Je sobotní ráno 17. 11. 2018 cca 7 hodin.
Venku je mlha, slunce se snaží prorazit, ale mlha je opravdu hustá.Na trávě, lodích, autech…prostě všude je námraza. Nechce se mi z vyhřátého spacáku, ale už je čas! Normální člověk by se při pohledu ven otočil na druhý bok, zachumlal se do peřin a spal dál. Ale seakajakář není normální člověk! Vstávám, čistím si zuby, vařím čaj, horkou griotku a plním tři termosky na cestu. Všude okolo už pobíhá spousta stejně „postižených lidí“ jako já. Chystají lodě, sebe, hřejí se u ohně. Stále přijíždějí další blázni…z areálu v Troji se stává mraveniště a všichni se přesouváme z chatek a aut na místo vyplutí.
Ještě se správně obléknout, zvážit jak se navrstvit, aby nebyla zima ale ani teplo. Zvítězily vlněné spodky, suché kalhoty, dvoje ponožky proložené hřejivými pytlíky, triko, triko, vesta, bunda, vesta a stal se ze mě nepohyblivý robot…a ještě gumáky 🙂 a pro jistotu dvě čepice.
A už je to tady …rychle pár fotek slunce deroucího se přes mlhu … a Stanďoch si bere slovo. Upozorňuje nás na lano a na druhé lano, na komory a jak se máme chovat. A po jeho slovech je 13. ročník plavby Praha – Mělník zahájen.
Nastupuji v bezpečné dálce od proudu z trojského kanálu a jedu.
Je to můj třetí ročník, cestu si už pamatuji a vím, co mě čeká.
Můj první ročník – krize po 20ti km.
Můj druhý ročník – krize po 30ti km.
Loudavým tempem naprostého amatéra a nesportovního člověka pádluji mlhou, která se krásně povaluje po Vltavě. Mrzí mě, že nemám foťák a že neumím malovat, tak se jenom kochám…
Místy je mlha tak hustá, bílá tma…ještě že jsme všichni tak barevní, vidím jenom na dva metry. Míjím labutě a po zmateném čekání u prvního zdymadla se konečně zvedá mlha a vidíme ho.
Jsme roztroušení a stále nevjíždíme do zdymadla. Obsluha to už nevydržela a prudérně nás šla poučit, jak se máme chovat a že do zdymadla vůbec nesmíme. Nakonec to klaplo a dostali jsme se dál. Ve zdymadle svačíme, navzájem ochutnáváme obsahy svých termosek a lahvinek a klábosíme.
Tentokrát je jedno zdymadlo ze tří nefunkční a tak nás čekají dva přetahy.
První přetah mám za sebou, svačina a jede se dál. Mlha se už úplně rozplynula a sluníčko nám dělá radost.
Přijela jsem k poslednímu přetahu, do cíle mi nezbývá už moc km, ale přišla na mě krize. Dlouhý přetah, studené nohy, došel čaj a tak už jedu jenom setrvačností. Začíná se šeřit.
Do Mělníka dojíždím za tmy, je mi zima, bolí mě ruce, těžko se leze z lodi ven. Rychle se převléknout a začít balit. Naložit lodě, naskočit do autobusu a přesunout se zpět do Troje.
V autobuse usínám, jsem strašně unavená, nohy mám jako led… a i přesto vím, že příští rok se opět přidám.
Zase se budu těšit na večerní oheň, zpěv, známé tváře, klábosení o zážitcích a zkušenostech ostatních nadšenců.
Příští rok 17. 11. 2019 na viděnou.
Ivča (Louda 74)