Začátkem května má můj boss nějaké závazky na Shetlandách a tak se domlouváme, že bych si vzal týden volno. Kajak mám od minulého maléru už provizorně opravenej a v hlavě mi vyklíčila nová ptákovina…
Hodinky mě budí v 0400, což po pěti hodinách spánku není žádná hitparáda. Včera jsem dojel pozdě večer po čtyřech hodinách řízení po místních singletracích do Kyle of Lochals a měl jsem dost rozumu, abych se pro dnešní brzkej start předbalil. Díky tomu se mi daří vyplout z Kyle přesně na čas už v pět.
Přepádluju úžinu, minu sádky a v sílícím dešti a protivětru zatáčím do Kyle Rhea. Chtěl jsem tu být v 0645 a mám trochu náskok. To je vlastně hlavní důvod mýho brzkýho startu. Je právě spring a v úžině Kyle Rhea to teče 8 uzlů a proti tomu se nedá pádlovat. Proto jsem si průjezd načasoval na slack s tím, že mě proud popostrčí dál k jihu. Ale nějak jsem si pospíšil a proud stále ještě teče k severu proti mně. Mohl bych ještě půl hodinku čekat, ale už to tolik nevalí a tak se rozhodnu to proskákat vracákama.
U ferry, v nejužším místě kde proud teče přes skalnatý lavice si trochu zabojuju, ale už jsem na druhý straně a za krátko cejtím, jak se mi proud otáčí pod zadkem a unáší mě k jihu. Po levoboku míjím Sandaigy, kde jsme měli v létě s klukama príma tábořiště. Na levoboku mám ostrov Ornsay, kde si dělám krátkou čurpauzu na protažení nohu a svačinku.
V průběhu dopoledne se mi vítr stočí do zad a připichuje mi dalších patnáct kilometrů. Kolem poledne už mám za sebou asi 36 kilásků a jsem blízko Point of Sleat – nejjižnějšího mysu Skye. Rozhoduju se, že to pro dnešek stačí. Najdu si malou zátoku, spíš jenom zářez mezi skálama s potokem a zakempuju. Moc jsem toho poslední dny nenaspal, tak se na dvě hodinky zřítím do péří od Rákosky. V pozdním odpoledni se trochu projdu kolem, zacvičím si, uvařím a znovu zalezu do spacáku a nakopnu kindla.
Ráno jsem se vysoukal ze stanu až v osm. Celkem rychle zmáknul všechny úkony spojený se snídaní a balením a po deváté už jsem na vodě. Záhy objíždím Point of Sleat a točím k severozápadu. První půlka dne je v podstatě crossing k ostrovu Soay.
Boj s protivětrem a mrholením mi zpříjemňujou delfíni, jejichž ploutve občas říznou hladinu v bezprostřední blízkosti Poslední Královny a výhled na panoramata ostrova Rúm a ostrovy Vnějších Hebrid v pozadí. Na Soay si udělám krátkou pauzu na jídlo, sedím na pláží odhalené odlivem, cpu do sebe místní nejlevnější mueslityčku a pozoruju orly, který mi přelétávají těsně nad hlavou.
Dál pokračuju v pádlování průlivem mezi Soay a Skye, trochu mi to urychlil proud, ale vítr jde stále proti mně. Točím k severu, přeskakuju široké ústí zátoky Loch Brittle, míjím početné tulení kolonie, ale už by se mě chtělo jít z vody. Jako na potvoru to tu nějak nejde. Všude útesy kolmo do vody a na víc už jsem mimo mapu.
Pádluju teda ještě pár kilásků a vjíždím od Loch Einort. Zátoka je původem typický ledovcový kar ve tvaru „U“ a moc fleků k táboření tu nenacházím. Už trochu mrtvej se vracím na první dobré místo. Nakonec se z něj vyklube celkem príma kemp s malým pláckem na stan za větrem, s potokem a spoustou naplavenýho dříví na oheň.
Stavím stan a rozvěšuju vlhké věci, hlavně sucháč obrácený na ruby. Rozhodnu se využít dříví a ušetřit tak plyn do vařiče a večeři kuchtím na ohni. Slunce před západem vykoukne z nízkých mraků, já sedím na karimatce s hrnkem čaje a vyhřívám se v jeho paprscích. Dole od pláže na mě čučí tuleni. Pak slunce začne mizet za Hebridama a celý to velký divadlo růžový, fialový a purpurový barvy končí a já lezu do stanu.
Do slunečného rána vstávám opět v osm, start jsem mírně odložil, protože dosouším všechno provlhlé. Stan, spacák, karimatku a oblečení. Startuju lehce před desátou.
Přepádluju Loch Einort a s větrem v zádech(!) pádlím podél skal. Na úrovni Talisker bay se rozhoduju nezajíždět do Loch Bracadale, ale střihnu to rovnou na mys Idrigill point, blízko kterého jsou nádherné věže vystupující z moře – Mcleod’s maidens. Dál pokračuju podél vysokých útesů s milionem jeskyň, oblouků a vodopádů. První možnost přistát je až v ústí řeky Lorgill, což je pláž z obrovských balvanů, kterými řeka protéká do moře.
Po pauze na sváču a protažení nohou na sluníčku pokračuju dál, až k majáku na mysu Neist. Je tu spousta lidí, rybářů na loďkách, horolezci na pobřežních skalách, ale přistát se nedá. Další svačinku páchám až v Osgill bay,to je opět jen pláž z balvanů pod útesy. Ale já už dávno nejsem vybíravý. Je pozdní odpoledne a já už toho začínám mít plný brejle, ale další možnost kde se dostat z vody je Loch Pooltiel, což je jedna velká vesnice a mě se do civilizace moc nechce.
Rozhoduju se teda ještě trochu přidat a obepádlovat Dunvegan Head což je dalších jedenáct kilometrů. Jako bonbónek na závěr dne se vítr otočí proti mně a tak mám na dvě hodinky co dělat. To mám za to, že jsem skuhral, že je dneska sucho a slunečno. V Loch Dunvegan najdu tábořiště na pláži z oblázků a s potokem a jsem doma.
Dneska mi to vydalo na jednapadesát kilásků. Zbytek dne je už rutina, kdy každý pohyb je zaměřený na získání maximálního pohodlí při vydání minimálního množství joulů. Ve spacáku ještě přemýšlím, že bych si četl, ale nakonec mě rychle a milosrdně sejme černofialová tma.
Ze stanu se dneska soukám polámaně a později, včerejší kilometráž se připomíná brnícími lokty a necitlivým malíčkem a prsteníčkem na pravé ruce. No co už. Na vodě jsem v deset a první hodinka je za krásného bezvětří na jakoby sklem pokryté hladině. Potom se to ale proti mně nenápadně rozduje tak na F4 a vydrží to až do konce dne. Zajímavý je, že za každým mysem je jiný vítr a vždy proti.
Dnes je to v podstatě o dlouhých přejezdech a objezdech mysů, musím přeskákat mezi všemi severními výběžky Skye. Jako první přeskočím Zátoku Dunvegan a objedu maják na Rubha Bhatarnish, nejsevernější bod poloostrova Waternish. Chvíli přemýšlím, že bych to odsud střihnul rovnou na Rubhu Hunish, což je definitivně nejsevernější bod mého objezdu, ale bílé chundelaté hřebeny vln a seriózní protivítr mě přesvědčí, že bude lépe vsunout do přejezdu nějaký záchytný bod.
Volím ostrovy Ascrib, na kterých si dělám pauzičku na vyflusání a na jídlo. Taky je to velká tulení a ptačí kolonie, tak je i na co se dívat. I tak mě odsud čeká asi osm kilásků přejezd k výběžku Caldrih nan Ob. Před Rubhou Hunish už toho mám plný brejle a za sebou třicet kilometrů. Přemýšlím, že to pro dnešek zapíchnu a objezd si nechám na zítra, ale už dávno nemám pořádnou předpověď počasí a z vysílačky se mi nic vyrazit nepodařilo, tak se nakonec přesvědčím, že to dneska ještě není tak hrozný a že by mohlo být hůř a točím směr sever.
Přeskočím Loch Hunish a pomalu se blížím k Rubhě. Je to celkem divoký místo, vítr od severu sem tlačí vlny z celýho Minche, od vysokých útesů se odráží další vlny zpět a navíc to tu i celkem rychle teče, což vytváří poměrně velkej mixér. Tahám z paty poslední zbytky morálu a síly a objedu to. Těžký podmínky trvají až do Kilmaluag bay ve které je malá rybářská vesnička.
Bohužel jsem tady za nízký vody a tak se skrz naplavený chcíplý řasy a bordel musím prosápat na břeh. Místo na stan najdu až třicet vejškovejch metrů nad vodou, v podstatě ve vsi na malým parkovišti. Nikdo tu ale není a tak stavím stan. Pro vodu musím pěšourem asi kilásek, což je prozatím můj místní rekord. Večer ještě zabouchám na první chalupu, kde jsou na zahradě naházený na hromadu vrše na kraby a staříka s xichtem opečeným sluníčkem a solí se ptám na předpověď. Prý:
„Dobrý to bude mladej, vítr pořád stejnej, přeháňky, ale spíš jasno“.
Pak už dneska jenom odpočítám z mapy ujetejch jednačtyřicet kilometrů, najím se a opět upadám do komatu.
Ráno se vykopu z peří celkem brzo a ve čtvrt na deset jsem na vodě. Podmínky se přes noc trochu zlepšily a navíc mám vítr ze zadního sektoru. Ale pořád je to celkem dost o koncentraci. Dnešní etapa je skoro celá no escape zone, v podstatě je to pádlovačka kolem stometrových kolmých útesů. Jedu téměř čistě k jihu. Míjím ostrovy Eilean Flodigarry a Staffin, kde si při nízký vodě najdu mezi balvany místečko na krátkou hygienickou pauzu, a potom pokračuju dál a dál k jihu s mořem v zádech.
Míjím fantastický vodopád u Dún Grianan, který se z útesů z výšky sedmdesáti metrů řítí přímo do moře. Jediné místo, kde se dá za dobrých podmínek přistát je Iver Tote, malá písčitá pláž s potokem a historickými zbytky továrny na zpracování diatomitu. Vyhnu se lámajícímu surfu a zapádluju do ústí potoka.
Na břehu si dám obligátní nechutnou tyčinku, čaj a trochu si protáhnu nohy. Se štěstím se mi podaří vyklouznout ze zátoky a pádluju dál, bez zastávky až k vjezdu do Loch Portree. Chvíli jsem tady dumal, jestli to stočím do města, od Mejdžího mám typ, že je tu u vjezdu velká mořská jeskyně, ale začínám být na kaši a nemám náladu na lidi. Přejedu úžinu a pádluju teď pro změnu podél vnitřního pobřeží ostrova Rassay, který mě trochu chrání před větrem. S tím jak jsem se výrazně posunul k jihu už je tu celkem dost civilizace tak každá rozumná pláž je obsazená farmou. Docela dlouho hledám místo na tábořiště. Až na několikátý pokus se mi daří najít slušné místo u skupiny stromů.
Stavím stan a pak beru pytel na vodu, prosolené svršky a jdu najít řeku. Tu hledám taky docela dlouho a definitivně ustavuju rekord táboření na Skye dva a půl kilometru od vodního zdroje. Po návratu z rehydratačního výletu si uvařím fazole a čaj, dopočítám kilásky na mapě a nastartuju kindla. Celej den jsem se na to dneska těšil.
Moje celkem už opotřebovaná schránka tělesná si vyžádá delší spánek a tak se do vody dostávám až kolem jedenáctý. Ale to nevadí, dneska je to už jen zkrácená poslední etapa. Pozvolna proplouvám Narrows of Rassay, pak přeskočím na ostrov Scalpay a pádluju úzkým průlivem mezi ním a Skye. Včera večer jsem to složitě počítal kvůli proudu a hloubce vody, protože při nízký vodě se to podle mapy nedá asi projet, ale pak jsem se na to vybodnul a spolu s Janem Eskymo Welzlem jsem si řekl: „Tož projdu, projdu, neprojdu, přenesu a nebo počkám“. A klaplo to.
Akorát Neptun se rozhodnul, že mi to nakonec nedá zadarmo a když vyjíždím ze závětří ostrova Scalpay, dostávám další příděl bočního větru a krátkých sekavých vln s bílejma chundeláčema. Oproti původnímu plánu, říznout to přímo do Kyle of Lochals tedy pádluju ještě k ostrůvku Pabay, tam dorazím uplně mokrej a zmrzlej jak sobí hovno. Při močení se nemůžu ani postavit, jak to se mnou cvičí. Natáhnu si aspoň stormcag a pokračuju dál.
Už vidím most v Kyle, krosnu plavební dráhu vyznačenou plavatkami a na závěr si pod mostem ještě trochu zabojuju s proudem. Nakonec se prodřu skrz a zabočím do města k molu, ze kterýho jsem před šesti dny vyplouval. Pomalu se vybalím, naházím všechno do Obludy a nechám tenhle projekt za zády.
Celkem jsem teda upádloval za šest dní asi 250kilometrů, tábořil mimo civilizaci a netahal s sebou žádnou vodu krom čaje v termosce. Po cestě jsem viděl tuleně, mořský orly, mořský vydry a delfíny. Samozřejmě Skye by si zasloužila víc času, dalo by se propádlovat Loch Bracadale, navštívit nějaký ty místní hrady a jiný zříceniny, nakombinovat to pěšíma tůrama.
Ale bohužel jsem měl jenom tejden. Tak pokud v létě budete mít čtrnáct dní nebo tři neděle volno, vyražte na Skye, protože je to čistá esence Skotska a úvod do drsnějšího pádlování. Budete-li mít víc štěstí než já, možná se vám podaří vidět i opalujícho se žraloka.