Walk of Shame

Při vánoční návštěvě Walesu se mi podařilo posadit do Tarana od Rockpoolu. Jako většina zajímavých zkušeností i tohle byla dílem náhoda. Venku dulo o sto šest, holky vypadaly už trochu unaveně a tak jsme se Mejdžím vymejšleli pánský program, nějak jsme nemohli vymyslet kde a co, když tu najednou pan Major s mírně potměšilým úsměvem povídá: „Hele, nechceš si zkusit Tarana? Jeden můj kámoš testuje moje nový Quantum a mám na dvorku jeho loď“. No a už to bylo. Za moment jsme sundali z auta klasické lodě, našroubovali tam Tarana a C-gatora a vyrazili do Threarddur bay. Počasí nebylo zdaleka ideální. Když jsme lodě složili na betonový slip, vítr je začal okamžitě rolovat pryč. Zátoka je otevřená směrem k jihozápadu a vítr dul přímo do ní, zdvihal krátké metrové vlnky. Čili podmínky dávaly tušit, že tohle rozhodně za pusu nebude.

Ošahal jsem si loď, nastavil pedály a ujistil se, jak se ovládá spouštění kormidla od SmartTracku. Mejdží odstartoval první a já jsem vyrazil v závěsu. Zadařilo se mi vyjet přímo proti větru, navíc v závětří několika skalek a pádlovat přímo ven ze zátoky. Zatím probíhalo všechno v pořádku. Soustředil jsem se na nový kajak a jen periferně vnímal Mejdžího a jeho bílou loď někde vpředu.  Taran valil proti větru, mohutnou přídí odhazoval vodu do stran a díky objemu v přídi šel přes všechny vlny vrchem. I když dula svižná šestka, neměl jsem pocit, že by to loď v tomhle kurzu nějak omezovalo. Dopádloval jsem na hranu mezi otevřeným mořem a zátokou s tím, že tady zkusím pár manévrů, pak otočím a vyzkouším chování lodi s mořem v zádech. Točím loď po větru, bez problémů se dostávám na zpáteční kurz a užívám si jízdu po vlnách. Taran dělá to, na co je postavenej, surfuje, skáče z vlnky na vlnku, velmi dobře reaguje na pádlo i na náklony, při sjezdu z vlny nemá jeho objemná příď tendenci se bořit do vody. Prostě príma. Říkám si, že vypádluju ven a dám si celý kolo znova. Ale ouha. Lodi se nechce točit proti větru. A to tak že vůbec. Zkouším prošlápnout kormidýlko co to jde – bez reakce, náklon a široký zametení – ani omylem. Vyzkouším všechny špinavý triky co mám v rukávu, nacpu zadek na půlku sedačky, brutálně naklopím loď na bok, abych maximálně zkrátil vodorysku a chytnu pádlo jednou rukou za list, co nejvíc prodlužuju páku záběru. Teprve tehdy a na několikrát si Taran dá říct a já přetlačuju jeho objemnou příď proti větru. Následuje stejnej scénář. Kajak se uklidní, pink pink, vyposkakuje se mnou poslušně ven ze zátoky, ochotně se nechá sfouknout po větru, předvede svoje vrcholný číslo, kdy doslova letí po vlnách a já necítím, že by někde měl strop v dosažené rychlosti. A znova, naprostý zoufalství, když se loď snažím točit proti větru. Ruce už mám jak opičák a jenom za tenhle manévr mě vítr sfouknul dobře dvě stě metrů hluboko do zátoky. Učiním ještě několik takových pokusů, kdy se euforie z jízdy po větru střídá s frustrací nad neschopností loď točit do větru. Mejdží už je na břehu, tak si říkám, že by taky byl čas vypadnout. Dosurfuju do zátoky a snažím se nějak inteligentně přistát. Vykopnu list kormidla z vody, aby se nepoškodil a v tu chvíli se z kajaku stává neovladatelný objekt a bongoslajd nás vyplivne bokem na písek. Potupně se vyplazím z kajaku. Kouknul jestli jsem loď neočesal o tu křehkou blbost, které se říká kormidlo. Vyhodnotím stav své tělesné schránky, možnost odstartovat znovu proti větru a nakonec bafnu tu věc za šňůry, vleču ji za sebou a do půli stehen ve vodě dokráčím těch čtyři sta metrů k Mejdžímu, kterej už mi z dálky strouhá mrkvičku.

Musím říct, že cestou od vody zpět jsem byl neobvykle tichej, jak mi to v hlavě šrotovalo a o tom, co si mám o Taranovi myslet, dumám vlastně dodneška. Technickotaktický data o lodi si samozřejmě může najít každej v těch desítkách reviews, co se po internetu povalujou, ale tady je pár věcí, které mě osobně překvapily:

Kokpit je poměrně těsnej a malej. Při nalejzání jsem nebyl schopnej do límce napáčit nohu a nasedat se musí přes zadní palubu. Trochu jsem měl pocit, že se soukám do mý starý lodi s oceánským kokpitem.

Tvar trupu není polokruh, jak by člověk očekával u velmi rychlý lodě, ale je to v průřezu dost složitej tvar, s plochým dnem pod pádlerem a dvěma poměrně ostrýma čajnama (chines). Což zajištuje ochotu jít do surfu i schopnost reagovat na náklon.

Daň za to je určitá kousavost a vratkost. Mejdží mě už dopředu varoval, že je to tippy loď, ale neviděl bych to tak strašné, při porovnání s Nordkappem mi přišla hůř čitelná sekundární stabilita, ale na to se dá zvyknout a osobně se domnívám, že generátor stability by měl být v první řadě kajakář a ne loď.

Fittingy na palubě jsou do lodi vlepený, nikoli na šroubech skrz laminát, tedy v případě nějakýho maléru, tažení, záchrany apod. bych čekal, že vylítnou ven.

Berte to ale jako osobní a krátkou zkušenost, ke který jsem navíc dospěl za ne úplně optimálních podmínek. Samozřejmě jsem si vědom toho, že Taran má řadu zářezů při úspěšných a rychlých expedicích všude na světě. (Jen pro úplnost dodávám, že o těch neúspěšných, kdy někdo kajak rozštípe a jede s brekem domů, se obvykle nedozvíme.) Původně jsem na tuhle loď měl docela jedovatou slinu a první verze tohohle článku vypadala dost jinak, od té doby jsem si promluvil s několika lidma, třeba s Mejdžím nebo Standou Klokočníkem, a můj názor se už trochu usadil. Beru to tedy tak, že na rychlej výlet za slušnýho počasí je to možná dobrá loď, ale když nastane situace Charlie Foxtrot , tak budu raději sedět v úplně jiný lodi.  

 

Vánoce ve Walesu

Začátkem prosince se moje blbá nálada propadla až do sklepa a to bydlíme v pátém patře.  Znáte to, práce, blížící se vánoce a navíc jsem pádlo nestrčil do slaný vody už… hmm, no hodně dlouho. Naštěstí to zachránilo kouzelný sluchátko, reprezentovaný facebookovým hovorem, ze kterýho se ozval Mejdžího hlas: „Hele, co děláte o vánocích, nechcete přijet?“ Ať jsme měli v plánu cokoli, tohle byla jasně nejvyšší karta ve hře. Zabralo to sice nějakou chvilku než jsme vylicitovali tu nejpřijatelnější variantu transportu a díky předvánoční době to bylo trochu krkolomné, ale zadařilo se.

 Třiadvacátého ve čtyři ráno jsme sedali na vlak na letiště, pak érem do Dublinu, přes celé město přechrastit autobusem a konečně ferrynou do Holyheadu. Dorazili jsme pozdě večer a už na nás čekala hostitelská dvojka Bára a Mejdží. Takřka okamžitě jsme po tomhle cestovatelském výkonu upadli do komatu v pokoji pro hosty.

Byli jsme natěšený na vodu, ale na štědrý den a první svátek vánoční byl Neptun proti, venku vodorovně pršelo a  fučelo 8-9. Podnikli jsme s Mejdžím několik marných průzkumných výletů – jako jestli by to šlo, které jsme maskovali jako venčení Kubála. Nedalo se nic dělat, jenom mít trpělivost. Večer proběhla sváteční večeře a rozdělování dárků. Jéžišek na nás nezapoměl a přinesl nám k Majorům pod stromeček dva výborný vlněný kulichy od Rabu, který, jak jsem později zjistil mají tu výhodu, že plavou a při vlně nízkého tlaku a po namočení do mořské vody se dají parádně natáhnout až k bradě.

Konečně se vítr umoudřil, foukala něžná trojka a na moři zůstaly krásně modelovaný vlny. Dopoledne jsme ze stojanů v přístavu naložili na auto lodě a za půl hodinky už jsme je skládali na písek v kouzelné zátoce Borhtwen, nastavovali pedály a zkoušeli, jestli budou pasovat naše šprajdy na límce vypůjčeného NDK Pilgrima a Romany. Všechno klaplo a tak jsme mohli vyrazit na výlet kolem útesů poloostrova Rhoscolyn směrem k majáku South Stack a zpět. Mejdží mi hlídal Karolínu, aby nebyla moc nervózní v metrovém klapotisu, který se odrážel od skalních výběžků, já jsem po očku sledoval Báru a užíval si dne. Romany tančila na vlnách, poslouchala na každý záběr pádlem, nízký slunce propichovalo mraky a život byl najednou zase nádhernej.

 

Další den začal sílit vítr, stočil se severozápadním směrem a vlny zůstaly. Ideální čas na surfování. Po krátkém hledání nejlepšího spotu jsme auto nechali v městečku Rhosneiger a začali škodit na přilehlé pláži. Zpočátku se vlny tvořily menší a dál, později, díky přílivu a větru, se začaly zvětšovat a lámat blíž k pláži. Karolína si vyzkoušela dojezd v bongoslajdu, Bára zkušeně chytala menší vlnky, ale jak se moře stávalo větší, proběhlo nějaké to namáčení účesů a dámy raději daly přednost suchozemskému programu. Tím se z toho stala gentlemanská záležitost. Řádili jsme s Mejdžím ve vlnách jako Černá ruka, surfování po předu, po zadu, rozježděnějšímu Mejdžímu se dokonce podařil krásný looping. Za dvě tři hoďky na vodě jsem měl ruce až u kolen.

Usoudili jsme, že to musíme děvčatům nějak vynahradit dámskou akcí a tak jsme jako cíl další výpravy zvolili Puffin Island. Skalisko s obrovskou tulení kolonií v severním ústí průlivu Menai. Autem jsme se nablížili za městečko Beaumaris. Za slunečného a bezvětrného počasí dopádlovali k úžině mezi pevninou a Puffinem. Krásně to tu teče přes skalní lavici na dně, moře vlní a pulzuje a vytváří poměrně silný proud. Ten jsme přetraverzovali a ocitli se přímo u pláže, na které leželo asi tak sto chlupatých balvanů. Sice jsme se snažili příliš nerušit a zachovávali odstup, ale tuleni jsou tu na turisty zřejmě zvyklí a pořádně zvědaví. Od této chvíle jsme měli čestnou podvodní eskortu v podobě několika desítek tuleňů. Jeden z nich se dokonce asi domníval, že mu podávám rybu a jal se okusovat bimbající se toggle mýho kajaku. Cestou zpět jsme si dali na slunečné pláži malý piknik, abychom si počkali než do Menaie bude zas natékat voda a ušetří nám práci s nošením lodí přes rozlehlou pláž. Do děvčat se nám trochu dala zima a tak jsme z nich pomocí stormcagů udělali oranžové pádlující sněhuláky.

Počasí se však zase mrvilo, začlo brutálně fučet a tak jsme si na tento den domlouvali pěší výlet. Mejdží ale zřejmě zachytil můj zoufalej pohled a rozhodl se mi udělat radost. Fofrem jsme ráno shodili ze střechy Corollky obě  Romany a oba Pilgrimy a bleskem tam našroubovali dvě new school lodě. Půjčeného Tarana od Rockpoolu a Mejdžího exC-gatora s experimentálním kormidlem a vypálili na krátkou akci do zátoky Threarddur. Bylo to zajímavý, ale jak jsem Tarana otestoval a co si o něm myslím bude předmětem samostatnýho článku. Odpoledne proběl naplánovaný pěší výlet po vršcích útesů jižní strany ostrova a fučelo tak, že když se člověk vyklonil na špičkách do větru, roztáhnul ruce, tak ho to udrželo v pětačtyřicetistupňovým úhlu proti větru😊.

Blížil se den našeho odjezdu a Neptun se na moři svým trojzubcem celkem rozháněl. Fučelo šest, v nárazech devět a z předchozích dní přicházely z Irského moře solidní vlnky. I tak jsme se s Mejdžím rozhodli, že to stojí za pánskou rozlučkovou jízdu. Znovu jsme na autě provedli výměnu lodí a z kouzelného stojanu v přístavu na střechu tentokrát přihodili dva Explorery. Cílem byla oblast zátoky Dafarch a plán dopádlovat s mořem v zádech na Threarddur bay. Pláž byla celkem chráněná, tak se nám podařil bezproblémový start i průjezd mezi skalami tvořícími bránu zátoky, kde se lámaly pětimetrové vlny. Na nechráněném moři byl ale pořádný fičkák. Chvilku jsme se probíjeli směrem k Penhryn Mawr. Po cestě jsem si střihnul jednoho bojového eskymáčka. Stačila chvilková ztráta koncentrace a vítr s vlnami udělal zbytek práce. Tady jsem taky zjistil, že můj nový kulich má na rozdíl od ostatních tu výbornou vlastnost a to, že plave. Usoudili jsme, že jsme s výběrem cíle měli dost velké voči, že bychom z Threarddur museli jít pro auto pěšourem, udělali čestné kolečko a vrátili se zpět. Chtělo to trochu načasování při průjezdu do zátoky, aby nám lodě samovolně nezačaly surfovat a tak za slabou hodinku už jsme byli zase na pláži. Škoda, ale i tak mi udělalo radost Mejdžákovo uznalé: „Hmm, na to že se na slanou vodu teď moc nedostaneš, dobrý….“

Nakonec nám před odjezdem vyzbylo ještě pár hodin času, které jsme věnovali exkurzi po fabrice Nigela Dennise. Už jsme tam při minulé návštěvě nakoukli, ale tentokrát bylo dost času a klídek na to si všechno podrobně prohlídnout a nechat si vysvětlit, co a jak se dělá. Jestli jsem před tím měl pocit, jako že brnkačka, že bych si kajak dokázal sám postavit, tak teď už ho nemám.

A to bylo všechno. Zbývalo si už jenom zamávat v přístavu. Naskočit na loď a přes bouřlivé Irské moře se vydat směrem k domovu.

Moc děkujeme Báře a Mejdžímu za vzornou pohostinnost.

 

Zkrácený víkend ve Walesu (JVD, 2017)

Název tohodle článečku nemá být rýpnutí do Broňkova textu, ale prosté konstatování faktu, že víc než neděli se nám mezi sobotní odjezd ze skotského Obanu a pondělní trajekt Dover – Calais opravdu narvat nepodařilo.

 

V sobotu večer jsme dorazili do Holyheadu v podvečerních hodinách. Obludu jsem zapích přímo u maríny a než jsem měl možnost upadnout do katatonického stavu po sedmi hodinách za volantem tak si pro nás došel Mejdží, který ve zmíněném přístavu okupuje loď svého zaměstnavatele Nigela Dennise. Večer proběhnul ve znamení probírání novinek a seznamování s místními restauračními zařízeními, ze kterých bych vypíchnul Triada bay bar. Krutopřísnou hospodu ve starým námořnickým stylu, kde vám nad hlavama visí čluny, kladky a ráhna.

 

Plán na neděli byl jasný. Pádlovačka. Podmínky byly příznivý pro všechny zúčastněné. Trochu svelu, start chvilku po LW a vítr od tří do čtyř od jihozápadu. Spicha jsme měli v půl devátý a já už v osm nula pět nedočkavě okusoval kliku mýho těžce zkoušenýho wernera. Nicméně kolem deváté nás pan Major eSeMeSkama začal informovat o svém právě probíhajícím vstávání a snídani. (sorry pardále, ale přesně tak to bylo:-) Vyrazili jsme tedy s drobným zpožděním, které však ještě zvětšila návštěva fabriky na kajaky a pádla. Čas pro pádlovačku nám frčel mezi prsty, ale i tak bylo moc zajímavý se podívat, jak se dělaj lodě ve velkým stylu. Nakonec se Mejdží nemohl rozhodnout, kterou z lodí rozsáhlé flotily kajaků Nigela Dennise si vybere. Skončilo to u Romany Classic, moc pěkné loďky na hraní a surfování. Já měl ve výběru jasno a Karolínka taky.

 

Po přesunu na pláž a obvyklém hemžení kolem lodí, pádel a hadrů jsme vyrazili. Start byl lehký, z písčité pláže do velmi mírného surfíku – zcela jiná zkušenost, než mé jarní starty z balvanité pláže do metrových fackováků. Ale už za rohem moře začalo vlnit a vystrkovat bílé chundele a pádlování se stalo zábavné až mírně vzrušující. Zejména pro mě. Jedním okem jsem hlídal Karolínu, která občas v návalu vzrušení nabrala směr Irsko a druhým Mejdžího, který se zřejmě z pocitu parťáka za zády rozhodl prozkoumat kdejakou díru, jeskyni a další potenciální louskáčky na kajaky. Kolem krásných útesů a skalnatých ostrůvků jsme proskákali podél pobřeží směrem k South stack, na pláži s výhledem na maják si dali sváču a s mírnou rezervou do západu slunce pádlovali zpět.

Maják na South stack (foto Mejdží)

Po cestě bylo několik příležitostí si zahrát na houpačku v místech, kde vlny omývaly nakloněné skalisko. Podařilo se mi chytit pěkný set vln, který mě vynesl přes dva metry nad hlavy mých spolupádlerů, na skále mě otočil a posadil zpět do moře aniž bych brnknul kýlstripem o šutříky.

 

V jednom setu dolů… (foto Mejdží)
…a nahoru (foto Mejdží)

To ovšem nebyla úplně poslední atrakce dne. Asi na půli cesty zpět k pláži s auty na mě Mejdží zamrkal a povídá: „Dyk ty bys mě to nevodpustil, že jo…“ A tak jsme zanechali Karolínu na šutru uprostřed moře a vyrazili trochu zaprasit do peřejí Penrhyn Mawr. Času bylo opravdu málo, peřeje nejely na plno, do HW ještě zbývalo asi dvě a půl hodiny, ale i tak to byla bžunda velká. Zejména tehdy, když mi při sjezdu z vlny zmizela přední půlka kajaku až po kokpit pod vodou. Díky Mejdžímu jsem zas moh popilovat techniku v těžší vodě a měli by jste slyšet tu pedagogickou autoritu pana instruktora, když na vás do hukotu peřejí řve: „Ser na ten high brace, to ti akorát vyrve pazouru z ramene.

 

Pak už jsem si jenom vyzvednul manželku a její drahé pádlovací vybavení z útesu a pádlili jsme k autům. Sluníčko začlo akorát rudnout. Právě tak jsme stihli dosurfovat na pláž, trochu se oloupat a oklepat z opískovaných a osolených hadrů, pokochat se čarovným západem slunce, po tmě sfouknout zálesáckou večeři a vyrazit zpět do náruče civilizace.

 

Všechny fotky má na svědomí Mejdží. Děkujeme!

Prodloužený víkend na Ålandech (Broněk Tobola)

Prodloužený víkend na Ålandech  (aneb pádlování s pokorou k přírodě)

Napsal: Broněk Tobola

majak AlandyTímto vyprávěním bych vám chtěl přiblížit nejenom krásy Åland, ale i to, jak k pádlování a přírodě přistupuje řada lidí ve Švédsku. Ne všechno pro nás bylo nové. Přeci jenom ale některé věci byly pro nás zajímavé a třeba budou zajímat i vás. Věřím, že i vy chcete, aby nám příroda ještě dlouho vydržela taková, jaká je.

Když jsem před 2 roky pádloval s kamarády z CK ÚS na Ålandech, byl jsem stejně jako ostatní členové naší výpravy nadšený. Toto souostroví tisíce ostrovů je sice součástí Finska, ale s ohledem na historii a používaný jazyk patří k populárním destinacím Švédů. Bohužel z Čech je to hodně vzdálený cíl a tak jsem ani nepočítal, že se ještě na Ålandy někdy podívám. Po loňském přestěhování se nám ale soustroví příblížilo tak, že ze 3 dnů byly najednou jen 3 hodiny cesty, takže když náš klub naplánoval na konec prázdnin prodloužený víkend na Ålandech, s radostí jsme se přihlásili. Pár dní před odjezdem jsme ještě poslali na email klubu kontakty na naše kamarády pro případ neočekávaných problémů (bezpečnost se tady bere hodně zodpovědně) a ve čtvrtek po práci jsme vyrazili směr trajekt Grisslehamn – Eckerö.

Sraz naší víkendové party byl v pátek v 10 hodin na pláži u kempu v Käringsundu. Na nultou noc jsme si prozíravě pořídili chatičku. Asi to nebylo úplně “expediční” řešení, ale protože jsme dorazili na místo v 11 večer a ráno jsem ještě musel odvést našeho psa do psího hotelu, ušetřilo nám to nějaký čas. Oproti zvyklostem jsme tak měli zabaleno mezi prvními. S předstihem jsme tedy nasedli do kajaků a popojeli kousek směrem k vedlejší pláži, kde byl u vodácké půjčovny zbytek naší výpravy. Velice brzy mi začalo docházet, ze budeme muset být trochu trpěliví, a že zde o svoji přezdívku zbudovanou mým pečlivým balením asi přijdu… Zastavili jsme se pár desítek metrů od břehu a zamávali ostatním na břehu spolu s gestem, že na ně počkáme na vodě. Někteří kamarádi měli ale ještě před sebou k dokončení balení dalekou cestu, a protože nás ještě čekala porada nad mapou ohledně denní trasy, nakonec jsme zamířili na pláž. Měli jsme čas, tak jsme si ještě koupili nanuky, překapávané švédské kafe a přisedli si k ostatním. Společná příprava před pádlováním se mi líbila. Skupina měla, tak jako každá akce pořádaná klubem, určeného lídra a spolulídra, kteří měli výpravu na povel. U kafe nad mapou jsme zkontrolovali předpověď počasí a společně si prošli trasu k majáku na ostrově Sälskär jak pro případ , že bude větrno, tak pro případ, že nám bude počasí přát.

Nakonec nám celý den počasí vydrželo, takže jsme se nemuseli schovávat v závětří ostrovů ani navlékat kapuci a k majáku jsme si to namířili přímo za nosem. Skupina se držela hezky pohromadě a když se někdo příliš vzdálil, byl „zahnán“ Annetou do skupiny. I když výraz soulodění ještě přeložit do švédštiny neumím, místní jazyk má jiný univerzální výraz, který se používá i na souši a to „fika“, kterou jsme samozřejmě pravidelně drželi. Popíjelo se kafe, přikusovali se koláče a sušenky a došlo i na náš oblíbený drink tátu s mámou. K majáku jsme dopádlovali lehce navečer. I když jsme vyráželi teprve okolo 11. hodiny, příznivý vítr nás trochu poponesl. Nejprve jsme si ostrov z části objeli, popovídali jsme si trochu s rybáři na závětrné straně, abychom se nakonec vrátili zpátky do zátok v místě bývalého přístavu.  Z počátku jsme trochu laborovali s místem táboření. Díky suchu “slibovalo“ polovyschlé jezírko v naší blízkosti potenciální problém s komáry. Proto nakonec všichni souhlasili s posunem o cca 200 m do vedlejší zátoky.

kajakyNa skálu jsme postupně vytáhli všechny lodě a začali se vybalovat. Brzy to u nás vypadalo jak v cikánském ležení a já jsem se zájmem  sledoval, co eventuálně doplnit do mého seznamu věcí. Zvlášť mě zaujala zahradnická lžíce, kterou vezl na zádi Kalle.  A jeho odpověď, k čemu ji má, mě doopravdy překvapila. Když si to ale promítnu do důsledku, tak chceme-li, aby to po nás vždy, až odrazíme od břehu, vypadalo, jako bychom zde ani nebyli, pak je logické, že půjdu-li za keřík s „ruličkou“, tak se mi lopatička určitě šikne… Je fakt, že za poslední rok se podmínky zpřísnily i pro lodě a chaty na ostrovech. Platí povinnost nic do moře nevypouštět a používat chemický záchod. Vypadá to překvapivě, na druhou stranu Balt zas tak čistý není. Sice v něm všichni chytáme úžasné ryby, ty ale až tak zdravé nejsou … EU zakázala kvůli znečištění Baltu vývoz ryb a Švédsko má výjímku pro tuzemský trh (Švéd se ale chová tak, že sice ryby rád chytá, ale v obchodě kontroluje, zda jsou ryby z Norska…).

kajakPrvní věc, kterou jsme hned udělali, byla stavba stanů. I když bylo krásně teplo a svítilo sluníčko, každý to chtěl mít za sebou a neřešit to někdy večer. Ostrov je samá skála a nezbývalo, než nanosit z okolí kameny na zatížení stanu. Když jsme byli minulý rok na Sv. Anna, často jsme viděli místa na skalách, kde byly rozesety kameny ještě po předchozích tábornících. Musím říct, že jsem to tenkrát kvitoval, že to ušetří práci. Ani jsem si neuvědomil, že vlastně nechávám po sobě „bordel“ a ostatní ochuzuji o pohled na panenskou přírodu. Třeba to pro vás, co jste byli na Kostrách, kde to mají v návštěvním řádu rezervace, není nové, pro nás to ale byla zkušenost, kterou jsem zde pochytil od svých nových kamarádů.

Jinak na tomto ostrově jsem byl už jednou. A to spolu s Lukášem, když jsme byli předloni na Ålandech. Udělali jsme si sem tenkrát spolu celodenní výlet, takže jsem mohl srovnávat, co se změnilo. Někdo by řekl, že zde kromě majáku nic jiného zajímavého být nemůže, ale protože byl ostrov dříve trvale osídlen, není to úplně pravda. Mile mě překvapilo, že zde přibyly informační tabulky s popisy míst a dále existujících i zaniklých budov. Podpis pod jednotlivými texty ukazoval na syna posledního strážce majáku. Celou naučnou stezku jsme si prošli navečer. Zastavili jsme se u majáku a nakonec i v baráčku, který je na dohled. Při prvé návštěvě ostrova jsme se dovnitř neodvážili, protože kolem něj byl trochu ruch. Pak jsme se ale dozvěděli, jde o veřejnou útulnu pro případ nepohody. Se zájmem jsme si tedy prohlédli vnitřek, pročetli kroniku a samozřejmě, že musela proběhnout „fika“.

Pak už byl čas na večeři. Každý si vytáhl svůj vařič a začal si připravovat vlastní žvanec. Někdo měl moderní dehydrovanou stravu, někdo instantní jídla. Naši představu o masových konzervách nám nakonec pomohl zrealizovat Lidl, čímž bych chtěl zároveň pozdravit kamaráda Číču, jeho velkého fanouška. I když jsme k našemu smutku neměli společnou kuchyni ani zkušeného kuchaře, jak bývá zvykem na Ivanových výpravách (na příjemné se prostě zvyká rychle), byla večeře přesto fajn. Sesedli jsme se svými vařiči před Staffanův stan a strávili čas přípravy večeře i následný večer povídáním o tom, co jsme kdo zažil. Jenom oheň jsme si nerozdělali. Tento rok bylo v létě velké sucho a tak nikoho ani nenapadlo zákaz rozdělávání ohně porušit. Z minulosti jsem již byl připravený na to, že se oheň nesmí rozdělávat přímo na skále, aby žárem nepukla, ale tentokrát jsme kvůli suchu oheň oželeli.

Na druhý den byl připravený okruh tak, abychom se trochu přiblížili k Eckerö, odkud nám jel v neděli trajekt. Odjezd byl naplánován na 10. hodinu a pro nás tak pohodové vstávání v 8 hodin a obvyklé rituály jako příprava snídaně, příprava pití, balení spacáků, karimatek, stanu atd. Naše výhoda oproti ostatním byla, že jsme se o to mohli s Marťou podělit. Asi je to severskou povahou, ale přesto, že jsou všichni kamarádi, každý kromě nás měl vlastní stan (nejlépe pro 3 os.) a i vaření. I když jsem se snažil pomáhat poslednímu opozdilci s úklidem placu, vyrazili jsme na moře o tři čtvrtě hodiny později. Pro mě doopravdy trochu nezvyklá situace… Počasí bylo opět až netypicky letní. Sice to nebyly 30cítky jako před 2 roky, ale zase jsem neodolal a když jsme u toho moře, tak jsem zařadil po obědě koupání. I když byla plná sezóna, nepotkali jsme opět jako předchozí den žádného kajakáře. Stále tedy trvá naše čekání na moře přeplněné seakajakáři, jak se někteří kamarádi bojí…

stanyOdpolední pádlování pak bylo spojeno se zesilujícím větrem. Vyplatilo se nám, že jsme měli VHF vysílačku a o pravděpodobné změně počasí jsme věděli už od předchozího dne. Mohli jsme tak naplánovat v předstihu 2 varianty tábořiště tak, abychom mohli poslední den v klidu stihnout trajekt. Nakonec jsme k táboření zvolili kosu ostrova, ze které se dalo vyrazit jak přímo otevřeným mořem, tak delší trasou v závětří za ostrovem v případě většího větru.  Blížící se bouřka byla silným impulsem pro rychlou stavbu stanu. A když nás nakonec minula, byla pro nás bonusem krásná večerní scenérie s kouzelně nasvícenými mraky. Večer se pak vedle obligátního poslechu předpovědi ve vysílačce nesl ve znamení povídáni o kajacích. I když každý měl jinou značku, nebylo zase zastoupeno tolik zemí – 2x Čechy, 3x Anglie a 1x Dánsko. Hezky to pak shrnul Kalle, který prohlásil, že když někdo uměl v Čechách vyrobit jeho karbonovo-kevlarový kajak, že tam musíme mít šikovné inženýry. Holt bohužel chybějící moře bude asi ještě dlouho pro některé lidi handicap.

V neděli nás čekalo poněkud kratší pádlování. Vítr trochu zesílil, ale ranní předpověď z vysílačky nebyla nepříznivá. V klidu jsme se tak nasnídali, udělali si výlet s lopatičkou do lesíka, zabalili, uklidili po sobě kameny, které kotvily stany a vyrazili. Skupinu vedl Kalle, který to zde nejlépe znal. Člověk by řekl, že držet se skupiny ve zdejších podmínkách nemá příliš smysl. Cestou ale byla řada mělčin s kameny těsně pod hladinou, které nebyly při vlnách moc dobře viditelné a případné uvíznutí ve vlnách by nemuselo být úplně příjemné.  Cestou jsme ještě párkrát zastavili, abychom zkontrolovali polohu. Anetta se pro změnu zase ujišťovala, že jsou všichni v pohodě a nemají s vlnami a větrem problémy. Mělčiny jsme nakonec zdárně minuli, zastavili jsme se ještě na krátkou svačinku, při které jsem si neodpustil poslední vykoupání a po cca hodině jsme byli zpět v Käringsundu. Krátce před cílem jsme potkali vlastně jediné seakajakáře. Právě vyráželi. Nám už nezbylo než udělat poslední společnou fotku a každý za sebe zhodnotit, jak se mu výlet líbil. A pak jen zabalit, skočit do pizzerie na pozdní oběd, vyzvednout psa a vzhůru na trajekt.

Na západních fjordech klid aneb Jak jsem potkal (vel)ryby (Lukáš Růžička, 2016)

Pan E. M. Remarque a Ota Pavel snad laskavě prominou, že jsem si ke svému vyprávění o našem výletu na severozápad Islandu dovolil propůjčit tituly jejich válečných románů. Tento ostrov zvaný „Zemí ohně a ledu“ má rozlohu 103.125 km2 a 300.000 obyvatel. Tedy zhruba jako Brno. Dvě třetiny z nich žijí v Reykjavíku. Island je tedy nejméně zalidněnou částí Evropy. Do kontinentální Evropy je to skoro stejně jako do Ameriky a ze Západních fjordů jen 200 km do Grónska.

Zapádlovat jsme tam vyrazili s kamarádem Pavlem mezi 15. – 26. 9.2016. Myšlenka vznikla díky dalšímu kamarádovi – Vláďovi, který zde již třetí sezonu pracuje na ekofarmě Heydalur s kempem, ubytováním, geotermálními bazénky (hot poty), možností projížděk na malých islandských pony a hlavně půjčovnou seakajaků. Na nich zde Vláďa funguje, kromě práce všeho druhu na farmě, jako průvodce. Díky tomu nám pan Gisley, majitel farmy, poskytl bezúplatně nejen kajaky (Prijon/Tahe), ale i zázemí na farmě. Všem obrovské díky!

Yarisem vypůjčeným v Reykjavíku jsme z nedalekého letiště Keflavík dorazili za cca 4 h. Farma leží na konci Mjólfjordur (Rovný fjord) o délce 25 km, který se napojuje na hlavní fjord Isafjardardjúp (Hluboký fjord) o délce 75 km. Ten ústí na otevřený Atlantik, kde se rozšiřuje až na 20 km. První dva dny nás provázelo pěkné počasí a my si dali s Pavlem kolem 25 km denně na rozpádlování.

IMG_3829

Hned první den, jakmile jsme vjeli na hlavní fjord, jsem na dobrých 8 km zpozoroval vodní gejzír, který jsem nejprve přisuzoval termální činnosti. Pak mi to doklaplo – velryba! Sprintem jsme vyrazili tím směrem, jak románový kapitán Achab za Mobydickem. Poněkud jsme znejistěli, když se dospělý keporkak (hampack whale) kolem nás začal vynořovat v pravidelném kruhu, který se začal zužovat. Asi už vím, jak se cítí myš ve společnosti kocoura. Nakonec si „Kepe“,jak jsme ho pojmenovali, lehnul na hladinu 6 m od nás, mohutně odfoukl a zvědavě si nás prohlížel. Po dalším ponoru se vynořil 3 m od nás a po druhém podplavání našich kajaků začínáme měknout. Těch 3-5 minut čekání, kde se vynoří tentokrát začínají být „duševně náročné“ a tak po 15 minutách vyklízíme pole, provázení dalším odfouknutím za kajakem, jak když odbržďuje vlaková souprava. Té se ostatně blíží i velikostí.

IMG_3571

Vláďa dostal konečně 3 dny volna a tak společně všichni tři vyrážíme opět směr hlavní fjord a dál na západ ve směru na Isafjordur. Cestou za krásného počasí sledujeme sluncem zářící ledové splazy ledovce Drangaokull a míříme na ostrov Aedey s majákem, který částečně zakrývá asi 50 m vysoký vodopád Mongufoss na druhé straně fjordu. Zvědaví tuleni co chvíli vykukují do půl těla z vody, na 10 m se potopí a vynoří kousek za kajakem. Nápadně mi připomínají herce Petra Nárožného v plaveckých brýlích 🙂 .

Cestou nám dochází, že podle četných výdechů velryb, vždy z několika kilometrů, zde setkání s nimi nebude nijak vzácné. Za klidného moře v průzračném severském vzduchu je výdech páry vidět na dobrých 8 km i více. Trochu nám pak vyrazí dech, když jeden nepozorný keporkak v plné rychlosti prolítne 3 m před Vláďovou přídí, jak vagon metra na I. P. Pavlova, který ztratil brzdy a s mohutným krátkým odfouknutím sentinelu zas zmizí v hlubině tak, jak se objevil.

IMG_3576

Obeplouváme ostrov a už se zapadajícím sluncem stavíme bivak na plošině poblíž vodopádu a děláme ohýnek z pár naplavených prkýnek. Stromy jsou zde k vidění jen vysazené v blízkosti farem a v chráněných údolích je pak patrná snaha o znovuzalesnění smrčky a borkou. Stromy zde vzaly za své již za vikingských časů na stavbu lodí. Vždy však vidíme jen mladé stromy – maximálně tloušťky lýtka.

V noci vítr slušně cloumá stany a ráno vstáváme do deště. Znatelně se ochladilo, jak značí ojíněná tráva. Balíme bivak a pádlujeme nějakých 15-20 km šikmo přes hlavní fjord k ostrovu Vigur. Již zdáli vidíme mezi ním a pevninou výdechy keporkaků. Jeden nachází zalíbení v častém vyskakování z vody a k této hře se nechává v dětské hravosti strhnout i „malé“ mládě velikosti mikrobusu, co tu je s mámou. Nezbývá nám než tímto místem projet . V jednu chvíli je kolem nás 6 velryb a tak jen doufáme, že v rostoucích vlnách vidí i ony nás a žádná do nás omylem nedrcne, nebo nám nepřistane na kajak. Vtipkujeme, že pokud u nás dojdu k lékaři s tím, že na mě spadla velryba, nejspíš skončím v péči psychyatrie. Naštěstí se tak dík ohleduplnosti těchto oceánských obrů nestane a my v deseti kilometrových úsecích od jednoho výběžku fjordu k dalšímu zkracujem vzdálenost zpět k našemu fjordu Mjólfjordur. Za stálého deště se probíjíme proti místy téměř metrovým vlnám kolem pobřeží a blahořečíme naše suché obleky. Voda kolem 7 °C a vzduch dnes jen kolem 3-5 °C by byl bez nich pro nás sváteční pádlisty poněkud náročnější.

20160916_100906

V „našem“ fjordu už vítr výrazně slábne a po 10 hodinách čistého pádlovacího času a 47 km stavíme bivak u hot-potu se snad až příliš horkou vodou. Ráno zbývá dopádlovat už jen 15 km. Pod zúženým místem pod mostem přes fjord nás ještě čeká zpestření. Dlouhé vlny z hlavního fjordu se zde střetávají s vrcholícím odlivem z protisměru, což vytváří divoké hřebeny, trychtýře a karfioly, ale dáváme to bez ztráty kytičky. Další den si pak rádi odpočnem v Heydaluru.

Vyšlápnem si na dvouhodinovou procházku na kopec přímo nad farmou, do půlky porostlým zakrslými břízkami po kolena. Výš už jen mech a lišejník. Během našeho pobytu stihnou nejen sežloutnout, ale i téměř úplně shodit listí. Podzim je tu krátký. Fotíme místní islandské koníky na pastvě, siveny v nádrži u řeky pod farmou a pomáháme v kuchyni. Odpoledne si vyjedeme na horu mezi fjordy, cestou ne zcela vhodnou pro náš Yaris, ale zvládá to.

IMG_4137

Další den jde nezmar Pavel zapádlovat v našem fjordu a já vyrážím s Yarisem na fotovýlet do sousedních fjordů směr Holmavík se zastávkou v Salt-werk v Reykjanes. Mají tu speciální černou lávovou sůl, vyráběnou z mořské vody. Je ostrovní specialitou. Další den vane 25 m/s a tak ještě uděláme výlet do 90 km vzdáleného Isaforduru. Na zdejší poměry velké město o cca 2000 obyvatel a nejbližším obchodem, kde provádíme nákup pro farmu. Koupě sušených ryb a podivného sulcu se neukazuje oproti očekávání až takovou pochoutkou. Ze sulcu se vyklube velrybí tuk /špek vařený v mléce/ a sušené ryby vyžadují dost úporné žvýkání. Za mlhy a větru, co podráží nohy ještě vyjíždíme krajinou již zveme „Mordorem“ na útes nad městem.

IMG-20160926-WA0004

Dnes z něj Grónsko vidět není, jen ledové krupky štípou v tváři. Ráno se počasí opět spravilo, tak ještě zapádlujeme v okolí našeho fjordu a už se blíží čas k odjezdu. Cestou na Reykjavík navštívíme turisticky vyhlášené atrakce jako gejzír v Geysiru,Tingvellir – nejstarší parlament světa, mezi skalami u vodopádu. Pak další vodopád Hraunfossar padající do hluboké trhliny v zemi a přitékající zdánlivě odnikud – řeka totiž přitéká pod zatuhlým lávovým polem. Mezi kopci slušně pofukuje a tak poprvé vidíme padat desetimetrový vodopád vzhůru.

Pozdě večer jsme dorazili do Reykjavíku, dáváme večeři v rybí restauraci ve starém přístavu a vracíme auto. Pak už jen letadlem z Keflavíku zpět do Berlína a autobusem s přestupem v Drážďanech do Prahy.

20160923_130059

Island je opravdu nádherná země, zvláště pak jeho zřejmě nejméně dotčená část „Západní fjordy“, která je i na Islandské poměry málo obydlená a nedotčená. Možná jen napříště přeci jen zvolit letní období, kdy se teploty šplhají k 15 až 20 °C.

Tak tedy někdy na shledanou na tomto ostrově omývaným Atlantikem a bičovaným severními větry aneb“ BLESS ÍSLAND“.

IMG_4324

Text: Lukáš Růžička

Foto: Pavel Procházka, Vladimír Kozelský, Lukáš Růžička