Skorozáchrana na Korsice (Antonius Carbonius, 2014)

Úvod

Antonius Carbonius nám po letošní výpravě na Korsiku poslal pěkný článek (doplnit odkaz). V popisu příhod, které jej na cestě se třemi kamarády potkaly, jsem našel i zmínku o tom, že při obeplouvání nebezpečného místa (kamenitého mysu), zvažoval, že by v případě nehody, tedy cvaknutí, zkusil bez lodě doplavat na pevninu. Chvíli jsme o tom spolu debatovali a tady máte výsledek a budeme rádi, když nám svou troškou do mlýna přispějete i vy, naši čtenáři. Komentáře buď připojujte dole ke článku, nebo mi je pošlete na adresu: vit.jindrle@seznam.cz. Připomínám ještě, že se Tonda snažil o co nejpřesnější rozbor situace a jsem mu vděčný, že překousl vlastní sebevědomí a o své pochyby se podělil!

Také děkuji Michalovi Maděrovi, Mejdžímu a Jeffovi, za jejich odpovědi. Moc dobře vím, jak je těžké uspořádat si myšlenky a sepsat něco, co dává smysl! Díky moc.

Popis situace

Po několikadenním čekání na dobré počasí vyplouváme koncem září v pracovní den z mariny Tizzano směr jihozápad, a blížíme se k mysu Ponte de Lattoniccia, který je od nás vzdálený 3 km. Jsme čtyři kajakáři s rozdílnou zkušeností na moři.

Rychlost západního větru je 6-7m/s, (maximální rychlost větru 12 m/s, v nárazech až 16 m/s). Vlny 1-1.5m, 6s. Viditelnost 10 km. Dodatečně zjištěná teplota vody kolem 24 °C (na webu dohledal VPJ). Bylo to po velké bouřce, na sousední velké pláži byl celkem slušný surf a v dálce byly vidět velké vlny.

Rozhodli jsme se vyplout, protože podle předpovědi měl jak vítr, tak vlny slábnout a navíc místní rybáři nás ujišťovali, že na druhé straně mysu je všechno v pořádku. Což je logické, protože je to na závětrné straně. Pro jistotu jsme to ještě ověřili a dokonce se na druhou stranu mysu jeli podívat autem.

Rekonstrukce celé jízdy

Jak to vypadá přímo na mysu, jsme netušili – měli jsme jen obyčejnou mapu a po skalách se nám šplhat nechtělo. Takže jsme netušili, že přímo na mysu je velká skála a kolem je roztroušeno několik menších skalisek. Při zpáteční cestě jsme zjistili, že kolem větší skály Botte di Tizzano (viz mapa) jsou další skalky, které na mapě nejsou označené a byly vzdálené od skály 100 m. V den, kdy jsme tam proplouvali, nebyly vidět a vynořily se nad hladinu moře až po bouřce. Samotná větší skála byla vzdálená od mysu 250 m.

Na mapě naznačuji pro přehlednost i naši trasu. Při přiblížení k mysu bylo jasné, že to nemůžeme ‘střihnout’ a musíme proplout dál na jih od konce mysu. To znamená asi ve vzdálenosti 1 km a přitom velice mírně zatáčet. Vlny by totiž šly moc z boku.

Při jízdě jsem se několikrát málem udělal, naštěstí se mi to ale nepovedlo. Kritická chvíle nastala ve chvíli, kdy jsme zatočili a pádlovali ve vzdálenosti cca 500 m od skály po vlnách ke břehu. Valily se na nás zezadu velké vlny, naštěstí vítr už nebyl moc silný. Byla to drsná houpačka.

V určitý moment jsem za sebou měl dva kamarády, kteří najednou začali nedobrovolně surfovat a měli co dělat, aby se rozjeli do různých stran a nenajeli na mě. Do závětří jsme to měli cca 2,5 km. Po přejetí kritického bodu se vše uklidnilo.

Celkem 8 km dlouhý přejezd nám trval 2,5 hod (= průměrná rychlost byla 3,2 km/h), což samo o sobě dala představu o složitosti „terénu“. Naše představy o výšce vln značně rozcházely, a to nemluvím o možném počtu pádel, které by se pod vlnu vešly.  Odhadovali jsme to na rozmezí 4 m až 8 m.

Ilustrační foto pláže Tizzano.
Ilustrační foto pláže Tizzano.

Otázka

Ani s odstupem si neumím dost dobře odpovědět na otázku: „Co bych dělal, kdyby se někdo převrátil, či dokonce vypadl z lodě?

Helma a vesta jsou rozhodně bezvadné vybavení – jenže představa plavajícího kajakáře, bez lodi poblíž skal a to vše ve velkých vlnách, není nic uklidňujícího. Sebemenší pokusy o záchranu v podobných podmínkách by mohly dopadnout špatně. Místo jedné pohřešované osoby by byly najednou dvě a dvě prázdné lodě rozbité o skály. Napadlo mě, že jako plavec bych měl větší šanci na přežití, než s lodí či parťákem, který by se pokoušel mě zachránit. Měli bychom riskovat a pomáhat kamarádovi, vlézt do lodi, či táhnout ho za sebou s lodí, či bez ní? Nevím. Vznáším tento dotaz na Vás.

Za sebe musím říct, že v ten okamžik bych se vykašlal na loď a zařval bych na parťáka, aby pádloval dál a pokoušel bych se doplavat bez lodi. Znám různé techniky záchran a neustále trénuji eskimování, ale nejsem si jistý, jestli bych to v těchto podmínkách úspěšně dokázal.

Nevím, a proto se ptám: „Co byste udělali v této situaci Vy?“ Já vím s jistotou, že pro příště udělám maximum, abych se v podobné situaci neocitl znovu. Budu lépe hlídat počasí, abych lépe načasoval vyplutí, víc prozkoumám terén na základě map a vyhledám nebezpečná místa, na která je třeba dávat větší pozor.

Antonius Carbonius

 

Co teď?

A teď se můžete všichni zamyslet a sami si odpovědět na otázku, co byste dělali vy? Stala se někde v plánování a přípravě chyba? Pokud ano, tak kde?

Naší debatu vlastně zdvihl nástin řešení, ve kterém se Tonda rozmýšlel, že by v krizi na břeh doplaval – osobně si myslím, že tím by celou věc jen zhoršil a tak nás napadlo, že se na názor zeptáme čtenářů a také zkušených kajakářů.

Ilustrační foto skály
Ilustrační foto skály

Možná řešení

Tady jsou první odpovědi. Místy jsem je trochu zkracoval a doufám, že jsem někde nevystřihl něco podstatného. (Pokud ano, omlouvám se a chybu hned napravím VPJ):

Michal Maděra

Nejsem si jistý, jestli jsem ten pravý se k tomu vyjadřovat. Následující řádky vyjadřují pouze můj názor založený na mých osobních zkušenostech. Nejprve musím předestřít, že je nemožné se vyjadřovat ke konkrétní situaci bez osobní přítomnosti, takže půjde spíš o obecné zásady.

Doplavání na břeh, jako technika sebezáchrany, se občas používá, a to většinou ve dvou případech. Jedním je doplavání skrz surf na pláž. Kajakáři zde většinou hrozí, že bude semlet vlnami a je ohrožen především svoji vlastní lodí, která plave kolem něj. Navíc ve větším surfu se do lodi opravdu špatně nastupuje. Při doplavávání na břeh je energie vln většinou již vybitá v dostatečné hloubce, nad písčitým dnem, a nikoli mezi skalami, takže tady to je relativně bezpečné.

Dalším důvodem k doplavání jsou místa mezi skalami, kde nejde na břeh jen tak vystoupit z kajaku, a je třeba se na skalní práh vyškrábat. Tady je možné posledních pár metrů  doplavat a loď za sebou vytáhnout na tahačce.

Popsaná situace ale nevypadá jako ani jeden z těchto dvou případů. Osobně si za popsaných podmínek, 4 až 8 metrové vlny lámající se o skály, nedovedu představit bezpečnou možnost doplavání na břeh. Dále je dobré si uvědomit, že plavec je ve vodě mnohem statičtější než kajak na hladině. Jinak řečeno působí jako kotva, takže je k dispozici poměrně dost času na pokusy o záchranu, než je plavec oněch zmíněných 500m ke skalám posunut. Toto platí i pro plavce držícího se vlastní lodi, nebo lodě zachránce.

Samozřejmě pokud je oblast ovlivněna rychle se hýbajícími proudy, pak je třeba brát na zřetel, kam se plavec či zachránce budou posunovat vzhledem k překážce, vlnám a podobně. Zjednodušeně řečeno, kde se dá plavat, dá se i zachraňovat. Nejlepším způsobem jak zjistit víc o tom, kde a jak se dá plavat, a kde už jde o život, které vlny narážející  o skálu člověka jen pohoupou nahoru a dolů, a které jej nemilosrdně omelou (a nemusí být zrovna veliké), je si zajít na nějaký dobrý kurz coaststeeringu. My jsme měli štěstí se zůčastnit jednoho zaměřeného na coatreeing pro sea kajakáře a hodně nás naučil.

Bylo dobré si v článku  přečíst předsevzetí o další snaze se zlepšit v záchranách a plánování. Je zde ovšem i věta,  která posouvá příspěvek do úplně jiné roviny: „Měli bychom riskovat a pomáhat kamarádovi, vlézt do lodi, či táhnout ho za sebou s lodí, či bez ní? Nevím.“ Je těžké napsat univerzální radu, záchranu je vždy nutno přizpůsobit daným podmínkám, ale tažení kajakáře, který provádí záchranu je poměrně běžné.

Pro mne je mnohem zarážející skutečnost, že tyto otázky přetrvávají i po přistání, kdy měli všichni zúčastnění možnost danou situaci si probrat. Napsaný příspěvek tak poukazuje na zásadní nedostatky. Jak byla skupina organizována? Jaký byl rozhodovací proces? Jaké byly zkušenosti jednotlivých členů? Proč se skupina dostala do situace, kde se přinejmenším jeden člen cítil vážně ohrožen?

Problém není, že jeden ze skupiny nevěděl, jak se chovat v případě incidentu, ale že se nenašel nikdo, kdo by dal ostatním základní pokyny, co v takovém případě dělat. Skupina se v dané situaci a místě neobjevila z ničeho nic, nýbrž do ní zcela dobrovolně vjela. Navíc, když tyto otázky přetrvávají i z odstupem času, tak je poměrně zřejmé, že zúčastnění neměli představu, co v takovém případě dělat.

V tomto případě by byla moje rada jediná, vůbec do takovýchto míst nevjíždět, ale klidně se otočit a vrátit se. Pokud nejsem schopen dopředu rozeznat taková místa, pak bych neměl pádlovat tak, abych se do podobných míst dostal. Zjednodušeně, když nevím, co se děje venku ze zátoky, vůbec ze zátoky nevyjíždím. Pokud nevím, co se děje za rohem, za roh nejedu.

I my toto pravidlo ctíme a jsou místa, nebo skupiny se kterými nevyjíždíme ze zátok nebo neobeplouváme headlandy.

Není třeba umět všechny druhy záchran a eskimáků, či si umět poradit v jakékoli myslitelné situaci. Důležité ale je, znát svoje možnosti a schopnosti skupiny v jaké se nacházím a podle toho se na moři pohybovat. Z článku bohužel vyplývá, že nikdo ve skupině nevěděl do čeho vyjíždí, jak se tam ostatní budou chovat, co dělat když se něco přihodí… A přesto tam všichni dobrovolně vjeli.

Z mého pohledu jsme měli všichni štěstí, že jsme si v novinách nemuseli nic číst.  Na druhou stranu je dobře, že o tom Tonda přemyšlí nahlas, protože jen tak se z toho všichni, kdo chtějí, můžou poučit.

Mejdží

Je několik způsobů, jak takovou situaci řešit a vše začíná dřív než vůbec sednu do kajaku. Stačí si položit jen pár jednoduchých otázek. Samozřejmě mluvím teď o skupině, jako ve vašem případě. Jako úplně nejdůležitější podle mého názoru je, aby skupina měla nějakého lídra. Pokud ho nemá, tak se může vše opravdu “pokáknout”. Tím nemyslím, že se musí někomu pořád diktovat, co má dělat, ale pokud spadne “hovno do větráku”, tak je dobře, aby jedna osoba převzala kontrolu a taky zodpovědnost za celou skupinu. Většinou je to ten, kdo má největší zkušenosti. Pak se upřímně všichni sami sebe zeptají, jestli se na to cítí a pokud se to někomu zdá moc, ale chtěl by to zkusit, tak už dopředu lídr ví, že možnost krysení je velká. Pokud si myslíte, že se všichni “cvaknete”, tak bych se asi rozhodl pro kávu – radši přijet o den později z dovolené než nepřijet vůbec.

Všechno, co jsem popsal musí proběhnout dříve než vůbec sednete do kajaku. Pokud se jedná o “bordelové” vlny a kolmé útesy, tak reflektované vlny ztrácí svoji energii dál od břehu, takže nejbezpečnější cesta (pokud zrovna nechcete skákat mezi balvanama, ale jen projet) paradoxně je jet dál od břehu, čím dál, tím líp – menší “clapotis” (hydrodynamika: nerozbíjející se stojatá vlna) a hlavně více času na záchranné akce. Pádlovat dál od břehu lze klidně i kilometr nebo vice, ale za podmínky, že vítr fouká na břeh.

Další věc je dynamika skupiny, která spočívá ve spárování do dvojic: méně zkušený a více zkušený. Pokud se někdo “cvaknul”, tak je více než pravděpodobné, že se cvakne zase a to zabírá spoustu času. Ve chvíli, kdy se někdo cvakne vícekrát, vyplatí se vytvořit raft z těch, kdo jsou na tom nejhůř, “nastartovat” tažnou šňůru a začít táhnout do bezpečí. Raft je velice stabilní a “plaváčkové” si odpočinou.

Může nastat i ta nejhorší situace, kdyby jste to všichni “přestřelili” a nikdo se necítil stabilně. Když se někdo dostane do své “panic zone” nastává docela velký problém. Nejprve bych přes vysílačku zavolal “PANPAN” na pobřežní hlídku. Nejedná se o volání o pomoc, ale o upozornění, že možná budete mít problém. Je to aktivování pohotovosti, ale nikdo nikam nejede, pokud nezavoláte “mayday”.

V tento okamžik by se asi hodilo vytvořit dvojice, svázat se do “kontakt tow” –  konfigurace, která je dost stabilní na to, aby se v ní “šnečím” tempem dalo dostat do bezpečí.

Co se týče samovolného surfování, tak přibrzdění kajaku by neměl být problém, pokud víš, jak kajak zastavit, což je podle mne úplný základ a každý by ho měl znát.

Varianta opuštění kajaku je velice extrémní a snažil bych se tomu zabránit za každou cenu, a to z několika důvodů:

1. Být sám v moři bez lodě daleko od břehu je psychicky náročné.

2. Pokud se můžeš vyškrábat na kajak křížem a kopat nohama, tak tě vlny a vítr stejně zanesou ke břehu, tak proč se zbavovat miláčka se vším tím vybavením? Ve vestě stejně nebudeš rychlejší než driftujici kajak s kopajícím padlerem. Morálně ti to taky pomůže a nezapomeň, že s lodí budeš mnohem lépe vidět, pokud jsi volal coastgardy, než kdyby jsi jen plaval.

V případě, že doplaveš ke břehu s kajakem vzniká problém, jak se dostat z vody. V této situaci záleží na tom, jaký je reliéf pobřeží a pokud na moři jsou 4 m “clapotis”, tak mi věř, že bys nechtěl přistávat v těchto podmínkách – to bys radši byl kilometr od břehu než se nechat “rozšlehat”.

Rybáři mají přísloví: „Není to moře, co tebe dostane, ale pobřeží.” Pokud se se skupinou dostanete do hluboké vody, tak je veliká šance, že dáte vše dohromady a v nejextrémějším případě se spojíte do raftu a zavoláte o pomoc, ale na to potřebujete prostor a čas.

Teplota vody není tak velký problem, ale upozorňuji na jednu skutečnost – vnitřní teplota je kolem 37 stupňů a do kóma upadneš pokud ti vnitřní teplota klesne o dva stupně, takže 27 stupňů tě taky zabije, ale máš spoustu času (6+ hodin…hádám).

Ve vašem případě jste se “hecli” a vyjeli do podmínek, které jste neznali a vystoupili jste mimo svoji “komfort zónu” což je podle mého názoru moc důležité. Je to jediné místo, kde se něco naučíte a je dobře mít občas trochu strach. Ten nápad s obhlédnutím místa z auta byl taky velice dobrý. Když si nejsem jistý, tak to jdu prostě sám okouknout.

Z takových zkušeností jeden nasbírá spoustu informací a ví, v čem má ještě mezery a nad čím musí do budoucna pracovat. Jak jsem pochopil, tak to bylo hlavně samovolné surfování – takže surfovat, surfovat, surfovat!

VPJ

Moje reakce nejprve směřuje k tomu, co celou debatu vyvolalo – šlo o to, že Tonda zvažoval, že by namísto záchrany prchl z boje J. Myslím, si totiž, že pustit se lodě mohu jen ve třech případech:

a)       nikdy,

b)       když už se opravdu neudržím

c)       když vím, co dělám (surfování, koupání…)

Napadlo mě několik důvodů:

  1. Dokonce i na řece (tedy tam, kde je doplavání fakt blízko) je první přikázání: drž se lodě co nejdéle!
  2. Loď rozbitá o skály je sice hnusná představa, ale představ si, jak by na skále bylo rozmlácené tvoje tělo, či hlava.
  3. V moři tě bez lodě nenajde nikdo.
  4. Vlny dopadající na břeh nejsou „jednosměrka“ – vždycky je tam nějaký vracák zpátky na moře. Pokud na něj náhodou narazíš, nemáš jako plaváček ani tu nejmenší šanci. (A to nemluvím o možných proudech.)
  5. Plavce do moře navíc ještě stahují spodky vlny – viděl jsem na vlastní oči chlapa, který se utopil tak 20 m ode mě v příboji. Normálně zmizel na chvilku pod hladinou a pak ho tam asi 3 hodiny hledala helikoptéra. Možná, že se u něj k tomu něco přidalo (infarkt), to nevím, každopádně plavání ke břehu vůbec jednoduché nebylo (šlo o dlouhou – směrem do moře – písčitou pláž).
  6. Studená voda začíná na 25 °C (plus mínus) a v té zas tak daleko nedoplaveš. Uvědom si, že v tu chvíli budeš ve velkém stresu a vršit jednu chybu na druhou. Naopak se musíš snažit pohybovat co nejmíň, abys neochlazoval vodu kolem sebe a tím pádem se nepodchlazoval.
  7. Kolik hodin / kilometrů dokážeš plavat? Strávil jsem v bazénu (!!!) hodinu a půl v nepromokavém oblečení a vestě. Moc jsme se nehýbali, abychom napodobili čekání na záchranu a měl jsem toho po 30 minutách plný zuby. A to si myslím, že neplavu zrovna špatně. Jenže kvůli hadrům, co máš na sobě, máš omezené možnosti plavání a vesty, které používáme na seakajaku mají výtlak jen asi 7,5 kg! Jachtaři používají dvojnásobný výtlak (kolem 15 kg). Naše vestička po půl hodině už skoro nenese. A to ani v případě, že je zrovna úplně nová, nevymačkaná.

Ze zápisků mi není jasné, jestli zkušenosti se záchranou měli i ostatní členové týmu a jestli se tým, jako celek někdy pokusil ztrénovat dohromady. I když musím připustit, že se to stává skoro každému.

Pokud záchrany umí jeden člen týmu, je to jistě lepší než nic, ale na moři „ve tvrdce“ by to měli umět všichni a pokud možno by měli být sehraní. Je jasné, že tohle VŠICHNI většinou podceňujeme, ale právě proto je zapotřebí o tom mluvit a snažit se to zlepšovat. Vím, že někdo tvrdí, že nemá smysl trénovat záchrany v bazénu, či na sluncem zalitém relativně teplém rybníku ve chvíli, kdy nefouká vítr. Já si to nemyslím. Naopak, pokud to nenatrénujete v klidu a pohodě, nedá se ani doufat, že to v reálu dáte.

Nechci se svým komentářem Tondy dotknout, protože si myslím, že pokud nevyplouváme do podmínek nad svoje možnosti, tak se jenom vozíme. Moře je nebezpečné, s tím nic nenaděláme a nejde vždycky balancovat na bezpečné straně. A jsem rád, že Tonda našel odvahu se o své pochyby podělit!

Jeff Allen

S Jeffem korespondoval Tonda, překlad jejich rozhovoru také přikládáme.

Měli jsme vyplouvat za dané situace, nebo podmínky příznivé nebyly? Bylo počasí vhodné k vyplutí a má smysl pozorování okolních vod před vyplutím?

Vše záleží na vašich zkušenostech a na tom, zda možnosti jednotlivých členů I skupiny jako celku, odpovídají podmínkám, do kterých chcete vyrazit. Každý lídr musí být komfortní v podmínkách, do kterých skupinu vede. A nejde jen o samotné pádlování, do úvahy se musí vzít i vzdálenosti s ohledem na možnou vzdálenost případného tažení na laně.

Při pozorování vody z dálky mějte na paměti, že vlny či vlnění se jeví menší, než ve skutečnosti jsou.

 

Nyní si uvědomuji mnohem víc, než před tím, že se mám lépe připravovat, než vyrazím na moře: obstarat si námořní mapy, vytipovat si místa, kde neurčité mořské podloží může vytvářet nebezpečná místa.

Mysy, mělké útesy, nepravidelný tvář mořského dna a v podstatě jakékoliv místo zúžení způsobuje zvětšení vlnění či výšky vln. U mysů a útesů se může vyskytovat „clapotis“ – odrážející se vlny.

Existuje ještě něco, co bych mohl udělat, abych se polepšil v rámci přípravy k plavbě?

Klíčové jsou: příprava, znalosti a srovnání svých možností se situací na moři. Neptun je král – to vždy respektuj a buď ostražitý.

Existuje nějaký vzorec, podle kterého lze odhadnout výšku vln ve vztahu k hloubce místa, které budu proplouvat?

Jsou různé zdroje, kde se dají zjistit informace o výšce vln včetně zpráv o vlnění. Objem a frekvence jsou důležitější než samotná výška vln. Metr a půl vysoké vlny s frekvencí 5 vteřin můžou mít menší sílu, než metrové vlny s frekvencí 10 vteřin v návaznosti na charakter a úhel mořského podloží.

Strmé a tvrdé podloží může způsobovat strmé a velké vlny. Nad dnem s menším úhlem náklonu se tvoří měkčí, rozlité vlny. Pískové dno odráží energii do vlny, dno s menšími oblázky energii absorbuje. Je toho hodně, co se můžeš o moři dozvědět.

Vlnění se stupňuje a láme v hloubce odpovídající čtvrtině výšky vln, ale když energie vlnění má tendenci k rozptylování dolů (pozn. případ oblázkového dna), lámání se vytváří méně a opačně je tomu když má rozptýlení energie stupňující tendenci (písek). Vítr přes vlnění udržuje vlnění bez rozbíjení, zatímco vítr za vlnou vlnění rozbíjí.

 

Největší strach jsem měl z toho, že jeden z nás se převrátí a nebudu schopen provést úspěšnou záchranu kvůli velkým vlnám, zatímco osoba ve vodě se bude blížit k nebezpečným skalám.

V této fázi jste měli zvážit návrat zpět, ale někdy právě v tento moment může nastat problém. Otáčení ve chvíli, kdy jsou kajakáři nervózní může být přesně ten moment, kdy začínají problémy. Když se převrátíš poblíž skal, přivaž se ke své lodi towlajnou a odplav z nebezpečného místa i se svou lodí. V podobné situaci nikdy neopouštěj svůj kajak – je to tvá jediná záchrana, zvlášť v místech kde je hluboko. (Pozn:. Existuje doporučení kajak opouštět. Ale jen v situacích, kdy je na moři silný surf a hrozí úraz kajakem. Zdroj: Sea Kayakers Big Trouble, by Christopher Cunnigham. Tonda).

Měl jsem obavy, že ohrozím své přátele v případě, že by museli mne zachraňovat.

Jestli někdo vede skupinu do podmínek, kde se necítí komfortně, je třeba okamžitě najít místo, kde se dá bezpečně vylodit.

Měl bych větší šanci, kdybych zahodil loď, odplaval a nechal ostatní členy skupiny odpádlovat?

Nikdy neopouštěj svou loď. Možná ti to projde ve Středomoří, ale jinde ve světě je to velmi nebezpečné.

Co když se mě můj kamarád pokusí zachránit, neuspěje a oba pak budeme plavat ve vodě?

Pokoušej se udělat “re-entry and roll” s následnou asistovanou záchranou.

Pokud zaplavou dva kajakáři, co mají dělat zbylí dva? Zachraňovat, nebo pokračovat dál v obeplutí nebezpečného místa?

Ještě jednou, v případě, že lídr je nejschopnější kajakář a plave ve vodě s dalším schopnějším kajakářem, zbylí méně zkušení kajakáři mohou (pokud to dokážou) najít bezpečné místo pro vylodění a zavolat o pomoc.

Je lepší, aby mě ostatní odtáhli pryč z nebezpečného místa, nebo se pokusili dostat mě zpět do kajaku?

To záleží na tom, jak je nebezpečná situace kolem plavajícího člověka. Existují různé techniky tažení. A lze provést i tažení do méně bezpečného místa a dále se pokoušet o záchranu.

Ondra Nikl

Pokud člověk jezdí na moře často, tak se prostě stane, že některou situaci podcení, nebo se počasí změní příliš rychle a potenciální průser může být za každým rohem. Stává se mi tak 2x ročně, že někoho musím zachraňovat a zatím se mi vždy dařilo, ale vždy řeším během záchrany dilema, jestli situaci opravdu zvládnu sám, nebo jestli jsem to neměl řešit jinak, než vlastními silami.

Jak k nebezpečným situacím dochází?

U mě jsou to většinou:

  1. nedisciplinovaní klienti, kteří se odmítají přizpůsobit skupině,
  2. nebo nemožnost přistání za zhoršujícího se počasí.

Tondou popisované skalní mysy, nebo podvodní hřebeny či police, jsou nejčastějším důvodem, kdy kajakář nedobrovolně opustí kajak. Často vše začíná velmi nenápadně a je vždy třeba myslet hodně dopředu. Pokud jsou vlny třeba jenom okolo jednoho metru, fouká vítr a jsme před skalním mysem, nebo jinou přírodní překážkou, vždy jedu napřed a zhodnotím, jestli je situace za rohem bezpečná pro celou skupinu.

V každé skupině by měl být někdo, kdo je schopen odhadnout míru nebezpečí a pokud se něco přihodí, je na něm, aby situaci zvládl. Většinou dokonce zachraňuji lidi, co umí perfektně eskymovat a vlastně jsou poměrně zkušení a je to tím, že ti nezkušení se mě drží jako klíšťata a já mám možnost je na nebezpečí včas připravit nebo je prostě poslat zpátky na břeh. Zajímavé je, že nikdy nemusím zachraňovat kajakářky! Zatím jsem v těchto situacích měl maximálně 2 plavající, ale i to je víc než dost! V teplé vodě je na záchranu dost času, takže potenciální újmy jsou spíše psychické. Horší je to v chladných mořích, kde počítáte čas strávený ve vodě na vteřiny a je to tak i pro zachraňujícího velmi psychicky náročné.

Také záchrana blízko útesu, kde se vlny násobí a jdou ze všech stran, je značně nepříjemná, ale většinou je na záchranu více času než se na první pohled zdá. Pokud někomu chcete pomáhat ve velkých vlnách, je nutné umět v nich dokonale ovládat kajak. Pokud vám vlny rozjíždí kajak, není vůbec snadné chytit kajak plavajícího a může se stát, že při tomto manévrování najedete na palubu. Nechci domýšlet, co by následovalo, pokud byste trefili plavajícího kajakáře.

Hlavní problém ovšem nastane teprve, když kajakáře vytáhnete do kajaku a on je skoro vždy v takovém stavu, že už není v daných podmínkách schopen samostatné jízdy a vám na hladině plave ještě další člověk. Teprve teď začíná ta opravdu těžká práce a často to končí tak, že se oba zachránění drží navzájem a já je do bezpečí musím dotáhnout.

Každou takovou záchrannou situaci v duchu rozebírám ještě dlouhou dobu a snažím se z ní poučit. Pokaždé jsou podmínky zcela jiné a je mým vnitřním děsem, že třeba někdy pomoct nedokážu. Myslím, že právě tenhle strach mě udržuje v ostražitosti. Důležité je také umět se rozhodnout sedět na břehu, když nejsou dobré podmínky. Na internetu si dnes přečtete spousty rad, jak v takových situacích postupovat, ale většina těchto mouder platí jenom za určitých podmínek.

Já mám 3 rady:

  1. Nikdy nepádlujte v podmínkách, které nezvládáte na 100 procent. Metoda, jak vyzkoušet skupinu v horšících se podmínkách je, obepádlovat jedno nebo dvě kolečka jako kačenky pěkně za sebou na jednu a druhou stranu. Kajak je tak vystaven vlnám a větru ve všech směrech. Pokud nikdo ze zúčastněných během koleček nezaváhá a zvládne je bez obtíží, je schopen další jízdy!
  2. Na každý pobyt na moři se důkladně připravujte. Většina nebezpečných míst se dá dopředu vytipovat, jen je třeba věnovat tomu hodně času.
  3. Pokud si nejste jisti svými zkušenostmi, jezděte vždy v doprovodu instruktora, nebo zkušeného kajakáře, který nezdrhne, když k něčemu dojde.

Pokud vás článek zaujal, budeme opravdu rádi za konstruktivní komentáře. A jestli máte někde v zásobě příběh „na hraně“ a chcete se o něj podělit, pošlete nám ho!