Praha – Mělník 2012. Krátká reportáž z pekla

Ukládají snad pečlivě omyté lodě do pěnou vystlaných držáků ve vytápěných garážích? Nebo snad naposledy důkladně odsolují všechny elektronické vyfikundace, které jim na moři tak spolehlivě sloužily? Posilují v potem zamořených posilovnách a trénují plavání na dlouhé tratě v chlorované vodě nejbližší plovárny? 

Kdepak! Čeští kajakáři přeci JSOU na hlavu padlí. A tak v době, kdy si většinová populace užívá gauče s pohodlnou výmluvou: „V tomhle počasí přece nebudu chodit ven, ještě chytnu rýmu!„, si typický kajakář sbalí svých pět švestek a vyráží na tradiční plavbu Praha-Mělník, kterou už mnoho let obětavě pořádá HG Sport.
(Poznámka takříkajíc pod čarou – ne všichni byli na Mělníku. Část milovníků dlouhých lodí na poslední chvíli vypadla na meandry Dunaje a Seakayaker.cz doufá, že i o tomto podniku brzy přinese nějaké informace.)

_DSC1733.j
A bolo odštartované!

(Foto: Dušan Festa) 

Jak taková plavba z Prahy do Mělníka vypadá? Upřímně – je to takové zmenšené peklo v seakajakářském balení. Posuďte sami. Část borců se do Troje sjíždí už v pátek navečer. Do pozdních nočních hodin se pak koštují prapodivné recepty na lahůdky jako třeba „Hadův ohnivý buřt„, „Standova krkovice„, či velmi výživná „Radimova Kohíba„. Když borci seznají, že by před dlouhou jízdou (je to zhruba 45 kilometrů a po proudu se z toho jede jen asi 15 km), měli trochu nabrat síly a prospat se, rozlezou se porůznu po areálu. Někteří šťastlivci vyhrají prázdné šatny, další dámské toalety, nejpomalejší kusy jsou pak nuceny vzít zavděk děsivými pánskými záchodky.

A je tady ráno. A tím nemyslím obvyklé seakajakářské ráno, které začíná klidnou snídaní okolo 10:00 dopoledne. Vítejte v pekle! Tady se vstává v 06:30 a zostra, bez slitování jsou okamžitě všichni hnáni hlavním organizátorem na vodu. Tomuto pravidlu se letošní ročník poněkud vymknul, neb Stanďocha schvátila nevolnost neznámého původu (asi z vody to měla, ta ubohá duše), ale protože má tato plavba již dlouhou tradici, vše fungovalo setrvačností a samospádem tak, že jsme okolo 07:30 opravdu byli téměř všichni na vodě. 

V tento moment se člověku trochu uleví a začne si to užívat. Poslední pořádná jízda roku, spousta kamarádů a známých a už to jede. Všichni se navzájem vyptávají: „Kde jste letos byli? Kam pojedete napřesrok? Jakou to máš loď a co to tvoje pádlo?„, to jsou nejčastější konverzační témata. A čas pomalu plyne, kolem lodí se střídá známá scenérie, když tu se blíží signál, že peklo má opravdu dlouhé prsty a najde si vás všude. Jsme totiž na první ze tří komor.

Po loňském ročníku, kdy jsme na posledním „ždímadle“ vykysli asi na hodinu, jsme doufali, že letos projedeme soustavou plavebních komor jako nůž máslem. Chachacha. Na první jsme v lezavé zimě čekali zhruba hodinu, na druhé taky. Slabší jedinci začali vyndávat z lodí nesmysly jako rukavice, choulili se do provlhlých bund a naříkali, dovolávaje se maminek, manželek a vyhřátých kamen. Ovšem jak praví klasik: „Dalekáť cesta má, marné volání!“ Komorníci byli letos tvrdí a díky tomu byla jízda do Mělníka opravdu ostře seakajakářská.

IMG_5935
Čekání před zlověstným červeným světlem u komory

S hrůzou v očích jsme se blížili ke třetí komoře, kde jsme čekali vyvrcholení (uvažoval jsem v tu chvíli, že si příští rok vezmu do lodě spacák a u každé komory si dám šlofíka), ale teprve tady se nad námi nebesa ustrnula. Zdálky na nás na semaforu svítila optimistická zelená, všichni jsme najednou vjeli dovnitř a za deset minut už jsme dál pádlovali po řece zahalené v lehkém oparu. Je konec našemu trápení? Už jen pohoda a Mělník?

Zase špatně – Mělník ano, ale pohoda? Konec plavby je vždy stejný – zima, tma a nakládání asi milionu lodí na různá auta. K tomu máte promáčené nohy, pořád zakopáváte o nějakého nešiku a do toho se loučíte s kamarády, kteří byli rychlejší a tak už si dávno sedí ve vyhřátých autech a jedou domů, zatímco vy se pořád ještě hrabete v bahně a hledáte poslední loď, která vám schází na vleku.

Takže to celé shrnu. Jaká je plavba z Prahy do Mělníka? Těžký páteční večírek, neskutečně nepříjemné brzké vstávání po třech až pěti hodinách spánku, dlouhé čekání v zimě na plavebních komorách a pak dvě hodiny nakládání lodí v rozbahněném Mělníce. K tomu pár hodin jízdy s kamarády, které celý rok nevidíte, smích a pocit sounáležitosti se skupinou bláznů, kteří tohle všechno podstupují opakovaně rok co rok. Co myslíte, stojí to za to? Já to vím a tak se budu usilovně snažit všechno, co se letos odehrálo zapomenout, abych sedmnáctého listopadu příští rok zase vyrazil do Prahy! (A pak si mohl celý den rvát zbytky vlasů, že jsem pako, a že jsem nezůstal doma.) 

IMG_5933
Účast na plavbě Praha – Mělník = známka duševní svěžesti a síly!

A teď vážně – moc děkuju všem, kdo se letos přidali a hlavně Stanďochovi a HG Sportu, kteří pro nás tuhle krásnou tečku za sezónou každoročně pořádají.

Á propos – opravdu se neví, kolikátý to byl ročník?