Přejeli jsme Maelström!

Četli jste v mládí horory od E. A. Poa? Pamatujete si na jeho vyprávění Pád do Maelströmu? Já ano i ne. Ano, četl jsem to kdysi na základní škole, ale moc si to nepamatuju. Jenom vím, že to byl kolosální vír a kdo do něj spadl, vyplaval řádně pocuchaný o pár kilometrů dál. Tehdy v šesté třídě mi přišlo, že to je moc zajímavý, leč smyšlený příběh, který se v bezpečí peřiny pěkně čte.

IMG_0957

Jenže jak roky šly, a moje vzpomínky bledly, začal jsem s překvapením zjišťovat, že zas tak smyšlená historka to není! Takže když jsme s kamarády Standou, Michalem a Radimem začali plánovat výlet na Lofoty a oni začali o Maelströmu mluvit, s překvapením jsem zjistil, že to je ten Maelström.

Výpravu jsme chystali v poměrně hektickém období, Standa na poslední chvíli vyráběl lodě – akci jsme jeli na úplně novém modelu deblu Néreus, já lítal z jednoho konce Evropy na druhý a tak jsem jen telefonicky ověřil u kamaráda Benta, který bydlí „kousíček vocaď“, že se tady proud nechová tak, jak pan Poe napsal. Prostě není to žádný trychtýř, vcucávající velryby a zaoceánské lodě. Spadl mi kámen ze srdce a pustil jsem to z hlavy. A nebyl čas, ptát se, jestli je to bezpečné místo, nebo jestli tam máme zajet. Rozkaz zněl jasně: Přejedeme Maelström!

Takže jsme se na začátku července 2013 objevili v městečku s nejkratším názvem na světě „Å“ (Pozor! Nevyslovujte jako dlouhé [á], ale jako něco mezi dlouhým temným [ó] až [é]). Situace nám hrála maximálně do karet. Lodě jako nové a my se těch 200 kiláků nad polárním kruhem hřáli v zářícím slunci a vědomí vlastní dokonalosti.

Chlapi, co budem dělat?“, zeptal se někdo ostatních povalečů ležících na betonu zvolna se svažujícím do ledové vody. Máme čekat na Benta a Inger-Ann, kteří pojedou na třetím deblu, ale mají se k nám přidat až za tři dny. Někdo jiný se líně se otočil na druhý bok a povídá: „Tak se tam zajedeme podívat, co vy na to?“ A tu náhle propukla v našich řadách mohutná aktivita. Opravdu, neznám ošklivější pohled, než na seakajakáře bez řádného cíle! Ten jsme v tu chvíli měli a tak jsme do parádně barevných deblů nalupali jídlo na tři dny (dýl tam přece nebudeme), nějaké pití a nakonec jsme ještě po vzoru závodních automobilů označili jednotlivá místa v lodích polepkou s identifikací jezdce. Byly tam všechny potřebné údaje s výjimkou krevní skupiny, na kterou jsme tak nějak pozapomněli.

IMG_0941

Vše bylo rychle hotovo a zaznělo jasné, optimistické zvolání: „Do gumy, mládenci, do gumy!“ Popadneme pádla a hrneme se na vodu. Že už jsou tři odpoledne, to nám v polárním dnu ani nepřijde na mysl a už si to mastíme směrem na jih, k dobře viditelnému majáku na mysu ostrova Moskenesøya. Mimochodem, věděli jste, že tenhle ostrov okupovali za války Němci? Že se tu vylodilo britsko-norsko-polské komando 300 mužů, kteří zlikvidovali dvě německé vysílačky a potopili pár lodí? A že tu byl získán z potopené hlídkové německé lodě šifrovací přístroj Enigma? Nevěděli? Tak teď už to víte.

My tedy jedeme k jihu a po cestě potkáváme dva borce na kajacích. Místní, větrem ošlehaní kajakáři si stejně jako my užívají slunce a jedou dokonce jen v tričku, vesty halabala na palubě. To nás ujistí, že je vše OK a po chvilce pádlování míjíme maják a vyplouváme vstříc šklebící se průrvě mezi Moskenesøyou a ostrovem Mosken.

IMG_0945-Edit

Na volném moři se nám už lehce stahují svěrače. Pověst tohoto místa nás dohání a já si v duchu blahořečím, že jsem si před odjezdem tu „debilní příšernou povídačku od Poea“ nestihl přečíst znovu. Vítr fouká zhruba od severovýchodu, tedy nám do zad. To by za normálních okolností bylo prima, jenže nesměly by proti tomu jít od jihozápadu vlny z oceánu.

Vjíždíme do vařícího se guláše. Zezadu vlny, zepředu vlnění, my víceméně poprvé na deblech a do toho Maelström. Fakt lahůdka. Na velikých vlnách z oceánu se zničehonic náhle utvoří kus velký asi jako fotbalové hřiště, no dobrá, tak tedy jako půlka fotbalového hřiště, kde se voda čeří. O kus dál veliké kolo, které se zvolna otáčí a já ho s obavami v očích sleduji. „Ne, ještě nenasává!“ oddechnu si a pádlujeme dál.

Asi největší mela je zhruba v polovině přeplavby. Tady jsou ostrůvky, nebo spíš holé skály až nad hladinu, a my kličkujeme v proudech, vlnách i vlastních lítostivých vzpomínkách na manželky a děti, které jsme nechali doma. Je to vážně docela strašidelné! Ovšem, jak říkává můj otec: „Kdo se bojí, se.e v síni!“ (Nechte si někdy na tohle téma od Standy vyprávět historku o medvědech v Nízkých Tatrách! K popukání!) Neohroženě pícháme vpřed a po hodině, která ovšem subjektivně mohla trvat celé aeony věků, konečně s úlevou přistáváme na prosluněné plážičce na ostrově Mosken.

IMG_0960

Vzrušeně debatujeme o prožitém utrpení, a jakožto lingvista amatér konečně zjevuji klukům malé tajemství. Slovo Mosken (nebo jeho základ „mosk“), kterým se to tu jen hemží – nezapomínejte, že Maelströmu se říká Moskstraumen, původně znamenalo „běžící řeka“. No, pořádně běžící. Ovšem místní božstva jsou nám zatím evidentně nakloněna. Na pláži nacházím kladivo samotného Thóra hromovládného. Fakt! Nekecám. Najdete ho ve sbírkách Grónského klubu.

Jelikož nám mapka sladkou a vábivou řečí říká, že bychom snadno mohli obeplout ještě ostrov Værøy (v překladu doslova „Ostrov hnusného počasí“), dlouho neodpočíváme a pokračujeme dál na jih. Po několika hodinách pádlování je jižní mys stále příšerně daleko před námi. Následuje krátká porada nad mapou. Co se to stalo? Standa jen letmo nahlédne na tu zalaminovanou hrůzu, co máme na palubě a už hlásí: „Míšo a Radime, pamatujete, jak jsme byli na Lofotech posledně a jak všechno bylo dál, než se z mapy zdálo? A jak jsme nakonec přišli na to, že to není padesátka, ale stovka? Tak tohle je přesně ta samá mapa.“ Ano, nebyla v měřítku 1:50 000, ačkoli se tak tvářila. Ta zrádkyně byla 1:100 000 a my rázem měli před sebou dvojnásobnou dávku kilometrů, než jsme čekali.

A žádné místo k zakempování. Plivli jsme si do dlaní (každý sám sobě!) a pádlujeme se sluncem v zádech dál. Aby rozehnala naše chmury, seslala nám místní božstva trochu rozptýlení. Na jihozápadním okraji ostrova jsme narazili na tisícihlavá hejna papuchalků a alek. Neznám veselejší pohled na kajaku, než na tyhle srandovní ptáky. Dokonce si myslím, že byli stvořeni právě proto, aby ponurá místa za polárním kruhem, kde je deprese běžná asi jako úpal v jižní Itálii, trochu prosvětlili a rozesmáli.

IMG_8797-Edit

A to se již stáčíme nejprve k východu a pak konečně k severu a po dalším únavném pádlování přistáváme na něčem, co z moře vypadalo jako písečná pláž. Když jsme dojeli blíž, ukázalo se, že je z oblázků. A když jsme přistáli, oblázky nabyly velikosti asi mé hlavy. A ta je pořádně velká!

Odpočíváme na místě, kde prý kdysi bylo vikinské pohřebiště. A máme z případné návštěvy dávných duchů pořádný vítr! Tak pořádný, že nám během noci několikrát málem složí stany. Prostě a jednoduše jsme se ubytovali v takové trysce, tvořené širokým údolím a všechen vítr se na návětrné západní straně vždycky nashromáždí a pak v jednom velikém poryvu přeteče na druhou stranu, aby nám po cestě pocuchal výbavu i nervy.

To se nám to do dalšího dne prima vstává! Nárazový vichr, zataženo a občas trochu sprchne. Od rána žhavíme linky a shromažďujeme předpovědi počasí. Jedni říkají, že má být hnusně a druzí, že ještě hnusněji. A nebude-li pršet, tak prý nezmoknem. Jelikož výhled není jasný a my tady nechceme skejsnout na věky věků, rozhodujeme se po dlouhé debatě, že vyjedeme ze zátoky, koukneme na moře a pak se uvidí. Vrátit se můžeme vždycky!

Ale kdepák. My prostě jedeme jenom vpřed. Vítr na moři fouká v podstatě furt stejně, to znamená hodně. Ale my metodou postupných přískoků proplujeme až do závětří ostrova Mosken. Závětří znamená, že tady to fičí úplně nejvíc. Nevím, jak je to možné, asi se vítr stáčí kolem těch zatracených šedých vysokých kopců a rve nám čepice z hlav a pádla z rukou.

IMG_8809

Všem nám hlavou proletí celý život a jedeme TAM znovu. Naše posádka, tj. já a Standa zahájí vplutí do Maelströmu ukázkovým motivačním rozhovorem. Ten sestává z jediné věty: „Kdyby něco, eskimujeme doprava!“ Přikývnu a už to jede, už to sviští! Od posledně doznalo tohle podivné místo jedu zásadní změnu. Nesvítí slunce. Takže je celá scéna o 250% víc ponurá a nevlídná.

A už míjíme ostrůvky uprostřed a jedeme skrz točící se kola, mezi kterými navíc jasně vidíme ty běžící řeky. Fakt, uprostřed vln jsou jasně patrné proudící řeky a hned nám ukazují, co dovedou. Jedeme stále obě lodě zhruba na tři lodní délky od sebe a máme namířeno přímo na maják na Moskenesøy. Jenže tu náhle něco popadne Radima a Michala a ti během několika vteřin odjíždějí směrem doleva, na západ. Naši loď nakopne jiný proud a tak se k majáku probíjíme od východu.

Když si myslíme, že jsme z nejhoršího venku, je tady další vylepšení. Od západu jdou ohromné vlny z oceánu a stáčí se kolem výběžku ostrova jakoby k severu (tzn. jejich hřebeny vybíhají radiálně od břehu) a přesně ve směru těch hřebenů, padá z vysokého kopce, na kterém kdysi seděl E. A. Poe a nechával si od rybáře vyprávět jeho story, silný, fakt hodně silný západní vítr. V duchu mi zní útěcha, kterou mě ráno počastovala manželka Pavla. Prohodila, že se nemusíme bát, že vítr půjde od západu a v nejhorším nás to sfoukne na pevninu. Netuší ovšem, že na pevninu je to odsud asi 85 kilometrů a že trajekt to jezdí plnou parou 4 hodiny.

Vítr je tak silný, že se kolmo na hřebenech vln tvoří hřebeny. Čili si jedeme pěkně po vrcholu vlny a najednou proti nám sviští srolovaný hřebínek. Neznám lepší prostředí na pádlování. To jeden netuší, jestli až do vody hrábne, tak tam ta voda ještě bude. Pro nesehranou dvojici na deblu epes-rádes podmínky.

IMG_8793-Edit

Navíc si brumláme pod vousy, jak jsou Radim s Michalem chytří, že si dojeli do závětří ostrova a teď se vezou na proudu. My bláhoví. Zatímco jsme se urputně snažili probít ke břehům ostrova, tito dva borci bojovali proti silnému vracáku. A o tom zatraceném majáku, který se vůbec nehýbal, se jim ještě dlouho budou zdát ošklivé sny.

Nebudu vás dál napínat – trvalo to docela dlouho, ale nakonec jsme se šťastně sešli v zátoce, kde jsme elegantně mezi balvany přistáli na plácku 2 metry širokém a bylo to. Přejeli jsme dvakrát Maelström!

Následovala další dobrodružství, lezli jsme do jeskyně s výzdobou z doby kamenné, koupali se v ledové vodě (dobrovolně), nocovali U Koňské hlavy, pozorovali půlnoční slunce a projeli nejsilnější přílivový proud na světě Saltstraumen (tam prý naměřili rychlost proudění až 40 km/h!), ale nic už se nevyrovnalo té báječné směsi pocitů úlevy, nadšení a strachu, které jsme zažili na jih od Moskenesøy. Bylo to úžasné!

IMG_1022

Pokud byste chtěli vidět další fotografie z cesty, najdete je tady.