Zkrácený víkend ve Walesu (JVD, 2017)

Název tohodle článečku nemá být rýpnutí do Broňkova textu, ale prosté konstatování faktu, že víc než neděli se nám mezi sobotní odjezd ze skotského Obanu a pondělní trajekt Dover – Calais opravdu narvat nepodařilo.

 

V sobotu večer jsme dorazili do Holyheadu v podvečerních hodinách. Obludu jsem zapích přímo u maríny a než jsem měl možnost upadnout do katatonického stavu po sedmi hodinách za volantem tak si pro nás došel Mejdží, který ve zmíněném přístavu okupuje loď svého zaměstnavatele Nigela Dennise. Večer proběhnul ve znamení probírání novinek a seznamování s místními restauračními zařízeními, ze kterých bych vypíchnul Triada bay bar. Krutopřísnou hospodu ve starým námořnickým stylu, kde vám nad hlavama visí čluny, kladky a ráhna.

 

Plán na neděli byl jasný. Pádlovačka. Podmínky byly příznivý pro všechny zúčastněné. Trochu svelu, start chvilku po LW a vítr od tří do čtyř od jihozápadu. Spicha jsme měli v půl devátý a já už v osm nula pět nedočkavě okusoval kliku mýho těžce zkoušenýho wernera. Nicméně kolem deváté nás pan Major eSeMeSkama začal informovat o svém právě probíhajícím vstávání a snídani. (sorry pardále, ale přesně tak to bylo:-) Vyrazili jsme tedy s drobným zpožděním, které však ještě zvětšila návštěva fabriky na kajaky a pádla. Čas pro pádlovačku nám frčel mezi prsty, ale i tak bylo moc zajímavý se podívat, jak se dělaj lodě ve velkým stylu. Nakonec se Mejdží nemohl rozhodnout, kterou z lodí rozsáhlé flotily kajaků Nigela Dennise si vybere. Skončilo to u Romany Classic, moc pěkné loďky na hraní a surfování. Já měl ve výběru jasno a Karolínka taky.

 

Po přesunu na pláž a obvyklém hemžení kolem lodí, pádel a hadrů jsme vyrazili. Start byl lehký, z písčité pláže do velmi mírného surfíku – zcela jiná zkušenost, než mé jarní starty z balvanité pláže do metrových fackováků. Ale už za rohem moře začalo vlnit a vystrkovat bílé chundele a pádlování se stalo zábavné až mírně vzrušující. Zejména pro mě. Jedním okem jsem hlídal Karolínu, která občas v návalu vzrušení nabrala směr Irsko a druhým Mejdžího, který se zřejmě z pocitu parťáka za zády rozhodl prozkoumat kdejakou díru, jeskyni a další potenciální louskáčky na kajaky. Kolem krásných útesů a skalnatých ostrůvků jsme proskákali podél pobřeží směrem k South stack, na pláži s výhledem na maják si dali sváču a s mírnou rezervou do západu slunce pádlovali zpět.

Maják na South stack (foto Mejdží)

Po cestě bylo několik příležitostí si zahrát na houpačku v místech, kde vlny omývaly nakloněné skalisko. Podařilo se mi chytit pěkný set vln, který mě vynesl přes dva metry nad hlavy mých spolupádlerů, na skále mě otočil a posadil zpět do moře aniž bych brnknul kýlstripem o šutříky.

 

V jednom setu dolů… (foto Mejdží)
…a nahoru (foto Mejdží)

To ovšem nebyla úplně poslední atrakce dne. Asi na půli cesty zpět k pláži s auty na mě Mejdží zamrkal a povídá: „Dyk ty bys mě to nevodpustil, že jo…“ A tak jsme zanechali Karolínu na šutru uprostřed moře a vyrazili trochu zaprasit do peřejí Penrhyn Mawr. Času bylo opravdu málo, peřeje nejely na plno, do HW ještě zbývalo asi dvě a půl hodiny, ale i tak to byla bžunda velká. Zejména tehdy, když mi při sjezdu z vlny zmizela přední půlka kajaku až po kokpit pod vodou. Díky Mejdžímu jsem zas moh popilovat techniku v těžší vodě a měli by jste slyšet tu pedagogickou autoritu pana instruktora, když na vás do hukotu peřejí řve: „Ser na ten high brace, to ti akorát vyrve pazouru z ramene.

 

Pak už jsem si jenom vyzvednul manželku a její drahé pádlovací vybavení z útesu a pádlili jsme k autům. Sluníčko začlo akorát rudnout. Právě tak jsme stihli dosurfovat na pláž, trochu se oloupat a oklepat z opískovaných a osolených hadrů, pokochat se čarovným západem slunce, po tmě sfouknout zálesáckou večeři a vyrazit zpět do náruče civilizace.

 

Všechny fotky má na svědomí Mejdží. Děkujeme!

Prodloužený víkend na Ålandech (Broněk Tobola)

Prodloužený víkend na Ålandech  (aneb pádlování s pokorou k přírodě)

Napsal: Broněk Tobola

majak AlandyTímto vyprávěním bych vám chtěl přiblížit nejenom krásy Åland, ale i to, jak k pádlování a přírodě přistupuje řada lidí ve Švédsku. Ne všechno pro nás bylo nové. Přeci jenom ale některé věci byly pro nás zajímavé a třeba budou zajímat i vás. Věřím, že i vy chcete, aby nám příroda ještě dlouho vydržela taková, jaká je.

Když jsem před 2 roky pádloval s kamarády z CK ÚS na Ålandech, byl jsem stejně jako ostatní členové naší výpravy nadšený. Toto souostroví tisíce ostrovů je sice součástí Finska, ale s ohledem na historii a používaný jazyk patří k populárním destinacím Švédů. Bohužel z Čech je to hodně vzdálený cíl a tak jsem ani nepočítal, že se ještě na Ålandy někdy podívám. Po loňském přestěhování se nám ale soustroví příblížilo tak, že ze 3 dnů byly najednou jen 3 hodiny cesty, takže když náš klub naplánoval na konec prázdnin prodloužený víkend na Ålandech, s radostí jsme se přihlásili. Pár dní před odjezdem jsme ještě poslali na email klubu kontakty na naše kamarády pro případ neočekávaných problémů (bezpečnost se tady bere hodně zodpovědně) a ve čtvrtek po práci jsme vyrazili směr trajekt Grisslehamn – Eckerö.

Sraz naší víkendové party byl v pátek v 10 hodin na pláži u kempu v Käringsundu. Na nultou noc jsme si prozíravě pořídili chatičku. Asi to nebylo úplně “expediční” řešení, ale protože jsme dorazili na místo v 11 večer a ráno jsem ještě musel odvést našeho psa do psího hotelu, ušetřilo nám to nějaký čas. Oproti zvyklostem jsme tak měli zabaleno mezi prvními. S předstihem jsme tedy nasedli do kajaků a popojeli kousek směrem k vedlejší pláži, kde byl u vodácké půjčovny zbytek naší výpravy. Velice brzy mi začalo docházet, ze budeme muset být trochu trpěliví, a že zde o svoji přezdívku zbudovanou mým pečlivým balením asi přijdu… Zastavili jsme se pár desítek metrů od břehu a zamávali ostatním na břehu spolu s gestem, že na ně počkáme na vodě. Někteří kamarádi měli ale ještě před sebou k dokončení balení dalekou cestu, a protože nás ještě čekala porada nad mapou ohledně denní trasy, nakonec jsme zamířili na pláž. Měli jsme čas, tak jsme si ještě koupili nanuky, překapávané švédské kafe a přisedli si k ostatním. Společná příprava před pádlováním se mi líbila. Skupina měla, tak jako každá akce pořádaná klubem, určeného lídra a spolulídra, kteří měli výpravu na povel. U kafe nad mapou jsme zkontrolovali předpověď počasí a společně si prošli trasu k majáku na ostrově Sälskär jak pro případ , že bude větrno, tak pro případ, že nám bude počasí přát.

Nakonec nám celý den počasí vydrželo, takže jsme se nemuseli schovávat v závětří ostrovů ani navlékat kapuci a k majáku jsme si to namířili přímo za nosem. Skupina se držela hezky pohromadě a když se někdo příliš vzdálil, byl „zahnán“ Annetou do skupiny. I když výraz soulodění ještě přeložit do švédštiny neumím, místní jazyk má jiný univerzální výraz, který se používá i na souši a to „fika“, kterou jsme samozřejmě pravidelně drželi. Popíjelo se kafe, přikusovali se koláče a sušenky a došlo i na náš oblíbený drink tátu s mámou. K majáku jsme dopádlovali lehce navečer. I když jsme vyráželi teprve okolo 11. hodiny, příznivý vítr nás trochu poponesl. Nejprve jsme si ostrov z části objeli, popovídali jsme si trochu s rybáři na závětrné straně, abychom se nakonec vrátili zpátky do zátok v místě bývalého přístavu.  Z počátku jsme trochu laborovali s místem táboření. Díky suchu “slibovalo“ polovyschlé jezírko v naší blízkosti potenciální problém s komáry. Proto nakonec všichni souhlasili s posunem o cca 200 m do vedlejší zátoky.

kajakyNa skálu jsme postupně vytáhli všechny lodě a začali se vybalovat. Brzy to u nás vypadalo jak v cikánském ležení a já jsem se zájmem  sledoval, co eventuálně doplnit do mého seznamu věcí. Zvlášť mě zaujala zahradnická lžíce, kterou vezl na zádi Kalle.  A jeho odpověď, k čemu ji má, mě doopravdy překvapila. Když si to ale promítnu do důsledku, tak chceme-li, aby to po nás vždy, až odrazíme od břehu, vypadalo, jako bychom zde ani nebyli, pak je logické, že půjdu-li za keřík s „ruličkou“, tak se mi lopatička určitě šikne… Je fakt, že za poslední rok se podmínky zpřísnily i pro lodě a chaty na ostrovech. Platí povinnost nic do moře nevypouštět a používat chemický záchod. Vypadá to překvapivě, na druhou stranu Balt zas tak čistý není. Sice v něm všichni chytáme úžasné ryby, ty ale až tak zdravé nejsou … EU zakázala kvůli znečištění Baltu vývoz ryb a Švédsko má výjímku pro tuzemský trh (Švéd se ale chová tak, že sice ryby rád chytá, ale v obchodě kontroluje, zda jsou ryby z Norska…).

kajakPrvní věc, kterou jsme hned udělali, byla stavba stanů. I když bylo krásně teplo a svítilo sluníčko, každý to chtěl mít za sebou a neřešit to někdy večer. Ostrov je samá skála a nezbývalo, než nanosit z okolí kameny na zatížení stanu. Když jsme byli minulý rok na Sv. Anna, často jsme viděli místa na skalách, kde byly rozesety kameny ještě po předchozích tábornících. Musím říct, že jsem to tenkrát kvitoval, že to ušetří práci. Ani jsem si neuvědomil, že vlastně nechávám po sobě „bordel“ a ostatní ochuzuji o pohled na panenskou přírodu. Třeba to pro vás, co jste byli na Kostrách, kde to mají v návštěvním řádu rezervace, není nové, pro nás to ale byla zkušenost, kterou jsem zde pochytil od svých nových kamarádů.

Jinak na tomto ostrově jsem byl už jednou. A to spolu s Lukášem, když jsme byli předloni na Ålandech. Udělali jsme si sem tenkrát spolu celodenní výlet, takže jsem mohl srovnávat, co se změnilo. Někdo by řekl, že zde kromě majáku nic jiného zajímavého být nemůže, ale protože byl ostrov dříve trvale osídlen, není to úplně pravda. Mile mě překvapilo, že zde přibyly informační tabulky s popisy míst a dále existujících i zaniklých budov. Podpis pod jednotlivými texty ukazoval na syna posledního strážce majáku. Celou naučnou stezku jsme si prošli navečer. Zastavili jsme se u majáku a nakonec i v baráčku, který je na dohled. Při prvé návštěvě ostrova jsme se dovnitř neodvážili, protože kolem něj byl trochu ruch. Pak jsme se ale dozvěděli, jde o veřejnou útulnu pro případ nepohody. Se zájmem jsme si tedy prohlédli vnitřek, pročetli kroniku a samozřejmě, že musela proběhnout „fika“.

Pak už byl čas na večeři. Každý si vytáhl svůj vařič a začal si připravovat vlastní žvanec. Někdo měl moderní dehydrovanou stravu, někdo instantní jídla. Naši představu o masových konzervách nám nakonec pomohl zrealizovat Lidl, čímž bych chtěl zároveň pozdravit kamaráda Číču, jeho velkého fanouška. I když jsme k našemu smutku neměli společnou kuchyni ani zkušeného kuchaře, jak bývá zvykem na Ivanových výpravách (na příjemné se prostě zvyká rychle), byla večeře přesto fajn. Sesedli jsme se svými vařiči před Staffanův stan a strávili čas přípravy večeře i následný večer povídáním o tom, co jsme kdo zažil. Jenom oheň jsme si nerozdělali. Tento rok bylo v létě velké sucho a tak nikoho ani nenapadlo zákaz rozdělávání ohně porušit. Z minulosti jsem již byl připravený na to, že se oheň nesmí rozdělávat přímo na skále, aby žárem nepukla, ale tentokrát jsme kvůli suchu oheň oželeli.

Na druhý den byl připravený okruh tak, abychom se trochu přiblížili k Eckerö, odkud nám jel v neděli trajekt. Odjezd byl naplánován na 10. hodinu a pro nás tak pohodové vstávání v 8 hodin a obvyklé rituály jako příprava snídaně, příprava pití, balení spacáků, karimatek, stanu atd. Naše výhoda oproti ostatním byla, že jsme se o to mohli s Marťou podělit. Asi je to severskou povahou, ale přesto, že jsou všichni kamarádi, každý kromě nás měl vlastní stan (nejlépe pro 3 os.) a i vaření. I když jsem se snažil pomáhat poslednímu opozdilci s úklidem placu, vyrazili jsme na moře o tři čtvrtě hodiny později. Pro mě doopravdy trochu nezvyklá situace… Počasí bylo opět až netypicky letní. Sice to nebyly 30cítky jako před 2 roky, ale zase jsem neodolal a když jsme u toho moře, tak jsem zařadil po obědě koupání. I když byla plná sezóna, nepotkali jsme opět jako předchozí den žádného kajakáře. Stále tedy trvá naše čekání na moře přeplněné seakajakáři, jak se někteří kamarádi bojí…

stanyOdpolední pádlování pak bylo spojeno se zesilujícím větrem. Vyplatilo se nám, že jsme měli VHF vysílačku a o pravděpodobné změně počasí jsme věděli už od předchozího dne. Mohli jsme tak naplánovat v předstihu 2 varianty tábořiště tak, abychom mohli poslední den v klidu stihnout trajekt. Nakonec jsme k táboření zvolili kosu ostrova, ze které se dalo vyrazit jak přímo otevřeným mořem, tak delší trasou v závětří za ostrovem v případě většího větru.  Blížící se bouřka byla silným impulsem pro rychlou stavbu stanu. A když nás nakonec minula, byla pro nás bonusem krásná večerní scenérie s kouzelně nasvícenými mraky. Večer se pak vedle obligátního poslechu předpovědi ve vysílačce nesl ve znamení povídáni o kajacích. I když každý měl jinou značku, nebylo zase zastoupeno tolik zemí – 2x Čechy, 3x Anglie a 1x Dánsko. Hezky to pak shrnul Kalle, který prohlásil, že když někdo uměl v Čechách vyrobit jeho karbonovo-kevlarový kajak, že tam musíme mít šikovné inženýry. Holt bohužel chybějící moře bude asi ještě dlouho pro některé lidi handicap.

V neděli nás čekalo poněkud kratší pádlování. Vítr trochu zesílil, ale ranní předpověď z vysílačky nebyla nepříznivá. V klidu jsme se tak nasnídali, udělali si výlet s lopatičkou do lesíka, zabalili, uklidili po sobě kameny, které kotvily stany a vyrazili. Skupinu vedl Kalle, který to zde nejlépe znal. Člověk by řekl, že držet se skupiny ve zdejších podmínkách nemá příliš smysl. Cestou ale byla řada mělčin s kameny těsně pod hladinou, které nebyly při vlnách moc dobře viditelné a případné uvíznutí ve vlnách by nemuselo být úplně příjemné.  Cestou jsme ještě párkrát zastavili, abychom zkontrolovali polohu. Anetta se pro změnu zase ujišťovala, že jsou všichni v pohodě a nemají s vlnami a větrem problémy. Mělčiny jsme nakonec zdárně minuli, zastavili jsme se ještě na krátkou svačinku, při které jsem si neodpustil poslední vykoupání a po cca hodině jsme byli zpět v Käringsundu. Krátce před cílem jsme potkali vlastně jediné seakajakáře. Právě vyráželi. Nám už nezbylo než udělat poslední společnou fotku a každý za sebe zhodnotit, jak se mu výlet líbil. A pak jen zabalit, skočit do pizzerie na pozdní oběd, vyzvednout psa a vzhůru na trajekt.

Na západních fjordech klid aneb Jak jsem potkal (vel)ryby (Lukáš Růžička, 2016)

Pan E. M. Remarque a Ota Pavel snad laskavě prominou, že jsem si ke svému vyprávění o našem výletu na severozápad Islandu dovolil propůjčit tituly jejich válečných románů. Tento ostrov zvaný „Zemí ohně a ledu“ má rozlohu 103.125 km2 a 300.000 obyvatel. Tedy zhruba jako Brno. Dvě třetiny z nich žijí v Reykjavíku. Island je tedy nejméně zalidněnou částí Evropy. Do kontinentální Evropy je to skoro stejně jako do Ameriky a ze Západních fjordů jen 200 km do Grónska.

Zapádlovat jsme tam vyrazili s kamarádem Pavlem mezi 15. – 26. 9.2016. Myšlenka vznikla díky dalšímu kamarádovi – Vláďovi, který zde již třetí sezonu pracuje na ekofarmě Heydalur s kempem, ubytováním, geotermálními bazénky (hot poty), možností projížděk na malých islandských pony a hlavně půjčovnou seakajaků. Na nich zde Vláďa funguje, kromě práce všeho druhu na farmě, jako průvodce. Díky tomu nám pan Gisley, majitel farmy, poskytl bezúplatně nejen kajaky (Prijon/Tahe), ale i zázemí na farmě. Všem obrovské díky!

Yarisem vypůjčeným v Reykjavíku jsme z nedalekého letiště Keflavík dorazili za cca 4 h. Farma leží na konci Mjólfjordur (Rovný fjord) o délce 25 km, který se napojuje na hlavní fjord Isafjardardjúp (Hluboký fjord) o délce 75 km. Ten ústí na otevřený Atlantik, kde se rozšiřuje až na 20 km. První dva dny nás provázelo pěkné počasí a my si dali s Pavlem kolem 25 km denně na rozpádlování.

IMG_3829

Hned první den, jakmile jsme vjeli na hlavní fjord, jsem na dobrých 8 km zpozoroval vodní gejzír, který jsem nejprve přisuzoval termální činnosti. Pak mi to doklaplo – velryba! Sprintem jsme vyrazili tím směrem, jak románový kapitán Achab za Mobydickem. Poněkud jsme znejistěli, když se dospělý keporkak (hampack whale) kolem nás začal vynořovat v pravidelném kruhu, který se začal zužovat. Asi už vím, jak se cítí myš ve společnosti kocoura. Nakonec si „Kepe“,jak jsme ho pojmenovali, lehnul na hladinu 6 m od nás, mohutně odfoukl a zvědavě si nás prohlížel. Po dalším ponoru se vynořil 3 m od nás a po druhém podplavání našich kajaků začínáme měknout. Těch 3-5 minut čekání, kde se vynoří tentokrát začínají být „duševně náročné“ a tak po 15 minutách vyklízíme pole, provázení dalším odfouknutím za kajakem, jak když odbržďuje vlaková souprava. Té se ostatně blíží i velikostí.

IMG_3571

Vláďa dostal konečně 3 dny volna a tak společně všichni tři vyrážíme opět směr hlavní fjord a dál na západ ve směru na Isafjordur. Cestou za krásného počasí sledujeme sluncem zářící ledové splazy ledovce Drangaokull a míříme na ostrov Aedey s majákem, který částečně zakrývá asi 50 m vysoký vodopád Mongufoss na druhé straně fjordu. Zvědaví tuleni co chvíli vykukují do půl těla z vody, na 10 m se potopí a vynoří kousek za kajakem. Nápadně mi připomínají herce Petra Nárožného v plaveckých brýlích 🙂 .

Cestou nám dochází, že podle četných výdechů velryb, vždy z několika kilometrů, zde setkání s nimi nebude nijak vzácné. Za klidného moře v průzračném severském vzduchu je výdech páry vidět na dobrých 8 km i více. Trochu nám pak vyrazí dech, když jeden nepozorný keporkak v plné rychlosti prolítne 3 m před Vláďovou přídí, jak vagon metra na I. P. Pavlova, který ztratil brzdy a s mohutným krátkým odfouknutím sentinelu zas zmizí v hlubině tak, jak se objevil.

IMG_3576

Obeplouváme ostrov a už se zapadajícím sluncem stavíme bivak na plošině poblíž vodopádu a děláme ohýnek z pár naplavených prkýnek. Stromy jsou zde k vidění jen vysazené v blízkosti farem a v chráněných údolích je pak patrná snaha o znovuzalesnění smrčky a borkou. Stromy zde vzaly za své již za vikingských časů na stavbu lodí. Vždy však vidíme jen mladé stromy – maximálně tloušťky lýtka.

V noci vítr slušně cloumá stany a ráno vstáváme do deště. Znatelně se ochladilo, jak značí ojíněná tráva. Balíme bivak a pádlujeme nějakých 15-20 km šikmo přes hlavní fjord k ostrovu Vigur. Již zdáli vidíme mezi ním a pevninou výdechy keporkaků. Jeden nachází zalíbení v častém vyskakování z vody a k této hře se nechává v dětské hravosti strhnout i „malé“ mládě velikosti mikrobusu, co tu je s mámou. Nezbývá nám než tímto místem projet . V jednu chvíli je kolem nás 6 velryb a tak jen doufáme, že v rostoucích vlnách vidí i ony nás a žádná do nás omylem nedrcne, nebo nám nepřistane na kajak. Vtipkujeme, že pokud u nás dojdu k lékaři s tím, že na mě spadla velryba, nejspíš skončím v péči psychyatrie. Naštěstí se tak dík ohleduplnosti těchto oceánských obrů nestane a my v deseti kilometrových úsecích od jednoho výběžku fjordu k dalšímu zkracujem vzdálenost zpět k našemu fjordu Mjólfjordur. Za stálého deště se probíjíme proti místy téměř metrovým vlnám kolem pobřeží a blahořečíme naše suché obleky. Voda kolem 7 °C a vzduch dnes jen kolem 3-5 °C by byl bez nich pro nás sváteční pádlisty poněkud náročnější.

20160916_100906

V „našem“ fjordu už vítr výrazně slábne a po 10 hodinách čistého pádlovacího času a 47 km stavíme bivak u hot-potu se snad až příliš horkou vodou. Ráno zbývá dopádlovat už jen 15 km. Pod zúženým místem pod mostem přes fjord nás ještě čeká zpestření. Dlouhé vlny z hlavního fjordu se zde střetávají s vrcholícím odlivem z protisměru, což vytváří divoké hřebeny, trychtýře a karfioly, ale dáváme to bez ztráty kytičky. Další den si pak rádi odpočnem v Heydaluru.

Vyšlápnem si na dvouhodinovou procházku na kopec přímo nad farmou, do půlky porostlým zakrslými břízkami po kolena. Výš už jen mech a lišejník. Během našeho pobytu stihnou nejen sežloutnout, ale i téměř úplně shodit listí. Podzim je tu krátký. Fotíme místní islandské koníky na pastvě, siveny v nádrži u řeky pod farmou a pomáháme v kuchyni. Odpoledne si vyjedeme na horu mezi fjordy, cestou ne zcela vhodnou pro náš Yaris, ale zvládá to.

IMG_4137

Další den jde nezmar Pavel zapádlovat v našem fjordu a já vyrážím s Yarisem na fotovýlet do sousedních fjordů směr Holmavík se zastávkou v Salt-werk v Reykjanes. Mají tu speciální černou lávovou sůl, vyráběnou z mořské vody. Je ostrovní specialitou. Další den vane 25 m/s a tak ještě uděláme výlet do 90 km vzdáleného Isaforduru. Na zdejší poměry velké město o cca 2000 obyvatel a nejbližším obchodem, kde provádíme nákup pro farmu. Koupě sušených ryb a podivného sulcu se neukazuje oproti očekávání až takovou pochoutkou. Ze sulcu se vyklube velrybí tuk /špek vařený v mléce/ a sušené ryby vyžadují dost úporné žvýkání. Za mlhy a větru, co podráží nohy ještě vyjíždíme krajinou již zveme „Mordorem“ na útes nad městem.

IMG-20160926-WA0004

Dnes z něj Grónsko vidět není, jen ledové krupky štípou v tváři. Ráno se počasí opět spravilo, tak ještě zapádlujeme v okolí našeho fjordu a už se blíží čas k odjezdu. Cestou na Reykjavík navštívíme turisticky vyhlášené atrakce jako gejzír v Geysiru,Tingvellir – nejstarší parlament světa, mezi skalami u vodopádu. Pak další vodopád Hraunfossar padající do hluboké trhliny v zemi a přitékající zdánlivě odnikud – řeka totiž přitéká pod zatuhlým lávovým polem. Mezi kopci slušně pofukuje a tak poprvé vidíme padat desetimetrový vodopád vzhůru.

Pozdě večer jsme dorazili do Reykjavíku, dáváme večeři v rybí restauraci ve starém přístavu a vracíme auto. Pak už jen letadlem z Keflavíku zpět do Berlína a autobusem s přestupem v Drážďanech do Prahy.

20160923_130059

Island je opravdu nádherná země, zvláště pak jeho zřejmě nejméně dotčená část „Západní fjordy“, která je i na Islandské poměry málo obydlená a nedotčená. Možná jen napříště přeci jen zvolit letní období, kdy se teploty šplhají k 15 až 20 °C.

Tak tedy někdy na shledanou na tomto ostrově omývaným Atlantikem a bičovaným severními větry aneb“ BLESS ÍSLAND“.

IMG_4324

Text: Lukáš Růžička

Foto: Pavel Procházka, Vladimír Kozelský, Lukáš Růžička

Kolem Evropy – rozhovor s Jirkou Olivou – 2. část (Antonius Carbonius, 2016)

Pokud vás zaujala první část rozhovoru s Jirkou Olivou, který s ním vedl Karbonový Tonda, jistě vás potěší i díl druhý, závěrečný. A doufám, že se s Jirkou na našem webu ještě setkáme! A kdybyste nechtěli čekat, určitě se podívejte na Jirkovy stránky a blog

Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Na co se nejvíce těšíš na své cestě do budoucna? (státy, noví lidé…)

Jestli jsem měl nějaká přání tak to bylo vidět delfíny, želvy, potopit se k vraku lodi a naučit se ovládat plachetnici. Všechno do jednoho se mi naplnilo. Nemám potřebu žít v očekávání, tedy se na něco těšit. Naučil jsem se si užívat každý moment a jestli se na něco těším, tak se těším z dnešního dne a zítra tomu bude také tak. Ale teď si uvědomuji, že se tedy docela těším na písečné pláže, kde nebudu mít každý den novou díru v kajaku.

Řecko - Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Měl jsi okamžiky kdy jsi byl úplně na dně (psychicky)?

O tom, jak je to v mém životě nahoru a dolů, jsem se rozepsal v jednom ze svých blogů. Každopádně právě teď si nemohu vzpomenout na jediný okamžik, o kterém bych mohl prohlásit, že jsem byl psychicky úplně na dně.

Albanie (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Albanie (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Připravuješ se na to, co tebe čeká na cestě? Počasí, lodní provoz, zásobování vodou, jídlem?

Ano, v tomto jsem velice zodpovědný. Dokonce, když jsem dělal rozhovor pro televizi, nebo nějaké noviny v Chorvatsku, tak mě uváděli jako příklad toho, že jsou rádi, že k nim zavítal zase jednou Čech, který se na cestu připravuje a nepodceňuje sílu místní přírody. To mě velice pobavilo.

Fakt je ale ten, že se důkladně připravuji každý den a i během dne si hlídám vývoj nejen počasí. Řídím se jednoduchým pravidlem – nikdy nelezu na moře, aniž bych věděl, jak se z něj bezpečně dostat za jakékoli situace, která může nastat. Jídlem a vodou jsem schopný se zásobovat skoro týden. Nejdéle jsem byl odkázaný na zásoby vody na řeckých ostrovech a v Albánii, ale nikdy nebylo třeba jí mít více než na tři dny.

Lodní dopravu si hlídám také a zvláště v Řecku, kde jsem mezi ostrovy křížil plavební dráhy trajektů a velkých dopravních tankerů. Tam se mi osvědčilo kontrolovat si lodě, které se nacházely ještě daleko za viditelným obzorem přes satelit. Na to se mi osvědčila aplikace Marine Traffic. Nejednou mi taková kontrola pomohla vyhnout se situaci, kdy bych se ocitl v plavební dráze přesně v okamžiku, kdy by tam připlula velká loď, co nemá možnost se vyhnout. Byl jsem velice překvapen, když jsem poprvé viděl, jak je rychlý ohromný tanker v plném výkonu, když je schopen zpoza obzoru doplout na kolizní kurz za pouhých 20 min. A jelikož jsou plavební dráhy mezi některými ostrovy v Řecku velice frekventované a navíc jsou tak rozsáhle že ani 20 min na ně někdy nestačí, tak nějaké to plánování je zde opravdu vhodné.

Korintský průplav (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Korintský průplav (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Máš před sebou ještě hodně těžkých úseku ve Francii (Bretaň) a následně pádlování proti proudu do Prahy. Už víš jak na to, nebo se necháš překvapit?

Jednoznačně se nechám potěšit tím, co mě tam čeká. Rád bych na oceánu využil letního stabilnějšího počasí, ale jak to bude se teprve dozvím.

Česká republika - Praha (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Česká republika – Praha (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Máš připomínky ke kajaku? Změnil bys něco má lodi pro ulehčení pádlování, nebo kajak není to nejdůležitější pro překonáni tak velké vzdálenosti?

Rozhodně kajak je velký parťák a bez něj by to nešlo. Pro překonání takové vzdálenosti to ale není to nejdůležitější. Podle mého názoru to je o odhodlání, schopnosti fungovat i při nekomfortu. A to je hodně závislé na tom, na jaký standard je člověk zvyklí. Jak se říká, na lepší se zvyká rychle a určitě to platí i naopak. V tomto mám nespornou výhodu, že před vyplutím jsem neměl dlouhé kajakářské zkušenosti a tedy se neučil být spokojený s tím co mám. Dovedu si představit, že by se někdo v takové lodi nechtěl vydat ani na týden. Já ale pokračuji s tím co mám, jsem rád že mám aspoň takovouto loď a tedy pro mě je to ta nejlepší. Protože jinou nemám 🙂 )

Postupně jsem si ten kajak upravil tak, jak jsem potřeboval. Předělal jsem přepážky a tím zvětšil komory, vyhodil kormidlo a předělal celý systém na opření chodidel. Ten původní byl již od výrobce namontován mimo osu. Na což jsem přišel až po roce, když to začala odnášet má záda.

Oprava děr v kajaku je už naprostá rutina. Jen tedy potřebuju ještě najít, kudy mi teče do zadní komory… Na to jsem ještě nepřišel, ale ty tři litry vody každý den mi to jednou prozradí 🙂

Řecko - Korintský záliv (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Korintský záliv (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Pořád používáš vybavení, které jsi měl na začátku cesty, nebo ho postupně vyměňuješ?

V podstatě používám stále to jisté. Když jsem byl v Řecku, rozhodl jsem se vyměnit pádlo. Měl jsem v něm již od Turecka tak deci vody. Výrobce mi ho vyměnil, tedy toto bylo v pohodě. Spíše je to tak, že se snažím vybavení vyřazovat.

Jednou jsem si musel koupit nový objektiv foťáku a nedávno jsem si musel koupit nové kraťasy. A brzo si asi dopřeji i nové triko… to bude super. Jinak zatím když mi něco z vybavení odejde, prohlásím že to tedy už dál nepotřebuji. A zatím mi neodešlo opravdu nic bez čeho bych se neobešel.

Turecko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Turecko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Hodila se ti na cestě VHF vysílačka? Používáš jiné bezpečnostní prvky pro přivolání pomoci, nebo nemáš potřebu?

Ano, VHF mám sebou. Několikrát se mi hodila už na Dunaji, kdy jsem díky ní mohl komunikovat s vodní správou a podařilo se mi tak proplout několik zdymadel. Na moři jí používám hlavně na odposlech při křižování lodních koridorů. Také se mi několikrát hodila pro odposlech lokálního počasí. Vysílačku považuji za základ pro zvýšení bezpečnosti. Je dobré mít možnost se spojit s lodí, která má zapnutého autopilota a posádka popíjí v podpalubí pivo.

Jako další bezpečnostní systém mám EPIRB. Tedy osobní SOS lokátor komunikující přes satelit. Dále základní povinné vybavení, jako je třeba světlice či oranžový kouř. Jsem rád, že to vše mám sebou a jsem rád, že to nepoužívám 🙂

Dává ti cesta energií, nebo se postupně vyčerpáváš a máš neustálou potřebu se dobíjet?

V součtu mi cesta energii dává a tedy čerpám. Někdy vyžaduje cesta i mou energii, ale to k tomu patří, je to férová výměna.

Řecko - Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Máš v plánu cestu přerušit a pokračovat s odstupem času dál?

Otázkou je, co pro koho znamená slovo přerušit. Pro mě by takové přerušení znamenalo odcestovat například do České republiky z důvodu, že v cestě nechci pokračovat. Nic takového v plánu nemám. Já osobně vnímám smysl být na cestě, což ale neznamená sedět v kajaku.

Jaký jsi měl zatím nejpestřejší zážitek z pádlování na moři?

To není úplně jednoduchá otázka, ale zkusím napsat tři věci, co mě první napadnou. První je pádlování s delfíny v Černém moři, kde kolem mne plavali skoro každý den.

Zadruhé to bylo, když jsem si užíval divoké moře při silném větru a velkých vlnách. A když jsem se dostal bezpečně na pobřeží, čekala na mě policie. Někdo jí na mě zavolal, protože se asi o mě bál. To bylo v Černé hoře a podotýkám, že jsem po celou tu dobu na moři měl situaci perfektně pod kontrolou a až do setkání s policií sem si to opravdu užíval.

Jako třetí si vzpomínám na obeplouvání ostrova Amorgos v Řecku. Tehdy jsem se rozhodl během pěti dní obepádlovat celý ostrov. Na severu foukalo a tak jsem byl nucen zůstat na jižní straně ostrova, která se skládá z několika set metrových kolmých útesů, nořících se stovky metrů pod hladinu. Na tomto jižním pobřeží (cca. 35 km) byla pouze tři místa, kde se dalo vylézt z vody na kamenitou pláž. Tehdy jsem se rozhodl zkusit přímo z kajaku vylézt na útes, kde jsem asi ve 20 m nalezl malou římsu, kde se dalo trochu ležet. Kajak se mi podařilo vytáhnout několik metrů nad hladinu jen za pomocí lana v rukách. Tři noci jsem na této římse přečkal, než mě vítr pustil na severní část ostrova.

Řecko - Naxos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Naxos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Nebude ti smutno až tu cestu dokončíš a vrátíš se do normálu, nebo to vracení do normálu nepřipadá do úvahy? Nebo se cesta stala součástí tvého života?

Netroufám si tvrdit či polemizovat o tom, co je a co není normální. Jsem s tímto způsobem života spokojený a jsem šťastný. Vím, že až mi bude kajak malý, vyměním ho za plachetnici. Teď si vzpomínám na větu, kterou řekl jeden můj kamarád, když mne po více jak roce navštívil. Řekl: „Víš, když jsi tenkrát odjížděl, tak jsem si myslel že jsi blázen. Dnes, když přijdu každý den unavený z práce domů, tak si čím dál častěji říkám, kdo z nás dvou je vlastně blázen?“

Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Změnila cesta tvůj pohled na život a jestli ti cesta poskytla možnost se podívat na svou minulost z dálky a zamyslet se nad tím?

Jedním slovem ANO. A jsem vděčný že jsem si tuto cestu dopřál.

Řecko - Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Zápisník potulného kajakáře – okolo Krku (Milan Zajíček, 2016)

Pondělí 18. 07. 2016 (večer 1 km na spaní – ostroh zálivu)

Příjezd odpoledne po dálničním obchvatu Rijeky, most na Krk za 30 KN, odbočka na letiště a rovně dolů do zátoky. Je zde stará patrová rybárna a sklad, vybydleno. Ve svahu terasovitá zahrada pro baťůžkáře a místní. Dávám JOANu na vodu , nabaluji a jedu spát vlevo za vlnolam, necelý kilometr směrem ke Krčskému mostu.

 

Krčski most

Úterý 19. 07. 2016 (směr Vrbnik, zátoka Srščica – 29,1 km)

Ráno rychle navařím a hybaj na vodu. Celý tenhle trip je zátěžová zkouška č.3. V kajaku je 33 kg, z toho 10,5 l vody a minerálek, 5 plechů piva, 1,5 l benzinu a zásoby papu na 14 dnů. Četl jsem nějaký článek, hoši objeli půl ostrova za 3 dny, nevím co mohu čekat. Podle windity.com má foukat vítr 40 km/h, částečně i bóra.

Vyrážím po směru hodinových ručiček a je to dobrá volba. Objíždím maják, průlivem okolo Jadranova a dál volnou vodou na Rudine, Šilo. Břehy z vymlácenýho vápence, občas nějaká oblázková miniplážička. Bohužel ve vodě občasně plastové odpady. Nezávodím, jedu svým tempem ale pozoruji zlepšení výkonu. Díky Mejdžímu a seakajakářskýmu sympoziu na Radavě. Jeho instruktáž co a jak na vodě pomohla. Jedu proti slunci a tak nefotím. Ostatně, kdo nestihne dobrý světlo brzo ráno, nebo pozdě večer má smolíka. Pochopitelně určitý místo je lépe nasvícený jen ráno, jiné jen večer. Já fotky dokopaný photoshopem nemusím, ono se to stejně pozná, že do toho někdo hrabal.

Z dumání o focení a po vytažení GOPRO z dayhatche mne ovane neblahé tušení. Solárpanel  mám na kajaku od rána ale ten elektronický regulátor jsem nechal v zapalovači autíčka. Dobíjení čehokoli v háji. Nevadí, ono tady moc scenérií k focení není a není to ani priorita. Navigaci ani nepotřebuji, mám podrobné námořní mapy ostrova v papíru.

Zastavuji na svačinku a lehký oběd na pláži u Šila a ohromen registruji ruskou rodinku s napůl nevymáchanou dcerunkou a zcela nevymáchaným štěnětem vlčáka. Mít tady sebou svýho Draka, tak by si toho nevycválance rázně podrobil. Možná by nám za to rusáci anektovali Olomouc i se Svatým Kopečkem! Ponechávám eurolidi na eurodekách a mastím dál přímo  na viditelný ostroh v dáli (10,5 km) po volné vodě. Začíná však protivítr a vlny, postupně narůstají na 1 metr a to je blbé. Do toho ještě ty „baylinery“. Jsou však ohleduplní a míjejí mne z dáli. Reliéf pobřeží se zdvíhá a v tom vidím kostel na vršku s původní zástavbou, což je městečko Vrbnik.

Trajektorií „honícího psa“ se přibližuji do ústí zátoky a přístavu. Malebné místo. Kotvím u člunové rampy do vody. Nápis „vino na predaj“ je ještě malebnější a tak neváhám. Bos, se špricdekou, vestou, pádlem v ruce a peněženkou vcházím do vinotéky ve sklepení původní přístavní budovy. Kape ze mne trošičku voda. Milý mladý chlapec dal na požádání próby i košt, neboť chci lepší sorty. Beru láhev suchého červeného, bílé nalévané mají jen do PET kanystrů 3 a 5 l. Beru trojku kvalitatevno po 22 KN. Za mnou chlapík bere stolno do 5 l po 16 KN. Tohle je družstevní vinotéka. Soukromí vinaři mají lepší i archivní sorty, nicméně ceny začínají na 40 KN za „pistoli“.

Den se blíží k závěru, pádluju k Uvala Sveti Juraj, ale nenacházím dost dobré místo. Pokračuji dál do Luka Srščica, postupně tři zakotvené jachty nudistů odplouvají a zůstává loď místních, co přivezli ovce lodí na pastvu. Šikmo na protilehlém svahu je cesta a nová kamenná salaš. Vařím co „dům dá“, tedy rizoto na viet-cong rýži s maďarskou klobáskou, pravými tureckými olivami, italskou kukuřicí, rakouskou cibulí a máslem. Zapíjím bílým vínečkem místní provenience s rozmanitou ovocnou dochutí. Dále kávička s českým makovníkem politým medem. Pokouším se vylézt na morénový svah, je to o hubu a stačí tak 15 výškových metrů. Všude voní aromatické bylinky. Ležím na nepostaveném stanu, karimatce a spacáku. Koukám, nade mnou je Malý vůz s trochu ohnutou ojí. Po chvilce mi dochází, že i Velký vůz je přítomen kousek napravo, ve větvích břehových stromů. Ticho, voda ustupuje o půl výškového metru a vše tmavne. Propadám se do obří bezedné sklenice.

Ujetá trasa 29,1 km není omračující, ale byly cca. 3 hodiny vlny metrovky a stálý protivítr.

 

Vrbnik

Středa 20. 07. 2016 (Luka Srščica- Baška- RT u Punat – 42,8 km)

Ráno dojíždím to „riziko“, dávám oříšky, kávičku a  mastím na vodu. Začínají útesy.

Mala Luka

Těm menším říkám pětipatráky, větší jsou osmipatráci. Ještě nejsou vlny, mohu jet dost těsně, i se vnořit do kaveren. Chci objet celý jihovýchodní prostor a přidávám na tempu. Začíná vítr, vlny a vytí motorových jachtiček.

Stažené mapy z mapových portálů jsou jen orientační a málo použitelné. Vidím velké diference reliéfu pobřeží v reálu. Ještě že mám námořní mapy hrvatského hidrografskeho institutu, vyplotroval jsem je na 1:59000. Zastavuji na pláži „U Mala Luka“, byl by tady dobrý tábor pro celou skupinu.  Nechápu proč nikdo neuklízí naplaveniny a plastové příšernosti moderní doby. V tomhle mají v severní Americe navrch. Profesionálové a skupiny studentských praktikantů (Pink Point), co obnovují traily a pobřežní kempy. Postupně ještě zastavuji na pláži „za rohem“ U vela luka, kde kotví další výletníci. Zatím jsem nepotkal jiný mořský kajak. Podléhám lenosti a koupu se jak lachtan, všichni jsme tady chudí, nemáme ani na plavky.

kaverna

Po hodince nasedám a svištím přímo na radiomaják Škuljica, vynechávám turistický rezort Baška, zjevně bez historického jádra. Ta pozdější Titova architektura a současné developerské zvrácenosti mne nelákají. Tenhle přejezd zátoky šíře cca 3,8 km byl odporný. Samé „chramlavé“ vlny, po kterých kajak neklouže, ale hrne vodu. (Chramlavá vlna = dlouhá vlna přicházející šikmo, na vlně je namodulována větrem jakoby roleta malých vlnek. Pocitově to prostě neodsejpá.) V průlivu Senjska vrata s ostrovem Prvič se voda víc vaří a proto zvyšuji tempo na kvalitu „úprk“. Postupuji dál pobřežím stranově cca 200-400 metrů , zastavuji  u Rt Bracol a pláži Zala Draga. Zbývá polovina vody v poslední, sedmé PETce, musím zajet do Staré Bašky. V diving centru není žádná krásná obsluha, v restauraci ano. Číšník mi dohazuje slečnu na baru, ta mé 3 lahve 2x vymývá a plní vodou, dokonce se do nich pokouší strkat kostky ledu. To pochopitelně nejde i tak jsem spokojen a zachráněn.

Vyrážím via záliv cca. 3 km na volné vodě, kilometr od břehu. Ten je zcela zaplněn autokempem, samotná auta pasantů dokonce stojí na příjezdové komunikaci, prudce do konce směrem k Punat. Pozdě odpoledne končím před pláží U drancova. Opaluje se zde mladý pár. On muskulaturní tetoun, ona nesmírně vyspělá. Nevěnuji jim pozornost, ale přemýšlím jak se sem dostali. Nemají loď a příchozí cestu jsem neviděl. Cizí problémy neřeším a na chvíli usínám, pak  přemýšlím zda ještě pokračovat.

Volím pokračovat a postupuji až za radiomaják Negrit, na začátek zálivu Punat/Krk (Krčski zaljev). Objevuji volnou plážičku, kam už se nikdo mimo mne nevejde. Náhle proti mně seakayak a nahatá mladší pádlerka. Kývneme na sebe a AHOJ. Je dávno po osmé a motorové jachtičky sviští zálivem do přístavu spinkat. Naprostý nesmysl jet nyní 5,3 km via záliv. Obvyklá procedura, smažená vajíčka, salámek, čokoška, kávička a kousek sýra jen tak. Pak pozorovat ty vozy na obloze při blaženém usínání.  Zítra do zálivu Punat na prohlídku resortu nepojedu, ostatně tam není nic zajímavého. Historické městečko je významné, to by zasloužilo podrobnější prohlídku, snad příště. Dnes 42,8 km dle vektorů na mapě, v reálu o něco víc.

 

Punat

Čtvrtek 21. 07. 2016 (ve dne RT Punat-Krk kemp voda – pláž pod kopcem Klobučac 26,3 km, v noci 10 km spaní na koberečku)

Překvapivě ráno vstávám, vařím a jdu na vodu už v sedm. Přímo via záliv do caravankempu. Beru 3 lahve. Na molu u kajaku sedí docela pěkná paní v medových plavkách a snově pozoruje vodu. Koukáme na sebe, tuším že by chtěla někam do dáli. Tak jí říkám: „Pojeď se mnou.“ Směje se a kroutí hlavou. Jestli to byla bulharka, tak jsem prohloupil. Tam to prý znamená ano.

Tahle jiho-západní strana ostrova je víc „okempovaná“, každou chvíli nějaká pláž. Pozoruji provoz na ferry trase Cres-Krk (Merag-Poneziči) v délce 10 km. Postupně dojíždím k ukotvené ferry-bárce, co vykládá čtyřkolové a jiné vícekolové plechové krabice s motory a odhaduji, zda stihnu před jeho odjezdem křižovat zátoku asi kilometr širokou. Druhé necky Jadrolinije se už blíží a tak zvyšuji tempo a jedu. Je jasné, že ty ukotvené musí vypadnout na trasu. Další moje pádlování a morál je neustále bombardován plážemi s povalujícími se nudisty a tak podléhám a co chvíli se také povaluji, opaluji, plavu a vůbec nic nedělám.

Pak postupuji dále míjím RT Manganel a Rt Glavotok (radiomajáky- automat, bez obsluhy), zajímavá církevní stavba kláštera Glavotok. Poslední dvě hodiny duje do zad větřík a to otupuje ostražitost. Vydávám se na přejezd zátoky „U Čavlena“ v délce 3,6 km s nadějí na rychlý postup. Chyba lávky, vyjíždím ze zákrytu pobřeží do bory, zesiluje a již mne bičují metrové vlny. Napravo u břehu je marina U čavlena a morotové jachty sviští okolo mne, to jsou ti „rentaři“, co prdí na pravidla. Nejpitomější mne chtějí pozdravit, řvou na mne z blízka a já několikrát na poslední chvíli stačím obrátit kolmo k vlnám od jejich člunu. V polovině zátoky je situace tak blbá, že na všechny strany je to 1,5 km a voda dost vaří. Trajektorií honícího psa hledám nějaké místo a stáčím postupně ke břehu. Musím počkat, než se vítr a jachty uklidní. Nacházím, vyhazuji karimatku a spacák, odpočívám na bezejmenném místě pod kopcem Klobučac 106 m. n. m., a mlaskám nějaké oříšky. Přijíždí člun, na něm opuštěný místní mládenec, zjevně chybí zájemkyně o povyražení.

ráno

Rozhoduji se, zda nocovat zde, nebo pokračovat. Volím noční půletapu, hledám čelovku a baterku – zadní světlo. Stmívá se, je poklidno, voda už nevaří. V dobrém rozmaru jedu hlemýždím tempem 4 km/h , obeplouvám maják Rt Pelova s gróty podmořských špicarů a skal. Blížím se k zátoce Porat-Vantačici-Malinska-Haludovo (Sidrište Malinska). Je asi 21.30 hod, nastává tma, na vodě miliony odlesků světel tříčtvrtě kruhového amfiteátru. Milenci v lesních pěšinách, pak v přístavech, v centru Malinska ohromný mumraj. Lidi papají v restauracích eurohranolky s čímsi, ten odér přepáleného tuku se zvrhnul až na zápach. Dětičky lítají ve skákacích boxech, řvou i ty, co se houpají na gumách a v opascích. Střelnice, kolotoče, diskošky, lasery, jak kdyby měl skončit zítra Svět.

Zastavuji až na posledním molu v Haludovo a prosím rybáře o vodu, co chytají v přístavu na světlo mřenky. Dostávám ji i s ledem a zároveň poptávám, jak daleko je  ke Krčskému mostu. Prý 5 kilometrů! Postupně mizí i kolonádní břehové cestičky s promenádníky a přibývá větru. Tak tedy jedu těch pět kilásků, ale je jasné, že „pětka“ je blábol. V dálce je reliéf světel Rijeky, vpravo v dáli ropný terminál Omišalj a za hradbou pohoří je bouřka. Blesky lítají a tlučou tam do země. Nemám tolik zkušeností, jak místní bouřky postupují. Kdyby se přehoupla sem na moře, nevím, nevím…

Červené světlo čelovky přepínám na bílou dlouhou bodovku a hledám místo noclehu. Bohužel stranové světlo na pobřeží a současné pádlování nejde dohromady. Reflexní pásky, nápisy a žerď TNP prudce odráží do očí bílé záblesky. Zvažuji, zda pokračovat, když v tom uvidím na břehu luxusní kamennou kóji s koberečkem a ručníčkem! No neber to!

Nic nevařím, jen dávám poslední vítězné pivo. Ve dne 26,3 km + v noci 10 km. Noční pádlování je bombastické!

před cílem

Pátek 22. 07. 2016 (19,8 km)

Ráno balím, vařím, na vodě cca. v 07.30 hod. Řezám 3 km zátoku Njivice, kde je hotelový rezort, autocamp a aquapark. Chci nabrat vodu, narážím na chlapa u kasy, co mne vyhazuje. Zajel jsem moc na začátek, příště to zlepším a vyhnu se. Zásadně převařuji vodu ze soc. zařízení v kempech. Mám 4 l hrnec a dvě misky, co se chladí postupně na břehu, před přelitím zpět do PET. Přiznám se, že mne tyhle rezorty caravankempů dost stresují. Z velkoměst domů do velkocampu s karavany, eurolehátky, eurohračkami a euroslečnami. Dvě docela hezké echt německé euroslečny v luxusních plavečkách právě přišly obhlédnout břeh a s mondénním vlněním v bocích se připravovaly vstoupit do vody k rannímu koupání. Naštěstí jsem již vetchý stařík s vousy a nestál jsem jim ani za pohled. Žertovně jsem vzpomínal na „bulharku“…

Pobřeží není dále zajímavé, začíná být dokonce otravné okolo výběžku před Omišelj a portem pro tankery s nádržemi, potrubím atd. V noci to zářilo jak vánoční stromeček, fuj! Přejíždím ještě záliv Omišelj a za chvíli letí středem  remorkér, no toho bych potkat nechtěl. Zastavil jsem na straně zálivu u domů. Na molu studuji mapu, teprve teď je to 5 kilásků k mostu! Přichází místní agent a sleduje, co mám za mapu, drze čučí přes rameno. Prostě obecní hlásič a udavač, zda nejsem agent, co fotí naftový terminál. Nebyl první a asi nebude poslední.

Objíždím poslední 2 majáky  Rt Kijac a Rt Šilo a poslední zátoku. Vidím most a tedy konec cesty. Rybáři měli správně říci 19 km, ale promíjím jim to, byli to taky pasanti. Ono pět, nebo devatenáct je vlastně jedno, když nejde o život.  Dnes 19,8 km a jsem rád, že jsem nejel trasu proti hodinkám, ty nádrže s videoostrahou na začátku putování by mne celou další cestu přímo  sraly.

Napadá mne, že bych noční etapu dorazil do osmi ráno a tedy bych objel ostrov za tři dny. Jenže já pádluji pro radost, nejsem na galejích, tož tak. To jsem zvědav, kdy se zase vyspím na tebichu.

Krčský most

Mapy: http://www.nerezine-losinj.cz/clanky/namorni-mapy–severni-jadran/