Cape Horn is not a gift

Extrémní seakajakářku Freyu Hoffmeister asi netřeba příliš představovat ani v našich vodách. Kdo by neslyšel o jejích výpravách posledních let . Začalo to obeplutím Islandu, následoval Nový Zéland, Austrálie, pak Jižní Amerika a v současné době obeplouvá Ameriku Severní. O svém dobrodružství kolem Jižní Ameriky vyšla na podzim roku 2016 kniha Cape Horn is not a gift.

A pro mě to opravdu dárek nebyl.  O knihu jsem si napsala vloni Ježíškovi, dorazila mi poukázka od dárce z Amazon.com. Když jsem si chtěla knihu stáhnout v elektronické podobě do Kindla, dozvěděla jsem se, že Česká republika není na seznamu zemí, kde knihu lze stáhnout.  Poukázka tedy byla vrácena a já si knížku zakoupila sama (to šlo!).

Freya vyrazila na cestu 30. srpna 2011 a plavbu ukončila 30. dubna 2015. 27000 km si rozdělila na několik etap, většinou pádlovala sama, ale na 1 úsek se k ní připojil i její přítel. Po každé ukončené části se vrátila zpátky do Německa, aby nabrala sílu, zařídila potřebná víza, zásoby….

Nejvíce jsem se samozřejmě těšila na vyprávění z jihu Jižní Ameriky, obeplutí Mysu Horn. I když jsem Freyinu plavbu nesledovala během samotnéplavby, přece jenom se mi donesly zprávy o špatném počasí a komplikacích v této oblasti (mimo jiné utonutí Freyina kamaráda, který se pohyboval ve stejný čas v této oblasti).  

 Až naposlední úseky (pobřeží Brazílie) jsem celou knihu přečetla jedním  dechem. Líbí se mi, že Freya zmiňuje jménem všechny lidi, u kterých měla možnost přespat nebo kteří ji nějakým způsobem pomohli.  

Kniha je pro nás dostupná pouze v německém nebo anglickém jazyce a na dlouhé zimní večery ji mohu vřele doporučit (já si užila anglickou verzi). Myslím, že se nudit rozhodně nebudete. A mimo jiné se dozvíte, jak se v noci jede na vlně Pororoca nebo jaké dobroty můžete zakoupit v malých místních obchůdcích, když potřebujete trvanlivé jídlo na 2-3 týdny.

Dva měsíce Kanadou za polárním kruhem po řece Anderson a Beaufortově moři

20. 12. 2018 se od 18:30 bude konat Slideshow Michala Pachlopnika na téma: Dva měsíce Kanadou za polárním kruhem po řece Anderson a Beafortově moři. Slideshow se koná v Klubu cestovatelů na Masarykovo nábřeží 22, Praha 1. Vstupné je 150 Kč pro dospělé, 40 Kč pro děti do 15ti let.

Dva muži, jedna kanoe a dva měsíce putování bez jediného člověk. Od ztracené indiánské osady za polarním kruhem k Eskymákům podél pobřeží Arktického oceánu.

Poslední výpravu na Anderson River před 10 lety zachraňovali po dvou týdnech.

Poslední ráj na zemi, kde zvířata neznají a tudíž se nebojí člověka.

Jaké to je si kontakt s nedotčenou přírodou začít uvědomovat instinkty staré statisíce let, jak intenzivně lze vnímat emoce zvířat v těle a jak se přiblížíte sami k sobě tak, že se cítíte naprosto v bezpečí i 1000 km od civilizace, mobilu a internetu? Jak a proč je zdravé a léčivé vědomí být odkázán sám na sebe v takových podmínkách?

O tom všem je tato přednáška.

Počet míst je omezený, vstupenky lze zarezervovat na tel. 734 322 729 nebo prostřednictvím emailu: barbora@klubcestovatelu.cz

Drugi Otok 2018

Dugi otok 2018 aneb Chorvatsko tak trochu jinak

Napsal: Jiří Činčera

Vyprávění z naší letošní dovolené bych asi mohl nazvat „Tak trochu jiné Chorvatsko“. Začal jsem si to uvědomovat už v průběhu dovolené a definitivně mi to došlo cestou domů v autě. Ale popořádku:

V loňském roce jsem si vymyslel, a jak se později ukázalo, celkem ambiciózní plán – obeplout celý ostrov Dugi Otok. Vzhledem k celkové délce plavby se již záhy po jejím začátku ukázalo, že to asi nevyjde. Poté co jsem tuto myšlenku opustil, jsme namísto intenzivního každodenního pádlování, nakonec strávili dva velmi krásné týdny v místech, která nejsou pro Chorvatské pobřeží úplně typická. A vlastně je ani moc lidí nezná, jak jsme později zjistili. Nicméně nedokončená cesta tu stále byla a několik zajímavých míst jsme nestihli navštívit. A tak bylo již vloni jasné, kam pojedeme letos pádlovat. Vyrazili jsme zkusit obeplout Dugi Otok z druhé strany, tedy od jeho severozápadního konce.

Abychom se vyhnuli víkendové dopravní špičce, vyrazili jsme na cestu už ve čtvrtek, hned po práci. A jelo by se nám celkem dobře, nebýt toho, že více jak půlku cesty pršelo a my zmokli při každé zastávce na jídlo či na záchod. Taky průjezd přes Slovinsko se nám letos nepovedl – rada vyčtená z internetu a novin nebyla tentokrát moc dobrá.

Měli jsme za sebou už skoro celou cestu k moři a do cíle nám zbývalo již jen posledních asi 50 km. Bylo odpoledne, stále lilo a bylo fakt hnusně. Doufali jsme, že až sjedeme z hor, přivítá nás sluníčko a teplo. Ale nestalo se tak. Vloni na konci dovolené jsme pádlovali asi 5 km dlouhý úsek po krásné řece Zrmanja. Napadlo nás tedy nespěchat přímo k moři a poznat další úsek této málo známé řeky. Odbočili jsme po úzké silničce do míst, kde podle mapy by mohlo být další nástupní místo do divokého kaňonu této krásné řeky. Silnička končila na malém parkovišti, u zcela prázdné hospody a maličkého kempu. Natáhli jsme na sebe větrovky, frízky, klobouky (původně určené jen jako ochrana proti sluníčku), popadli deštník a šli se projít. Byl silný vítr, stále trochu pršelo a byla nám zima – jak by ne, když teploměr ukazoval pouhých 13 °C. Ale krása přírodní scenérie to vše vynahradila. Řeka, která teče hlubokým kaňonem, zde vytváří několik krásných vodopádů, ne nepodobných těm, jimiž proslula Plitvické jezera. A nikde nikdo, jsme tu úplně sami. Více než hodinu jsme procházeli po cestách a stezkách podél břehů a vodopádů. Počasí se mezitím trochu vylepšilo. Přestalo pršet a vítr se také trochu zklidnil. Přesunuli jsme se k moři a zaparkovali u pobřežní promenády. Trochu jsme se prošli, v blízké konobě si dali malou večeři a sklenku dobrého vína. Noc jsme strávili na polno-lesní cestě, dobře ukryti za keři a stromy jen pár kilometrů od Zadaru.

Ráno jsme vyhledali kemp na okraji Zadaru, který nám vyhovoval jako base camp. S personálem jsem se celkem rychle domluvil na parkování auta a přeložili bagáž z auta do kajaků. Asi vůbec poprvé za dobu co jezdíme pádlovat do teplých krajů, se při balení nepotíme a nemáme potřebu stále se chladit ve vodě… Je totiž jen něco okolo 20 °C. Dokonce i pivo vezené z domova na cestu je po studené noci stále příjemně chladné. Je sobota dopoledne a my vyrážíme na první etapu naší letošní plavby. Fouká příjemný vítr a naše kajaky míří po mírných vlnách k 6 km vzdálenému břehu ostrova Ugljan. Zvykáme si na houpání, na pádlování, na klid. Na ostrově jsme si hned po přistání zašli do konoby na kávu a pak pokračovali podél břehu až na jeho druhou stranu. A protože na druhé straně dost foukalo (proti nám) a byly velké vlny, utábořili jsme se hned po objetí mysu na dobře ukrytém plácku pod borovicemi. Široko daleko to bylo pro nás asi jediné vhodné místo. Večer, po dobrém jídle, s plastovou „skleničkou“ vína v ruce, pozorujeme krásný západ slunce nad již zklidněnou mořskou hladinou. Je nám krásně….

Druhý den ráno jsme přeskočili k ostrovu Sestrunj. Dlouho se nám nedařilo na jeho břehu najít vhodné místo na chvilku odpočinku. Nakonec jsme si se souhlasem právě přítomných majitelů dali jen krátkou pauzu v zátoce u soukromého betonového mola a poté se za sílícího větru přeplavili k dalšímu ostrovu jménem Zverinac. A tady jsme nalezli hned zkraje výborné bivakovací místo. Z původně plánovaného jen delšího odpočinku se stala ještě delší pauza, až z toho nakonec byl velmi příjemný a pohodlný nocleh. Prostě se nám z toho pěkného místa ve stále silnějším větru nikam nechtělo.

Ráno jsme přepádlovali přes 5 km široký průliv k pobřeží Dugiho (nebo snad Dugého?) Otoku. Přímo tam, kde se podle mojí mapy měl nacházet nějaký námořní bunkr. Již ze vzdálenosti asi dvou kilometrů nebylo možné portál jeho vstupu přehlédnout. Samotný bunkr mě po pravdě řečeno poněkud zklamal. Jde o cca 70 m dlouhý, asi 10 m široký a přibližně 10 m vysoký, částečně vybetonovaný tunel s betonovým ochozem kolem dokola. Ve zdech tunelu jsou 3 nebo 4 menší kapsy či absidy a jinak nic. Vpluli jsme plni očekávání do šera tunelu a za chvíli jsme zklamaně zjistili, že nic zvláštní zde k vidění není.

Po prohlídce bunkru jsme pokračovali dál podél pobřeží ostrova. Objeli jeho severovýchodní cíp a s dosti silným větrem v zádech jsme vjeli do několik kilometrů hluboké, rozhlehlé zátoky. Na jejích březích jsme začali hledat vhodné místo na spaní. Po skoro dvou hodinách, během nichž jsme prohlédli každé místo slibující alespoň trochu naděje na nalezení použitelného bivaku, jsme nakonec vzali zavděk nepříliš vábnému místu ve vnitřní malé mělké zátoce. Na břehu byl nepořádek (jak jinak), plocha posetá mnoha kameny všech velikostí, pichlavé trní. Nakonec se ale ukázalo toto místo jako přímo výborné. Byli jsme zde dokonale ukryti před větrem ze všech směrů. Z nalezené přepravní palety jsme si udělali veliký stůl. Místo na spaní se nám podařilo urovnat tak, že nás nic netlačilo. A hlavně – bylo to jen kousek od dobře schůdné cesty a zároveň nedaleko kempu. Přitom však o našem ležení nikdo nevěděl. Mohli jsme si tedy zajít pohodlně pro vodu i do obchůdku, vynést odpadky nebo si třeba vyrazit na delší procházku po ostrově. A že toho všeho bylo opravdu potřeba. Když jsme zde již v pozdním odpoledni přistávali, netušili jsme, že se toto místo stane naším domovem na celé čtyři noci. Tak dlouho totiž dul vítr, který i hluboko uvnitř zátoky vytvářel podmínky, které byly nad naše síly. Ty tři dny na břehu jsme tedy alespoň využili k pěším výletům po blízkém i vzdálenějším okolí. Krom jiného jsme si zašli i na místní velmi vyhlášenou pláž, kam vozí lodě výletníky ke koupání až z pevninského pobřeží. Je to široká zátoka s dlouhou písčitou pláží. Místo by to bylo pěkné, ale desítky slunečníků, plážové bary a mnoho lidí – raději jsme šli dále. V sousední zátoce u kempu je v malé hloubce celkem velký a stále slušně zachovalý lodní vrak. Zatímco Helča nakupovala v maličkém krámku, já si pěkně zašnorchloval okolo tohoto rozpadajícího trupu asi 20 m dlouhé, částečně dřevěné lodě.

A cestou zpátky k našemu stanu jsme dostali zprávu, na níž jsme tak netrpělivě čekali: náš syn hlásil, že úspěšně zakončil své studia státnicemi a obhajobou diplomové práce! To bylo radosti.

Konečně jsme po třech dnech strávených výhradně na břehu opět vypluli. Objeli jsme úzkou, nízkou písčitou kosu, která částečně uzavírá a účinně chrání velkou zátoku před vlnami. Kosa je v nejužším místě jen necelých dvacet metrů široká a asi dva metry vysoká. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou kajaky zde přetáhnout na druhou stranu a zkrátit si tak cestu. Nebylo ale kam spěchat a cesta okolo pobřeží nás také lákala. Na druhé straně kosy bylo již volné moře a mořská hladina se rozprostírala až k horizontu. Pluli jsme po mělké vodě na nepříjemných krátkých ostrých vlnách až k majáku Veli Rat na severozápadním konci ostrova. Tímto jsme dosáhli obeplutí obou vzájemně nejvzdálenějších míst tohoto nejen názvem velmi dlouhého ostrova. Na skalnaté pláži u majáku jsme se pořádně naobědvali, v blízkém kempu si dopřáli již tolik potřebné hygieny ve sladké vodě, koupili letos první zmrzlinu a užili si dlouhou polední pauzu. Na přespání místo ale vhodné nebylo. Pláž byla velmi navštěvovaná a sousedila se zahradní zídkou velkého apartmánu. Později odpoledne jsme se na velkých vlnách a s větrem v zádech přesunuli podél skalnatého nepřístupného pobřeží k velké zátoce s vyhlášenou koupací pláží. A zcela stranou této velké pláže jsme hned u vjezdu do zátoky nalezli malou písčitou pláž. Udělali jsme si zde nejprve pohodlné ležení a následně i velmi dobrou večeři. Nic nám nevadilo, že je zataženo a občas dokonce i drobně prší. Je teplo, je nám fajn…..

Již večer jsem pozoroval dalekohledem v dálce nějakou pláž. Vypadala opuštěně, ale pro velkou vzdálenost – asi 6 km, jsem nebyl schopný rozeznat detaily. Bylo jen vidět, že se tam lidé občas chodí koupat. Ráno jsme tedy vyrazili směrem k tomuto místu. Když jsme přijeli ke břehu, Helča jen vydechla: „my jsme dopádlovali snad na Bali“. A opravdu. Místo vypadalo jak z reklamní fotografie nějaké exotické destinace. Tyrkysově modrá voda, dlouhá bělostná oblázková pláž, romanticky vyhlížející plážové přístřešky z naplaveného dříví. Jen pár lidí, žádný kiosek ani umělý hluk. Původní plán byl pokračovat podél pobřeží ještě kus dále, ale krása tohoto místa nás zadržela. Dobrovolně jsme se zde utábořili na dva dny a dvě noci. Hned první večer, po odchodu všech lidí a zamilovaných párů, jsme obsadili ten podle nás nejlepší přístřešek a strávili zde nicneděláním dva krásné večery a dny. Vzpomínka na večerní posezení s plastičkou vína u miniaturního ohýnku rozdělaného v našem vařiči – dřívkáči, nás bude určitě ještě velmi dlouho těšit. To že nás v noci nás budil svit měsíce a ráno hluboké „ťaf, ťaf, ťaf“ motorů dvou rybářských bárek, jen podtrhuje romantiku tohoto místa.

Jen neradi jsme po dvou dnech a nocích opustili naše dočasné přístřeší a vydali se na zpáteční cestu. Plavbu podél břehu nám opět znepříjemňovaly velké, i když jinak celkem klidné vlny. Po objezdu majáku jsem já zamířil do míst, kde podle okopírovaného průvodčíka měla být další potopená loď. Helča zatím zamířila ke břehu, kde na mě čekala na náhodně objevené nudi pláži. Vrak jsem celkem bez problémů na udaném místě našel. Bohužel vystoupit z kajaku a zapotápět se okolo vraku se nedalo. Musel jsem se tedy spokojit s několikerým průjezdem nad tímto asi 70 m dlouhým ocelovým trupem a pozorovat jej pouze z hladiny. Proti dnu je ale málo zřetelný a lom slunečního světla ještě dále zhoršoval viditelnost pod vodní hladinu. Helča mezitím na břehu objevila pěkné místo na spaní. Lidí je zde velmi málo a tak přestože je ještě málo hodin, rozkládáme náš bivak ve stínu pod vzrostlými listnáči. Zavěsím mezi stromy dokonce i hamaku a zbytek dne opět strávíme koupáním a čtením.

Ráno jsme podél pobřeží dopádlovali do letoviska Božava. Dali jsme si kávu a zmrzlinu a úzkými uličkami se prošli ke kostelíku na kopci. Potkali jsme se s párem slovinských kajakářů, se kterým  si navzájem vyměnili zkušenosti a informace. Tvářili se jako začátečníci, a když jsme jim na mapě ukazovali, kde všude jsme již pádlovali, tak zejména paní na nás hleděla s jistou dávkou obdivu. Z Božavy jsme už nikam nespěchali, protože jsme přesně věděli, kde budeme spát – velmi dobré místo na ostrově Zverinac, jsme využili již před více než týdnem při cestě k Dlouhému ostrovu.

Pěkně jsme se vyspali a další den dopoledne bez obtíží zvládli trochu delší přejezd okolo Sestrunje až k pobřeží Ugljanu. To už se opět zvedl vítr a hnal nás podél pobřeží do městečka. Tam jsme si udělali delší zastávku, nakoupili v krámku a navštívili konobu. Dali jsme si rybí polévku, výborné chobotnice, kávičku. Odpolední hledání noclehu bylo opět složité. Dojeli jsme mnohem dál, než jsem plánoval, než se nám podařilo najít jakž takž vhodné místo. Museli jsme ale vyvinout ještě dost námahy, než se nám podařilo upravit zde pohodlné místo na spaní. Znamenalo to přeskládat několik kamenů v průchodu zídkou, za pomoci mačety prosekat pichlavé trní a pokosit bodláky, uklidit naházené a popadané větve. Oba jsme se pilně činili a asi za půl hodiny práce byli odměněni příjemným a krásným místem na odpočinek. A že nám to dnes opravdu přišlo vhod!

A již tu máme poslední den naší letošní plavby. Ráno jsme přejeli 7 km široký, velmi frekventovaný kanál rovnou k nábřeží starobylého Zadaru. Dle průvodčíka je to město, které určitě stojí zato navštívit. Chvíli jsme opět nemohli najít vhodné místo k výstupu. Skoro dva metry vysoká, kolmá kamenná navigace podél celého břehu, ani schodiště až do vody, nám neumožňovaly vystoupit z kajaků. Až kousek za centrem města jsme našli vhodnou malou oblázkovou pláž. Okolí bylo trochu nevábné. Menší opuštěné kdysi průmyslové budovy, na břehu rozpadající se vraky lodí, torza strojů. Přímo na pláži lelkovalo pár nějakých lidí, nejspíše místní bezdomovci. Moc se mi to nelíbilo, jiné bezpečnější místo ale v dohledu nebylo. Použil jsem tedy metodu vyčtenou z knížek svérázného a velmi zkušeného mořeplavce Rudy Krautschneidra. S místními jsme se pozdravili, promluvili pár slov a pokusili se tvářit, že jsme na tom vlastně skoro stejně jako oni. Z kajaků jsme si vzali pouze peníze, klíče, doklady a telefony. Zbytek jsme naházeli do komor a kokpitů a zakryli špricdekou. Jediná žena na pláži nás ujistila, že to tady takhle můžeme v klidu nechat, že je to tak bezpečné. Co mi při tom běželo hlavou, je asi každému jasné. No nicméně jsme usoudili, že těch pár věcí, které jsme na místě ponechali, má cenu asi jen pro nás – spacáky, stan, karimatky, něco oblečení, trocha instantního jídla a malý vařič. Jsme na konci dovolené a vše už je po létech používání silně opotřebované a blíží se hranici použitelné životnosti. A tak jsme na procházku vyrazili vlastně už skoro beze strachu. Starý Zadar je opravdu zajímavé město s mnoha velmi starými historickými památkami. Jejich význam jsme jistě nedokázali zcela docenit, ale zajímavé nám přišli i tak. Prošli jsme město podél i napříč, prochodili pár menších uliček, navštívili několik krámků. Vystoupali jsme na nejvyšší věž místní katedrály a prohlédli si město i z výšky. Při návratu k našim kajakům se mi mírně zvýšil tep v očekávání, jaké překvapení nás tam čeká. A překvapený jsem nakonec vlastně byl – kajaky leželi zcela netknuté, místní povaleči se zřejmě ani nepokoušeli nahlédnout do jejich útrob. A nás tak už čekal opravdu jen poslední úsek letošní plavby. Pár kilometrů podél břehu do kempu k autu. Cestou jsme míjeli obrovskou výletní loď. Byla zakotvená u betonového mola a čekala, až se vrátí pasažéři z procházky po městě. Projížděli jsme pod převisem její ohromné přídě a poté pádlovali podél vysokých boků tohoto kolosu. Boky vypadaly jako zdi obrovského paneláku včetně balkónů jednotlivých kajut. Z pohledu maličkého kajakáře to byl vskutku impozantní pohled.

V kempu jsme vyzvedli auto, naložili veškerou bagáž a přivázali kajaky na střechu. Ještě nás čekalo setkání s našimi dětmi na Istrii. Bivakovali tam na divoko na jedné pláži. Po dvou dnech jsme dali dětem sbohem a vyrazili na cestu k domovu. Cestou jsme se ještě zastavili ve Slovinsku. Vladimír a spol. byli na Soče a užívali si její chladné vody a divokých peřejí. Strávili jsme s kamarády jen pár hodin, povečeřeli společně pizzu a potom, již definitivně, vyrazili domů.

A co říci ještě?… Bylo to letos opravdu tak trochu jiné Chorvatsko. Někdo si stěžuje, že je v Chorvatsku v létě nesnesitelné vedro. Tak to jsme letos nezažili. Za celé dva týdny našeho putování teplota vzduchu snad ani jednou nepřekročila 28 °C. Často bylo dokonce o několik stupňů chladněji. A k tomu převážně čerstvý vítr, který příjemně chladil. Bohužel ale ten samý vítr byl také hlavní příčinou toho, že jsme za celkem 13 dní našeho putování po moři upádlovali jen cca 115 km. To hlavní, co nás v průběhu našeho letošního pádlování kolem ostrovů a při procházkách po nich zaujalo, bylo zcela jiné Chorvatsko než jak jej zná většina jeho letních návštěvníků. Na plážích i v letoviscích bylo vždy nezvykle málo lidí. S výjimkou samotného Zadaru tu nebyly žádné davy v ulicích nebo přeplněné pláže se slunečníky. Všude panovala velmi poklidná, skoro až lenivá atmosféra. Po moři se pohybovalo celkově málo jachet a motorových člunů. A to vše přestože byla právě hlavní turistická sezóna. Ostrovy jsou většinou porostlé hustou, často zcela neprostupnou zelení, kterou protíná jen málo sjízdných nebo alespoň schůdných cest a stezek. Provoz na silnicích je zde taktéž minimální. Jediná pro nás nepříjemná skutečnost byla většinou špatná přístupnost břehů z vody, resp. málo míst vhodných k přenocování. Hustá vegetace zasahuje všude až k pobřežním útesům, které jsou povětšinou zcela neschůdné. Většina míst s dobrým přístupem k vodě byla soukromých nebo naopak příliš veřejných a tedy nepoužitelných pro přenocování na divoko. Často jsme tedy dlouho hledali místo k bivaku anebo jsme naopak zakládali tábor již v časném odpoledni ze strachu, že další dobré místo budeme hledat obtížně. Problémy s hledáním místa na spaní ale byly zcela nedůležité v porovnání s krásami jednotlivých míst, které jsme navštívili či okolo nich pluli. Poklidná atmosféra těchto celkem málo navštěvovaných ostrovů bez přebujelé a všudypřítomné turistické infrastruktury se všemi jejími průvodními jevy, byla asi tím hlavním zážitkem naší letošní dovolené.

A hlavní motto letošní dovolené? Asi nejlépe to vyjadřuje rozcestník, který jsme potkali při procházce po jedné ostrovní vesničce – viz foto

Prvomájové Chorvatsko – Murter/Pašman

Jarní pádlování většinou směřujeme na jih, za teplem. I když do poslední chvíle sledujeme počasí, jestli náhodou nebude v Chorvatsku zima a nebylo by lepší jet na sever na Balt. Letošní předpověď byla vysloveně letní, teplo ve dne i v noci a minimální vítr. Tak jsme naložili 8 kajaků na vlek a naskákali do Fordu Transit. Čím víc řidičů, tím víc zastávek, ale nakonec jsme i po hodinovém čekání na hranicích Rakousko/Slovinsko v ranních hodinách dorazili na místo.

Na Murteru už jsme byli a tak jsme věděli, kde je pěkné místo k parkování a vyplutí. Protože hlásili první dva dny jižní vítr a pak otočka na severní, rozhodli jsme se vyrazit tentokrát na sever a prozkoumat ostrov Pašman.

Vyrážíme (Foto: Jiří Králík)


Zamířili jsme neomylně ke krásné písečné pláži na ostrově Vrgáda. Tento ostrov je obydlen již od 10. století a i když se o tom nikde nepíše, zdejší lidé, kteří zde žili více méně v izolaci, vypadají všichni stejně. Moře bylo již teplé a tak koupáním a vyhříváním jsme tam strávili pár hodin.

I Chorvatsko má písečnou pláž (Foto: Jiří Králík)


Na ostrově Pašman jsme začali hledat místo na přespání. Podle mapy to vypadalo na spoustu pěkných zátok, ale ve výsledku to byly buď nepřístupné břehy, nebo obydlené oblasti. A tak jsme museli vzít za vděk molem a malou nedostavěnou, nebo už zase zchátralou, chajdou s terasou na ostrově Košara.

Foto: Zdeněk Dušátko

 

Počasí bylo opravdu dokonalé, jen mohlo trochu víc foukat, abychom si připadali víc jako u moře a nebylo na kajaku takové horko. Dopoledne jsme prozkoumávali zákoutí západního pobřeží ostrova Pašman a v zátoce Soline našli nenápadnou hospůdku jménem Konoba Kiss. Nejdřív jsme dali Karlovačko a pak si objednali pro všechny pražmu na žaru. A  prý, že to bude se vším všudy. Po loňské zkušenosti z ostrova Lošinj, jsme se opatrně tázali na cenu, ale paní nás přesvědčila, že 150,- kun za vše na osobu. Musím říct, že tak dobré jídlo jsem v Chorvatsku ještě neměla! Jako předkrm byly olivy se šunkou a chlebem, pak následoval česnek v olivovém oleji s toustem. Vrcholem byla čerstvá grilovaná ryba se salátem a brambory. A na závěr každý dostal dvě palačinky. Vše jsme vydatně prolévali domácí travaricou. Opravdu to stálo za to! Takže jsme se pak jen přesunuli na nejbližší oblázkovou pláž a chytali jsme lelky a bronz. Kdyby tam jen všude nejezdili ty katamarány a skútry a nerušili naši siestu!

Ribi na žáru. (Foto: Indián)

Tentokrát jsme s hledáním místa na přespání neotáleli a začali pečlivě hledat pěkné, ničím nerušené místečko. Času bylo dost a tak na nás na konci dne čekala krásná zátoka s olivovým hájem a dvěma zrovna opuštěnými domy. Posekaná tráva jen podtrhovala celkový dojem a úplněk to vše krásně dokreslil.

Došlo i na nácvik záchrany. (Foto: Zdeněk Dušátko)

 Ráno byl čas otočit kajaky směr jih a začít se přibližovat k autu. Trochu jsme si to chtěli zpestřit a tak jsme zamířili k ostrovu Sit a mezi ostrůvky přeskákali zpět na Vrgádu, kde jsme strávili poslední noc. Začalo foukat a dle předpovědi se vítr otočil a tak jsme měli krásné zadoboční vlny a vítr. Vyzkoušeli jsme si i záchranu a eskimáky s naloženou lodí.

Eroze + gravitace = levitace? (Foto: Libor Peška)

Byly to krásné čtyři dny. Žízní ani hladem jsme netrpěli. Zazpívali jsme si a probrali veledůležitá témata a nakonec po Murterský zmrzlině vyrazili domů. Oproti loňsku byl teplejší vzduch i moře, ale i více plachetnic a motoráků.

Ahoj příště

     

JERSEY – RÁJ UPROSTŘED KANÁLU (LA MANCHE)

JERSEY – RÁJ UPROSTŘED KANÁLU (LA MANCHE)

Napsal: Michal Maděra

Jersey, největší a nejjižnější ostrov Normanských ostrovů (Channel Islands), leží v Lamanšském průlivu blízko francouzského pobřeží. I kdyby jeden nepádloval, tak stojí za to navštívit už jen pro jeho bohatou historii protkanou staletími konfliktů mezi Británií a Francií. Například na opevnění různého stáří, naposledy německého z II. světové války, lze narazit na každém kroku.

Ovšem pro mořského kajakáře toho má Jersey nachystáno mnohem víc. Nejenom že se jedná o místo s druhým největším přílivem na světě, rozdíl mezi přílivem a odlivem je až 12 metrů, ale díky své poloze na okraji Atlantiku dostává poctivý příděl dlouhých oceánských vln (swell). Průzračně modrá voda a rozmanité žulové pobřeží dotváří vše potřebné pro pocit kajakářského ráje.

Náš klub už osm let pravidelně, každé jaro, Jersey navštěvuje. Díky pohostinnosti místního klubu jde vždy o víkend plný jídla, pití, zábavy, a hlavně pádlování.

Letošní výběr víkendu připadl na konec velikonočních prázdnin, což nám umožnilo si tentokrát návštěvu Jersey o celý týden protáhnout. Zatímco většina našich klubových členů přilétala v pátek večer po práci, my jsme vyrazili trajektem už o týden dříve. Čekal nás celý týden pádlování.

Prvním místem, kam jsme tentokrát zamířili, bylo severní pobřeží. Jeho střed je lemován skalami protkanými řadou mořských jeskyň. Díky velkému přílivu se vše rychle mění. Jeskyně, která byla vysoko nad vodou, je během hodiny plná vody, zatímco jiná, kterou se ještě dalo projet, se změnila v ‘blowhole’ s ohromnými gejzíry vody vystřelujícími k obloze. Tento kousek pobřeží na východ od Greve d’Lecq je mým oblíbeným, za klidného dne se dá z kajaku prozkoumat každý kámen či škvíra ve skále, když však přijde z oceánu swell, moře ožije a promění se v jedno velké hřiště.

Tentokrát jsme měli na počasí štěstí, celý týden téměř nefoukalo a z Atlantiku přicházely dlouhé pravidelné vlny, pozůstatek vzdálených bouří. Hned první den jsme měli možnost si vyzkoušet jak jsme na tom s ovládáním kajaku. Surfování mezi skalami a přes kamenné prahy patří k tomu nejlepšímu, ale i technicky nejnáročnějšímu, co se dá v seakajaku dělat. Ostrá žula je přísný soudce, a tak nějaký ten šrám utržilo nejen naše ego, ale i lodě. Večerní lepení jen podtrhovalo intenzitu zážitků z prvního dne.

Ecrehous, každý kajakář musí aspoň jednou na Ecrehous. Tedy aspoň každý, který navštíví Jersey. Pět námořních mil na severovýchod od pobřeží Jersey, a napůl cesty do Francie, se v moři nachází pás skal. Jeho poloha jej částečně chrání od nejhorších mořských bouří, díky tomu tu v minulosti rybáři postavili několik domků jako dočasných příbytků. Příliv a odliv dotváří jeho výjimečný charakter. Jeden okamžik trčí z vody jen domky na skalních ostrůvcích, kolem kterých se divoce žene voda, o pár hodin později se všude kolem rozkládají písčité a oblázkové pláže. Přejezd na Ecrehouse vzdáleností nepatří mezi dlouhé, ale mořské proudy tekoucí napříč a často přesahující pět uzlů, jej mohou značně zkomplikovat. Přestože už jsme oba na Ecrehouse několikrát byli, ani tentokrát jsme si jejich návštěvu nemohli nechat ujít. V půlce týdne jsme si užili slunečného pádlování za doprovodu Jima a Johna z Jersey. Počasí i proudy nám přály, a tak jsme si mohli užít trochu dovolenkového pádlování.

V pátek dorazil i zbytek klubu, přestěhovali jsme se do Napoleonské pevnosti, přidali se kajakáři z Jersey a nasledovala kombinace pádlování, ohňů, zábavy a pádlování, která by vydala na další samostatný samostatný článek.

a ještě krátké video