Zkrácený víkend ve Walesu (JVD, 2017)

Název tohodle článečku nemá být rýpnutí do Broňkova textu, ale prosté konstatování faktu, že víc než neděli se nám mezi sobotní odjezd ze skotského Obanu a pondělní trajekt Dover – Calais opravdu narvat nepodařilo.

 

V sobotu večer jsme dorazili do Holyheadu v podvečerních hodinách. Obludu jsem zapích přímo u maríny a než jsem měl možnost upadnout do katatonického stavu po sedmi hodinách za volantem tak si pro nás došel Mejdží, který ve zmíněném přístavu okupuje loď svého zaměstnavatele Nigela Dennise. Večer proběhnul ve znamení probírání novinek a seznamování s místními restauračními zařízeními, ze kterých bych vypíchnul Triada bay bar. Krutopřísnou hospodu ve starým námořnickým stylu, kde vám nad hlavama visí čluny, kladky a ráhna.

 

Plán na neděli byl jasný. Pádlovačka. Podmínky byly příznivý pro všechny zúčastněné. Trochu svelu, start chvilku po LW a vítr od tří do čtyř od jihozápadu. Spicha jsme měli v půl devátý a já už v osm nula pět nedočkavě okusoval kliku mýho těžce zkoušenýho wernera. Nicméně kolem deváté nás pan Major eSeMeSkama začal informovat o svém právě probíhajícím vstávání a snídani. (sorry pardále, ale přesně tak to bylo:-) Vyrazili jsme tedy s drobným zpožděním, které však ještě zvětšila návštěva fabriky na kajaky a pádla. Čas pro pádlovačku nám frčel mezi prsty, ale i tak bylo moc zajímavý se podívat, jak se dělaj lodě ve velkým stylu. Nakonec se Mejdží nemohl rozhodnout, kterou z lodí rozsáhlé flotily kajaků Nigela Dennise si vybere. Skončilo to u Romany Classic, moc pěkné loďky na hraní a surfování. Já měl ve výběru jasno a Karolínka taky.

 

Po přesunu na pláž a obvyklém hemžení kolem lodí, pádel a hadrů jsme vyrazili. Start byl lehký, z písčité pláže do velmi mírného surfíku – zcela jiná zkušenost, než mé jarní starty z balvanité pláže do metrových fackováků. Ale už za rohem moře začalo vlnit a vystrkovat bílé chundele a pádlování se stalo zábavné až mírně vzrušující. Zejména pro mě. Jedním okem jsem hlídal Karolínu, která občas v návalu vzrušení nabrala směr Irsko a druhým Mejdžího, který se zřejmě z pocitu parťáka za zády rozhodl prozkoumat kdejakou díru, jeskyni a další potenciální louskáčky na kajaky. Kolem krásných útesů a skalnatých ostrůvků jsme proskákali podél pobřeží směrem k South stack, na pláži s výhledem na maják si dali sváču a s mírnou rezervou do západu slunce pádlovali zpět.

Maják na South stack (foto Mejdží)

Po cestě bylo několik příležitostí si zahrát na houpačku v místech, kde vlny omývaly nakloněné skalisko. Podařilo se mi chytit pěkný set vln, který mě vynesl přes dva metry nad hlavy mých spolupádlerů, na skále mě otočil a posadil zpět do moře aniž bych brnknul kýlstripem o šutříky.

 

V jednom setu dolů… (foto Mejdží)
…a nahoru (foto Mejdží)

To ovšem nebyla úplně poslední atrakce dne. Asi na půli cesty zpět k pláži s auty na mě Mejdží zamrkal a povídá: „Dyk ty bys mě to nevodpustil, že jo…“ A tak jsme zanechali Karolínu na šutru uprostřed moře a vyrazili trochu zaprasit do peřejí Penrhyn Mawr. Času bylo opravdu málo, peřeje nejely na plno, do HW ještě zbývalo asi dvě a půl hodiny, ale i tak to byla bžunda velká. Zejména tehdy, když mi při sjezdu z vlny zmizela přední půlka kajaku až po kokpit pod vodou. Díky Mejdžímu jsem zas moh popilovat techniku v těžší vodě a měli by jste slyšet tu pedagogickou autoritu pana instruktora, když na vás do hukotu peřejí řve: „Ser na ten high brace, to ti akorát vyrve pazouru z ramene.

 

Pak už jsem si jenom vyzvednul manželku a její drahé pádlovací vybavení z útesu a pádlili jsme k autům. Sluníčko začlo akorát rudnout. Právě tak jsme stihli dosurfovat na pláž, trochu se oloupat a oklepat z opískovaných a osolených hadrů, pokochat se čarovným západem slunce, po tmě sfouknout zálesáckou večeři a vyrazit zpět do náruče civilizace.

 

Všechny fotky má na svědomí Mejdží. Děkujeme!

Kolem Evropy – rozhovor s Jirkou Olivou – 2. část (Antonius Carbonius, 2016)

Pokud vás zaujala první část rozhovoru s Jirkou Olivou, který s ním vedl Karbonový Tonda, jistě vás potěší i díl druhý, závěrečný. A doufám, že se s Jirkou na našem webu ještě setkáme! A kdybyste nechtěli čekat, určitě se podívejte na Jirkovy stránky a blog

Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Na co se nejvíce těšíš na své cestě do budoucna? (státy, noví lidé…)

Jestli jsem měl nějaká přání tak to bylo vidět delfíny, želvy, potopit se k vraku lodi a naučit se ovládat plachetnici. Všechno do jednoho se mi naplnilo. Nemám potřebu žít v očekávání, tedy se na něco těšit. Naučil jsem se si užívat každý moment a jestli se na něco těším, tak se těším z dnešního dne a zítra tomu bude také tak. Ale teď si uvědomuji, že se tedy docela těším na písečné pláže, kde nebudu mít každý den novou díru v kajaku.

Řecko - Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Měl jsi okamžiky kdy jsi byl úplně na dně (psychicky)?

O tom, jak je to v mém životě nahoru a dolů, jsem se rozepsal v jednom ze svých blogů. Každopádně právě teď si nemohu vzpomenout na jediný okamžik, o kterém bych mohl prohlásit, že jsem byl psychicky úplně na dně.

Albanie (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Albanie (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Připravuješ se na to, co tebe čeká na cestě? Počasí, lodní provoz, zásobování vodou, jídlem?

Ano, v tomto jsem velice zodpovědný. Dokonce, když jsem dělal rozhovor pro televizi, nebo nějaké noviny v Chorvatsku, tak mě uváděli jako příklad toho, že jsou rádi, že k nim zavítal zase jednou Čech, který se na cestu připravuje a nepodceňuje sílu místní přírody. To mě velice pobavilo.

Fakt je ale ten, že se důkladně připravuji každý den a i během dne si hlídám vývoj nejen počasí. Řídím se jednoduchým pravidlem – nikdy nelezu na moře, aniž bych věděl, jak se z něj bezpečně dostat za jakékoli situace, která může nastat. Jídlem a vodou jsem schopný se zásobovat skoro týden. Nejdéle jsem byl odkázaný na zásoby vody na řeckých ostrovech a v Albánii, ale nikdy nebylo třeba jí mít více než na tři dny.

Lodní dopravu si hlídám také a zvláště v Řecku, kde jsem mezi ostrovy křížil plavební dráhy trajektů a velkých dopravních tankerů. Tam se mi osvědčilo kontrolovat si lodě, které se nacházely ještě daleko za viditelným obzorem přes satelit. Na to se mi osvědčila aplikace Marine Traffic. Nejednou mi taková kontrola pomohla vyhnout se situaci, kdy bych se ocitl v plavební dráze přesně v okamžiku, kdy by tam připlula velká loď, co nemá možnost se vyhnout. Byl jsem velice překvapen, když jsem poprvé viděl, jak je rychlý ohromný tanker v plném výkonu, když je schopen zpoza obzoru doplout na kolizní kurz za pouhých 20 min. A jelikož jsou plavební dráhy mezi některými ostrovy v Řecku velice frekventované a navíc jsou tak rozsáhle že ani 20 min na ně někdy nestačí, tak nějaké to plánování je zde opravdu vhodné.

Korintský průplav (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Korintský průplav (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Máš před sebou ještě hodně těžkých úseku ve Francii (Bretaň) a následně pádlování proti proudu do Prahy. Už víš jak na to, nebo se necháš překvapit?

Jednoznačně se nechám potěšit tím, co mě tam čeká. Rád bych na oceánu využil letního stabilnějšího počasí, ale jak to bude se teprve dozvím.

Česká republika - Praha (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Česká republika – Praha (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Máš připomínky ke kajaku? Změnil bys něco má lodi pro ulehčení pádlování, nebo kajak není to nejdůležitější pro překonáni tak velké vzdálenosti?

Rozhodně kajak je velký parťák a bez něj by to nešlo. Pro překonání takové vzdálenosti to ale není to nejdůležitější. Podle mého názoru to je o odhodlání, schopnosti fungovat i při nekomfortu. A to je hodně závislé na tom, na jaký standard je člověk zvyklí. Jak se říká, na lepší se zvyká rychle a určitě to platí i naopak. V tomto mám nespornou výhodu, že před vyplutím jsem neměl dlouhé kajakářské zkušenosti a tedy se neučil být spokojený s tím co mám. Dovedu si představit, že by se někdo v takové lodi nechtěl vydat ani na týden. Já ale pokračuji s tím co mám, jsem rád že mám aspoň takovouto loď a tedy pro mě je to ta nejlepší. Protože jinou nemám 🙂 )

Postupně jsem si ten kajak upravil tak, jak jsem potřeboval. Předělal jsem přepážky a tím zvětšil komory, vyhodil kormidlo a předělal celý systém na opření chodidel. Ten původní byl již od výrobce namontován mimo osu. Na což jsem přišel až po roce, když to začala odnášet má záda.

Oprava děr v kajaku je už naprostá rutina. Jen tedy potřebuju ještě najít, kudy mi teče do zadní komory… Na to jsem ještě nepřišel, ale ty tři litry vody každý den mi to jednou prozradí 🙂

Řecko - Korintský záliv (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Korintský záliv (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Pořád používáš vybavení, které jsi měl na začátku cesty, nebo ho postupně vyměňuješ?

V podstatě používám stále to jisté. Když jsem byl v Řecku, rozhodl jsem se vyměnit pádlo. Měl jsem v něm již od Turecka tak deci vody. Výrobce mi ho vyměnil, tedy toto bylo v pohodě. Spíše je to tak, že se snažím vybavení vyřazovat.

Jednou jsem si musel koupit nový objektiv foťáku a nedávno jsem si musel koupit nové kraťasy. A brzo si asi dopřeji i nové triko… to bude super. Jinak zatím když mi něco z vybavení odejde, prohlásím že to tedy už dál nepotřebuji. A zatím mi neodešlo opravdu nic bez čeho bych se neobešel.

Turecko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Turecko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Hodila se ti na cestě VHF vysílačka? Používáš jiné bezpečnostní prvky pro přivolání pomoci, nebo nemáš potřebu?

Ano, VHF mám sebou. Několikrát se mi hodila už na Dunaji, kdy jsem díky ní mohl komunikovat s vodní správou a podařilo se mi tak proplout několik zdymadel. Na moři jí používám hlavně na odposlech při křižování lodních koridorů. Také se mi několikrát hodila pro odposlech lokálního počasí. Vysílačku považuji za základ pro zvýšení bezpečnosti. Je dobré mít možnost se spojit s lodí, která má zapnutého autopilota a posádka popíjí v podpalubí pivo.

Jako další bezpečnostní systém mám EPIRB. Tedy osobní SOS lokátor komunikující přes satelit. Dále základní povinné vybavení, jako je třeba světlice či oranžový kouř. Jsem rád, že to vše mám sebou a jsem rád, že to nepoužívám 🙂

Dává ti cesta energií, nebo se postupně vyčerpáváš a máš neustálou potřebu se dobíjet?

V součtu mi cesta energii dává a tedy čerpám. Někdy vyžaduje cesta i mou energii, ale to k tomu patří, je to férová výměna.

Řecko - Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Máš v plánu cestu přerušit a pokračovat s odstupem času dál?

Otázkou je, co pro koho znamená slovo přerušit. Pro mě by takové přerušení znamenalo odcestovat například do České republiky z důvodu, že v cestě nechci pokračovat. Nic takového v plánu nemám. Já osobně vnímám smysl být na cestě, což ale neznamená sedět v kajaku.

Jaký jsi měl zatím nejpestřejší zážitek z pádlování na moři?

To není úplně jednoduchá otázka, ale zkusím napsat tři věci, co mě první napadnou. První je pádlování s delfíny v Černém moři, kde kolem mne plavali skoro každý den.

Zadruhé to bylo, když jsem si užíval divoké moře při silném větru a velkých vlnách. A když jsem se dostal bezpečně na pobřeží, čekala na mě policie. Někdo jí na mě zavolal, protože se asi o mě bál. To bylo v Černé hoře a podotýkám, že jsem po celou tu dobu na moři měl situaci perfektně pod kontrolou a až do setkání s policií sem si to opravdu užíval.

Jako třetí si vzpomínám na obeplouvání ostrova Amorgos v Řecku. Tehdy jsem se rozhodl během pěti dní obepádlovat celý ostrov. Na severu foukalo a tak jsem byl nucen zůstat na jižní straně ostrova, která se skládá z několika set metrových kolmých útesů, nořících se stovky metrů pod hladinu. Na tomto jižním pobřeží (cca. 35 km) byla pouze tři místa, kde se dalo vylézt z vody na kamenitou pláž. Tehdy jsem se rozhodl zkusit přímo z kajaku vylézt na útes, kde jsem asi ve 20 m nalezl malou římsu, kde se dalo trochu ležet. Kajak se mi podařilo vytáhnout několik metrů nad hladinu jen za pomocí lana v rukách. Tři noci jsem na této římse přečkal, než mě vítr pustil na severní část ostrova.

Řecko - Naxos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Naxos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Nebude ti smutno až tu cestu dokončíš a vrátíš se do normálu, nebo to vracení do normálu nepřipadá do úvahy? Nebo se cesta stala součástí tvého života?

Netroufám si tvrdit či polemizovat o tom, co je a co není normální. Jsem s tímto způsobem života spokojený a jsem šťastný. Vím, že až mi bude kajak malý, vyměním ho za plachetnici. Teď si vzpomínám na větu, kterou řekl jeden můj kamarád, když mne po více jak roce navštívil. Řekl: „Víš, když jsi tenkrát odjížděl, tak jsem si myslel že jsi blázen. Dnes, když přijdu každý den unavený z práce domů, tak si čím dál častěji říkám, kdo z nás dvou je vlastně blázen?“

Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Změnila cesta tvůj pohled na život a jestli ti cesta poskytla možnost se podívat na svou minulost z dálky a zamyslet se nad tím?

Jedním slovem ANO. A jsem vděčný že jsem si tuto cestu dopřál.

Řecko - Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Sám kolem Skye (Vlčí Dech, 2016)

Začátkem května má můj boss nějaké závazky na Shetlandách a tak se domlouváme, že bych si vzal týden volno. Kajak mám od minulého maléru už provizorně opravenej a v hlavě mi vyklíčila nová ptákovina…

Hodinky mě budí v 0400, což po pěti hodinách spánku není žádná hitparáda. Včera jsem dojel pozdě večer po čtyřech hodinách řízení po místních singletracích do Kyle of Lochals a měl jsem dost rozumu, abych se pro dnešní brzkej start předbalil. Díky tomu se mi daří vyplout z Kyle přesně na čas už v pět.

Přepádluju úžinu, minu sádky a v sílícím dešti a protivětru zatáčím do Kyle Rhea. Chtěl jsem tu být v 0645 a mám trochu náskok. To je vlastně hlavní důvod mýho brzkýho startu. Je právě spring a v úžině Kyle Rhea to teče 8 uzlů a proti tomu se nedá pádlovat. Proto jsem si průjezd načasoval na slack s tím, že mě proud popostrčí dál k jihu.  Ale nějak jsem si pospíšil a proud stále ještě teče k severu proti mně.  Mohl bych ještě půl hodinku čekat, ale už to tolik nevalí a tak se rozhodnu to proskákat vracákama.

U ferry, v nejužším místě kde proud teče přes skalnatý lavice si trochu zabojuju, ale už jsem na druhý straně a za krátko cejtím, jak se mi proud otáčí pod zadkem a unáší mě k jihu.  Po levoboku míjím Sandaigy, kde jsme měli v létě s klukama príma tábořiště.  Na levoboku mám ostrov Ornsay, kde si dělám krátkou čurpauzu na protažení nohu  a svačinku.

V průběhu dopoledne se mi vítr stočí do zad a připichuje mi dalších patnáct kilometrů. Kolem poledne už mám za sebou asi 36 kilásků a jsem blízko Point of Sleat – nejjižnějšího mysu Skye. Rozhoduju se, že to pro dnešek stačí. Najdu si malou zátoku, spíš jenom zářez mezi skálama s potokem a zakempuju. Moc jsem toho poslední dny nenaspal, tak se na dvě hodinky zřítím do péří od Rákosky. V pozdním odpoledni se trochu projdu kolem, zacvičím si, uvařím a znovu zalezu do spacáku a nakopnu kindla.

Point of Sleat

Ráno jsem se vysoukal ze stanu až v osm. Celkem rychle zmáknul všechny úkony spojený se snídaní a balením a po deváté už jsem na vodě. Záhy objíždím Point of Sleat a točím k severozápadu. První půlka dne je v podstatě crossing k ostrovu Soay.

Boj s protivětrem a mrholením mi zpříjemňujou delfíni, jejichž ploutve občas říznou hladinu v bezprostřední blízkosti Poslední Královny a výhled na panoramata ostrova Rúm a ostrovy Vnějších Hebrid v pozadí. Na Soay si udělám krátkou pauzu na jídlo, sedím na pláží odhalené odlivem, cpu do sebe místní nejlevnější mueslityčku a pozoruju orly, který mi přelétávají těsně nad hlavou.

Dál pokračuju v pádlování průlivem mezi Soay a Skye, trochu mi to urychlil proud, ale vítr jde stále proti mně.  Točím k severu, přeskakuju široké ústí zátoky Loch Brittle, míjím početné tulení kolonie, ale už by se mě chtělo jít z vody. Jako na potvoru to tu nějak nejde. Všude útesy kolmo do vody a na víc už jsem mimo mapu.

Pádluju teda ještě pár kilásků a vjíždím od Loch Einort. Zátoka je původem typický ledovcový kar ve tvaru „U“ a moc fleků k táboření tu nenacházím. Už trochu mrtvej se vracím na první dobré místo. Nakonec se z něj vyklube celkem príma kemp s malým pláckem na stan za větrem, s potokem a spoustou naplavenýho dříví na oheň.

Stavím stan a rozvěšuju vlhké věci, hlavně sucháč obrácený na ruby. Rozhodnu se využít dříví a ušetřit tak plyn do vařiče a večeři kuchtím na ohni. Slunce před západem vykoukne z nízkých mraků, já sedím na karimatce s hrnkem čaje a vyhřívám se v jeho paprscích. Dole od pláže na mě čučí tuleni. Pak slunce začne mizet za Hebridama a celý to velký divadlo růžový, fialový a purpurový barvy končí a já lezu do stanu.

Tábor v Loch Einort

Do slunečného rána vstávám opět v osm, start jsem mírně odložil, protože dosouším všechno provlhlé. Stan, spacák, karimatku a oblečení. Startuju lehce před desátou.

Přepádluju Loch Einort a s větrem v zádech(!) pádlím podél skal. Na úrovni Talisker bay se rozhoduju nezajíždět do Loch Bracadale, ale střihnu to rovnou na mys Idrigill point, blízko kterého jsou nádherné věže vystupující z moře – Mcleod’s maidens.  Dál pokračuju podél vysokých útesů s milionem jeskyň, oblouků a vodopádů. První možnost přistát je až v ústí řeky Lorgill, což je pláž z obrovských balvanů, kterými řeka protéká do moře.

Po pauze na sváču a protažení nohou na sluníčku pokračuju dál, až k majáku na mysu Neist. Je tu spousta lidí, rybářů na loďkách, horolezci na pobřežních skalách, ale přistát se nedá.  Další svačinku páchám až v Osgill bay,to je opět jen pláž z balvanů pod útesy. Ale já už dávno nejsem vybíravý. Je pozdní odpoledne a já už toho začínám mít plný brejle, ale další možnost kde se dostat z vody je Loch Pooltiel, což je jedna velká vesnice a mě se do civilizace moc nechce.

Rozhoduju se teda ještě trochu přidat a obepádlovat Dunvegan Head což je dalších jedenáct kilometrů. Jako bonbónek na závěr dne se vítr otočí proti mně a tak mám na dvě hodinky co dělat.  To mám za to, že jsem skuhral, že je dneska sucho a slunečno. V Loch Dunvegan najdu tábořiště na pláži z oblázků a s potokem a jsem doma.

Dneska mi to vydalo na jednapadesát kilásků.  Zbytek dne je už rutina, kdy každý pohyb je zaměřený na získání maximálního pohodlí při vydání minimálního množství joulů. Ve spacáku ještě přemýšlím, že bych si četl, ale nakonec mě rychle a milosrdně sejme černofialová tma.

Západní Skye

Ze stanu se dneska soukám polámaně a později, včerejší kilometráž se připomíná brnícími lokty a necitlivým malíčkem a prsteníčkem na pravé ruce.  No co už. Na vodě jsem v deset a první hodinka je za krásného bezvětří na jakoby sklem pokryté hladině. Potom se to ale proti mně nenápadně rozduje tak na F4 a vydrží to až do konce dne.  Zajímavý je, že za každým mysem je jiný vítr a vždy proti.

Dnes je to v podstatě o dlouhých přejezdech a objezdech mysů, musím přeskákat mezi všemi severními výběžky Skye.  Jako první přeskočím Zátoku Dunvegan a objedu maják na Rubha Bhatarnish, nejsevernější bod poloostrova Waternish. Chvíli přemýšlím, že bych to odsud střihnul rovnou na Rubhu Hunish, což je definitivně nejsevernější bod mého objezdu, ale bílé chundelaté hřebeny vln a seriózní protivítr mě přesvědčí, že bude lépe vsunout do přejezdu nějaký záchytný bod.

Volím ostrovy Ascrib, na kterých si dělám pauzičku na vyflusání a na jídlo. Taky je to velká tulení a ptačí kolonie, tak je i na co se dívat. I tak mě odsud čeká asi osm kilásků přejezd k výběžku Caldrih nan Ob. Před Rubhou Hunish už toho mám plný brejle a za sebou třicet kilometrů. Přemýšlím, že to pro dnešek zapíchnu a objezd si nechám na zítra, ale už dávno nemám pořádnou předpověď počasí a z vysílačky se mi nic vyrazit nepodařilo, tak se nakonec přesvědčím, že to dneska ještě není tak hrozný a že by mohlo být hůř a točím směr sever.

Přeskočím Loch Hunish a pomalu se blížím k Rubhě. Je to celkem divoký místo, vítr od severu sem tlačí vlny z celýho Minche, od vysokých útesů se odráží další vlny zpět a navíc to tu i celkem rychle teče, což vytváří  poměrně velkej mixér. Tahám z paty poslední zbytky morálu a síly a objedu to. Těžký podmínky trvají až do Kilmaluag bay ve které je malá rybářská vesnička.

Bohužel jsem tady za nízký vody a tak se skrz naplavený chcíplý řasy a bordel musím prosápat na břeh. Místo na stan najdu až třicet vejškovejch metrů nad vodou, v podstatě ve vsi na malým parkovišti. Nikdo tu ale není a tak stavím stan. Pro vodu musím pěšourem asi kilásek, což je prozatím můj místní rekord. Večer ještě zabouchám na první chalupu, kde jsou na zahradě naházený na hromadu vrše na kraby a staříka s xichtem opečeným sluníčkem a solí se ptám na předpověď. Prý:

„Dobrý to bude mladej, vítr pořád stejnej, přeháňky, ale spíš jasno“.  

Pak už dneska jenom odpočítám z mapy ujetejch jednačtyřicet kilometrů, najím se a opět upadám do komatu.

Ráno se vykopu z peří celkem brzo a ve čtvrt na deset jsem na vodě. Podmínky se přes noc trochu zlepšily a navíc mám vítr ze zadního sektoru. Ale pořád je to celkem dost o koncentraci. Dnešní etapa je skoro celá no escape zone, v podstatě je to pádlovačka kolem stometrových kolmých útesů. Jedu téměř čistě k jihu.  Míjím ostrovy Eilean Flodigarry a Staffin, kde si při nízký vodě najdu mezi balvany místečko na krátkou hygienickou pauzu, a potom pokračuju dál a dál k jihu s mořem v zádech.

Míjím fantastický vodopád u Dún Grianan, který se z útesů z výšky sedmdesáti metrů řítí přímo do moře. Jediné místo, kde se dá za dobrých podmínek přistát je Iver  Tote, malá písčitá pláž s potokem a historickými zbytky továrny na zpracování diatomitu. Vyhnu se lámajícímu surfu a zapádluju do ústí potoka.

Na břehu si dám obligátní nechutnou tyčinku, čaj a trochu si protáhnu nohy.  Se štěstím se mi podaří vyklouznout ze zátoky a pádluju dál, bez zastávky až k vjezdu do Loch Portree. Chvíli jsem tady dumal, jestli to stočím do města, od Mejdžího mám typ, že je tu u vjezdu velká mořská jeskyně, ale začínám být na kaši a nemám náladu na lidi. Přejedu úžinu a pádluju teď pro změnu podél vnitřního pobřeží ostrova Rassay, který mě trochu chrání před větrem. S tím jak jsem se výrazně posunul k jihu už je tu celkem dost civilizace tak každá rozumná pláž je obsazená farmou. Docela dlouho hledám místo na tábořiště. Až na několikátý pokus se mi daří najít slušné místo u skupiny stromů.

Stavím stan a pak beru pytel na vodu, prosolené svršky a jdu najít řeku. Tu hledám taky docela dlouho a definitivně ustavuju rekord  táboření na Skye dva a půl kilometru od vodního zdroje.  Po návratu z rehydratačního výletu si uvařím fazole a čaj, dopočítám kilásky na mapě a nastartuju kindla. Celej den jsem se na to dneska těšil.

Vodopád u Dún Grianan

Moje celkem už opotřebovaná schránka tělesná si vyžádá delší spánek a tak se do vody dostávám až kolem jedenáctý. Ale to nevadí, dneska je to už jen zkrácená poslední etapa.  Pozvolna proplouvám Narrows of Rassay, pak přeskočím na ostrov Scalpay a pádluju úzkým průlivem mezi ním a Skye. Včera večer jsem to složitě počítal kvůli proudu a hloubce vody, protože při nízký vodě se to podle mapy nedá asi projet, ale pak jsem se na to vybodnul a spolu s Janem Eskymo Welzlem jsem si řekl: „Tož projdu, projdu, neprojdu, přenesu a nebo počkám“. A klaplo to.

Akorát Neptun se rozhodnul, že mi to nakonec nedá zadarmo a když vyjíždím ze závětří ostrova Scalpay, dostávám další příděl bočního větru a krátkých sekavých vln s bílejma chundeláčema. Oproti původnímu plánu, říznout to přímo do Kyle of Lochals tedy pádluju ještě k ostrůvku Pabay, tam dorazím uplně mokrej a zmrzlej jak sobí hovno. Při močení se nemůžu ani postavit, jak to se mnou cvičí. Natáhnu si aspoň stormcag a pokračuju dál.

Už vidím most v Kyle, krosnu plavební dráhu vyznačenou plavatkami a na závěr si pod mostem ještě trochu zabojuju s proudem. Nakonec se prodřu skrz a zabočím do města k molu, ze kterýho jsem před šesti dny vyplouval.  Pomalu se vybalím, naházím všechno do Obludy a nechám tenhle projekt za zády.

Šlus of trip

Celkem jsem teda upádloval za šest dní asi 250kilometrů, tábořil mimo civilizaci a netahal s sebou žádnou vodu krom čaje v termosce. Po cestě jsem viděl tuleně, mořský orly, mořský vydry a delfíny. Samozřejmě Skye by si zasloužila víc času, dalo by se propádlovat Loch Bracadale, navštívit nějaký ty místní hrady a jiný zříceniny, nakombinovat to pěšíma tůrama.

Ale bohužel jsem měl jenom tejden. Tak pokud v létě budete mít čtrnáct dní nebo tři neděle volno, vyražte na Skye, protože je to čistá esence Skotska a úvod do drsnějšího pádlování. Budete-li mít víc štěstí než já, možná se vám podaří vidět i opalujícho se žraloka.

Kovářova kobyla a ševcova žena na vyjížďce na Rubhu Reidh (Vlčí Dech, 2016)

Kovářova kobyla a ševcova žena na vyjížďce na Rubhu Reidh aneb šedá všechna teorie zelený strom života incident managementu.

Je 24. dubna, mám svátek a volno v práci a rozhodnu se to oslavit půldenním výletem z Melvaigu, z pláže od croftu Oran Mara na mys Rubha Reidh a zpět, celkem asi 14 km. Počasí je vynikající, slunečno, vítr do 5 m/s, nicméně v Atlantiku se rozpadá nějaký tlakový útvar a do Minche od severu chodí asi metrové vlny.

Oblékám se vyjížďkově:  flísové triko, tenký neopren pod kolena, nízké neoprenové botky a touringovou bundu.  Na poslední chvíli se rozhodnu, že vytáhnu i grónské pádlo a wernera na klice, na kterého jsem zvyklý zastrkávám pod gumy jako rezervu.

Obr č.1 Rubha Reidh je za rohem
Obr č.2 Pohoda na Camas Mor

Krásně se mi podařilo odstartovat z pláže mezi dvěma vlnami. Zatočím severním směrem k majáku na Rubhě a užívám si vyjížďku. Počasí je stabilní, pěkně to houpe, po pravé straně mám výhled na útesy, oblouky a jeskyně. Dopádluju k majáku, pofotím,  zatočím na západ a mezi útesy se ještě asi dva kilometry promotám na pláž Camas Mor, která je orientovaná k severu a láme se na ní vydatný surf.

Pojezdím ve vlnách a jdu na přistání. Jsem obezřetný, byl jsem tu už několikrát a pláž jsem viděl i za nízké vody a vím, že se vlny lámou ve dvou frontách. Nejdřív klasický break point a pak  na šutrech vyčnívajících z písku těsně před pláží. Podaří se mi A1 přistání, na břehu si odskočím, dám svačinku, chvilku se posluním a otáčím na cestu domů.

Odplutí už je těžší, dostávám několik slaných facek do obličeje a buchanců do prsou, ale i tak zůstávám téměř suchý a pádluju zpět. Bez problémů točím kolem majáku, dobře mi to jede, moře mám v zádech a raduju se z perfektního dne na vodě.  K našemu croftu to  mám už asi jenom kilometr a půl, míjím jeskyně a oblouk a impulsivně se rozhoduju, že si dopřeju trochu vzrušení a podívám se zblízka. Místo znám, už jsem tu také několikrát byl. Je tu jeskyně, oblouk kterým se dá propádlovat a za ním se ostrou zatáčkou dá projet kolem strmé balvanité pláže zpět na volné moře. Akorát jsem zapomněl , že při posledních návštěvách foukal vítr z pevniny.

Obr č.3 Taková malá díra…

Napádluju do jeskyně, brzdím vlny, které mě posouvají kupředu a zatím mám stále situaci pod kontrolou.  Projedu obloukem, řežu ostrou zatáčku kolem pláže a najednou se stane několik věcí. V zatáčce ztrácím rychlost, kajak se zastavuje. V ten samý okamžik mi zleva zepředu přichází nějaké sečtené vlny a doslova mě vymejou do kouta oblouku.

V bílé vodě plné vzduchu se převracím. První eskymák se mi podařil, ale pořád nemám rychlost proti vodě, a tak mě druhá vlna znovu zatlačí do kouta a převrací. S grónským pádlem v probublané vodě nejsem schopný dokončit eskymáka, jenom se nadechnu a už jsem tam zase. Chystám se na druhý pokus, cítím, jak Poslední Královna dostává výprask od šutrů a intuitivně se v kokpitu hlavou dolů choulím a čekám kdy něco dostanu do hlavy.

Najednou je klid a já dost nešikovně visím vzhůru nohama z kajaku, hlavou se sotva dotýkám hladiny. Vlny mě zavěsily v úhlu 45 stupňů na útes, špička kajaku se opírá o dno, ocas je napasovaný v koutě skály. Voda mě občas propleskne a mě je jasný, že tohle postavení není udržitelný. Strhnu šprajdu, dám nohy k sobě a po hlavě padám do vody. Hned další vlna prázdný kajak uvolní a nese nás k balvanité krátké pláži. Voda se mi valí přes hlavu, skrčenýma nohama narážím o skály a šutry na dně, ale držím se šňůr kajaku.

Vyhodnocuju situaci a je mi jasný, že na re-entry roll nemám čas a ani dost vody pod sebou. Cvaknu kajak na towline a plavu ke břehu. Nakonec mi vlny trochu pomůžou a vyplaví mě mezi balvany. Kajak následuje za mnou. Chytnu ho za šňůry a po delším boji se mi ho podaří s plným kokpitem  vytáhnout mimo dosah vln.

Vyleju loď a na chvilku si sednu na skálu. Okamžitě se do mě dá zima a já se rozklepu, jak drahej pes. Dubnová voda v severním Skotsku má vodovodní teplotu a na  nějaký dlouhý rozplavby to prostě není. Oblékám stormcag a leju do sebe půl litru čaje z termosky. Po nějaké době se konečně zmátořím a obhlížím škody. Poslední Královna vypadá OK, zdá se, že to odnesl jenom gelcoat(!). Pro jistotu ho přelepuju tesapáskou.

Pak přijde čas na prohlídku mé tělesné schránky. Krom toho, že se občas nekontrolovatelně rozklepu a z odřených a pořezaných rukou a holení mi crčí krev to vypadá, že jsem taky vyvázl celkem slušně.  Je mi jasný, že mě tu nečekají žádná další pozitiva, tak smotám towline, stormcag nacpu zpět do dayhatche, poponesu kajak na trochu chráněné místo a velmi obezřetně startuju.

Za dvacet minut jsem doma. Kajak nechávám v přístřešku na zahradě a přesouvám se do sprchy. Druhý den nemůžu skoro vylízt z postele. Všude po těle mám modřiny. Při kontrole lodi krom odskákaného gelcoatu žádné další škody nezjišťuju.

Obr. č 4 Au au au

Přežil jsem a tak se můžu poučit pro příště. Při objektivním zhodnocení se jedná o klasický příklad potenciální chybové pasti. Jedno špatné rozhodnutí mohlo vést k velmi negativním scénářům – zranění, hypotermie, ztráta kajaku nebo ostatního vybavení.

Rozbor situace:

Náhlé ukvapené rozhodnutí, kdy jsem nerespektoval aktuální výbavu a vnější podmínky. Pro rock hopping jsem na sobě měl mít sucháč  a helmu. Volba pádla byla také špatná. Pro taškařice tohoto druhu je lepší euroblade, zejména když jsem na něj zvyklý.

+ Po celou dobu incidentu jsem měl jasnou hlavu bez známky paniky, jasně jsem věděl co a proč dělám. Měl jsem základní výbavu pro řešení situace, towline, stormcag, termosku s čajem,  repair kit a vysílačku .

Tímto děkuju Mejdžímu, že jsem si v jeho velkotovárně na kajaky mohl dát loď do kupy.

Inuitská kartografie

Moje žena Pavla náhodou narazila na inuitské mapy. Jejich provedení mi téměř vyrazilo dech – byly vyřezány ze dřeva, prý se vešly do rukavic a řekl bych, že je to geniální řešení, zvlášť s přihlédnutím k faktu častých polárních nocí.

K tématu jsem dohledal zajímavý článek, ze kterého jsem vytáhl obrázky a popisy, protože jeden obrázek vydá za tisíc slov…

Výtah z časopisu „Popular Science“ – září 1933.

V textu k prvnímu obrázku je zhruba napsáno: „Eskimáci, kteří nikdy neviděli mapy, poskytli Kongresové knihovně první přesnou mapu ostrovů v zálivu Disko (západní pobřeží Grónska). Po podrobném průzkumu na saních a v kajaku, vyřezali reliéfní modely ostrovů z naplaveného dřeva. Modely pomalovali barvami, které ukazovaly jezera, bažiny a vegetaci. Mapy dokončili zašitím do tuleních kůží.“

Jak se ale Anně, autorce výše zmíněného článku – zdá, tvrzení, že Inuité nikdy neviděli mapy, není zcela správné. Možná nikdy neviděli mapy takové, jak je známe my, totiž papírové. Ale nejspíše používali mapy „dřevěné“.

Dřevěné mapy

V textu k téhle mapě, názorně ukazující spojitost dřevěných a papírových map se píše:

Kuniitovy tři dřevěné (stromové) mapy ukazují cestu ze Sermiligaaqu do Kangertittivatsiaqu. Mapa napravo ukazuje ostrovy podél pobřeží, mapa uprostřed ukazuje zemi (Grónsko) a čte se z jedné strany dokola na stranu druhou. Mapa vlevo ukazuje souostroví mezi fjordy Sermiligaaq a Kangertivartikajik.“ Čerpáno z „Topografisk Atlas Grønland“, vydaného Dánskou královskou kartografickou společností (Det Kongeglige Danske Geografiske Selskab), v roce 2000 (str. 171).

Vlevo ostrovy, pobřeží vpravo

Nakonec ještě detailní pohled na dvě z map. K nim Ann (na kterou jsem bohužel nedohledal kontakt), uvádí následující poznámky.

Tyhle mapy „objevil“ roku 1880 dánský badatel Gustav Holm, který podnikl expedici k Ammassaliku na východní pobřeží Grónska. Nejsem si jista, zda existovaly podobné mapy i pro západní pobřeží, i když vyřezané mapy představené v časopise Popular Science (první obrázek) jsou ze západního pobřeží.

Jsem okouzlena jejich myšlenkou – četly se „kolem dokola“ – na jedné straně směrem nahoru a na druhé straně zase dolů. Kdo by potřeboval růžici ukazující na sever? Tihle chlápci rozhodně ne. Perfektní využití prostoru, to musím brzy blíže prozkoumat.

Z jistých zdrojů (googlování) jsem vyčetla, že tyhle mapy nebyly určeny k tomu, aby byly čteny, ale spíše k cítěny. To se mi jeví jako dost praktické řešení pro cestování na kajaku, či ve člunu, velmi často v temnotě.

Pokud byste se chtěli dozvědět více, vše je pečlivě popsáno v knize The History of Cartography, Volume 2, Book 3: Cartography in the Traditional African, American, Arctic, Australian, and Pacific Societies. Krásné čtení na pláž, pro líné letní odpoledne.

A já mám prosbu – pokud byste o těchto mapách něco zajímavého zjistili, napište mi prosím. A kdybyste chtěli psát klasický dopis, nalepte mi na něj třebas takovouhle krásnou známku:

znamka