Sea Kayak Seminář – Rujána 2018

určeno:

Vyspělejším kajakářům, kteří již mají něco za sebou, rádi by podnikali samostatné náročnější výpravy a chtějí se cítit na moři  bezpečněji.

odjezd 14.9. ve večerních hodinách  –  návrat 17.9. v pozdně večerních hodinách

obsah semináře:

praktika

  • sebezáchrana – použití plováku na pádle, re-entry roll
  • asistovaná záchrana – x rescue, zraněný kajakář, hand of God
  • vlečení kajaku – kontaktní vlečení, asistované vlečení, vlečení s podporou ve skupině
  • výlet s nácvikem reálné situace

teorie

  • vybavení nezbytné pro řešení nouzových situací
  • aspekty objektivního nebezpečí (počasí, moře, partneři…)
  • taktika řešení incidentů ve dvojici a ve skupině

Ubytování v kempu –  freizeitcampamwasser.de    Wittower Str. 2, 18556 Ostseebad Juliusruh, ve vlastních stanech, denní program má formu hvězdicových výjezdů.

Pokud se sejde uzavřená skupina, lze po dohodě uzpůsobit obsah semináře dle požadavků frekventantů.

Pá 14.9.

V podvečerních hodinách odjezd směr Rujána, noční příjezd a ubytování. Individuálně

So 15.9.

Dopoledne: ověřování dovedností.

Odpoledne: nácvik záchranných a sebezáchranných technik – X rescue, re-entry, atd.

Večer: teoretický blok k výzbroji a výstroji

Ne 16.9.

Dopoledne: prohlubování doveností záchrany.

Odpoledne: vlečení kajaku – distanční x kontaktní, individuální x skupinové, raft pro helirescue.

Večer: teoretický blok k plánování trasy, elementární navigace

Po 17.9.

Celodenní výlet – modelování nehod, v případě vhodných podmínek surfing.

Večer: odjezd domů. Individuálně

Cena za seminář: 3000,-  (nezahrnuje jídlo, kemp, dopravu)

Přihlašování na seminář přes vodáckou školu HGSportu  

Pro absolvování bys měl mít nezbytně s sebou: kajak, pádlo, šprajdu, vestu, šňůru na kontaktní a distanční vlečení.

Doporučujeme: kompas na lodi či buzolu, pouzdro na mapu, náhradní pádlo, stormcag, lékárnu, termosku, oblečení přiměřené podmínkám – sucháč, neopren

 

Seakayakové sympozium v Církvicích u Ústí n. L.

Když jsme si se Stanďochem někdy koncem zimy volali a já se ho ptal, kde letos bude sympozium, odpověď byla klasická: „Zatím nevím…“ Zkusmo jsem nadhodil, že by to mohlo být u nás v jachtařské loděnici v Církvích. Nakonec jsme se domluvili a já se těšil, za prvé proto, že se letos nemusím s loďma štrachat na opačnej konec republiky, a za druhý, jak ostatním ukážu, že i u nás na drsným severozápadě je to z vody celkem pěkný.

Myslel jsem, že v pátek jako domácí dorazím do loděnice včas, trochu poklidím…. No, ale někteří motivovaní borci dorazili ještě dříve než já a rovnou se vypravili na vodu. Pár lidí naopak dojelo po půlnoci. V mezidobí se naše loděnice plnila kajakma, stanama a hlavně príma lidičkama.

Sobotní program vykrystalizoval do podoby dvou výletů. Jedna, menší ale odvážnější parta, se vypravila do Německa dolů po proudu, přes Děčín zkoumat údolí kudy skrz Labské pískovce řeka utíká do Bad Schandau a Pirny. O tomhle výletu referovat nemůžu, protože jsem byl součástí té skupiny větší a pohodlnější, která se vydala na stranu opačnou, skrz Bránu Čech na Píšťanské jezero. Naše partička vyrazila dopoledne na asi desetikilometrovou tůru proti proudu. Lodě jsem nepočítal, ale mohlo nás být tak kolem dvaceti kajaků. Lidi se po cestě přidávali nebo naopak končili dříve u různých restauračních zařízení podél vody podle své aktuální kondice a chuti pádlovat. Větší část naší skupinky ale dojela až do cílové destinace, na Píšťanské pískovně buď navštívila bezva hospodu v jachtařské maríně, případně zvolila koupačku v průzračné vodě na písečné pláži některého z ostrovů jezera. Cestou zpět nám trochu pomohl proud, a tak jsme asi za dvě hodinky mohli začít chystat grilování, opékačku na ohni a hlavně v klubovně naší loděnice tradiční večírek. Nechybělo nic z toho na co jsme za poslední roky zvyklí a na co se těšíme. Promítání fotek, letos Tomáš Mráček ukazoval bezvadný fotky z výletů do Bretaně. V průběhu diashow se strhla krátká, ale intenzivní diskuze o bezpečnostním vybavením, zejména nad stormcagem. Stanoviska byla různá, jen jeden bourák rezolutně prohlásil, že je to jasná hovadina a že si to může koupit jenom …. No taky názor, jenom mi kamaráde připomeň, abych s tebou nikdy nikam nepádloval. Mejdánek dále pokračoval Stanďochovou vypečenou tombolou. Následovala volná zábava ad libidum.

V průběhu večera zazněla taky důležitá informace o chystaném podzimním sympoziu, které už bude seriózně pojaté a proběhne na Rujáně, tak jestli vás to zajímá, sledujte seakayaker a nebo stránky vodácké školy HGsportu, co nevidět se objeví konkrétní informace.

Nedělní ráno proběhlo v pohodě, alespoň jsem nezaznamenal žádné úpící osoby s mokrým ručníkem na lebce. Na vodu jsme se dostali o trochu později, tak kolem jedenácté. Kdo chtěl, zúčastnil se praktického mikrorychlosemináře na téma záchrana a sebezáchrana. Určitě se mi nepodařilo do toho krátkého asi hodinového bloku nacpat všechno, ale to nejdůležitější jsme procvičili.

Kolem poledního se lidičky pomalu loučili a rozjížděli do svých domovů, jak před nimi ležela dlouhá cesta a nebo další povinnosti.

Seakajakové sympozium 1. – 3. 6. 2018

Ahoj kamarádi dlouhých lodí,

letos se sympozium bude konat opět v tradičním termínu prvního červnového víkendu.

Hostit nás bude jachtařská loděnice v Církvicích u Ústí nad Labem 

V loděnici jsou záchody, sprchy, místa na stany a auta na zahradě, ohniště a dřevo. Uvnitř možnost posezení na baru – alkohol, ženy a lehké omamné látky dovezte vlastní – hospody přímo v Církvicích nejsou.
Počítejte s vlastním stanem, vařičem a zásobou potravin, pokud nechcete být odkázáni na chudé zdroje divokého severozápadu:-)
Možné aktivity – půldenní výlet na Píšťanské jezero – pískovnu s několika ostrovy spojenou ramenem s Labem, možnost spojit s návštěvou mariny Píšťany – výtečné jídlo, pivo atd…
Krátký výlet do Libochovan – proti vodě cca 3km, hospoda ve vsi
Delší výlet do Žernosek – proti vodě cca 7km, hospoda ve vsi, sklípky s lokálními víny.
Výlet směrem Ústí – po vodě cca 8km, návštěva hradu Střekov.
Celodenní výlet, s popovezením buď do Ústí, či Děčína směrem po vodě do Bad Schandau či Pirny.
Na setkání se těší za HG sport Stanďoch, za hostitelskou insituci JVD

Labe v Únoru

Někdy se to tak seběhne, najednou máte týden volno a pádlovací obsesivní poruchu, nový pádlo, no a samozřejmě kamarádi nemají čas, prašule na seriózní výjezd na moře nejsou. Tak co vám nakonec jinýho zbyde.  Uznávám, že to byl trochu pošahanej nápad, ale krásnej…

V sobotu ráno sedmnáctýho pokládám kajak do labský vody, kousek pod naším barákem u Mariánskýho mostu. Zamávám Karolíně a odpichuju to do proudu, kterej mě okamžitě začně unášet vstříc dálkám, dobrodružství a šílený kose. Za dvě hodinky jsem v Děčíně.

Počasí je takový nijaký, slunce se snaží probít ty mraky zvrchu, ale moc se mu to nedaří, teplota se potácí kolem nuly. Mocný proud otce řek a záběry mýho novýho pádla mě unáší skrz Labské pískovce, na březích se kolem mě mihnou přírodní i architektonické skvosty, Schmilka, Bad Schandau, Pirna a nakonec i Drážďany.

To už se šeří a tak někde vylézám na břeh a stavím stan a zalézám do peří. Díky proudu to dneska vydalo na nějakých sto kilásků. Na to už se bohužel následující dny nezmůžu a moje denní průměry se budou od teď pohybovat kolem pětasedmdesáti kilo za den.

Další den vklouznu do rutiny, uvařit, najíst, spakovat a vypadnout, na vodě jsem kolem půl deváté i přes problémy s vařičem, který se nějak bránil spolupráci. Moje strategie na vodě je pádlovat dvě hodinky, po cca 15kilometrech si udělat čurpauzu, napít se, kousnout do perníku na vaření a svištět dál. Celkem se to osvědčilo. V půlce dne proplouvám Míšní s hezkým hradem na skále a asi za další dvě hodiny městem Riese.

Proud se trošičku zpomaluje jak klesáme do rovin Vaterlandu, kolem se vznosná secese mění na robustní cihlovou renesanci a já musím víc a víc píchat, abych udržel nastavenej standard. Doplouvám na německý říční kilometr 120 a tady začínají buny – uměle postavené koncentrační hráze, které opět trochu zrychlí tok řeky a navíc za každou bunou je malá pláž a potenciální tábořiště. Po 76kilometrech usoudím, že toho dneska bylo dosti a jdu z vody, zimou se klepu tak, že se skoro nedokážu svlíknout z pádlovacích hadrů. Nakonec se zadaří, rozbiju tábor a dopřeju si i malej ohníček. Večer mi ještě zbyde trochu času, abych si pohrál se stávkujícím vařičem – nakonec se ukázalo, že byla ucpaná tryska zrníčkem písku snad ještě ze Skotska nebo Islandu – a čtečku ve spacáku než upadnu do komatu.

V noci se vyjasnilo a po ránu je to i v mým zimním péřovým spacáku docela znát. S ničím se moc nezdržuju a v půl deváté už sedím v kajaku. Největší problém byl rozlámat zmrzlý hydro přes koleno, abych se do bundy, šprajdy a neoprenů vůbec mohl nasoukat. Dnes mi přijde, že mi to pod zadkem teče nějak víc, ale při pohledu na hodinky a kilometrovníky na břehu to bude asi jen pocit. Kolem jedenácté se sluníčko dostane aspoň tak vysoko na oblohu, aby vytáhlo teplotu mírně nad nulu. Na řece míjím pár lodí a taky zakotvených přívozů. Jeden z nich mě parádně zavřel, asi ze „sportu“. Krajina kolem řeky se úplně změnila, teď je to rozlehlá plochá niva s řídkým porostem lužního lesa s oblými kopci v dálce na horizontu. Na stromech a u řeky v tomhle brzkém předjaří už posedávají rozmanité druhy ptáků, poznám husy, kachny, volavky, kormorány a mořské orly. Z vody jdu na říčním kilometru 210, kousek před Wittenbergem a TEN kostel mám na dohled. Rychle sfouknu všechny tábornické nutnosti a zakutám se se čtečkou do pelechu.

Ráno mám stan zvenčí ale i zevnitř pěkně obalenej jinovatkovou a když na sebe soukám bundu, vysype se mi za krk kýbl ledovejch krystalů.  Po ránu projedu Wittenbergem, bohužel centrum je dál od řeky a bezprostředně za ním vjíždím do ocelovýho města plnýho fabrik, komínů, chladičů, trubek a konstrukcí. Ale za chvíli to mám za sebou a vjíždím do biosferické rezervace, ze které, s výjimkou Dessau, nevyjedu 70 kilometrů. Celý den v podstatě píchám rozlehlým lužním lesem, vidím asi miliardu ptáků, ale taky jeleny a lišky. Ploučnice na steroidech. Po 75 kilometrech už toho mám plný brejle a jako na zavolanou narážím na upravené tábořiště, které si tu vybudovali vodní motoristi. Stůl, lavice, ohniště a místo na stan. Co si přát víc. Rozdělám oheň a trochu posuším mokré hábky a spacák,do kterého už jsem taky trochu vlhkosti nadejchal. Neobtěžuju se s vařičem, vařím na ohni a poměrně brzo zalézám do stanu.

Budí mě paprsky sluníčka vodorovně procházející lesem, ale na teploměru je -6 stupňů. Snídani jsem si uvařil taky na ohni a rychle se sbalil. Následoval otužovací moment při oblékání a honem se zahřát pádlováním. Ještě chvilku pluju lesem, ale pak vjíždím do industriálu a pomalu se blížím k Magdeburgu.

Do obličeje mi začal foukat ledovej vítr a moje cestovní rychlost trochu poklesla, tak o kilometřík, dva. Proplouvám magdeburskou peřejí, mihnu se pod železnou konstrukcí mostu, který je technickou památkou a jeden z mála, který přežil válku, a za chvíli už jsem z města venku. Míjím dva šífy ČSPL, obchodní přístav a podplouvám odbočku na středoněmecký kanál. Další zajímavé technické dílo, kde se velké lodě zdvihací vanou přesunou na umělý kanál směřující k Rýnu.

Pak se Labe rozlilo do placky a já pádloval dalších třicet kilometrů proti větru, k večeru už nějak melu z posledního, ale jako na vztek nemůžu najít vhodné místo na bivak, všude na březích je suché vysoké rákosí. Přidám ještě tři kilásky a nakonec se vysápu na břeh a bivakuju na pastvě. Snad mě v noci nerozšlapou stan krávy nebo ovce.

V noci se opět vyjasnilo a do rána byla solidní kůlna -8 stupňů, stan zevnitř pokrývá ledová glazura z toho, co jsem v noci vydejchal. Snídaňobalící akce probíhá za záře vycházejícího slunce, které ale bohužel dopoledne mizí v rozvíjející se oblačnosti. Pádluju doširoka roztaženou lužní krajinou, na řece jsou takový hejna vodních ptáků, že když se s kejháním zvednou, tak mi na desítky vteřin zakrejou výhled na Labe. Míjím podél řeky spoustu malých městeček s centry z cihlové německé renesance nebo staré větrné mlýny. Často moc pěkně zrekonstruované. Vítr se stočil na SV, míjím soutok Havoly a kousek od městečka Ruhstadt nacházím malou zátoku, tak akorát na stan.  Jdu z vody a bivak dělám za solidní chumelenice. Stavění stanu a vaření je docela velký utrpení, jsem zmrzlej jak sobí hovno, teplota jde pořád dolu. Chvilku to promýšlím, pak brnknu drahé manželce a domlouváme se, že mě zítra vyzvedne. Škoda, aspoň do Hamburku to bylo už jen dva dny pádlování, ale předpověď je v noci mínus dvacet, deset přes den a to už je trochu přes limit mého vybavení.

Poslední noc byla výživná, ale naštěstí jsem se už ráno nemusel soukat do ledového hydra. Karolína dorazila, kajak jsem hodil na střechu Obludy, ledovou kouli mého tábornického a pádlovacího vybavení dovnitř a za pár hodin jsme i s krátkým šlofíkem na parkáči byli doma.

Závěrečný result je následovný: Labe je príma, vůbec to není nuda a někdy na jaře nebo v brzkém podzimu bych si to s dámskou společností v pohodovějším tempu rád zopakoval.

Walk of Shame

Při vánoční návštěvě Walesu se mi podařilo posadit do Tarana od Rockpoolu. Jako většina zajímavých zkušeností i tohle byla dílem náhoda. Venku dulo o sto šest, holky vypadaly už trochu unaveně a tak jsme se Mejdžím vymejšleli pánský program, nějak jsme nemohli vymyslet kde a co, když tu najednou pan Major s mírně potměšilým úsměvem povídá: „Hele, nechceš si zkusit Tarana? Jeden můj kámoš testuje moje nový Quantum a mám na dvorku jeho loď“. No a už to bylo. Za moment jsme sundali z auta klasické lodě, našroubovali tam Tarana a C-gatora a vyrazili do Threarddur bay. Počasí nebylo zdaleka ideální. Když jsme lodě složili na betonový slip, vítr je začal okamžitě rolovat pryč. Zátoka je otevřená směrem k jihozápadu a vítr dul přímo do ní, zdvihal krátké metrové vlnky. Čili podmínky dávaly tušit, že tohle rozhodně za pusu nebude.

Ošahal jsem si loď, nastavil pedály a ujistil se, jak se ovládá spouštění kormidla od SmartTracku. Mejdží odstartoval první a já jsem vyrazil v závěsu. Zadařilo se mi vyjet přímo proti větru, navíc v závětří několika skalek a pádlovat přímo ven ze zátoky. Zatím probíhalo všechno v pořádku. Soustředil jsem se na nový kajak a jen periferně vnímal Mejdžího a jeho bílou loď někde vpředu.  Taran valil proti větru, mohutnou přídí odhazoval vodu do stran a díky objemu v přídi šel přes všechny vlny vrchem. I když dula svižná šestka, neměl jsem pocit, že by to loď v tomhle kurzu nějak omezovalo. Dopádloval jsem na hranu mezi otevřeným mořem a zátokou s tím, že tady zkusím pár manévrů, pak otočím a vyzkouším chování lodi s mořem v zádech. Točím loď po větru, bez problémů se dostávám na zpáteční kurz a užívám si jízdu po vlnách. Taran dělá to, na co je postavenej, surfuje, skáče z vlnky na vlnku, velmi dobře reaguje na pádlo i na náklony, při sjezdu z vlny nemá jeho objemná příď tendenci se bořit do vody. Prostě príma. Říkám si, že vypádluju ven a dám si celý kolo znova. Ale ouha. Lodi se nechce točit proti větru. A to tak že vůbec. Zkouším prošlápnout kormidýlko co to jde – bez reakce, náklon a široký zametení – ani omylem. Vyzkouším všechny špinavý triky co mám v rukávu, nacpu zadek na půlku sedačky, brutálně naklopím loď na bok, abych maximálně zkrátil vodorysku a chytnu pádlo jednou rukou za list, co nejvíc prodlužuju páku záběru. Teprve tehdy a na několikrát si Taran dá říct a já přetlačuju jeho objemnou příď proti větru. Následuje stejnej scénář. Kajak se uklidní, pink pink, vyposkakuje se mnou poslušně ven ze zátoky, ochotně se nechá sfouknout po větru, předvede svoje vrcholný číslo, kdy doslova letí po vlnách a já necítím, že by někde měl strop v dosažené rychlosti. A znova, naprostý zoufalství, když se loď snažím točit proti větru. Ruce už mám jak opičák a jenom za tenhle manévr mě vítr sfouknul dobře dvě stě metrů hluboko do zátoky. Učiním ještě několik takových pokusů, kdy se euforie z jízdy po větru střídá s frustrací nad neschopností loď točit do větru. Mejdží už je na břehu, tak si říkám, že by taky byl čas vypadnout. Dosurfuju do zátoky a snažím se nějak inteligentně přistát. Vykopnu list kormidla z vody, aby se nepoškodil a v tu chvíli se z kajaku stává neovladatelný objekt a bongoslajd nás vyplivne bokem na písek. Potupně se vyplazím z kajaku. Kouknul jestli jsem loď neočesal o tu křehkou blbost, které se říká kormidlo. Vyhodnotím stav své tělesné schránky, možnost odstartovat znovu proti větru a nakonec bafnu tu věc za šňůry, vleču ji za sebou a do půli stehen ve vodě dokráčím těch čtyři sta metrů k Mejdžímu, kterej už mi z dálky strouhá mrkvičku.

Musím říct, že cestou od vody zpět jsem byl neobvykle tichej, jak mi to v hlavě šrotovalo a o tom, co si mám o Taranovi myslet, dumám vlastně dodneška. Technickotaktický data o lodi si samozřejmě může najít každej v těch desítkách reviews, co se po internetu povalujou, ale tady je pár věcí, které mě osobně překvapily:

Kokpit je poměrně těsnej a malej. Při nalejzání jsem nebyl schopnej do límce napáčit nohu a nasedat se musí přes zadní palubu. Trochu jsem měl pocit, že se soukám do mý starý lodi s oceánským kokpitem.

Tvar trupu není polokruh, jak by člověk očekával u velmi rychlý lodě, ale je to v průřezu dost složitej tvar, s plochým dnem pod pádlerem a dvěma poměrně ostrýma čajnama (chines). Což zajištuje ochotu jít do surfu i schopnost reagovat na náklon.

Daň za to je určitá kousavost a vratkost. Mejdží mě už dopředu varoval, že je to tippy loď, ale neviděl bych to tak strašné, při porovnání s Nordkappem mi přišla hůř čitelná sekundární stabilita, ale na to se dá zvyknout a osobně se domnívám, že generátor stability by měl být v první řadě kajakář a ne loď.

Fittingy na palubě jsou do lodi vlepený, nikoli na šroubech skrz laminát, tedy v případě nějakýho maléru, tažení, záchrany apod. bych čekal, že vylítnou ven.

Berte to ale jako osobní a krátkou zkušenost, ke který jsem navíc dospěl za ne úplně optimálních podmínek. Samozřejmě jsem si vědom toho, že Taran má řadu zářezů při úspěšných a rychlých expedicích všude na světě. (Jen pro úplnost dodávám, že o těch neúspěšných, kdy někdo kajak rozštípe a jede s brekem domů, se obvykle nedozvíme.) Původně jsem na tuhle loď měl docela jedovatou slinu a první verze tohohle článku vypadala dost jinak, od té doby jsem si promluvil s několika lidma, třeba s Mejdžím nebo Standou Klokočníkem, a můj názor se už trochu usadil. Beru to tedy tak, že na rychlej výlet za slušnýho počasí je to možná dobrá loď, ale když nastane situace Charlie Foxtrot , tak budu raději sedět v úplně jiný lodi.