Prodloužený víkend na Ålandech (aneb pádlování s pokorou k přírodě)
Napsal: Broněk Tobola
Tímto vyprávěním bych vám chtěl přiblížit nejenom krásy Åland, ale i to, jak k pádlování a přírodě přistupuje řada lidí ve Švédsku. Ne všechno pro nás bylo nové. Přeci jenom ale některé věci byly pro nás zajímavé a třeba budou zajímat i vás. Věřím, že i vy chcete, aby nám příroda ještě dlouho vydržela taková, jaká je.
Když jsem před 2 roky pádloval s kamarády z CK ÚS na Ålandech, byl jsem stejně jako ostatní členové naší výpravy nadšený. Toto souostroví tisíce ostrovů je sice součástí Finska, ale s ohledem na historii a používaný jazyk patří k populárním destinacím Švédů. Bohužel z Čech je to hodně vzdálený cíl a tak jsem ani nepočítal, že se ještě na Ålandy někdy podívám. Po loňském přestěhování se nám ale soustroví příblížilo tak, že ze 3 dnů byly najednou jen 3 hodiny cesty, takže když náš klub naplánoval na konec prázdnin prodloužený víkend na Ålandech, s radostí jsme se přihlásili. Pár dní před odjezdem jsme ještě poslali na email klubu kontakty na naše kamarády pro případ neočekávaných problémů (bezpečnost se tady bere hodně zodpovědně) a ve čtvrtek po práci jsme vyrazili směr trajekt Grisslehamn – Eckerö.
Sraz naší víkendové party byl v pátek v 10 hodin na pláži u kempu v Käringsundu. Na nultou noc jsme si prozíravě pořídili chatičku. Asi to nebylo úplně “expediční” řešení, ale protože jsme dorazili na místo v 11 večer a ráno jsem ještě musel odvést našeho psa do psího hotelu, ušetřilo nám to nějaký čas. Oproti zvyklostem jsme tak měli zabaleno mezi prvními. S předstihem jsme tedy nasedli do kajaků a popojeli kousek směrem k vedlejší pláži, kde byl u vodácké půjčovny zbytek naší výpravy. Velice brzy mi začalo docházet, ze budeme muset být trochu trpěliví, a že zde o svoji přezdívku zbudovanou mým pečlivým balením asi přijdu… Zastavili jsme se pár desítek metrů od břehu a zamávali ostatním na břehu spolu s gestem, že na ně počkáme na vodě. Někteří kamarádi měli ale ještě před sebou k dokončení balení dalekou cestu, a protože nás ještě čekala porada nad mapou ohledně denní trasy, nakonec jsme zamířili na pláž. Měli jsme čas, tak jsme si ještě koupili nanuky, překapávané švédské kafe a přisedli si k ostatním. Společná příprava před pádlováním se mi líbila. Skupina měla, tak jako každá akce pořádaná klubem, určeného lídra a spolulídra, kteří měli výpravu na povel. U kafe nad mapou jsme zkontrolovali předpověď počasí a společně si prošli trasu k majáku na ostrově Sälskär jak pro případ , že bude větrno, tak pro případ, že nám bude počasí přát.
Nakonec nám celý den počasí vydrželo, takže jsme se nemuseli schovávat v závětří ostrovů ani navlékat kapuci a k majáku jsme si to namířili přímo za nosem. Skupina se držela hezky pohromadě a když se někdo příliš vzdálil, byl „zahnán“ Annetou do skupiny. I když výraz soulodění ještě přeložit do švédštiny neumím, místní jazyk má jiný univerzální výraz, který se používá i na souši a to „fika“, kterou jsme samozřejmě pravidelně drželi. Popíjelo se kafe, přikusovali se koláče a sušenky a došlo i na náš oblíbený drink tátu s mámou. K majáku jsme dopádlovali lehce navečer. I když jsme vyráželi teprve okolo 11. hodiny, příznivý vítr nás trochu poponesl. Nejprve jsme si ostrov z části objeli, popovídali jsme si trochu s rybáři na závětrné straně, abychom se nakonec vrátili zpátky do zátok v místě bývalého přístavu. Z počátku jsme trochu laborovali s místem táboření. Díky suchu “slibovalo“ polovyschlé jezírko v naší blízkosti potenciální problém s komáry. Proto nakonec všichni souhlasili s posunem o cca 200 m do vedlejší zátoky.
Na skálu jsme postupně vytáhli všechny lodě a začali se vybalovat. Brzy to u nás vypadalo jak v cikánském ležení a já jsem se zájmem sledoval, co eventuálně doplnit do mého seznamu věcí. Zvlášť mě zaujala zahradnická lžíce, kterou vezl na zádi Kalle. A jeho odpověď, k čemu ji má, mě doopravdy překvapila. Když si to ale promítnu do důsledku, tak chceme-li, aby to po nás vždy, až odrazíme od břehu, vypadalo, jako bychom zde ani nebyli, pak je logické, že půjdu-li za keřík s „ruličkou“, tak se mi lopatička určitě šikne… Je fakt, že za poslední rok se podmínky zpřísnily i pro lodě a chaty na ostrovech. Platí povinnost nic do moře nevypouštět a používat chemický záchod. Vypadá to překvapivě, na druhou stranu Balt zas tak čistý není. Sice v něm všichni chytáme úžasné ryby, ty ale až tak zdravé nejsou … EU zakázala kvůli znečištění Baltu vývoz ryb a Švédsko má výjímku pro tuzemský trh (Švéd se ale chová tak, že sice ryby rád chytá, ale v obchodě kontroluje, zda jsou ryby z Norska…).
První věc, kterou jsme hned udělali, byla stavba stanů. I když bylo krásně teplo a svítilo sluníčko, každý to chtěl mít za sebou a neřešit to někdy večer. Ostrov je samá skála a nezbývalo, než nanosit z okolí kameny na zatížení stanu. Když jsme byli minulý rok na Sv. Anna, často jsme viděli místa na skalách, kde byly rozesety kameny ještě po předchozích tábornících. Musím říct, že jsem to tenkrát kvitoval, že to ušetří práci. Ani jsem si neuvědomil, že vlastně nechávám po sobě „bordel“ a ostatní ochuzuji o pohled na panenskou přírodu. Třeba to pro vás, co jste byli na Kostrách, kde to mají v návštěvním řádu rezervace, není nové, pro nás to ale byla zkušenost, kterou jsem zde pochytil od svých nových kamarádů.
Jinak na tomto ostrově jsem byl už jednou. A to spolu s Lukášem, když jsme byli předloni na Ålandech. Udělali jsme si sem tenkrát spolu celodenní výlet, takže jsem mohl srovnávat, co se změnilo. Někdo by řekl, že zde kromě majáku nic jiného zajímavého být nemůže, ale protože byl ostrov dříve trvale osídlen, není to úplně pravda. Mile mě překvapilo, že zde přibyly informační tabulky s popisy míst a dále existujících i zaniklých budov. Podpis pod jednotlivými texty ukazoval na syna posledního strážce majáku. Celou naučnou stezku jsme si prošli navečer. Zastavili jsme se u majáku a nakonec i v baráčku, který je na dohled. Při prvé návštěvě ostrova jsme se dovnitř neodvážili, protože kolem něj byl trochu ruch. Pak jsme se ale dozvěděli, jde o veřejnou útulnu pro případ nepohody. Se zájmem jsme si tedy prohlédli vnitřek, pročetli kroniku a samozřejmě, že musela proběhnout „fika“.
Pak už byl čas na večeři. Každý si vytáhl svůj vařič a začal si připravovat vlastní žvanec. Někdo měl moderní dehydrovanou stravu, někdo instantní jídla. Naši představu o masových konzervách nám nakonec pomohl zrealizovat Lidl, čímž bych chtěl zároveň pozdravit kamaráda Číču, jeho velkého fanouška. I když jsme k našemu smutku neměli společnou kuchyni ani zkušeného kuchaře, jak bývá zvykem na Ivanových výpravách (na příjemné se prostě zvyká rychle), byla večeře přesto fajn. Sesedli jsme se svými vařiči před Staffanův stan a strávili čas přípravy večeře i následný večer povídáním o tom, co jsme kdo zažil. Jenom oheň jsme si nerozdělali. Tento rok bylo v létě velké sucho a tak nikoho ani nenapadlo zákaz rozdělávání ohně porušit. Z minulosti jsem již byl připravený na to, že se oheň nesmí rozdělávat přímo na skále, aby žárem nepukla, ale tentokrát jsme kvůli suchu oheň oželeli.
Na druhý den byl připravený okruh tak, abychom se trochu přiblížili k Eckerö, odkud nám jel v neděli trajekt. Odjezd byl naplánován na 10. hodinu a pro nás tak pohodové vstávání v 8 hodin a obvyklé rituály jako příprava snídaně, příprava pití, balení spacáků, karimatek, stanu atd. Naše výhoda oproti ostatním byla, že jsme se o to mohli s Marťou podělit. Asi je to severskou povahou, ale přesto, že jsou všichni kamarádi, každý kromě nás měl vlastní stan (nejlépe pro 3 os.) a i vaření. I když jsem se snažil pomáhat poslednímu opozdilci s úklidem placu, vyrazili jsme na moře o tři čtvrtě hodiny později. Pro mě doopravdy trochu nezvyklá situace… Počasí bylo opět až netypicky letní. Sice to nebyly 30cítky jako před 2 roky, ale zase jsem neodolal a když jsme u toho moře, tak jsem zařadil po obědě koupání. I když byla plná sezóna, nepotkali jsme opět jako předchozí den žádného kajakáře. Stále tedy trvá naše čekání na moře přeplněné seakajakáři, jak se někteří kamarádi bojí…
Odpolední pádlování pak bylo spojeno se zesilujícím větrem. Vyplatilo se nám, že jsme měli VHF vysílačku a o pravděpodobné změně počasí jsme věděli už od předchozího dne. Mohli jsme tak naplánovat v předstihu 2 varianty tábořiště tak, abychom mohli poslední den v klidu stihnout trajekt. Nakonec jsme k táboření zvolili kosu ostrova, ze které se dalo vyrazit jak přímo otevřeným mořem, tak delší trasou v závětří za ostrovem v případě většího větru. Blížící se bouřka byla silným impulsem pro rychlou stavbu stanu. A když nás nakonec minula, byla pro nás bonusem krásná večerní scenérie s kouzelně nasvícenými mraky. Večer se pak vedle obligátního poslechu předpovědi ve vysílačce nesl ve znamení povídáni o kajacích. I když každý měl jinou značku, nebylo zase zastoupeno tolik zemí – 2x Čechy, 3x Anglie a 1x Dánsko. Hezky to pak shrnul Kalle, který prohlásil, že když někdo uměl v Čechách vyrobit jeho karbonovo-kevlarový kajak, že tam musíme mít šikovné inženýry. Holt bohužel chybějící moře bude asi ještě dlouho pro některé lidi handicap.
V neděli nás čekalo poněkud kratší pádlování. Vítr trochu zesílil, ale ranní předpověď z vysílačky nebyla nepříznivá. V klidu jsme se tak nasnídali, udělali si výlet s lopatičkou do lesíka, zabalili, uklidili po sobě kameny, které kotvily stany a vyrazili. Skupinu vedl Kalle, který to zde nejlépe znal. Člověk by řekl, že držet se skupiny ve zdejších podmínkách nemá příliš smysl. Cestou ale byla řada mělčin s kameny těsně pod hladinou, které nebyly při vlnách moc dobře viditelné a případné uvíznutí ve vlnách by nemuselo být úplně příjemné. Cestou jsme ještě párkrát zastavili, abychom zkontrolovali polohu. Anetta se pro změnu zase ujišťovala, že jsou všichni v pohodě a nemají s vlnami a větrem problémy. Mělčiny jsme nakonec zdárně minuli, zastavili jsme se ještě na krátkou svačinku, při které jsem si neodpustil poslední vykoupání a po cca hodině jsme byli zpět v Käringsundu. Krátce před cílem jsme potkali vlastně jediné seakajakáře. Právě vyráželi. Nám už nezbylo než udělat poslední společnou fotku a každý za sebe zhodnotit, jak se mu výlet líbil. A pak jen zabalit, skočit do pizzerie na pozdní oběd, vyzvednout psa a vzhůru na trajekt.