Dalsland Kanot Maraton

Napsal: Broněk Tobola

Dalsland Kanot Maraton

Seakajakářská sezóna pomalu začala a většina z vás už má svůj kalendář akcí na tuto sezonu zaplněný. Třeba ale ještě nevíte úplně přesně, co dělat v srpnu. A kdyby ano, možná to pro vás bude inspirací na příští rok, jak si zpestřit 1-2 týdenní pádlování ve Švédsku jedním dnem intezivnějšího pohybu.

Když jsme se přestěhovali do Švédska, měl jsem za sebou jednu pasivní a dvě aktivní účasti na Ondrově 106ce. Sice jsem si po první 106ce říkal „no-more“, ale pak mi to stejně nedalo. A proto jsem přemýšlel, jak na to tady navázat. Od kamarádů jsem se dozvěděl o Dalslandském maratónu. Jedná se o největší akci svého druhu ve Skandinávii a pravidelně se ho zúčastňuje několik stovek lidí. Kategorií moc vypsaných nebývá, a tak spolu závodí rychlostní kajaky spolu s těmi říčními i mořskými. Pro nás, co ale pádlujeme pro radost, toto samozřejmě nemůže být překážkou. Ani časový limit 11 hodin v cíli není na 55 km až takový problém. Kamarád z oddílu Daniel se ho již několikrát zúčastnil a povídal mi o něm moc poutavě, stejně jako jsem si pamatoval vyprávění Žanduly a Bubáka o Dalslandu. A tak vznikl nápad vyrazit 2. srpnový víkend do této oblasti a trochu to tam prozkoumat.

Dalsland je doopravdy jedna z nejzajímavějších jezerních oblastí ve Švédsku. Jezera propojuje Dalslandský kanál, který letos slaví 150 let. Celá vodní cesta je dlouhá 250 km a začíná v západní části jezera Vänern, aby dále pokračovala přes provincii Värmland až k norské hranici a do Norska. Po celé cestě je 31 zdymadel a celkové převýšení je 66 metrů. Krajina zde není moc dotčená a vedle volného táboření (kde je zakázáno rozdělávání ohně) je zde připraveno i více jak 100 tábořišť s ohništi a dřevem a většinou vybavených i přístřešky. Proto je Dalsland hojně navštěvován a lidi tady nejenom pádlují na vlastních či vypůjčených lodích, ale mohou si zde vyrazit i na kole, šlapací drezíně nebo třeba jen tak vyšlápnout na čundr ve zdejší skoro panenské přírodě.

Samotný maratón má 55 km a čekají na něm 3 portáže (plus 1 další přeběh cca 10 km před cílem jen pro ELITE kategorii). Závod je dobře logisticky zajištěn. Občerstvovací stanice na portážích, každých 5 km ohromná žlutá bóje (jak pro orientaci, tak pro povzbuzení) a pendl autobusy mezi startem a cílem. Protože díky profilu trati není start s cílem od sebe moc daleko, záleží na každém, zda si raději ráno trochu přispí a ubytuje se v okolí Billingsfors v blízkosti startu nebo rozbije stan přímo na loučce na startu přímo u připravených lodí. Kdo chce mít pohodu po dojezdu (jako třeba já), tak volí ubytovaní v Bengtsfors a ráno se nechá odvést na start pendl autobusem. V prospektu s mapkou závodu a s organizačními pokyny pak najdete i sympatické doporučení – „Láhev s vodou si nevozte. Máme v jezerech čistou vodu, které se dá pít“ 😊.

Bylo, nebylo, tak se stalo, že jsem loni v sobotu 12. srpna v 8 hodin ráno čekal na svém již druhém ročníku na výstřel z kanónu, který nás vyslal na trať. Krásný moment, kdy se celá banda několika stovek pádlířů seřadí na start, snad jen trochu kazí silueta celuózky a typický zápach. Oproti loňsku jsem raději zvolil thermo triko s dlouhým rukávem. Ujišťování kamaráda, který jel na rychlostňáku, že stačí nátělník, protože se tělo tak rozpumpuje, až mi bude horko, mě stálo loni zánět šlachy nad zápěstím levé ruky a posledních 20 km pádlování s nekonečným přehmatáváním a tejpováním TESA páskou….

Ti, co zvolili pro lepší čas říční kajak místo mořského, mají, nejsou-li si na něm moc jistí, pár minut po startu trochu problém. Vlny od jednotlivých lodí do sebe naráží ze všech stran a pro některé borce je v tom tak těžké udržet balanc, že volí nedobrovolnou koupel. Závodní chrti se brzo po startu oddělují a my hobbíci si v lehce svižném tempu pádlujeme po prvním ze čtyřech jezer. Na startu vidím i několik kanoí. Pár slov ztratím i s Johanem, který vyrazil na fishing kayaku. První portáž je jen 6,5 km daleko a celý ten had nejrůznějších lodí se ještě trochu drží pohromadě. Honza, o kterém vím, že také startuje, je určitě někde ve předu, stejně jako to tuším o Dáše, kterou jsme potkali den předtím na naší procházce s kočárkem v okolí cíle. Po necelé hodině pádlování opouštíme jezero Laxsjön a absolvujeme nejdelší portáž. Nandám kolečka a místy po koberci, který tady kvůli skalnaté cestě organizátoři natáhli, spěchám do kopce. Na tomto výlezu není občerstvovačka. Jen si beru ze stolečku ionťák a chystám si svůj banán. Za chvíli už jsem nad stavidlem a spouštím na molu kajak do jezera Svärdlång.

Čeká nás necelých 14 km k další portáži v Skifors. Tato část maratónu se mi asi líbí nejvíc. Po pár desítkách metrů pádlování podjíždím starý kamenný most obsypaný fandícími diváky. Toto fotogenické místo si pamatuji i z prospektů. Svärdlång je nejužší ze všech čtyřech jezer, a tak si mohu prohlížet při pádlování současně oba břehy. Sem tam stojí na břehu chatka nebo srub, občas míjím tábořící vodáky. Je ještě docela po ránu, počasí nám přeje, takže hlavně pro táborníky pohoda při ranní kávě. Jen se, co chvíli zkoumavě dívám na oblohu, protože na druhou polovinu dne předpovídají přeháňky. V lodi déšť nevadí, ale při portážování je to trochu protivné, když zmokne sedačka. K portáži přijíždím k mému překvapení spolu s „rybářem“. I s nahazováním a chytáním ryb mu to jede doopravdy svižně. Přeci jen mám s pádlujícími rybáři trochu jiné zkušenosti.  …no, oni mu ten „fishing kayak“ udělali ze surfski, takže se přestávám divit, a dokonce si fotím, jak při poctivém záběru s nahozenými pruty jede Johan téměř ve skluzu. Pořadatelé na břehu nás sledují dalekohledem, a tak už z dálky slyším své jméno a domovský oddíl. Než nandám kolečka a projedu s kajakem okolo moderátora, stihneme spolu ještě probrat kvalitu českého piva. Zastavuji se u stolku s občerstvením. Švédský stůl, i když jsme ve Švédsku, to sice není, ale nestěžuji si, že by mi něco chybělo. Beru si pár půlek banánů a housku, slanou nakládanou okurku si nechám na příště. Ještě si doplňuji ionťák a spěchám spustit svůj kajak na 3. jezero – Västra Silen.

Přede mnou je 14 km trochu nudného pádlování. Jezero je hodně dlouhé a široké. Když chci pádlovat ”ideální stopou”, jsou břehy jezera vzdálená a moc se kochat nedá. Navíc vidím daleko před sebe, a tak to moc neubíhá. Jen občas prohodím slovo s pádlíři, s kterými se míjím. Cestou si prohlížím rybí sádky a za chvíli potom kostelík u Vårviku – nejfotogeničtější místo na tomto jezeře. Po několika kilometrech ale konečně zahýbáme doleva a míříme do umělého kanálu před Gustavfors. Předpověď se naplnila a nám začíná pršet. K molu na poslední portáži přijíždím za hezkého slejváku. Než vylezu z lodě, chystám si kryt kokpitu. Chvíli to trvá, ale nakonec jsem ochránil suchou sedačku a nemusím řešit její sušení a mé převlékání. Oblečený do pláštěnky si vyndám svoji obloženou bagetu a futruji se s ní. Dávám si ještě slanou okurku a doplňuji ionťák. V Gustavfors je i hezké zdymadlo a několik zachovalých budov. Prohlížím si to tu a poznamenávám si do mobilu pro strýčka příhodu místní půjčovnu „plechovek“. Gratis masáž letos vynechávám. Rychle nasedám a zašprajdovávám se. Zvládám to se „suchým pozadím“.

Pádluji po Lelång – čtvrtém a posledním jezeře na trase maratónu. Přede mnou je posledních 20 km. Míjím „unavenou“ bóji s nastříkanou 35kou. Proplétám se mezi malými ostrůvky a loučím se s vyřezanou „jezerní pannou“. Švédsko je sice známé tím, že tu často prší, ale na obnaženém dně jezera je vidět, že poslední rok toho moc nenapršelo. Pádluje se mi dobře. Drobný deštík nevadí. Hlavně, že nijak moc nefouká. Jezero je hodně široké a závětří by se na něm hledalo špatně. Poslední portáž, kde vybíhá jen kategorii ELITE, využívám pouze k rychlému občerstvení z lodi. Nechávám si z termosky nalít švédské kafe a k tomu zakusuji kus housky. Začátek jsem nepřepálil, a tak když jeden hobbík projíždí okolo občerstvovačky bez zastavení, probouzí se ve mně závodní duch. Na posledních kilometrech předjíždím pár seakajakářů včetně toho, co mě hecnul. Čas v cíli v Bengtsfors není světový, ale přesto zlepšení skoro o hodinu potěší. Pravda, vazy tentokrát nezlobily, ale kdyby mi někdo tvrdil, že tlačením kočárku si lze udržovat kondici, asi bych mu nevěřil 😊.

Na molo v cíli vylézám v pohodě. Na krku se mi houpá tradiční medaile s připomínkou Coubertinovského není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Tak teď už jen dát si v nedaleké škole sprchu a potom večeři. Seakajak mi mezitím organizátoři převezou na parkoviště. Vše klape na jedničku. Zbývá jen zavolat do „základního tábora“. After party v Bengtsfors i letos vynechávám. Dávám přednost vyhřáté chatičce a nějakému tomu pivku. Ještě se podívat, jak dopadl Honza s Dášou. … no, byli jste lepší! Ale o to přeci nejde. Dalsland je prostě úžasnej a jestli jste tu ještě nepádlovali, určitě sem vyrazte. A nezapomeňte, voda se zde sebou vozit nemusí – stačí si ji nabrat v jezeře.

Dětská voda – 15. – 17. 6. 2018

Napsal: Petr Křivánek

Pod patronací mého mateřského oddílu TJ Kotva Braník se koná každoroční setkání rodičů – seakajakářů a jejich ratolestí.  Letos v termínu 15. – 17. 6. 2018 v kempu U Kukačků nedaleko Horní Plané na břehu Lipenského jezera.

Jako vždy se můžete těšit na sobotní společnou dopolední projížďku po přehradě, sportovní odpoledne na suchu i na vodě, nedělní dopolední karneval a k tomu páteční a sobotní táborák, opékání buřtů…a snad i nějaká kytara a písničky budou… 🙂

Organizátoři budou na místě už od čtvrtečního odpoledne, takže můžete přijet i o den dřív 🙂 V kempu máme zamluvenu stanovou louku a pláž a předjednány obědy a večeře (pokud budete chtít).

Jezero Hořejší – vnitrozemské moře

Jezero Hořejší – vnitrozemské moře

text a foto: Standa Chládek

Tento článek byl zveřejněn v časopise Hydromagazin 5/2009.9

 Jezero Hořejší, které sdílí Kanada (provincie Ontario) a Spojené státy (státy Michigan, Wisconsin a Minnesota) je nejsevernější a také největší z pěti Velkých jezer.  Indiáni Ojibway (Chippewa), kteří tuto oblast obývali, je nazývali Gitchi Gummi (Big Water, Velká voda).  Pobřeží jezera bylo jejich domovem v létě, kde měli vybudované wigwamy z březové kůryV zimě se jednotlivé kmeny rozptýlily a lovily ve vnitrozemí. K transportaci po Jezeru Hořejším a vnitrozemských tocích a jezerech Ojibway používali kanoe z březové kůry, v zimě sněžnice. Jim vděčíme mimo jiné za tyto dva vynálezy.  První běloch, který spatřil Jezero Hořejší byl francouzský coureur de bois Etienne Brulé v roce 1621 při své objevné cestě z  Qubecu na západ.  Jeho hnací silou byla nejen touha po poznání, ale především hledání kožešin, hlavně bobřích, žádaných na evropských trzích.  Brulého následovala dlouhá řada lovců kožišin, misionářů, prospektorů a dřevařů, kteří otevřeli oblast Jezera Hořejšího bílému osídlení – a vyhubení většiny domorodého obyvatelstva.

Jezero Hořejší je také největším sladkovodním jezerem na světě a obsahuje asi 10 procent světových zásob sladké vody.  Zatímco jižní pobřeží jezera je poměrně ploché, jeho severní břehy tvoří strmé skály kanadského Pre-kambrijského štítu, jedny z nestarších na zeměkouli. Hřeben štítu nedaleko na sever od jezera tvoří rozvodí mezi Hořejším jezerem a Hudsonovým zálivem.  To je pro vodáky zvláště důležité: většina řek vlévajících se do jezera ze severu  má na své krátké cestě  hodně peřejí a zejména vodopádů.

 

V minulých letech jsem pádloval na slalomových kanoích a na kajaku mnoho řek na jižním i severním pobřeží jezera. Na jižním pobřeží jezera, tedy v severním Michiganu je snad nejzajímavější Presque Isle River, s peřejemi obtížnosti WW 3-5, protékající neobydlenou divočinou. Jednodenní plavba skrz nepřehledné peřeje v buližníkových skalách a soutěskách je vzrušující; je nutno i skočit několik dost „špinavých“ vodopádů.  To je řeka  s dosti slušným objemem vody, pokud ji člověk brzy z jara chytne. Mnoho dalších menších řek v severním Michiganu a Wisconsinu s velkým spádem skrz balvany jsou zvláště vhodné pro „creeking“, ale mají dost vody jen krátkou dobu na jaře. Dog (někdy také zvaná “University”) River, která protéká neposkvrněnou divočinou, je jedna z nejproslulejších řek na severním pobřeží jezera. Na svém krátkém toku (asi 30 km) spadá příkře přes skalnaté prahy s obtížností peřejí WW 3-6.  Má několik nesjízdných vodopádů; největší z nich, 30 metrů vysoký Dennison Falls, se nachází  asi 3 km před ústím řeky do jezera. Některé peřeje a vodopády je nutno přenášet, cestičky okolo nich neexistují a je třeba se probíjet hustým severským pralesem. Podle stavu vody plavba trvá 2-3 dny, a pak následuje 30 km pádlování po často vzdutém Jezeru Hořejším k nejbližší civilizaci v Michipicoten Harbor  (pokud není objednáno vyzvednutí motorovým člunem). Pádloval jsem tuto řeku dvakrát, vždy v květnu před sezonou pověstných černých mušek (“black flies”), které mohou člověka, zejména při přenášení či táboření, uvést takřka k šílenství.  Při první výpravě začátkem května nám sněžilo, zatím co  při druhé výpravě se do rána průtok vody po deštích několika znásobil  a já se málem jsem  setkal nad jedním vodopádem s bohem divokých vod. Nepřehledné peřeje byly málem větší než Grand Canyon Colorado a navíc často vedly do nesjízdných skoků.  Ale všichni jsme to přežili, i když někdy jen o chlup. Do jezera na severním pobřeží ústí mnoho dalších řek.  Jeli jsme řeky jako Batchwana River , Agawa River (ta má těžkou soutěsku v horním toku a jeden veliký vodopád), Steelhead River, Beaver River, a jiné.  Všechny umožňovaly skvělý sport a ve všech se musel člověk soustředit na to, aby včas uviděl ostrou ryzku nad mlžnou propastí.

V blízkosti severního břehu jezera je také mnoho vnitrozemských jezer, často vzájemně propojených, či spojených portážemi.  Tyto jezerní systémy představují takřka ideální terény pro mnohadenní plavby na otevřených kanoích.  Tyto vodácké výpravy mají hodně romantiky; jsou to ty samé vodní cesty, které používaly po dlouhé věky Indiáni a později pak francouzští voyageuři, lovci kožešin či misionáři. Já sám nemohu moc mluvit o výpravách v otevřené kanoi; “cesťák” nikdy nebylo moje forte a při přenášení kanoe mezi jezery úpím jako dobytče. Nicméně jsme podnikli několik krátkých výprav po jezerech, z nichž pramení Dog River, Missinaibi River (ta teče do Hudsonova zálivu) a dalších. Vždycky jsme si k výpravám vybrali podzim, kdy už neštípe hmyz a jsou slunečné dny (i když někdy lilo jako z konve), mrazivé noci, a listy bříz jsou zbarveny do žluta. Bobři pilně kousali větve, zpevňovali přehrady a své domy, a ukládali potravu na zimu. Vzpomínám na krásné večery u ohně na tábořištích na skalnatých ostrůvcích a  pádlování na velkých jezerech zčeřených větry.

V posledních letech jsem strávil většinu času na Hořejším jezeru na mořském kajaku – to je plavidlo na “vnitrozemské moře” jako ušité.  Nechápu jak mohli lidé donedávna pádlovat na tomto obřím jezeru na otevřených kanoích; my to také zkoušeli, než jsme “objevili” mořské kajaky.  A taky jsme jednou v podzimních větrech málem utopili naše nezletilé děti. Ač je jezero sladkovodní (jeho voda je stále natolik čistá, že se dá u severních břehů stále pít) a nemá příliv ani odliv a mořské proudy, díky své velikosti  je to vlastně vnitrozemské moře.  S častými větry, které vanou obvykle od západu, jezero je zřídkakdy klidné, snad s výjimkou letních měsíců. Vlny na jezeře vzrostou velmi rychle a jsou příkré, díky tomu, že je jezero poměrně mělké.  Ale i během léta jsou bouřky častým jevem. Proto je kajakování na jezeru málokdy jednoduchou záležitostí pro začátečníky. Nebezpečí je též znásobené studenou vodou jezera; a v i v létě dosahuje teplota vody zřídkakdy 10 stupňů Celsia.

I více zcivilizované, většinou ploché jižní pobřeží jezera má několik zajímavých lokací. Pictured Rock National Lakeshore se stalo Mekkou mořských kajakářů.  Asi 30 kilometrový úsek vysokých, oranžových, pískovcových útesů je proložen několika malými plážemi, které umožňují snadné přistání.  Je zde několik přírodních oblouků (Grand Portal je skoro jako “vodní” Pravčická brána, i když nedávno častečně kolapsoval a není průjezdný) a “mořských” jeskyní. Miners Castle je přírodní pískovcový útvar, připomínající středověký hrad. Oddělen od pevniny jen kilometrovou úžinou  leží Grand Island, s obvodem skoro 50 kilometrů. Kajakáři, kteří jsou ve slušné fysické kondici mohou obeplout tento ostrov za den, pokud je zrovna nepřepadne počasí jako nás jednoho říjnového dne. Tábořili jsme tehdy na ostrově, na pláži v zálivu Trout Bay. Byl krásný, klidný  večer;  v noci se přihnala od severu z Kanady bouře, vítr nám málem odnesl stan a ráno bušil obří surf do pláže.  Prorazili jsme surf a pak jsme museli obejet mys, který má tvar tomahawku, říkáme mu tedy Tomahawk Point.  Jeho útesy jsou sice poměrně nízké, ale jsou hluboko podemleté útoky zimních bouří a vlny do nich bušily se zvuky jako výstřely z houfnice. Obepluli jsme mys ve spršce vody z nepravidelných odražených vln a brzy dosáhli chráněnou pláž na pevnině. Snad nejscéničtější pádlování na jižní straně jezera je v oblasti Apostle Islands v severním Wisconsinu. Je to skupina 22 ostrovů z hnědého pískovce. Působení ledu, vln  a větru vytvořilo zde takřka zázračnou krajinu útesů, mořských jeskyní, pilířů a jiných bizarních skalních formací. Snad nejkrásnější “mořské” jeskyně jsou na patřičně pojmenovaném  Devils Island, daleko od pevniny. Ale i zde, mezi ostrovy, vyžaduje pádlování opatrnost: můj přítel Greg Martin tam přišel o kajak, který se rozbil na kusy v jedné mořské jeskyni.  Mně se podařilo Grega zachránit ve velkých vlnách, ale jeho kajak jsme našli až po bouři v jeskyni rozlomený na půl.

V západní části jezera leží jeho největší ostrov, Isle Royal.  Ač patří Michiganu, je od něj vzdálen asi 80 kilometrů a je mnohem blíž k minnesotskému pobřeží. Isle Royal je americký národní park s velkým stádem losů a smečkou vlků, která udržuje losí stádo v rozumné rovnováze s přírodními zdroji.  Pádlovali jsme  na Isle Royal z kanadského pobřeží, vzdálenost asi 29 kilometrů.  Jezero bylo celkem klidné, ale brzy nás obklopila hustá mlha. Navigovali jsme podle kompasu a po nějakých 5 hodinách se mlha zvedla – a hle, byli jsme u ostrova, tam kde jsme chtěli být.  Po dalších několik dní jsme pádlovali okolo ostrova, pozorovali losy a vždy našli krásná tábořiště.  Břehy ostrova jsou sice divoké (na ostrově nikdo nežije), ale daleko méně dramatické, než na příklad severní, kanadské pobřeží.  Plavba zpět, kterou jsme začali od severního mysu ostrova byla poněkud zajímavější a pracnější.  Brzy se zatáhlo, zvedl se silný vítr a probíjeli jsme se vlnami skoro po 30 kilometrů.  Setmělo se a nad námi se rýsovaly temné bouřkové mraky.  Ty vypadaly skoro tak, jako kdyby se nad námi snášel mythický Pták Bouřlivák Indiánů Ojibway, (Thunder Bird) a přinášel na svých perutích bouři. Ostatně, na vrcholu nedaleké hory McKay Mountain (Thunder Mountain, Animikii-wajiw, Bouřlivá hora) měl podle indiánských legend Pták Bouřlivák své sídlo. Nicméně velká bouře nepřišla a my jsme dorazili ke břehu ještě před setměním.

 

Divoké severní pobřeží jezera nabízí téměř neomezené možnosti ke kajakovým expedicím. Je takřka neobydlené; na více než 600 kilometrovém pobřeží jsou jen 3 malá města a několik osad. Po dlouhé kilometry kajakář nevidí nic jiného než vysoké strmé útesy bez možnosti přistání.  Nicméně se dají najít nádherná tábořiště na písčitých nebo štěrkových pláží a někdy u ústí řek  Zmíním se jen o několika zvláště zajímavých místech pro pádlování, ale celé pobřeží stojí za to. Začnu od východního konce jezera v  Kanadě, v provincii Ontario. Lake Superior Provincial Park začíná nějakých 100 kilometrů od Sault St. Marie, Ontario.  Ačkoliv nádherné útesy začínají již jižně od parku, parkové pobřeží nabízí řadu skvělých míst, některých dosažitelných pouze po vodě. Nedaleko severního konce pláže v ústí Agawa River je kolmý žulový útes, zvaný Agawa Rock. To bylo posvátné místo Ojibway a dodnes jsou na něm dobře viditelné skalní malby, pictography vyvedené červenou hlinkou.  Nejzajímavější je zobrazení božstva Mishipishu, mythologického rysa s ostny na svém ocase, jehož údery do vodní hladiny způsobovaly bouře na jezeře. Mishipishu byl zřejmě magickým ochráncem kmene, neboť v 17. století pomohl Ojibway  potopit flotilu kanoí nepřátelských Irokézů.  Kdykoliv pádlujeme podle Agawa Rock za listopadových bouří, kdy vlny stříkají vysoko na skálu, nemohu se ubránit takřka posvátné úctě při pohledu na zobrazení tohoto boha vod a bouří.  Pádlujeme tam vždy listopadu, na Dušičky (Halloween), kdy máme každoroční kajakářskou sešlost na pláži Agawa Beach.  To je často jezero dost bouřlivé na to aby jsme měli dost zábavy.  A hlavně studené! Dále na sever z  Gargantua Bay je snad nejzajímavější pádlování v této oblasti.  Z hlubokého zálivu, kde ještě dnes v mělké vodě trůní ztroskotaná loď, jsme vypluli na otevřenou vodu a pokračovali podle vysokých útesů.

Dále na sever je řada skalnatých ostrovů a ostrůvků, první z nich je Devils Warehouse Island s neobvykle vysokými útesy na východní straně.  V nich je několik jeskyní, kde Indiáni dobývali rumělku na malby na skály a těl. Na pláži v zálivu Warp Bay, poblíž ústí Gargantua River, je jedno z nejlepších tábořišť, jaké jsem našel na celém pobřeží jezera.  Pokračovali jsme dál na sever skrz částečně chráněný Tugboat Channel a konečně přijeli k bizarnímu skalnímu útvaru Devils Chair (Ďáblova židle), tak pojmenovaný jezuitskými misionáři.  Bylo to posvátné místo Ojibway, kde podle legendy dosedl na vodní hladinu mythický obr Nanabozho, který podle Jezuitů musel nutně být ďábel. Pro mne je toto nádherné místo, ve skutečnosti zatopený sopečný kráter, „korunním klenotem“ jezera. Skvělé pobřeží se zálivy, útesy, vodními jeskyněmi, atd. pak pokračuje přes Old Woman Bay dále do Michipicoten Harbor poblíž městečka Wawa, což v jazyce Ojibway znamená divoká husa.  Také tam mají u silnice její velkou sochu.  Mimochodem Wawa je nečekaná výspa civilizace uprostřed severských lesů a v jedné z restaurací tam mají lepší řecký salát než na Krétě.  Salát měl mnohem víc oliv a kočky tam nelezly do talíře.

Zde se břeh jezera obrací na západ.  Dalších asi 160 km pobřeží je naprosto bez civilzace, neboť hlavní kanadská silnice na západ, Trans Canada Highway, pokračuje daleko od jezera do vnitrozemí.  Tento úsek pobřeží, až k městečku Marathon se nazývá Pukaskwa Coast, podle národního parku Pukaskwa, který je v této oblasti a je oblíbenou kajakovou túrou, která trvá pro většinu lidí asi 1 týden. Asi 30 kilometrů na západ od Michipicoten Harbor je ústí již zmíněné Dog River; kousek dál na západ jsou pak velké černé útesy Point Isacor. Odtud jsme začali více než dvacetikilometrový přejezd na neobydlený ostrov Michipicoten Island, který je také opředený tajemnými indiánskými legendami.  Ojibway ve svých kanoích z březové kůry se ostrovu vyhýbali, protože byl pravděpodobně prokletý. Na ostrově žijí karibou, kteří v oblasti Hořejšího jezera už takřka vyhynuli. Byl jsem na  tomto ostrově dvakrát. Jednou nás před návratem na pevninu zastihla velká bouře a celý den jsme se choulili ve větru na pláži na severní straně ostrova, doufaje že se vítr zmírní.  Pak nás přešla trpělivost a přejeli jsme ve 3 metrových vlnách 20 km širokou úžinu a pak pokračovali po větru zpět na východ.  To byl snad můj nejdelší den na kajaku, pádlovali jsme nějakých 60 kilometrů.  Ale mladí borci dokáží dnes daleko víc.

Dále na západ jsou Slate Islands, skupina divokých ostrovů oddělená od pevniny průlivem Jackfish Channel.  Ostrovy byly vytvořeny dopadem meteoritu před miliony let a vyznačují se bizarními skalními útvary. Navíc je souostroví domovem velkého stáda karibou, kteří připlavali před lety z pevniny.  Karibou  se začali rychle množit a byly obavy, že budou hladovět, neboť na ostrovech pro ně není dost potravy.  Problém vyřešili, jako na Isle Royal, vlci, kteří nedávno přešli na ostrov po ledu a dnes udržují stádo v rozumných proporcích.  Byl jsem na Slate Islands celkem třikrát; v roce 1984 to byla moje vůbec první plavba na mořském kajaku v životě a hned jsme zažili jezero v takové bouřlivé náladě, že jsem na to dosud nezapomněl.

Největší záliv jezera, Nipigon Bay je ukryt za řetězem velikých ostrovů. Okolní kopce vypadají jako „mesy“ z amerického jihozápadu s plochými vrcholky a červenými útesy.  Zde se také vlévá největší přítok jezera, Nipigon River. V jejím ústí, na skalách Cook Point jsou opět skalní malby (pictography)  dávných Ojibway, údajně zobrazení trpaslíků (Maymaygwaysivuk), kteří mohli proplouvat na kamenných kanoích skrz podzemní pasáže z Lake Nipigon do Hořejšího jezera. Brzy na to se vypínají nejvyšší útesy nad jezerem, vysoké skoro 100 metrů. Na poloostrově Sibley je diabasová „mesa“ Sleeping Giant (Spící obr), podle legendy Ojibway je to spící obr Nanabozho. Velké útesy kanadského štítu pokračuji dál na jih od města Thunder Bay do Spojených Států až k hranicím států Minnesota a Wisconsin; celý tento západní úsek pobřeží opět nabízí výborné možnosti k pádlování.

 

Na břehu mysu Hat Point blízko osady Grand Portage v Minnesotě  roste, zdánlivě přímo z kamene, malý, asi třímetrový pokroucený cedr. Říká se mu Witch Tree, čili volně přeloženo Strom čarodějnice, či spíše Kouzelný strom.  Cedr tam byl již kdy Francouz La Verendrye objevil kanoistickou cestu na západ od Hořejšího jezera v roce 1731,  a snad od té doby ani příliš nevyrostl. Místní Indiáni Ojibway mu říkají Manido Gizhigans, čili Little Tree Spirit, Strom s duchem.  Je to pro ně posvátný symbol jezera, kam ještě dnes přinášejí obětiny, aby usmířili božstva jezera, snad Mishipishu, jehož portrét je namalován na Agawa Rock.  Když jsme tady byli, nechali jsme tam také trochu tabáku, a poprosili, aby nás Mishipishu  chránil v bouřích na jezeru.  Prozatím to pracovalo….

Labe v Únoru

Někdy se to tak seběhne, najednou máte týden volno a pádlovací obsesivní poruchu, nový pádlo, no a samozřejmě kamarádi nemají čas, prašule na seriózní výjezd na moře nejsou. Tak co vám nakonec jinýho zbyde.  Uznávám, že to byl trochu pošahanej nápad, ale krásnej…

V sobotu ráno sedmnáctýho pokládám kajak do labský vody, kousek pod naším barákem u Mariánskýho mostu. Zamávám Karolíně a odpichuju to do proudu, kterej mě okamžitě začně unášet vstříc dálkám, dobrodružství a šílený kose. Za dvě hodinky jsem v Děčíně.

Počasí je takový nijaký, slunce se snaží probít ty mraky zvrchu, ale moc se mu to nedaří, teplota se potácí kolem nuly. Mocný proud otce řek a záběry mýho novýho pádla mě unáší skrz Labské pískovce, na březích se kolem mě mihnou přírodní i architektonické skvosty, Schmilka, Bad Schandau, Pirna a nakonec i Drážďany.

To už se šeří a tak někde vylézám na břeh a stavím stan a zalézám do peří. Díky proudu to dneska vydalo na nějakých sto kilásků. Na to už se bohužel následující dny nezmůžu a moje denní průměry se budou od teď pohybovat kolem pětasedmdesáti kilo za den.

Další den vklouznu do rutiny, uvařit, najíst, spakovat a vypadnout, na vodě jsem kolem půl deváté i přes problémy s vařičem, který se nějak bránil spolupráci. Moje strategie na vodě je pádlovat dvě hodinky, po cca 15kilometrech si udělat čurpauzu, napít se, kousnout do perníku na vaření a svištět dál. Celkem se to osvědčilo. V půlce dne proplouvám Míšní s hezkým hradem na skále a asi za další dvě hodiny městem Riese.

Proud se trošičku zpomaluje jak klesáme do rovin Vaterlandu, kolem se vznosná secese mění na robustní cihlovou renesanci a já musím víc a víc píchat, abych udržel nastavenej standard. Doplouvám na německý říční kilometr 120 a tady začínají buny – uměle postavené koncentrační hráze, které opět trochu zrychlí tok řeky a navíc za každou bunou je malá pláž a potenciální tábořiště. Po 76kilometrech usoudím, že toho dneska bylo dosti a jdu z vody, zimou se klepu tak, že se skoro nedokážu svlíknout z pádlovacích hadrů. Nakonec se zadaří, rozbiju tábor a dopřeju si i malej ohníček. Večer mi ještě zbyde trochu času, abych si pohrál se stávkujícím vařičem – nakonec se ukázalo, že byla ucpaná tryska zrníčkem písku snad ještě ze Skotska nebo Islandu – a čtečku ve spacáku než upadnu do komatu.

V noci se vyjasnilo a po ránu je to i v mým zimním péřovým spacáku docela znát. S ničím se moc nezdržuju a v půl deváté už sedím v kajaku. Největší problém byl rozlámat zmrzlý hydro přes koleno, abych se do bundy, šprajdy a neoprenů vůbec mohl nasoukat. Dnes mi přijde, že mi to pod zadkem teče nějak víc, ale při pohledu na hodinky a kilometrovníky na břehu to bude asi jen pocit. Kolem jedenácté se sluníčko dostane aspoň tak vysoko na oblohu, aby vytáhlo teplotu mírně nad nulu. Na řece míjím pár lodí a taky zakotvených přívozů. Jeden z nich mě parádně zavřel, asi ze „sportu“. Krajina kolem řeky se úplně změnila, teď je to rozlehlá plochá niva s řídkým porostem lužního lesa s oblými kopci v dálce na horizontu. Na stromech a u řeky v tomhle brzkém předjaří už posedávají rozmanité druhy ptáků, poznám husy, kachny, volavky, kormorány a mořské orly. Z vody jdu na říčním kilometru 210, kousek před Wittenbergem a TEN kostel mám na dohled. Rychle sfouknu všechny tábornické nutnosti a zakutám se se čtečkou do pelechu.

Ráno mám stan zvenčí ale i zevnitř pěkně obalenej jinovatkovou a když na sebe soukám bundu, vysype se mi za krk kýbl ledovejch krystalů.  Po ránu projedu Wittenbergem, bohužel centrum je dál od řeky a bezprostředně za ním vjíždím do ocelovýho města plnýho fabrik, komínů, chladičů, trubek a konstrukcí. Ale za chvíli to mám za sebou a vjíždím do biosferické rezervace, ze které, s výjimkou Dessau, nevyjedu 70 kilometrů. Celý den v podstatě píchám rozlehlým lužním lesem, vidím asi miliardu ptáků, ale taky jeleny a lišky. Ploučnice na steroidech. Po 75 kilometrech už toho mám plný brejle a jako na zavolanou narážím na upravené tábořiště, které si tu vybudovali vodní motoristi. Stůl, lavice, ohniště a místo na stan. Co si přát víc. Rozdělám oheň a trochu posuším mokré hábky a spacák,do kterého už jsem taky trochu vlhkosti nadejchal. Neobtěžuju se s vařičem, vařím na ohni a poměrně brzo zalézám do stanu.

Budí mě paprsky sluníčka vodorovně procházející lesem, ale na teploměru je -6 stupňů. Snídani jsem si uvařil taky na ohni a rychle se sbalil. Následoval otužovací moment při oblékání a honem se zahřát pádlováním. Ještě chvilku pluju lesem, ale pak vjíždím do industriálu a pomalu se blížím k Magdeburgu.

Do obličeje mi začal foukat ledovej vítr a moje cestovní rychlost trochu poklesla, tak o kilometřík, dva. Proplouvám magdeburskou peřejí, mihnu se pod železnou konstrukcí mostu, který je technickou památkou a jeden z mála, který přežil válku, a za chvíli už jsem z města venku. Míjím dva šífy ČSPL, obchodní přístav a podplouvám odbočku na středoněmecký kanál. Další zajímavé technické dílo, kde se velké lodě zdvihací vanou přesunou na umělý kanál směřující k Rýnu.

Pak se Labe rozlilo do placky a já pádloval dalších třicet kilometrů proti větru, k večeru už nějak melu z posledního, ale jako na vztek nemůžu najít vhodné místo na bivak, všude na březích je suché vysoké rákosí. Přidám ještě tři kilásky a nakonec se vysápu na břeh a bivakuju na pastvě. Snad mě v noci nerozšlapou stan krávy nebo ovce.

V noci se opět vyjasnilo a do rána byla solidní kůlna -8 stupňů, stan zevnitř pokrývá ledová glazura z toho, co jsem v noci vydejchal. Snídaňobalící akce probíhá za záře vycházejícího slunce, které ale bohužel dopoledne mizí v rozvíjející se oblačnosti. Pádluju doširoka roztaženou lužní krajinou, na řece jsou takový hejna vodních ptáků, že když se s kejháním zvednou, tak mi na desítky vteřin zakrejou výhled na Labe. Míjím podél řeky spoustu malých městeček s centry z cihlové německé renesance nebo staré větrné mlýny. Často moc pěkně zrekonstruované. Vítr se stočil na SV, míjím soutok Havoly a kousek od městečka Ruhstadt nacházím malou zátoku, tak akorát na stan.  Jdu z vody a bivak dělám za solidní chumelenice. Stavění stanu a vaření je docela velký utrpení, jsem zmrzlej jak sobí hovno, teplota jde pořád dolu. Chvilku to promýšlím, pak brnknu drahé manželce a domlouváme se, že mě zítra vyzvedne. Škoda, aspoň do Hamburku to bylo už jen dva dny pádlování, ale předpověď je v noci mínus dvacet, deset přes den a to už je trochu přes limit mého vybavení.

Poslední noc byla výživná, ale naštěstí jsem se už ráno nemusel soukat do ledového hydra. Karolína dorazila, kajak jsem hodil na střechu Obludy, ledovou kouli mého tábornického a pádlovacího vybavení dovnitř a za pár hodin jsme i s krátkým šlofíkem na parkáči byli doma.

Závěrečný result je následovný: Labe je príma, vůbec to není nuda a někdy na jaře nebo v brzkém podzimu bych si to s dámskou společností v pohodovějším tempu rád zopakoval.

Genuss am Fluss – řeka Regen

“Tak kam pojedem? Hurá, na Rügen!” “ Nee, na Regen!”  Minutu ticho. “A co to jako je?” No jak je Regensburg, tak do něj teče nějaká řeka ze Šumavy. Aha. Souhlas posádky poněkud postrádá vřelost, ale ne vždy nastane správná kombinace času, parťáků a kondice, takže letos do kajaků přibalíme pár kilo bílého zlata pro průběžné dosolování a vydáváme se na německou pošumavskou řeku Regen.

Nedělní idylka na Blaibacher See, není kam spěchat, a čelovky máte po ruce?

Putin se jmenuje Blaibacher See, když si Brčko jde ulevit do křoví, narazí na zarostlou cedulku s ikonkou kajakáře, která jasně poukazuje na to, že zas takovými průkopníky slepých uliček nejsme. Vybaveni podrobnou kilometráží, věnujeme prvních několik hodin jízdy podšumavskou krajinou rychlokurzu němčiny. Zjišťujeme, že mosty lze podjet, jen Brčkovi se příliš nelíbí zvuk, který vydávají superkarbonové kajaky při lehkém steinkontaktu. Ihned také vzniká nová variace na minimální verš: plast – slast, a od té doby jsem odsouzena se s plastovou Sviňuchou pouštět jakožto prospektor do větších akcí. I přes absenci moře je nálada ve družstvu dobrá, krkolomně se proplétáme mezi obřími kameny, rozházenými v řečišti jak spící hroši a kocháme se pohledem na vodní mlýny s funkčními koly, no kde bys to na moři sebral!

K(l)ein Steinkontakt

Postupně zjišťujeme, že zdejší správa vodního toku má velikou starost o posílení bicepsů u vodáků. Rybí přechody jsou na každém jezu, ale pro kajaky jsou sjízdné jen na jejich veliké menšině. Čímž se nám bleskově ujasňuje proč má jediná projíždějící kánoe s sebou kolajda. Nemáte-li kolečka, doporučuji vzít Pavlu s Brčkem, kteří si jako chudí učitelé zařídili na léto novou brigádu, expresní přenášení kajaků i s nákladem, zn. jakýkoliv terén. Leda teda, že by nám letos přidali, tak to už tam příští léto prý nebudou.

Pavla to levou rukou nadhodí a Brčko na malíčku položí. Radler vám dává sílu.
Rybí a výjimčně i kajakářský přechod.

Vemte silniční most, překřižte ho železnicí a vysokým vedením a dostanete přesně místo, kde se nachází kánoistický klub v Chamu a zároveň tábořiště pro projíždějící vodáky. K našemu překvapení jsou zde kromě nás ještě dvě další lodě a zázemí je nakonec velmi příjemné, jen ke kolajdům přibalte ještě ušní ucpávky.

Před Chamem asi ve stejný čas jako před Mělníkem, jen trochu tepleji.

Za našeho průjezdu panuje zřejmě nízký stav vody, a tak řeka připomíná něco mezi Berounkou a Vltavou mínus milion ožralů. Druhý den je krajina fádní a polnatá, je tedy na čase vylepšit výlet návštěvou nějakého toho hübsche Kleinstadt. Kombinace pobytu v restauračním zařízení a na prudkém slunci vede ke vzniku nového kajakářkého pokynu: kule vů, kule vů, jedná se o vychýlení lodi z jízdní dráhy levým směrem. Dále je zjištěno, že mrkev neplave, čímž fyzik výpravy přichází o svačinu, a zároveň je experimentálně ověřeno, že mořská poobědová demence se dostavuje i na vodě neslané. Tábořiště naplánované na druhou noc dostojí svému jménu idyllische Imhof. V zákrutě najdeme statek s hospodou, dvě týpí a všechny naše spolucestující, t.j. čtyři stany, poté co jsme dva postavili.

Idyllische Imhof

Až třetí den nám dochází, že se nějakým přílišným oblékáním v tomto skvěle letním počasí skutečně nemusíme zabývat. K dokonalosti dotahuje Brčko, který redukoval svůj oděv pouze na šprajdu. Bohužel tím odstrašil naše jediné přátele z řeky, amišskou rodinnu na společném výletě.

Údolí třetího dne poskytuje mnohem pěknější skalky a lesy, prostě jak píší schwer romantik. Bohužel ale musíme brzy odstranit tu část romantik. Přenášení je tolik, že už je ani nepočítáme, bereme to jednou náhonem vypnuté elektrárny, jednou přes zídku, dvakrát křovím. Před smrtí úpalem a vysílením nás naštěstí zachraňuje Biergarten, matikáři si sedají pod hyperbolu, já normálně pod pergolu a už to syčí. Nezasyčelo toho zas tolik, přesto se mi zdá, že na wc zde mají toaletní papír s duhou a jednorožci? Dochází nám, že na počet a kvalitu historek bude tahle trapná řeka počinem století.

Stripkajakář na výletě mezi hrochy.

Tábořiště v ohrádce na městském koupališti se nám pro přelidněnost vůbec nelíbí, trochu se tedy hecneme a po třetí ze třech nocí zase zatmíme cestou k místu zvanému Mariahof. Místo je to kouzelné, bohužel hospoda loni zavřela a tábořiště tak není úplně funkční. Proti našemu pobytu pod obří vrbou mlátičkou ale očividně nikdo nic nemá, a tak můžem zahájit oslavu poslední noci letošních prázdnin (třetí v řadě).

Pod vrbou mlátičkou, snad nebude v noci bouřka.

Stále ve stripkajakářském oděvu a pod neúprosnými paprsky slunce zahajujeme čtvrtý den tohoto osamělého říčního putování. Jelikož řece už mnoho kilometrů nezbývá uchylujeme se k téměř konstantní Obst/Gemüsse Pause (na tomto výletě už jsme zažili Karotenpause, Apfelpause a Birnepause, z čehož pouze karotka neplave). Ostatní jídlo už došlo, se slzou v oku vzpomeneme na svačinářky z GK, které by takovouto situaci určitě nedopustily.

Hledej žabu.

Zvláštním, ale určitě napodobeníhodným nám připadá místní zvyk mít v každém malém městečku říční koupaliště, prostě kus louky, kde se může každý slunit, grilovat, bavit a většinou i tábořit, za kterýmžto účelem bývají plácky vybaveny ohništěm a nějakou formou sociálního zařízení. Čtvrté nocoviště je také říčním koupalištěm v obci Ramspau, která kromě kostela a zámečku nabízí na říčním koupališti také bufet. Tetovaný řídící se na nás nejdříve zlobí, ale u třetího piva i jeho srdce změkne. Pavla, která tvrdí, že neumí německy, se vrací s další objednávkou s tím, že jí položil záhadnou otázku Drei oder Sex?

Moře to není, ale jisté kouzlo to má.

Počet projíždějících vodáků o víkendu značně stoupl, v Ramspau už nás bylo sedm stanů. Ostatní se vydali očividně na jednodenní koupací výlet v obrovských kanadských kánoích. Počet osazenstva kanoe není nikdy menší než tři, sem tam jich jede i pět a k tomu domácí mazlíčci. Naše lodě v této společnosti vzbuzují nečekaný údiv a máme tak šanci procvičit si němčinu a nasát něco toho bavorského Genuss am Fluss.

Krásně čistá řeka celých 107 km láká ke koupání.

Chceme se vyhnout vyloďování v centru Regensburgu, což by se mohlo zdařit, když na kilometráži spatříme svatou trojkombinaci značky pro říční koupaliště, příborů a mašinky. Brčko je i s klíčky od auta vysazen co nejblíže symbolu mašinky a začíná tak jeho hladové putování malými železničními tratěmi, zatímco s Pavlou trávíme odpoledne na pláži s asi dvaceti docela černými mladými černochy. Kromě jídla nám došly také peníze, vaříme tedy z posledního kuskus s cibulí a gumovými delfínky. A tak končí už opravdu poslední učitelský výlet letošních prázdnin, s krajně nepravděpodobnou destinací, kterou ale můžeme rozhodně doporučit, akorát příště bychom si možná vzali kánoi, a kolajda, a také nějaké jídlo.

Regen (Blaibacher See – Regensburg 107 km)

Blaibacher See – Cham   22km

Cham – Imhof    29 km

Imhof – Marienthal 27 km

Marienthal – Ramspau 10 km

Ramspau – Regenstauf 6 km.  Z Regenstaufu lze pokračovat ještě 14 km do Regensburgu

Tábořiště

Cham – kanoistický klub – ne příliš hezké tábořiště v hezkém městě, dobré zázemí

Roding – říční koupaliště, pěkný plácek na okraji ještě hezčího městečka

Imhof – idylické místo v údolí, hospoda – statek

Reichenbach – říční koupaliště, kde lze tábořit

Nittenau – Ohrádka na městském koupališti, stísněné, hlučné, nezaujalo.

Marienthal – krásný plácek naproti zřícenině, hospoda a tábořiště zavřené, už není v provozu. Proti táboření nikdo nic neměl.

Ramspau – civilizované říční tábořiště naproti městečku, bufet.

Za táboření se platí levný peníz, moc míst vhodných na divoké táboření jsme kolem řeky neviděli.

Logistika

Putin – Blaibacher See

Putout – Regenstauf. Odsud lze vlakem s přestupem ve Schwandorfu a Chamu dojet zpět do Blaibachu.

Kdo s námi putoval

Amišská rodina, do té doby než došlo na stripkayaking.
Plavidla všeho druhu.
A jediný spřátelený seakayak.