Hněvkovická přehrada – tip na jednodenní výlet

Hněvkovická přehrada na řece Vltavě byla vybudovaná spolu s nádrží Kořensko v letech 1986 – 1991. Přehrada leží mezi městy Hluboká a Týn nad Vltavou a byla vybudována jako zdroj technologické vody pro nedalekou jadernou elektrárnu Temelín. V hrázi jsou 2 Kaplanovy turbíny.

Pokud chcete vyrazit na jednodenni nenaročnou projížďku, mohu doporučit trasu České Vrbné – hráz Hněvkovické přehrady.

Když teče voda na slalomovém kanale v Českém Vrbném, můžete dát kajak na vodu pod „Kolovadlem“ a sjet si posledni kaskádu. Doporučuji nejdříve prohlédnout, velikost posledního schodu zavisí na hladině řeky Vltavy, v létě je schod podstatně vyšší než na jaře a to by se nemuselo líbit zejména lodím z kompozitních materiálů…
Kanál ústí pod jezem v Českém Vrbném. Mohli byste jež už z Českých Budějovic, jez v Českém Vrbném nejde sjet a loď zde musíte po levém břehu přenést, je to určitě 300 m.

DSC_6512.JPG

Jakmile vjedete do řeky Vltavy, dostanete se do upraveného koryta rychle tekoucí vody, za chvíli jste nad jezem v Hluboké nad Vltavou, i když je to 4 km. Můžete se kochat výhledy na zámek. Jez v Hluboké se musí přenést. V parčíku u jezu Vás možná zaujme veliký kámen – připomíná místo popravy Záviše z Falkenštejna. V Hluboké si ještě užijete tekousí vodu, ale jen co opustite městečko, začne se řeka pomalu rozlévat. Až do Purkarce pojedete v uzavřeném, lesy obklopeném kanonu řeky. Cestou můžete obdivovat několik skal, které rostou přímo z vody.  Rušit Vás tu budou jenom rybáří čekající na svůj kapitální úlovek. Před Purkarcem minete na levém břehu zříceninu Karlova hrádku, bohužel kvůli vysokým stromům není od vody vůbec vidět. Purkarec je znamá vorařská osada, založená ve 14. století Karlem IV., ve vsi mají dokonce Pamětní síň vorařství a plavectví.  Díky přehradě stojí kostel úplně na břehu.

Z Purkarce to je na hráz tak hodinu pádlování, tedy pokud moc nefouká.

 

Hněvkovická přehrada za zvuků bubnů

P7050531.JPGAhoj kajakáři!
Jak to, že nejste u moře? 🙂

Hněvkovická přehrada hostila u obce Purkarec o červencovém víkendu závody dračích lodí. Koncentrace vodáku opravdu veliká. My jsme jen okukovali z povzdálí a většinu krásného dne jsme si užívali sluníčka a teplé vody.

Potrénovali jsme eskymáky. Petr byl hrozně nadšený z paddlefloatu (pytlíku na pádlo) a po chvilce treninku dokonce sam bez pomoci a pomůcek svuj kajáček poprvé vyeskymoval. Klobouk dolu.

Při zpáteční cestě ke hrázy Hněvkovické přehrady nás trochu potrápil protivítr, takže to nakonec byl i poměrně slušný pádlařský trénink. Neni to sice moře, ale sobotní projížďka byla velmi příjemná.

Fotky zde >>> 

Krátký filmeček zde >>>

Anglesey Sea Kayaking Symposium – květen 2008

alt

Anglesey Sea Kayaking Symposium je nejstarší a zároveň jeden z největších sekajakařských srazů v Británii, letos jsme oslavili jubilejní 25. ročník. Pokud by vás náhodou následující řádky zaujaly natolik, že by se vám chtělo na ostrovy zavítat, nemusíte čekat celý rok – podobných akcí se zde pořádá několik; pro případné zájemce na konec článku připojujeme seznam těch větších sympozií.

 

 

Hlavní postavou stojící za celou akcí je Nigel Dennis a tým instruktorů okolo jeho firmy Seakayaking UK (výroba kajaků a seakajakářská škola), ruku k dílu přiloží také jeho kamarádi a obchodní partneři ze všech koutů Británie, ale i Německa, Nizozemí, Belgie atd. Základnu pak představuje Outdoor centrum na Holyheadu, které funguje jako kemp, hostel pro ty pohodlnější z účastníků a zároveň zde probíhá většina „pozemských“ aktivit (např. teoretické části přednášek o navigaci apod.). Samotný Holyhead není nijak veliký ostrov, a když se sem sjedou zhruba tři stovky kajakářů, vykukují na vás kajaky opravdu zpoza každého rohu. Místní obyvatelstvo to naštěstí snáší s příjemným nadhledem. Ostatně je poměrně zvyklé, neboť i po zbytek roku platí Holyhead za cosi jako Mekku vyznavačů extrémnějších forem seakajakingu. V britském kontextu byli k potkání téměř všichni místní velcí guru. Kromě již zmíněného Nigela Dennise, například Gordon Brown, autor nedávno vydaného, a dlužno říci, že velmi pěkného, manuálu o seakaykaingu nebo Justine Curgenven, autorka filmů „This Is the Sea“. Ze zahraničí se pak vyskytla třeba Freya Hoffmeister, první žena, která obeplula Jižní ostrov na Novém Zélandu.

 

alt

Sympozium se typicky koná první květnový víkend, s tím, že základní akce je třídenní, od pátku večer do pondělka (první pondělí v květnu je v Británii státní svátek). Adepti pokročilejších zkoušek British Canoe Union, obvykle zájemci o získání instruktorské licence, nebo některého z vyšších kvalifikačních stupňů (tzv. 4 nebo 5 hvězd), pak zůstávají celý týden. A kdo by snad neměl dost, může se ještě následující víkend přihlásit na speciální kurz technik na pohyblivé vodě. Až na pár výjimek je většina kurzů zahrnutá v základní ceně účastnického poplatku. Při páteční registraci dostanete na ruku takový ten festivalový pseudopapírový náramek – a bez něj vás na akce zařazené do programu sympozia nepustí. Všechny tři dny jsou v nabídce celodenní a půldenní výlety, teoretické přednášky, pro ranní ptáčata pak od osmi ráno i eskymácká seance v bazénu. Hlavně jde ale kurzy nejrůznějších typů záchrany a první pomoci na moři, zdokonalování se ve všemožných technických finesách od pádlování vpřed, přes zvládání pohyblivé vody na moři (tidal races and over falls) až po praktickou navigaci. Velmi populární je i sekce „rozmlaťte si kajak“ (bash and smash), kdy dá Nigel každoročně k dispozici kajak na to, aby si ho účastníci rozmlátili o skály, a poté se jej učí opravovat. (Pro pořádek, většina mořských kajaků v Británii je laminátových a našinec tak může zavzpomínat na staré dobré časy záplatování Vyder.) O tom, co jsme vlastně stihli my, ještě podrobněji dále.

alt

Ráno se vždy zahajuje srazem ve velkém stanu, kde se rychle zrekapituluje, kdo z instruktorů nabízí kterou akci a potom už se dohadují jednotlivé skupinky, co konkrétně bude v plánu, jaké vybavení je potřeba, jak a kam se povezou lodě a podobně. Jak to komentoval jeden náš známý, který na sympozia jezdí už roky – na pevnině vždycky vládne trochu chaos, ale jakmile se jednou skupina dostane na vodu, vše je zorganizované perfektně. V podstatě měl pravdu, ale nakonec to tak nějak klapalo skoro všechno, bez ohledu na to, jestli na vodě nebo na souši.

 

alt

 

A protože sympozium není jen o pádlování, daly se v programu nalézt i mnohé přednášky o uskutečněných výpravách. V plánu byly i přednášky přes den pro případný nepádlující doprovod, ale pro nulovou účast v sobotu a touhu přednášejících se svézt na vlnách byly tyto v neděli zrušeny. Významnější postavy si pak vysloužily tu čest, že jim byla vyčleněna hlavní večerní přednáška. V sobotu i neděli nás na ni odvážel klasický anglický double decker do místního kulturáku zbudovaném v bývalém kostele – přímo v Outdoorovém centru zastřešený prostor nějaké dvě stovky lidí nenajdete. V sobotu měl hlavní slovo Sam Cooke, který přiblížil počátky mořského kajaku v Británii a své pionýrské výpravy na Nordkap a Svalbard. Bylo fascinující poslouchat líčení člověka, který stál u zrodu věcí dnes tak samozřejmých, jako je dělení trupu mořského kajaku přepážkami nebo vodotěsné prostory pro bagáž. Na pódiu byly ke shlédnutí dva muzejní kousky Valley Nordkap, jedna právě z výpravy k Nordkapu a druhá Nigelova z expedice na mys Horn. Věk obě lodě jen stěží skrývaly, ale při srovnání s divokou vodou se nešlo ubránit myšlence na to, že od revoluce v sedmdesátých letech se toho na mořských kajacích vlastně změnilo jen málo.

alt

V neděli pak měl hlavní slovo Des Keaney z Irska, který mluvil o výpravě zcela současné, byť do oblasti s historickou konotací – na mys Horn. Milovníky kuriozit jistě potěší informace, že Des i v těchto extrémních podmínkách pádloval s klasickým grónským pádlem. Místní instruktoři pak po přednášce nelenili, nastartovali, objeli půl Walesu a posbírali své kamarády hudebníky, včetně jejich nástrojů a dovezli je do kempu. Po chvíli seznamování a slaďování se nakonec anglické a irské lidovky v podání takto sesbírané kapely daly poslouchat a pár jedinců s dostatkem elánu a nevysychajícím přísunem Guinessu zvládalo i tancovat.

alt
Posledním aspektem programu, který zárověň sympozium častečně živí, jsou prezentace všemožných místních i cizozemských vodáckých firem (určitě by našel prostor i pro obchody z České republiky, takové Hiko už sem celkem slušně penetrovalo ;-). Po celém areálu jsou rozesety stánky vystavovatelů a kousek od kempu v zátoce Porth Dafarch jsou pak během celého víkendu k dispozici testovací lodě prakticky všech výrobců zastoupených na britském trhu. Půjčování demo lodí je navíc příjemně jednoduché, dojdete, půjčíte, časem vrátíte. Žádné občanky, zálohy, papírování… občas má ostrovní britský přístup i svoje výhody.

A když už jsme tak obšírně popsali, jak to na sympoziu vypadá, mohli bychom se také trošku zmínit o tom, co jsme vlastně podnikali my. Coby v podstatě mořští začátečníci jsme vybírali spíše z nižších pater nabídky. Na sobotu sezení s Nigelem Dennisem o výběru pádla a pádlování vpřed, v neděli pak eskymáky a záchranu s Gordonem Brownem. V pondělí jsme pak zvolili snazší z nabízených výletů podél pobřeží.

Nigel začal teoretickou přednáškou, jeho rady si spíš zaslouží samotný článek, snad se k němu časem dokopeme. Po promítání obrázků dostupných typů pádel, defektů ramenních kloubů a všech možných šlach následkem špatného pádlování, jsme se přesunuli do relativního závětří Holyheadského přístavu, kde jsme kroužili na lodích kolem dokola a člověk si mohl postupně vyzkoušet různé kombinace délky pádla, velikosti listu, typu žerdi a zároveň i všechny možné váhové (a cenové) variace. Když si člověk konečně vybral pádlo, které se mu líbilo, vlezl do kajaku i Nigel a začala zhruba hodinová lekce o správném stylu. Semináře o výběru pádla a pádlování jsou v Anglii docela populární a i Nigel je nabízí jako dvoudenní komerční akci. Jednodenní provedení na sympoziu bylo poněkud zhuštěné, ale myslím, že i tak naprosto dostatečné k tomu, aby si člověk ujasnil, jaké pádlo mu vyhovuje a nechal si opravit největší chyby ve svém stylu. Takže rozhodně nelitujeme.

alt

 

A protože Nigel svou sekci utnul trochu dříve, aby mohl ladit organizaci večera, zbyla nám ještě i chvíle na testování lodí. Jak nám ale počasí v přístavu přišlo vyloženě příjemné, v Porth Dafarchu na nás čekaly asi metrové surfovací vlny. Prostě ideální podmínky pro začátečnické testování kajaků. O tom, že dál na moři to bylo ještě veselejší, svědčí popis jednoho z účastníků výletu ke Stackům (mysům na severozápadním cípu ostrova s nejsilnějšími přílivovými proudy): „vlny, lidi, lodě, pádla prostě všude, kam se podíváš…” – ale vrátili se nakonec všichni.

alt

V neděli se nám ale počasí trošku „vylepšilo“. Už na ranním srazu bylo slyšet moře až do kempu, vítr zesílil a chvílemi lilo. Jak už bylo avizováno, zvolili jsme eskymáky a záchranu s Gordonem Brownem, který si vybral zátoku Trearddur. Ve vnitřní části zátoky se jakžtakž dalo fungovat a během první půlhodiny jsme byli stejně všichni mokří jak myši. Gordon začal svůj výklad o teorii eskymáka slovy: „Máte-li hlavu ve vodě a chcete ji dostat ven…” když mu mu ale v tomhle okamžiku pleskl do obličeje silný závan deště, začal to pedagogicky rozlišovat „…když máte hlavu v té slané břečce a chcete ji dostat do té neslané tekutiny…” Pragmatický přístup. Gordon k výuce přistupuje tak trochu technicko-jogínsky a má celou teorii o lodi, pádle, rovnováze a uvědomění si prostoru sebe a lodi a okolí – a dokud se to všechno pěkně nepropojí, nemůže to fungovat. Takže jsme zahajovali důkladným obeznámením se s lodí, od různého vrtění se v ní, přes všemožné otáčení se, líbání lodi na příď i záď… (oproti cvičení jízdy na koni chybělo jen to drbání na levém zadním kopytě ;-), ti schopnější zvládli i pár vteřin úkol stát v lodi jak benátský gondoliér, opravdoví experti pak dali i stojku v kokpitu (než je sejmula první větší vlna). Po esoterickém úvodu jsme se rozdělili na výuku eskymáka, někdo se učil, někdo trénoval ve středních vlnách, ti co si věřili, vyjeli trénovat ze zátoky do vln a ke skalám, tam už to ovšem připomínalo spíš divokou vodu než moře. Po obědě pak došlo na klasické záchrany a sebezáchrany, všechno pěkně ve vlnách, kde to ostatně člověk využije spíš než na rybníce. Vyzkoušeli jsme všemožné způsoby nalézání do lodě na hluboké vodě, použití paddle floatu, záchranu ve dvojici. Došlo i na krátké vypádlování na otevřenější a divočejší moře a svezení se v surfových vlnách. S koncem programu přišla i změna počasí a najednou jsme tu měli bezvětří a sluníčko. Na pláži se začaly rozkládat piknikující rodinky a naprosto nechápaly tu skupinu na kost mokrých individuí, co jektají zuby i když jsou po uši zabalení do teoreticky nepromokavých oblečků. Člověk by si skoro mohl myslet, že počasí, instruktoři u všech „mokrých“ aktivit a prodavači tu utvořili nějaký nečestný kartel. Asi tak polovina z účastníků kurzu záchrany se odpoledne potkala u stánku se suchými obleky a bundami, jak si vybírají nové oblečení. Jedni zjistili, že jim do jejich starých sucháčů teče, jiní (jako například my) si ověřili, že neoprén je skvělý na divokou vodu, ale na moři to celkem rychle vzdává. No, prozatím jsme jim dali vydělat na nových bundách, na ty suché obleky třeba časem přijde ;-). Člověk vůbec zjistí, že spousta věcí z divoké vody má na moři jen omezené použití. Hopšňůra je na dlouhé tahání na moři moc vysoko na vestě a než člověk zainkorporuje do tažného zařízení házečku, to taky chvíli trvá. Navíc přezka pojistného popruhu na vestě dokonale překáží při plazení se po lodi a úspěšně se zachytává o veškeré šňůroví, které na palubě mořského kajaku je.

alt

Pondělní výlet byl zpočátku také trochu dobrodružnější. Nad mořem byla dokonalá mlha, a i když na břehu už nefoukalo, z moře sem ještě pořád běžely slušné surfovací vlny. Vyráželi jsme z Porth Dafarchu s tím, že pojedeme na jih do Treardduru a možná ještě dál. Vzpomínali jsme, jak jsme se na podzim na této trase na klidném moři proplétali mezi skalkami. Tentokrát to ale bylo o něčem hodně jiném – pobřeží z vody jsme spíš tušili, a ke skalkám se rozhodně nebylo radno přibližovat. Jelo se ale ve skupině a tak nějak to šlo. Před vjezdem do Treardduru se ale vedoucí rozhodli, že na slalom mezi ostrůvky v mlze a na dvoumetrových vlnách nemají nervy a raději zaveleli k cestě po otevřeném moři zpátky na sever směrem k přílivovým proudům na Penryh Mawr. Opravdu toho moc vidět nebylo, dostali jsme se téměř na místo, ale pak instruktoři přece jen usoudili, že nemají náladu nás všechny lovit někde u Dublinu a otočili to zpátky do Porth Dafarchu. Na cestě zpět jsme si užívali surfování ve „following sea“, mlha se postupně rozpouštěla, posledních pár minut jsme už docela pěkně viděli celou zátoku. Než jsme vytahali lodě na břeh, začalo do nás pražit sluníčko takovým způsobem, že jsme se vyslékli z mokrých věcí a šli si koupit zmrzlinu – prostě plážová idylka někde ze středomoří a ne začátek května v Británii. V zátoce zmizela nakonec s odlivem i surfová vlna a s ní i zbylí kajakáři a Holyhead se mohl začít vzpamatovávat z téhle třídenní invaze.

alt

A ještě slibovaný seznam velkých sympozií v Británii pro následující rok:

Cornish Sea Kayak Rally 22. – 26. 8. 2008

Shetland Sea Kayak Symposium červenec 2008

Isle of Man Symposium 14. – 18. 8. 2008

12th Outer Hebrides Sea & Surf Kayak Symposium 21. – 25. 8. 2008

The 3rd UK Storm Gathering, Anglesey 25. – 27. 10. 2008

Anglesey Sea Kayak Symposium Květen 2009

Scottish Sea Kayak Symposium 22. – 25. 5. 2009

Vydařené setkání seakajakářů na přehradě Slezská Harta

P6071713.JPGSetkání proběhlo za hojné účasti a dobré nálady 7. 6. – 8. 6. 2008

Fotky ze setkání jsou tady.

Pokud máte pěkné fotky, o které se chcete podělit s ostatními nebo něco na srdci pište na info@seakayaker.cz

My z Českých Budějovic to máme na Slezskou Hartu pěkný kus cesty (asi 350 km), takže jsme vyrazili uz v pátek dopoledne.
Cesta probíhala nad očekávání dobře, na místě srazu ani noha, takže jsme popojeli na konec přehrady a páteční podvečer jsme si zpříjemnili pádlováním. Se západem slunce jsme se vrátili do Leskovce, kde se pomalu začali sjíždět příznivci dlouhých kajaků.

Slunečná sobota, dopoledne probíhalo okukování a testování kajáčků, pádel a ostatní výbavy pro kajakáře.P6071882.JPG

 

Večer promítání filmů, fotek, vyprávění z cest, výměna cenných zkušeností.

V neděli sluníčko zůstalo za mraky, nad vodou ležela mlha, což nebyla pro většinu žádná překážka, pokračovali projížďky a testování.
Po dobrém obědě v místní hospůdce U Šneka jsme se za deště rozjeli k domovům.

Díky všem a těšíme se na příště!

 

Článek a fotky Vojty Jančara (HG sport) o akci…

O vodní nádrži Slezská Harta na Wikipedii…