Labe v Únoru

Někdy se to tak seběhne, najednou máte týden volno a pádlovací obsesivní poruchu, nový pádlo, no a samozřejmě kamarádi nemají čas, prašule na seriózní výjezd na moře nejsou. Tak co vám nakonec jinýho zbyde.  Uznávám, že to byl trochu pošahanej nápad, ale krásnej…

V sobotu ráno sedmnáctýho pokládám kajak do labský vody, kousek pod naším barákem u Mariánskýho mostu. Zamávám Karolíně a odpichuju to do proudu, kterej mě okamžitě začně unášet vstříc dálkám, dobrodružství a šílený kose. Za dvě hodinky jsem v Děčíně.

Počasí je takový nijaký, slunce se snaží probít ty mraky zvrchu, ale moc se mu to nedaří, teplota se potácí kolem nuly. Mocný proud otce řek a záběry mýho novýho pádla mě unáší skrz Labské pískovce, na březích se kolem mě mihnou přírodní i architektonické skvosty, Schmilka, Bad Schandau, Pirna a nakonec i Drážďany.

To už se šeří a tak někde vylézám na břeh a stavím stan a zalézám do peří. Díky proudu to dneska vydalo na nějakých sto kilásků. Na to už se bohužel následující dny nezmůžu a moje denní průměry se budou od teď pohybovat kolem pětasedmdesáti kilo za den.

Další den vklouznu do rutiny, uvařit, najíst, spakovat a vypadnout, na vodě jsem kolem půl deváté i přes problémy s vařičem, který se nějak bránil spolupráci. Moje strategie na vodě je pádlovat dvě hodinky, po cca 15kilometrech si udělat čurpauzu, napít se, kousnout do perníku na vaření a svištět dál. Celkem se to osvědčilo. V půlce dne proplouvám Míšní s hezkým hradem na skále a asi za další dvě hodiny městem Riese.

Proud se trošičku zpomaluje jak klesáme do rovin Vaterlandu, kolem se vznosná secese mění na robustní cihlovou renesanci a já musím víc a víc píchat, abych udržel nastavenej standard. Doplouvám na německý říční kilometr 120 a tady začínají buny – uměle postavené koncentrační hráze, které opět trochu zrychlí tok řeky a navíc za každou bunou je malá pláž a potenciální tábořiště. Po 76kilometrech usoudím, že toho dneska bylo dosti a jdu z vody, zimou se klepu tak, že se skoro nedokážu svlíknout z pádlovacích hadrů. Nakonec se zadaří, rozbiju tábor a dopřeju si i malej ohníček. Večer mi ještě zbyde trochu času, abych si pohrál se stávkujícím vařičem – nakonec se ukázalo, že byla ucpaná tryska zrníčkem písku snad ještě ze Skotska nebo Islandu – a čtečku ve spacáku než upadnu do komatu.

V noci se vyjasnilo a po ránu je to i v mým zimním péřovým spacáku docela znát. S ničím se moc nezdržuju a v půl deváté už sedím v kajaku. Největší problém byl rozlámat zmrzlý hydro přes koleno, abych se do bundy, šprajdy a neoprenů vůbec mohl nasoukat. Dnes mi přijde, že mi to pod zadkem teče nějak víc, ale při pohledu na hodinky a kilometrovníky na břehu to bude asi jen pocit. Kolem jedenácté se sluníčko dostane aspoň tak vysoko na oblohu, aby vytáhlo teplotu mírně nad nulu. Na řece míjím pár lodí a taky zakotvených přívozů. Jeden z nich mě parádně zavřel, asi ze „sportu“. Krajina kolem řeky se úplně změnila, teď je to rozlehlá plochá niva s řídkým porostem lužního lesa s oblými kopci v dálce na horizontu. Na stromech a u řeky v tomhle brzkém předjaří už posedávají rozmanité druhy ptáků, poznám husy, kachny, volavky, kormorány a mořské orly. Z vody jdu na říčním kilometru 210, kousek před Wittenbergem a TEN kostel mám na dohled. Rychle sfouknu všechny tábornické nutnosti a zakutám se se čtečkou do pelechu.

Ráno mám stan zvenčí ale i zevnitř pěkně obalenej jinovatkovou a když na sebe soukám bundu, vysype se mi za krk kýbl ledovejch krystalů.  Po ránu projedu Wittenbergem, bohužel centrum je dál od řeky a bezprostředně za ním vjíždím do ocelovýho města plnýho fabrik, komínů, chladičů, trubek a konstrukcí. Ale za chvíli to mám za sebou a vjíždím do biosferické rezervace, ze které, s výjimkou Dessau, nevyjedu 70 kilometrů. Celý den v podstatě píchám rozlehlým lužním lesem, vidím asi miliardu ptáků, ale taky jeleny a lišky. Ploučnice na steroidech. Po 75 kilometrech už toho mám plný brejle a jako na zavolanou narážím na upravené tábořiště, které si tu vybudovali vodní motoristi. Stůl, lavice, ohniště a místo na stan. Co si přát víc. Rozdělám oheň a trochu posuším mokré hábky a spacák,do kterého už jsem taky trochu vlhkosti nadejchal. Neobtěžuju se s vařičem, vařím na ohni a poměrně brzo zalézám do stanu.

Budí mě paprsky sluníčka vodorovně procházející lesem, ale na teploměru je -6 stupňů. Snídani jsem si uvařil taky na ohni a rychle se sbalil. Následoval otužovací moment při oblékání a honem se zahřát pádlováním. Ještě chvilku pluju lesem, ale pak vjíždím do industriálu a pomalu se blížím k Magdeburgu.

Do obličeje mi začal foukat ledovej vítr a moje cestovní rychlost trochu poklesla, tak o kilometřík, dva. Proplouvám magdeburskou peřejí, mihnu se pod železnou konstrukcí mostu, který je technickou památkou a jeden z mála, který přežil válku, a za chvíli už jsem z města venku. Míjím dva šífy ČSPL, obchodní přístav a podplouvám odbočku na středoněmecký kanál. Další zajímavé technické dílo, kde se velké lodě zdvihací vanou přesunou na umělý kanál směřující k Rýnu.

Pak se Labe rozlilo do placky a já pádloval dalších třicet kilometrů proti větru, k večeru už nějak melu z posledního, ale jako na vztek nemůžu najít vhodné místo na bivak, všude na březích je suché vysoké rákosí. Přidám ještě tři kilásky a nakonec se vysápu na břeh a bivakuju na pastvě. Snad mě v noci nerozšlapou stan krávy nebo ovce.

V noci se opět vyjasnilo a do rána byla solidní kůlna -8 stupňů, stan zevnitř pokrývá ledová glazura z toho, co jsem v noci vydejchal. Snídaňobalící akce probíhá za záře vycházejícího slunce, které ale bohužel dopoledne mizí v rozvíjející se oblačnosti. Pádluju doširoka roztaženou lužní krajinou, na řece jsou takový hejna vodních ptáků, že když se s kejháním zvednou, tak mi na desítky vteřin zakrejou výhled na Labe. Míjím podél řeky spoustu malých městeček s centry z cihlové německé renesance nebo staré větrné mlýny. Často moc pěkně zrekonstruované. Vítr se stočil na SV, míjím soutok Havoly a kousek od městečka Ruhstadt nacházím malou zátoku, tak akorát na stan.  Jdu z vody a bivak dělám za solidní chumelenice. Stavění stanu a vaření je docela velký utrpení, jsem zmrzlej jak sobí hovno, teplota jde pořád dolu. Chvilku to promýšlím, pak brnknu drahé manželce a domlouváme se, že mě zítra vyzvedne. Škoda, aspoň do Hamburku to bylo už jen dva dny pádlování, ale předpověď je v noci mínus dvacet, deset přes den a to už je trochu přes limit mého vybavení.

Poslední noc byla výživná, ale naštěstí jsem se už ráno nemusel soukat do ledového hydra. Karolína dorazila, kajak jsem hodil na střechu Obludy, ledovou kouli mého tábornického a pádlovacího vybavení dovnitř a za pár hodin jsme i s krátkým šlofíkem na parkáči byli doma.

Závěrečný result je následovný: Labe je príma, vůbec to není nuda a někdy na jaře nebo v brzkém podzimu bych si to s dámskou společností v pohodovějším tempu rád zopakoval.

Genuss am Fluss – řeka Regen

“Tak kam pojedem? Hurá, na Rügen!” “ Nee, na Regen!”  Minutu ticho. “A co to jako je?” No jak je Regensburg, tak do něj teče nějaká řeka ze Šumavy. Aha. Souhlas posádky poněkud postrádá vřelost, ale ne vždy nastane správná kombinace času, parťáků a kondice, takže letos do kajaků přibalíme pár kilo bílého zlata pro průběžné dosolování a vydáváme se na německou pošumavskou řeku Regen.

Nedělní idylka na Blaibacher See, není kam spěchat, a čelovky máte po ruce?

Putin se jmenuje Blaibacher See, když si Brčko jde ulevit do křoví, narazí na zarostlou cedulku s ikonkou kajakáře, která jasně poukazuje na to, že zas takovými průkopníky slepých uliček nejsme. Vybaveni podrobnou kilometráží, věnujeme prvních několik hodin jízdy podšumavskou krajinou rychlokurzu němčiny. Zjišťujeme, že mosty lze podjet, jen Brčkovi se příliš nelíbí zvuk, který vydávají superkarbonové kajaky při lehkém steinkontaktu. Ihned také vzniká nová variace na minimální verš: plast – slast, a od té doby jsem odsouzena se s plastovou Sviňuchou pouštět jakožto prospektor do větších akcí. I přes absenci moře je nálada ve družstvu dobrá, krkolomně se proplétáme mezi obřími kameny, rozházenými v řečišti jak spící hroši a kocháme se pohledem na vodní mlýny s funkčními koly, no kde bys to na moři sebral!

K(l)ein Steinkontakt

Postupně zjišťujeme, že zdejší správa vodního toku má velikou starost o posílení bicepsů u vodáků. Rybí přechody jsou na každém jezu, ale pro kajaky jsou sjízdné jen na jejich veliké menšině. Čímž se nám bleskově ujasňuje proč má jediná projíždějící kánoe s sebou kolajda. Nemáte-li kolečka, doporučuji vzít Pavlu s Brčkem, kteří si jako chudí učitelé zařídili na léto novou brigádu, expresní přenášení kajaků i s nákladem, zn. jakýkoliv terén. Leda teda, že by nám letos přidali, tak to už tam příští léto prý nebudou.

Pavla to levou rukou nadhodí a Brčko na malíčku položí. Radler vám dává sílu.
Rybí a výjimčně i kajakářský přechod.

Vemte silniční most, překřižte ho železnicí a vysokým vedením a dostanete přesně místo, kde se nachází kánoistický klub v Chamu a zároveň tábořiště pro projíždějící vodáky. K našemu překvapení jsou zde kromě nás ještě dvě další lodě a zázemí je nakonec velmi příjemné, jen ke kolajdům přibalte ještě ušní ucpávky.

Před Chamem asi ve stejný čas jako před Mělníkem, jen trochu tepleji.

Za našeho průjezdu panuje zřejmě nízký stav vody, a tak řeka připomíná něco mezi Berounkou a Vltavou mínus milion ožralů. Druhý den je krajina fádní a polnatá, je tedy na čase vylepšit výlet návštěvou nějakého toho hübsche Kleinstadt. Kombinace pobytu v restauračním zařízení a na prudkém slunci vede ke vzniku nového kajakářkého pokynu: kule vů, kule vů, jedná se o vychýlení lodi z jízdní dráhy levým směrem. Dále je zjištěno, že mrkev neplave, čímž fyzik výpravy přichází o svačinu, a zároveň je experimentálně ověřeno, že mořská poobědová demence se dostavuje i na vodě neslané. Tábořiště naplánované na druhou noc dostojí svému jménu idyllische Imhof. V zákrutě najdeme statek s hospodou, dvě týpí a všechny naše spolucestující, t.j. čtyři stany, poté co jsme dva postavili.

Idyllische Imhof

Až třetí den nám dochází, že se nějakým přílišným oblékáním v tomto skvěle letním počasí skutečně nemusíme zabývat. K dokonalosti dotahuje Brčko, který redukoval svůj oděv pouze na šprajdu. Bohužel tím odstrašil naše jediné přátele z řeky, amišskou rodinnu na společném výletě.

Údolí třetího dne poskytuje mnohem pěknější skalky a lesy, prostě jak píší schwer romantik. Bohužel ale musíme brzy odstranit tu část romantik. Přenášení je tolik, že už je ani nepočítáme, bereme to jednou náhonem vypnuté elektrárny, jednou přes zídku, dvakrát křovím. Před smrtí úpalem a vysílením nás naštěstí zachraňuje Biergarten, matikáři si sedají pod hyperbolu, já normálně pod pergolu a už to syčí. Nezasyčelo toho zas tolik, přesto se mi zdá, že na wc zde mají toaletní papír s duhou a jednorožci? Dochází nám, že na počet a kvalitu historek bude tahle trapná řeka počinem století.

Stripkajakář na výletě mezi hrochy.

Tábořiště v ohrádce na městském koupališti se nám pro přelidněnost vůbec nelíbí, trochu se tedy hecneme a po třetí ze třech nocí zase zatmíme cestou k místu zvanému Mariahof. Místo je to kouzelné, bohužel hospoda loni zavřela a tábořiště tak není úplně funkční. Proti našemu pobytu pod obří vrbou mlátičkou ale očividně nikdo nic nemá, a tak můžem zahájit oslavu poslední noci letošních prázdnin (třetí v řadě).

Pod vrbou mlátičkou, snad nebude v noci bouřka.

Stále ve stripkajakářském oděvu a pod neúprosnými paprsky slunce zahajujeme čtvrtý den tohoto osamělého říčního putování. Jelikož řece už mnoho kilometrů nezbývá uchylujeme se k téměř konstantní Obst/Gemüsse Pause (na tomto výletě už jsme zažili Karotenpause, Apfelpause a Birnepause, z čehož pouze karotka neplave). Ostatní jídlo už došlo, se slzou v oku vzpomeneme na svačinářky z GK, které by takovouto situaci určitě nedopustily.

Hledej žabu.

Zvláštním, ale určitě napodobeníhodným nám připadá místní zvyk mít v každém malém městečku říční koupaliště, prostě kus louky, kde se může každý slunit, grilovat, bavit a většinou i tábořit, za kterýmžto účelem bývají plácky vybaveny ohništěm a nějakou formou sociálního zařízení. Čtvrté nocoviště je také říčním koupalištěm v obci Ramspau, která kromě kostela a zámečku nabízí na říčním koupališti také bufet. Tetovaný řídící se na nás nejdříve zlobí, ale u třetího piva i jeho srdce změkne. Pavla, která tvrdí, že neumí německy, se vrací s další objednávkou s tím, že jí položil záhadnou otázku Drei oder Sex?

Moře to není, ale jisté kouzlo to má.

Počet projíždějících vodáků o víkendu značně stoupl, v Ramspau už nás bylo sedm stanů. Ostatní se vydali očividně na jednodenní koupací výlet v obrovských kanadských kánoích. Počet osazenstva kanoe není nikdy menší než tři, sem tam jich jede i pět a k tomu domácí mazlíčci. Naše lodě v této společnosti vzbuzují nečekaný údiv a máme tak šanci procvičit si němčinu a nasát něco toho bavorského Genuss am Fluss.

Krásně čistá řeka celých 107 km láká ke koupání.

Chceme se vyhnout vyloďování v centru Regensburgu, což by se mohlo zdařit, když na kilometráži spatříme svatou trojkombinaci značky pro říční koupaliště, příborů a mašinky. Brčko je i s klíčky od auta vysazen co nejblíže symbolu mašinky a začíná tak jeho hladové putování malými železničními tratěmi, zatímco s Pavlou trávíme odpoledne na pláži s asi dvaceti docela černými mladými černochy. Kromě jídla nám došly také peníze, vaříme tedy z posledního kuskus s cibulí a gumovými delfínky. A tak končí už opravdu poslední učitelský výlet letošních prázdnin, s krajně nepravděpodobnou destinací, kterou ale můžeme rozhodně doporučit, akorát příště bychom si možná vzali kánoi, a kolajda, a také nějaké jídlo.

Regen (Blaibacher See – Regensburg 107 km)

Blaibacher See – Cham   22km

Cham – Imhof    29 km

Imhof – Marienthal 27 km

Marienthal – Ramspau 10 km

Ramspau – Regenstauf 6 km.  Z Regenstaufu lze pokračovat ještě 14 km do Regensburgu

Tábořiště

Cham – kanoistický klub – ne příliš hezké tábořiště v hezkém městě, dobré zázemí

Roding – říční koupaliště, pěkný plácek na okraji ještě hezčího městečka

Imhof – idylické místo v údolí, hospoda – statek

Reichenbach – říční koupaliště, kde lze tábořit

Nittenau – Ohrádka na městském koupališti, stísněné, hlučné, nezaujalo.

Marienthal – krásný plácek naproti zřícenině, hospoda a tábořiště zavřené, už není v provozu. Proti táboření nikdo nic neměl.

Ramspau – civilizované říční tábořiště naproti městečku, bufet.

Za táboření se platí levný peníz, moc míst vhodných na divoké táboření jsme kolem řeky neviděli.

Logistika

Putin – Blaibacher See

Putout – Regenstauf. Odsud lze vlakem s přestupem ve Schwandorfu a Chamu dojet zpět do Blaibachu.

Kdo s námi putoval

Amišská rodina, do té doby než došlo na stripkayaking.
Plavidla všeho druhu.
A jediný spřátelený seakayak.

Praha – Mělník 2017

Dvanáctý ročník proběhnul a já dumám nad tím, co napsat o akci, kterou si užije každý asi trochu jinak, v závislosti na tom, kdy do děje vstoupí. Zda ráno těsně před startem nebo už večer předem při mohutném večírku. Dále podle toho s jakými lidmi se v průběhu dlouhého dne na vodě potká či nepotká. A v neposlední řadě záleží i na tom, v jaké je aktuální kajakářské kondici.

Hlavní scénář je sice vždycky stejný: Mejdánek, pak krátká noc, ráno Staňdochův brífing a nasedání do lodí, pětačtyřicet kilometrů pádlovaných, tři jezy zdýmané a jeden přenášený, podvečerní doplutí, vylámání zmrzlých a ztuhlých těl z kajaků, naložení lodí a rozjezd do domovů.

Ale nejdůležitější jsou právě ty věci okolo. A tak jsem rád, že jsem mohl potkat lidi, se kterými se vídám jen párkrát do roka. Zástupce Grónského Klubu, Moravské sekce, Chomutováky, Pražáky, Jizerskou buňku a další. Taky vyslechnout vtípky, řečičky, drby a plány na příští sezóny. Teď už tedy vím, jaký je rozdíl mezi městy Honolulu a Karakas, jak to má Freya s Pipinkou a kdo byli ti plaváčci loni pod Vraňanským jezem.

Vážení zúčastnění, bylo mi potěšením. A vy co jste nebyli letos…. Budťe příště.

Stanďochův brífing
Lodě na vodu….
….a tradá do Mělníka.

Všechny fotky  Karolína Sněhová Vločka

Splutí polské Drawy

Jirka Staněk by se s vámi rád podělil o krásnou polskou řeku Drawu, kterou sjeli na mořském deblu. Jirka by ji v budoucnu chtěl sjet i na singlu.

Splutí polské řeky Drawy jsem pořád oddaloval, až jsme se konečně v šesti na ni vypravili. Leccos jsem si o ní přečetl a vysnil a ten sen se mi teď vyplnil. Řeka je vyjímečně krásná, čistá, hodná a s nádhernou krajinou kolem. Dalo se však tušit náročnější terén a volba lodí se nám vyplatila. Jel jeden  mořský deblkajak  a dvě laminátové kanoe.

Drawa

Řeka se sjízdností rozděluje na více částí. Vrchní úsek jsme nechali na příště, začali jsme v Prostynija na 84. říčním kilometru v části s pomalu tekoucí meandrovou vodou, jezerními přejezdy v Drawně a průjezdem Drawskou chráněnou krajinou / Drawlenski Park Narodowy/. Do této části DPN se musí koupit místenka  na splutí a zaplatit nocleh ve vytipovaném kempu. Přespání v Drawně jsme první noc „přečkali“ v autokempu, který jsme rádi vyměnili druhý večer za poskytnutí místa na klidné přespání v půjčovně lodí (http://www.kajaki.com.pl/) na trávníku na břehu jezera s WC i teplou sprchou. Majitel nám zajistil dřevo na oheň a také mimo jiné poradil, jak se zachovat při vyprodání místenek. Absolvovali jsme třídenní sjezd do obce Krzyz /2,4. ř. km/.

Začátek

První den, jen tak nalehko, do Drawna, druhý den první půlku DPN,  na pohodových 19 km, do tábořiště Bogdanka nebo Sitnica. Řeka však v tomto úseku je technicky velmi náročná a pohoda se postupně měnila na sportovní výkon. V korytě řeky je mnoho napadaných stromů a mezi nimi lidé na lodi, jež zhola o řízení  ve dvou neměli ani páru. Proud nebyl zas tak nebezpečný, ale malá chybička v řízení, které bylo potřeba neustále po celý den, si průběžně nešťastníkům odebírala zatopené lodě. Naše parta ostřílených vodáků se sice jako jedna z mála nekoupala, ale měli jsme po celodenním sjetí tohoto úseku celkem dost. Výstižné bylo provolání jednoho postaršího Poláka -„to je strategija!“.

Vjezd do DNP

Další den a druhá část DPN do Krzyza byla už poměrně pohodová, řeka meandruje v lese, překážek tam již bylo znatelně méně a byla úplně, jak z té mé vysněné Drawy.

Některý úsek se dá jet i po suchu
Doporučení příštím vodákům:  vhodné lodě jsou buď přímo z mnoha  půjčoven kolem, které si je také sváží nazpět. Důležité jsou  lodě tuhé, které dokáží zdolat kmeny pod hladinou i na ní. Nelze sjet úsek DPN na nafukovací lodi, ta je pro Drawu nevhodná!  Vhodnější je otevřená loď pro rychlé nenadálé opuštění posádky, se špricdekou si musí být jezdci hodně jisti svými zkušenostmi. Drawa je krásná, vodácky vyhlášená a v sobotu a neděli celkem zahlcená, ve všední den si ji více užijete.

Chvilka, kdy se dá vytáhnout foťák

A za světla domů čili Praha – Mělník poosmé (VPJ, 2014)

Klasik by zřejmě řekl, že roku 2014 proběhl ročník, kdy vše běželo jako po drátkách a soukolí organizace se otáčelo hladce jako dobře namazaný stroj. K osmému ročníku akce s nejdelší seakayakářskou tradicí v Čechách i na Moravě, nemůže mít nikdo, ani tu sebemenší připomínku.
Na úvod nachystal pořadatel Stanďoch v areálu HG Sportu ohromný párty stan. Ku cti ostrých mořských vlků sice příliš nepřidával fakt, že stan byl vytápěný. Ale na druhou stranu jim alespoň nezhoršoval chronický revmatismus, kterým kromě bolavých zad, téměř všichni trpíme.

Ach ta kalná trójská rána (Foto: Stanďoch)

A párty stan dostál svému jménu – večírek byl výtečný. Za hudebního doprovodu hudební skupiny Vodáci Napajedla se všichni postupně propracovávali až k anoncované půlnoci, na kterou Stanďoch slíbil, že dodá překvapení – celou párty ukončí. Kupodivu i to se mu víceméně, s přivřeným okem, povedlo. Jedinou skvrnou na klidném průběhu večírku tak byla parta vykutálenců z Grónského klubu, kteří celé podujatie využili ke svým nízkým cílům a uspořádali dražbu první české seakajakářské knižní příručky.

Komora Roztoky (Foto: Stanďoch)

Ano, je tomu skutečně tak – v Čechách vyšla první publikace, věnující se výhradně seakayakingu. Potíží je, že tato příručka se jmenuje: „100 důvodů proč nejet z Prahy do Mělníka,“ a tak de facto neporadí čtenáři, jak na mořském kajaku jezdit, nýbrž jak se ježdění vyhnout. Ale i tak je to revoluční počin a všech jednadvacet majitelů výtisků prvního vydání má nyní v rukou skvost netušené historické hodnoty.

Roztoky ještě jednou – v obležení Necek (Foto: Stanďoch)

Nejtěžším okamžikem jízdy do Mělníka bývá kalné ráno, ale díky Stanďochovu obětavému přístupu, jsme ulehli zavčasu a tak ani to vstávání nebylo tak strašné, proto jsme již kolem půl osmé vypluli na řeku, zahalenou jako vždy do oparu mlhy a mračen. Už zhruba od třetího ročníku je totiž tato jízda zárukou stabilního – ovšem značně hnusného – počasí.

Z lodí, čeládko líná! Bude se přenášet! (Foto: Stanďoch)

Nikomu to však nevadilo, protože nevídaným způsobem fungoval průjezd komorami. Na nikoho se nečekalo, již z dálky svítila všude zelená a tak jsme trasou projeli jako rozpálený nůž máslem. Nebo tak nějak. Z toho vyplývá, že jsme cíle dosáhli ve velmi krátkém čase – kolem půl čtvrté, tedy ještě za světla už byl na břehu i hlavní peloton.

Mělník na dohled – na tenhle pohled se těšíme celý den. (Foto: Stanďoch)

To znamená, že téměř všech 75 lodí (z toho 8 deblů) bylo naloženo bez svitu čelovek a díky dokončeným stavebním úpravám mělnického nábřeží, i bez brodění se po kolena v bahně. Pokud máme správné údaje, tak nedojely jen dva debly, které uhynuly u Kralup. Jejich předčasného opuštění řeky nebylo moc litováno – na vleku hlavního pořadatele pro ně stejně nebylo místo :-).

Důkaz o tom, že v roce 2014 jsme přepsali historii – máme naloženo za světla! (Foto: Stanďoch)

Jediným problémem tedy je, že autor tohoto článku, který celý minulý rok sbíral důvody, proč na tuhle přitroublou akci nejet, zjistil, že to bylo tak v pohodě, že by byla škoda zůstat napřesrok doma. Takže sedmnáctého zase v Tróji u kanálu!