Labe v Únoru

Někdy se to tak seběhne, najednou máte týden volno a pádlovací obsesivní poruchu, nový pádlo, no a samozřejmě kamarádi nemají čas, prašule na seriózní výjezd na moře nejsou. Tak co vám nakonec jinýho zbyde.  Uznávám, že to byl trochu pošahanej nápad, ale krásnej…

V sobotu ráno sedmnáctýho pokládám kajak do labský vody, kousek pod naším barákem u Mariánskýho mostu. Zamávám Karolíně a odpichuju to do proudu, kterej mě okamžitě začně unášet vstříc dálkám, dobrodružství a šílený kose. Za dvě hodinky jsem v Děčíně.

Počasí je takový nijaký, slunce se snaží probít ty mraky zvrchu, ale moc se mu to nedaří, teplota se potácí kolem nuly. Mocný proud otce řek a záběry mýho novýho pádla mě unáší skrz Labské pískovce, na březích se kolem mě mihnou přírodní i architektonické skvosty, Schmilka, Bad Schandau, Pirna a nakonec i Drážďany.

To už se šeří a tak někde vylézám na břeh a stavím stan a zalézám do peří. Díky proudu to dneska vydalo na nějakých sto kilásků. Na to už se bohužel následující dny nezmůžu a moje denní průměry se budou od teď pohybovat kolem pětasedmdesáti kilo za den.

Další den vklouznu do rutiny, uvařit, najíst, spakovat a vypadnout, na vodě jsem kolem půl deváté i přes problémy s vařičem, který se nějak bránil spolupráci. Moje strategie na vodě je pádlovat dvě hodinky, po cca 15kilometrech si udělat čurpauzu, napít se, kousnout do perníku na vaření a svištět dál. Celkem se to osvědčilo. V půlce dne proplouvám Míšní s hezkým hradem na skále a asi za další dvě hodiny městem Riese.

Proud se trošičku zpomaluje jak klesáme do rovin Vaterlandu, kolem se vznosná secese mění na robustní cihlovou renesanci a já musím víc a víc píchat, abych udržel nastavenej standard. Doplouvám na německý říční kilometr 120 a tady začínají buny – uměle postavené koncentrační hráze, které opět trochu zrychlí tok řeky a navíc za každou bunou je malá pláž a potenciální tábořiště. Po 76kilometrech usoudím, že toho dneska bylo dosti a jdu z vody, zimou se klepu tak, že se skoro nedokážu svlíknout z pádlovacích hadrů. Nakonec se zadaří, rozbiju tábor a dopřeju si i malej ohníček. Večer mi ještě zbyde trochu času, abych si pohrál se stávkujícím vařičem – nakonec se ukázalo, že byla ucpaná tryska zrníčkem písku snad ještě ze Skotska nebo Islandu – a čtečku ve spacáku než upadnu do komatu.

V noci se vyjasnilo a po ránu je to i v mým zimním péřovým spacáku docela znát. S ničím se moc nezdržuju a v půl deváté už sedím v kajaku. Největší problém byl rozlámat zmrzlý hydro přes koleno, abych se do bundy, šprajdy a neoprenů vůbec mohl nasoukat. Dnes mi přijde, že mi to pod zadkem teče nějak víc, ale při pohledu na hodinky a kilometrovníky na břehu to bude asi jen pocit. Kolem jedenácté se sluníčko dostane aspoň tak vysoko na oblohu, aby vytáhlo teplotu mírně nad nulu. Na řece míjím pár lodí a taky zakotvených přívozů. Jeden z nich mě parádně zavřel, asi ze „sportu“. Krajina kolem řeky se úplně změnila, teď je to rozlehlá plochá niva s řídkým porostem lužního lesa s oblými kopci v dálce na horizontu. Na stromech a u řeky v tomhle brzkém předjaří už posedávají rozmanité druhy ptáků, poznám husy, kachny, volavky, kormorány a mořské orly. Z vody jdu na říčním kilometru 210, kousek před Wittenbergem a TEN kostel mám na dohled. Rychle sfouknu všechny tábornické nutnosti a zakutám se se čtečkou do pelechu.

Ráno mám stan zvenčí ale i zevnitř pěkně obalenej jinovatkovou a když na sebe soukám bundu, vysype se mi za krk kýbl ledovejch krystalů.  Po ránu projedu Wittenbergem, bohužel centrum je dál od řeky a bezprostředně za ním vjíždím do ocelovýho města plnýho fabrik, komínů, chladičů, trubek a konstrukcí. Ale za chvíli to mám za sebou a vjíždím do biosferické rezervace, ze které, s výjimkou Dessau, nevyjedu 70 kilometrů. Celý den v podstatě píchám rozlehlým lužním lesem, vidím asi miliardu ptáků, ale taky jeleny a lišky. Ploučnice na steroidech. Po 75 kilometrech už toho mám plný brejle a jako na zavolanou narážím na upravené tábořiště, které si tu vybudovali vodní motoristi. Stůl, lavice, ohniště a místo na stan. Co si přát víc. Rozdělám oheň a trochu posuším mokré hábky a spacák,do kterého už jsem taky trochu vlhkosti nadejchal. Neobtěžuju se s vařičem, vařím na ohni a poměrně brzo zalézám do stanu.

Budí mě paprsky sluníčka vodorovně procházející lesem, ale na teploměru je -6 stupňů. Snídani jsem si uvařil taky na ohni a rychle se sbalil. Následoval otužovací moment při oblékání a honem se zahřát pádlováním. Ještě chvilku pluju lesem, ale pak vjíždím do industriálu a pomalu se blížím k Magdeburgu.

Do obličeje mi začal foukat ledovej vítr a moje cestovní rychlost trochu poklesla, tak o kilometřík, dva. Proplouvám magdeburskou peřejí, mihnu se pod železnou konstrukcí mostu, který je technickou památkou a jeden z mála, který přežil válku, a za chvíli už jsem z města venku. Míjím dva šífy ČSPL, obchodní přístav a podplouvám odbočku na středoněmecký kanál. Další zajímavé technické dílo, kde se velké lodě zdvihací vanou přesunou na umělý kanál směřující k Rýnu.

Pak se Labe rozlilo do placky a já pádloval dalších třicet kilometrů proti větru, k večeru už nějak melu z posledního, ale jako na vztek nemůžu najít vhodné místo na bivak, všude na březích je suché vysoké rákosí. Přidám ještě tři kilásky a nakonec se vysápu na břeh a bivakuju na pastvě. Snad mě v noci nerozšlapou stan krávy nebo ovce.

V noci se opět vyjasnilo a do rána byla solidní kůlna -8 stupňů, stan zevnitř pokrývá ledová glazura z toho, co jsem v noci vydejchal. Snídaňobalící akce probíhá za záře vycházejícího slunce, které ale bohužel dopoledne mizí v rozvíjející se oblačnosti. Pádluju doširoka roztaženou lužní krajinou, na řece jsou takový hejna vodních ptáků, že když se s kejháním zvednou, tak mi na desítky vteřin zakrejou výhled na Labe. Míjím podél řeky spoustu malých městeček s centry z cihlové německé renesance nebo staré větrné mlýny. Často moc pěkně zrekonstruované. Vítr se stočil na SV, míjím soutok Havoly a kousek od městečka Ruhstadt nacházím malou zátoku, tak akorát na stan.  Jdu z vody a bivak dělám za solidní chumelenice. Stavění stanu a vaření je docela velký utrpení, jsem zmrzlej jak sobí hovno, teplota jde pořád dolu. Chvilku to promýšlím, pak brnknu drahé manželce a domlouváme se, že mě zítra vyzvedne. Škoda, aspoň do Hamburku to bylo už jen dva dny pádlování, ale předpověď je v noci mínus dvacet, deset přes den a to už je trochu přes limit mého vybavení.

Poslední noc byla výživná, ale naštěstí jsem se už ráno nemusel soukat do ledového hydra. Karolína dorazila, kajak jsem hodil na střechu Obludy, ledovou kouli mého tábornického a pádlovacího vybavení dovnitř a za pár hodin jsme i s krátkým šlofíkem na parkáči byli doma.

Závěrečný result je následovný: Labe je príma, vůbec to není nuda a někdy na jaře nebo v brzkém podzimu bych si to s dámskou společností v pohodovějším tempu rád zopakoval.

Walk of Shame

Při vánoční návštěvě Walesu se mi podařilo posadit do Tarana od Rockpoolu. Jako většina zajímavých zkušeností i tohle byla dílem náhoda. Venku dulo o sto šest, holky vypadaly už trochu unaveně a tak jsme se Mejdžím vymejšleli pánský program, nějak jsme nemohli vymyslet kde a co, když tu najednou pan Major s mírně potměšilým úsměvem povídá: „Hele, nechceš si zkusit Tarana? Jeden můj kámoš testuje moje nový Quantum a mám na dvorku jeho loď“. No a už to bylo. Za moment jsme sundali z auta klasické lodě, našroubovali tam Tarana a C-gatora a vyrazili do Threarddur bay. Počasí nebylo zdaleka ideální. Když jsme lodě složili na betonový slip, vítr je začal okamžitě rolovat pryč. Zátoka je otevřená směrem k jihozápadu a vítr dul přímo do ní, zdvihal krátké metrové vlnky. Čili podmínky dávaly tušit, že tohle rozhodně za pusu nebude.

Ošahal jsem si loď, nastavil pedály a ujistil se, jak se ovládá spouštění kormidla od SmartTracku. Mejdží odstartoval první a já jsem vyrazil v závěsu. Zadařilo se mi vyjet přímo proti větru, navíc v závětří několika skalek a pádlovat přímo ven ze zátoky. Zatím probíhalo všechno v pořádku. Soustředil jsem se na nový kajak a jen periferně vnímal Mejdžího a jeho bílou loď někde vpředu.  Taran valil proti větru, mohutnou přídí odhazoval vodu do stran a díky objemu v přídi šel přes všechny vlny vrchem. I když dula svižná šestka, neměl jsem pocit, že by to loď v tomhle kurzu nějak omezovalo. Dopádloval jsem na hranu mezi otevřeným mořem a zátokou s tím, že tady zkusím pár manévrů, pak otočím a vyzkouším chování lodi s mořem v zádech. Točím loď po větru, bez problémů se dostávám na zpáteční kurz a užívám si jízdu po vlnách. Taran dělá to, na co je postavenej, surfuje, skáče z vlnky na vlnku, velmi dobře reaguje na pádlo i na náklony, při sjezdu z vlny nemá jeho objemná příď tendenci se bořit do vody. Prostě príma. Říkám si, že vypádluju ven a dám si celý kolo znova. Ale ouha. Lodi se nechce točit proti větru. A to tak že vůbec. Zkouším prošlápnout kormidýlko co to jde – bez reakce, náklon a široký zametení – ani omylem. Vyzkouším všechny špinavý triky co mám v rukávu, nacpu zadek na půlku sedačky, brutálně naklopím loď na bok, abych maximálně zkrátil vodorysku a chytnu pádlo jednou rukou za list, co nejvíc prodlužuju páku záběru. Teprve tehdy a na několikrát si Taran dá říct a já přetlačuju jeho objemnou příď proti větru. Následuje stejnej scénář. Kajak se uklidní, pink pink, vyposkakuje se mnou poslušně ven ze zátoky, ochotně se nechá sfouknout po větru, předvede svoje vrcholný číslo, kdy doslova letí po vlnách a já necítím, že by někde měl strop v dosažené rychlosti. A znova, naprostý zoufalství, když se loď snažím točit proti větru. Ruce už mám jak opičák a jenom za tenhle manévr mě vítr sfouknul dobře dvě stě metrů hluboko do zátoky. Učiním ještě několik takových pokusů, kdy se euforie z jízdy po větru střídá s frustrací nad neschopností loď točit do větru. Mejdží už je na břehu, tak si říkám, že by taky byl čas vypadnout. Dosurfuju do zátoky a snažím se nějak inteligentně přistát. Vykopnu list kormidla z vody, aby se nepoškodil a v tu chvíli se z kajaku stává neovladatelný objekt a bongoslajd nás vyplivne bokem na písek. Potupně se vyplazím z kajaku. Kouknul jestli jsem loď neočesal o tu křehkou blbost, které se říká kormidlo. Vyhodnotím stav své tělesné schránky, možnost odstartovat znovu proti větru a nakonec bafnu tu věc za šňůry, vleču ji za sebou a do půli stehen ve vodě dokráčím těch čtyři sta metrů k Mejdžímu, kterej už mi z dálky strouhá mrkvičku.

Musím říct, že cestou od vody zpět jsem byl neobvykle tichej, jak mi to v hlavě šrotovalo a o tom, co si mám o Taranovi myslet, dumám vlastně dodneška. Technickotaktický data o lodi si samozřejmě může najít každej v těch desítkách reviews, co se po internetu povalujou, ale tady je pár věcí, které mě osobně překvapily:

Kokpit je poměrně těsnej a malej. Při nalejzání jsem nebyl schopnej do límce napáčit nohu a nasedat se musí přes zadní palubu. Trochu jsem měl pocit, že se soukám do mý starý lodi s oceánským kokpitem.

Tvar trupu není polokruh, jak by člověk očekával u velmi rychlý lodě, ale je to v průřezu dost složitej tvar, s plochým dnem pod pádlerem a dvěma poměrně ostrýma čajnama (chines). Což zajištuje ochotu jít do surfu i schopnost reagovat na náklon.

Daň za to je určitá kousavost a vratkost. Mejdží mě už dopředu varoval, že je to tippy loď, ale neviděl bych to tak strašné, při porovnání s Nordkappem mi přišla hůř čitelná sekundární stabilita, ale na to se dá zvyknout a osobně se domnívám, že generátor stability by měl být v první řadě kajakář a ne loď.

Fittingy na palubě jsou do lodi vlepený, nikoli na šroubech skrz laminát, tedy v případě nějakýho maléru, tažení, záchrany apod. bych čekal, že vylítnou ven.

Berte to ale jako osobní a krátkou zkušenost, ke který jsem navíc dospěl za ne úplně optimálních podmínek. Samozřejmě jsem si vědom toho, že Taran má řadu zářezů při úspěšných a rychlých expedicích všude na světě. (Jen pro úplnost dodávám, že o těch neúspěšných, kdy někdo kajak rozštípe a jede s brekem domů, se obvykle nedozvíme.) Původně jsem na tuhle loď měl docela jedovatou slinu a první verze tohohle článku vypadala dost jinak, od té doby jsem si promluvil s několika lidma, třeba s Mejdžím nebo Standou Klokočníkem, a můj názor se už trochu usadil. Beru to tedy tak, že na rychlej výlet za slušnýho počasí je to možná dobrá loď, ale když nastane situace Charlie Foxtrot , tak budu raději sedět v úplně jiný lodi.  

 

Vánoce ve Walesu

Začátkem prosince se moje blbá nálada propadla až do sklepa a to bydlíme v pátém patře.  Znáte to, práce, blížící se vánoce a navíc jsem pádlo nestrčil do slaný vody už… hmm, no hodně dlouho. Naštěstí to zachránilo kouzelný sluchátko, reprezentovaný facebookovým hovorem, ze kterýho se ozval Mejdžího hlas: „Hele, co děláte o vánocích, nechcete přijet?“ Ať jsme měli v plánu cokoli, tohle byla jasně nejvyšší karta ve hře. Zabralo to sice nějakou chvilku než jsme vylicitovali tu nejpřijatelnější variantu transportu a díky předvánoční době to bylo trochu krkolomné, ale zadařilo se.

 Třiadvacátého ve čtyři ráno jsme sedali na vlak na letiště, pak érem do Dublinu, přes celé město přechrastit autobusem a konečně ferrynou do Holyheadu. Dorazili jsme pozdě večer a už na nás čekala hostitelská dvojka Bára a Mejdží. Takřka okamžitě jsme po tomhle cestovatelském výkonu upadli do komatu v pokoji pro hosty.

Byli jsme natěšený na vodu, ale na štědrý den a první svátek vánoční byl Neptun proti, venku vodorovně pršelo a  fučelo 8-9. Podnikli jsme s Mejdžím několik marných průzkumných výletů – jako jestli by to šlo, které jsme maskovali jako venčení Kubála. Nedalo se nic dělat, jenom mít trpělivost. Večer proběhla sváteční večeře a rozdělování dárků. Jéžišek na nás nezapoměl a přinesl nám k Majorům pod stromeček dva výborný vlněný kulichy od Rabu, který, jak jsem později zjistil mají tu výhodu, že plavou a při vlně nízkého tlaku a po namočení do mořské vody se dají parádně natáhnout až k bradě.

Konečně se vítr umoudřil, foukala něžná trojka a na moři zůstaly krásně modelovaný vlny. Dopoledne jsme ze stojanů v přístavu naložili na auto lodě a za půl hodinky už jsme je skládali na písek v kouzelné zátoce Borhtwen, nastavovali pedály a zkoušeli, jestli budou pasovat naše šprajdy na límce vypůjčeného NDK Pilgrima a Romany. Všechno klaplo a tak jsme mohli vyrazit na výlet kolem útesů poloostrova Rhoscolyn směrem k majáku South Stack a zpět. Mejdží mi hlídal Karolínu, aby nebyla moc nervózní v metrovém klapotisu, který se odrážel od skalních výběžků, já jsem po očku sledoval Báru a užíval si dne. Romany tančila na vlnách, poslouchala na každý záběr pádlem, nízký slunce propichovalo mraky a život byl najednou zase nádhernej.

 

Další den začal sílit vítr, stočil se severozápadním směrem a vlny zůstaly. Ideální čas na surfování. Po krátkém hledání nejlepšího spotu jsme auto nechali v městečku Rhosneiger a začali škodit na přilehlé pláži. Zpočátku se vlny tvořily menší a dál, později, díky přílivu a větru, se začaly zvětšovat a lámat blíž k pláži. Karolína si vyzkoušela dojezd v bongoslajdu, Bára zkušeně chytala menší vlnky, ale jak se moře stávalo větší, proběhlo nějaké to namáčení účesů a dámy raději daly přednost suchozemskému programu. Tím se z toho stala gentlemanská záležitost. Řádili jsme s Mejdžím ve vlnách jako Černá ruka, surfování po předu, po zadu, rozježděnějšímu Mejdžímu se dokonce podařil krásný looping. Za dvě tři hoďky na vodě jsem měl ruce až u kolen.

Usoudili jsme, že to musíme děvčatům nějak vynahradit dámskou akcí a tak jsme jako cíl další výpravy zvolili Puffin Island. Skalisko s obrovskou tulení kolonií v severním ústí průlivu Menai. Autem jsme se nablížili za městečko Beaumaris. Za slunečného a bezvětrného počasí dopádlovali k úžině mezi pevninou a Puffinem. Krásně to tu teče přes skalní lavici na dně, moře vlní a pulzuje a vytváří poměrně silný proud. Ten jsme přetraverzovali a ocitli se přímo u pláže, na které leželo asi tak sto chlupatých balvanů. Sice jsme se snažili příliš nerušit a zachovávali odstup, ale tuleni jsou tu na turisty zřejmě zvyklí a pořádně zvědaví. Od této chvíle jsme měli čestnou podvodní eskortu v podobě několika desítek tuleňů. Jeden z nich se dokonce asi domníval, že mu podávám rybu a jal se okusovat bimbající se toggle mýho kajaku. Cestou zpět jsme si dali na slunečné pláži malý piknik, abychom si počkali než do Menaie bude zas natékat voda a ušetří nám práci s nošením lodí přes rozlehlou pláž. Do děvčat se nám trochu dala zima a tak jsme z nich pomocí stormcagů udělali oranžové pádlující sněhuláky.

Počasí se však zase mrvilo, začlo brutálně fučet a tak jsme si na tento den domlouvali pěší výlet. Mejdží ale zřejmě zachytil můj zoufalej pohled a rozhodl se mi udělat radost. Fofrem jsme ráno shodili ze střechy Corollky obě  Romany a oba Pilgrimy a bleskem tam našroubovali dvě new school lodě. Půjčeného Tarana od Rockpoolu a Mejdžího exC-gatora s experimentálním kormidlem a vypálili na krátkou akci do zátoky Threarddur. Bylo to zajímavý, ale jak jsem Tarana otestoval a co si o něm myslím bude předmětem samostatnýho článku. Odpoledne proběl naplánovaný pěší výlet po vršcích útesů jižní strany ostrova a fučelo tak, že když se člověk vyklonil na špičkách do větru, roztáhnul ruce, tak ho to udrželo v pětačtyřicetistupňovým úhlu proti větru😊.

Blížil se den našeho odjezdu a Neptun se na moři svým trojzubcem celkem rozháněl. Fučelo šest, v nárazech devět a z předchozích dní přicházely z Irského moře solidní vlnky. I tak jsme se s Mejdžím rozhodli, že to stojí za pánskou rozlučkovou jízdu. Znovu jsme na autě provedli výměnu lodí a z kouzelného stojanu v přístavu na střechu tentokrát přihodili dva Explorery. Cílem byla oblast zátoky Dafarch a plán dopádlovat s mořem v zádech na Threarddur bay. Pláž byla celkem chráněná, tak se nám podařil bezproblémový start i průjezd mezi skalami tvořícími bránu zátoky, kde se lámaly pětimetrové vlny. Na nechráněném moři byl ale pořádný fičkák. Chvilku jsme se probíjeli směrem k Penhryn Mawr. Po cestě jsem si střihnul jednoho bojového eskymáčka. Stačila chvilková ztráta koncentrace a vítr s vlnami udělal zbytek práce. Tady jsem taky zjistil, že můj nový kulich má na rozdíl od ostatních tu výbornou vlastnost a to, že plave. Usoudili jsme, že jsme s výběrem cíle měli dost velké voči, že bychom z Threarddur museli jít pro auto pěšourem, udělali čestné kolečko a vrátili se zpět. Chtělo to trochu načasování při průjezdu do zátoky, aby nám lodě samovolně nezačaly surfovat a tak za slabou hodinku už jsme byli zase na pláži. Škoda, ale i tak mi udělalo radost Mejdžákovo uznalé: „Hmm, na to že se na slanou vodu teď moc nedostaneš, dobrý….“

Nakonec nám před odjezdem vyzbylo ještě pár hodin času, které jsme věnovali exkurzi po fabrice Nigela Dennise. Už jsme tam při minulé návštěvě nakoukli, ale tentokrát bylo dost času a klídek na to si všechno podrobně prohlídnout a nechat si vysvětlit, co a jak se dělá. Jestli jsem před tím měl pocit, jako že brnkačka, že bych si kajak dokázal sám postavit, tak teď už ho nemám.

A to bylo všechno. Zbývalo si už jenom zamávat v přístavu. Naskočit na loď a přes bouřlivé Irské moře se vydat směrem k domovu.

Moc děkujeme Báře a Mejdžímu za vzornou pohostinnost.

 

Praha – Mělník 2017

Dvanáctý ročník proběhnul a já dumám nad tím, co napsat o akci, kterou si užije každý asi trochu jinak, v závislosti na tom, kdy do děje vstoupí. Zda ráno těsně před startem nebo už večer předem při mohutném večírku. Dále podle toho s jakými lidmi se v průběhu dlouhého dne na vodě potká či nepotká. A v neposlední řadě záleží i na tom, v jaké je aktuální kajakářské kondici.

Hlavní scénář je sice vždycky stejný: Mejdánek, pak krátká noc, ráno Staňdochův brífing a nasedání do lodí, pětačtyřicet kilometrů pádlovaných, tři jezy zdýmané a jeden přenášený, podvečerní doplutí, vylámání zmrzlých a ztuhlých těl z kajaků, naložení lodí a rozjezd do domovů.

Ale nejdůležitější jsou právě ty věci okolo. A tak jsem rád, že jsem mohl potkat lidi, se kterými se vídám jen párkrát do roka. Zástupce Grónského Klubu, Moravské sekce, Chomutováky, Pražáky, Jizerskou buňku a další. Taky vyslechnout vtípky, řečičky, drby a plány na příští sezóny. Teď už tedy vím, jaký je rozdíl mezi městy Honolulu a Karakas, jak to má Freya s Pipinkou a kdo byli ti plaváčci loni pod Vraňanským jezem.

Vážení zúčastnění, bylo mi potěšením. A vy co jste nebyli letos…. Budťe příště.

Stanďochův brífing
Lodě na vodu….
….a tradá do Mělníka.

Všechny fotky  Karolína Sněhová Vločka