Königsee – kde bohužel nelze pádlovat

Königsee

Na začátek pár základních informací. Ledovcové jezero Königsee leží v jihovýchodní části Bavorska v Berchtesgadenském národním parku. Je nejhlubším jezerem v Německu (190 m), délka necelých 8 km, v nejširším bodě dosahuje šířky kolem 1,5 km. Na břehu jezera (přístupný pouze po vodě) se nachází klášter St. Bartholomä. Königsee obklopují strmé stěny Berchstesgadenských kopců, kterým dominuje masiv Watzmann (nejvyšší vrchol 2713 mnm).

Jezero je vyhlášené svou čistotou vody (považováno za nejčistší v Německu), a to i díky zákazu provozu motorových lodí. A jsme u jádra problému. Když jsme plánovali projížďku na tomto jezeře, všude jsme se dočetli, že po jezeře smí jezdit lodě s elektromotorem, veslovací malé lodě a šlapadla. Vzhledem k tomu, že na kajaku nemáme motor, odvodili jsme si, že na jezero můžeme.

Na místo jsme dorazili v pozdních večerních hodinách a podařilo se nám zdarma zaparkovat úplně na břehu jezera (N47°35´15.79´´ E12°59´12.82´´), pod bobovou dráhou. Ještě večer jsme břeh obešli, nenašli jsme žádnou ceduli zakazující kajakování na jezeře.

{mosmap width=’100%’|height=’400’|lat=’47.576169’|lon=’12.989249’|zoom=’7’|zoomType=’Large’|zoomNew=’0’|mapType=’Satellite’|showMaptype=’1′
|lign=’center’|}

Ráno nás z auta vytáhlo sluníčko a místní muzikant cvičící hru na trubku. To si snad dělá srandu, jsme v národním parku a navíc je neděle ráno. Nedaleko nás parkoval francouzský pár, který ještě než jsme se nasnídali, nafoukl nafukovací člun a připravoval se na jízdu po jezeře. To nás odradilo jít se zeptat do místního informačního centra, jestli se na jezeře opravdu může pádlovat. Byl krásný letní den, turisté se začali pomalu trousit, tak jsme radši skočili do kajaků, abychom se vyhnuli masovému turismu. Po jezeře jezdí speciální lodě na elektromotor, které vozí turisty buď ke klášteru nebo na druhý konec jezera, kam přitéká říčka Konigseer Ache a odkud je možné pěšky dojít k menšímu jezeru Obersee, které je jinak nepřístupné.

 

Vyrazili jsme podél pravého břehu, abychom se vyhnuli lodím s turisty. Cestou jsme potkali pár lidí na pramičkách, jak se trápili veslováním, nikdo z nich nevypadal na to, že by v postupujícím letnim vedru dojel dál než pár set metrů. Pádlujete, slyšíte jenom šplouchání vody jak vyndáváte pádlo z vody, sledujete v průzračné vodě pstruhy a štiky u břehu, kachnu s káčaty, usmíváte se jako idiot, neboť si užíváte každý záběr pádlem. Naprostá idyla. Najednou slyšíte falešnou hru na trubku, jakoby hráč stál vedle vás, a pak to slyšíte ještě podruhé a potřetí. Napoprvé málem spadnete z kajaku. Pak zjistíte, že je to turistická atrakce. V určitém místě na jezeře je skvělá ozvěna, každá loď s turisty tam zastaví, aby si poslechli 2 minutovou árii…. Takhle to je co 15 -20 min od 9.00 do 17.00 hod každý den!!! Co na to asi říkají kamzíci. Už abychom byly na druhé straně jezera, snad tam nebude moc lidí. Když jsme dopádlovali na úroveň kláštera St. Bartholomä, vyrazila od břehu malá loď s motorem. Hele, další loď na jezeře. Loď jede přímo na nás. To nás snad nevidí? Zastavil těsně u nás a spustil na nás bavorskou němčinou. Svou školní němčinou ho žádám, jestli by nemohl mluvit trochu pomaleji. Pán se naštěstí uklidnil a začal s tím, že budeme platit pokutu 500 EUR/osobu, neboť pádlování na jezeře je zakázáno. Snažím se mu vysvětlit, že jsme se o zákazu nikde nedočetli ani ho neviděli na břehu, a že kajakování je k přírodě opravdu „freundlich“ (na rozdíl od falešného troubení)….

Když začal mluvit o policii, domluvili jsme se s ním, že se vráíme. Cestou ještě informujeme o situaci Francouze, také jedou radši zpátky. Pádlujeme podél druhého břehu, jak se přibližujeme k autu, už si to tak neužíváme. Část břehu, která je pěšky přístupná, kde to jde, sedí německé rodinky a piknikují. Slyšíte rádio, vidíte odpadky u vody, idyla je pryč. Ještě aby místní policie neviděla, jak vystupujeme z lodí. Berme to z té lepší stránky, příjemně jsme si zapádlovali, ušetřili 2x 500 EUR za hrozící pokutu, je krásný letní den. Škoda, že je tu pádlování zakázáno.

Kurz ZDrSEM Vodák, aneb léčba zážitkem, čili jak se zbavit zbytečných strachů a obav

Logo
O kurzech první pomoci ZDrSEM jsem se jako asi většina z vodáků dozvěděl z Hydra. A popravdě, ty články mě děsily a tak jsem je většinou přeskakoval. Nejspíše bylo na vině i to, že jsem o první pomoci skoro nic nevěděl a ve skrytu duše jsem doufal, že se k záchraně života nikdy nenachomýtnu. Ale po čase jsem si uvědomil, že reálně hrozí, že jednoho dne záchrana „zbude“ na mně a tak jsem se zhluboka nadýchl a na jaře 2010 poslal přihlášku na kurz ZDrSEM Vodák.

 

Dlouho se nic nedělo, a tak jsem začal doufat, že se kurz třeba ani konat nebude a já budu mít další skvělou výmluvu pro své nicnedělání. Ale ouha – najednou mi zatelefonoval jeden z lektorů a mně bylo jasné, že došlo na nejhorší.

Jak jsem na kurz odjížděl? Plný strachů a obav. Nevím, jak jsou na tom laskaví čtenáři, ale moje znalosti lékařských věd nejsou nijak obsáhlé – základní kurs jsem absolvoval v Nemocnici na kraji města a vyšší odbornou školou mě provází MUDr. House. A musím přiznat, že jsem od všech obrázků, filmů či situací, ve kterých se vyskytuje krev, vždycky prchal co nejdál, jen abych se na ně nemusel dívat. Nedělaly mi totiž nikdy moc dobře. Proto jsem se dne, kdy jsem měl odjet na Vysočinu, poněkud obával (a to je velký eufemismus.)

Skutečnost někdy dokáže očekávání překonat. V dobrém i špatném. Nechci tady popisovat situace, do kterých nás vynikající lektoři opakovaně uváděli, protože předpokládám, že na kurz pojede dříve, nebo později většina ze čtenářů našeho webu. Tak proč vás připravovat o moment překvapení. Ale mohu garantovat, že zatímco na počátku stojí většina účastníků nad bezvládným tělem svého kamaráda zcela bezradně (pokrytí ležícího těla bundou neuškodí, ale moc nepomůže, co?), po těch nabitých pěti dnech vám „pouhé“ bezvědomí bude připadat málem jako banalita. Což trochu přeháním, ale nejspíš budete docela dobře vědět, co zhruba dělat.

01
Co s ní asi tak mám  dělat?? 

(Foto: Skipy)

Principem kurzu je školení zážitkem, a tak jste postupně uváděni do stále složitějších a VELMI REÁLNÝCH situací, při nichž si ověřujete, co jste se již dozvěděli, získáváte rutinu v provádění základních postupů a navíc koukáte jako vrány, protože každá nová simulace přináší nové nečekané potíže, se kterými jste nepočítali. Čili na konci kurzu víte, že pokud se něco stane, tak že kromě toho, že si s tím asi poradíte, to bude složitější, než jste čekali.

Při jedné z posledních akcí jsem dostal na starost resuscitaci Kena (což je transsexuál, který se po českých zemích před změnou pohlaví pohyboval pod jménem Andula) a je třeba konstatovat, že kromě puchýře na dlani, který se mi po 15 minutách nepřímé masáže srdce udělal, jsem tím prošel natolik v pohodě, že jsem se stihl i rozhlížet, co se děje kolem, což při prvních simulacích vůbec nepřipadalo v úvahu. Na druhou stranu, rostoucí složitost řešených „případů“ vás opravdu ani na chvíli nenechá ukolébat v pocitu jistoty a vaše sebevědomí (tedy to moje alespoň) nikdy nenabude obludných rozměrů Tak-teď-mně-už-nic-nerozhází-a-zachráním-celý-svět-levou-zadní.

Pokud vás zajímá, jak jsem na tom s tím strachem z krve po absolvování kurzu, tak vězte, že jsem se ho konečně zbavil. Po čištění skutečných a dost hlubokých ran (neptejte se, jak jsme je získali) a po dost otřesné simulaci, kdy mi z pravého zápěstí stříkaly hektolitry životně důležité tekutiny (naštěstí mi někdo ruku včas ošetřil a tak jsem přežil), jsem nakonec došel do svého bodu zlomu. Tep oběti, u které jsme měli podezření na vnitřní poranění, jsem si poslední den už v klidu zapisoval prstem do kaluže krve, která z toho nebožáka vytekla na podlahu.

02

Příprava improvizovaných nosítek z pádel a házečky. Tam kdesi uvnitř je živý člověk!

 

Další strachy, které provázely můj odjezd na kurz, byly z toho, že na nás budou lektoři strašně přísní (jde přece o život!) a že to budu kazit a lidi mi budou pod rukama houfně umírat. Tak tenhle strach zmizel ještě rychleji než ten z krve. Nebojte se na kurz jet – nikdo vám nevynadá, dokonce ani v případě, že potáhnete po schodech člověka s poraněnou páteří a budete ho při tom držet za hlavu. Na kurzu víc než kde jinde platí, že chybami se člověk učí.

Každá simulace končí shrnutím. Oběť se vám při něm svěří se svými pocity a vy ihned zjistíte, co jste udělali špatně. Kromě toho vám ale řekne i to, že poté, kdy jste jí dolámali páteř, jste se o ni přeci jen postarali dobře. Takže se nikdo necítí jako lempl a všichni jsou pozitivně motivováni k tomu, aby to příště bylo lepší. Jeden z účastníků zhodnotil svou spoluúčast na záchraně vodáka z řeky slovy: „No, já ani nevím, co se mi povedlo. Jsem hlavně rád, že jsme ho vytáhli z vody.“ A byl velmi překvapen, když ho lektor ujistil, že po vytažení držel hlavu postiženého jako buldok (terminus technicus) a že se zachoval naprosto profesionálně.
Dobře jsme také byli připraveni na fakt, že při záchraně života neexistují kompletní a dokonalé návody. Většina rozhodování vám nepřipadá jako výběr dobrý – špatný, ale v lepším případě jako špatný – ještě horší. Nakonec se tedy pro nějaké řešení rozhodnete podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a ejhle – ono to tak je dobře. To mi moc pomohlo, je to ta chvíle, kdy nad zraněným stojí spousta lidí a mudruje, jestli s ním pohnout, nebo ne. Že také nevíte, jak se rozhodovat? Jeďte na ZDrSEM!

03

 Tihle vodáci už ví, co mají dělat. Jak jste na tom vy?
(Foto: Skipy)

 

Je třeba přiznat, že složitostí a sporných momentů bylo na kurzu víc. Ilustruji vám to příběhem. Kdysi jsem se u moře nachomýtl k situaci, kdy se nedaleko ode mě ve vysokých vlnách začal topit člověk. Jeho kamarád se hnal na břeh pro surfové prkno, ale než se vrátil, ten člověk ve vodě zmizel a utopil se. Já od té doby přemýšlel, zdali jsem do vln neměl mezitím skočit a zkusit ho vytáhnout. Neměl! Platí totiž mimo jiné to, že když se dostanete do krizové situace, musíte nejprve udělat první krok (o Třech krocích se na kurzu dozvíte ažaž), který zní: „Zastav se“. A v rámci zastavení musíte zajistit nejprve bezpečnost svojí, pak lidí okolo a AŽ PAK řešíte problémy postiženého. Zní to cynicky, sobecky a já nevím jak ještě, ale jedno z hesel, kterými jsou vyzdobena skripta je: „Mrtvý nikomu nepomůžeš.“
 
Abych svoje povídání shrnul – nikdo neváhejte a na ZDrSEM (ať už Standard, Vodák, Horal či jiný) se bez odkladu přihlašte, abyste to stihli dřív, než to budete potřebovat. O moři se říká, že ve většině situací vám nejprve pohrozí a pokud se podle varování nezachováte, tak udeří. Já měl tu kliku, že jsem se k havárii, či ohrožení života krom jedné výjimky před kurzem nedostal. Jste si jistí, že tohle štěstí budete mít i vy?
A nebojte se, vesměs jsme se dobře bavili a skoro jen tak mimochodem zachraňovali. Rozhodně to stojí za to.
A kdyby se vám náhodou, čirou náhodou stalo, že by vám při teorii týkající se léčení poraněných končetin lektor nesdělil, proč k němu potřebujete zdravý ROZUM, tak se ho zeptejte. Já vám význam téhle zkratky nevyzvoním, to si buďte jisti. Určitě mi pak dáte za pravdu, že pokud jde o první pomoc, nemohli jste se dostat do lepších rukou.
VPJ

 

 

(Nakonec přidám úplně zdarma jeden dobrý tip: až budete chystat své lodě na jarní sezónu, nalepte si tessa páskou na dobře přístupné místo termoizolační fólii, kterou koupíte v každé lékárně za pár korun. Může se vám hodit.)

 


Odkazy:

www.zdrsem.cz

http://www.hydromagazin.cz

 

Neobeplutí Cresu

IMG_8093
Na září roku 2010 byla naplánovaná velkolepá výprava Grónského klubu, jejímž cílem mělo být obeplutí Cresu ve směru proti hodinovým ručičkám. Nakonec se jí zúčastnilo šest kajakářů, z nichž dva byli na moři poprvé a Cres obeplut nebyl. I přesto se plavba mimořádně vyvedla.

Jako ideální startovací bod bylo vybráno městečko Osor. Můžeme jej bez uzardění doporučit všem, kdo se do těchto míst chystají – je zde velice malý přístávek, kde vás místní nechají parkovat a kde je dobrý přístup do moře. Dokonce pokud požádáte, bude vám doplněna i voda. Jen se neptejte tak hloupě jako já, zda je pitná. Dostalo se mi ujištění, že jsou to cyankáli, ale to že jistě nevadí. Dalším bonusem, kromě zajímavé technické pamětihodnosti – otáčecího mostu spojujícího Cres a Lošinj, je místní kemp. Tam se totiž můžete při troše drzosti po plavbě i osprchovat. A pokud nejste drzí jako my, jistě to je možné za úplatu.

IMG_8665

Městečko Osor od jihu

Naše skupinka z neznámých důvodů hned po vyplutí zamířila ke břehům Lošinju a začala tak obeplouvat špatný ostrov. Ne, nebyla to chyba v navigaci, jen se nám prostě Lošinj zdál hezčí. Nocování probíhalo po celý týden (bylo už trochu po sezóně) naprosto poklidně, dokonce nikdo neměl námitky ani proti tomu, když jsme přenocovali na městské pláži v Mali Lošinju. Pokud nám ovšem místní nechtěli něco naznačit tím, že nám ukradli jeden foťák. I když naštěstí vybrali ten horší ze dvou, které jsme měli sebou.

IMG_8235

Další dny už proběhly k naší naprosté spokojenosti – počasí ucházející, moře čisté a zátoky (až na jednu) také. Proto se splnilo to, kvůli čemu jsme si do Chorvatska namířili. Chtěli jsme totiž zjistit, zda bude mít skupinka našeho formátu možnost plavit se po Jadranu a užívat pohostinnost místních břehů, aniž by jí otravovaly pověstné žádosti domorodců o placení všemožných poplatků a pokut. Jde to, jen to nikomu neříkejte, pochopitelně se to totiž nesmí. Ale moře za to rozhodně stojí. Takovou modrou barvu nenamíchal ani Picasso ve svém nejlepším období.

IMG_8251

Nejkrásnější zátoka na Lošinju – Balvanida

IMG_8448

Zažili jsme i horší počasí.

Pokud by vás zajímala trasa, vězte, že jsme objeli Lošinj kolem dokola a protože nám zbyl jeden den, dali jsme i kousek toho původně plánovaného Cresu. To už tak krásný ostrov nebyl – na Lošinju jsme nezahlédli ani jednoho komára, zřejmě proto, že jsou všichni nastěhovaní na Cresu. K tomu si přidejte několik ostrých bouřek (skoro bez varování, že?) a vyjde vám, že je lepší se toulat opuštěnými zátokami Cresova menšího bratříčka. Tak jako tak – najeli jsme v poklidném a odpočinkovém tempu něco kolem 100 kilometrů a užili si krásné pozdní léto na Jadranu. Pokud nemáte kam jet, neváhejte, než se o této destinaci dozvědí komáři, či než místní poznají, co znamenají zlověstně dlouhé lodě na střeše přijíždějících aut.

mapa

Jednotlivé dny jak šly za sebou:
1.   24 km
2.   17 km
3.   19 km
4.   21 km
5.   11 km
6.   17 km

Pádluj o 106

Před časem jsem se dozvěděl o další chystané akci z okruhu těch, které souhrnně nazývám SZR (Sbohem zdravý rozume.) Liberecký Ondra Nikl se rozhodl zjistit, jaké to je upádlovat nějakých 100 km. Tady vám předkládám jako vždy neseriózní zprávu (znáte mě – snílek a fantasta) jednoho z přeživších účastníků.

 

Jaké to je upádlovat 100 km? No, snad se radši ani se neptejte! Sraz účastníků byl domluven na 13. 7. 2010 navečer, do Týna nad Vltavou. Tady měl původně proběhnout brífink, ale nakonec se ukázalo, že je vlastně zbytečný. Jedinou podstatnou informací o nadcházejícím dni bylo Ondrovo okřídlené heslo: „Pádlovat, pádlovat, pádlovat!“ Jinak všichni účastníci obdrželi obálku s kilometráží, startovní číslo, dárek a tričko. My, kteří jsme do poslední chvíle doufali, že jde třebas o vtip, nebo že bude akce přeci jen nakonec odvolaná, jsme se nedočkali, a tak jsme okolo půlnoci všichni zalehli, kde se dalo (někdo nocoval obtočen kolem pípy, další ve stáji, na mě zbyl záhon s mrkví) a zkusili naspat, co se dá.

Budíček byl vyhlášen ve čtyři hodiny ráno, a to hrou klasické hudby na klavír Petrof (nebo Pavlov – to nevím, takhle brzy ráno ještě přesně nerozlišuji). Start se odehrál okolo 5:30 poté, co někteří závodníci ve snaze ušetřit pár metrů, vstupovali do lodí několik set metrů pod startovní čárou. Budou vám sice tvrdit, že tím pádem upádlovali víc (viď Markéto), ale my je známe, tyhlety chytrolínky. Oficiálně ovšem byla startovní čára na 206 říčním kilometru, kde také proběhla další kulturní vložka toho dne, spočívající v trubkovém sólu „Na moll“ od známého klasicistního mistra Jana Josefa Týniště. A tím byl odstartován první ročník maratónu Pádluj o 106.

V době startu se odehrálo zmizení posádky deblu, který byl přejmenován na „Bludný Holanďan“. Já osobně jsem jej zahlédl až někdy kolem druhé hodiny odpolední, kdy jeho posádka přebíhala hráz Kamýka a hned zmizela šílenou rychlostí někde v dálce. Podle logu z jejich GPSky bylo později zjištěno, že stihli napádlovat asi 328 km a mimo jiné si zajeli na oběd do Bechyně, v Písku si dali kávičku a od návštěvy Brna je odradilo jenom to, že nenašli žádnou vodní cestu, která by je tam dovedla. Šikovní hoši!

My ostatní jsme se s probouzejícím dnem vydali po proudu Vltavy. Ráno bylo krásné, kolem soutoku s Lužnicí jsme viděli vycházející slunce, prodírající se vrstvou mlžného oparu, slibující krásný den. Příroda byla krásná, rybáři ve veselé náladě – prostě ideální den pro vyjížďku. Jenže nám zvolna a nenápadně začínalo Peklo s velkým P.

Kousek pod Kořenskem, které jsme ještě přenášeli v poklusu (200 říční km), jak se na sportovce – maratónce sluší a patří, byli postupně všichni závodníci napadeni divokým labuťákem chránícím labutici a labuťátka. Už v tuhle chvíli někteří závodníci asi vlivem startovní psychózy začínali halucinovat a tvrdili, že na ně útočí nákupní taška (za kterou se krčí její 4 mláďata), či že pouhý úder labutího křídla může okamžitě zabít dospělého muže a to spolehlivěji než 20 g cyankálií.

Jinak ovšem probíhalo vše dle plánu. V poměrně vysoké rychlosti okolo 8 – 10 km/h, jsme vpluli do vod Orlické nádrže, která se závodním polem řádně zamíchala a dala všem jasně najevo, kdo je v přírodě pánem. Tohoto dne to bylo zcela jistě žhavé pálící slunce, které nemilosrdně likvidovalo veškeré síly, které jsme měli pro závod nachystané. Což ovšem nikterak nebránilo některým závodníkům v tom, aby si nezaběhli na oběd, či neuskutečnili piknik spolu s celou rodinou, sousedy z domu a kolegy z práce, kteří je přijeli povzbuzovat.

Voda v nádrži měla zhruba 48 °C, pouhé potopení ruky pod hladinu okamžitě vyvolávalo bolestivé puchýře a popáleniny, které naštěstí ihned léčila všudypřítomná řasa Chlorophyta Orelii (díky které to také vypadalo, že pádlujeme ve špenátové polévce, nikoli v nádrži s vodou). To ve spojení s příšerným vedrem doprovázeným absolutním bezvětřím způsobilo, že se na hráz Orlíka (145 říční km) vypotácely lidské trosky, které nikterak nepřipomínaly ambiciózní závodníky, kterými ještě před dvěma hodinami všichni byli. Kupříkladu já jsem v tu chvíli opakovaně proklínal (v tomto pořadí):

  1. den, kdy jsem si pořídil kajak
  2. den, kdy jsem poznal Ondru
  3. den, kdy jsem zjistil, že se jede něco tak praštěného
  4. den, kdy jsem se toho šílenství rozhodl zúčastnit
  5. den, kdy jsem se narodil

Nicméně již na Orlické hrázi bylo jasně vidět, jak asi závod dopadne. V čele jela skupina bojovníků o umístění na bodovaných pozicích, kterou vedl Karlos. Tenhle člověk závodil stylem: „To je ale pěkná vyjížďka, proč si se mnou nepovídáte? A to ve chvílích, kdy my ostatní sotva popadali dech, pouhé zvednutí pádla nás vysilovalo k padnutí a někteří prodělali v ten den již třetí infarkt. Teprve s notným časovým odstupem následovaly další mikroskupinky nás, obyčejných turistických jezdců.

V kempu u hráze na nás čekalo doprovodné „Červené auto,“ o jehož dalších barvitých osudech se dočtete dále a po skupinkách jsme byli převáženi pod hráz, kde jsme se nalodili a pluli dál vstříc zážitkům.

Všichni jsme se po dojetí shodli, že projetí Kamýcké nádrže (říční km 145 – 135) patřilo k tomu nejkrásnějšímu, co nám závod nabídl. Nádrž má příhodnou délku 10 km, voda v ní byla oproti Orlíku chladná, břehy zajímavé. Jediným problémem tedy bylo, že na nějaké kochání nebyl vůbec čas. Ale většina z nás se tam jistě podívá ještě jednou, pěkně v klidu.

Hráz Kamýka nám nachystala několik dalších veselých příhod. Lodě se tady převážejí na ručních kolejových vozících. Několik v tu chvíli již značně vyčerpaných závodníků vozík neubrzdilo, o čemž výmluvně svědčí kopice laminátu a kevlaru, která se od oné osudné středy pod hrází tyčí. A ti, kteří si zde nerozlámali lodě, si rozlámali kosti. Schody do vody jsou totiž opatřeny speciální kluznou vrstvou, která byla původně vyvinuta americkou NASA jako povlak na křídla raketoplánů. Bohužel se ale ukázalo, že klouže moc a raketoplány mizejí v jiných galaxiích, tak jí američané přestali používat a se ziskem jí prodali Povodí Vltavy, odštěpný závod Zničte vodáky. No a na těchto schodech tedy došlo ke třem frakturám spodiny lebeční a dvěma otevřeným zlomeninám palce na levé noze.

Pod Kamýkem začalo pravé lámání charakterů. S čistým svědomím mohu prohlásit, že každý uplutý kilometr od osmdesátky výš vydá za dva až tři kilometry tak, jak je všichni běžně známe. Není mučivějšího pocitu, než nález cedule s označením říčního kilometru, která vám oznamuje, že je před vámi ještě 25, 16 či 8 kilometrů. A do toho se vás rybáři a koupající se spoluobčané zvesela ptají: „Jakpak se vám jede?“ či dokonce prohlašují: „Já vám tak závidím ty vaše lodičky!

To druhé se stalo Markétě – následoval blíže nespecifikovaný incident, od něhož dotyčná závistivá paní již nikdy nepromluvila na nikoho, kdo drží ve vypracované ruce sklolaminátové pádlo a Markéta je na seznamu hledaných osob Interpolu hned za Binládinem a P. Koženým, pirátem z Prahy.

Dlužno také podotknout, že břehy Slapské přehrady lemované nekonečným množstvím hausbótů, ve spojení s monotónním vrčením všudypřítomných motoráků, nenabízí unavené duši a tělu seakayakáře žádné extra osvěžení. Naštěstí se v tu dobu již slunce sklánělo k obzoru, tak alespoň přestalo být to příšerné horko. Navíc například v naší jihočeské skupině (jejímž členem byl kromě mě i Radek) jsme zjistili, že nejlepším lékem na ztuhlá ramena je pravidelná koupel. Jiní si stihli v odpoledních hodinách dát na břehu šlofíka, uvařit si čaj, či sehrát partičku šachu. Prostě závod o pořadí se v tu chvíli pro všechny na zadních pozicích pozvolna změnil v závod o přežití a dojetí. 

Nám se nakonec podařilo jubilejního stého říčního kilometru dosáhnout v 19:22. Abychom měli uplutou stovku jistou – a protože jsme zkušení sportovci (haha) – ještě jsme se s Radkem jeli „rozpádlovat“ a dali jsme si dodatečné dva kilometry jako nášup.

Na břehu se zatím začali sjíždět ostatní závodníci a všichni jsme se zájmem začali sledovat osudy onoho dříve zmíněného „Červeného auta.“ Šlo o vůz, který nás původně převážel přes hráz Orlíka, ale na Slapy dorazil až někdy kolem druhé hodiny noční. Tedy asi šest hodin poté, kdy jsme dorazili po vodě. Kudy jezdil, není nikomu jasné, ale jisté je, že cokoli někdo potřeboval proto, aby mohl odjet, bylo uvnitř (klíče od jiných vozů, peníze, doklady atd.) Zkoušeli jsme svými mozky, zbystřenými dlouhou plavbou, vymýšlet rozličné kombinace, jak se mezitím dostat do Týna pro zbylá auta, ale vše beznadějně troskotalo na nepřítomnosti tohoto červeného přízraku.

Protože jsme brzy pochopili svoji bezradnost, přesunuli jsme se do přilehlého restauračního zařízení, kde Martin sehrál skvělou scénku na téma „Vrchní prchni!“ Nejprve se totiž při placení optal toho dobrého, leč lehce zpomaleného pána, jestli náhodou „nepropadal na základce z matematiky,“ aby jej vzápětí dorazil prohlášením: „Brokolice byla vynikající! Palačinka skutečně výtečná! Ale pro jistotu si vezmu endiaron.“ Není divu, že nás velmi rychle vyhodili.

Mezitím vypukla zcela zásadní debata, zda si maraton ještě někdy zopakujeme. Zvláštní, jak rychle se názory vyvíjí. Ještě asi dvě hodiny po dojetí každý zapřel i pouhé pomyšlení na to, že by jel znovu, ale jak šel čas, najednou všem otrnulo. Já osobně bych se k tomu postavil jako k olympiádě, nebo mistrovství světa ve fotbale a jel znovu za čtyři (nebo ještě líp – za pět) let. Ale asi moc neprohádám, když budu tvrdit, že se za rok jede zas a že pojede většina z těch, kteří se zúčastnili prvního ročníku. 

A nakonec vám ještě dlužím odpověď na otázku ze začátku článku – jaké to je ujet sto kiláků na jeden zátah. A dlužen vám ji budu i nadále. Nic vám nepovim! Prostě se seberte a zkuste to taky! Jediné co vám snad můžu říct je, že nebudete litovat. Námaha spojená se získáním členství ve Spolčení hlupců – no dobrá, tak ve Spolku stovkařů vám za to jistě stojí, což vám určitě potvrdí každý z osmnáctky prvních odvážných.

Na okraj ještě dodám, že pokud byste chtěli vidět nějaké fotky, musíte se obrátit na někoho jiného. Moje technika se před týdnem rozhodla trucovat a tak nemám čím fotit.

A úplně nakonec bych za všechny Jihočechy rád Ondrovi poděkoval za pozvání a za organizaci téhle akce. Nemělo to chybu. Tak nezapomeňte: „Pádlovat, pádlovat, pádlovat!“

Vlny – 4. díl – popis vln

Konečně tedy dokážeme vlny nějak odhadnout, rozumíme trochu jejich předpovědím a zbývá jediné. Správně si je poznamenat. Tím ale nemyslím, zapsat si to za uši!

Jak jsem už uvedl dříve, vlny se dělí na „vlny“ a „vlnění“. Vlnění vzniká v jiném místě, než jej pozorujeme. Oboje má ale velký vliv na podmínky plavby a proto se, spolu s jinými údaji, zapisuje do lodního deníku („Log Book“). Tento zápis vedeme jednak proto, že jsme schopni tyto údaje využívat při předpovědi počasí, ale také slouží při případném neštěstí pro potřeby vyšetřování. Proto jde o údaje velmi důležité.

Neodpustím si malou poznámku – lodní deník je velmi podceňován. Nejen na kajacích (tam jsem neslyšel o nikom, kdo si ho vede), ale dokonce i na kajutových plachetnicích. Valná většina „charterových jachtařů“ ani netuší, že jej na palubě má. Je třeba si ale uvědomit, že v případě nehody ho může pojišťovna vyžadovat a proto je dost užitečné si alespoň rámcově nějaké poznámky vést!
A jak se tedy mají vlny správně zapisovat? Pomůckou je nám tabulka číselného označení stavu moře, která v sobě zahrnuje jak výšku, tak i délku vln. Spolu se „starou dobrou“ Beaufortovou stupnicí, podle které se dá odhadovat rychlost větru, ji naleznete v příloze. Stav moře je první sloupec v první tabulce. Doufám, že oceníte i skvostnou češtinu, ve které je Beufortova stupnice sepsána, když hodnotí vítr například tak, že: „pohybuje silnějšími větvemi, telegrafní dráty sviští, nesnadné jest používat deštník.“
Já osobně sílu větru neodhaduji moc rád. Platí to samé, jako s výškou vln, rád si trochu přidávám. Ale abych se to alespoň trochu naučil, pořídil jsem si anemometr, který vozím v autě. Vždy když jdu na vodu, měřím na břehu sílu větru (resp. jeho rychlost) a podle podmínek na vodě pak jenom upravuji naměřený údaj. Ale na druhou stranu znám řadu lidí, kteří rychlost odhadují dobře, je to hlavně věc cviku a znalosti místních podmínek.
Tím prozatím končím malý seriál o vlnách. Pokud se někdo budete chtít podělit o komentáře, nebo o zajímavé údaje, třeba v jakých největších vlnách jste jezdili, nebo na jak silný protivítr si troufnete – já to u sebe odhaduji tak na 12 m/s, budu se na vaše maily těšit na adrese: vit.jindrle@seznam.cz.
Odkaz: