky. Před rokem ve Francii jsem jí chytil, ale už na cestě ke dnu.
Žbluňk
Je tu hloubka a stejně jsem chtěl jinou, kontakty sežrala mořská voda, čudlíky omačkané používáním. Ani se neotáčím. Bavím se myšlenkou, jak asi dlouho vydrží fungovat v ledové vodě. A kdyby ji někdo objevil za tisíce let, jestli dokáže z paměti vytáhnout záznam trasy. A jaká je to ekologická zátěž pro řeku topit v ní GPSky. To je určitě odplata za ten pytel pet-lahví, kterej jsme na Vltavě při posledním pádlování posbírali u břehů. Aby byla rovnováha.
Konečně dojíždím hlavní skupinu. Náhradní pádlo máme, hurá. Svítí sluníčko, když nefouká vítr, je příjemně. Pádlujeme se dvěma krátkýma přestávkama, protáhnout nohy, něco pojíst a jede se dál. Sluníčko se už většinou schovává, ale naštěstí nechumelí.
Učím se pořád
Nechal jsem si poodjet skupinku kajakárů a jal jsem se nesměle vyzkoušet Petrův (Indián) vynález – bažanta. Všechno šlo podle plánu, dostavila se úleva, tetelím se blahem, že svět kajakáře je zas o něco dokonalejší, myslím na eskymáky, jak asi řešili malou potřebu oni. Z rozjímání mne vytrhne větev vražená do boku. Vítr mne totiž zavál ke břehu na padlý strom. Nevím, co mám držet dřív 😉 Bral jsem to sportovně, nezmatkoval a dokončil zdárně dílo. Jen na pádlo jsem teď jaksi nedosáhl, mám ho sice zapíchnuté v provazech na špičce kajaku, ale jaksi na něj nedosáhnu. Obratnou manipulací s provázky jsem pádlo shodil do vody.
Oslava netrvala dlouho, neboť poryv větru pomalu ale jistě zvětšoval vzdálenost mezi mojí maličkostí a pádlem. Jen o pár centimetrů jsem na něj nedosáhl. Za slunečného letního dne by to vyřešilo jedno hrábnutí pazourou do vody, jenže teď je kosa, voda studená a já mám fleesové rukavice a super seakayakovou bundu, jenže bez manžet. Takže sundavám rukavice a vyhrnuju rukávy. Mám pádlo, ale taky po lokty mokrý ruce a trička. Voda není tak studená, jak se zdálo. Nechal jsem se takhle vyšpatnit na oleji slabým poryvem větru. Kdybych byl sám někde na pořádnym mraze a větru, jsem mrtvola. No dobrá, už se nebudu ani v duchu pošklebovat všem, co se přivazujou k pádlu. Taky jsem si uvědomil, že je to můj první výlet, kdy nemám na kajaku náhradní pádlo, za to je to už druhá příležitost jej vytáhnout. Vždycky jsem si připadal jako magor ověšenej pádlama. Protože většinou nějaká pádla fotíme, nebo testujeme, fakt pořád vozím jedno vpředu a druhý vzadu náhradní… Pádlovat celý boží den je příležitost srovnat si v hlavě myšlenky, vzít si ponaučení a možná v duchu tu vodáckou sezónu uzavřít. Všechny drobné nehody mne letos potkaly, když jsem se snažil někomu pomáhat. A protože to nemám v povaze starat se jenom sám o sebe, nesmím podceňovat ani maličkosti.
Ponaučení:
- pádel není nikdy dost
- nepřivazuj k lodi jen to, s čím sji schopnej se ve vteřině rozloučit, bez ohledu na náročnost trati
- když je zima, oblékej se jako v zimě, lyžařsky kalhoty OK, příště ještě goráčový rukavice
- suchý obleky s manžetami se hodí
Poslední hodinku už jedeme potmě. Kapičky vody na palubě kajaku mrznou, fouká vítr. Naštěstí už z dálky vidíme blinkr Hg dodávky.
Všichni zdárně dorazili. Nakládáme lodě a těšíme se do tepla.
Všimněte si prosím úsměvu na většině fotografií 😉
Fotky zde: http://www.seakayaker.cz/2008/11-melnik/
Foto: Jirka, Jana, Dušan
Pokud máte fotky (případně text ;-), o které se chcete podělit, pište na info@seakayaker.cz
Diskuse uzavřena.