Incident management – úvod do problematiky (Vlčí Dech, 2015)

Nejprve možná něco o tom proč vůbec tuhle sérii článků začínám psát: Na několika posledních akcích typu sympozium, festival, Praha – Mělník a podobných, jsem byl coby posluchač účasten několika diskuzí při kterých se řešilo „co by kdyby“, jaké u toho byly vlny, jak byla studená voda atd. Nakonec to skončilo obvyklým českým mávnutím ruky a konstatováním: „Ále, nějak by sme to sešili, no ne?“ A tak si myslím, že by bylo dobré aspoň rámcově vědět, jak se v podobných situacích zachovat.

Obecná definice incidentu praví, že je to nějaká nestandardní situace, která si říká o rychlé řešení a navrácení do normálu.

Přeneseno do našeho kajakářského prostředí jde o situaci, kdy jednotlivec, skupina, nebo její část vystoupí vlivem vnějších událostí a nebo vlastní chybou z komfortní zóny a nastane průser, či se k němu mílovými kroky blížíme. Rozpoznat tento stav, včas a přiměřeně na něj reagovat je otázka přípravy a plánu. Jeden takový postup se pokusím v následovném textu nabídnout a okomentovat.

Jedná se o management pojmenovaný S.T.O.P. podle jednotlivých kroků v rozhodovacím procesu. Záměrně neuvádím konkrétní druh maléru, protože princip stanovování strategie řešení je u incidentů různé povahy obdobný.

Princip je v tom, že mezi nehodou a jejím řešením by měly být čtyři úrovně úvodního zhodnocení situace. Nejde o žádné dlouhé mudrování, ale o několikavteřinovou úvahu, která nám potíže pomůže vyřešit efektivně a bez přidaného rizika pro zachránce.

Incident

Úroveň 1.: Stůj

Problém je v tom, že bezprostředně po nějaké nehodě – ať už jsi svědek, nebo účastník – se do mozku a těla uvolní řada látek kterým pro zjednodušení říkám chemická polévka „Uteč nebo se bij“. Ta má za následek spuštění mnoha mimovolních dějů, které nám evolučně pomáhaly přežít. Tunelové vidění, selektivní sluch, zrychlení srdeční frekvence, ztráta jemné motoriky, nadměrné pocení a pocit zrychlení času. Ne všechny tyto evoluční nástroje jsou vhodné pro moderní dobu a pro racionální řešení situace. Je třeba si vybrat ty které ti vyhovují – více energie ve svalech, subjektivně zrychlený čas a vědomě odložit ty nástroje, které jsou kontraproduktivní – zejména tunelové vidění a ztráta jemné motoriky. Stačí si být tohoto stavu vědomý a navíc se dvakrát, třikrát zhluboka nadechnout. To ti také dává prostor pro další rozhodovací postup.

Úroveň 2.: Tajm

Z výše zmíněného je zřejmé, že máme porušené vnímání času. Je dobré se podívat na hodinky a uvědomit si několik věcí

  • Jak rychle se dokážeme dostat z vody? Při tom mysli dozadu, tam už terén znáš.
  • Za jak dlouhou dobu se do místa nehody může dostat externí pomoc? Zvaž dolet vrtulníku (letové počasí), čas doplutí asistenční lodi, atd. Nejdůležitější ale je, zda pomoc reálně může dorazit, nacházíš-li se mimo civilizaci, nebo komunikační možnosti (mobil, VHF).
  • Kdy zapadá slunce – kolik světla na řešení problému máš?

Úroveň 3.: Obhlédni to

V této fázi stojíš ještě mimo oblast nehody a tak si celou situaci prohlédni v globále. Vyhodnoť:

  • co se stalo,
  • kolika lidem,
  • a v jakém prostředí. Jak je všechno rozestavěno v prostoru.

Uvědom si možná rizika, co nastane když: …se malér stane například v místě velmi silného lodního provozu, stále musíš mít na vědomí, jestli na tebe, skupinu nebo zachraňovaného něco nejede. Nebo jsi-li v místě kde vás vítr, proud, či obojí táhne do skalnaté mělčiny se silným příbojem, nebo u pláží do break zóny surfu. Nezapomeň, že každá nehoda je dynamický systém a situace se bude nadále vyvíjet. Vítr bude sílit, vlny porostou, krev dál poteče, hypotermie se bude stupňovat. Až budeš pomoc poskytovat a budeš uvnitř události, orientace v prostoru ti ušetří čas a uchováš si povědomí o okolí.

Pokud nejsi přímým aktérem maléru a k nehodě se dostavíš později, zjisti, jak k ní mohlo dojít, proto se ptej svědků a postižených – podchytíš vývoj situace a budeš si moci představit jak se bude dál vyvíjet.

Úroveň 4.: Priority

Nyní vstupuješ do situace a nastává čas na to stanovit si priority strategie záchranné akce. Ty by měly být následující:

  1. BEZPEČNOST: Tuto prioritu si lze představit jako trojúhelník se třemi vrcholy. Horní vrchol je vždy bezpečnost zachránce. Tvoje bezpečnost má nejvyšší prioritu! Minimálně pro to, abys mohl dát druhý pokus. Na dvou spodních vrcholech leží bezpečnost postiženého a okolí – např. dalších členů ve skupině. Těm je třeba dát přednost a pokud nepotřebuješ jejich bezprostřední pomoc – která samozřejmě nesmí překročit jejich schopnosti – je nejlepší je tzv. zakotvit v co nejbezpečnější zóně. Zejména skupině méně zkušených kajakářů je třeba říct: „Držte se na tomhle místě, tak aby se vám neměnil úhel pohledu na támhleten maják nalevo a na ten černej útes vpravo“. (Pamatujete na náměry z článku navigace? – už se nám to začíná skládat, že jo?) Důvody jsou zřejmé, je lepší mít jednoho zachraňovaného, než celou skupinu. A teprve teď řešíš bezpečnost a tedy i záchranu postiženého.
  2. STRATEGIE ZÁCHRANNÉ AKCE: Podle mechanismu nehody si musím připravit strategii, jak reagovat na různé typy zranění, stádia hypotermie, nebo třeba míru poškození kajaku a ztráty materiálu. S tím bezprostředně souvisí znalost prostředků, kterými mohu situaci řešit (obsah lékárny, repair kitu, komunikační prostředky…) a znalosti a schopnosti vlastní, nebo skupiny (lékař, zdravotní sestra, kdo plynně hovoří anglicky…)

Toto čtyřúrovňové zhodnocení situace by nemělo trvat déle než deset – patnáct vteřin, nicméně se domnívám, že tato krátká úvodní časová ztráta se mnohonásobně zúročí v průběhu řešení nestandardní situace.