Inuitská kartografie

Moje žena Pavla náhodou narazila na inuitské mapy. Jejich provedení mi téměř vyrazilo dech – byly vyřezány ze dřeva, prý se vešly do rukavic a řekl bych, že je to geniální řešení, zvlášť s přihlédnutím k faktu častých polárních nocí.

K tématu jsem dohledal zajímavý článek, ze kterého jsem vytáhl obrázky a popisy, protože jeden obrázek vydá za tisíc slov…

Výtah z časopisu „Popular Science“ – září 1933.

V textu k prvnímu obrázku je zhruba napsáno: „Eskimáci, kteří nikdy neviděli mapy, poskytli Kongresové knihovně první přesnou mapu ostrovů v zálivu Disko (západní pobřeží Grónska). Po podrobném průzkumu na saních a v kajaku, vyřezali reliéfní modely ostrovů z naplaveného dřeva. Modely pomalovali barvami, které ukazovaly jezera, bažiny a vegetaci. Mapy dokončili zašitím do tuleních kůží.“

Jak se ale Anně, autorce výše zmíněného článku – zdá, tvrzení, že Inuité nikdy neviděli mapy, není zcela správné. Možná nikdy neviděli mapy takové, jak je známe my, totiž papírové. Ale nejspíše používali mapy „dřevěné“.

Dřevěné mapy

V textu k téhle mapě, názorně ukazující spojitost dřevěných a papírových map se píše:

Kuniitovy tři dřevěné (stromové) mapy ukazují cestu ze Sermiligaaqu do Kangertittivatsiaqu. Mapa napravo ukazuje ostrovy podél pobřeží, mapa uprostřed ukazuje zemi (Grónsko) a čte se z jedné strany dokola na stranu druhou. Mapa vlevo ukazuje souostroví mezi fjordy Sermiligaaq a Kangertivartikajik.“ Čerpáno z „Topografisk Atlas Grønland“, vydaného Dánskou královskou kartografickou společností (Det Kongeglige Danske Geografiske Selskab), v roce 2000 (str. 171).

Vlevo ostrovy, pobřeží vpravo

Nakonec ještě detailní pohled na dvě z map. K nim Ann (na kterou jsem bohužel nedohledal kontakt), uvádí následující poznámky.

Tyhle mapy „objevil“ roku 1880 dánský badatel Gustav Holm, který podnikl expedici k Ammassaliku na východní pobřeží Grónska. Nejsem si jista, zda existovaly podobné mapy i pro západní pobřeží, i když vyřezané mapy představené v časopise Popular Science (první obrázek) jsou ze západního pobřeží.

Jsem okouzlena jejich myšlenkou – četly se „kolem dokola“ – na jedné straně směrem nahoru a na druhé straně zase dolů. Kdo by potřeboval růžici ukazující na sever? Tihle chlápci rozhodně ne. Perfektní využití prostoru, to musím brzy blíže prozkoumat.

Z jistých zdrojů (googlování) jsem vyčetla, že tyhle mapy nebyly určeny k tomu, aby byly čteny, ale spíše k cítěny. To se mi jeví jako dost praktické řešení pro cestování na kajaku, či ve člunu, velmi často v temnotě.

Pokud byste se chtěli dozvědět více, vše je pečlivě popsáno v knize The History of Cartography, Volume 2, Book 3: Cartography in the Traditional African, American, Arctic, Australian, and Pacific Societies. Krásné čtení na pláž, pro líné letní odpoledne.

A já mám prosbu – pokud byste o těchto mapách něco zajímavého zjistili, napište mi prosím. A kdybyste chtěli psát klasický dopis, nalepte mi na něj třebas takovouhle krásnou známku:

znamka

Allunaariaqattaarneq – Inuitská provazová gymnastika – I.

Allunaariaqattaarneq – Inuitská provazová gymnastika

Autor: Greg Stammer

Tento článek byl zveřejněn v květnu 2003 v časopise Seakayaker Magazine, (zde naleznete jeho anglickou verzi).

I would like to thank Greg Stammer for allowing me to translate his article into Czech.

 

“Cvičit inuitskou gymnastiku je užitečné po celý rok. Tyto techniky jsou vynikajícím cvičením pro posilování a protahování vašich svalů a šlach. Pokud se chcete stát dobrým kajakářem a dobře zvládat všechny eskymácké obraty, měli byste cvičit na provazech. Cvičení na provazech posílí a zohební vaše tělo.” Maligiaq Padilla, Greenland National Kayaking Championship

maligiaq_ropes2

Mnoho kajakářů pádlujících na mořských kajacích mají přinejmenším alespoň nepatrné ponětí o různých technikách inuiského eskymování, 30 celkem, které jsou předváděny na každoročním mistrovství Greenland National Kayaking Championship. I když je toto číslo velice působivé, existuje i soutěž “mimo vodu”, Allunaariaqattaarneq, která se skládá z více než dvounásobku manévrů, celkem 74 (zde nalezneš úlný seznam).

Allunaariaqattarneq, hry předváděné na provazek k harpunám (nebo také provazová gymnastika) jsou známé v celé arktické oblasti. Současná provazová gymnastika, tak jak je provozována na mistrovství v Grónsku, je mixem  technik z východního a západního Grónska.  Provazová gymnastika je prastarý inuitský způsob sportu, který požaduje a zároveň rozvíjí rovnováhu, sílu, pružnost, koordinaci a toleranci k bolesti. Cvičením zhrubnou a zhouževnatí ruce a umožní vám tak pádlovat dlouhé hodiny, aniž byste si způsobili puchýře. Mnoho cviků je extrémně silově náročných a bolestivých. Jejich cvičením si vytváříte psychickou a fyzickou houževnatost, vlastnosti, které jsou velice užitečné v životě lovce z kajaku.

Během soutěže musí soutěžící během 30 minut předvést co nejvíce ze 74 cviků. Soutěžící mají na každý cvik pouze jeden pokus, ale sami si určují pořadí cviků, tzn. mohou začít fyzicky náročnějšími cviky na začátku svého vystoupení.  Této disciplíně dominují menší, lehčí soutěžící. Mnoho statných, těžších závodníků v této disciplíně vůbec nesoutěží. Donedávna se této soutěže neúčastnil nikdo za zahraničních účastníků soutěže. V červenci 2002 jsem se soutěže zúčastnil poprvé jako “negrónský” já (Greg Stammer) za QajaQ USA a Ray O´Brien z Velké Británie. I když jsme oba vynaložili veškeré naše úsilí, které zanechalo po celém našem těle velké množství modřin, podařilo se nám sotva získat 30 bodů, což je minimum na to, aby byl náš pokus vůbec zaznamenán.

Ukažte mi provazy

Nastavení provazů na cvičení je možné na 2 úrovních, budu je označovat jako “nízké” a “vysoké” provazy. “Nízké” nastavení provazů se dělá pomocí 2 tyčí vzdálených od sebe max. 5 m (16,4 stop). Dva provazy jsou zavěšené na kůly vysoké 2 m (6,6 stop) nad zemí tak, aby aby vznikl průhyb max 1,4 m (4,6 stop) od země ke středu, když zatlačíme uprostřed provazů. Je velice důležité, aby střed průhybu nebyl níže, hrozilo by potom, že hlava nebo horní část těla cvičícího by se mohla zranit o zemi při provádení cviků. Na “vysoké” provazy se obvykle  tyče staví blíže k sobě, minimálně ale 3 m (6,6 stop) od sebe. Zavěšuje se 1 nebo 2 napnuté provazy do výšky 2 m. Optimální zavěšení provazu je takové, že na ně musíte dosáhnout při stoji na špičkách. Inuité původně používali provazy připevňované k harpunám vyrobené z tulení kůže a napínali je na naplavené dřevo. V současné době je při závodech používán kulatý provaz o tloušťce 10 – 15 mm. Viděl jsem, že při závodech používali jak pletený tak i “třípramenný”. I když pletený provaz je dražší, jeho hladký povrch je šetrnější k vašemu tělu. Pokud se vám podaří nalézt 2 stromy ve vhodné vzdálenosti, poměrně rychle připravíte místo na cvičení.

ropes_setup

Mnoho Inuitů začíná cvičit na provazech poměrně brzy, aby zvládli co nejvíce ze 74cviků. Jeden z nejznámějších cviků a pravděpodobně také cvik z něhož mohou kajakáři vytěžit co nejvíce se nazývá “qajaasaarneq”, v překladu znamenající “jako při eskimování kajaku”. Cvičí se tak, že se posadíte na nízko zavěšené provazy tak, abyste se mohli otočit kolem dokola jako na kajaku. Pravděpodobně zjistíte, že “eskimování” na provazech je mnohem obtížnější než eskimování na kajaku. Myslím si ale, že se tak naučíte nezávisle kontrolovat horní a dolní polovinu těla, získáte sílu a pružnost. Tyto výhody potom přidají na síle a eleganci při obratech na kajaku.

Trocha inspirace na začátek – Dubside předvádí provazovou gymnastiku

Tento článek bude mít několik dalších pokračování, ve kterých vám představím některé cviky. Zatím přemýšlejte o vhodném místě, kde si natáhnete provazy, jen co přijde jaro.

Žandula

Knížka, kterou prostě MUSÍTE mít

Když jsem začínal s mořským kajakem, přečetl jsem spoustu článků v časopisech a na webu, nakoupil mraky knížek a všude jsem pátral po dokonalých informacích, abych po několika letech postupně přišel na to, že by mi bývala stačila knížka jediná.

Ta ovšem tenkrát dostupná nebyla, protože vyšla až v létě 2014. Jde o knížku brněnského dobrodruha Jiřího „Jury“ Havla a jmenuje se Grónská setkání. Pokud si jí přečtete – a já pevně věřím, že ano – dozvíte se, že na vybavení vůbec nezáleží. Pokud máte touhu plout, nepotřebujete peníze, mapy ani dokonalé karbonové lodě. To jediné, co se počítá je opravdivé srdce.

Čeští kajakáři v Grónsku

A to trojice cestovatelů, o které knížka pojednává, bezpochyby má. Jak jinak by mohli čtyřikrát vyrazit do Grónska, z velké části za minulého režimu? Vybaveni gumovými rukavicemi, či loďáky z igelitových pytlů od cementu? Navíc v případě autora se zdravotními komplikacemi? Je to jasné, důležité je opravdu chtít a „jen prostě zůstat věrný ideálům svého mládí!“

Teď trochu faktů. Co vlastně Jura, Cimbura a Sápal, takto: Jiří Havel, Petr Skyba a František Cafourek v Grónsku podnikli? Tuto zemi zaslíbenou navštívili celkem čtyřikrát.V roce 1974 se tam zastavili jen na skok (byla to součást výpravy na Island) a prošli při ní ostrov Kulusuk.

Druhá cesta proběhla v roce 1976 a byla věnována lezení po horách.

Pro nás, seakajakáře, je nejdůležitější výprava třetí, z roku 1984. Pluli na vlastnoručně postavených turistických kajacích na divokou vodu (lodě se jmenovaly: Patlák, Fešák a Pohřebák). Mořské kajaky nepřipadaly do úvahy, protože tito výtečníci přepravovali lodě na trajekt do Kodaně na střeše mrňavého Trabanta.

Jejich trasa vedla z Narsarsuaqu a dopluli až za Tasiusaq a zpět. K tomu si přidali plavbu ze Sodre Stromfjordu do Holsteinsborgu (tedy Sisimiutu). Překonali tedy zhruba 400 kilometrů!!! Ještě jednou opakuji – dali 400 km na lodích na divokou vodu, v naprosto neznámém prostředí, bez peněz, bez pořádné výbavy, jen s troškou jídla, odvahou a kapkou štěstí! Myslím, že to je naprosto průkopnická záležitost a smekám před odvahou a odolností, které předvedli. Výkon je to veliký i z dnešních měřítek.

Výprava čtvrtá, z roku 1991, byla pěší a pánové překonali pěšky (a autor navíc o berlích) vzdálenost zhruba 200 km. Opět za poměrně složitých okolností.

Nechci vám vyprávět obsah knížky, radši si jí přečtěte. Je to báječné čtení, bude vás určitě bavit a garantuji vám, že na vašich výpravách po jejím přečtení asi omezíte nadávání na déšť a zimu, protože teprve v téhle knížce se dozvíte, co je to opravdová slota!

Knížku žádejte u dobrých knihkupců, tedy nejlépe v pražském HG Sportu. Pokud jste z daleka, jistě vám ji Stanďoch pošle na dobírku. (A pokud se vám knížka bude líbit, zkuste si někde v antikvariátu sehnat Islandská setkání, která také napsal Jura. Občas se na ni dá narazit.)

A pokud se chcete od Jury o Grónsku něco dozvědět už teď, můžete se podívat na jeho článek, který vyšel v časopise Lidé a země.

Obálka knihy

Technika tradičního pádlování (Björn Thomasson, 2014)

Nejkrásnější loď na světě, alespoň jak já to vidím, je Black Pearl od Björna Thomassona ze Švédska. Často si Björnovy webové stránky prohlížím, a protože Björn patří k vyznavačům tradičního pádlování, najdete na nich i pěkný přehled týkající se techniky pádlování.

Nedalo mi to a od Björna jsem získal svolení k překladu anglicky psané části.Tedy, ne že by mi nedal svolení přeložit i tu část, která je ve švédštině, ale tam se bohužel nechytám.

Björne – díky za povolení k překladu a publikaci!

 

Na úvod ještě malá poznámka k terminologii – aby bylo jasno, tak sousloví „tradiční pádlování“ používám pro pádlování grónským pádlem. No a všechna ta wing-pádla, europádla a další, která nejsou grónská, budu v tomto překladu označovat jako „běžná pádla“. Tím je nijak nehodnotím, jen se snažím o názornost. Díky za pochopení.

 

Úvod

Tradiční pádlování je trochu jiný přístup k pádlování. Úzký list pádla totiž vyžaduje propracovanější techniku. Proto byste měli být skvělí kajakáři, abyste z grónského pádla dostali maximum. Laik, který bude pádlovat s běžným pádlem, může ztrácet spoustu energie turbulencí, vířením vody, prostě nesprávným záběrem a přesto nakonec do cíle většinou dojede. Může eskimovat, či vylehávat do boku s listem nesprávně natočeným vůči hladině a stejně nakonec loď zvedne. Když všechno selže, zachrání ho prostě velká plocha listu a odpor, který vyvolává. Přechod na úzký list tradičního pádla znamená, že si musíte být vědomi rozdílu mezi dobrým a špatným záběrem a také musíte mít sílu zlepšovat špatné návyky – čímž nakonec budete získávat spoustu důležitých zkušeností a to povede obloukem zpět k tomu, že se z vás stanou lepší kajakáři.

Harmoničtější a citlivější motorika záběru. (Zdroj: Björn Thomasson)

V praxi je technika tradičního pádlování méně agresivní, více promyšlená a méně únavná. List se pohybuje v ladném oválu bez zrychlování a zastavování, je poháněn rovnoměrně a bez škubání. Kajak je poháněn rotačním pohybem celé vrchní části trupu. Paže a předloktí se pohybují po kratších drahách a hlavně nejsou zvedány tak vysoko – tím pádem zůstává kajakáři po desetitisících záběrů, na konci jeho běžného dne, zachováno větší množství energie. Tradiční pádlování není sérií naučených záběrů a manévrů, ale je to nepřetržitý plynulý pohyb a míchání rozdílných záběrů probíhá téměř bez povšimnutí a podvědomě.

 

Víceúčelový nástroj

Grónské pádlo je pravý opak high-tech nářadí, směle jej můžeme označovat jako „low-tech“ vybavení. A je to nástroj spíše univerzální, než jednoúčelový. Má velmi malý odpor vůči větru i vodě, je stále správně natočené vůči záběru, má ideální délku a přizpůsobuje se všem možným technikám a manévrům. Ale stejně jako u běžného pádla, se musí začátečník připravit na učení nového přístupu a napoprvé mu bude grónské pádlo připadat velmi neefektivní. Pokud nejste otevřeni učení a novým návykům, nic moc od grónského pádla nezískáte.

Je ale zajímavé, že tradiční technika je běžnému pádlování poměrně podobná. Takže můžete začít i tím, že si vyslechnete rady od úspěšných závodníků, nejlépe štrekařů. Pokud jejich techniku budete přizpůsobovat grónskému pádlu, tak dejte ruce o něco níže, používejte méně agresivní záběry a o kousek prodlužte vedení pádla vodou. Pokud máte nízkou palubu, tak přidejte ještě tlak koleny do paluby.

Začátečníci s touto technikou obvykle nemívají problémy – je to v podstatě jednoduché a přirozené. Ovšem ti, kdo s běžnými pádly umějí zacházet, se musejí nejprve odnaučit vypracovanou a sofistikovanou techniku, s těmito pádly spojenou.

 

Jak na to

Tenhle článek popisuje, jak chápu techniku pádlování s grónským pádlem já. Moje zkušenosti jsou založeny na textech Johna Heathe, Grega Stamera, Kampe Absalonsena a mnohých dalších, pozorování videí Maligiaqa Padilly a – samozřejmě na mnoha letech zkoušení a zlepšování.

Užší úchop

Úchop - porovnání tradičního a běžného pádla (zdroj: Björn Thomasson)
Úchop – porovnání tradičního a běžného pádla (zdroj: Björn Thomasson)

Úchop grónského pádla se volí zhruba na šířku ramen – je tedy výrazně užší, než u běžných pádel. Pokud držíte pádlo správně, pak máte ukazovák a palec na dříku pádla, zatímco zbylé čtyři prsty již leží na listu a kontrolují jeho hranu.

Uvolněné dlaně

Tažení – uvolněné prsty. (Zdroj: Björn Thomasson)
Tlačení – tlak je vyvíjen bříšky prstů, nikoli kořenem palce. (Zdroj: Björn Thomasson)

Grónské pádlo se drží poměrně volně. Samo si najde dráhu vodou, podobně jako křídlo vzduchem a nepotřebuje vedení silou. Horní ruka tlačí pádlo bříšky prstů, nikoli kořenem palce.

Ruka, která je níž, táhne za pádlo konečky prstů, aniž by byla dlaň sevřená. Obě ruce se drží tak, že je pádlo vedeno rovnoběžně s předloktím.

Nižší pozice pádla

Ve skutečnosti není grónské pádlo níž, než jsou pádla běžná, ale protože ruce jsou blíž k sobě, nedostanou se paže při záběru tak vysoko. S tím ještě souvisí geometrie záběru, kdy při běžném turistickém pádlování zabíráte v nízké, téměř vodorovné křivce s předloktím poblíž trupu. Ovšem pokud potřebujete hodně zrychlit, vedete záběr s pádlem téměř svislým.

Obecně mívá žerď sklon zhruba 45°, což by mělo znamenat, že horní ruka není výš, než ramena. Při pohledu od zádě to vypadá, jakoby si kajakář zlehka pinkal s míčem, který je někde před lemem kokpitu.

Geometrie záběru

Porovnání délky všech fází záběru. (Zdroj: Björn Thomasson)

Aktivní záběr je zhruba stejně dlouhý, jako u běžného pádla, ale je posunutý lehce směrem dozadu. Pádlo se noří do vody tak daleko u přídě, jako u běžného pádla, ale list se před záběrem nechává potopit. Pokud byste zabrali příliš brzy, sklouzne vám, stlačí vzduch a ztratíte nad ním kontrolu, což se projeví zavířením vody u špičky pádla.

Pokud je záběr správně proveden, pak se list potopí úplně potichu a cítíte, že je „pevně zasunuté“ do vody.

List vytahujte z vody ve chvíli, kdy máte ruku u boku – to je rozdíl, od běžného pádla, které by se z vody mělo vytahovat ve chvíli, kdy máte u boku list pádla.

Naklonění listu

Naklonění listu při jeho vedení vodou. (Zdroj: Björn Thomasson)

List se drží nakloněný směrem dopředu (horní hrana listu je o pár centimetrů víc vepředu, než spodní hrana). Tím se snižuje případné kývání listu (vibrace), zlepšuje se jeho vedení vodou a list se ve vodě snáze a jistěji pohybuje nahoru a dolů. Pokud list nakloníte správně, nevydává pádlo žádné zvuky a máte dojem, že pádlo ve vodě létá.

Nakloněné pádlo se ponoří rychle, i když ze začátku se budete cítit, jako kdyby vás pádlo převracelo. Po velmi krátké době tento překlápěcí efekt vymizí – trup rotuje kolem svislé osy umístěné před hrudníkem, čímž se tahle síla vyrovnává.

Na konci záběru, pokud zabíráte uvolněně, je list vytlačen z vody rychlostí lodě a hned je připraven k dalšímu záběru.

 

Pádlování tělem

Motorika záběru vychází především z rotace trupem (v oblasti pasu), zatímco ruce pohybují pádlem vertikálně. Paže jsou drženy poblíž trupu a pohyby nejsou příliš energické. Vhodný popis je „pádlování v krabici“ (tzn. pádlujete tak, jako byste v rukou drželi velkou krabici – obě paže stále stejně napnuté).

Zapomeňte na velké pohyby, které jsou spojovány s běžným pádlem. Těmi si nepomůžete k ničemu, kromě únavy. Všimněte si, že i u běžných pádel se někdy přechází k „nízkému pádlování“ a jejich uživatelé se více soustředí na pádlování trupem.

Podívejte se na záchrannou vestu – pohybuje se lehce ze strany na stranu? Pokud ano, jste pravděpodobně na dobré cestě.

Natažené ruce

Během záběru držte ruce víceméně stále natažené – při ponoření listu pod vodu co nejdále k přídi, během celého záběru, kvůli přenosu energie z těla do rukou, protože záběr není nikdy veden z rukou, ale vychází z rotace těla. Nechte během záběru list pádla sledovat příďovou vlnu. Pádlo vytahujte z vody v okamžiku, kdy potřebujete ruce ohnout – nikdy dřív, než dosáhnete v předloktích úhel 120°.

Nohy a kolena

Pokud pádlujete běžným pádlem, pak zabíráte nohama tak, že se opíráte o pedály. Sílu tedy vyvíjí chodidla. Pokud jedete na nízké tradiční lodi, s malým kokpitem, můžete využívat ještě jeden zdroj síly. Při tradičním pádlování se jeho účinnost zvyšuje zabíráním kolen proti palubě – něco jako když cvičíte lehy-sedy. Jde o významný zdroj energie.

Navíc v silném protivětru, když nalehnete na přední palubu, abyste snížili odpor větru, se pedály stávají neúčinnými. Pak jsou kolena jediným způsobem, jak získat pro pádlování potřebnou sílu.

Zvyšování frekvence a rychlosti

Na začátku pádlování frekvence záběrů roste, ale když se naučíte štíhlý list kvalitně ponořit, najdete ideální rytmus. Většinou je podobný tomu, jaký máte s běžným širokým pádlem.

Pak, abyste zvýšili rychlost, zvyšte frekvenci, nikoli délku záběru, či sílu přenášenou na pádlo.

Zpočátku vám bude činit potíže nezabírat větší silou, když potřebujete zrychlit, protože jsme všichni navyklí získávat rychlost výměnou za silnější záběr. Ale zkontrolujte si to s pomocí GPS – je to velmi malý přínos za hodně tvrdou práci. Ovšem drobné navýšení frekvence účinně navýší rychlost, bez větší námahy.

Těžce naložený kajak v silném protivětru je také vhodný kandidát na zvýšení frekvence – je to stejné, jako když jedete na kole do kopce a zařadíte pohodlnější převod. Zajímavé je, že těžce naložený kajak zrychlíte snadněji s grónským pádlem, než s pádlem běžným a tento rozdíl roste s nárůstem zátěže v kajaku.

Pádlování celým pádlem

Posouváním dlaní po pádle se v podstatě přizpůsobuje jeho délka potřebě zvýšení účinnosti. Grónské pádlo tam má vysoký stupeň variability. Tento „sliding  stroke“ (řekněme: přesouvací záběr) se dělá tak, že obě ruce uchopí žerď v polovině pádla. V okamžiku záběru pak jedna ruka sjede po pádle až k listu, k tomu, který je právě potápěn pod vodu. Tím pádem není třeba horní ruku tolik zvedat, na korekce kurzu lodě je vydáváno méně síly, přičemž se snižuje i odpor vzduchu. Posouvání rukou po pádle tedy není známkou začátečníka, jako je tomu třeba při eskimování, či otáčení lodě s běžnými pádly. Každý to tak dělá a co víc, grónské pádlo je k tomu určeno.

Tiché pádlování

Nejdůležitější rada je: pádlujte potichu. Tradiční styl je založen na efektivitě – snaze získat z každého záběru co nejvíc rychlosti a upluté vzdálenosti. Případné zvuky odebírají energii, která by měla být věnována pohybu lodě. Šetření energií znamená vyhýbat se tlačení vzduchu pod hladinu (cákáním a tvorbou turbulencí), vyhýbat se vynášení vody nad hladinu (hlasité cákání) a také vyhýbání se enormnímu tlaku na pádlo, který vede k jeho prokluzování ve vodě (tvorba turbulencí, projevující se škrábavému zvuku, který cítíte v pádle.)

Cvičte na klidné hladině a zaměřujte se na jednotlivé záběry. Zasuňte pádlo do vody, aniž by vydalo nějaký zvuk, zaberte potichu, ale silným záběrem a vytahujte list, aniž by za vámi cákala voda. Inuité dokonce po vytažení listu z vody milisekundu vyčkají, aby voda z listu odkápla, než list zvednou úplně.

Nakonec určitě najdete způsob, jak zabírat klidně, potichu, s patřičnou silou a pojedete působivou rychlostí, aniž byste se unavili. Japonci pro tento přístup mají vytvořen koncept „seijaku“ (tichá a klidná síla, bez přítomnosti hluku a vyrušování).

Celý článek najdete tady.

gronske_padlo

Grónské pádlo očima Inuity

Do rukou se mi dostala báječná knížka od H. C. Petersena, která se jmenuje Skinboats of Greenland. Doteď pro mě byla biblí úžasná knížka Kayaks of Greenland od Harveyho Goldena, to je ale spíše vědecká práce, ve které je pečlivě zaměřeno a zakresleno velké množství dochovaných kajaků. Oproti tomu Petersen, mluví z osobní zkušenosti, jeho dědeček na kajaku ještě lovil a tak jsou jeho poznámky hodně autentické. Navíc je to moje první knížka, kde se probírají i umiaky. Ale dneska nechci psát recenzi na knížku.

Protože se dlouhodobě věnujeme stavbě grónských (nebo lépe tradičních) pádel, rozhodl jsem se, že přeložím kapitolu věnovanou téhle fascinující součásti kajaku. Baví mě přemýšlet o tom, proč a jak bylo pádlo tvarované zrovna tak, jak bylo, proto mě tohle povídání opravdu zaujalo. A myslím, že tenhle text by mohl být užitečný i pro jiné. Takže tady ho máte.

Na okraj ještě poznamenávám, že jsem se do textu snažil zasahovat co nejméně, byť mi místy přijde trochu kostrbatý. A také nečekejte nějakou obvyklou strukturu (úvod-stať-závěr), přeci jen je to jen jedna kapitola poměrně rozsáhlé knihy.

IMG_0744
Harvey Golden a H.C. Petersen – základ knihovničky!

Pádlo významně odlišuje kajak od všech ostatních lodí. Obecně vzato se v Grónsku pádlo používá pro ipunneq veslování, anguarneq pádlování pádlem s jedním listem a paarneq, tedy pádlování oboustranným pádlem. Singlové pádlo bývá ke spatření spíše na jihu Aljašky, zatímco střídavé pádlování na obou bocích lodě oboustranným pádlem je běžné na severu Aljašky a v Grónsku.

V západním a východním Grónsku se oboustranné pádlo nazývá paatit (množné číslo), zatímco v Thule a okolí se vžilo označení pautik (což je duál, tedy podvojné číslo, něco jako v češtině ruce, nohy, uši atd.) Jednotné číslo paat se nepoužívá.

Pádlo neslouží jen k pohánění kajaku. Používá se ke stabilizaci, podobným způsobem, jako provazochodci používají dlouhou tyč. Pokud je moře klidné a kajakář ztratí pádlo, může se do bezpečí dostat pomocí harpuny, ale pokud je moře rozbouřené, je kajakář, který přijde o pádlo, ztracen. Mnoho nehod se bezpochyby přihodilo, protože někdo přišel o pádlo. Ptal jsem se lovců, zda někdy slyšeli o náhradním pádle, které by se mohlo použít, když lovec o pádlo přijde. Nikdo jej nepoužíval. Kajak měl prostě vždycky jen jedno pádlo.

Kajak bez pádla je ale k ničemu a tak asi nikoho nepřekvapí, že se jeho výběru věnuje velká péče. Preferuje se pochopitelně pevné a odolné dřevo, s rovnými lety bez suků. Jednoho zimního dne, když jsem byl ještě chlapec, se ztratil lovec z naší vesnice a nikdy už ho nikdo nenašel. Příští léto po moři připlavalo pádlo, tedy abych byl přesný, půlka pádla. Bylo vyrobeno z úplně obyčejného kusu sukaté borovice a zlomené bylo přímo v suku poblíž místa úchopu. Muž, který pádlo z vody vylovil, okamžitě poznal, že patřilo tomu v zimě ztracenému lovci a jen tiše řekl: „Toho jsem se obával.

I přesto, že postupem času se „dřevo na pádlo“ stalo běžným artiklem v mnoha obchodech po celém Grónsku, hodně lovců si pádla vyrábělo z naplaveného dřeva, označovaného pingeq. Tihle muži s nade vše cenili vlastní bezpečnost. Ne každému se ale naplavený pingeq  podařilo obstarat, takže dřevo z obchodu bylo poslední a jedinou možností. Tohle dřevo bylo načervenalé a pevné, ale mělo trochu moc řídká léta a nebývalo úplně bez suků. Lovci, kteří nebyli moc pečliví, nebo byli příliš chudí, prostě vyráběli svá pádla z téhle obyčejné borovice.

Kajakářské pádlo se skládá ze dvou listů a žerdi. Délka a tvar pádla se lišily podle místa, kde bylo pádlo vyrobeno.

Teď vám povím, jak postupoval muž jménem David Rosing, když stavěl svoje pádlo podle vzoru z oblasti Kangaamiut. Protože nemohl najít vhodný pingeq, zvolil běžné dřevo z obchodu. Podle místní tradice se délka pádla rovnala délce rozpažených kajakářových rukou, prodloužené ještě o délku jedné paže. To vysvětluje tvrzení, že se pádla stavěla podle velikosti kajakáře.

David nejprve pečlivě prohlédl fošnu, kterou si obstaral a sledoval při tom, jak jsou rostlá léta. Jejich směr určoval, jak bude pádlo vyříznuto. Rovina listů by totiž měla být kolmá na směr let. Pokud se vyrobí pádlo tak, že léta jsou rovnoběžně s listy, pak se povrch velmi rychle opotřebuje a na listu se udělají prohlubně, což vede k tomu, že pádlo nevede vodou čistě, je hlučnější a více z něj odkapává voda. Mohou se na něj chytat řasy a co je nejhorší, může se snáz zlomit. Ale David, stejně ostatní zkušení kajakáři, je na směr let velmi opatrný.

Pádlo musí být stavěno s tímto průběhem let. Řez A je veden koncovkou a řez B začátkem listu (viz také následující obrázek.)
Vyznačení obou řezů. Všimněte si tří výztuh listu, bráno od středu: vnitřní, vnější a koncová.

Za pomoci provázku začerněného sazemi si pak namaluje na všechny čtyři strany prkna podélnou osu a najde střed, ze kterého bude vynášet všechny potřebné rozměry. Nejprve si zakreslil rovnou část pádla, čili úchop. Ten je poměrně krátký, nějakých 25 cm. Přechod do listu je čistý, ale ne příliš prudký. Odsud se pádlo rozšiřuje k oběma svým koncům, které musí být přesně stejně vzdálené od středu, to aby nebyl jeden list delší, než druhý.

Úchop je oválný a pěkně sedne do dlaně. Davidovi vyhovuje rozměr ovality 4,5 cm x 3,5 cm. Delší osa ovality je kolmá na osu listu. To nejen zlepšuje ergonomii úchopu, ale také zvyšuje pevnost pádla, které je enormně namáháno tlakem vody působícím kolmo na listy.

Pak se pádlo nahrubo vyřízne, načež David ovalitu úchopu protáhne směrem ke koncům pádla. List je příčně vybrán v konkávní křivce směrem ke hranám (tj. pádlo má „hřbet“. Pozn VPJ). Materiál z vnitřní křivky se vybírá za pomocí nože s dlouhou rukojetí, jehož krátké ostří je prohnuto na jednu stranu.

Šířka listu na konci pádla je dána rozměry kajakářovy ruky. Odpovídá rozevřené ruce a měří se od úžlabí palce k rovině prostředních kloubů zbylých prstů. To Davidovi vychází kolem 8 cm. Ovšem pádlo vyrobí o 2 cm užší, protože chce hrany zpevnit kostěnou vložkou. U žerdě má list zhruba poloviční šířku.

Kostěné vložky existují v podstatě tři – koncové, vnější a vnitřní. (Prohlédněte si obrázek, který je o něco výš a rychle zjistíte, o co jde.)

Koncové vložky šířkou odpovídají šířce pádla. Jsou v podstatě čtvercové a mají tloušťku kolem 2 cm. Vyrábějí se z kostí velryb, ačkoli je obtížné tak velké kosti obstarat. Do kosti se vydlabe otvor, který odpovídá podlouhlému čepu na pádle. Ideální rozměry čepu jsou věcí zkušenosti. Příliš malý a tenký čep neudrží kostěnou výztuhu. Naopak pokud se udělá moc velký, kost se rozlomí. Vytvoření spoje je snadné. Skrz spoj se vyvrtají dva otvory a kost se přikolíkuje materiálem ze sobích parůžků.

Boční výztuhy listu jsou někdy kostěné, někdy z parohů a jsou poměrně tenké. Vnější výztuhy (=širší, které jsou u konce listu) jsou zhruba 1 cm široké a dosahují do poloviny listu. Většinou se připevňují kolíčky ze sobích parohů. Nejprve se přichytí šňůrkou a pak se v rozteči 2 cm vrtají otvory, skrz které jsou finálně přikolíkované.

Princip připojení výztuh (ilustrace z: H. Golden ; Kayaks of Greenland)

David vyrobil vnitřní výztuhy poloviční, než vnější. Jsou v prostoru mezi vnějšími výztuhami a místem úchopu. Vnější výztuhy chrání pádlo před ledem a vnitřní naopak před otěrem od kajakářových rukavic.

Nakonec je pádlo finálně dokončeno a vyladěno. Obě strany musejí být identické, s hotovým pádlem lze balancovat na jednom prstu. Nesmějí na něm být žádné ostré hrany. Vše je zakulaceno, aby voda nikde neodkapávala. Vnější hrany výztuh jsou zakulaceny, aby pádlo šlo vodou tak potichu, jak je to jen možné. Aerodynamický tvar zabraňuje vzniku nežádoucích zvuků, které  jsou způsobovány nepravidelnostmi tvaru.

Požadavek na nutnost absolutního vyvážení pádla ilustruje historka, kterou mi vyprávěla babička z tatínkovy strany. Můj tatínek, v mládí velmi dobrý lovec, byl jednoho dne na lovu. Přiblížil se ke kořisti a chystal se hodit harpunou. Zvedl levou rukou pádlo vodorovně před sebe, přesně tak, jak se to technicky správně dělá a pravou rukou odhodil harpunu. Jenže v okamžiku hodu se neočekávaně dotkl pravou rukou pádla a tuleně minul. To ho hodně překvapilo, protože to bylo poprvé, co se mu to stalo. Přitom měl tyto pohyby dávno pevně nacvičené. V následujících dnech se to celé několikrát opakovalo. Opět se dotkl pravou rukou pádla a zase se domů vrátil bez úlovku.

Tak si na břehu vzal do ruky pádlo a začal ho pečlivě zkoumat. Byl na něj tak navyklý, že jej vždycky držel naprosto stejně, čili vždy měl identický list vpravo. A teprve při bližším zkoumání objevil na levém listu drobné poškození, ve které tam někdo udělal a dutinu po chybějícím kousku dřeva vyplnil tulením klem. To způsobilo, že pravý list byl o něco lehčí a při držení ve stejném místě byl o něco výš. Proto otec ten kousek klu vyjmul a nahradil jej dřevěnou výplní. Pádlo bylo ihned vyváženo a dalšího dne už lov proběhl úspěšně.

Podél pobřeží Grónska se vyrábí mnoho typů pádel. To znamená, že například obvyklé délky pádel se výrazně liší. Také se odlišují délky žerdí. Někde se používají jen koncové výztuhy listů, někde zase jen vnější a koncové. Někde mají jen koncové výztuhy a na několika málo místech se nepoužívají žádné. To zejména tam, kde se kajaky používají jen v kraťounkém letním období. Některá pádla mají široké listy, ostatní jsou jen zakulaceny. Také mohou být, jako v Kangaamiutu vytvarovány tak, že jejich tvar připomíná list ze stromu.

IMG_0739
Grónská pádla.
A. Z vykopávek u Uummannaqu, nyní v Národním muzeu v Kodani.
B. pádlo Equaliku, 1600-1700 n.l..
C pádlo z Sermiarsuitu, z fjordu Uummannaqu.
D. dlouhé pádlo z Paamiutu.
E. pádlo z Kangaamiutu.

Nejkratší pádla se dělají kolem Qaqortoqu, kde není výjimkou pádlo 160-165 cm dlouhé. „To aby pádlo nekladlo odpor, když se pádluje proti silnému větru,“ takové bylo vysvětlení starých lovců ze středozápadního pobřeží, kde se velmi krátká pádla používala. V Disko Bay u Avannarliitu, kde fouká opravdu silný vítr, jsou pádla o poznání kratší, než v sousedících oblastech. A tak ve fjordu Uummannaq není neobvyklé najít pádla dlouhá přes 2 m. Jedno měřilo dokonce 230 cm.

Šířka úchopu se liší, v Kangaamiutu použil David pádlo s úchopem jen 25 cm, zatímco u delších pádel je úchop delší než šířka lodě.

Délka úchopu ovlivňuje techniku pádlování. Zatímco u delších úchopů drží kajakář pádlo stále stejně, u těch užších se místo, kde kajakář pádlo drží, průběžně mění. Říká se tomu illuartaarillune paarneq, pádlování s posouváním místa úchopu. Když kajakář dokončí záběr na pravoboku, posune levou ruku po pádle směrem ke středu, zatímco pádlo přesouvá z pravoboku na levobok. Během tohoto pohybu se na moment dostanou dlaně blízko k sobě. Pak se pravá ruka přesune směrem ke konci listu a kajakář zabere na levoboku. Pak se opět pravá ruka posune ke středu pádla, levá ke kraji a kajakář zabere vpravo.

Pádlo je hodně exponované. Musí provést kajak bouřemi, silnými proudy a odolat, i když se s ním proráží čerstvý led. Dědeček mi vždycky vyprávěl, jak kajakář potkává strašlivé výbušné vlny z Atlantiku, před kterými není úniku, a které nutí kajakáře k nekončícímu surfování. Kajak se v nich otočí kolmo na směr pohybu vln a pádlo se do vody zasune jen trochu. Paže bližší k vlně se drží u těla, zatímco ta druhá se dává od těla trochu dál. Když vlna kolem kajakáře proběhne, může cítit její lámající se vrchol, i zpětný tah vespod. Spodní protitah je výrazně silnější, než síla vlny na povrchu a pádlo se drží na rozhraní tak, aby nedošlo k převrácení lodě.

Vlnám se tedy odolává tak, že se jezdí kolmo na směr jejich pohybu. Pokud se jezdec převrátí, dostane se nahoru opět jen s pomocí pádla. Kajakář se chytí za jeden list a druhý zasune do vody směrem dozadu a zabere směrem dopředu, přičemž tlačí svrchu na vodu. (Tedy jde o zvednutí zezadu dopředu, pozn. VPJ)

Pokud je pro nějaké, třeba lovecké, úkony zapotřebí obou rukou, zachytí se pádlo pod šňůru, která vede svrchem přes masik (což je palubník před kokpitem, pozn. VPJ), takže pádlo je kolmo na osu lodě a sotva se dotýká hladiny. Funguje tedy jako boční stabilizátor lodě a zjednodušuje lovci jeho práci.

Ve východním Grónsku používají ještě jiný typ kratšího a užšího pádla, než v Grónsku západním. Jeho list plynule vybíhá z žerdě a další věc, které si každý hned všimne je to, že koncová výztuha je širší, než samotný konec listu. Koncovka není jako obvykle čtvercová, ale její šířka je asi dvojnásobek délky. Tohle pádlo se našlo při několika vykopávkách a také je u starých kajaků, které jsou v Anglii a Holandsku. Vypadá to, že bylo velmi vhodné při jízdách čerstvým ledem, protože tou koncovkou se bylo možno do ledu zaháknout.

Mnohem menší koncovky se používají také u moderních pádel na západním pobřeží. Nejsem si jist, jestli vznikly proto, že je nedostatek velkých kostí, nebo má jejich tvar nějaký praktický význam. Mluvil jsem se starými lovci z této oblasti, ale jen málo z nich tento tvar znalo osobně.

Vypráví se, že původní širší výztuhy měly také význam při převrácení lodě. Protože při zvedání lodě se pádlo vysouvalo, to znamená, že vnitřní ruka sjížděla dlaní až na konec listu, občas se v drsných podmínkách stávalo, že jste dlaní konec listu přejeli. Takže ta starší koncovka, která byla širší než list, sloužila jako doraz, abyste přesně věděli, jak pádlo při zvednutí držíte.

Zní to sice pravděpodobně, ale nemohu uvěřit tomu, že by byl tvar pádla uzpůsoben jen tomu, jak se použilo při zvedání převrácené lodě. Pravý důvod podle mě musel mít praktické využití při normálním používání.

Někteří lidé poukazují také na to, že starší tvar koncovky způsoboval větší odkapávání vody z listu a že takto osazená pádla nemohla být v žádném případě tak tichá, jako jsou teď. To mohlo vést k tomu, že se přestaly v západním Grónsku používat. Kdy vymizely, se přesně neví, ale zřejmě to bylo až po době Hanse Egeda (polovina 18. století).

Z vykopávek je známý ještě list, jehož list se od žerdi rozšiřoval směrem ke středu listu a pak se opět zužoval směrem ke konci. Ale tenhle tvar nebyl příliš rozšířen.

Odkapávací kroužky jsou v Grónsku také zaznamenány, ale nebyly příliš rozšířilené. V Uummannaqu se dělaly z provázku stočeného kolem listu poblíž místa úchopu. Podobné se našly i u Thule. Že by se někdy dělaly z kostí, či ze dřeva, mi není známo.

Řešení podobné kanadskému pádlu, tak jak je známo z Baffinova zálivu, kde je odkapávací kroužek součástí pádla, se používalo u Thule, ale nikde jinde. Dělá se to tak, že se malá část pádla trochu rozšíří a z obou stran se přidá žlábek.

Odkapávací kroužky.
A. pádlo z Thule s kroužky jaké používali imigranti z Kanady.
B. Dvojitě vázaný kroužek z kůže.
C. Kroužek vytvarovaný přímo na pádle, používaný v Baffinově zálivu v Kanadě.
D. jednoduchý kroužek z provazu.

Odkapávací kroužek má smysl jen u delších pádel, se kterými se pádluje bez posouvání dlaní. Proto nebyl používán jižněji od poloostrova Nuussuuaq.

Mnoho lidí se mě ptá, proč se nepoužívala pádla s natočenými listy. Proč nebyly natočeny tak, jak je to u moderních pádel, kde je natočení až 90°, když toto natočení značně sníží odpor pádla proti silnému větru. Zvlášť když přihlédneme k tomu, že jak jsem psal výše, v mnoha oblastech se používala krátká pádla právě kvůli snížení odporu proti větru. Inuité pro to měli mnoho důvodů. (Pozn. VPJ: Tradiční pádla s natočenými listy zaznamenána přeci jen byla. Jedno je zakresleno v knize John Brand : The Little Kayak Book, Part II.)

Zaprvé se pádlo využívalo jako stabilizátor, pokud byly zapotřebí obě ruce pro nějakou práci. To by pochopitelně při natočení jednoho listu do svislé polohy nefungovalo. Další dost důležitý důvod byl, že zvedání převrácené lodě s rovnoběžnými listy jde docela snadno. Při držení listu pootočeného o 90° by muselo být zápěstí ostře zalomené zpět, napínaly by se svaly v paži a to by snižovalo potřebnou pružnost v ruce a těle.

Kajakáři z Arktidy prostě dali přednost stabilizačnímu efektu a využití pádla při zvedání, před relativně vyšším odporem, který pádlo s rovnoběžnými listy vytváří.