Záchrana v průlivu Johnstone

Na pádlování v úžině Johnstone jsme se oblékli podle teploty vody, která v té době byla 9 °C. Každý z nás měl jako spodní vrstvu funkční prádlo s dlouhým rukávem, pak  fleecovou mikinu, nepromokavou bundu a vestu.

Na vodu jsme vyrazili v Telegraph Cove, malé osadě na ostrově Vancouver, místu, kde je nejlepší přístup do průlivu. Předpověď počasí říkala, že by jihovýchodní vítr měl během dne zesílit, pravděpodobně až na sílu bouřky, ale v době, kdy jsme vyráželi na vodu, byla hladina poblíž Telegraph Cove poměrně klidná, takže jsme bez obav vyjeli podél pobřeží. Se Cindy jsme jeli na deblkajaku Northwest Seascape a Conrad pádloval ve svém kajaku Viking od firmy Seda (mimochodem Seda kayaks je firma založená českým slalomářem, který v 60tých letech utekl do Ameriky, Joe (Josef) Šeda patří mezi ikony mezi výrobci mořských kajaků v USA, je to užasný pán, který si rád povídá česky a v posledních několika letech navštěvuje pravidelně Čechy a doprovází jazzové muzikanty na různých festivalech, pozn. překladatele)

Po několika hodinách pohodového pádlování jsme zastavili na oběd na pláži u potoka Kaikash, 6 mil od Telegraph Cove.  Když jsme se Cindy vybalovali oběd, zahlédl Conrad cca ¾ míle od nás v průlivu něco, co vypadalo jako převrácený kajak. Obrácený kajak jsme poté jasně viděli pomocí dalekohledu, vůbec jsem nechápal, jak ho mohl Conrad zahlédnout.  Nejdříve jsme si mysleli, že někdo nacvičuje sebezáchranu, ale pak nám přišlo dost nepravděpodobné, že by se k tomu někdo odhodlal zrovna na takovémhle místě. V úžině je poměrně čilý provoz výletních lodí, remorkérů a malých plachetnic.

Když i po chvíli zůstával kajak převrácený, rychle jsme nalezli do naložených kajaků a snažili se k němu co nejrychleji dostat. Jak jsme se přibližovali k lodi, našli jsme kajakáře Dona, který byl ve vodě a přidržoval se kajaku, ve kterém seděl Curt. Donův kajak zatím odnášely vlny pryč, snažil se ho dojet třetí kajakář Dan, který byl v té době už mimo doslech.

Později jsme se od Dona a Dana dozvěděli, že trojice vyrazila na několikadenní výlet také z Telegraph Cove. Den předtím si půjčili kajaky a večer přespali na břehu. Ráno vyrazili na jednodenní výlet, nebrali si s sebou proto žádné věci. Neměli VHF rádio, ani rádio na předpověď počasí WEATHER RADIO a vůbec netušili, jaká předpověď počasí vlastně je. Don, zkušený kanoista, ale kajakář začátečník, se bohužel otočil na vlnách, když vyjel z tišiny. Odhaduji, že v té době byly vlny vysoké cca 2 stopy a rychlost větru 15 – 20 mil/hod. Don neměl žádné zkušenosti s „vykrysením“  a poměrně dlouho pod vodou bojoval jenom se sundáním šprajdy, aby z kajaku vůbec vypadl. Vzpomínal, že mu přišlo jako věčnost, než se mohl zase nadechnout. Navíc ani jeden ze třech kajakářů neměl o záchraně „plaváčka“ vůbec žádné potuchy.  Když se konečně podařilo Donovi za Curtovy pomoci vylézt z kajaku, vůbec netušil, jak se do něj zpátky dostat, takže se přidržoval Curtova kajaku, zatímco jeho odplouval.  Proto se za ním pustil Dan.

V době, kdy jsme přijeli, byl Don ve vodě už minimálně 15 minut. K našemu překvapení neměl na sobě neopren ani suchý oblek. Dokud nepovylezl na kajak, vůbec jsme netušili, co má na sobě (pak jsme zjistili, že má pouze šortky, tričko a mikinu s kapucou). Don vypadal celkem v pohodě, netřásl se a byl schopen odpovídat na mé jednoduché otázky typu: „Máš na sobě neopren? Jak se jmenuješ?…“ Curt se pokoušel táhnout Dona k pobřeží, ale byl už poměrně vysílen, jak pomáhal Curtovi z kajaku, takže téměř nepostupovali.

Když jsem zhodnotil situaci, vytáhl jsem VHF rádio a pokoušel se zavolat nedalekou rybářskou loď, která od nás byla vzdálená cca 1 míle. Bohužel plula směrem od nás. Navíc na lodi neskenovali nouzovou frekvenci 16, i když podle námořních pravidel by tak mělo činit každé obchodní plavidlo. Vystřelil jsem ze signální pistole, což bohužel neviděli, protože světlo se rozsvítilo až za nimi.

Vzhledem k tomu, že v dohledu už nebyla žádná další loď a nevěděli jsme, jestli přijede nějaká jiná,  případně kdy, dohodli jsme se, že nejlepším řešením bude pokusit se dotáhnout Dona na břeh, který se nezdál až tak daleko a pak ho zahřát ve spacáku, který jsme měli v kajaku.

Ještě než jsme vyrazili, uskutečnil jsem „MAYDAY“ hovor, na který zareagovala pobřežní hlídka v Comoxu (120 mil vzdáleném). Popsal jsem jim situaci a udal přibližnou polohu. Pobřežní hlídka poté vyslala hlášení všem plavidlům v oblasti o našem stavu a požádala je o co nejrychlejší pomoc s tím, že se budeme pokoušet jet ke břehu tak, že náš kajak potáhne Curta, který se bude starat plovoucího Dona.

Conrad vyrazil pomoci Danovi chytit Donův kajak. V dané chvíli se nám to zdálo logické a nejlepší řešení, i když si vlastně vůbec nevybavuji, že bychom to nějak víc řešili.

Připevnil jsem svoji „tow-line“ (záchrannou šňůru na tahání) ke Curtově kajaku, poté jsme se Cindy začali pádlovat co nejvíce, abychom se co nejdříve dostali ke břehu.  I Curt se nám snažil ze všech sil pomáhat. Mohu říct, že pádlovat v plně naloženém kajaku, který táhne další kajak, kterého se ještě přidržuje plovoucí osoba, je nesmírně obtížné. Přišlo mi, jako bychom byli přivázáni ke stromu. Pravidelně jsem zakřičel za sebe, abych se ujistil, že Don je stále ještě schopen držet se kajaku. Pokaždé odpověděl, že je v pořádku. Měl jsem obrovský strach z toho, že Don upadne do hypotermie a přestane spolupracovat. Pokud by se tak stalo, vůbec nemám tušením, co bychom udělali.

Mezitím Conrad a Dan chytili Donův kajak. Conrad se snažil vytáhnout Donův kajak na palubu a vylít z něj vodu, ale radši od toho upustil, bál se, aby ho vlny také nepřevrhly. Takže kajak připevnil pomocí tow-line ke svému kajaku a začal ho táhnout.  I jeho postup byl velice pomalý, loď byla plná vody a vlny poměrně velké.  Dan bohužel tow-line vůbec neměl, takže nemohl pomáhat.

Poté, co jsme se Cindy pádlovali asi 15 minut a byli několik set yardů od břehu, zavolala nám na VHF rádio strážkyně parku. Byla na cestě k nám, nemohla nás ale kvůli vlnám najít. Řekl jsem jí, že za 10 vteřin vypálím další světelné znamení, což jsem také udělal. Ještě jsem to jednou zopakoval a během chvíle přijela v 20 stop dlouhém člunu Zodiac. Zhodnotila situaci a požádala nás, abychom počkali, dokud nedostane Dona do člunu. Don byl poměrně korpulentní postavy a po tak dlouhé době ve vodě měl velké problémy s motorikou. Strážkyně ho velice obtížně vytahovala do člunu přes okraj lodě. Tvar člunu bohužel neumožnil, abychom já nebo Cindy vylezli z kajaku do Zodiacu a pomohli. To, že se nebyl Don schopen téměř hýbat, mě vůbec nepřekvapilo, byl ve vodě minimálně 30 minut, spíše 45. Kdyby neměl na těle extra tukovou vrstvu, byl by ve velkém nebezpečí hrozícím při delším pobytu v tak studené vodě (později jsme se od strážkyně dozvěděli, že se v této oblasti v létě utopil kajakář, který byl ve vodě asi 45 minut a byl špatně oblečený).

Nedaleko se objevila velká loď zaměřená na sledování velryb, která zaslechla žádost o pomoc a pak uviděla i světelné signály.  Jakmile byl Don ve člunu, zabalila ho strážkyně do deky a vyrazila k velrybářské lodi vzdálené asi 50 yardů, kde si vzali Dona na palubu.  Posádka ho vzala do vytopené místnosti, než dorazila loď záchranářů s lékařem. Ti z Dona sundali všechno oblečení. Jakmile vyhodnotili, že Don je schopný vydržet cestu lodí, odvezli ho do Telegraph Cove, kde na něj už čekala sanitka, aby ho odvezla do místní nemocnice vzdálené 10 mil.

Don byl z nemocnice propuštěn ještě ten den, neměl ani tušení, kde je, neměl u sebe peněženku, peníze (všechno nechal v kempu) a nevěděl, jak se vrátit k přátelům.  Nakonec se mu podařilo dovolat se k dceři, která mu do místního hotelu nafaxovala informace z kreditní karty. Tam přenocoval a následující den přijel taxíkem do Telegraph Cove, kde potkal i přátele, se kterými byl na výletě.

Co jsme se naučili

Vzhledem k tomu, že jsme čelili život ohrožující situaci, musel jsem si všechno několikrát v duchu probrat (nejen to, co jsme dělali/neudělali, udělat mohli, ale i naše vybavení), abych si to pro sebe nějak vyhodnotil. I když jsme udělali řadu věcí správně, myslím, že jsme se také dopustili několika zásadních chyb.

První velkou chybou bylo, že jsme táhli Dona ke břehu. Jeho blízkost v nás vyvolávala pocit jistoty, ale tažení málo (špatně) oblečeného člověka studenou vodou ho ještě více ochlazuje. Měli jsme dát 2 kajaky k sobě, vytvořit pomyslný raft a pokusit se Dona vytáhnout z vody na lodě, poté zavolat rádiem pomoc.

I když si myslím, že jsme nácviku záchrany plovoucího kajakáře věnovali dostatek času, vůbec jsme nebyli připraveni na to, že bychom zachraňovali člověka, který nepatří do naší skupiny. Určitě budeme v budoucnu nacvičovat nejen sebezáchranu, ale i záchranu plavců. Kdyby nebyl břeh tak blízko a pomoc nepřijela tak brzy, to, že jsme nechali Dona ve vodě, by patrně mělo špatný konec.

Rozdělení skupiny sice zachránilo Donův kajak, ale rozdělit skupinu byla velká chyba. Nechat kajak odplout se může zdát jako obtížné rozhodnutí, nicméně nejvyšší prioritu musí mít vždy záchrana života. Ztracený kajak se dá vždycky nějak nahradit, život nikoliv. Pokud by Conrad s námi zůstal, měli bychom 3 kajaky na tažení. Jak už jsem zmínil výše, měli jsme hlavně dostat Dona z vody, v případě 3 kajaků by Don nějak ležel přes dva kajaky a deblkajak by mohl táhnout. I kdyby se to nepodařilo, pokud by byl Don mezi dvěma kajaky, měl by alespoň část těla nad vodou a tělo by se tolik neochlazovalo. Také jsme zjistili, že deblkajak není na záchranu úplně ideální, je sice poměrně stabilní, ale mnohem lepší by bylo, kdybychom seděli se Cindy každý v jednom kajaku. U deblovky může pomáhat plaváčkovi vždy jenom jeden.

V budoucnu budu vozit určitě víc světelných znamení. Měl jsem sebou jenom tři náboje, které jsem použil poměrně rychle.  Pokud bychom byli na vodě déle, případně byla ještě mlha, nemusely by 3 stačit. Myslím, že optimální počet je 9 kusů.  Upřednostňuji světelné signály střílet z pistole, neboť to lze obstarat jednou rukou.

Svoji tow-line jsem měl upevnit na palubu a ne ji použít z opasku, jak jsem zvyklý. Takhle musely moje záda vyrovnávat sílu tahu dvou pádlujících. Poměrně snadno tady může dojít ke zranění zad.

I když sebou vždycky vozím spacák (dokonce i na jednodenní výlety), lze ho použít pouze na břehu a to jenom pro mírné podchlazení. V budoucnu budu určitě vozit náhradní přikrývku nebo záchranný set, který by se moc hodil, pokud bychom bývali Dona vytáhli na palubu spojených kajaků.

Jsem přesvědčen, že jsem udělal správně, když jsem pomocí VHF rádia zavolal pomoc. I kdybychom dostali Dona na břeh, myslím, že pomoc, kterou bychom mu tam poskytli, by nebyla dostatečná. V případech hypotermie záleží na každé minutě.

Firma, která půjčila Donovi, Curtovi a Danovi kajaky nejednala moc seriózně. Zaprvé dovolili, aby tři úplně nezkušení kajakáři vyrazili pádlovat do studené vody, i když na to neměli vhodné  oblečení, ani vybavení. Zadruhé nenabídli alespoň základní proškolení o tom, co se může stát a jak postupovat. Neinformovali je o tom, jaké záchranné prostředky na kajacích jsou a jak s nimi zacházet.  Za třetí je neupozornili na předpověď počasí (očekávaný silný vítr) a místní mořské proudy.

Myslím, že půjčovna je částečně odpovědná za bezpečnost lidí, kterým vybavení půjčuje. Pokud by Don, Curt a Dan byli dopředu informováni o možných rizicích, možná by se do přejetí průlivu vůbec nepustili a nevystavili by jednoho z nich takovému nebezpečí.

Poznámka časopisu Sea Kayaker:

1.   Vfe stresových situacích je poměrně běžné, že člověk pokračuje v kontraproduktivních činnostech, které už probíhaly, když se ke krizové situaci připojil. V tomto případě se jedná o tažení Dona a záchranu kajaku. V jiných situacích mají své opodstatnění (ve výrazně teplejší vodě), ale ne v tomto případě. Nejrychlejší věc, která se musí udělat, je přehodnotit právě probíhající akci.

2.   Uložit podchlazeného (hypotermického) člověk do spacáku bylo dlouho považováno za nejlepší pomoc. V lehkých případech to může skutečně pomoci, na druhou stranu v těžších případech to může ublížit (zahřátí končetin může vést k srdečnímu selhání).

3.    Pádlovat v tišinách je velice nebezpečné. Klidná voda podél břehu povzbuzuje kajakáře, aby se od něho vydal dál, ale jakmile opustí ochranu tišiny, síla větru a velikost vln se může poměrně rychle zvětšit tak, že návrat do ochrany tišin je velice obtížný nebo úplně nemožný.

Proč se vydat do průlivu Johnstone:

http://www.youtube.com/watch?v=U3S2XwZb45w

Fotografie z průlivu Johnstone zde

 

Paul Thomas žije v Seattlu (stát Washington, USA) a je vášnivým kajakářem jak ve svém okolí, tak podniká výlety i do Britské Columbie (Kanada). V civilním životě pracuje jako realitní agent, aby mohl financovat svoji zálibu v pádlování.

Sea Kayaker October 2009