Pádluj o 106

Před časem jsem se dozvěděl o další chystané akci z okruhu těch, které souhrnně nazývám SZR (Sbohem zdravý rozume.) Liberecký Ondra Nikl se rozhodl zjistit, jaké to je upádlovat nějakých 100 km. Tady vám předkládám jako vždy neseriózní zprávu (znáte mě – snílek a fantasta) jednoho z přeživších účastníků.

 

Jaké to je upádlovat 100 km? No, snad se radši ani se neptejte! Sraz účastníků byl domluven na 13. 7. 2010 navečer, do Týna nad Vltavou. Tady měl původně proběhnout brífink, ale nakonec se ukázalo, že je vlastně zbytečný. Jedinou podstatnou informací o nadcházejícím dni bylo Ondrovo okřídlené heslo: „Pádlovat, pádlovat, pádlovat!“ Jinak všichni účastníci obdrželi obálku s kilometráží, startovní číslo, dárek a tričko. My, kteří jsme do poslední chvíle doufali, že jde třebas o vtip, nebo že bude akce přeci jen nakonec odvolaná, jsme se nedočkali, a tak jsme okolo půlnoci všichni zalehli, kde se dalo (někdo nocoval obtočen kolem pípy, další ve stáji, na mě zbyl záhon s mrkví) a zkusili naspat, co se dá.

Budíček byl vyhlášen ve čtyři hodiny ráno, a to hrou klasické hudby na klavír Petrof (nebo Pavlov – to nevím, takhle brzy ráno ještě přesně nerozlišuji). Start se odehrál okolo 5:30 poté, co někteří závodníci ve snaze ušetřit pár metrů, vstupovali do lodí několik set metrů pod startovní čárou. Budou vám sice tvrdit, že tím pádem upádlovali víc (viď Markéto), ale my je známe, tyhlety chytrolínky. Oficiálně ovšem byla startovní čára na 206 říčním kilometru, kde také proběhla další kulturní vložka toho dne, spočívající v trubkovém sólu „Na moll“ od známého klasicistního mistra Jana Josefa Týniště. A tím byl odstartován první ročník maratónu Pádluj o 106.

V době startu se odehrálo zmizení posádky deblu, který byl přejmenován na „Bludný Holanďan“. Já osobně jsem jej zahlédl až někdy kolem druhé hodiny odpolední, kdy jeho posádka přebíhala hráz Kamýka a hned zmizela šílenou rychlostí někde v dálce. Podle logu z jejich GPSky bylo později zjištěno, že stihli napádlovat asi 328 km a mimo jiné si zajeli na oběd do Bechyně, v Písku si dali kávičku a od návštěvy Brna je odradilo jenom to, že nenašli žádnou vodní cestu, která by je tam dovedla. Šikovní hoši!

My ostatní jsme se s probouzejícím dnem vydali po proudu Vltavy. Ráno bylo krásné, kolem soutoku s Lužnicí jsme viděli vycházející slunce, prodírající se vrstvou mlžného oparu, slibující krásný den. Příroda byla krásná, rybáři ve veselé náladě – prostě ideální den pro vyjížďku. Jenže nám zvolna a nenápadně začínalo Peklo s velkým P.

Kousek pod Kořenskem, které jsme ještě přenášeli v poklusu (200 říční km), jak se na sportovce – maratónce sluší a patří, byli postupně všichni závodníci napadeni divokým labuťákem chránícím labutici a labuťátka. Už v tuhle chvíli někteří závodníci asi vlivem startovní psychózy začínali halucinovat a tvrdili, že na ně útočí nákupní taška (za kterou se krčí její 4 mláďata), či že pouhý úder labutího křídla může okamžitě zabít dospělého muže a to spolehlivěji než 20 g cyankálií.

Jinak ovšem probíhalo vše dle plánu. V poměrně vysoké rychlosti okolo 8 – 10 km/h, jsme vpluli do vod Orlické nádrže, která se závodním polem řádně zamíchala a dala všem jasně najevo, kdo je v přírodě pánem. Tohoto dne to bylo zcela jistě žhavé pálící slunce, které nemilosrdně likvidovalo veškeré síly, které jsme měli pro závod nachystané. Což ovšem nikterak nebránilo některým závodníkům v tom, aby si nezaběhli na oběd, či neuskutečnili piknik spolu s celou rodinou, sousedy z domu a kolegy z práce, kteří je přijeli povzbuzovat.

Voda v nádrži měla zhruba 48 °C, pouhé potopení ruky pod hladinu okamžitě vyvolávalo bolestivé puchýře a popáleniny, které naštěstí ihned léčila všudypřítomná řasa Chlorophyta Orelii (díky které to také vypadalo, že pádlujeme ve špenátové polévce, nikoli v nádrži s vodou). To ve spojení s příšerným vedrem doprovázeným absolutním bezvětřím způsobilo, že se na hráz Orlíka (145 říční km) vypotácely lidské trosky, které nikterak nepřipomínaly ambiciózní závodníky, kterými ještě před dvěma hodinami všichni byli. Kupříkladu já jsem v tu chvíli opakovaně proklínal (v tomto pořadí):

  1. den, kdy jsem si pořídil kajak
  2. den, kdy jsem poznal Ondru
  3. den, kdy jsem zjistil, že se jede něco tak praštěného
  4. den, kdy jsem se toho šílenství rozhodl zúčastnit
  5. den, kdy jsem se narodil

Nicméně již na Orlické hrázi bylo jasně vidět, jak asi závod dopadne. V čele jela skupina bojovníků o umístění na bodovaných pozicích, kterou vedl Karlos. Tenhle člověk závodil stylem: „To je ale pěkná vyjížďka, proč si se mnou nepovídáte? A to ve chvílích, kdy my ostatní sotva popadali dech, pouhé zvednutí pádla nás vysilovalo k padnutí a někteří prodělali v ten den již třetí infarkt. Teprve s notným časovým odstupem následovaly další mikroskupinky nás, obyčejných turistických jezdců.

V kempu u hráze na nás čekalo doprovodné „Červené auto,“ o jehož dalších barvitých osudech se dočtete dále a po skupinkách jsme byli převáženi pod hráz, kde jsme se nalodili a pluli dál vstříc zážitkům.

Všichni jsme se po dojetí shodli, že projetí Kamýcké nádrže (říční km 145 – 135) patřilo k tomu nejkrásnějšímu, co nám závod nabídl. Nádrž má příhodnou délku 10 km, voda v ní byla oproti Orlíku chladná, břehy zajímavé. Jediným problémem tedy bylo, že na nějaké kochání nebyl vůbec čas. Ale většina z nás se tam jistě podívá ještě jednou, pěkně v klidu.

Hráz Kamýka nám nachystala několik dalších veselých příhod. Lodě se tady převážejí na ručních kolejových vozících. Několik v tu chvíli již značně vyčerpaných závodníků vozík neubrzdilo, o čemž výmluvně svědčí kopice laminátu a kevlaru, která se od oné osudné středy pod hrází tyčí. A ti, kteří si zde nerozlámali lodě, si rozlámali kosti. Schody do vody jsou totiž opatřeny speciální kluznou vrstvou, která byla původně vyvinuta americkou NASA jako povlak na křídla raketoplánů. Bohužel se ale ukázalo, že klouže moc a raketoplány mizejí v jiných galaxiích, tak jí američané přestali používat a se ziskem jí prodali Povodí Vltavy, odštěpný závod Zničte vodáky. No a na těchto schodech tedy došlo ke třem frakturám spodiny lebeční a dvěma otevřeným zlomeninám palce na levé noze.

Pod Kamýkem začalo pravé lámání charakterů. S čistým svědomím mohu prohlásit, že každý uplutý kilometr od osmdesátky výš vydá za dva až tři kilometry tak, jak je všichni běžně známe. Není mučivějšího pocitu, než nález cedule s označením říčního kilometru, která vám oznamuje, že je před vámi ještě 25, 16 či 8 kilometrů. A do toho se vás rybáři a koupající se spoluobčané zvesela ptají: „Jakpak se vám jede?“ či dokonce prohlašují: „Já vám tak závidím ty vaše lodičky!

To druhé se stalo Markétě – následoval blíže nespecifikovaný incident, od něhož dotyčná závistivá paní již nikdy nepromluvila na nikoho, kdo drží ve vypracované ruce sklolaminátové pádlo a Markéta je na seznamu hledaných osob Interpolu hned za Binládinem a P. Koženým, pirátem z Prahy.

Dlužno také podotknout, že břehy Slapské přehrady lemované nekonečným množstvím hausbótů, ve spojení s monotónním vrčením všudypřítomných motoráků, nenabízí unavené duši a tělu seakayakáře žádné extra osvěžení. Naštěstí se v tu dobu již slunce sklánělo k obzoru, tak alespoň přestalo být to příšerné horko. Navíc například v naší jihočeské skupině (jejímž členem byl kromě mě i Radek) jsme zjistili, že nejlepším lékem na ztuhlá ramena je pravidelná koupel. Jiní si stihli v odpoledních hodinách dát na břehu šlofíka, uvařit si čaj, či sehrát partičku šachu. Prostě závod o pořadí se v tu chvíli pro všechny na zadních pozicích pozvolna změnil v závod o přežití a dojetí. 

Nám se nakonec podařilo jubilejního stého říčního kilometru dosáhnout v 19:22. Abychom měli uplutou stovku jistou – a protože jsme zkušení sportovci (haha) – ještě jsme se s Radkem jeli „rozpádlovat“ a dali jsme si dodatečné dva kilometry jako nášup.

Na břehu se zatím začali sjíždět ostatní závodníci a všichni jsme se zájmem začali sledovat osudy onoho dříve zmíněného „Červeného auta.“ Šlo o vůz, který nás původně převážel přes hráz Orlíka, ale na Slapy dorazil až někdy kolem druhé hodiny noční. Tedy asi šest hodin poté, kdy jsme dorazili po vodě. Kudy jezdil, není nikomu jasné, ale jisté je, že cokoli někdo potřeboval proto, aby mohl odjet, bylo uvnitř (klíče od jiných vozů, peníze, doklady atd.) Zkoušeli jsme svými mozky, zbystřenými dlouhou plavbou, vymýšlet rozličné kombinace, jak se mezitím dostat do Týna pro zbylá auta, ale vše beznadějně troskotalo na nepřítomnosti tohoto červeného přízraku.

Protože jsme brzy pochopili svoji bezradnost, přesunuli jsme se do přilehlého restauračního zařízení, kde Martin sehrál skvělou scénku na téma „Vrchní prchni!“ Nejprve se totiž při placení optal toho dobrého, leč lehce zpomaleného pána, jestli náhodou „nepropadal na základce z matematiky,“ aby jej vzápětí dorazil prohlášením: „Brokolice byla vynikající! Palačinka skutečně výtečná! Ale pro jistotu si vezmu endiaron.“ Není divu, že nás velmi rychle vyhodili.

Mezitím vypukla zcela zásadní debata, zda si maraton ještě někdy zopakujeme. Zvláštní, jak rychle se názory vyvíjí. Ještě asi dvě hodiny po dojetí každý zapřel i pouhé pomyšlení na to, že by jel znovu, ale jak šel čas, najednou všem otrnulo. Já osobně bych se k tomu postavil jako k olympiádě, nebo mistrovství světa ve fotbale a jel znovu za čtyři (nebo ještě líp – za pět) let. Ale asi moc neprohádám, když budu tvrdit, že se za rok jede zas a že pojede většina z těch, kteří se zúčastnili prvního ročníku. 

A nakonec vám ještě dlužím odpověď na otázku ze začátku článku – jaké to je ujet sto kiláků na jeden zátah. A dlužen vám ji budu i nadále. Nic vám nepovim! Prostě se seberte a zkuste to taky! Jediné co vám snad můžu říct je, že nebudete litovat. Námaha spojená se získáním členství ve Spolčení hlupců – no dobrá, tak ve Spolku stovkařů vám za to jistě stojí, což vám určitě potvrdí každý z osmnáctky prvních odvážných.

Na okraj ještě dodám, že pokud byste chtěli vidět nějaké fotky, musíte se obrátit na někoho jiného. Moje technika se před týdnem rozhodla trucovat a tak nemám čím fotit.

A úplně nakonec bych za všechny Jihočechy rád Ondrovi poděkoval za pozvání a za organizaci téhle akce. Nemělo to chybu. Tak nezapomeňte: „Pádlovat, pádlovat, pádlovat!“

Vlny – 4. díl – popis vln

Konečně tedy dokážeme vlny nějak odhadnout, rozumíme trochu jejich předpovědím a zbývá jediné. Správně si je poznamenat. Tím ale nemyslím, zapsat si to za uši!

Jak jsem už uvedl dříve, vlny se dělí na „vlny“ a „vlnění“. Vlnění vzniká v jiném místě, než jej pozorujeme. Oboje má ale velký vliv na podmínky plavby a proto se, spolu s jinými údaji, zapisuje do lodního deníku („Log Book“). Tento zápis vedeme jednak proto, že jsme schopni tyto údaje využívat při předpovědi počasí, ale také slouží při případném neštěstí pro potřeby vyšetřování. Proto jde o údaje velmi důležité.

Neodpustím si malou poznámku – lodní deník je velmi podceňován. Nejen na kajacích (tam jsem neslyšel o nikom, kdo si ho vede), ale dokonce i na kajutových plachetnicích. Valná většina „charterových jachtařů“ ani netuší, že jej na palubě má. Je třeba si ale uvědomit, že v případě nehody ho může pojišťovna vyžadovat a proto je dost užitečné si alespoň rámcově nějaké poznámky vést!
A jak se tedy mají vlny správně zapisovat? Pomůckou je nám tabulka číselného označení stavu moře, která v sobě zahrnuje jak výšku, tak i délku vln. Spolu se „starou dobrou“ Beaufortovou stupnicí, podle které se dá odhadovat rychlost větru, ji naleznete v příloze. Stav moře je první sloupec v první tabulce. Doufám, že oceníte i skvostnou češtinu, ve které je Beufortova stupnice sepsána, když hodnotí vítr například tak, že: „pohybuje silnějšími větvemi, telegrafní dráty sviští, nesnadné jest používat deštník.“
Já osobně sílu větru neodhaduji moc rád. Platí to samé, jako s výškou vln, rád si trochu přidávám. Ale abych se to alespoň trochu naučil, pořídil jsem si anemometr, který vozím v autě. Vždy když jdu na vodu, měřím na břehu sílu větru (resp. jeho rychlost) a podle podmínek na vodě pak jenom upravuji naměřený údaj. Ale na druhou stranu znám řadu lidí, kteří rychlost odhadují dobře, je to hlavně věc cviku a znalosti místních podmínek.
Tím prozatím končím malý seriál o vlnách. Pokud se někdo budete chtít podělit o komentáře, nebo o zajímavé údaje, třeba v jakých největších vlnách jste jezdili, nebo na jak silný protivítr si troufnete – já to u sebe odhaduji tak na 12 m/s, budu se na vaše maily těšit na adrese: vit.jindrle@seznam.cz.
Odkaz:

Vlny – 3. díl – odhad výšky vln

Většina kajakářů je z pochopitelných důvodů fascinována vlnami a chce se podělit o své dobrodružné zážitky. (Podotýkám, že se to týká nejen kajakářů, to dělají všichni lidé, kteří se pohybují po vodní hladině.) Ale je to podobné, jako když popisují rybáři svoje úlovky, téměř všichni své zážitky nadsazujeme.

Toto přehánění má několik důvodů, mezi které patří zejména: „velký voči“, nedostatečná znalost teorie a málo referenčních bodů. Na vodní hladině, která se s námi pohybuje, se jistě výška vlny odhaduje velmi těžko a připočteme-li k tomu těžké podmínky (vítr, zima), není divu, že jsou nám hlášeny i dvoumetrové vlny, bičované příšerným větrem na hladině Lipna, kterými proplouvá člun plný záchranářů na své odvážné misi.

Jak jsme již popsali v prvním díle tohoto miniseriálu, vlna se dá popsat dvěma charakteristikami: výškou a taktem. Pokud tedy chce kajakář (nebo kdokoli jiný) popsat těžké podmínky, kterým čelil, měl by udat obě dvě hodnoty. Pouhá výška vlny ještě nedefinuje stav vodní hladiny. Na druhou stranu, i v předpovědích se udává jen „signifikantní výška vlny“, tak snad není až takovým prohřeškem délku vynechat.

Nicméně, přeci jen se budeme délce vlny trochu věnovat. Zde dochází k časté chybě – většinou odhadujeme délku svahu vlny, tedy šikmou vzdálenost od úžlabí na hřeben, a nikoli skutečnou délku vlny, což je vodorovná vzdálenost dvou úbočí (nebo hřebenů.) Je to proto, že ta šikmá vzdálenost se relativně snadno porovnává například s vlastním kajakem. Pokud sedíme v úžlabí a špička lodě je na hřebeni vlny, snadno se nám říká, že vlna byla 2,5m dlouhá, ale není to tak, protože kajak není v tu chvíli vodorovně. Na okraj – obecně řečeno, při stejné výšce vln, je těžší pádlovat v kratších vlnách.

Úplně nejvíc chyb se objevuje při odhadování výšky vln. V excelentní knížce Sea Kayak: A Manual for Intermediate and Advanced Sea Kayakers její autor Gordon Brown nabízí dobré pravidlo pro odhad: “Pokud vidíte vzdálený horizont, vlny nejsou vyšší než 1 m. Pokud je ale vaším horizontem hřeben vlny před vámi, vlny mají přes metr.”


A v článku Estimating Wave Height for Canoes and Kayaks doplňuje Bryan Hansel další pravidlo: “Pokud jsou vlny nižší než 1 m a vy nevidíte kajak vašeho partnera plujícího poblíž vás, pak jsou vlny vyšší než 30 cm. Pokud nevidíte partnerova ramena, ale jenom hlavu, pak jsou vlny 60 cm vysoké.

Protože mě tato metoda zaujala, pokusili jsme se jí v praxi využít. V podstatě funguje, je třeba si ale uvědomit, že se nejedná o měření, ale o kvalifikovaný odhad. Každý člověk (i kajak) je jiný a proto berte tuto metodu jako pomocné vodítko. Protože mně zajímal i vliv vzdálenosti obou lodí, nakreslil jsem si následující schéma.

Vlna_odhad_vysky

Dá se z něj usuzovat na to, že zhruba do výšky vln 0,5 m je vliv vzdálenosti obou kajaků velký (ale tam zas o tolik nejde, ne?). U půlmetrových vln je v podstatě jedno, zda se nacházíte v sousedním úžlabí, nebo někde dál. Vždy vidíte plus-mínus-autobus buď kamarádovo břicho nebo ještě jeho kajak. U výšky vln zhruba kolem třičtvrtě metru už vidíte jenom hlavu. A od metru výš byste měli vidět jenom vlny.

Odhad vln vyšších než 1m je obtížný. Pro ilustraci, já měřím 1,9 m a když sedím v kajaku, jsou moje oči zhruba 80 cm nad jeho dnem. Takže vlny nad 1 m jsou vyšší než já. A vyzkoušejte si malý pokus – pozorujte vestoje horní futro dveří, to je asi ve výšce 2m. A pak si sedněte do kajakářské pozice a uvidíte, že vám dveře budou připadat mnohem vyšší. Platí zde podobný problém, jako při odhadování délky vlny – málokdo si je schopen na vodě uvědomit, že se měří svislá výška od úžlabí po hřeben vlny, nikoli šikmá vzdálenost. Snadno si to uvědomíte při pohledu na přiložený obrázek.
Vlna_spatn_vka

Pokud se vám nezdají výše uvedené uvedené rozměry (0,3 – 0,5 – 0,75 – 1,0 m), můžete (podobně jako to prý dělají surfaři) popisovat vlny jako: „po ramena“, „k hlavě“, „dvakrát tolik, než k hlavě.“ A samozřejmě, nejlepší je zkušenost – dívejte se na obrázky, kde jsou výšky vln uvedené (pár jich najdete v článku, na který je dole odkaz) a pokoušejte se vlny odhadovat co nejčastěji.

Užitečné je také znát rozmezí, ve kterém se rozměry vln pohybují. Jednotlivé vlny s výškou nad 20 m se objevují velmi zřídka – nejvyšší zaznamenaná vlna byla 33 m vysoká (severní Pacifik), což znamená, že signifikantní výška vlny zřídka překročí 10 m. Charakteristická doba taktu se většinou pohybuje mezi 15 až 20 vteřinami.

Odkaz:
http://www.nessmuking.com/articles/tutorial/estimating-wave-height-for-canoes-and-kayaks/

Vlny – 2. díl – předpověď výšky vln podrobně

Podle článku: ‘Significant Wave Height’ A closer look at wave forecasts. Autor Tom Ainsworth, NWS Juneau, Alaska

NWS (Národní meteorologický úřad) a jiné podobné instituce vydávají předpovědi počasí, které udávají mimo jiného i očekávanou výšku vln. Na rozdíl od předpovědi rychlosti větru, ale nemusí být na první pohled úplně jasné, co vlastně předpověď výšky vln udává.
V minulém díle jsme si ukázali, co je tzv. „vlnové spektrum“ – jde o extrémně proměnný a komplexní jev. Spektrum je, doslova řečeno, tvořeno vlnami, které vznikají na vlnách. Pro námořníky je tedy velmi důležité pochopit, jak se toto spektrum popisuje v předpovědích počasí. Výška vlny je v předpovědích označována jako „signifikantní výška vlny“. Tato signifikantní výška vlny (Hs) je definována tak, že se soubor naměřených výšek rozdělí a vybere se nejvyšší 1/3. Z této nejvyšší 1/3 se spočítá průměr.

Jak se ale vybere ona 1/3 nejvyšších vln? Hladina je tvořena tisíci vzájemně se ovlivňujících vln, které přicházejí z různých míst, pohybují se různými směry, různou rychlostí. Pokud by někdo zaznamenal všechny vlny ve vlnovém spektru, výsledkem bude „Bellova křivka“ (viz také Gaussovo rozdělení), podobná té na obrázku.
graf

Každý bod představuje vlnu o výšce H. Graf ukazuje, že se ve spektru nachází relativně malý počet malých vln (levá strana grafu) a malý počet hodně vysokých vln (pravá strana grafu). Největší počet vln (N) ve spektru je někde uprostřed (u hodnoty Hm). Ona 1/3 nejvyšších vln je vyšrafovaná. Průměrná výška vln v této skupině je označená Hs a je to právě „signifikantní výška vln.“ (Pro úplnost: na svislou osu grafu se vynáší počet vln a na vodorovnou jejich výška.)

V grafu je vidět průměrná výška vln (Mean H,Hpr), nejpravděpodobnější výška vlny (Hm) a výška nejvyšších 10% vln (H1/10). Průměrná výška vln je přibližně rovna 2/3 (0,64 či 64%) hodnoty Hs. Výška H1/10 je přibližně 1,27x (127%) hodnoty Hs (signifikantní výšky vlny). K tomu lze ještě dodat, že výška 1% nejvyšších vln (tedy H1/100) je zhruba 1,67x (167%) Hs a teoretická maximální výška vlny (Hmax) je zhruba rovna dvojnásobku Hs. Toto rozdělení je užší ve vnitřních vodách, kde je menší (nebo nulový) vliv oceánského vlnění.

Testík pro pořádného čtenáře!

Teď zkusíme teorii převést do praxe. Pokud obdržíte námořní předpověď počasí s údajem „SEAS 10 FT“ (pro jistotu – FT znamená stopy) u pobřeží, nebo na otevřeném moři, co lze ve skutečnosti na moři očekávat?

  • Hs = 10 stop (signifikantní výška vln bude 10 stop ~ 3m)
  • Hpr = 0,64 x Hs = 6,4 stopy (průměrná výška vlny bude 6,4 stopy ~ 2m)
  • H (nejpravděpodobnější) o malinko míň než průměr = 6 stop (~ 1,8m)
  • H1/10 (10% nejvyšších vln) = 1,27 x Hs = 12,7 stop (~ 4m)
  • H1/100 (1% nejvyšších vln) = 1,67 x Hs = 16,7 stop (5m)
  • Hmax (teoretická nejvyšší možná vlna) = zhruba 2x Hs = 20 stop (~ 6m)

Čili pokud předpověď udává „vlny 10 stop“, měl by námořník očekávat vlnové spektrum s mnoha vlnami mezi 6 až 10 stopami (1,8m – 3m), doprovázené malým procentem vln vyšších než 16 stop (5m), některé dosahující výšky až 20 stop (6m)!

Pro ilustraci: v bouři 10. 3. 2005 v Aljašském zálivu, byly na bójích naměřeny vlny 47 stop vysoké (14m). Ve vlnovém spektru se signifikantní výškou vlny 47 stop bude mít 10% nejvyšších vln kolem 1,27 x 47 = 60 stop (18m). A maximální teoretická výška vlny bude dvojnásobkem Hs, tedy 94 stop (28,6m)!!
Prozíraví námořníci znají fyzické limity svých plavidel s ohledem na rychlost větru a výšku vln. Námořní předpověď počasí poskytuje potřebné informace – rychlost a směr větru i výšku vln. Hodnota výšky vln, jak předpovídaná, tak skutečně pozorovaná, je vždy udávaná jako signifikantní (Hs). Hs ale není osamělá hodnota, vypovídá o celém pásmu výšek vln, od 60% až po 200%, které se na otevřeném moři vyskytují. Námořníci by tedy neměli sledovat jeden izolovaný údaj, ale měli by být schopni pracovat s konceptem vlnového spektra, aby podle signifikantní výšky vln mohli určit očekávané rozpětí vln, které nejspíše na moři potkají.

Shrnutí:

Předpověď 3m vln znamená, že většina vln bude mít 2-3m, pár jich bude až 5m a může se objevit i vlna 6m vysoká.

Odkaz:
http://www.mxak.org/weather/pdfs/waves.pdf

Gróňan v Praze

07Před časem jsem dostal od Ondry Nikla, duše serveru www.seakayak.cz pozvánku na testovací dny kajaků firmy Tahe Marine a pádel Pro XX do Prahy. 
Protože jsem věděl, že v Liberci mají kajak Greenland, který vyrábí právě estonská firma Tahe Marine, hned jsem coby řádný člen Grónského klubu zbystřil pozornost. Na tomhle kajaku se přece musím svézt! Po mailu jsem si tedy u Ondry ověřil, že tam bude i tahle loď a spolu s Martinem a Honzou jsme vyrazili na cestu.
K vidění bylo zhruba pět kajaků, od menších až po vyloženě expediční loď. Jako zajímavost uvedu, že Tahe Marine vychází zákazníkům vstříc v tom, že kajaky nabízí ve třech velikostech v každém designu. Takže když se vám nějaká loď zalíbí, je velká pravděpodobnost, že najdete i odpovídající velikost.

01

Lodě připravené k testování

02

Honza zálibně obhlíží Greenlanda a obléká si tuilik

04

Eskimovali jsme nejen Gróňana

05

Jak vidíte, nevydržel jsem dlouho testovat novou loď i pádlo. Zde zavedená značka GP.

Nejprve jsme vyzkoušeli dva z „ostatních“ kajaků, ovšem je třeba říct, že odpoledne bylo krátké, takže šlo spíš o svezení a těžko podat nějakou relevantní zprávu. S Honzou jsme porovnávali svoje pocity a každému „sedla“ jiná loď. Pádla Pro XX, které vyrábí kluci z Liberce jsem sice krátce držel v ruce, vypadá výborně, ale bohužel nebylo v mých silách zkoušet najednou novou loď i pádlo.

Nicméně nakonec všeho jsme si nechali Greenland. Ten nám tedy vyhovoval oběma. Ondra prohlásil, že ta loď „eskimuje sama“ a měl pravdu! Pokud si chcete vyzkoušet složitější eskimovací techniky, težko najdete vhodnější loď. Kokpit je sice trochu spartánský a těsný, navíc loď která byla k testování byla o číslo menší, než bychom potřebovali, nicméně to při eskimování není problém. Spíš naopak. 
03

Kokpit Greenlanda (páska na palubě je ochrana pouze pro účely testování lodí)

Chvilinku to trvalo, než se každý z nás do lodě nasoukal, ale pak už to šlo jako po másle. Mně se poprvé v životě povedlo zvednutí dopředu na „špatnou stranu“, i Honza v klidu vyjel dopředu, ačkoli se s tímhle zvednutím pořád ještě pere. Pokud jde o side scull, poprvé jsem zažil pocit rovnováhy, když jsem vylehl vedle kajaku na vodu a to i bez pádlování. Dokonce se mi trochu začal dařit chest scull, tedy vylehnutí na vodu obličejem natočeným k hladině. Zde ale s mocnou podporou pádla.

06

Greenland vypadá na vodě opravdu krásně.

08


Pro nácvik eskimování je tohle ta pravá výška paluby nad hladinou.

09

Side scull už téměř bez podpory!!!

10

Chest scull – ještě to není úplně zvládnuté, ale po několika hodinách cvičení na téhle lodi to bude hračka.

Takže předváděcí odpoledne splnilo naše očekávání – navíc jsme dostali hodnotné dárky a už se těšíme, až se s touhle lodí zase někde potkáme.

11

Děkujeme za krásné svezení!

Ještě bych rád upozornil naše čtenáře, že na 14. 7. 2010 je do Týna nad Vltavou naplánován první ročník vytrvalostního maratonu na seakayacích „Pádluj o 106“. Trasa povede do Měřína na Slapech a víc se dozvíte na adrese www.seakayak.cz.