Je tady zase čas Vánoc a k Vánocům bezesporu patří pohádky. A vlastní pohádky měli pochopitelně i původní lidé v Grónsku. Ale jak už to tak bývá, stejně jako je pro „běžnou populaci“ kajakování velmi kuriózní sport, tak i Inuitské pohádky by si asi v televizi nikdo normální nepustil. A určitě ne na Vánoce.

Ale nezoufejte, i když grónské pohádky (pověsti a mýty) nezkouknete v bedně, pořád si je ještě můžete v klidu a teple domova přečíst, protože je podle vyprávění Inuitů sepsal Knud Rasmussen a do češtiny je přeložili Viola a Zdeněk Lyčkovi. Knížka vyšla v roce 1998 v nakladatelství Argo a geniálně ji ilustroval Martin Velíšek, ovšem s jednou malou výhradou – asi nikdy nic neslyšel o grónských pádlech. A já musím poznamenat, že v předvánočním čase, kdy se na nás všude valí nasládlé koledy a santaklausové, je tahle knížka milým osvěžením.

Tak neváhejte a skočte si pro ni do nejbližší knihovny.

Nejprve krátce o autorovi. Knud Rasmussen (1879-1933) byl po babičce Gróňan a hovořil inuitsky. Jeho grónské jméno znělo Kunuunnguaq (někdy také Kunuk). Narodil se v západogrónském Ilulissatu a když mu bylo dvanáct let, jeho rodina se odstěhovala do Dánska. Říká se o něm, že vyzařoval přirozenou autoritu a tak měl úspěchy nejen ve společnosti, ale i u dívek a žen, na rozdíl od učitelského sboru, který jej příliš vysoko necenil, což se neblaze projevilo na jeho vysvědčeních.

Z toho si Knud asi těžkou hlavu nedělal a už od mládí se chystal na polární výpravy – spal ve sněhu a koupal se v zamrzlém rybníce. A když dospěl, skutečně se několika výprav do Grónska se zúčastnil. Celý život bojoval za teritoriální integritu Grónska – a to jak proti USA, tak proti zájmům Norska. Nakonec pomohl vybojovat vítězství Dánska nad Norskem u mezinárodního soudu v Haagu v roce 1933. Od té doby Grónsko spadá pod Dánsko (otázka je, jestli to Inuitům nějak významně pomohlo…) Každopádně prý jej Inuité milovali a brali jej za svého ochránce. Za vše hovoří jeho asi nejslavnější věta: „Dejte mi psy a zimu – a zbytek si můžete nechat!“

Kdo si troufnete do Grónska podle téhle mapy?

A teď o knížce samotné – je rozdělena do několika kapitol. První je nazvaná „Chápání přírody“ a obsahuje pověsti o tom, jak vznikl svět, kdo a jak jej ovládá, a tím pádem i o spoustě zlých duchů. A jsme u toho, před čím jsem varoval v úvodu. Tohle nejsou pohádky k vánočnímu stromku, alespoň ne do normální rodiny. Jedna pověst se třeba jmenuje: „Nalikkatteeq – stará babice, která žije na cestě k Měsíci a tančí svým hostům, ale sežere jim plíce, jakmile se zasmějí.“ Už chápete?

Další oddíl je věnován zvířatům – a zase je to povedená cháska. Hemží se to tu krkavci, krevetami, které se oženily s inuitskými ženami, červy, kteří se nechávají ženami kojit a celé to panoptikum uzavírá „příliš chamtivá sova“. Ale abych nebyl nespravedlivý, jsou tu i příběhy o narvalech, medvědech a velrybách.

Kajak, umiak a Grónsko - to je ta pravá vánoční idyla pro seakajakáře!

Jakmile se prokoušete zvěří, čekají vás „Epické příběhy“ ("Sirotek Kaassassuk" a "Hlad") a pak jsou tu „Příběhy o setkání s cizími kmeny.“ Což jsou opět lahůdky vskutku vyvedené: „Nerrersuujuut aneb žraví skřeti," či povedená „Historka o muži, který vrtal své manželce do nohou." Další oddíl se už před ničím neschovává a je otevřeně nazván „Vyprávění o vraždách a pomstě.“ A na ně navazují „Podivné příběhy“ – tady bych zmínil třeba jasně antikoncepční pohádku: „Jak nemluvně snědlo své rodiče," či opravdu podivnou „O dvou mrtvých, kteří zvonili lidem v uších."

Zřejmě aby si čtenář trochu odpočinul, je vzápětí nasazena část poněkud klidnější – „Písně a popěvky." A tady mi to nedá a ocituji třeba krásnou písničku o Bělokurovi:

A to už jsme na konci knihy – následuje poslední oddíl „Zákony života, rčení a zlá znamení.“ Tady se dozvíte spoustu důležitých informací třebas o amuletech – krkavčí noha zašitá v oděvu přináší svému nositeli skromnost a i to, že se amulety dělaly i pro psy. Takže až budete chtít psa, který dobře štěká a zahání zlé duchy, přivažte mu na krk úlomek nádoby na moč. Té se totiž všichni zlí duchové bojí. A najdete tu i spoustu krásných přísloví:

• Když někdo nechá odejít hosty, aniž jim nabídl něco k jídlu, hosté se venku vznesou do vzduchu a zmizí.
• Kdo otevře starý hrob, rozpoutá bouři.
• Muž, který jí maso z tulení kostrče, se snadno převrhne v kajaku. Naopak chlapci, kteří jsou zvyklí spát na vysokých matracích, se tak snadno nepřevrhnou, protože se na těch matracích naučili držet rovnováhu.
• Když se někdo pustí do jídla, které už předtím odložil, nebo přijme zpět dárky, které někomu věnoval, narostou mu na zadku dlouhé chlupy.
• Ženy, které skrývají ošklivá tajemství, se na cestách vždy potýkají s protivětrem.
• Když si dva muži chtějí vyměnit kajaky, musí tak učinit na moři. Pokud se tak stane na souši, přetáhne jeden druhému lovnou zvěř.

A abyste tedy před těmi Vánocemi nepřišli alespoň o trochu vyprávění, opsal jsem vám tu jednu pohádku. Po dlouhém přemýšlení jsem vybral vyprávění docela klidné.

O dvou přátelích, kteří chtěli objet svět

Dva muži jednou dostali chuť objet svět, aby mohli ostatním vyprávět, jak vypadá.

Bylo to v dobách, kdy na světě žilo ještě mnoho lidí, a všechny země byly obydlené. Teď nás pořád ubývá. Neštěstí a nemoci sužují lidi. Vidíš, jak živořím. Nedokážu se postavit na nohy.

Ti dva, kteří se chtěli vydat na cestu, se právě oženili a neměli ještě děti. Z rohů pižmoně vyřezali každý svůj pohár, a pak se vydali každý opačným směrem, aby se jednou setkali. Jeli na saních a v létě zůstávali na jednom místě.

Trvalo dlouho, než svět objeli. Narodily se jim děti, oni sami zestárli a pak zestárly i jejich děti; nakonec už byli tak staří, že nemohli chodit, ale jejich děti je táhly dál.

Konečně se setkali, ale z jejich pohárů už zbyla jen ouška – tolikrát po cestě pili a otírali poháry o dno, když nabírali vodu.

„Svět je opravdu veliký,“ uznali, když se sešli.

Když vyrazili, byli mladí, teď z nich byli starci, které podpíraly jejich děti.

Ano – svět je veliký!

(Vyprávěl starý Qilerneq)

A já nakonec všem přeji, abyste v Novém roce měli nejen hodně štěstí, zdraví a nějaké to překvapení a i trochu protivenství na vodě, kvůli kterým tam přece jezdíme, ale také to, abyste z toho velkého světa viděli co největší kus!

Pinďa