Kovářova kobyla a ševcova žena na vyjížďce na Rubhu Reidh (Vlčí Dech, 2016)

Kovářova kobyla a ševcova žena na vyjížďce na Rubhu Reidh aneb šedá všechna teorie zelený strom života incident managementu.

Je 24. dubna, mám svátek a volno v práci a rozhodnu se to oslavit půldenním výletem z Melvaigu, z pláže od croftu Oran Mara na mys Rubha Reidh a zpět, celkem asi 14 km. Počasí je vynikající, slunečno, vítr do 5 m/s, nicméně v Atlantiku se rozpadá nějaký tlakový útvar a do Minche od severu chodí asi metrové vlny.

Oblékám se vyjížďkově:  flísové triko, tenký neopren pod kolena, nízké neoprenové botky a touringovou bundu.  Na poslední chvíli se rozhodnu, že vytáhnu i grónské pádlo a wernera na klice, na kterého jsem zvyklý zastrkávám pod gumy jako rezervu.

Obr č.1 Rubha Reidh je za rohem
Obr č.2 Pohoda na Camas Mor

Krásně se mi podařilo odstartovat z pláže mezi dvěma vlnami. Zatočím severním směrem k majáku na Rubhě a užívám si vyjížďku. Počasí je stabilní, pěkně to houpe, po pravé straně mám výhled na útesy, oblouky a jeskyně. Dopádluju k majáku, pofotím,  zatočím na západ a mezi útesy se ještě asi dva kilometry promotám na pláž Camas Mor, která je orientovaná k severu a láme se na ní vydatný surf.

Pojezdím ve vlnách a jdu na přistání. Jsem obezřetný, byl jsem tu už několikrát a pláž jsem viděl i za nízké vody a vím, že se vlny lámou ve dvou frontách. Nejdřív klasický break point a pak  na šutrech vyčnívajících z písku těsně před pláží. Podaří se mi A1 přistání, na břehu si odskočím, dám svačinku, chvilku se posluním a otáčím na cestu domů.

Odplutí už je těžší, dostávám několik slaných facek do obličeje a buchanců do prsou, ale i tak zůstávám téměř suchý a pádluju zpět. Bez problémů točím kolem majáku, dobře mi to jede, moře mám v zádech a raduju se z perfektního dne na vodě.  K našemu croftu to  mám už asi jenom kilometr a půl, míjím jeskyně a oblouk a impulsivně se rozhoduju, že si dopřeju trochu vzrušení a podívám se zblízka. Místo znám, už jsem tu také několikrát byl. Je tu jeskyně, oblouk kterým se dá propádlovat a za ním se ostrou zatáčkou dá projet kolem strmé balvanité pláže zpět na volné moře. Akorát jsem zapomněl , že při posledních návštěvách foukal vítr z pevniny.

Obr č.3 Taková malá díra…

Napádluju do jeskyně, brzdím vlny, které mě posouvají kupředu a zatím mám stále situaci pod kontrolou.  Projedu obloukem, řežu ostrou zatáčku kolem pláže a najednou se stane několik věcí. V zatáčce ztrácím rychlost, kajak se zastavuje. V ten samý okamžik mi zleva zepředu přichází nějaké sečtené vlny a doslova mě vymejou do kouta oblouku.

V bílé vodě plné vzduchu se převracím. První eskymák se mi podařil, ale pořád nemám rychlost proti vodě, a tak mě druhá vlna znovu zatlačí do kouta a převrací. S grónským pádlem v probublané vodě nejsem schopný dokončit eskymáka, jenom se nadechnu a už jsem tam zase. Chystám se na druhý pokus, cítím, jak Poslední Královna dostává výprask od šutrů a intuitivně se v kokpitu hlavou dolů choulím a čekám kdy něco dostanu do hlavy.

Najednou je klid a já dost nešikovně visím vzhůru nohama z kajaku, hlavou se sotva dotýkám hladiny. Vlny mě zavěsily v úhlu 45 stupňů na útes, špička kajaku se opírá o dno, ocas je napasovaný v koutě skály. Voda mě občas propleskne a mě je jasný, že tohle postavení není udržitelný. Strhnu šprajdu, dám nohy k sobě a po hlavě padám do vody. Hned další vlna prázdný kajak uvolní a nese nás k balvanité krátké pláži. Voda se mi valí přes hlavu, skrčenýma nohama narážím o skály a šutry na dně, ale držím se šňůr kajaku.

Vyhodnocuju situaci a je mi jasný, že na re-entry roll nemám čas a ani dost vody pod sebou. Cvaknu kajak na towline a plavu ke břehu. Nakonec mi vlny trochu pomůžou a vyplaví mě mezi balvany. Kajak následuje za mnou. Chytnu ho za šňůry a po delším boji se mi ho podaří s plným kokpitem  vytáhnout mimo dosah vln.

Vyleju loď a na chvilku si sednu na skálu. Okamžitě se do mě dá zima a já se rozklepu, jak drahej pes. Dubnová voda v severním Skotsku má vodovodní teplotu a na  nějaký dlouhý rozplavby to prostě není. Oblékám stormcag a leju do sebe půl litru čaje z termosky. Po nějaké době se konečně zmátořím a obhlížím škody. Poslední Královna vypadá OK, zdá se, že to odnesl jenom gelcoat(!). Pro jistotu ho přelepuju tesapáskou.

Pak přijde čas na prohlídku mé tělesné schránky. Krom toho, že se občas nekontrolovatelně rozklepu a z odřených a pořezaných rukou a holení mi crčí krev to vypadá, že jsem taky vyvázl celkem slušně.  Je mi jasný, že mě tu nečekají žádná další pozitiva, tak smotám towline, stormcag nacpu zpět do dayhatche, poponesu kajak na trochu chráněné místo a velmi obezřetně startuju.

Za dvacet minut jsem doma. Kajak nechávám v přístřešku na zahradě a přesouvám se do sprchy. Druhý den nemůžu skoro vylízt z postele. Všude po těle mám modřiny. Při kontrole lodi krom odskákaného gelcoatu žádné další škody nezjišťuju.

Obr. č 4 Au au au

Přežil jsem a tak se můžu poučit pro příště. Při objektivním zhodnocení se jedná o klasický příklad potenciální chybové pasti. Jedno špatné rozhodnutí mohlo vést k velmi negativním scénářům – zranění, hypotermie, ztráta kajaku nebo ostatního vybavení.

Rozbor situace:

Náhlé ukvapené rozhodnutí, kdy jsem nerespektoval aktuální výbavu a vnější podmínky. Pro rock hopping jsem na sobě měl mít sucháč  a helmu. Volba pádla byla také špatná. Pro taškařice tohoto druhu je lepší euroblade, zejména když jsem na něj zvyklý.

+ Po celou dobu incidentu jsem měl jasnou hlavu bez známky paniky, jasně jsem věděl co a proč dělám. Měl jsem základní výbavu pro řešení situace, towline, stormcag, termosku s čajem,  repair kit a vysílačku .

Tímto děkuju Mejdžímu, že jsem si v jeho velkotovárně na kajaky mohl dát loď do kupy.

Incident management – hypotermie (Vlčí Dech, 2016)

První konkrétní téma do kterého se pustíme je hypotermie a to z několika důvodů. Je to totiž průšvih, který se nám může přihodit nejen za polárním kruhem, ale klidně i na letním Jadranu. Mívá plíživý nenápadný nástup a je to jedna z hlavních příčin tzv. chybové pasti (z malých nesnází do velkého maléru v důsledku chybného rozhodnutí) a bez dobrého vybavení se obtížně řeší.

CO TO JE: Hypotermie se obvykle definuje jako pokles teploty pod 35° C, důležité je, že se jedná o teplotu tělesného jádra (hrudník, břicho, třísla) a také to, že pod touto teplotou člověk ztrácí schopnost termoregulace – tedy si sám pomoci. Dochází k tomu z několika příčin:

  1. Vliv prostředí – voda odvádí teplo 24x rychleji než suchý vzduch (zdroje uvádí různé, ale obdobné číslo). Obvykle se ale v kajaku trvalému ponoření do vody bráníme a tak jsou naše hlavní problémy odpařování a ochlazování větrem – windchill faktor, případně jejich kombinace.
  2. Intoxikace – obvykle alkoholem a překvapivě v závislosti na vlivu prostředí nemusí být kajakář úplně na šrot, aby došlo k rozšíření kapilár a nadměrné ztrátě tepla.
  3. Zranění a vyčerpání – hypotermii může vyvolat i poranění mozku nebo krvácení do břišní dutiny. Častou příčinou je hypoglykemie – vyčerpání cukru v důsledku dlouhodobé svalové práce.

FÁZE A PŘÍZNAKY: Hypotermii můžeme dle příznaků rozdělit do čtyř základních fází:

Stadium I – teplota jádra těla se pohybuje v rozpětí od 35° C do 32° C. Postižený je plně při vědomí, bledý, fialové rty, bývá rozrušený, zmatený, svalový třas přechází až do neovladatelných vln, rychle a prohloubeně dýchá, okrajové části těla (ruce, nohy, uši) až nesnesitelně bolí.

První pomoc: Především zabraň dalším ztrátám tělesného tepla přesunem do závětří, postiženého podlož, nebo zabal, případně převlékni do suchého. Aktivní pohyb je žádoucí – kroužení rukama, opatrná chůze. Podávej horké slazené nápoje, výborná je i polévka, která doplní elektrolyty spotřebované svalovým třasem.

Stadium II – teplota jádra těla se pohybuje v rozpětí od 32° C do 28° C. Postižený upadá do apatie, má sníženou úroveň vnímání, ale stále ještě reaguje na oslovení – alespoň pohybem hlavy, svalový třas již ustal, puls se zpomaluje, bolest končetin ustává.

První pomoc: Zde už nepomůže pouhé přidání izolace, postiženého musíš aktivně ohřát. Lze-li postav stan a vlez s postiženým do spacáku. Nelze-li, pomůžou ohřevné chemické sáčky které přitiskneš postiženému na třísla a do podpaží (velké žíly a tepny nejblíže povrchu těla) a pak ho zabal do nějaké izolace, nejsou-li sáčky pomůže teplá tekutina nalitá na balíček ze složeného náhradního trička. Postiženého nenech aktivně pohybovat, pasivní pohyby prováděj pomalu a opatrně – hrozí poškození vazů a svalových manžet v okolí ohýbaných kloubů. Další důležitý důvod proč s postiženým manipulovat co nejméně je ten, že v periferiích má prochlazenou krev, která by se dostala do stále ještě teplého jádra a stav podchlazení by nadále zhoršovala, nebo přímo přivodila srdeční zástavu – tzv. „smrt ze zachránění“. Pokud postižený polyká, podávej horký slazený čaj, polévku už raději ne – je nebezpečí nekontrolovatelného vdechnutí pevné potraviny. Končetiny aktivně nezahřívej – bolest by pro postiženého mohla být tak velká, že ti upadne do šoku.

Stadium III – teplota jádra těla se pohybuje v rozpětí od 28° C do 24° C. Postižený je v bezvědomí, reaguje pouze na bolestivý podnět, mělce nepravidelně dýchá, má slabě hmatný pulz, rozšířené zorničky – které ale stále reagují na světlo.

První pomoc: Je obdobná jako u stadia II, ale rozhodně nic nepodávej, pokud potřebuješ s postiženým manipulovat je lépe pokud to udělá více zachránců, co nejopatrněji.

Stadium IV – teplota jádra těla se pohybuje pod 24° C. Tento stav bývá důsledkem dlouhodobého ponoření do studené vody, nebo nekontrolovanou eskalací předchozích fází. Postižený je v bezvědomí, nereaguje ani na bolestivý podnět, nedýchá, puls je nehmatný, rozšířené zorničky nereagují na světlo.

První pomoc: Učiň opatření jako při první pomoci v předchozím stadiu a zahaj bezodkladnou resuscitaci . Evropská rada pro resuscitaci od roku 2010 doporučuje u dospělé osoby 30 stlačení hrudníku do hloubky nejméně 5cm a dva vdechy. Vše takové rychlosti, aby to odpovídalo tepové frekvenci 100 tepů za minutu – což jsou zhruba dvě stlačení za vteřinu.


JAK TOMU PŘEDEJÍT: Jdi na vodu ve stavu přiměřeném k podmínkám. To jak fyzicky – vyrážej v dobré kondici a tu si po dobu pádlování udržuj pravidelným pitím a jídlem. Tak i oblečením, oblékej se na pádlování, ne na čekání na záchranu. Sucháč není v každém případě nejlepší řešení. Pokud se budeš potit, prochladneš rychleji, než když oblečeš bundu, která odvětrá. Měj rezervu a prostředky k řešení hypotermie ve výbavě.

VÝBAVA: Je myslím samozřejmé, že v dayhatchi máš pár suchých kousků oblečení v malém loďáčku – flísové triko s dlouhým rukávem, kuklu, anebo kulich. Pár sladkostí navíc a taky jednu, nebo ideálně dvě termosky s čajem, nebo polévkou. Jednu k přímé spotřebě během pádlování a druhou jako zálohu pro případ maléru, která se může dopít až večer, než se rozdělá na tábořišti vařič. Ale určitě by ti neměly chybět dvě speciální a velmi důležité součástky vybavení pro předcházení a řešení hypotermie: stormcag a storm shelter.

Stormcag je v podstatě velká a prodloužená bunda s kapucí a širokým dolním okrajem, který se dá natáhnout přes límec kokpitu. Jeho užitečnost spočívá v prevenci hypotermie. Těžko si na vodě budeš navlékat pod sucháč nebo bundu další vrstvu v případě zhoršení počasí. Stormcag stačí přetáhnout přes hlavu, vestu a bundu a máš vlastně tropiko, které ti u těla udržuje teplou vrstvičku vzduchu a zároveň brání odpařování z povrchu oblečení. Jako bonus máš zálohu, pokud se ti podaří protrhnout šprajdu, stromcag díky spodnímu okraji lze nasadit na límec a vytvořit provizorní bundošprajdu.

Stormcag (Foto: Kitty Kosová)
Stormgag 2 (Foto: Kitty Kosová)

OBR: Stormcag 2. Autor: Kitty Kosová

Storm shelter je druhá užitečná věcička. V podstatě je to stan bez tyček, které nahrazují sedící kajakáři. Vytváří krytý prostor ve kterém se dá čekat na zlepšení počasí, svačit, měnit mapu v pouzdru bez nebezpečí zmoknutí, v závětří řešit nepříjemnosti typu hypotermie, případně ošetřovat zranění. Storm shelter se dá samozřejmě použít k zabalení postiženého, a protože je vyrobený ze silné tkaniny, třeba i k jeho transportu.

Storm shelter 1 (Foto: Kitty Kosová)
Storm shelter 2 (Foto: Kitty Kosová)

 

CAUSA: Hypotermii jsem si na sobě vyzkoušel v létě 2014 při pádlování na Islandu. Voda měla kolem čtyř stupňů, vzduch možná dvanáct a já měl za sebou půlden na vodě. Přistál jsem na krátkou pauzu. Když jsem chtěl jít znovu na vodu, nepodařil se mi start do silného dumpersurfu. Po stojce na ocase a pádu do příboje, se mi v probublané kalné vodě nepodařil eskymák.

Následovalo opuštění kokpitu, pokus o re-entry roll a rozplavba s tažením kajaku. Neodhadnu, jak dlouho jsem byl ve vodě. Jak už bylo řečeno, čas běží v těchto situacích trochu jinak. A ačkoli mě chránil sucháč a fyzická aktivita spojená s plaváním a vytažením kajaku na pláž, po chvilce jsem se nekontrolovaně rozklepal. Následovaly klasické příznaky, nesoustředěnost a nevůle tento stav nějak řešit. Naštěstí jsem zůstal natolik při smyslech, že jsem na sebe natáhnul stromcag, nalil do sebe zbytek čaje a snědl to, co jsem si schovával na odpolední pádlování.

Od té doby balím stormcag do dayhatche kdykoli, i když se jedná jen o odpolední trénink na sladké vodě. Snad je to trochu talisman, ale užitečný, řekl bych.

Incident management – úvod do problematiky (Vlčí Dech, 2015)

Nejprve možná něco o tom proč vůbec tuhle sérii článků začínám psát: Na několika posledních akcích typu sympozium, festival, Praha – Mělník a podobných, jsem byl coby posluchač účasten několika diskuzí při kterých se řešilo „co by kdyby“, jaké u toho byly vlny, jak byla studená voda atd. Nakonec to skončilo obvyklým českým mávnutím ruky a konstatováním: „Ále, nějak by sme to sešili, no ne?“ A tak si myslím, že by bylo dobré aspoň rámcově vědět, jak se v podobných situacích zachovat.

Obecná definice incidentu praví, že je to nějaká nestandardní situace, která si říká o rychlé řešení a navrácení do normálu.

Přeneseno do našeho kajakářského prostředí jde o situaci, kdy jednotlivec, skupina, nebo její část vystoupí vlivem vnějších událostí a nebo vlastní chybou z komfortní zóny a nastane průser, či se k němu mílovými kroky blížíme. Rozpoznat tento stav, včas a přiměřeně na něj reagovat je otázka přípravy a plánu. Jeden takový postup se pokusím v následovném textu nabídnout a okomentovat.

Jedná se o management pojmenovaný S.T.O.P. podle jednotlivých kroků v rozhodovacím procesu. Záměrně neuvádím konkrétní druh maléru, protože princip stanovování strategie řešení je u incidentů různé povahy obdobný.

Princip je v tom, že mezi nehodou a jejím řešením by měly být čtyři úrovně úvodního zhodnocení situace. Nejde o žádné dlouhé mudrování, ale o několikavteřinovou úvahu, která nám potíže pomůže vyřešit efektivně a bez přidaného rizika pro zachránce.

Incident

Úroveň 1.: Stůj

Problém je v tom, že bezprostředně po nějaké nehodě – ať už jsi svědek, nebo účastník – se do mozku a těla uvolní řada látek kterým pro zjednodušení říkám chemická polévka „Uteč nebo se bij“. Ta má za následek spuštění mnoha mimovolních dějů, které nám evolučně pomáhaly přežít. Tunelové vidění, selektivní sluch, zrychlení srdeční frekvence, ztráta jemné motoriky, nadměrné pocení a pocit zrychlení času. Ne všechny tyto evoluční nástroje jsou vhodné pro moderní dobu a pro racionální řešení situace. Je třeba si vybrat ty které ti vyhovují – více energie ve svalech, subjektivně zrychlený čas a vědomě odložit ty nástroje, které jsou kontraproduktivní – zejména tunelové vidění a ztráta jemné motoriky. Stačí si být tohoto stavu vědomý a navíc se dvakrát, třikrát zhluboka nadechnout. To ti také dává prostor pro další rozhodovací postup.

Úroveň 2.: Tajm

Z výše zmíněného je zřejmé, že máme porušené vnímání času. Je dobré se podívat na hodinky a uvědomit si několik věcí

  • Jak rychle se dokážeme dostat z vody? Při tom mysli dozadu, tam už terén znáš.
  • Za jak dlouhou dobu se do místa nehody může dostat externí pomoc? Zvaž dolet vrtulníku (letové počasí), čas doplutí asistenční lodi, atd. Nejdůležitější ale je, zda pomoc reálně může dorazit, nacházíš-li se mimo civilizaci, nebo komunikační možnosti (mobil, VHF).
  • Kdy zapadá slunce – kolik světla na řešení problému máš?

Úroveň 3.: Obhlédni to

V této fázi stojíš ještě mimo oblast nehody a tak si celou situaci prohlédni v globále. Vyhodnoť:

  • co se stalo,
  • kolika lidem,
  • a v jakém prostředí. Jak je všechno rozestavěno v prostoru.

Uvědom si možná rizika, co nastane když: …se malér stane například v místě velmi silného lodního provozu, stále musíš mít na vědomí, jestli na tebe, skupinu nebo zachraňovaného něco nejede. Nebo jsi-li v místě kde vás vítr, proud, či obojí táhne do skalnaté mělčiny se silným příbojem, nebo u pláží do break zóny surfu. Nezapomeň, že každá nehoda je dynamický systém a situace se bude nadále vyvíjet. Vítr bude sílit, vlny porostou, krev dál poteče, hypotermie se bude stupňovat. Až budeš pomoc poskytovat a budeš uvnitř události, orientace v prostoru ti ušetří čas a uchováš si povědomí o okolí.

Pokud nejsi přímým aktérem maléru a k nehodě se dostavíš později, zjisti, jak k ní mohlo dojít, proto se ptej svědků a postižených – podchytíš vývoj situace a budeš si moci představit jak se bude dál vyvíjet.

Úroveň 4.: Priority

Nyní vstupuješ do situace a nastává čas na to stanovit si priority strategie záchranné akce. Ty by měly být následující:

  1. BEZPEČNOST: Tuto prioritu si lze představit jako trojúhelník se třemi vrcholy. Horní vrchol je vždy bezpečnost zachránce. Tvoje bezpečnost má nejvyšší prioritu! Minimálně pro to, abys mohl dát druhý pokus. Na dvou spodních vrcholech leží bezpečnost postiženého a okolí – např. dalších členů ve skupině. Těm je třeba dát přednost a pokud nepotřebuješ jejich bezprostřední pomoc – která samozřejmě nesmí překročit jejich schopnosti – je nejlepší je tzv. zakotvit v co nejbezpečnější zóně. Zejména skupině méně zkušených kajakářů je třeba říct: „Držte se na tomhle místě, tak aby se vám neměnil úhel pohledu na támhleten maják nalevo a na ten černej útes vpravo“. (Pamatujete na náměry z článku navigace? – už se nám to začíná skládat, že jo?) Důvody jsou zřejmé, je lepší mít jednoho zachraňovaného, než celou skupinu. A teprve teď řešíš bezpečnost a tedy i záchranu postiženého.
  2. STRATEGIE ZÁCHRANNÉ AKCE: Podle mechanismu nehody si musím připravit strategii, jak reagovat na různé typy zranění, stádia hypotermie, nebo třeba míru poškození kajaku a ztráty materiálu. S tím bezprostředně souvisí znalost prostředků, kterými mohu situaci řešit (obsah lékárny, repair kitu, komunikační prostředky…) a znalosti a schopnosti vlastní, nebo skupiny (lékař, zdravotní sestra, kdo plynně hovoří anglicky…)

Toto čtyřúrovňové zhodnocení situace by nemělo trvat déle než deset – patnáct vteřin, nicméně se domnívám, že tato krátká úvodní časová ztráta se mnohonásobně zúročí v průběhu řešení nestandardní situace.

Praktická navigace pro seakajakáře. Část druhá – pro oblasti s proudy a slapovými jevy (Vlčí Dech, 2015)

Před časem jsme zde zveřejnili první část podrobného článku o navigaci, který jeho autor přichystal pro podmínky plavby na mořském kajaku. Pokud patříte mezi pokročilejší kajakáře, jistě uvítáte druhý díl, který nás provede úskalím navigace ve složitějších podmínkách a vysvětlí vám důležité pojmy, jakými jsou příliv/odliv, či deklinace.

V první části naší instantní navigační příručky jsme se zabývali základními postupy, jak vyřešit odpovědi na tři základní otázky:

  • Kde jsem?
  • Kam pluji?
  • Kdy tam budu?

Ale ti, kteří míří do vzdálenějších míst, jako jsou například vody kolem severní Francie, Britské pobřežní vody, Atlantické pobřeží Norska atd., budou potřebovat nové postupy. A proto se budeme zabývat tím, jak nám do jednoduchých navigačních operací vstupují další proměnné, a sice:

  • deklinace
  • slapy
  • proudy

K nástrojům, které jsme používali pro plánování, a realizaci plaveb nám tedy přibudou další. A to:

  1. chart (tj. námořní mapa) – v těchto vodách už bezpodmínečně nutná,
  2. nautical almanac (navigační almanach) – tedy tabulky a mapky časů, výšek a směrů přílivových a odlivových proudů – buď ve formě tištěné, nebo elektronické,
  3. a velmi vhodné jsou i kajakářské průvodce.

Deklinace

V zásadě je magnetický kompas, tak jak jsme si ho popsali v prvním článku, velmi přesné a neporuchové zařízení. Zdálo by se, že tady nemůže nastat problém. Bohužel problémem je tady samotné magnetické pole Země, které je všechno možné, jenom ne přesné a neporuchové.

Magnetické pole Země je generováno tekutým magmatem, pevným, zřejmě železo-niklovým jádrem, pláštěm Země a faktem, že tyto jednotlivé elementy navzájem proti sobě rotují. Zjednodušeně, Země se chová jako velký tyčový magnet. Hlavním problémem je, že orientace tohoto tyčového magnetu není stejná jako osa rotace Země a navíc se v čase nepravidelně mění. To znamená, že severní a jižní geografický pól jsou jinde než póly magnetické. A aby to nebylo vůbec jednoduché, magnetické póly se každý rok posunou po nepravidelné trase o 15-20 km.

Rozdíl mezi geografickým a magetickým pólem

Dále, siločáry zemského magnetu ovlivňují svým vlastním magnetismem lokální ložiska kovů a třeba ještě vulkanismus. Souhrn těchto magnetickým nerovnoměrností se nazývá DEKLINACE.

Deklinace je zaznamenána na CHARTs, má formu kruhové úhlové deklinační stupnice s vyznačenou hodnotou deklinace pro daný rok (obvykle v roce vydání mapy) a dále je uveden roční nárůst, nebo pokles, ve stupních. (Tedy deklinace o hodnotě 7st. 30min. W v roce 2005 s ročním nárůstem 8min E = pro rok 2014 bude hodnota deklinace 6st. 18min. W). Pro praktickou navigaci v kokpitu mořského kajaku dostačuje práce s přesností na celé stupně.

Deklinační stupnice

Pro určování směrů (viz dále) pomocí kompasu je tedy třeba udělat opravu o deklinaci pro aktuální rok.

 

Jak na to prakticky:

Pro zjednodušení si ukážeme jak to funguje na příkladu kurzu, ale úplně stejně pracuji s náměry.

Reálný kurz (buď kurz, ten, který jsem si připravil, nebo odečetl do/z mapy) je rovný součtu kompasového kurzu (tedy hodnota kterou v dané chvíli ukazuje můj kompas) a deklinace (kterou jsem si odečetl a dopočítal z deklinační růžice v mapě).

Je třeba mít na paměti že deklinace může nabývat kladné i záporné hodnoty.

  • Západní deklinace je záporná a od kompasového kurzu ji odečítáme.
  • Východní deklinace je kladná a ke kompasovému kurzu ji přičítáme.

Pokud přeci jen nemám Chart, naviguji dle mapy a deklinaci tedy neznám, mohu si její hodnotu ověřit, vytvořením poziční linie. Rozdílem mezi hodnotou v mapě a kompasovým zaměřením poziční linie mi vyjde velikost deklinace.

Poznámka pro úplnost: dodávám, že kompas může být ovlivněn ještě DEVIACÍ, tj. samotným magnetickým polem plavidla, což u kajaku bez velkých kovových součástí (jako je třeba motor jachty) nebývá obvyklé. A proto ji do našich dalších úvah nezahrneme. Ale je třeba si dát pozor na zařízení generující magnetické pole. Takové FM/AM rádio, VHFko, GPS nebo telefon přesnosti kompasu rozhodně dobře neudělají.

Slapové jevy a plavba v proudech

Opět je třeba, abychom si na tomto místě ozřejmili některé přírodní jevy, které nám později pomůžou pochopit, jak se slapy (vertikální pohyb vody) a proudy (horizontální pohyb vody) promítají do navigační přípravy na naše výlety a do praktické navigace kterou vedeme z kokpitu kajaku.

Příliv a odliv

Způsobuje ho řada faktorů, především gravitační a odstředivé síly soustavy Země, Měsíc, Slunce (na příliv má vliv samozřejmě gravitace všech těles v blízkém vesmíru, ale jsou buď tak daleko nebo tak málo hmotné, že jejich praktický projev zanedbáváme).

Nejprve se budeme zabývat soustavou Země/Měsíc, protože na výšku přílivu má největší vliv. Zdánlivě Měsíc obíhá kolem země. V reálu to ale je tak, že Země a Měsíc tvoří soustavu, která se otáčí kolem společného těžiště, které se nazývá barrycentrum a leží zhruba 2000 km pod povrchem Země. Z toho je patrné, že na vodní masu působí dvě hlavní síly. Na straně přivrácené k Měsíci se zdvihá přílivová vlna ovlivněná gravitací (přitažlivou silou) Měsíce a na straně odvrácené se zdvihá druhá přílivová vlna ovlivněná odstředivou silou soustavy Země/Měsíc.

Podobným mechanismem vytváří přílivovou vlnu také přitažlivost a odstředivá síla Slunce. To, ačkoli je řádově několikanásobně hmotnější než Měsíc je zároveň také dál a proto vytváří slapy zhruba jen o velikosti 45% Měsíce – výsledkem je, že slapy způsobené gravitací Slunce vnímáme ne jako samostatnou přílivovou vlnu, ale jako deformovanou přílivovou vlnu Měsíce. Nicméně zhruba jednou za čtrnáct dní dochází ke speciální situaci, kdy hovoříme o tzv.:

Skočném přílivu – SPRING

Což je konstelace, kdy se tělesa Země, Měsíc a Slunce ocitnou na jedné přímce a násobí síly gravitační – při novu, nebo síly odstředivé – při úplňku

Z praktického hlediska: výška přílivové vlny a hloubka odlivu budou větší a rychlosti proudů rychlejší.

Postavení těles Slunce, Země, Měsíc v situaci SPRING

Nebo dochází k situaci, kdy hovoříme o tzv.:

Hluchém přílivu – NEAP

Což je konstelace, kdy tělesa Měsíc, Země, Slunce spolu svírají pravý úhel, kdy se síly gravitační a odstředivé vyrušují.

Z praktického hlediska: výška přílivové vlny a hloubka odlivu bude nižší a rychlost proudů pomalejší.

Postaveni_NEAP

Tento proces se zdá na první pohled neproblematický, ale bohužel se na něm podílí řada aspektů, které vstupují do hry a jakoukoli pravidelnost narušují.

Především Měsíc neobíhá Zemi v rovině rovníku, ale zhruba na 25° severní šířky. Dále zde působí asymetrické rozložení ploch oceánů, pevnin, různá morfologie pobřežních šelfů, úžin a průlivů. Tyto dva aspekty např. způsobují, že v Británii jsou zhruba dva přílivy za den, zatímco v Austrálii pouze jeden příliv denně. Dále, měsíc oběhne Zemi za 27 a 1/2 dne, tzn. interval mezi přílivy je 12 hod. 26 min. a tak neproběhnou úplně přesně dva za den.

Příliv ovlivňují také měnící se vzdálenost mezi Zemí, Měsícem a Sluncem v průběhu roku (vzdálenost Země /Slunce se mění v intervalu perihélium/afélium), proto máme roční cykly vyšších rovnodenostních přílivů v březnu a září. V delším časovém horizontu se na tom podílí další pohyby Země, jako je precese (kolébání zemské osy) a gravitace blízkých vesmírných těles. Dále do hry vstupují meteorologické faktory, takže vítr a tlak vzduchu mohou změnit čas a výšku přílivu i o hodinu a metr výšky.

 Výška vlny

Uprostřed oceánu se hladina díky přílivové vlně příliš nezdvihá, ale jak se masa přílivové vlny dostane do mělčích pobřežních vod, začne se chovat jako jakákoli jiná vlna (například vytvářená větrem) – zvedne se jí hřbet, prohloubí důl a nakolmí čelo. Její konkrétní průběh je hodně závislý na tvarování dna, kolik vody se musí vtěstnat do průlivu, nebo mělkých vod šelfu, jak na vlnu působí odražená vlna předešlého přílivu atd. Její charakteristický průběh nám ukazuje diagram křivky přílivové vlny zobrazený v almanachu, vždy pro standart ports (viz dále).

Avšak  v praxi pozorovatel žádnou vlnu neuvidí. Díky dlouhé amplitudě se pozorovateli přílivová vlna bude jevit jako pouhý vzestup a pokles hladiny vody nade dnem.

Diagram přílivové vlny pro standart port VICTORIA

Jednotlivé typické hladiny přílivů a jejich rozdíly mají své názvy a pro porozumění dalšímu textu je třeba se s nimi seznámit.

Diagram výšek hladin

  • TIDE – průběh jednoho přílivu a jednoho odlivu v čase
  • CHART DATUM – C.D. Nula mapy
  • HIGH OF TIDE – výška hladiny nad C.D. v libovolném okamžiku
  • HIGH WATER – H.W. Nejvyšší úroveň jakou dosáhne hladina v cyklu TIDE
  • LOW WATER – L.W. Nejnižší úroveň jakou dosáhne hladina v cyklu TIDE
  • MEAN LEVEL – M.L. Střední hladina, souvisí se SLACK (bude vysvětleno u proudů) a nachází se časově uprostřed H.W. a L.W.
  • MEAN HIGH WATER SPRING – M.H.W.S. Průměrná výška hladiny za přílivu při spring (výška majáků v soupise světel je udávána k této výšce hladiny)
  • MEAN HIGH WATER NEAP – M.H.W.N. Průměrná výška hladiny za přílivu při neap
  • MEAN LOW WATER SPRING – M.L.W.S. Průměrná výška hladiny za odlivu při spring
  • MEAN LOW WATER NEAP – M.L.W.N. Průměrná výška hladiny za odlivu při neap
  • LOWEST ASTRONOMICAL TIDE – L.A.T. Nejnižší vypočtená úroveň poklesu hladiny při nejúčinnější kombinaci astronomických vlivů
  • RISE OF TIDE – rozdíl mezi úrovní hladiny v libovolný okamžik a úrovní hladiny předcházejícího L.W.
  • RANGE OF TIDE – rozdíl výšek H.W. a přecházejícího, nebo následujícího L.W.

Jak na to prakticky:

Uznávám, že je to hodně pojmů a než se v tom člověk začne orientovat, chvilku to trvá, nicméně, nejdůležitější jsou tyto čtyři údaje:

  1. RANGE OF TIDE – který nám ukazuje jak vysoký příliv máme v daném čase očekávat oproti poslední L.W. (vysvětleno dále)
  2. HIGH WATER – Hladina je nejvýš v cyklu TIDE, a proto se dostaneme nejdál ke břehu. Při přistávání dopádlujeme do míst, kam se za nízké vody nedostaneme, tudíž je to nejlepší čas pro vyplutí – nevláčíme naložený kajak kilometry přes odlivovou mělčinu. No a na mořských peřejích (tideraces) to v době H.W. nejvíc “valí”. (Pozor, jsou i výjimky z pravidel, např. The Bitches, informace o tom lze nalézt v kajakářských průvodcích a samozřejmě on-line)
  3. LOW WATER – Nejnevhodnější doba na přistávání a start. Nebezpečí, že v místech s velkým odlivem zůstanu šest hodin sedět na blátivé pláni, než se voda opět zvedne.
  4. MEAN LEVEL – úsek časově zhruba v půli mezi H.W. a L.W., kdy se vše na chvíli zastaví a nastává SLACK. Od této chvíle se mění směr proudění.

Z výše řečeného je jasné, že každé místo na pobřeží má svůj unikátní průběh přílivu (a odlivu) a sledování a předpovídání jejich průběhu je pro každé jednotlivé místo nemožné. Proto vznikla myšlenka tzv. standardních přístavů – Standart ports, ve kterých se slapové jevy po desetiletí velmi pečlivě sledují a na základě tohoto sledování je možné vytvořit poměrně spolehlivou předpověď o čase i průběhu přílivové vlny.

Standart ports je po světě cca. 50 a obvykle se jedná o významné, především obchodní, nebo vojenské přístavy. Tyto přístavy jsou uvedeny v almanachu (Reed`s Nautical Almanach, ale také je možné tyto údaje nalézt on-line) a je u nich uveden čas H.W a L.W. v každý den v roce. Nicméně, aby šla vytvořit prognóza i pro ostatní místa na pobřeží, byla vytvořena kategorie tzv. sekundárních přístavů – Secondary ports. Těch je daleko více, sledování přílivu zde není tak pečlivé a předpokládá se, že průběh přílivové vlny je zde v korelaci s přílivem ve Standart ports a je jen o nějaký čas posunutý. Jejich seznam je také uveden v almanachu Reed`s Nautical Almanac, společně s tabulkou pro opravu času a výšky přílivu nad C.D.

Tabulka časů a výšky H.W. a L.W. pro každý jednotlivý den v roce pro standart port VICTORIA
tabulka časů a výšky H.W. a L.W. pro každý jednotlivý den v roce pro standart port VICTORIA – detail

V tabulkách almanachu jsou však uvedeny jen hodnoty pro H.W. a L.W.. Abychom získali výšku hladiny v libovolný okamžik, lze její hodnotu odečíst z grafického záznamu charakteristické křivky přílivové vlny pro Standart port.

Pro praktickou navigaci v mořském kajaku nám postačí využít jednoduché pravidlo dvanáctin, které říká, že:

  1. Za 1 hodinu stoupne (nebo klesne) hladina o 1/12 range (rozsahu)
  2. Za 2 hodiny stoupne (nebo klesne) hladina o 2/12 range (rozsahu)
  3. Za 3 hodiny stoupne (nebo klesne) hladina o 3/12 range (rozsahu)
  4. Za 4 hodiny stoupne (nebo klesne) hladina o 3/12 range (rozsahu)
  5. Za 5 hodin stoupne (nebo klesne) hladina o 2/12 range (rozsahu)
  6. Za 6 hodin stoupne (nebo klesne) hladina o 1/12 range (rozsahu)

Schéma nárůstu ve dvanáctinách je patrné: 1 2 3 3 2 1.

Aby bylo jasno, tato zjednodušená pomůcka je vhodná pro pravidelně formované oceánské pobřeží. V lokálních podmínkách úžin, ostrovních archipelů, průlivů a fjordů bude přílivová křivka deformovaná, že toto schéma nemusí fungovat.

Důležité je si uvědomit, že pravidlo o dvanáctinovém dělení range (rozsahu) platí od minulé L.W. (nízké vody) a ne od C.D. (nula mapy)

Jak na to prakticky:

Nacházíme blízko nějakého secondary ports. (nemusí to být pouze přístavy, řada zátok, mořských peřejí, ústí řek atd. mohou mít opravné údaje. Proto je dobré pracovat s kajakářskými průvodci, kde jsou tyto naše speciality uvedené) V nautical almanac si najdu o kolik hodin je pro tento secondary port LW nebo HW rozdílná od standart port. Dále si vyhledám LW nebo HW pro tento standart port (čas je vždy uveden v místním čase –UTC, proto je třeba ještě provést opravu o hodinu v v případě letního času) k této hodnotě přičtu nebo odečtu rozdíl časový rozdíl mezi secondary a standart port a získám reálný čas, kdy dojde v místě kde se nacházím k LW nebo HW, od této hodnoty uplatním dvanáctinové pravidlo.

Je zřejmé, že zvýšení hladiny při přílivu a snížení hladiny při odlivu na stovkách mil čtverečních vyžaduje přesun obrovské masy vod. Krom vertikálního pohybu slapů tedy dochází i k horizontálním pohybům, které označujeme souhrnně jako proudy.

Rozeznáváme přílivový proud – FLOOD STREAM a proud odlivový – EBB STREAM.

Období mezi FLOOD ST. a EBB ST. časově zhruba uprostřed, kdy se proudy “zastaví” označujeme jako SLACK (a jak už bylo řečeno výše, je to také časově v půlce mezi High a Low Water).

Údaje o směru a síle proudů nalezneme v atlase přílivových proudů, buď samostatně, nebo jako přílohu almanachu (Reed`s Nautical Almanac) – obvykle obsahuje hodinový sled mapek malého měřítka, zachycující větší část pobřeží. Graficky – šipkou – jsou zde vyznačeny směr a číselně – síla proudu ve tvaru např. 10,23 – což znamená, že na poloze dané šipky bude při neap rychlost proudu 1,0 uzle, při spring 2,3 uzle. Mapky jsou opět vztaženy k času H.W. ve standart port.

Mapka z atlasu proudů

Další zdroj informací pro určení směru a síly proudu jsou přílivové značky umístěné v mapě, které mají formu fialového kosočtverce s písmenem. Tato značka odpovídá tabulce natištěné na okraji mapy, ve které jsou číselné údaje o poloze, síle, času a směru proudu.

Přílivová tabulka v mapě

Problémem při použití údajů uvedených buď na Chart v tabulce, nebo na listu mapy atlasu proudu je, že se jedná o záznam situace po hodinách (resp. v delším intervalu). Velmi přesný numerický údaj v nás bohužel vzbuzuje představu něčeho trvalého, ačkoli jde o dynamický proces plynulé změny. Nezapomeňte proto, že se jedná o odhady, které samy vycházejí z předpovědí na základě sledování předchozích dějů!

Navigaci v proudech řešíme nejlépe graficky v hodinových intervalech, jako vektorovou geometrii. Nejsnadnější je, plánujeme-li pádlovat po trase, jejíž uplutí nám bude trvat hodinu, anebo o něco méně. Zde totiž můžeme předpokládat, že za tak krátký časový úsek se rychlost a směr proudu výrazně nezmění. O něco složitější je to v případě, že naše trasa bude delší a pádlování do cílového bodu nám bude trvat dvě a více hodin. Zde je třeba si rozplánovat trasu právě na hodinové úseky vyhledat si pro každou novou pozici dosaženou po hodině nové údaje o směru a síle proudu.

Grafické řešení je naprosto shodné jako u ovlivňování kurzu větrem, které jsme řešili v prvním článku – i zde řešíme a do mapy vynášíme set a drift, teď však způsobený pohybující se masou vody, která působí na zanořenou část kajaku a pádla. Nyní je však situace jednodušší z praktického hlediska, u větru se set a drift dal jen zhruba odhadnout podle našich zkušeností s konkrétní lodí, u snosu proudem je velikost setu a driftu známá, protože masa vody se pohybuje společně s kajakem.

Pár poznámek:

Jistě lze používat charts stažené z netu a vytištěné, ale je třeba mít na paměti, že osm, deset let stará mapa bude nutně neaktuální. Jednak se změní skutečnosti v tabulce s proudy vztažné k nám už známému fialovému kosočtverci. A samozřejmě i samotná realita v mapě zobrazená se v čase mění. Vraky se rozpadají, bóje přibývají, (anebo ubývají), vznikají nové stavby na pevnině i na pobřeží atd. Zároveň posun deklinace nemusí po deseti letech odpovídat deklinační růžici (a to ani po přepočtu na roky).

Ze stejného důvodu nedoporučuji používat starší nautical almanac. Lze ho sice levně získat na ebay nebo amazon a můžeme provést opravu o čas, ale tím vnášíme do našich navigačních výpočtů potenciální chybu.

Důležité je si také uvědomit skutečnost, že kromě kajakářských průvodců cílí autoři almanacu a charts především na velkou plavbu, nebo kapitány plachetnic a motorových člunů. A pro použití v kajaku je jistá obezřetnost a nadhled na místě.

V oblastech, kde deklinace, proudy a slapy významně projevují, je důležité si navigaci připravit dopředu. Samozřejmě v závislosti na náročnosti plánovaného výletu.

Pokud plánuji třicetimílový open crossing, pak naplánuji celou trasu po hodinových úsecích a připravím si celou akci do mapy (a nezapomenu na rezervní plány pro případ zhoršení podmínek, zranění atd.)

Pokud půjde jenom půldenní hraní v tiderace, stačí mi vědět, kdy začíná HW, LW a taky se trochu orientovat v globále – např. Corryvreckan, nebo Point du Raz bude jinak valit v březnu a jinak uprostřed léta a určitě bych nechtěl, aby mě to spolklo i s kajakem.

 

 

Doporučená literatura:

http://www.reedsnauticalalmanac.co.uk/  vydavatel almanachu – přílivových tabulek

http://www.pesdapress.com/  jedno z nejvýznamějších nakladatelství orientující se na seakayakové průvodce

Praktická navigace pro seakajakáře. Část první – pro oblasti bez proudů a slapů (Vlčí Dech, 2014)

Po mých islandských zkušenostech jsem se rozhodl zúročit přípravu (nejen) na tento výlet a podělit se o znalosti a dovednosti, které by měly přispět k bezpečnosti našeho pádlování a posílit opodstatněnou sebedůvěru při plánování a realizování našich výletů a expedic.

Tuto první část využijí všichni Ti, kteří pádlují v oblastech, kde je působení slapových jevů a proudů zanedbatelné. Tedy na vnitřních mořích jako je Středozemní moře, Jadran, Černé moře a Balt, případně rozlehlejších stojatých vodách vnitrozemských.

Navigace v zásadě řeší tři hlavní otázky:

  1. kde jsem
  2. kam pluju
  3. kdy tam budu

K zodpovězení těchto zdánlivě jednoduchých otázek využívá řadu nástrojů. Z nichž základní jsou: mapa, nějaká forma úhloměru, časomíra, kompas. A doplňkové: soupis světel (List of Lights) a kajakářské, případně jachtařské, průvodce.

Ačkoli v nadpise figuruje na prvním místě slovo “praktická” neujdeme tomu, abychom si ozřejmili několik pojmů. Nicméně i tak se budu pokoušet udržet vysvětlování v čistě praktické rovině s minimem matematiky.

Důvodem je zejména to, že navigace je poměrně přesná věda, anebo umění, podle toho jak na to nahlížíte, s velmi nepřesnými vstupy. Je proto třeba znát alespoň rámcově jednotlivé zdroje – které tyto vstupy zajišťují – abychom si byli vědomi jejich limitů.

Dále také předpokládám, že čitatel tohoto textu má nějaké elementární představy o geografii, minimálně na úrovni středoškolského zeměpisu a z četby pirátských románů si pamatuje, že jedna námořní míle je 1852m a jeden uzel je rychlost jedné míle za hodinu.

Mapa

Plošné zobrazení zemského povrchu zmenšené v určitém měřítku. Především rozlišujeme:

MAPY: pro pozemskou navigaci (voda je modrá, povrch barevný s vrstevnicemi, skutečnosti jsou zaznamenané jako dohodnuté značky – prostě mapa jak ji známe ze zeměpisu)

CHART (suchozemské krysy používají nepřesný název: “námořní mapa”): pro námořní navigaci (voda je bílá nebo má různé odstíny modré podle hloubky, kterou udávají izobaty + jsou zobrazeny podvodní útvary a často i materiál kterým je dno utvořeno, pevnina je žlutá bez vrstevnic, skutečnosti jsou zaznamenané jako dohodnuté značky)

Rozdíl mezi mapou a chart

Největším problémem při konstrukci map – a tedy i jejich přesnosti – je to, že Země je brambora (dejme tomu rotační elipsoid) a tedy sférický útvar, který se snažíme převést na plochu, tj. mapu.

Kartografové se s tím snaží vypořádat několika typy zobrazení.

Pro MAPY se obvykle používá zobrazení Mollweidovo, gnomonické a Gassovo. Tato zobrazení mají výhodu, že zobrazují poměrně věrně plochu (státu, oblasti, kontinentu) a vzdálenosti, ale deformují úhly (náměry, kurz – viz dále).

Pro CHARTs se využívá zobrazení Mercatorovo, které se konstruuje tak, jakoby na glóbus byla přiložena papírová trubka dotýkající se na rovníku, na kterou jsou skutečnosti na glóbu promítány z jeho středu. Výsledkem je, že rovnoběžky i poledníky se zobrazí jako rovnoběžné linky (čili síť), nedochází k deformaci úhlů (náměrů a kurzu), ale dochází k deformaci vzdáleností a ploch.

Různé typy zobrazení používané při konstrukci map

Měřítko označuje poměr zmenšení zobrazení ke skutečnosti a na MAPÁCH označuje vztah mezi vzdáleností na mapě a vzdáleností ve skutečnosti a na celé ploše mapy je díky typu projekce konstantní (více méně). Například měřítko 1:50 000 znamená, že 2 cm na mapě jsou 1 km ve skutečnosti)

Na CHARTs to komplikuje právě typ zobrazení. Vzdálenosti nejsou konstantní v ploše mapy, ale mění svoji délku se vzdáleností od rovníku. Pokud tedy chci odměřit svoji vzdálenost na CHART, musím si ji ověřit na okraji mapy – která má formu grafického měřítka – na stejné zeměpisné šířce jako se nachází vzdálenost, kterou měřím.

K měření vzdáleností a úhlů na CHARTs použijeme jednoduchou pomůcku – PROTRACTOR. Jedná se o průhlednou destičku s natištěnou úhlovou stupnicí, rastrem, a uprostřed opatřenou tenkou šňůrkou. Tou se dá odměřovat vzdálenost i na nerovných liniích a vynášet do mapy náměry.

(Pokud byste si chtěli protractor sami vyrobit, můžete použít předlohu protractor, kterou vytvořil Marek Novotný (děkujeme za poskytnutí). Vytiskněte jej na fólii a zalaminujte, aby byl tužší. Pozn seakayaker.cz)

Odměření vzdálenosti mezi dvěma body. Chci přepádlovat Bornholmský průliv z přístavu ze švédského Skillinge k majáku na mysu Hammer Odde, na mapě proto změřím vzdálenost mezi těmito místy pomocí šňůrky protractoru (na krátké vzdálenosti lze i rastrem).
Zjištění hodnoty vzdálenosti. vzdálenost naměřenou pomocí šňůrky přeneseme na boční stupnici mapy ve stejné zeměpisné šířce a odečteme hodnotu vzdálenosti v námořních mílích a zjistíme, že ze Skelling do Hammer Odde nás čeká devatenáct a půl námořní míle pádlování.

Z výše řečeného je patrné, že je při plánování výletu záhodno využít jak mapy tak charts, mapy nám poskytnou představu o reliéfu pevniny (např. v průlivu mezi vysokými kolmými útesy může být tryskovým efektem urychlený vítr), charts nám poskytnou informace o charakteru dna (z čehož lze např. odvodit možný typ vlnění a jaké lze očekávat přistání).

Při samotném pádlování je však lepší mít před sebou v pouzdru charts, protože na ně lze nanášet náměry (nezkreslené úhly).

Práce na mapě

Mapa a chart slouží ne jenom jako zdroj informací, ale i jako pracovní plocha pro grafické řešení navigačních úkonů – vynášení náměrů, grafické znázornění posunu proudy a větrem, odměřování vzdálenosti atd. Na rozlehlé ploše navigačního stolu velkých lodích se k tomu používá řada sofistikovaných pomůcek. Různé druhy trojúhelníků, otočných nebo posuvných pravítek a odpichovátko. K tomu na přední palubě kajaku, na které máme pod gumami přichycené pouzdro s mapou, není místo. Proto se snažíme celou navigaci co nejvíce zjednodušit. Do mapy, na aktuální list si napíšeme poznámky o vývoji proudů a o směru a síle větru v době, ve které se v dané lokalitě budeme pohybovat. Pro práci s náměry a vzdálenostmi použijeme protractor.

Pro záznam na mapu, i když je zatavená ve fólii, nebo v průhledném pouzdře použijeme tužku voskovku (jako používají děti ve školce) – dá se potom hadříkem smazat. (poznámky a výpočty se dají dělat i na palubu kajaku)

Protractor a práce s ním – vynesení kurzu 030 stupňů

Navigační značky

Pro to, abychom se ve změti našich čar a poznámek na mapě vyznali, používáme několik dohodnutých značek.

Navigátorské značky

Kompas

…vlastně dva.

Prakticky je kompas tvořen magnetem, sledujícím siločáry zemského magnetismu, upevněným na kruhové podložce, na které jsou vyznačeny světové strany, anebo úhlově stupně. Obvykle po pěti stupních, s číslovkami po třiceti. Tato kruhová stupnice plave v kulové schránce ve směsi alkoholu a vody, která zajišťuje stabilizaci a přiměřenou setrvačnost stupnice.

Pokud jde o vestavěné kompasy, na výběr je Silva 70P, Brunton, nebo Ritchie V572. Důležité je, že zastavěný kompas je umístěný většinou před předním deklem, což je výhodné pro udržování kurzu, a taky dostatečně daleko, aby častější pohled na něj nezpůsoboval mořskou nemoc. Toto umístění však limituje při určování náměrů.

Pro odměřování náměrů dostačuje běžná buzola, nebo může být náměrový kompas, někdy také zabudovaný do nějakého typu dalekohledu.

Mít ve vestě, či u pouzdra na mapu ještě orienťáckou buzolu je jednak výhodné při odečítání náměrů, potom pokud je to klasická konstrukce “prkénko s otočným kompasem na šňůře” tak se vlastně jedná o jednoduchý úhloměr a můžeme ji využít jako náhradu protractoru. No a samozřejmě je to rezerva, pokud se nám podaří prorazit bublinu hlavního kompasu a uteče nám z něj kapalina.

Směr

Pro naše potřeby budeme hovořit o těchto typech směrů:

KURZ je směr plavby a řeší otázku kam pluju.

Kompasový kurz – od bóje lokálního nebezpečí pádluji pod KK 115 st.

NÁMĚR je kompasem zaměřená hodnota přímek k pozorovaným identifikovaným objektům na pevnině (kostel, komín, vrchol skály, maják…) nebo v moři (bóje, kardinální znak, vrak,…)

a jedná se o jednu z navigačních metod, která mi odpoví na otázku kde jsem.

Pozice fixovaná ze tří náměrů – náměr 1 o hodnotě 015 st. na tovární komín, náměr 2 o hodnotě 060 st. na maják a náměr 3 o hodnotě 320 st. na vrak vyčnívající nad hladinu.

Lze samozřejmě navigovat i s náměrem na dva identifikované body, a pro praxi je to jistě v mnoha případech dostatečné, ale u dvou bodů je významné riziko, že jeden z bodů buď identifikujeme špatně (prostě je to jiný kostel nebo komín ve městě, jiný vrcholek atd.) nebo špatně odečteme náměr ze stupnice kompasu. V tomto případě nás třetí náměr upozorní na chybu – prostě jedna z náměrových linií nebude výrazně “sedět”.

Jak na to prakticky:

V reálném světě najdu významné body v terénu, které přiřadím ke značkám na mapě. Mohou to být lidské výtvory – komíny, majáky, věže kostelů, velké bóje, vraky lodí čnějící nad hladinu, stožáry rádiových vysílačů a vysokého napětí. Nebo to mohou být přírodní útvary – vrcholy kopců, ústí řek, ostrovy, linie pobřeží. Vždy je ale důležité aby byly plošně malé (prostředek nízkého rozlehlého ostrova se špatně zaměřuje) a jasně identifikovatelné.

Na tyto body v co nejkratším čase provedu náměry, jejichž linie voskovkou přenesu na mapu, získám tři úsečky, které vychází ze zaměřených bodů a v jednom místě se protínají (obvykle však vytvoří malý trojúhelník, jehož velikost a tvar je závislý na přesnosti měření) v tomto místě se nacházím.

POZIČNÍ LINIE je náměr, kdy přímku proložíme dvěma identifikovanými objekty, které leží v zákrytu. V praxi ji mohu použít jako pomocnou metodu, která mi také pomůže určit kde jsem.

Poziční linie – zde tvořená pevnými znaky – mohylami. V okamžiku, kdy se mi mohyly na břehu srovnají do zákrytu, vím, že je pozoruji pod úhlem 45 st.

Jak na to prakticky:

Pro určení poziční linie opět mohu použít lidské výtvory i přírodní útvary. V praxi to bude vypadat tak, že opět identifikuji dva objekty v reálném světě a ztotožním je se značkami na mapě. Jeden objekt bude vzdálenější a druhý bližší. Čím víc se budu přibližovat poziční linii, tím víc se mi v rámci perspektivy budou dostávat vybrané objekty do zákrytu, v okamžiku jejich zarovnání vím, že jsem na poziční linii.

Určení polohy z poziční linie je metoda jednoduchá, leč mírně problematická. Jednoduchá je v tom, že přesně dokážu určit okamžik, kdy se mi octnou dva vybrané, na mapě i v terénu identifikované znaky. Problematická je z důvodů, které mají různou povahu:

Z hlediska bezpečnosti – pokud se jedná o záměrně vytvořenou poziční linii (kužely, světla) pak jsem pravděpodobně ve velmi frekventované oblasti, tyto znaky většinou využívají velké lodě, aby je bezpečně provedly úžinou, kanálem v mělčině atd. Paradoxně to ovšem moji bezpečnost může zvýšit. Velké lodě se budou pohybovat jen v úzkém koridoru náměru, když vím, kudy vede, mohu napřít síly a překonat ho co nejrychleji – a prostým pohledem se mohu ujistit, že už mám nebezpečný úsek za sebou.

Z hlediska nejistoty polohy. Sice vím, že se nacházím na definované přímce, ale nevím jak daleko od zaměřeného objektu. To mohu upřesnit dalším náměrem, pokud je v dosahu vhodný bod, anebo odhadem vzdálenosti. Jako suchozemci máme nevýhodu, špatně odhadujeme na moři vzdálenost. Ale dá se to naučit a existuje na to pomůcka, která využívá perspektivy, schopnosti oka rozeznat na určitou vzdálenost různě velké detaily.

Odhad vzdálenosti z poměru velikostí a tvarů nám známých objektů
  • 5000 m – vrcholky kopců, horizont, obrysy domů, obrysy skalních útvarů
  • 4000 m – silnice, jednotlivé stavby, na vodě odlesky pádla
  • 2000 m – osamělé stromy, postavy ve volném terénu, na vodě vzdáleného kajakáře (limit dohlednosti)
  • 1000 m – kmeny stromů, telegrafní sloupy, na vodě velké bóje – např. kardinální znaky
  • 500 m – okna a dveře domů, zřetelně lidské postavy a končetiny, na vodě menší bóje a lopatky pádla
  • 400 m – větve stromů, části oděvů
  • 300 m – ovál obličeje, nesené předměty, barvy oblečení
  • 200 m – obrysy paží a nohou, listí na stromech, tašky na střechách domů
  • 100 m – podrobnosti obličeje, jednotlivé kameny na pláži

Další metody pro určení polohy

…..a řešení otázky kde jsem

Určení polohy podle jednoho bodu

Nejpřesnější a nejjednodušší způsob jak určit vlastní polohu. V zásadě vyžaduje pouze těsný průjezd kolem jasně identifikovatelného objektu – orientačního bodu, který jsem schopen ztotožnit s mapou.

Hlavní problém je právě ona přesná lokalizace. Je důležité vybírat pro určení polohy takové body, které jsou nezaměnitelné a nemění svoji polohu. Nejlepší jsou např. pevně instalované znaky izolovaného nebezpečí, pevně instalované kardinální znaky, ostrůvky, výrazné mysy (nejlépe s dominantní stavbou, např. majákem – pokud se totiž přibližujete z volného moře v nejistém kurzu, je velmi snadné zaměnit jednotlivé výběžky pevniny) Oproti tomu jsou nevýhodné třeba plovoucí bóje, které občas vlečou kotvu, nebo jsou např. v údržbě.

Určení polohy z metody “travers ze zábradlí”. Tato poněkud zvláštně nazvaná metoda je v zásadě hodně jednoduchá, ale slouží jako doplňková, lze ji totiž využít jen v příhodných podmínkách. V reálu to vypadá následovně: Pádluji kolem pobřeží – nejlépe co nejrovnějšího, ve vzdálenosti, kterou jsem ještě schopen přesněji odhadnout, tj. tak do 300m od břehu, který pro mě představuje “zábradlí”. V okamžiku kdy bočně, “na traversu”, míjím identifikovaný objekt, vím, kde se nacházím. Objekt nutně nemusí být na pobřeží – na Islandu jsem k tomu často využíval i hor třicet km vzdálených. Tady ale nastává problém, zda je velmi vzdálený objekt opravdu na traversu, protože odchylka několika stupňů nám udělá rozdíl i několik mil. Abych nemusel počítat devadesát stupňů náměru z aktuálního kurzu, používal jsem pádlo, které jsem položil napříč kokpitem a okem jsem se podíval podél žerdi.

Metoda “velký cíl” sama o sobě navigační metodou není, jen určitým ulehčením. Je jednodušší trefit velký (anebo snadněji identifikovatelný) cíl a od něj se pak dostat k malému, ke kterému jsem původně mířil. Například chci přepádlovat dvacetikilometrovou úžinu, abych si prohlédl mořskou jeskyni, jejíž ústí je skryté v labyrintu útesů. Je proto pro mě snazší nastavit kurz na poloostrov s dominantním majákem, který se nachází půl míle východně od vstupu do jeskyně. Až dopádluji k majáku, vím, že musím odbočit a držet se zhruba patnáct minut podél pobřeží západním směrem. Pokud bych mířil přímo z volného moře k jeskyni a netrefil ji, nevěděl bych, zda jsem na východ, či západ od ní a hledání by se protáhlo.

Rychlost a vzdálenost (řeší otázku kdy tam budu)

– rychlost pohybu plavidla proti dnu, určuje se poměrně obtížně, má na ni vliv rychlost a směr pohybu vody a vítr.

Pro výpočet aktuální rychlosti se dá využít metoda bočního logu. Tj. míjím něco (dřívko, pěnu, kámen vyčnívající z vody) přídí kajaku, a změřím čas, dokud to něco nemine záď mého kajaku.

Využiju vzorec:

                   2 x L (délka lodi v metrech)

v (uzly) = —————————————-

                  t (sec.)

Výhoda je, že měření je jednoduché, vystačíme si i jen s počítáním “dvaadvacet”, nevýhodou je, že měření je vztažné pro aktuální okamžik.

Překvapivě se však člověk poměrně přesně naučí znát rychlost své lodi pocitově, při různých druzích vlnění a při různém naložení kajaku podle zvuků, únavy paží z pádlování, vlny, která roste před přídí kajaku při určitých rychlostech a dalších znaků. Je ale nutné se s lodí sžít.

Pro určení vztahu vzdálenosti, rychlosti a času využijeme výpočet

                              s (Nm)

t (hodiny)= ———————————

                              v (uzly)

Rychlost jakou jsem schopen dlouhodobě i krátkodobě pádlovat je pro mě důležitá ze dvou důvodů.

–        mohu naplánovat denní trasy s přiměřeným objemem mil k mým schopnostem – šestnáct mil (30km) jako denní trasa je až dost pokud ji budete pádlovat několik dní za sebou.

–        jsem schopen přizpůsobit plán nebo rychlost pokud potřebuju něco stihnout (být z vody před setměním, stihnout trajekt…)

Vítr

Další aspekt, který vstupuje do našich navigačních úvah, je vítr, který se opírá do nezanořené části kajaku, pádla a torza kajakáře a samozřejmě i do všeho co máte na palubě – deckbag, helmu atd. a způsobuje posun kajaku.

Záleží na řadě okolností, zejména na směru a síle větru, jak je kajak naložený a na jeho samotné konstrukci. Každý kajak je jiný, ale obecně se dá říct, že vítr o síle 3BFT dokáže způsobit boční posun až o 1,5 míle a vítr síly 5BFT i o víc než 2 míle za jednu hodinu působení. S posunem je třeba kalkulovat a řešíme ho graficky.

Především rozeznáváme dvě veličiny posunu:

Set – tedy kterým směrem nás vítr posouvá, a drift – tedy o jakou vzdálenost nás vítr posouvá.

Pro určení setu a driftu musíme znát sílu a směr větru a to nejlépe jak z předpovědi (abychom mohli navigaci plánovat dopředu), tak z aktuálního pozorování (abychom plány mohli přizpůsobovat). Směr větru se určí z pozorování relativně snadno, horší je to se silou větru (kterou obvykle přeceňujeme) – buď máme windmetr a jsme schopni změřit vítr přesně na m/s a nebo jsme schopni určit stupeň beauforta podle pozorování stavu hladiny a tedy pracujeme s nějakým intervalem, nicméně pro naše potřeby naprosto dostatečným.

Snos větrem. Vítr o síle 3 BFT nás snesl za hodinu o 1,5 Nm a je vidět, že způsobil značnou odchylku (cca 20 st.) od původního kompasového kurzu.
Snos větrem. Oprava kompasového kurzu o set a drift S působením větru tedy musíme počítat již plánování a provést opravu o set – což se nám projeví na kompasovém kurzu a o drift – což se nám projeví na čase doplutí do plánovaného bodu.

Pár poznámek:

Navigace v oblastech bez proudů a slapů je za příznivých podmínek jednoduchá záležitost, pokud jste někdy ve skautu běželi orienťák, tak to máte v podstatě v kapse. Nicméně věci se radikálně mění, pokud se zhorší situace, přijde silný vítr, mlha, nebo se zpozdíte a zastihne vás noc. Je důležité nepodlehnout lehkomyslnosti a navigaci vést, mít stále představu o tom kde jsem, kam jsem schopen, pokud se podmínky změní, dopádlovat.

Na začátku výpravy víme kde jsme (určeno z jednoho jasně identifikovaného bodu), víme kam pádlujeme (sledujeme kurz – který v případě že je to potřeba opravíme o set a drift kvůli větru), po cestě se ujišťujeme že stále víme kde jsme(náměry, poziční linie, travers ze zábradlí) a s pomocí rychlosti a vzdálenosti získáme představu kdy jsme schopni dopádlovat do cíle.

Příprava před výletem je, řekl bych, 80% úspěchu (a klidu v duši).

Jistě, pro velmi hrubou orientaci na mapě i v reálu lze používat jen pozorování a občas to prsty “odpíďalkovat” na mapě, ale pokud navigaci nebudete “šidit” snížíte chybovost a získáte určité návyky, které vám usnadní přechod do těžších vod, kde už budete muset pracovat s pohybem vodní masy a odchylkou na kompase.

Dlouhou plavbu (rozsáhlou navigační úlohu) je lepší řešit jako postupné jednoduché kroky. Nejlépe hodinové. Pokud musím pracovat s kratšími úseky, volím 30 a 20 min. (půlka a třetina hodiny se z hlavy lépe počítá)

Určitě jste si všimli, že v předchozím textu jsem ani jednou nepoužil kouzelnou zkratku GPS. Se vším respektem, kterým ke kouzelné krabičce chovám, vašemu mozku, tužce, úhloměru a kompasu nikdy baterky nedojdou.

Ověřil jsem si, že ani s kvalitním náměrovým kompasem nejsem schopen pracovat přesněji než s chybou kolem pěti úhlových stupňů, proto používám následovnou fintu. Ustavím podle hlavního kompasu kajak k severu, položím přes kokpit pravoúhle pádlo, čímž dostanu ještě osu východ/západ. Jednotlivé kvadranty jsem myšlenkově schopen rozdělit na čtvrtiny, což pro zaměření hrubého náměru obvykle postačuje.

Doporučená literatura a odkazy:

RYA navigace, Tim Barlett, Asociace PCC, Brno 2011

Navigační cvičení RYA, Chris Slade, Asociace PCC, Brno 2009

Výborné a komplexní učebnice a cvičebnice, ale je třeba mít na paměti, že jsou určeny pro jachtaře a vodní motoristy ačkoli jsou popisované metody obecně platné, jsou uzpůsobeny vedení navigace z velkého mapového stolu námořní plachetnice a pro kajak je nutné výrazně zjednodušit.

Cvičení z terestrické navigace, Oldřich Straka, Státní plavební správa 1991

Starší, ale stále využitelná cvičebnice, při použití je třeba se trochu víc soustředit – je napsaná akademickým jazykem. Rámcově o ní platí to co o obou předchozích publikacích. Pokud ji neseženete a budete po ní opravdu toužit, napište mi.

Sea Kayak Navigation, Franco Ferrero, Pesda Press, GB 2007

Bible navigace vedené z kokpitu mořského kajaku, ale opět je třeba si její obsah poskládat podle sebe, vychází totiž z britských reálií, a proto zařazuje to nejtěžší – tedy slapy a proudy – hned do základní látky.

Sea Kayak, Gordon Brown, Pesda Press, GB 2010

Navigaci se věnuje jen v jedné kapitolce, a shrnuje z ní zcela elementární základ toho, co by člověk měl obsáhnout, sedá-li do kokpitu mořského kajaku. Ačkoli ne se vším v knize souhlasím, jistě by neměla chybět v knihovničce zvídavého kajakáře, už jenom pro svůj svěží humor, se kterým je napsaná.