Prvomájové Chorvatsko – Murter/Pašman

Jarní pádlování většinou směřujeme na jih, za teplem. I když do poslední chvíle sledujeme počasí, jestli náhodou nebude v Chorvatsku zima a nebylo by lepší jet na sever na Balt. Letošní předpověď byla vysloveně letní, teplo ve dne i v noci a minimální vítr. Tak jsme naložili 8 kajaků na vlek a naskákali do Fordu Transit. Čím víc řidičů, tím víc zastávek, ale nakonec jsme i po hodinovém čekání na hranicích Rakousko/Slovinsko v ranních hodinách dorazili na místo.

Na Murteru už jsme byli a tak jsme věděli, kde je pěkné místo k parkování a vyplutí. Protože hlásili první dva dny jižní vítr a pak otočka na severní, rozhodli jsme se vyrazit tentokrát na sever a prozkoumat ostrov Pašman.

Vyrážíme (Foto: Jiří Králík)


Zamířili jsme neomylně ke krásné písečné pláži na ostrově Vrgáda. Tento ostrov je obydlen již od 10. století a i když se o tom nikde nepíše, zdejší lidé, kteří zde žili více méně v izolaci, vypadají všichni stejně. Moře bylo již teplé a tak koupáním a vyhříváním jsme tam strávili pár hodin.

I Chorvatsko má písečnou pláž (Foto: Jiří Králík)


Na ostrově Pašman jsme začali hledat místo na přespání. Podle mapy to vypadalo na spoustu pěkných zátok, ale ve výsledku to byly buď nepřístupné břehy, nebo obydlené oblasti. A tak jsme museli vzít za vděk molem a malou nedostavěnou, nebo už zase zchátralou, chajdou s terasou na ostrově Košara.

Foto: Zdeněk Dušátko

 

Počasí bylo opravdu dokonalé, jen mohlo trochu víc foukat, abychom si připadali víc jako u moře a nebylo na kajaku takové horko. Dopoledne jsme prozkoumávali zákoutí západního pobřeží ostrova Pašman a v zátoce Soline našli nenápadnou hospůdku jménem Konoba Kiss. Nejdřív jsme dali Karlovačko a pak si objednali pro všechny pražmu na žaru. A  prý, že to bude se vším všudy. Po loňské zkušenosti z ostrova Lošinj, jsme se opatrně tázali na cenu, ale paní nás přesvědčila, že 150,- kun za vše na osobu. Musím říct, že tak dobré jídlo jsem v Chorvatsku ještě neměla! Jako předkrm byly olivy se šunkou a chlebem, pak následoval česnek v olivovém oleji s toustem. Vrcholem byla čerstvá grilovaná ryba se salátem a brambory. A na závěr každý dostal dvě palačinky. Vše jsme vydatně prolévali domácí travaricou. Opravdu to stálo za to! Takže jsme se pak jen přesunuli na nejbližší oblázkovou pláž a chytali jsme lelky a bronz. Kdyby tam jen všude nejezdili ty katamarány a skútry a nerušili naši siestu!

Ribi na žáru. (Foto: Indián)

Tentokrát jsme s hledáním místa na přespání neotáleli a začali pečlivě hledat pěkné, ničím nerušené místečko. Času bylo dost a tak na nás na konci dne čekala krásná zátoka s olivovým hájem a dvěma zrovna opuštěnými domy. Posekaná tráva jen podtrhovala celkový dojem a úplněk to vše krásně dokreslil.

Došlo i na nácvik záchrany. (Foto: Zdeněk Dušátko)

 Ráno byl čas otočit kajaky směr jih a začít se přibližovat k autu. Trochu jsme si to chtěli zpestřit a tak jsme zamířili k ostrovu Sit a mezi ostrůvky přeskákali zpět na Vrgádu, kde jsme strávili poslední noc. Začalo foukat a dle předpovědi se vítr otočil a tak jsme měli krásné zadoboční vlny a vítr. Vyzkoušeli jsme si i záchranu a eskimáky s naloženou lodí.

Eroze + gravitace = levitace? (Foto: Libor Peška)

Byly to krásné čtyři dny. Žízní ani hladem jsme netrpěli. Zazpívali jsme si a probrali veledůležitá témata a nakonec po Murterský zmrzlině vyrazili domů. Oproti loňsku byl teplejší vzduch i moře, ale i více plachetnic a motoráků.

Ahoj příště

     

JERSEY – RÁJ UPROSTŘED KANÁLU (LA MANCHE)

JERSEY – RÁJ UPROSTŘED KANÁLU (LA MANCHE)

Napsal: Michal Maděra

Jersey, největší a nejjižnější ostrov Normanských ostrovů (Channel Islands), leží v Lamanšském průlivu blízko francouzského pobřeží. I kdyby jeden nepádloval, tak stojí za to navštívit už jen pro jeho bohatou historii protkanou staletími konfliktů mezi Británií a Francií. Například na opevnění různého stáří, naposledy německého z II. světové války, lze narazit na každém kroku.

Ovšem pro mořského kajakáře toho má Jersey nachystáno mnohem víc. Nejenom že se jedná o místo s druhým největším přílivem na světě, rozdíl mezi přílivem a odlivem je až 12 metrů, ale díky své poloze na okraji Atlantiku dostává poctivý příděl dlouhých oceánských vln (swell). Průzračně modrá voda a rozmanité žulové pobřeží dotváří vše potřebné pro pocit kajakářského ráje.

Náš klub už osm let pravidelně, každé jaro, Jersey navštěvuje. Díky pohostinnosti místního klubu jde vždy o víkend plný jídla, pití, zábavy, a hlavně pádlování.

Letošní výběr víkendu připadl na konec velikonočních prázdnin, což nám umožnilo si tentokrát návštěvu Jersey o celý týden protáhnout. Zatímco většina našich klubových členů přilétala v pátek večer po práci, my jsme vyrazili trajektem už o týden dříve. Čekal nás celý týden pádlování.

Prvním místem, kam jsme tentokrát zamířili, bylo severní pobřeží. Jeho střed je lemován skalami protkanými řadou mořských jeskyň. Díky velkému přílivu se vše rychle mění. Jeskyně, která byla vysoko nad vodou, je během hodiny plná vody, zatímco jiná, kterou se ještě dalo projet, se změnila v ‘blowhole’ s ohromnými gejzíry vody vystřelujícími k obloze. Tento kousek pobřeží na východ od Greve d’Lecq je mým oblíbeným, za klidného dne se dá z kajaku prozkoumat každý kámen či škvíra ve skále, když však přijde z oceánu swell, moře ožije a promění se v jedno velké hřiště.

Tentokrát jsme měli na počasí štěstí, celý týden téměř nefoukalo a z Atlantiku přicházely dlouhé pravidelné vlny, pozůstatek vzdálených bouří. Hned první den jsme měli možnost si vyzkoušet jak jsme na tom s ovládáním kajaku. Surfování mezi skalami a přes kamenné prahy patří k tomu nejlepšímu, ale i technicky nejnáročnějšímu, co se dá v seakajaku dělat. Ostrá žula je přísný soudce, a tak nějaký ten šrám utržilo nejen naše ego, ale i lodě. Večerní lepení jen podtrhovalo intenzitu zážitků z prvního dne.

Ecrehous, každý kajakář musí aspoň jednou na Ecrehous. Tedy aspoň každý, který navštíví Jersey. Pět námořních mil na severovýchod od pobřeží Jersey, a napůl cesty do Francie, se v moři nachází pás skal. Jeho poloha jej částečně chrání od nejhorších mořských bouří, díky tomu tu v minulosti rybáři postavili několik domků jako dočasných příbytků. Příliv a odliv dotváří jeho výjimečný charakter. Jeden okamžik trčí z vody jen domky na skalních ostrůvcích, kolem kterých se divoce žene voda, o pár hodin později se všude kolem rozkládají písčité a oblázkové pláže. Přejezd na Ecrehouse vzdáleností nepatří mezi dlouhé, ale mořské proudy tekoucí napříč a často přesahující pět uzlů, jej mohou značně zkomplikovat. Přestože už jsme oba na Ecrehouse několikrát byli, ani tentokrát jsme si jejich návštěvu nemohli nechat ujít. V půlce týdne jsme si užili slunečného pádlování za doprovodu Jima a Johna z Jersey. Počasí i proudy nám přály, a tak jsme si mohli užít trochu dovolenkového pádlování.

V pátek dorazil i zbytek klubu, přestěhovali jsme se do Napoleonské pevnosti, přidali se kajakáři z Jersey a nasledovala kombinace pádlování, ohňů, zábavy a pádlování, která by vydala na další samostatný samostatný článek.

a ještě krátké video

 

Walk of Shame

Při vánoční návštěvě Walesu se mi podařilo posadit do Tarana od Rockpoolu. Jako většina zajímavých zkušeností i tohle byla dílem náhoda. Venku dulo o sto šest, holky vypadaly už trochu unaveně a tak jsme se Mejdžím vymejšleli pánský program, nějak jsme nemohli vymyslet kde a co, když tu najednou pan Major s mírně potměšilým úsměvem povídá: „Hele, nechceš si zkusit Tarana? Jeden můj kámoš testuje moje nový Quantum a mám na dvorku jeho loď“. No a už to bylo. Za moment jsme sundali z auta klasické lodě, našroubovali tam Tarana a C-gatora a vyrazili do Threarddur bay. Počasí nebylo zdaleka ideální. Když jsme lodě složili na betonový slip, vítr je začal okamžitě rolovat pryč. Zátoka je otevřená směrem k jihozápadu a vítr dul přímo do ní, zdvihal krátké metrové vlnky. Čili podmínky dávaly tušit, že tohle rozhodně za pusu nebude.

Ošahal jsem si loď, nastavil pedály a ujistil se, jak se ovládá spouštění kormidla od SmartTracku. Mejdží odstartoval první a já jsem vyrazil v závěsu. Zadařilo se mi vyjet přímo proti větru, navíc v závětří několika skalek a pádlovat přímo ven ze zátoky. Zatím probíhalo všechno v pořádku. Soustředil jsem se na nový kajak a jen periferně vnímal Mejdžího a jeho bílou loď někde vpředu.  Taran valil proti větru, mohutnou přídí odhazoval vodu do stran a díky objemu v přídi šel přes všechny vlny vrchem. I když dula svižná šestka, neměl jsem pocit, že by to loď v tomhle kurzu nějak omezovalo. Dopádloval jsem na hranu mezi otevřeným mořem a zátokou s tím, že tady zkusím pár manévrů, pak otočím a vyzkouším chování lodi s mořem v zádech. Točím loď po větru, bez problémů se dostávám na zpáteční kurz a užívám si jízdu po vlnách. Taran dělá to, na co je postavenej, surfuje, skáče z vlnky na vlnku, velmi dobře reaguje na pádlo i na náklony, při sjezdu z vlny nemá jeho objemná příď tendenci se bořit do vody. Prostě príma. Říkám si, že vypádluju ven a dám si celý kolo znova. Ale ouha. Lodi se nechce točit proti větru. A to tak že vůbec. Zkouším prošlápnout kormidýlko co to jde – bez reakce, náklon a široký zametení – ani omylem. Vyzkouším všechny špinavý triky co mám v rukávu, nacpu zadek na půlku sedačky, brutálně naklopím loď na bok, abych maximálně zkrátil vodorysku a chytnu pádlo jednou rukou za list, co nejvíc prodlužuju páku záběru. Teprve tehdy a na několikrát si Taran dá říct a já přetlačuju jeho objemnou příď proti větru. Následuje stejnej scénář. Kajak se uklidní, pink pink, vyposkakuje se mnou poslušně ven ze zátoky, ochotně se nechá sfouknout po větru, předvede svoje vrcholný číslo, kdy doslova letí po vlnách a já necítím, že by někde měl strop v dosažené rychlosti. A znova, naprostý zoufalství, když se loď snažím točit proti větru. Ruce už mám jak opičák a jenom za tenhle manévr mě vítr sfouknul dobře dvě stě metrů hluboko do zátoky. Učiním ještě několik takových pokusů, kdy se euforie z jízdy po větru střídá s frustrací nad neschopností loď točit do větru. Mejdží už je na břehu, tak si říkám, že by taky byl čas vypadnout. Dosurfuju do zátoky a snažím se nějak inteligentně přistát. Vykopnu list kormidla z vody, aby se nepoškodil a v tu chvíli se z kajaku stává neovladatelný objekt a bongoslajd nás vyplivne bokem na písek. Potupně se vyplazím z kajaku. Kouknul jestli jsem loď neočesal o tu křehkou blbost, které se říká kormidlo. Vyhodnotím stav své tělesné schránky, možnost odstartovat znovu proti větru a nakonec bafnu tu věc za šňůry, vleču ji za sebou a do půli stehen ve vodě dokráčím těch čtyři sta metrů k Mejdžímu, kterej už mi z dálky strouhá mrkvičku.

Musím říct, že cestou od vody zpět jsem byl neobvykle tichej, jak mi to v hlavě šrotovalo a o tom, co si mám o Taranovi myslet, dumám vlastně dodneška. Technickotaktický data o lodi si samozřejmě může najít každej v těch desítkách reviews, co se po internetu povalujou, ale tady je pár věcí, které mě osobně překvapily:

Kokpit je poměrně těsnej a malej. Při nalejzání jsem nebyl schopnej do límce napáčit nohu a nasedat se musí přes zadní palubu. Trochu jsem měl pocit, že se soukám do mý starý lodi s oceánským kokpitem.

Tvar trupu není polokruh, jak by člověk očekával u velmi rychlý lodě, ale je to v průřezu dost složitej tvar, s plochým dnem pod pádlerem a dvěma poměrně ostrýma čajnama (chines). Což zajištuje ochotu jít do surfu i schopnost reagovat na náklon.

Daň za to je určitá kousavost a vratkost. Mejdží mě už dopředu varoval, že je to tippy loď, ale neviděl bych to tak strašné, při porovnání s Nordkappem mi přišla hůř čitelná sekundární stabilita, ale na to se dá zvyknout a osobně se domnívám, že generátor stability by měl být v první řadě kajakář a ne loď.

Fittingy na palubě jsou do lodi vlepený, nikoli na šroubech skrz laminát, tedy v případě nějakýho maléru, tažení, záchrany apod. bych čekal, že vylítnou ven.

Berte to ale jako osobní a krátkou zkušenost, ke který jsem navíc dospěl za ne úplně optimálních podmínek. Samozřejmě jsem si vědom toho, že Taran má řadu zářezů při úspěšných a rychlých expedicích všude na světě. (Jen pro úplnost dodávám, že o těch neúspěšných, kdy někdo kajak rozštípe a jede s brekem domů, se obvykle nedozvíme.) Původně jsem na tuhle loď měl docela jedovatou slinu a první verze tohohle článku vypadala dost jinak, od té doby jsem si promluvil s několika lidma, třeba s Mejdžím nebo Standou Klokočníkem, a můj názor se už trochu usadil. Beru to tedy tak, že na rychlej výlet za slušnýho počasí je to možná dobrá loď, ale když nastane situace Charlie Foxtrot , tak budu raději sedět v úplně jiný lodi.  

 

Vánoce ve Walesu

Začátkem prosince se moje blbá nálada propadla až do sklepa a to bydlíme v pátém patře.  Znáte to, práce, blížící se vánoce a navíc jsem pádlo nestrčil do slaný vody už… hmm, no hodně dlouho. Naštěstí to zachránilo kouzelný sluchátko, reprezentovaný facebookovým hovorem, ze kterýho se ozval Mejdžího hlas: „Hele, co děláte o vánocích, nechcete přijet?“ Ať jsme měli v plánu cokoli, tohle byla jasně nejvyšší karta ve hře. Zabralo to sice nějakou chvilku než jsme vylicitovali tu nejpřijatelnější variantu transportu a díky předvánoční době to bylo trochu krkolomné, ale zadařilo se.

 Třiadvacátého ve čtyři ráno jsme sedali na vlak na letiště, pak érem do Dublinu, přes celé město přechrastit autobusem a konečně ferrynou do Holyheadu. Dorazili jsme pozdě večer a už na nás čekala hostitelská dvojka Bára a Mejdží. Takřka okamžitě jsme po tomhle cestovatelském výkonu upadli do komatu v pokoji pro hosty.

Byli jsme natěšený na vodu, ale na štědrý den a první svátek vánoční byl Neptun proti, venku vodorovně pršelo a  fučelo 8-9. Podnikli jsme s Mejdžím několik marných průzkumných výletů – jako jestli by to šlo, které jsme maskovali jako venčení Kubála. Nedalo se nic dělat, jenom mít trpělivost. Večer proběhla sváteční večeře a rozdělování dárků. Jéžišek na nás nezapoměl a přinesl nám k Majorům pod stromeček dva výborný vlněný kulichy od Rabu, který, jak jsem později zjistil mají tu výhodu, že plavou a při vlně nízkého tlaku a po namočení do mořské vody se dají parádně natáhnout až k bradě.

Konečně se vítr umoudřil, foukala něžná trojka a na moři zůstaly krásně modelovaný vlny. Dopoledne jsme ze stojanů v přístavu naložili na auto lodě a za půl hodinky už jsme je skládali na písek v kouzelné zátoce Borhtwen, nastavovali pedály a zkoušeli, jestli budou pasovat naše šprajdy na límce vypůjčeného NDK Pilgrima a Romany. Všechno klaplo a tak jsme mohli vyrazit na výlet kolem útesů poloostrova Rhoscolyn směrem k majáku South Stack a zpět. Mejdží mi hlídal Karolínu, aby nebyla moc nervózní v metrovém klapotisu, který se odrážel od skalních výběžků, já jsem po očku sledoval Báru a užíval si dne. Romany tančila na vlnách, poslouchala na každý záběr pádlem, nízký slunce propichovalo mraky a život byl najednou zase nádhernej.

 

Další den začal sílit vítr, stočil se severozápadním směrem a vlny zůstaly. Ideální čas na surfování. Po krátkém hledání nejlepšího spotu jsme auto nechali v městečku Rhosneiger a začali škodit na přilehlé pláži. Zpočátku se vlny tvořily menší a dál, později, díky přílivu a větru, se začaly zvětšovat a lámat blíž k pláži. Karolína si vyzkoušela dojezd v bongoslajdu, Bára zkušeně chytala menší vlnky, ale jak se moře stávalo větší, proběhlo nějaké to namáčení účesů a dámy raději daly přednost suchozemskému programu. Tím se z toho stala gentlemanská záležitost. Řádili jsme s Mejdžím ve vlnách jako Černá ruka, surfování po předu, po zadu, rozježděnějšímu Mejdžímu se dokonce podařil krásný looping. Za dvě tři hoďky na vodě jsem měl ruce až u kolen.

Usoudili jsme, že to musíme děvčatům nějak vynahradit dámskou akcí a tak jsme jako cíl další výpravy zvolili Puffin Island. Skalisko s obrovskou tulení kolonií v severním ústí průlivu Menai. Autem jsme se nablížili za městečko Beaumaris. Za slunečného a bezvětrného počasí dopádlovali k úžině mezi pevninou a Puffinem. Krásně to tu teče přes skalní lavici na dně, moře vlní a pulzuje a vytváří poměrně silný proud. Ten jsme přetraverzovali a ocitli se přímo u pláže, na které leželo asi tak sto chlupatých balvanů. Sice jsme se snažili příliš nerušit a zachovávali odstup, ale tuleni jsou tu na turisty zřejmě zvyklí a pořádně zvědaví. Od této chvíle jsme měli čestnou podvodní eskortu v podobě několika desítek tuleňů. Jeden z nich se dokonce asi domníval, že mu podávám rybu a jal se okusovat bimbající se toggle mýho kajaku. Cestou zpět jsme si dali na slunečné pláži malý piknik, abychom si počkali než do Menaie bude zas natékat voda a ušetří nám práci s nošením lodí přes rozlehlou pláž. Do děvčat se nám trochu dala zima a tak jsme z nich pomocí stormcagů udělali oranžové pádlující sněhuláky.

Počasí se však zase mrvilo, začlo brutálně fučet a tak jsme si na tento den domlouvali pěší výlet. Mejdží ale zřejmě zachytil můj zoufalej pohled a rozhodl se mi udělat radost. Fofrem jsme ráno shodili ze střechy Corollky obě  Romany a oba Pilgrimy a bleskem tam našroubovali dvě new school lodě. Půjčeného Tarana od Rockpoolu a Mejdžího exC-gatora s experimentálním kormidlem a vypálili na krátkou akci do zátoky Threarddur. Bylo to zajímavý, ale jak jsem Tarana otestoval a co si o něm myslím bude předmětem samostatnýho článku. Odpoledne proběl naplánovaný pěší výlet po vršcích útesů jižní strany ostrova a fučelo tak, že když se člověk vyklonil na špičkách do větru, roztáhnul ruce, tak ho to udrželo v pětačtyřicetistupňovým úhlu proti větru😊.

Blížil se den našeho odjezdu a Neptun se na moři svým trojzubcem celkem rozháněl. Fučelo šest, v nárazech devět a z předchozích dní přicházely z Irského moře solidní vlnky. I tak jsme se s Mejdžím rozhodli, že to stojí za pánskou rozlučkovou jízdu. Znovu jsme na autě provedli výměnu lodí a z kouzelného stojanu v přístavu na střechu tentokrát přihodili dva Explorery. Cílem byla oblast zátoky Dafarch a plán dopádlovat s mořem v zádech na Threarddur bay. Pláž byla celkem chráněná, tak se nám podařil bezproblémový start i průjezd mezi skalami tvořícími bránu zátoky, kde se lámaly pětimetrové vlny. Na nechráněném moři byl ale pořádný fičkák. Chvilku jsme se probíjeli směrem k Penhryn Mawr. Po cestě jsem si střihnul jednoho bojového eskymáčka. Stačila chvilková ztráta koncentrace a vítr s vlnami udělal zbytek práce. Tady jsem taky zjistil, že můj nový kulich má na rozdíl od ostatních tu výbornou vlastnost a to, že plave. Usoudili jsme, že jsme s výběrem cíle měli dost velké voči, že bychom z Threarddur museli jít pro auto pěšourem, udělali čestné kolečko a vrátili se zpět. Chtělo to trochu načasování při průjezdu do zátoky, aby nám lodě samovolně nezačaly surfovat a tak za slabou hodinku už jsme byli zase na pláži. Škoda, ale i tak mi udělalo radost Mejdžákovo uznalé: „Hmm, na to že se na slanou vodu teď moc nedostaneš, dobrý….“

Nakonec nám před odjezdem vyzbylo ještě pár hodin času, které jsme věnovali exkurzi po fabrice Nigela Dennise. Už jsme tam při minulé návštěvě nakoukli, ale tentokrát bylo dost času a klídek na to si všechno podrobně prohlídnout a nechat si vysvětlit, co a jak se dělá. Jestli jsem před tím měl pocit, jako že brnkačka, že bych si kajak dokázal sám postavit, tak teď už ho nemám.

A to bylo všechno. Zbývalo si už jenom zamávat v přístavu. Naskočit na loď a přes bouřlivé Irské moře se vydat směrem k domovu.

Moc děkujeme Báře a Mejdžímu za vzornou pohostinnost.

 

Zkrácený víkend ve Walesu (JVD, 2017)

Název tohodle článečku nemá být rýpnutí do Broňkova textu, ale prosté konstatování faktu, že víc než neděli se nám mezi sobotní odjezd ze skotského Obanu a pondělní trajekt Dover – Calais opravdu narvat nepodařilo.

 

V sobotu večer jsme dorazili do Holyheadu v podvečerních hodinách. Obludu jsem zapích přímo u maríny a než jsem měl možnost upadnout do katatonického stavu po sedmi hodinách za volantem tak si pro nás došel Mejdží, který ve zmíněném přístavu okupuje loď svého zaměstnavatele Nigela Dennise. Večer proběhnul ve znamení probírání novinek a seznamování s místními restauračními zařízeními, ze kterých bych vypíchnul Triada bay bar. Krutopřísnou hospodu ve starým námořnickým stylu, kde vám nad hlavama visí čluny, kladky a ráhna.

 

Plán na neděli byl jasný. Pádlovačka. Podmínky byly příznivý pro všechny zúčastněné. Trochu svelu, start chvilku po LW a vítr od tří do čtyř od jihozápadu. Spicha jsme měli v půl devátý a já už v osm nula pět nedočkavě okusoval kliku mýho těžce zkoušenýho wernera. Nicméně kolem deváté nás pan Major eSeMeSkama začal informovat o svém právě probíhajícím vstávání a snídani. (sorry pardále, ale přesně tak to bylo:-) Vyrazili jsme tedy s drobným zpožděním, které však ještě zvětšila návštěva fabriky na kajaky a pádla. Čas pro pádlovačku nám frčel mezi prsty, ale i tak bylo moc zajímavý se podívat, jak se dělaj lodě ve velkým stylu. Nakonec se Mejdží nemohl rozhodnout, kterou z lodí rozsáhlé flotily kajaků Nigela Dennise si vybere. Skončilo to u Romany Classic, moc pěkné loďky na hraní a surfování. Já měl ve výběru jasno a Karolínka taky.

 

Po přesunu na pláž a obvyklém hemžení kolem lodí, pádel a hadrů jsme vyrazili. Start byl lehký, z písčité pláže do velmi mírného surfíku – zcela jiná zkušenost, než mé jarní starty z balvanité pláže do metrových fackováků. Ale už za rohem moře začalo vlnit a vystrkovat bílé chundele a pádlování se stalo zábavné až mírně vzrušující. Zejména pro mě. Jedním okem jsem hlídal Karolínu, která občas v návalu vzrušení nabrala směr Irsko a druhým Mejdžího, který se zřejmě z pocitu parťáka za zády rozhodl prozkoumat kdejakou díru, jeskyni a další potenciální louskáčky na kajaky. Kolem krásných útesů a skalnatých ostrůvků jsme proskákali podél pobřeží směrem k South stack, na pláži s výhledem na maják si dali sváču a s mírnou rezervou do západu slunce pádlovali zpět.

Maják na South stack (foto Mejdží)

Po cestě bylo několik příležitostí si zahrát na houpačku v místech, kde vlny omývaly nakloněné skalisko. Podařilo se mi chytit pěkný set vln, který mě vynesl přes dva metry nad hlavy mých spolupádlerů, na skále mě otočil a posadil zpět do moře aniž bych brnknul kýlstripem o šutříky.

 

V jednom setu dolů… (foto Mejdží)
…a nahoru (foto Mejdží)

To ovšem nebyla úplně poslední atrakce dne. Asi na půli cesty zpět k pláži s auty na mě Mejdží zamrkal a povídá: „Dyk ty bys mě to nevodpustil, že jo…“ A tak jsme zanechali Karolínu na šutru uprostřed moře a vyrazili trochu zaprasit do peřejí Penrhyn Mawr. Času bylo opravdu málo, peřeje nejely na plno, do HW ještě zbývalo asi dvě a půl hodiny, ale i tak to byla bžunda velká. Zejména tehdy, když mi při sjezdu z vlny zmizela přední půlka kajaku až po kokpit pod vodou. Díky Mejdžímu jsem zas moh popilovat techniku v těžší vodě a měli by jste slyšet tu pedagogickou autoritu pana instruktora, když na vás do hukotu peřejí řve: „Ser na ten high brace, to ti akorát vyrve pazouru z ramene.

 

Pak už jsem si jenom vyzvednul manželku a její drahé pádlovací vybavení z útesu a pádlili jsme k autům. Sluníčko začlo akorát rudnout. Právě tak jsme stihli dosurfovat na pláž, trochu se oloupat a oklepat z opískovaných a osolených hadrů, pokochat se čarovným západem slunce, po tmě sfouknout zálesáckou večeři a vyrazit zpět do náruče civilizace.

 

Všechny fotky má na svědomí Mejdží. Děkujeme!