Jezero Hořejší – vnitrozemské moře
text a foto: Standa Chládek
Tento článek byl zveřejněn v časopise Hydromagazin 5/2009.9
Jezero Hořejší, které sdílí Kanada (provincie Ontario) a Spojené státy (státy Michigan, Wisconsin a Minnesota) je nejsevernější a také největší z pěti Velkých jezer. Indiáni Ojibway (Chippewa), kteří tuto oblast obývali, je nazývali Gitchi Gummi (Big Water, Velká voda). Pobřeží jezera bylo jejich domovem v létě, kde měli vybudované wigwamy z březové kůry. V zimě se jednotlivé kmeny rozptýlily a lovily ve vnitrozemí. K transportaci po Jezeru Hořejším a vnitrozemských tocích a jezerech Ojibway používali kanoe z březové kůry, v zimě sněžnice. Jim vděčíme mimo jiné za tyto dva vynálezy. První běloch, který spatřil Jezero Hořejší byl francouzský coureur de bois Etienne Brulé v roce 1621 při své objevné cestě z Qubecu na západ. Jeho hnací silou byla nejen touha po poznání, ale především hledání kožešin, hlavně bobřích, žádaných na evropských trzích. Brulého následovala dlouhá řada lovců kožišin, misionářů, prospektorů a dřevařů, kteří otevřeli oblast Jezera Hořejšího bílému osídlení – a vyhubení většiny domorodého obyvatelstva.
Jezero Hořejší je také největším sladkovodním jezerem na světě a obsahuje asi 10 procent světových zásob sladké vody. Zatímco jižní pobřeží jezera je poměrně ploché, jeho severní břehy tvoří strmé skály kanadského Pre-kambrijského štítu, jedny z nestarších na zeměkouli. Hřeben štítu nedaleko na sever od jezera tvoří rozvodí mezi Hořejším jezerem a Hudsonovým zálivem. To je pro vodáky zvláště důležité: většina řek vlévajících se do jezera ze severu má na své krátké cestě hodně peřejí a zejména vodopádů.
V minulých letech jsem pádloval na slalomových kanoích a na kajaku mnoho řek na jižním i severním pobřeží jezera. Na jižním pobřeží jezera, tedy v severním Michiganu je snad nejzajímavější Presque Isle River, s peřejemi obtížnosti WW 3-5, protékající neobydlenou divočinou. Jednodenní plavba skrz nepřehledné peřeje v buližníkových skalách a soutěskách je vzrušující; je nutno i skočit několik dost „špinavých“ vodopádů. To je řeka s dosti slušným objemem vody, pokud ji člověk brzy z jara chytne. Mnoho dalších menších řek v severním Michiganu a Wisconsinu s velkým spádem skrz balvany jsou zvláště vhodné pro „creeking“, ale mají dost vody jen krátkou dobu na jaře. Dog (někdy také zvaná “University”) River, která protéká neposkvrněnou divočinou, je jedna z nejproslulejších řek na severním pobřeží jezera. Na svém krátkém toku (asi 30 km) spadá příkře přes skalnaté prahy s obtížností peřejí WW 3-6. Má několik nesjízdných vodopádů; největší z nich, 30 metrů vysoký Dennison Falls, se nachází asi 3 km před ústím řeky do jezera. Některé peřeje a vodopády je nutno přenášet, cestičky okolo nich neexistují a je třeba se probíjet hustým severským pralesem. Podle stavu vody plavba trvá 2-3 dny, a pak následuje 30 km pádlování po často vzdutém Jezeru Hořejším k nejbližší civilizaci v Michipicoten Harbor (pokud není objednáno vyzvednutí motorovým člunem). Pádloval jsem tuto řeku dvakrát, vždy v květnu před sezonou pověstných černých mušek (“black flies”), které mohou člověka, zejména při přenášení či táboření, uvést takřka k šílenství. Při první výpravě začátkem května nám sněžilo, zatím co při druhé výpravě se do rána průtok vody po deštích několika znásobil a já se málem jsem setkal nad jedním vodopádem s bohem divokých vod. Nepřehledné peřeje byly málem větší než Grand Canyon Colorado a navíc často vedly do nesjízdných skoků. Ale všichni jsme to přežili, i když někdy jen o chlup. Do jezera na severním pobřeží ústí mnoho dalších řek. Jeli jsme řeky jako Batchwana River , Agawa River (ta má těžkou soutěsku v horním toku a jeden veliký vodopád), Steelhead River, Beaver River, a jiné. Všechny umožňovaly skvělý sport a ve všech se musel člověk soustředit na to, aby včas uviděl ostrou ryzku nad mlžnou propastí.
V blízkosti severního břehu jezera je také mnoho vnitrozemských jezer, často vzájemně propojených, či spojených portážemi. Tyto jezerní systémy představují takřka ideální terény pro mnohadenní plavby na otevřených kanoích. Tyto vodácké výpravy mají hodně romantiky; jsou to ty samé vodní cesty, které používaly po dlouhé věky Indiáni a později pak francouzští voyageuři, lovci kožešin či misionáři. Já sám nemohu moc mluvit o výpravách v otevřené kanoi; “cesťák” nikdy nebylo moje forte a při přenášení kanoe mezi jezery úpím jako dobytče. Nicméně jsme podnikli několik krátkých výprav po jezerech, z nichž pramení Dog River, Missinaibi River (ta teče do Hudsonova zálivu) a dalších. Vždycky jsme si k výpravám vybrali podzim, kdy už neštípe hmyz a jsou slunečné dny (i když někdy lilo jako z konve), mrazivé noci, a listy bříz jsou zbarveny do žluta. Bobři pilně kousali větve, zpevňovali přehrady a své domy, a ukládali potravu na zimu. Vzpomínám na krásné večery u ohně na tábořištích na skalnatých ostrůvcích a pádlování na velkých jezerech zčeřených větry.
V posledních letech jsem strávil většinu času na Hořejším jezeru na mořském kajaku – to je plavidlo na “vnitrozemské moře” jako ušité. Nechápu jak mohli lidé donedávna pádlovat na tomto obřím jezeru na otevřených kanoích; my to také zkoušeli, než jsme “objevili” mořské kajaky. A taky jsme jednou v podzimních větrech málem utopili naše nezletilé děti. Ač je jezero sladkovodní (jeho voda je stále natolik čistá, že se dá u severních břehů stále pít) a nemá příliv ani odliv a mořské proudy, díky své velikosti je to vlastně vnitrozemské moře. S častými větry, které vanou obvykle od západu, jezero je zřídkakdy klidné, snad s výjimkou letních měsíců. Vlny na jezeře vzrostou velmi rychle a jsou příkré, díky tomu, že je jezero poměrně mělké. Ale i během léta jsou bouřky častým jevem. Proto je kajakování na jezeru málokdy jednoduchou záležitostí pro začátečníky. Nebezpečí je též znásobené studenou vodou jezera; a v i v létě dosahuje teplota vody zřídkakdy 10 stupňů Celsia.
I více zcivilizované, většinou ploché jižní pobřeží jezera má několik zajímavých lokací. Pictured Rock National Lakeshore se stalo Mekkou mořských kajakářů. Asi 30 kilometrový úsek vysokých, oranžových, pískovcových útesů je proložen několika malými plážemi, které umožňují snadné přistání. Je zde několik přírodních oblouků (Grand Portal je skoro jako “vodní” Pravčická brána, i když nedávno častečně kolapsoval a není průjezdný) a “mořských” jeskyní. Miners Castle je přírodní pískovcový útvar, připomínající středověký hrad. Oddělen od pevniny jen kilometrovou úžinou leží Grand Island, s obvodem skoro 50 kilometrů. Kajakáři, kteří jsou ve slušné fysické kondici mohou obeplout tento ostrov za den, pokud je zrovna nepřepadne počasí jako nás jednoho říjnového dne. Tábořili jsme tehdy na ostrově, na pláži v zálivu Trout Bay. Byl krásný, klidný večer; v noci se přihnala od severu z Kanady bouře, vítr nám málem odnesl stan a ráno bušil obří surf do pláže. Prorazili jsme surf a pak jsme museli obejet mys, který má tvar tomahawku, říkáme mu tedy Tomahawk Point. Jeho útesy jsou sice poměrně nízké, ale jsou hluboko podemleté útoky zimních bouří a vlny do nich bušily se zvuky jako výstřely z houfnice. Obepluli jsme mys ve spršce vody z nepravidelných odražených vln a brzy dosáhli chráněnou pláž na pevnině. Snad nejscéničtější pádlování na jižní straně jezera je v oblasti Apostle Islands v severním Wisconsinu. Je to skupina 22 ostrovů z hnědého pískovce. Působení ledu, vln a větru vytvořilo zde takřka zázračnou krajinu útesů, mořských jeskyní, pilířů a jiných bizarních skalních formací. Snad nejkrásnější “mořské” jeskyně jsou na patřičně pojmenovaném Devils Island, daleko od pevniny. Ale i zde, mezi ostrovy, vyžaduje pádlování opatrnost: můj přítel Greg Martin tam přišel o kajak, který se rozbil na kusy v jedné mořské jeskyni. Mně se podařilo Grega zachránit ve velkých vlnách, ale jeho kajak jsme našli až po bouři v jeskyni rozlomený na půl.
V západní části jezera leží jeho největší ostrov, Isle Royal. Ač patří Michiganu, je od něj vzdálen asi 80 kilometrů a je mnohem blíž k minnesotskému pobřeží. Isle Royal je americký národní park s velkým stádem losů a smečkou vlků, která udržuje losí stádo v rozumné rovnováze s přírodními zdroji. Pádlovali jsme na Isle Royal z kanadského pobřeží, vzdálenost asi 29 kilometrů. Jezero bylo celkem klidné, ale brzy nás obklopila hustá mlha. Navigovali jsme podle kompasu a po nějakých 5 hodinách se mlha zvedla – a hle, byli jsme u ostrova, tam kde jsme chtěli být. Po dalších několik dní jsme pádlovali okolo ostrova, pozorovali losy a vždy našli krásná tábořiště. Břehy ostrova jsou sice divoké (na ostrově nikdo nežije), ale daleko méně dramatické, než na příklad severní, kanadské pobřeží. Plavba zpět, kterou jsme začali od severního mysu ostrova byla poněkud zajímavější a pracnější. Brzy se zatáhlo, zvedl se silný vítr a probíjeli jsme se vlnami skoro po 30 kilometrů. Setmělo se a nad námi se rýsovaly temné bouřkové mraky. Ty vypadaly skoro tak, jako kdyby se nad námi snášel mythický Pták Bouřlivák Indiánů Ojibway, (Thunder Bird) a přinášel na svých perutích bouři. Ostatně, na vrcholu nedaleké hory McKay Mountain (Thunder Mountain, Animikii-wajiw, Bouřlivá hora) měl podle indiánských legend Pták Bouřlivák své sídlo. Nicméně velká bouře nepřišla a my jsme dorazili ke břehu ještě před setměním.
Divoké severní pobřeží jezera nabízí téměř neomezené možnosti ke kajakovým expedicím. Je takřka neobydlené; na více než 600 kilometrovém pobřeží jsou jen 3 malá města a několik osad. Po dlouhé kilometry kajakář nevidí nic jiného než vysoké strmé útesy bez možnosti přistání. Nicméně se dají najít nádherná tábořiště na písčitých nebo štěrkových pláží a někdy u ústí řek Zmíním se jen o několika zvláště zajímavých místech pro pádlování, ale celé pobřeží stojí za to. Začnu od východního konce jezera v Kanadě, v provincii Ontario. Lake Superior Provincial Park začíná nějakých 100 kilometrů od Sault St. Marie, Ontario. Ačkoliv nádherné útesy začínají již jižně od parku, parkové pobřeží nabízí řadu skvělých míst, některých dosažitelných pouze po vodě. Nedaleko severního konce pláže v ústí Agawa River je kolmý žulový útes, zvaný Agawa Rock. To bylo posvátné místo Ojibway a dodnes jsou na něm dobře viditelné skalní malby, pictography vyvedené červenou hlinkou. Nejzajímavější je zobrazení božstva Mishipishu, mythologického rysa s ostny na svém ocase, jehož údery do vodní hladiny způsobovaly bouře na jezeře. Mishipishu byl zřejmě magickým ochráncem kmene, neboť v 17. století pomohl Ojibway potopit flotilu kanoí nepřátelských Irokézů. Kdykoliv pádlujeme podle Agawa Rock za listopadových bouří, kdy vlny stříkají vysoko na skálu, nemohu se ubránit takřka posvátné úctě při pohledu na zobrazení tohoto boha vod a bouří. Pádlujeme tam vždy listopadu, na Dušičky (Halloween), kdy máme každoroční kajakářskou sešlost na pláži Agawa Beach. To je často jezero dost bouřlivé na to aby jsme měli dost zábavy. A hlavně studené! Dále na sever z Gargantua Bay je snad nejzajímavější pádlování v této oblasti. Z hlubokého zálivu, kde ještě dnes v mělké vodě trůní ztroskotaná loď, jsme vypluli na otevřenou vodu a pokračovali podle vysokých útesů.
Dále na sever je řada skalnatých ostrovů a ostrůvků, první z nich je Devils Warehouse Island s neobvykle vysokými útesy na východní straně. V nich je několik jeskyní, kde Indiáni dobývali rumělku na malby na skály a těl. Na pláži v zálivu Warp Bay, poblíž ústí Gargantua River, je jedno z nejlepších tábořišť, jaké jsem našel na celém pobřeží jezera. Pokračovali jsme dál na sever skrz částečně chráněný Tugboat Channel a konečně přijeli k bizarnímu skalnímu útvaru Devils Chair (Ďáblova židle), tak pojmenovaný jezuitskými misionáři. Bylo to posvátné místo Ojibway, kde podle legendy dosedl na vodní hladinu mythický obr Nanabozho, který podle Jezuitů musel nutně být ďábel. Pro mne je toto nádherné místo, ve skutečnosti zatopený sopečný kráter, „korunním klenotem“ jezera. Skvělé pobřeží se zálivy, útesy, vodními jeskyněmi, atd. pak pokračuje přes Old Woman Bay dále do Michipicoten Harbor poblíž městečka Wawa, což v jazyce Ojibway znamená divoká husa. Také tam mají u silnice její velkou sochu. Mimochodem Wawa je nečekaná výspa civilizace uprostřed severských lesů a v jedné z restaurací tam mají lepší řecký salát než na Krétě. Salát měl mnohem víc oliv a kočky tam nelezly do talíře.
Zde se břeh jezera obrací na západ. Dalších asi 160 km pobřeží je naprosto bez civilzace, neboť hlavní kanadská silnice na západ, Trans Canada Highway, pokračuje daleko od jezera do vnitrozemí. Tento úsek pobřeží, až k městečku Marathon se nazývá Pukaskwa Coast, podle národního parku Pukaskwa, který je v této oblasti a je oblíbenou kajakovou túrou, která trvá pro většinu lidí asi 1 týden. Asi 30 kilometrů na západ od Michipicoten Harbor je ústí již zmíněné Dog River; kousek dál na západ jsou pak velké černé útesy Point Isacor. Odtud jsme začali více než dvacetikilometrový přejezd na neobydlený ostrov Michipicoten Island, který je také opředený tajemnými indiánskými legendami. Ojibway ve svých kanoích z březové kůry se ostrovu vyhýbali, protože byl pravděpodobně prokletý. Na ostrově žijí karibou, kteří v oblasti Hořejšího jezera už takřka vyhynuli. Byl jsem na tomto ostrově dvakrát. Jednou nás před návratem na pevninu zastihla velká bouře a celý den jsme se choulili ve větru na pláži na severní straně ostrova, doufaje že se vítr zmírní. Pak nás přešla trpělivost a přejeli jsme ve 3 metrových vlnách 20 km širokou úžinu a pak pokračovali po větru zpět na východ. To byl snad můj nejdelší den na kajaku, pádlovali jsme nějakých 60 kilometrů. Ale mladí borci dokáží dnes daleko víc.
Dále na západ jsou Slate Islands, skupina divokých ostrovů oddělená od pevniny průlivem Jackfish Channel. Ostrovy byly vytvořeny dopadem meteoritu před miliony let a vyznačují se bizarními skalními útvary. Navíc je souostroví domovem velkého stáda karibou, kteří připlavali před lety z pevniny. Karibou se začali rychle množit a byly obavy, že budou hladovět, neboť na ostrovech pro ně není dost potravy. Problém vyřešili, jako na Isle Royal, vlci, kteří nedávno přešli na ostrov po ledu a dnes udržují stádo v rozumných proporcích. Byl jsem na Slate Islands celkem třikrát; v roce 1984 to byla moje vůbec první plavba na mořském kajaku v životě a hned jsme zažili jezero v takové bouřlivé náladě, že jsem na to dosud nezapomněl.
Největší záliv jezera, Nipigon Bay je ukryt za řetězem velikých ostrovů. Okolní kopce vypadají jako „mesy“ z amerického jihozápadu s plochými vrcholky a červenými útesy. Zde se také vlévá největší přítok jezera, Nipigon River. V jejím ústí, na skalách Cook Point jsou opět skalní malby (pictography) dávných Ojibway, údajně zobrazení trpaslíků (Maymaygwaysivuk), kteří mohli proplouvat na kamenných kanoích skrz podzemní pasáže z Lake Nipigon do Hořejšího jezera. Brzy na to se vypínají nejvyšší útesy nad jezerem, vysoké skoro 100 metrů. Na poloostrově Sibley je diabasová „mesa“ Sleeping Giant (Spící obr), podle legendy Ojibway je to spící obr Nanabozho. Velké útesy kanadského štítu pokračuji dál na jih od města Thunder Bay do Spojených Států až k hranicím států Minnesota a Wisconsin; celý tento západní úsek pobřeží opět nabízí výborné možnosti k pádlování.
Na břehu mysu Hat Point blízko osady Grand Portage v Minnesotě roste, zdánlivě přímo z kamene, malý, asi třímetrový pokroucený cedr. Říká se mu Witch Tree, čili volně přeloženo Strom čarodějnice, či spíše Kouzelný strom. Cedr tam byl již kdy Francouz La Verendrye objevil kanoistickou cestu na západ od Hořejšího jezera v roce 1731, a snad od té doby ani příliš nevyrostl. Místní Indiáni Ojibway mu říkají Manido Gizhigans, čili Little Tree Spirit, Strom s duchem. Je to pro ně posvátný symbol jezera, kam ještě dnes přinášejí obětiny, aby usmířili božstva jezera, snad Mishipishu, jehož portrét je namalován na Agawa Rock. Když jsme tady byli, nechali jsme tam také trochu tabáku, a poprosili, aby nás Mishipishu chránil v bouřích na jezeru. Prozatím to pracovalo….
