Seakayakové sympozium v Církvicích u Ústí n. L.

Když jsme si se Stanďochem někdy koncem zimy volali a já se ho ptal, kde letos bude sympozium, odpověď byla klasická: „Zatím nevím…“ Zkusmo jsem nadhodil, že by to mohlo být u nás v jachtařské loděnici v Církvích. Nakonec jsme se domluvili a já se těšil, za prvé proto, že se letos nemusím s loďma štrachat na opačnej konec republiky, a za druhý, jak ostatním ukážu, že i u nás na drsným severozápadě je to z vody celkem pěkný.

Myslel jsem, že v pátek jako domácí dorazím do loděnice včas, trochu poklidím…. No, ale někteří motivovaní borci dorazili ještě dříve než já a rovnou se vypravili na vodu. Pár lidí naopak dojelo po půlnoci. V mezidobí se naše loděnice plnila kajakma, stanama a hlavně príma lidičkama.

Sobotní program vykrystalizoval do podoby dvou výletů. Jedna, menší ale odvážnější parta, se vypravila do Německa dolů po proudu, přes Děčín zkoumat údolí kudy skrz Labské pískovce řeka utíká do Bad Schandau a Pirny. O tomhle výletu referovat nemůžu, protože jsem byl součástí té skupiny větší a pohodlnější, která se vydala na stranu opačnou, skrz Bránu Čech na Píšťanské jezero. Naše partička vyrazila dopoledne na asi desetikilometrovou tůru proti proudu. Lodě jsem nepočítal, ale mohlo nás být tak kolem dvaceti kajaků. Lidi se po cestě přidávali nebo naopak končili dříve u různých restauračních zařízení podél vody podle své aktuální kondice a chuti pádlovat. Větší část naší skupinky ale dojela až do cílové destinace, na Píšťanské pískovně buď navštívila bezva hospodu v jachtařské maríně, případně zvolila koupačku v průzračné vodě na písečné pláži některého z ostrovů jezera. Cestou zpět nám trochu pomohl proud, a tak jsme asi za dvě hodinky mohli začít chystat grilování, opékačku na ohni a hlavně v klubovně naší loděnice tradiční večírek. Nechybělo nic z toho na co jsme za poslední roky zvyklí a na co se těšíme. Promítání fotek, letos Tomáš Mráček ukazoval bezvadný fotky z výletů do Bretaně. V průběhu diashow se strhla krátká, ale intenzivní diskuze o bezpečnostním vybavením, zejména nad stormcagem. Stanoviska byla různá, jen jeden bourák rezolutně prohlásil, že je to jasná hovadina a že si to může koupit jenom …. No taky názor, jenom mi kamaráde připomeň, abych s tebou nikdy nikam nepádloval. Mejdánek dále pokračoval Stanďochovou vypečenou tombolou. Následovala volná zábava ad libidum.

V průběhu večera zazněla taky důležitá informace o chystaném podzimním sympoziu, které už bude seriózně pojaté a proběhne na Rujáně, tak jestli vás to zajímá, sledujte seakayaker a nebo stránky vodácké školy HGsportu, co nevidět se objeví konkrétní informace.

Nedělní ráno proběhlo v pohodě, alespoň jsem nezaznamenal žádné úpící osoby s mokrým ručníkem na lebce. Na vodu jsme se dostali o trochu později, tak kolem jedenácté. Kdo chtěl, zúčastnil se praktického mikrorychlosemináře na téma záchrana a sebezáchrana. Určitě se mi nepodařilo do toho krátkého asi hodinového bloku nacpat všechno, ale to nejdůležitější jsme procvičili.

Kolem poledního se lidičky pomalu loučili a rozjížděli do svých domovů, jak před nimi ležela dlouhá cesta a nebo další povinnosti.

Pokec na Priglu 2018

Napsal: Motýl                   Foto: Motýl a Lucie Galusová

Doby, kdy jsme se s našimi brněnskými kamarády handrkovali o to, jestli má brněnská přehrada v hantecu tvrdé nebo měkké a dlouhé nebo krátké, už jsou dávno pryč a v poslední době se nám, víceméně úspěšně, daří společně organizovat jednu z mála seakajakářských akcí v České republice. Já osobně jsem byl přizván ke spolupráci někdy v roce 2012 Vodák sportem Brno na, tehdy ještě jednodenní, akci s názvem Seakayakday. Časem jsme se seznámili ještě s kamarády z TJ Skol Brno I   a bylo zaděláno na víkendovou akci, která přetrvává v podstatě dodnes. Poslední dva ročníky se uskutečnily v areálu TJ Rapid na levém břehu Brněnské přehrady a myslím, že pokud nás odtud příští rok nevyženou, opět se tam v polovině května sejdeme.

Měl jsem trochu obavy, že nám to letos proprší, ale nakonec se to docela dalo. Je sice pravda, že je sucho a vláhy je potřeba, ale přesto, ať si prší jindy 😊. Nicméně, po příjezdu na páteční večírek jsem začínal mít dojem, že letos to přeci jenom bude poněkud komornější. Všechno se ale mělo změnit se sobotním ránem, kdy na přednáškové dopoledne dorazily „davy“ vzdělání dychtivých seakajakářů. Ještě mi ani neslehlo vynikající Hančino uzené a několik piv z předchozího večera a už mě povinnost hnala na přednáškové „molo“, kde jsme společně s Pokym a Štěpánem něco málo popovídali o typech lodí a pádel včetně jejich výroby. Poté následovala moje přednáška o různém druhu vybavení, které je vhodné si na expedice podle zvolených destinací přibalit do svého kajaku.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Po přestávce jsme se sešli na vodě a po několika ukázkách pádlování a ovládání mořského kajaku přišla v podání Aleše a Lucky řada na nácvik záchrany v krizových situacích. Tak nějak jsem se mylně domníval, že by si to mohl letos i někdo zkusit, ale nikomu se do vody moc nechtělo…. Vlastně, možná ani nevím, určitě si to cvičili někde tajně…..  😊.

Po odpolední vyjížďce ke hradu Veveří už nám na večer zbývalo jen promítání a hudební produkce u ohýnku. Pamatuju se, že když nebýval v neděli závod, i ty večírky bývaly bujarejší…… Tak nevím, asi se nechce nikdo ráno zahanbit a naopak cítí potřebu podat ten nejlepší výkon. Já jsem byl v pohodě, už večer jsem se rozhodl, že závod nepojedu a budu v neděli jenom lelkovat. Tak jdu ráno za Mirou a on mi povídá: „Převezmi si číslo a potom si dělej, co chceš…..“. Nevím, jak ostatní, ale když se mi ocitne na hrudi číslo, tak se okamžitě přepínám do módu sport a kajakáři přede mnou na trati se okamžitě promění v červený hadr a už se s tím nedá nic jiného dělat, než závodit………..

Co dodat závěrem? Po vyhlášení výsledků jsme ještě téměř společně zašli na gáblík a hurá domů. Sám za sebe jsem to vyhodnotil jako super akci a za ostatní?……….. Můžou si zkusit příště nepřijet 😊.

Za Vodáky Napajedla, Vodák Sport Brno a TJ Sokol Brno I poreferoval Milan Motýl Mičák.

Prvomájové Chorvatsko – Murter/Pašman

Jarní pádlování většinou směřujeme na jih, za teplem. I když do poslední chvíle sledujeme počasí, jestli náhodou nebude v Chorvatsku zima a nebylo by lepší jet na sever na Balt. Letošní předpověď byla vysloveně letní, teplo ve dne i v noci a minimální vítr. Tak jsme naložili 8 kajaků na vlek a naskákali do Fordu Transit. Čím víc řidičů, tím víc zastávek, ale nakonec jsme i po hodinovém čekání na hranicích Rakousko/Slovinsko v ranních hodinách dorazili na místo.

Na Murteru už jsme byli a tak jsme věděli, kde je pěkné místo k parkování a vyplutí. Protože hlásili první dva dny jižní vítr a pak otočka na severní, rozhodli jsme se vyrazit tentokrát na sever a prozkoumat ostrov Pašman.

Vyrážíme (Foto: Jiří Králík)


Zamířili jsme neomylně ke krásné písečné pláži na ostrově Vrgáda. Tento ostrov je obydlen již od 10. století a i když se o tom nikde nepíše, zdejší lidé, kteří zde žili více méně v izolaci, vypadají všichni stejně. Moře bylo již teplé a tak koupáním a vyhříváním jsme tam strávili pár hodin.

I Chorvatsko má písečnou pláž (Foto: Jiří Králík)


Na ostrově Pašman jsme začali hledat místo na přespání. Podle mapy to vypadalo na spoustu pěkných zátok, ale ve výsledku to byly buď nepřístupné břehy, nebo obydlené oblasti. A tak jsme museli vzít za vděk molem a malou nedostavěnou, nebo už zase zchátralou, chajdou s terasou na ostrově Košara.

Foto: Zdeněk Dušátko

 

Počasí bylo opravdu dokonalé, jen mohlo trochu víc foukat, abychom si připadali víc jako u moře a nebylo na kajaku takové horko. Dopoledne jsme prozkoumávali zákoutí západního pobřeží ostrova Pašman a v zátoce Soline našli nenápadnou hospůdku jménem Konoba Kiss. Nejdřív jsme dali Karlovačko a pak si objednali pro všechny pražmu na žaru. A  prý, že to bude se vším všudy. Po loňské zkušenosti z ostrova Lošinj, jsme se opatrně tázali na cenu, ale paní nás přesvědčila, že 150,- kun za vše na osobu. Musím říct, že tak dobré jídlo jsem v Chorvatsku ještě neměla! Jako předkrm byly olivy se šunkou a chlebem, pak následoval česnek v olivovém oleji s toustem. Vrcholem byla čerstvá grilovaná ryba se salátem a brambory. A na závěr každý dostal dvě palačinky. Vše jsme vydatně prolévali domácí travaricou. Opravdu to stálo za to! Takže jsme se pak jen přesunuli na nejbližší oblázkovou pláž a chytali jsme lelky a bronz. Kdyby tam jen všude nejezdili ty katamarány a skútry a nerušili naši siestu!

Ribi na žáru. (Foto: Indián)

Tentokrát jsme s hledáním místa na přespání neotáleli a začali pečlivě hledat pěkné, ničím nerušené místečko. Času bylo dost a tak na nás na konci dne čekala krásná zátoka s olivovým hájem a dvěma zrovna opuštěnými domy. Posekaná tráva jen podtrhovala celkový dojem a úplněk to vše krásně dokreslil.

Došlo i na nácvik záchrany. (Foto: Zdeněk Dušátko)

 Ráno byl čas otočit kajaky směr jih a začít se přibližovat k autu. Trochu jsme si to chtěli zpestřit a tak jsme zamířili k ostrovu Sit a mezi ostrůvky přeskákali zpět na Vrgádu, kde jsme strávili poslední noc. Začalo foukat a dle předpovědi se vítr otočil a tak jsme měli krásné zadoboční vlny a vítr. Vyzkoušeli jsme si i záchranu a eskimáky s naloženou lodí.

Eroze + gravitace = levitace? (Foto: Libor Peška)

Byly to krásné čtyři dny. Žízní ani hladem jsme netrpěli. Zazpívali jsme si a probrali veledůležitá témata a nakonec po Murterský zmrzlině vyrazili domů. Oproti loňsku byl teplejší vzduch i moře, ale i více plachetnic a motoráků.

Ahoj příště

     

JERSEY – RÁJ UPROSTŘED KANÁLU (LA MANCHE)

JERSEY – RÁJ UPROSTŘED KANÁLU (LA MANCHE)

Napsal: Michal Maděra

Jersey, největší a nejjižnější ostrov Normanských ostrovů (Channel Islands), leží v Lamanšském průlivu blízko francouzského pobřeží. I kdyby jeden nepádloval, tak stojí za to navštívit už jen pro jeho bohatou historii protkanou staletími konfliktů mezi Británií a Francií. Například na opevnění různého stáří, naposledy německého z II. světové války, lze narazit na každém kroku.

Ovšem pro mořského kajakáře toho má Jersey nachystáno mnohem víc. Nejenom že se jedná o místo s druhým největším přílivem na světě, rozdíl mezi přílivem a odlivem je až 12 metrů, ale díky své poloze na okraji Atlantiku dostává poctivý příděl dlouhých oceánských vln (swell). Průzračně modrá voda a rozmanité žulové pobřeží dotváří vše potřebné pro pocit kajakářského ráje.

Náš klub už osm let pravidelně, každé jaro, Jersey navštěvuje. Díky pohostinnosti místního klubu jde vždy o víkend plný jídla, pití, zábavy, a hlavně pádlování.

Letošní výběr víkendu připadl na konec velikonočních prázdnin, což nám umožnilo si tentokrát návštěvu Jersey o celý týden protáhnout. Zatímco většina našich klubových členů přilétala v pátek večer po práci, my jsme vyrazili trajektem už o týden dříve. Čekal nás celý týden pádlování.

Prvním místem, kam jsme tentokrát zamířili, bylo severní pobřeží. Jeho střed je lemován skalami protkanými řadou mořských jeskyň. Díky velkému přílivu se vše rychle mění. Jeskyně, která byla vysoko nad vodou, je během hodiny plná vody, zatímco jiná, kterou se ještě dalo projet, se změnila v ‘blowhole’ s ohromnými gejzíry vody vystřelujícími k obloze. Tento kousek pobřeží na východ od Greve d’Lecq je mým oblíbeným, za klidného dne se dá z kajaku prozkoumat každý kámen či škvíra ve skále, když však přijde z oceánu swell, moře ožije a promění se v jedno velké hřiště.

Tentokrát jsme měli na počasí štěstí, celý týden téměř nefoukalo a z Atlantiku přicházely dlouhé pravidelné vlny, pozůstatek vzdálených bouří. Hned první den jsme měli možnost si vyzkoušet jak jsme na tom s ovládáním kajaku. Surfování mezi skalami a přes kamenné prahy patří k tomu nejlepšímu, ale i technicky nejnáročnějšímu, co se dá v seakajaku dělat. Ostrá žula je přísný soudce, a tak nějaký ten šrám utržilo nejen naše ego, ale i lodě. Večerní lepení jen podtrhovalo intenzitu zážitků z prvního dne.

Ecrehous, každý kajakář musí aspoň jednou na Ecrehous. Tedy aspoň každý, který navštíví Jersey. Pět námořních mil na severovýchod od pobřeží Jersey, a napůl cesty do Francie, se v moři nachází pás skal. Jeho poloha jej částečně chrání od nejhorších mořských bouří, díky tomu tu v minulosti rybáři postavili několik domků jako dočasných příbytků. Příliv a odliv dotváří jeho výjimečný charakter. Jeden okamžik trčí z vody jen domky na skalních ostrůvcích, kolem kterých se divoce žene voda, o pár hodin později se všude kolem rozkládají písčité a oblázkové pláže. Přejezd na Ecrehouse vzdáleností nepatří mezi dlouhé, ale mořské proudy tekoucí napříč a často přesahující pět uzlů, jej mohou značně zkomplikovat. Přestože už jsme oba na Ecrehouse několikrát byli, ani tentokrát jsme si jejich návštěvu nemohli nechat ujít. V půlce týdne jsme si užili slunečného pádlování za doprovodu Jima a Johna z Jersey. Počasí i proudy nám přály, a tak jsme si mohli užít trochu dovolenkového pádlování.

V pátek dorazil i zbytek klubu, přestěhovali jsme se do Napoleonské pevnosti, přidali se kajakáři z Jersey a nasledovala kombinace pádlování, ohňů, zábavy a pádlování, která by vydala na další samostatný samostatný článek.

a ještě krátké video

 

Dalsland Kanot Maraton

Napsal: Broněk Tobola

Dalsland Kanot Maraton

Seakajakářská sezóna pomalu začala a většina z vás už má svůj kalendář akcí na tuto sezonu zaplněný. Třeba ale ještě nevíte úplně přesně, co dělat v srpnu. A kdyby ano, možná to pro vás bude inspirací na příští rok, jak si zpestřit 1-2 týdenní pádlování ve Švédsku jedním dnem intezivnějšího pohybu.

Když jsme se přestěhovali do Švédska, měl jsem za sebou jednu pasivní a dvě aktivní účasti na Ondrově 106ce. Sice jsem si po první 106ce říkal „no-more“, ale pak mi to stejně nedalo. A proto jsem přemýšlel, jak na to tady navázat. Od kamarádů jsem se dozvěděl o Dalslandském maratónu. Jedná se o největší akci svého druhu ve Skandinávii a pravidelně se ho zúčastňuje několik stovek lidí. Kategorií moc vypsaných nebývá, a tak spolu závodí rychlostní kajaky spolu s těmi říčními i mořskými. Pro nás, co ale pádlujeme pro radost, toto samozřejmě nemůže být překážkou. Ani časový limit 11 hodin v cíli není na 55 km až takový problém. Kamarád z oddílu Daniel se ho již několikrát zúčastnil a povídal mi o něm moc poutavě, stejně jako jsem si pamatoval vyprávění Žanduly a Bubáka o Dalslandu. A tak vznikl nápad vyrazit 2. srpnový víkend do této oblasti a trochu to tam prozkoumat.

Dalsland je doopravdy jedna z nejzajímavějších jezerních oblastí ve Švédsku. Jezera propojuje Dalslandský kanál, který letos slaví 150 let. Celá vodní cesta je dlouhá 250 km a začíná v západní části jezera Vänern, aby dále pokračovala přes provincii Värmland až k norské hranici a do Norska. Po celé cestě je 31 zdymadel a celkové převýšení je 66 metrů. Krajina zde není moc dotčená a vedle volného táboření (kde je zakázáno rozdělávání ohně) je zde připraveno i více jak 100 tábořišť s ohništi a dřevem a většinou vybavených i přístřešky. Proto je Dalsland hojně navštěvován a lidi tady nejenom pádlují na vlastních či vypůjčených lodích, ale mohou si zde vyrazit i na kole, šlapací drezíně nebo třeba jen tak vyšlápnout na čundr ve zdejší skoro panenské přírodě.

Samotný maratón má 55 km a čekají na něm 3 portáže (plus 1 další přeběh cca 10 km před cílem jen pro ELITE kategorii). Závod je dobře logisticky zajištěn. Občerstvovací stanice na portážích, každých 5 km ohromná žlutá bóje (jak pro orientaci, tak pro povzbuzení) a pendl autobusy mezi startem a cílem. Protože díky profilu trati není start s cílem od sebe moc daleko, záleží na každém, zda si raději ráno trochu přispí a ubytuje se v okolí Billingsfors v blízkosti startu nebo rozbije stan přímo na loučce na startu přímo u připravených lodí. Kdo chce mít pohodu po dojezdu (jako třeba já), tak volí ubytovaní v Bengtsfors a ráno se nechá odvést na start pendl autobusem. V prospektu s mapkou závodu a s organizačními pokyny pak najdete i sympatické doporučení – „Láhev s vodou si nevozte. Máme v jezerech čistou vodu, které se dá pít“ 😊.

Bylo, nebylo, tak se stalo, že jsem loni v sobotu 12. srpna v 8 hodin ráno čekal na svém již druhém ročníku na výstřel z kanónu, který nás vyslal na trať. Krásný moment, kdy se celá banda několika stovek pádlířů seřadí na start, snad jen trochu kazí silueta celuózky a typický zápach. Oproti loňsku jsem raději zvolil thermo triko s dlouhým rukávem. Ujišťování kamaráda, který jel na rychlostňáku, že stačí nátělník, protože se tělo tak rozpumpuje, až mi bude horko, mě stálo loni zánět šlachy nad zápěstím levé ruky a posledních 20 km pádlování s nekonečným přehmatáváním a tejpováním TESA páskou….

Ti, co zvolili pro lepší čas říční kajak místo mořského, mají, nejsou-li si na něm moc jistí, pár minut po startu trochu problém. Vlny od jednotlivých lodí do sebe naráží ze všech stran a pro některé borce je v tom tak těžké udržet balanc, že volí nedobrovolnou koupel. Závodní chrti se brzo po startu oddělují a my hobbíci si v lehce svižném tempu pádlujeme po prvním ze čtyřech jezer. Na startu vidím i několik kanoí. Pár slov ztratím i s Johanem, který vyrazil na fishing kayaku. První portáž je jen 6,5 km daleko a celý ten had nejrůznějších lodí se ještě trochu drží pohromadě. Honza, o kterém vím, že také startuje, je určitě někde ve předu, stejně jako to tuším o Dáše, kterou jsme potkali den předtím na naší procházce s kočárkem v okolí cíle. Po necelé hodině pádlování opouštíme jezero Laxsjön a absolvujeme nejdelší portáž. Nandám kolečka a místy po koberci, který tady kvůli skalnaté cestě organizátoři natáhli, spěchám do kopce. Na tomto výlezu není občerstvovačka. Jen si beru ze stolečku ionťák a chystám si svůj banán. Za chvíli už jsem nad stavidlem a spouštím na molu kajak do jezera Svärdlång.

Čeká nás necelých 14 km k další portáži v Skifors. Tato část maratónu se mi asi líbí nejvíc. Po pár desítkách metrů pádlování podjíždím starý kamenný most obsypaný fandícími diváky. Toto fotogenické místo si pamatuji i z prospektů. Svärdlång je nejužší ze všech čtyřech jezer, a tak si mohu prohlížet při pádlování současně oba břehy. Sem tam stojí na břehu chatka nebo srub, občas míjím tábořící vodáky. Je ještě docela po ránu, počasí nám přeje, takže hlavně pro táborníky pohoda při ranní kávě. Jen se, co chvíli zkoumavě dívám na oblohu, protože na druhou polovinu dne předpovídají přeháňky. V lodi déšť nevadí, ale při portážování je to trochu protivné, když zmokne sedačka. K portáži přijíždím k mému překvapení spolu s „rybářem“. I s nahazováním a chytáním ryb mu to jede doopravdy svižně. Přeci jen mám s pádlujícími rybáři trochu jiné zkušenosti.  …no, oni mu ten „fishing kayak“ udělali ze surfski, takže se přestávám divit, a dokonce si fotím, jak při poctivém záběru s nahozenými pruty jede Johan téměř ve skluzu. Pořadatelé na břehu nás sledují dalekohledem, a tak už z dálky slyším své jméno a domovský oddíl. Než nandám kolečka a projedu s kajakem okolo moderátora, stihneme spolu ještě probrat kvalitu českého piva. Zastavuji se u stolku s občerstvením. Švédský stůl, i když jsme ve Švédsku, to sice není, ale nestěžuji si, že by mi něco chybělo. Beru si pár půlek banánů a housku, slanou nakládanou okurku si nechám na příště. Ještě si doplňuji ionťák a spěchám spustit svůj kajak na 3. jezero – Västra Silen.

Přede mnou je 14 km trochu nudného pádlování. Jezero je hodně dlouhé a široké. Když chci pádlovat ”ideální stopou”, jsou břehy jezera vzdálená a moc se kochat nedá. Navíc vidím daleko před sebe, a tak to moc neubíhá. Jen občas prohodím slovo s pádlíři, s kterými se míjím. Cestou si prohlížím rybí sádky a za chvíli potom kostelík u Vårviku – nejfotogeničtější místo na tomto jezeře. Po několika kilometrech ale konečně zahýbáme doleva a míříme do umělého kanálu před Gustavfors. Předpověď se naplnila a nám začíná pršet. K molu na poslední portáži přijíždím za hezkého slejváku. Než vylezu z lodě, chystám si kryt kokpitu. Chvíli to trvá, ale nakonec jsem ochránil suchou sedačku a nemusím řešit její sušení a mé převlékání. Oblečený do pláštěnky si vyndám svoji obloženou bagetu a futruji se s ní. Dávám si ještě slanou okurku a doplňuji ionťák. V Gustavfors je i hezké zdymadlo a několik zachovalých budov. Prohlížím si to tu a poznamenávám si do mobilu pro strýčka příhodu místní půjčovnu „plechovek“. Gratis masáž letos vynechávám. Rychle nasedám a zašprajdovávám se. Zvládám to se „suchým pozadím“.

Pádluji po Lelång – čtvrtém a posledním jezeře na trase maratónu. Přede mnou je posledních 20 km. Míjím „unavenou“ bóji s nastříkanou 35kou. Proplétám se mezi malými ostrůvky a loučím se s vyřezanou „jezerní pannou“. Švédsko je sice známé tím, že tu často prší, ale na obnaženém dně jezera je vidět, že poslední rok toho moc nenapršelo. Pádluje se mi dobře. Drobný deštík nevadí. Hlavně, že nijak moc nefouká. Jezero je hodně široké a závětří by se na něm hledalo špatně. Poslední portáž, kde vybíhá jen kategorii ELITE, využívám pouze k rychlému občerstvení z lodi. Nechávám si z termosky nalít švédské kafe a k tomu zakusuji kus housky. Začátek jsem nepřepálil, a tak když jeden hobbík projíždí okolo občerstvovačky bez zastavení, probouzí se ve mně závodní duch. Na posledních kilometrech předjíždím pár seakajakářů včetně toho, co mě hecnul. Čas v cíli v Bengtsfors není světový, ale přesto zlepšení skoro o hodinu potěší. Pravda, vazy tentokrát nezlobily, ale kdyby mi někdo tvrdil, že tlačením kočárku si lze udržovat kondici, asi bych mu nevěřil 😊.

Na molo v cíli vylézám v pohodě. Na krku se mi houpá tradiční medaile s připomínkou Coubertinovského není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Tak teď už jen dát si v nedaleké škole sprchu a potom večeři. Seakajak mi mezitím organizátoři převezou na parkoviště. Vše klape na jedničku. Zbývá jen zavolat do „základního tábora“. After party v Bengtsfors i letos vynechávám. Dávám přednost vyhřáté chatičce a nějakému tomu pivku. Ještě se podívat, jak dopadl Honza s Dášou. … no, byli jste lepší! Ale o to přeci nejde. Dalsland je prostě úžasnej a jestli jste tu ještě nepádlovali, určitě sem vyrazte. A nezapomeňte, voda se zde sebou vozit nemusí – stačí si ji nabrat v jezeře.