Kolem Evropy – rozhovor s Jirkou Olivou – 1. část (Antonius Carbonius, 2016)

Už více než rok se plaví Jiří Oliva kolem Evropy. Vyrazil z Prahy proti proudu Vltavy, kus cesty ušel pěšky a nyní se pohybuje v Chorvatsku. Dlouhý rozhovor s ním vedl Karbonový Tonda, přinášíme vám ho v úplném, nezkráceném znění. Pokud by vás zajímaly další podrobnosti, můžete je najít na Jirkových stránkách, či blogu.

Řecko, Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

 

Kdy jsi dostal nápad svoji cestu uskutečnit a jak dlouho ti trvala příprava?

S kamarádem jsme si s touto myšlenkou pohrávali několik měsíců již v prvním ročníku střední školy. Nakonec vše ale zůstalo pouze u slov a k realizaci jsem se dostal téměř o 8 let později. V roce 2013 jsem měl nehodu na motorce a tehdy jsem přehodnotil svůj přístup k životu. Uvědomil jsem si, že v životě jsem spoustu věcí odkládal na neurčito, tím jsem je tlačil před sebou a často nakonec ani nezrealizoval. Tehdy jsem pochopil jak cenná je možnost realizovat myšlenky právě dnes.

Samotná příprava na cestu kolem Evropy mi pak zabrala téměř rok a půl. Jednalo se z části o fyzickou přípravu, kdy jsem se učil co je to vlastně kajak a jak se v něm bezpečně pohybovat. Také jsem si osvojoval dovednosti jako je navigace, nebo znalost počasí. Nejvíce času jsem ale věnoval své nefyzické přípravě. Řekněme mentální odolnosti a vyrovnanosti, pro tak dlouhou cestu.

 

Rakousko - u Lince (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Rakousko – u Lince (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Jaké jsi měl pocity při vyplutí z Prahy?

Samotné vyplutí pro mě byl jistý milník. Neznamenalo pro mě sice začátek cesty, na té jsem byl již celý ten rok a půl během kterého jsem se připravoval. Okamžik to byl pro mě ale magický. Přišlo mě vyprovodit ohromné množství přátel, bylo jich tam snad sto a já jsme mnohé neviděl celé roky. Čím víc se vyplutí blížilo, tím víc jsem byl vytížený, abych vše stihl. Poslední týdny jsem skoro nespal a také jsem v okamžiku vyplutí nechtěl vše hodit za hlavu a jak se říká vypnout.

Nechtěl jsem riskovat že by mě to několikaměsíční vypětí doběhlo najednou. Čistě z tohoto důvodu jsem si uvědomil, že jsem na cestě až o několik dní později, když jsem stoupal proti proudu Vltavy. Tehdy mě zalilo štěstí a ohromná vděčnost, že mě všichni ti kamarádi přišli podpořit. Ale i za to, že jsem si dopřál zrealizovat celou tuto myšlenku.

Praha - vyplutí (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Praha – vyplutí (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Dnes máš za sebou velký úsek cesty jak po řece tak i po moři. Jak jsi vnímal proplutí Vltavy a Dunaje v porovnání s Černým mořem a následně Řecko, Adriatika? Pocítil jsi velký rozdíl mezi řekou a mořem v první dny pádlování v Bulharsku?

Úmyslně jsem si zvolil cestu kolem Evropy nejprve po řekách, pak mořích a až nakonec po oceánu. Toto rozhodnutí mi umožnilo získávat potřebné zkušenosti v tom správném pořadí. Velice dobře vnímám, že každý úsek cesty je jedinečný. Každý mi přinesl neporovnatelné zážitky a zkušenosti.

První den na moři jsem moc nevnímal, půl dne kolem mě běhala rumunská národní televize a druhou půlku dne jsem se snažil co nejrychleji zvyknout na rozdílnou rychlost oproti řece. Druhý den mě pak zajala policie za pokus o nelegální překročení bulharsko-rumunské hranice. Tedy ani tehdy jsem se na moře zcela neměl možnost soustředit.

To opravdové uvědomění a užívání si moře tedy přišlo až v Bulharsku. Tam byl ten nejintenzivnější rozdíl hlavně v tom, že jsem již neplul na východ, ale na jih a také že mě skoro každý den doprovázeli delfíni.

Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Potkal ses někdy cestou se složitou situaci, která mohla ohrozit průběh tvé cesty? (počasí, policie, krádež, kriminalita)

No složitá situace je výstižný slovní obrat. Naučil jsem se v životě a tedy i během cesty přijímat podněty s tím, že se z nich učím, namísto abych je vnímal jako komplikaci.

Rozhodně nejčastěji jsem zažil složité situace s překračováním státních hranic v kajaku. Většinou na to nejsou moc zákony připravené, a tak se stává že se ocitnu mimo zákon. Stalo se mi to skoro na každé hranici než jsem se naučil, jak tyhle díry v zákoně obejít. Samotného mne překvapilo, jak málo informací se dá sehnat a kolik složitostí takto dokáže vzniknout. I proto jsem se rozhodl své zkušenosti s překračováním hranic na kajaku sepsat do knihy, aby vůbec nějaké informace byly k dohledání.

Druhá nejčastější složitost je fakt, že již rok a půl chodím bos. Mám k tomu mnoho důvodů, ale o ty teď nejde. Jde o to, že například v Srbsku si bosý člověk, i v roli turisty často ani nemůže dát kávu na pouliční zahrádce. Je kontrolovaný na ulici policii. Když jsem si dovolil přijít bos přímo na policejní stanici, tak mě málem zastřelili… Je pravda že tehdy jsem byl ještě i v kraťasech bez trika a v záchranné vestě. Ale nejvíce jim vadili moje bosé nohy.

Rumunsko - zadržení policií (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Rumunsko – zadržení policií (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Jak se ti líbí pádlování v porovnáním s jinými sporty, které jsi dělal? Vybral jsi správně svůj nynější dopravní prostředek?

Pádlování jsem si zvolil naprosto skvěle, ale taky záměrně. Ono nebylo už ani moc na výběr. Většinu sportů, asi krom rychlostního bruslení mám již za sebou na vrcholové úrovni. Tedy přišla řada na kajak. Musím říci že mi tento způsob opravdu sedí. Hodně mě propojil opět s vodou a otevřel mi dveře hned do několika dalších projektů, ať již pod vodou, tak na hladině. Poznal jsem kouzlo, které má život na vodě a myslím si že se jen tak od vody nevzdálím, i když bych kajakování měl už dost.

Řecko – Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Máš pocit, že ti něco na cestě chybí? (Podpora, motivace, rodina, přátelé)

Ono vše má něco. Nemohu říci, že by mi něco chybělo. To bych se cítil prázdný. Já se naopak cítím plný veškerých prožitků a života tím, že jsem naplněný a mám možnost rozdávat kolem sebe a cestu třeba sdílet, nebo rozdávat mou energii přímo lidem kolem. Neznamená to ale, že bych o podporu nestál. Naopak velice si jí vážím a umožňuje, či usnadňuje mi postup vpřed.

Já jsem se na tuto cestu vydal, abych na ní byl, vše jsem prodal a veškeré finance jsem do ní vložil. To mi umožnilo dostat se tisíce kilometrů daleko, kde jsem se naučil fungovat, i když těch peněz zrovna teď moc nemám. Za tuhle zkušenost jsem velice vděčný.

Tedy když to shrnu, tak přátele a rodinu si vezu v srdci, spoustu nových přátel potkávám na cestě, motivaci si tvořím v hlavě a podpora se sem tam objeví od naprosto úžasných lidí, kterým rezonuje buď má cesta, nebo já sám.

Ale ano dovedu si představit, že bych se na cestě cítil mnohem komfortněji, kdybych měl větší podporu. Ale i za tu co mám jsem rád, protože bez ní bych jistě už na cestě nebyl.

Bulharsko – Černé moře (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Nepotkáváš se s fyzickou únavou z každodenního pádlování? Případně jak se s tím vyrovnáváš?

Prvního půl roku jsem se snažil šetřit… Moc mi to někdy nešlo, protože navyklý z jiných sportů, že když se do něčeho opřu, tak se snažím. Kompenzoval jsem to tedy delšími pauzami na místech, která mně něčím oslovovala. Těch je každopádně na cestě mnoho.

Docela dlouho jsem také hledal tu správnou výživu, která jde ruku v ruce jak s fyzickou únavou, tak s regenerací. Posledního půl roku se mi podařilo mnohem efektivněji vyladit stravu a tak jsem byl schopný pádlovat průměrně 40 km denně po dobu 20 dní v kuse. To byl velký posun, zvláště v tom, že jsme ani při takovém výkonu nepociťoval znatelnější únavu, či nedostatek regenerace.

Turecko - Istanbul, Bospor (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Turecko – Istanbul, Bospor (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Předpokládám, že pádlování kolem Evropy neobnáší jenom každodenní rutinu spočívající v neustálém pádlování. Snažíš si cestu něčím zpestřit nebo samotná cesta je zpestřením sama o sobě? Mám tím na mysli jestli děláš něco jiného než pádluješ?

Rozhodně neobnáší, ale ani takové pádlování není možné. Být v kajaku na moři každý den prostě nejde po dlouhou dobu. Tím myslím roky. Na jednu stranu to neumožňuje počasí, na druhou stranu je vždy třeba hledat rovnováhu mezi prožitkem, zkušeností a postupem vpřed.

Na Dunaji jsem se snažil poznat každé velké město ležící na řece a alespoň několik dní v něm vždy zůstat. Někdy se stane, že se setkám se zajímavými lidmi, kteří mne pozvou k sobě, chtějí mi předat nějaké své zkušenosti nebo jinak se mnou sdílet svůj čas.

Cítím veliké obohacení vždy, když se setkám s učiteli, které mi cesta přináší. Když jsou na to příhodné podmínky, prohlubuji své zkušenosti v potápění, nebo v jachtingu. Ovšem nejvíce času, nedržím-li pádlo v ruce, strávím u klávesnice při sdílení této cesty s ostatními.

Řecko - Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Pádluješ převážně sám, nebo máš společnost?

Pádluji převážně sám. Několikrát mě již ale i nějaký ten kajakář doprovodil na kousek cesty. Pro některé se moje cesta stala podnětem se zvednout a zrealizovat si nějaká ta svá přání… I takových pár doprovodů jsem měl. Ještě na Dunaji jsem se zcela náhodou několikrát setkal s různými cestovateli, kteří se mnou měli kousek společné cesty.

Jak vnímáš sólo pádlování?

Sólo pádlování, potažmo sólo cestování je unikátní zkušenost. Je to niterní záležitost objevování sama sebe a také intenzivnější propojení s okolím. Často se setkávám s různými cestovateli, je jedno jestli to jsou muži nebo ženy. Každý mi potvrdil mou zkušenost, že cestovat sám je naprosto odlišné od cestování s někým. Sólo cestování vyžaduje naučit se spolehnout sám na sebe, ale také se otevřít okolí. Pokud jde o pádlování, tak pádluji-li sám, hlavní rozdíl spočívá v nutnosti mít na paměti, že se nesmím dostat do situace, kterou bych nezvládl vyřešit já sám.

Černá Hora (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Potkáváš se cestou převážně s dobrými, nebo zlými lidmi? Podporuje tě hodně lidí na tvé cestě? A má tato podpora vliv na tvé odhodlání cestu dokončit?

Nemyslím si, že by existovalo nějaké velké procento zlých lidí. Moje zkušenost mi to potvrzuje. Navíc dobro přitahuje dobro. Tedy ne, nevidím kolem sebe lidi špatné. Naopak, lidé mi jsou na cestě velikou podporou. Bez jejich podpory bych na ní již asi nebyl. Určitě lidé na cestě mi jsou motivací, naplňují mě energii. Rozhodně ale nic z toho nemá vliv na odhodlání cestu dokončit. Nežiji někde v budoucnu, v představě jak cestu dokončím, ani mě tato myšlenka na cestě neudržuje. Jsem na cestě pro to být na cestě a poznávat nové každý den.

Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Vnímáš kulturní rozdíly při překročení z jednoho státu do druhého?

Rozhodně ano. Někdy to jsou neuvěřitelné rozdíly třeba i během jednoho kilometru. Moje první setkání s takto výrazným rozdílem bylo hned při překročení hranic mezi Českou republikou a Rakouskem. Tehdy jsem s kajakem cestoval skoro dva týdny přes Čechy a za tu dobu jsem se setkal pouze s dvěma lidmi, kteří mě pohostili, zajímali se, nebo jinak projevili zájem.

Když jsem překročil hranici do Rakouska, hned během prvních deseti kilometrů zastavila dvě auta, jestli potřebuji pomoc. Lidé se zajímali o můj příběh, zvali mě na kávu, povídali si se mnou, dali mi najíst, vodu a tak bych mohl pokračovat. Naštěstí pokud jde o pohostinnost, tak ta je od té doby již všude. Každopádně kulturní rozdíly jsou znatelné a rád je poznávám. Je to obohacení se naučit jak lidé žijí v různých krajinách.

Řecko - Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Nesetkal jsem se s tím, že by někdo z českých kajakářů pádloval v Turecku. Co říkáš na pádlování v Turecku a jestli tuto destinací můžeš doporučit?

Turecko je na pádlování naprosto skvělé. Severně od Bodrumu je jen málo kajakářů a pobřeží je tam naprosto fenomenální. Voda čistá a dostatek písečných pláží. Také spousta historie na pobřeží. Jižně od Bodrumu je kajak již více známý a je to tam i mnohem více turistické. Když říkám turistické, tak tím myslím turisty turecké, takže to není ani nijak citelné. Co bych z Turecka ani moc nedoporučil, to je evropské pobřeží Černého moře. V podstatě tam nic není, což si dovedu představit že někomu může vyhovovat. Je to z toho důvodu že Turci mají mnohem zajímavější pobřeží na jihu a západě, tedy o to černomořské se nikdo na evropské straně moc nestará. Já bych ale řekl, že když už do Černého moře, tak rozhodně do Bulharska.

Turecko – Istanbul Černá Hora (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Riviera di Levante

Po inspirativním článku z roku 2010, který si můžete přečíst zde, rozhodl jsem se, že rozšířím přehled o pádlovacích možnostech podél pobřeží Ligurie protože návštěva těchto míst rozhodně stojí za to. Výše upomenutý článek Lukáše „Bushman“ Svobody se týká hodně turistického úseku, který je jeden z nejkrásnějších v Itálii a zároveň jeden z nejnáročnějších, co se týká přípravy a obtížností. Náročnost spočívá v tom, že než vyrazíte na území národního parku Cinque Terra, musíte se pořádně podívat na počasí a být si jistý do jakých podmínek právě se chystáte vyrazit a jestli jste na to dobře připraveni. Jak je popsáno v již zmíněném článku vlny rozbíjející se o okolní vysoké skály nabírají rychlost až od Gibraltaru.


IMG_4949
Kempování na území celého NP je zakázáno a vzdálenost od přístavu La Spezia do konce NP ve městě Monterosso je cca. 40 km což byste s pečlivým prohlédnutím všech krásných míst a měst, které potkáte na cestě těžko stíhali za jeden den. Počítejte rovnou i s obtížnějším vyloděním v městečkách národního parku, protože pohodlnému parkování kajaku rozhodně nejsou uzpůsobeny. Nejbližší kemp od přístavu La Spezie je až v Levantu a pohodlné místo na přespání v parku těžko najdete. Celý tento úsek můžete projít pěšky po malebných horských stezkách a takovým způsobem můžete poznat plavební podmínky z pevniny.

Pro kajakáře, kteří by chtěli pokračovat v pádlování dál, směrem k Janovu, nebo nechat si Cinque Terru jako třešínku na dortu, mohu rozhodně doporučit obě varianty. My jsme pádlovali mimo území NP mezi Levanto a Sestri Levantě a základnu jsme měli v kempu La Secca v Moneglii.

IMG_4897
Moneglia

První dva dny jsme museli vyčkat s naloděním kvůli silným, rozbíjejícím se vlnám a nahradit pádlovací program pěší turistikou po národním parku. Dostanete se tam místním vlakem a tím si zpříjemníte čekání na vysněné mořské pádlování. Pro šikovnější kajakáře je tato destinace zárukou silných zážitků a nedostatek adrenalinu zaručené nepocítí. Vyplutí na otevřené moře se komplikuje mělčinou a tím pádem větším počtem rozbíjejících se vln.

IMG_4862

Na třetí den už se dalo pořádně zapádlovat a užít si zbytky vlnění po bouřce. Nasazují kolečka a prodírám se mezi lidmi k vodě. Pořádně se rozhlížím kolem sebe a ověřuji, že v případě neúspěšného startu nesejmu svou dlouhou lodi několik Taliánů. První vlna mi nedá a otáčí kajak. Připomínám si náš opičí studijní kroužek na Rujáně (více zde), kde mě jeden seakayakový Guru učil otáčet kajak na boku směrem k moři a jsem tam kde chci být – na vrcholku malé vlničky, která mne pouští na moře. Malá „šou“ pro obecenstvo se povedla. Vyplouvám skrz vlny a ihned zkouším eskimáka před vlnou hrnoucí se na mě. Nechám vlnu projít a vynořím se zpět. To vše dělám proto, abych si zvedl sebevědomí – taková moje malá tradice. Mám namířeno směrem za nejbližší mys, kde shledám krásné sklály, blowholy a rockgardeny.

IMG_5157

 

Skalnatý mys objíždím s bezpečným odstupem, páč z mysu mám respekt (více zde) a také proto, abych předešel přistání na podvodní skálu. Proplouvám mys a schovávám se v zátiší skal. Místa na přistání nikde nejsou, kolem nejsou lodě ani lidé a jen někde ve výšce zpívají cikády na zalesněných skalách. Z jihozápadu se na mne valí dlouhé a líné vlny poskytující přímo meditační zážitek za příjemného houpání na mořské hladině. Vlny se mnou házejí na různé strany, pohrávají si s mojí psychikou a přímo napovídají, že by mě rády hodily na skálu, ale to je jen omamný pocit z houpání.

Pluji dál za další skálu za kterou silně fouká a podmínky se zhoršují. V této chvíli jsem již daleko od mysu za kterým je naše základna a relativní závětří. Je zcela evidentní, že podmínky se nezlepší, přestože předpověď hlásila pravý opak a je na čase rozhodnout, zda je lepší vyplout zpět. Raduji se, že ne nadarmo jsem si přečetl knížku Sea Kayakers Deep Trouble a moje suchozemská příprava k mořskému kajakování se vyplatila. Předpověď je krásná věc, ale naučit se předpovídat počasí podle reálných podmínek je k nezaplacení. Správné rozhodnutí ve správnou chvíli je dle mého souzeni záruka bezpečné plavby. Nejsem na expedici, nemám žádný jiný cíl než si užít čas na vodě a vracím se zpět do své zátoky. Cestou chytám vlny a snažím se surfovat, ale nejde to – vlny jsou rozházené z různých směrů. I tak je to bezvadný zážitek.

IMG_4837

Další dny vyplouvám na druhou stranu směrem na Deivu Marinu. Při nalodění se mi nezdá vítr nějak silný, ale po vyplutí dál od břehu naproti údolí začalo foukat z pevniny. Uvědomuji si, že mne vítr posouvá dál od břehu na otevřené moře. Kajak bočnímu větru odolává perfektně i bez skegu, ale čím dál pluju tím více vítr sílí. Otáčím se na druhou stranu a pluju do zavětří vysokých skal.

Za mysem, kde jsem se schoval je sice relativní klid, ale při návratu proti větru si pochvalují svůj pravidelný trénink na Berounce pod Cukrákem – pádlování proti silnému větru není sranda a fyzická příprava se nemá podceňovat.  Celou dobu si myslím, že všechny krásné okamžiky pečlivě zaznamenávám na gopro, ale nakonec se spokojím se záznamy z telefonu, protože karta v gopro byla poškozena.

IMG_4775

Počasí se umoudří a mohu si dovolit zkoušet, jestli jsem nezapomněl na techniku záchrany. Mazlím se ve vodě, že ze mně do teď vytéká slaná voda. Čas tlačí, musím ven z vody – před námi je odjezd zpět daleko od moře. Slibuji si, že se sem vrátím a budeme pokračovat dál směrem na Portofino. Opouštím Ligurskou Riviéru bez smutku protože vím, že se mám na co těšit.

Skorozáchrana na Korsice (Antonius Carbonius, 2014)

Úvod

Antonius Carbonius nám po letošní výpravě na Korsiku poslal pěkný článek (doplnit odkaz). V popisu příhod, které jej na cestě se třemi kamarády potkaly, jsem našel i zmínku o tom, že při obeplouvání nebezpečného místa (kamenitého mysu), zvažoval, že by v případě nehody, tedy cvaknutí, zkusil bez lodě doplavat na pevninu. Chvíli jsme o tom spolu debatovali a tady máte výsledek a budeme rádi, když nám svou troškou do mlýna přispějete i vy, naši čtenáři. Komentáře buď připojujte dole ke článku, nebo mi je pošlete na adresu: vit.jindrle@seznam.cz. Připomínám ještě, že se Tonda snažil o co nejpřesnější rozbor situace a jsem mu vděčný, že překousl vlastní sebevědomí a o své pochyby se podělil!

Také děkuji Michalovi Maděrovi, Mejdžímu a Jeffovi, za jejich odpovědi. Moc dobře vím, jak je těžké uspořádat si myšlenky a sepsat něco, co dává smysl! Díky moc.

Popis situace

Po několikadenním čekání na dobré počasí vyplouváme koncem září v pracovní den z mariny Tizzano směr jihozápad, a blížíme se k mysu Ponte de Lattoniccia, který je od nás vzdálený 3 km. Jsme čtyři kajakáři s rozdílnou zkušeností na moři.

Rychlost západního větru je 6-7m/s, (maximální rychlost větru 12 m/s, v nárazech až 16 m/s). Vlny 1-1.5m, 6s. Viditelnost 10 km. Dodatečně zjištěná teplota vody kolem 24 °C (na webu dohledal VPJ). Bylo to po velké bouřce, na sousední velké pláži byl celkem slušný surf a v dálce byly vidět velké vlny.

Rozhodli jsme se vyplout, protože podle předpovědi měl jak vítr, tak vlny slábnout a navíc místní rybáři nás ujišťovali, že na druhé straně mysu je všechno v pořádku. Což je logické, protože je to na závětrné straně. Pro jistotu jsme to ještě ověřili a dokonce se na druhou stranu mysu jeli podívat autem.

Rekonstrukce celé jízdy

Jak to vypadá přímo na mysu, jsme netušili – měli jsme jen obyčejnou mapu a po skalách se nám šplhat nechtělo. Takže jsme netušili, že přímo na mysu je velká skála a kolem je roztroušeno několik menších skalisek. Při zpáteční cestě jsme zjistili, že kolem větší skály Botte di Tizzano (viz mapa) jsou další skalky, které na mapě nejsou označené a byly vzdálené od skály 100 m. V den, kdy jsme tam proplouvali, nebyly vidět a vynořily se nad hladinu moře až po bouřce. Samotná větší skála byla vzdálená od mysu 250 m.

Na mapě naznačuji pro přehlednost i naši trasu. Při přiblížení k mysu bylo jasné, že to nemůžeme ‘střihnout’ a musíme proplout dál na jih od konce mysu. To znamená asi ve vzdálenosti 1 km a přitom velice mírně zatáčet. Vlny by totiž šly moc z boku.

Při jízdě jsem se několikrát málem udělal, naštěstí se mi to ale nepovedlo. Kritická chvíle nastala ve chvíli, kdy jsme zatočili a pádlovali ve vzdálenosti cca 500 m od skály po vlnách ke břehu. Valily se na nás zezadu velké vlny, naštěstí vítr už nebyl moc silný. Byla to drsná houpačka.

V určitý moment jsem za sebou měl dva kamarády, kteří najednou začali nedobrovolně surfovat a měli co dělat, aby se rozjeli do různých stran a nenajeli na mě. Do závětří jsme to měli cca 2,5 km. Po přejetí kritického bodu se vše uklidnilo.

Celkem 8 km dlouhý přejezd nám trval 2,5 hod (= průměrná rychlost byla 3,2 km/h), což samo o sobě dala představu o složitosti „terénu“. Naše představy o výšce vln značně rozcházely, a to nemluvím o možném počtu pádel, které by se pod vlnu vešly.  Odhadovali jsme to na rozmezí 4 m až 8 m.

Ilustrační foto pláže Tizzano.
Ilustrační foto pláže Tizzano.

Otázka

Ani s odstupem si neumím dost dobře odpovědět na otázku: „Co bych dělal, kdyby se někdo převrátil, či dokonce vypadl z lodě?

Helma a vesta jsou rozhodně bezvadné vybavení – jenže představa plavajícího kajakáře, bez lodi poblíž skal a to vše ve velkých vlnách, není nic uklidňujícího. Sebemenší pokusy o záchranu v podobných podmínkách by mohly dopadnout špatně. Místo jedné pohřešované osoby by byly najednou dvě a dvě prázdné lodě rozbité o skály. Napadlo mě, že jako plavec bych měl větší šanci na přežití, než s lodí či parťákem, který by se pokoušel mě zachránit. Měli bychom riskovat a pomáhat kamarádovi, vlézt do lodi, či táhnout ho za sebou s lodí, či bez ní? Nevím. Vznáším tento dotaz na Vás.

Za sebe musím říct, že v ten okamžik bych se vykašlal na loď a zařval bych na parťáka, aby pádloval dál a pokoušel bych se doplavat bez lodi. Znám různé techniky záchran a neustále trénuji eskimování, ale nejsem si jistý, jestli bych to v těchto podmínkách úspěšně dokázal.

Nevím, a proto se ptám: „Co byste udělali v této situaci Vy?“ Já vím s jistotou, že pro příště udělám maximum, abych se v podobné situaci neocitl znovu. Budu lépe hlídat počasí, abych lépe načasoval vyplutí, víc prozkoumám terén na základě map a vyhledám nebezpečná místa, na která je třeba dávat větší pozor.

Antonius Carbonius

 

Co teď?

A teď se můžete všichni zamyslet a sami si odpovědět na otázku, co byste dělali vy? Stala se někde v plánování a přípravě chyba? Pokud ano, tak kde?

Naší debatu vlastně zdvihl nástin řešení, ve kterém se Tonda rozmýšlel, že by v krizi na břeh doplaval – osobně si myslím, že tím by celou věc jen zhoršil a tak nás napadlo, že se na názor zeptáme čtenářů a také zkušených kajakářů.

Ilustrační foto skály
Ilustrační foto skály

Možná řešení

Tady jsou první odpovědi. Místy jsem je trochu zkracoval a doufám, že jsem někde nevystřihl něco podstatného. (Pokud ano, omlouvám se a chybu hned napravím VPJ):

Michal Maděra

Nejsem si jistý, jestli jsem ten pravý se k tomu vyjadřovat. Následující řádky vyjadřují pouze můj názor založený na mých osobních zkušenostech. Nejprve musím předestřít, že je nemožné se vyjadřovat ke konkrétní situaci bez osobní přítomnosti, takže půjde spíš o obecné zásady.

Doplavání na břeh, jako technika sebezáchrany, se občas používá, a to většinou ve dvou případech. Jedním je doplavání skrz surf na pláž. Kajakáři zde většinou hrozí, že bude semlet vlnami a je ohrožen především svoji vlastní lodí, která plave kolem něj. Navíc ve větším surfu se do lodi opravdu špatně nastupuje. Při doplavávání na břeh je energie vln většinou již vybitá v dostatečné hloubce, nad písčitým dnem, a nikoli mezi skalami, takže tady to je relativně bezpečné.

Dalším důvodem k doplavání jsou místa mezi skalami, kde nejde na břeh jen tak vystoupit z kajaku, a je třeba se na skalní práh vyškrábat. Tady je možné posledních pár metrů  doplavat a loď za sebou vytáhnout na tahačce.

Popsaná situace ale nevypadá jako ani jeden z těchto dvou případů. Osobně si za popsaných podmínek, 4 až 8 metrové vlny lámající se o skály, nedovedu představit bezpečnou možnost doplavání na břeh. Dále je dobré si uvědomit, že plavec je ve vodě mnohem statičtější než kajak na hladině. Jinak řečeno působí jako kotva, takže je k dispozici poměrně dost času na pokusy o záchranu, než je plavec oněch zmíněných 500m ke skalám posunut. Toto platí i pro plavce držícího se vlastní lodi, nebo lodě zachránce.

Samozřejmě pokud je oblast ovlivněna rychle se hýbajícími proudy, pak je třeba brát na zřetel, kam se plavec či zachránce budou posunovat vzhledem k překážce, vlnám a podobně. Zjednodušeně řečeno, kde se dá plavat, dá se i zachraňovat. Nejlepším způsobem jak zjistit víc o tom, kde a jak se dá plavat, a kde už jde o život, které vlny narážející  o skálu člověka jen pohoupou nahoru a dolů, a které jej nemilosrdně omelou (a nemusí být zrovna veliké), je si zajít na nějaký dobrý kurz coaststeeringu. My jsme měli štěstí se zůčastnit jednoho zaměřeného na coatreeing pro sea kajakáře a hodně nás naučil.

Bylo dobré si v článku  přečíst předsevzetí o další snaze se zlepšit v záchranách a plánování. Je zde ovšem i věta,  která posouvá příspěvek do úplně jiné roviny: „Měli bychom riskovat a pomáhat kamarádovi, vlézt do lodi, či táhnout ho za sebou s lodí, či bez ní? Nevím.“ Je těžké napsat univerzální radu, záchranu je vždy nutno přizpůsobit daným podmínkám, ale tažení kajakáře, který provádí záchranu je poměrně běžné.

Pro mne je mnohem zarážející skutečnost, že tyto otázky přetrvávají i po přistání, kdy měli všichni zúčastnění možnost danou situaci si probrat. Napsaný příspěvek tak poukazuje na zásadní nedostatky. Jak byla skupina organizována? Jaký byl rozhodovací proces? Jaké byly zkušenosti jednotlivých členů? Proč se skupina dostala do situace, kde se přinejmenším jeden člen cítil vážně ohrožen?

Problém není, že jeden ze skupiny nevěděl, jak se chovat v případě incidentu, ale že se nenašel nikdo, kdo by dal ostatním základní pokyny, co v takovém případě dělat. Skupina se v dané situaci a místě neobjevila z ničeho nic, nýbrž do ní zcela dobrovolně vjela. Navíc, když tyto otázky přetrvávají i z odstupem času, tak je poměrně zřejmé, že zúčastnění neměli představu, co v takovém případě dělat.

V tomto případě by byla moje rada jediná, vůbec do takovýchto míst nevjíždět, ale klidně se otočit a vrátit se. Pokud nejsem schopen dopředu rozeznat taková místa, pak bych neměl pádlovat tak, abych se do podobných míst dostal. Zjednodušeně, když nevím, co se děje venku ze zátoky, vůbec ze zátoky nevyjíždím. Pokud nevím, co se děje za rohem, za roh nejedu.

I my toto pravidlo ctíme a jsou místa, nebo skupiny se kterými nevyjíždíme ze zátok nebo neobeplouváme headlandy.

Není třeba umět všechny druhy záchran a eskimáků, či si umět poradit v jakékoli myslitelné situaci. Důležité ale je, znát svoje možnosti a schopnosti skupiny v jaké se nacházím a podle toho se na moři pohybovat. Z článku bohužel vyplývá, že nikdo ve skupině nevěděl do čeho vyjíždí, jak se tam ostatní budou chovat, co dělat když se něco přihodí… A přesto tam všichni dobrovolně vjeli.

Z mého pohledu jsme měli všichni štěstí, že jsme si v novinách nemuseli nic číst.  Na druhou stranu je dobře, že o tom Tonda přemyšlí nahlas, protože jen tak se z toho všichni, kdo chtějí, můžou poučit.

Mejdží

Je několik způsobů, jak takovou situaci řešit a vše začíná dřív než vůbec sednu do kajaku. Stačí si položit jen pár jednoduchých otázek. Samozřejmě mluvím teď o skupině, jako ve vašem případě. Jako úplně nejdůležitější podle mého názoru je, aby skupina měla nějakého lídra. Pokud ho nemá, tak se může vše opravdu “pokáknout”. Tím nemyslím, že se musí někomu pořád diktovat, co má dělat, ale pokud spadne “hovno do větráku”, tak je dobře, aby jedna osoba převzala kontrolu a taky zodpovědnost za celou skupinu. Většinou je to ten, kdo má největší zkušenosti. Pak se upřímně všichni sami sebe zeptají, jestli se na to cítí a pokud se to někomu zdá moc, ale chtěl by to zkusit, tak už dopředu lídr ví, že možnost krysení je velká. Pokud si myslíte, že se všichni “cvaknete”, tak bych se asi rozhodl pro kávu – radši přijet o den později z dovolené než nepřijet vůbec.

Všechno, co jsem popsal musí proběhnout dříve než vůbec sednete do kajaku. Pokud se jedná o “bordelové” vlny a kolmé útesy, tak reflektované vlny ztrácí svoji energii dál od břehu, takže nejbezpečnější cesta (pokud zrovna nechcete skákat mezi balvanama, ale jen projet) paradoxně je jet dál od břehu, čím dál, tím líp – menší “clapotis” (hydrodynamika: nerozbíjející se stojatá vlna) a hlavně více času na záchranné akce. Pádlovat dál od břehu lze klidně i kilometr nebo vice, ale za podmínky, že vítr fouká na břeh.

Další věc je dynamika skupiny, která spočívá ve spárování do dvojic: méně zkušený a více zkušený. Pokud se někdo “cvaknul”, tak je více než pravděpodobné, že se cvakne zase a to zabírá spoustu času. Ve chvíli, kdy se někdo cvakne vícekrát, vyplatí se vytvořit raft z těch, kdo jsou na tom nejhůř, “nastartovat” tažnou šňůru a začít táhnout do bezpečí. Raft je velice stabilní a “plaváčkové” si odpočinou.

Může nastat i ta nejhorší situace, kdyby jste to všichni “přestřelili” a nikdo se necítil stabilně. Když se někdo dostane do své “panic zone” nastává docela velký problém. Nejprve bych přes vysílačku zavolal “PANPAN” na pobřežní hlídku. Nejedná se o volání o pomoc, ale o upozornění, že možná budete mít problém. Je to aktivování pohotovosti, ale nikdo nikam nejede, pokud nezavoláte “mayday”.

V tento okamžik by se asi hodilo vytvořit dvojice, svázat se do “kontakt tow” –  konfigurace, která je dost stabilní na to, aby se v ní “šnečím” tempem dalo dostat do bezpečí.

Co se týče samovolného surfování, tak přibrzdění kajaku by neměl být problém, pokud víš, jak kajak zastavit, což je podle mne úplný základ a každý by ho měl znát.

Varianta opuštění kajaku je velice extrémní a snažil bych se tomu zabránit za každou cenu, a to z několika důvodů:

1. Být sám v moři bez lodě daleko od břehu je psychicky náročné.

2. Pokud se můžeš vyškrábat na kajak křížem a kopat nohama, tak tě vlny a vítr stejně zanesou ke břehu, tak proč se zbavovat miláčka se vším tím vybavením? Ve vestě stejně nebudeš rychlejší než driftujici kajak s kopajícím padlerem. Morálně ti to taky pomůže a nezapomeň, že s lodí budeš mnohem lépe vidět, pokud jsi volal coastgardy, než kdyby jsi jen plaval.

V případě, že doplaveš ke břehu s kajakem vzniká problém, jak se dostat z vody. V této situaci záleží na tom, jaký je reliéf pobřeží a pokud na moři jsou 4 m “clapotis”, tak mi věř, že bys nechtěl přistávat v těchto podmínkách – to bys radši byl kilometr od břehu než se nechat “rozšlehat”.

Rybáři mají přísloví: „Není to moře, co tebe dostane, ale pobřeží.” Pokud se se skupinou dostanete do hluboké vody, tak je veliká šance, že dáte vše dohromady a v nejextrémějším případě se spojíte do raftu a zavoláte o pomoc, ale na to potřebujete prostor a čas.

Teplota vody není tak velký problem, ale upozorňuji na jednu skutečnost – vnitřní teplota je kolem 37 stupňů a do kóma upadneš pokud ti vnitřní teplota klesne o dva stupně, takže 27 stupňů tě taky zabije, ale máš spoustu času (6+ hodin…hádám).

Ve vašem případě jste se “hecli” a vyjeli do podmínek, které jste neznali a vystoupili jste mimo svoji “komfort zónu” což je podle mého názoru moc důležité. Je to jediné místo, kde se něco naučíte a je dobře mít občas trochu strach. Ten nápad s obhlédnutím místa z auta byl taky velice dobrý. Když si nejsem jistý, tak to jdu prostě sám okouknout.

Z takových zkušeností jeden nasbírá spoustu informací a ví, v čem má ještě mezery a nad čím musí do budoucna pracovat. Jak jsem pochopil, tak to bylo hlavně samovolné surfování – takže surfovat, surfovat, surfovat!

VPJ

Moje reakce nejprve směřuje k tomu, co celou debatu vyvolalo – šlo o to, že Tonda zvažoval, že by namísto záchrany prchl z boje J. Myslím, si totiž, že pustit se lodě mohu jen ve třech případech:

a)       nikdy,

b)       když už se opravdu neudržím

c)       když vím, co dělám (surfování, koupání…)

Napadlo mě několik důvodů:

  1. Dokonce i na řece (tedy tam, kde je doplavání fakt blízko) je první přikázání: drž se lodě co nejdéle!
  2. Loď rozbitá o skály je sice hnusná představa, ale představ si, jak by na skále bylo rozmlácené tvoje tělo, či hlava.
  3. V moři tě bez lodě nenajde nikdo.
  4. Vlny dopadající na břeh nejsou „jednosměrka“ – vždycky je tam nějaký vracák zpátky na moře. Pokud na něj náhodou narazíš, nemáš jako plaváček ani tu nejmenší šanci. (A to nemluvím o možných proudech.)
  5. Plavce do moře navíc ještě stahují spodky vlny – viděl jsem na vlastní oči chlapa, který se utopil tak 20 m ode mě v příboji. Normálně zmizel na chvilku pod hladinou a pak ho tam asi 3 hodiny hledala helikoptéra. Možná, že se u něj k tomu něco přidalo (infarkt), to nevím, každopádně plavání ke břehu vůbec jednoduché nebylo (šlo o dlouhou – směrem do moře – písčitou pláž).
  6. Studená voda začíná na 25 °C (plus mínus) a v té zas tak daleko nedoplaveš. Uvědom si, že v tu chvíli budeš ve velkém stresu a vršit jednu chybu na druhou. Naopak se musíš snažit pohybovat co nejmíň, abys neochlazoval vodu kolem sebe a tím pádem se nepodchlazoval.
  7. Kolik hodin / kilometrů dokážeš plavat? Strávil jsem v bazénu (!!!) hodinu a půl v nepromokavém oblečení a vestě. Moc jsme se nehýbali, abychom napodobili čekání na záchranu a měl jsem toho po 30 minutách plný zuby. A to si myslím, že neplavu zrovna špatně. Jenže kvůli hadrům, co máš na sobě, máš omezené možnosti plavání a vesty, které používáme na seakajaku mají výtlak jen asi 7,5 kg! Jachtaři používají dvojnásobný výtlak (kolem 15 kg). Naše vestička po půl hodině už skoro nenese. A to ani v případě, že je zrovna úplně nová, nevymačkaná.

Ze zápisků mi není jasné, jestli zkušenosti se záchranou měli i ostatní členové týmu a jestli se tým, jako celek někdy pokusil ztrénovat dohromady. I když musím připustit, že se to stává skoro každému.

Pokud záchrany umí jeden člen týmu, je to jistě lepší než nic, ale na moři „ve tvrdce“ by to měli umět všichni a pokud možno by měli být sehraní. Je jasné, že tohle VŠICHNI většinou podceňujeme, ale právě proto je zapotřebí o tom mluvit a snažit se to zlepšovat. Vím, že někdo tvrdí, že nemá smysl trénovat záchrany v bazénu, či na sluncem zalitém relativně teplém rybníku ve chvíli, kdy nefouká vítr. Já si to nemyslím. Naopak, pokud to nenatrénujete v klidu a pohodě, nedá se ani doufat, že to v reálu dáte.

Nechci se svým komentářem Tondy dotknout, protože si myslím, že pokud nevyplouváme do podmínek nad svoje možnosti, tak se jenom vozíme. Moře je nebezpečné, s tím nic nenaděláme a nejde vždycky balancovat na bezpečné straně. A jsem rád, že Tonda našel odvahu se o své pochyby podělit!

Jeff Allen

S Jeffem korespondoval Tonda, překlad jejich rozhovoru také přikládáme.

Měli jsme vyplouvat za dané situace, nebo podmínky příznivé nebyly? Bylo počasí vhodné k vyplutí a má smysl pozorování okolních vod před vyplutím?

Vše záleží na vašich zkušenostech a na tom, zda možnosti jednotlivých členů I skupiny jako celku, odpovídají podmínkám, do kterých chcete vyrazit. Každý lídr musí být komfortní v podmínkách, do kterých skupinu vede. A nejde jen o samotné pádlování, do úvahy se musí vzít i vzdálenosti s ohledem na možnou vzdálenost případného tažení na laně.

Při pozorování vody z dálky mějte na paměti, že vlny či vlnění se jeví menší, než ve skutečnosti jsou.

 

Nyní si uvědomuji mnohem víc, než před tím, že se mám lépe připravovat, než vyrazím na moře: obstarat si námořní mapy, vytipovat si místa, kde neurčité mořské podloží může vytvářet nebezpečná místa.

Mysy, mělké útesy, nepravidelný tvář mořského dna a v podstatě jakékoliv místo zúžení způsobuje zvětšení vlnění či výšky vln. U mysů a útesů se může vyskytovat „clapotis“ – odrážející se vlny.

Existuje ještě něco, co bych mohl udělat, abych se polepšil v rámci přípravy k plavbě?

Klíčové jsou: příprava, znalosti a srovnání svých možností se situací na moři. Neptun je král – to vždy respektuj a buď ostražitý.

Existuje nějaký vzorec, podle kterého lze odhadnout výšku vln ve vztahu k hloubce místa, které budu proplouvat?

Jsou různé zdroje, kde se dají zjistit informace o výšce vln včetně zpráv o vlnění. Objem a frekvence jsou důležitější než samotná výška vln. Metr a půl vysoké vlny s frekvencí 5 vteřin můžou mít menší sílu, než metrové vlny s frekvencí 10 vteřin v návaznosti na charakter a úhel mořského podloží.

Strmé a tvrdé podloží může způsobovat strmé a velké vlny. Nad dnem s menším úhlem náklonu se tvoří měkčí, rozlité vlny. Pískové dno odráží energii do vlny, dno s menšími oblázky energii absorbuje. Je toho hodně, co se můžeš o moři dozvědět.

Vlnění se stupňuje a láme v hloubce odpovídající čtvrtině výšky vln, ale když energie vlnění má tendenci k rozptylování dolů (pozn. případ oblázkového dna), lámání se vytváří méně a opačně je tomu když má rozptýlení energie stupňující tendenci (písek). Vítr přes vlnění udržuje vlnění bez rozbíjení, zatímco vítr za vlnou vlnění rozbíjí.

 

Největší strach jsem měl z toho, že jeden z nás se převrátí a nebudu schopen provést úspěšnou záchranu kvůli velkým vlnám, zatímco osoba ve vodě se bude blížit k nebezpečným skalám.

V této fázi jste měli zvážit návrat zpět, ale někdy právě v tento moment může nastat problém. Otáčení ve chvíli, kdy jsou kajakáři nervózní může být přesně ten moment, kdy začínají problémy. Když se převrátíš poblíž skal, přivaž se ke své lodi towlajnou a odplav z nebezpečného místa i se svou lodí. V podobné situaci nikdy neopouštěj svůj kajak – je to tvá jediná záchrana, zvlášť v místech kde je hluboko. (Pozn:. Existuje doporučení kajak opouštět. Ale jen v situacích, kdy je na moři silný surf a hrozí úraz kajakem. Zdroj: Sea Kayakers Big Trouble, by Christopher Cunnigham. Tonda).

Měl jsem obavy, že ohrozím své přátele v případě, že by museli mne zachraňovat.

Jestli někdo vede skupinu do podmínek, kde se necítí komfortně, je třeba okamžitě najít místo, kde se dá bezpečně vylodit.

Měl bych větší šanci, kdybych zahodil loď, odplaval a nechal ostatní členy skupiny odpádlovat?

Nikdy neopouštěj svou loď. Možná ti to projde ve Středomoří, ale jinde ve světě je to velmi nebezpečné.

Co když se mě můj kamarád pokusí zachránit, neuspěje a oba pak budeme plavat ve vodě?

Pokoušej se udělat “re-entry and roll” s následnou asistovanou záchranou.

Pokud zaplavou dva kajakáři, co mají dělat zbylí dva? Zachraňovat, nebo pokračovat dál v obeplutí nebezpečného místa?

Ještě jednou, v případě, že lídr je nejschopnější kajakář a plave ve vodě s dalším schopnějším kajakářem, zbylí méně zkušení kajakáři mohou (pokud to dokážou) najít bezpečné místo pro vylodění a zavolat o pomoc.

Je lepší, aby mě ostatní odtáhli pryč z nebezpečného místa, nebo se pokusili dostat mě zpět do kajaku?

To záleží na tom, jak je nebezpečná situace kolem plavajícího člověka. Existují různé techniky tažení. A lze provést i tažení do méně bezpečného místa a dále se pokoušet o záchranu.

Ondra Nikl

Pokud člověk jezdí na moře často, tak se prostě stane, že některou situaci podcení, nebo se počasí změní příliš rychle a potenciální průser může být za každým rohem. Stává se mi tak 2x ročně, že někoho musím zachraňovat a zatím se mi vždy dařilo, ale vždy řeším během záchrany dilema, jestli situaci opravdu zvládnu sám, nebo jestli jsem to neměl řešit jinak, než vlastními silami.

Jak k nebezpečným situacím dochází?

U mě jsou to většinou:

  1. nedisciplinovaní klienti, kteří se odmítají přizpůsobit skupině,
  2. nebo nemožnost přistání za zhoršujícího se počasí.

Tondou popisované skalní mysy, nebo podvodní hřebeny či police, jsou nejčastějším důvodem, kdy kajakář nedobrovolně opustí kajak. Často vše začíná velmi nenápadně a je vždy třeba myslet hodně dopředu. Pokud jsou vlny třeba jenom okolo jednoho metru, fouká vítr a jsme před skalním mysem, nebo jinou přírodní překážkou, vždy jedu napřed a zhodnotím, jestli je situace za rohem bezpečná pro celou skupinu.

V každé skupině by měl být někdo, kdo je schopen odhadnout míru nebezpečí a pokud se něco přihodí, je na něm, aby situaci zvládl. Většinou dokonce zachraňuji lidi, co umí perfektně eskymovat a vlastně jsou poměrně zkušení a je to tím, že ti nezkušení se mě drží jako klíšťata a já mám možnost je na nebezpečí včas připravit nebo je prostě poslat zpátky na břeh. Zajímavé je, že nikdy nemusím zachraňovat kajakářky! Zatím jsem v těchto situacích měl maximálně 2 plavající, ale i to je víc než dost! V teplé vodě je na záchranu dost času, takže potenciální újmy jsou spíše psychické. Horší je to v chladných mořích, kde počítáte čas strávený ve vodě na vteřiny a je to tak i pro zachraňujícího velmi psychicky náročné.

Také záchrana blízko útesu, kde se vlny násobí a jdou ze všech stran, je značně nepříjemná, ale většinou je na záchranu více času než se na první pohled zdá. Pokud někomu chcete pomáhat ve velkých vlnách, je nutné umět v nich dokonale ovládat kajak. Pokud vám vlny rozjíždí kajak, není vůbec snadné chytit kajak plavajícího a může se stát, že při tomto manévrování najedete na palubu. Nechci domýšlet, co by následovalo, pokud byste trefili plavajícího kajakáře.

Hlavní problém ovšem nastane teprve, když kajakáře vytáhnete do kajaku a on je skoro vždy v takovém stavu, že už není v daných podmínkách schopen samostatné jízdy a vám na hladině plave ještě další člověk. Teprve teď začíná ta opravdu těžká práce a často to končí tak, že se oba zachránění drží navzájem a já je do bezpečí musím dotáhnout.

Každou takovou záchrannou situaci v duchu rozebírám ještě dlouhou dobu a snažím se z ní poučit. Pokaždé jsou podmínky zcela jiné a je mým vnitřním děsem, že třeba někdy pomoct nedokážu. Myslím, že právě tenhle strach mě udržuje v ostražitosti. Důležité je také umět se rozhodnout sedět na břehu, když nejsou dobré podmínky. Na internetu si dnes přečtete spousty rad, jak v takových situacích postupovat, ale většina těchto mouder platí jenom za určitých podmínek.

Já mám 3 rady:

  1. Nikdy nepádlujte v podmínkách, které nezvládáte na 100 procent. Metoda, jak vyzkoušet skupinu v horšících se podmínkách je, obepádlovat jedno nebo dvě kolečka jako kačenky pěkně za sebou na jednu a druhou stranu. Kajak je tak vystaven vlnám a větru ve všech směrech. Pokud nikdo ze zúčastněných během koleček nezaváhá a zvládne je bez obtíží, je schopen další jízdy!
  2. Na každý pobyt na moři se důkladně připravujte. Většina nebezpečných míst se dá dopředu vytipovat, jen je třeba věnovat tomu hodně času.
  3. Pokud si nejste jisti svými zkušenostmi, jezděte vždy v doprovodu instruktora, nebo zkušeného kajakáře, který nezdrhne, když k něčemu dojde.

Pokud vás článek zaujal, budeme opravdu rádi za konstruktivní komentáře. A jestli máte někde v zásobě příběh „na hraně“ a chcete se o něj podělit, pošlete nám ho!

Křest Néreuse (Antonius Carbonius a kolektiv)

V loděnici Triena se neustále něco děje a tak není divu, že Standa Klokočník v roce 2013 připravil další novou loď. Jde o debl Néreus, což navazuje na předchozí řecká pojmenování všech modelů (v řecké mytologii byl Néreus mořský bůh). Je to loď s úctyhodnou délkou 690 cm o šířce 63,5 cm. Svoji předpremiéru měla nejprve na Sardinii a odsud jela na norské Lofoty, kde se dvěma Néreusům podařilo přejet obávaný Maelstrom.

Na křest Néreuse se pak ovšem čekalo skoro celý rok. Pořadatel nás předem nalákal na královské hody a pořádnou projížďku na velkolodi jeho vlastní výroby a vše co slíbil bylo splněno!

_DSC9184

V pátek se sjížděli lidičky z celé republiky, aby přivítali otce nové lodičky v rodině Klokočníků. Místo setkání se nezměnilo a tak hraběti ze zámku naproti se asi moc dobře v noci nespalo. Na ohni se škvařilo jablonecké selátko, griloval se norský losos a přátelský hukot zúčastněných se pravděpodobně donášel daleko za hranice kraje. Neoficiální křest se konal o půlnoci, kdy byl kajak nečekaně zcizen ze střechy Standova auta a zmizel ve tmě Orlické přehrady. Při této příležitosti bychom rádi požádali všechny jachtaře, aby po půlnoci zapínali vrcholová světla, páč v té rychlosti, kterou pluje Néreus, nelze malá plavidla rozeznat. Úspěšná testovací jízda byla oslavována do pozdních nočních hodin za doprovodu hudby ze slovanského repertoáru a nechyběl ani mikrofon se zesilovačem.

_DSC9381

Následující ráno bylo nádherné počasí a hladina přehrady byla zabarvená kajaky různých barev a jezdců. Néreuse pokřtili Radim s Vítkem, kteří byli tímto nesmírně dojati. Nehledě na listopadové počasí a maličko studenou vodu, byla odstartována nová sezóna aquacashingu. Jeden z pádlerů totiž vylovil ihned u břehu první unikátní kešku, ukrytou několik metrů pod vodou. Pod Podolským mostem jsme se zdrželi focením “čertíků”. Zbytek pátečního selátka byl někým šikovně upevněn za kokpitem kajaku a tak jsme měli vlastní pojízdné vodácké občerstvení.

DSC00810

Posádka Néreuse byla vystřídána dalšími zájemci o jízdu. Přiznám se, že pocit z pádlování byl báječný. Loď je velmi stabilní a rychlá. Pádlování v deblu má určitě svůj šmrnc. Do Zvíkova jsme dopádlovali velmi rychle na surfovacím vlnění od Néreuse, ovšem již v zúžené sestavě. Někteří pádlíři se totiž museli v sobotu vrátit a tak nás postupně během cesty opouštěli.

_DSC9163

Utábořili jsme se ještě za světla na krásném místě s pěkným výhledem na hrad. Od vody by člověk neřekl, že v takovém svahu se dají postavit stany. Nakonec si ale každý našel nějaký plácek pro svůj stan. Jenom při přenášení věcí ze zátoky ke stanům jsme si občas připadali jak šerpové. Standa ještě sjel na svém deblu pro Broňka, který na nás čekal na Zvíkově a pak už začaly přípravy na večerní program. Táborák s romantickým výhledem na Zvíkov byl všem odměnou za upádlované kilometry. Každý se snažil vytáhnout s nějakými ňamkami. Přísun tekutin ve velkém pak obstarávali Napajedláci, kteří průběžně připravovali čerstvé dávky výborného punče, ve kterém nechyběly ani kousky ovoce (nejlepší punč na světě!!!). Důša se Standou se zase připravovali na přežití pro případ ztroskotání. S rozděláním ohně jsme na ně sice nečekali, ale jejich konečný úspěch bez použití zapalovače musíme ocenit. Protože bylo potřeba nabrat síly na zpáteční cestu, šli jsme spát přeci jenom o něco dřív.

_DSC9275 (1)

Ráno nás přivítalo sluníčkem a mlhou líně se válející nad řekou. A tak jsme udělali pár kýčovitých fotek, uvařili kafe a čaj a po chutné snídani vyrazili zpět směrem Orlík.

Kéž by křty byly častěji!

_DSC9412

Romantika, pot a komáre – meandry Dunaje 2013 (Bejví & Antonius Carbonius)

Po dlouhé době jsem se skrz ostatní povinnosti prokopal až k nejstaršímu restu. Konečně tak vynáším na denní světlo unikátní česko-slovenský článek. Já vím, říkáte si, že v dnešní době je všechno unikátní, ale tady je to fakt pravda! Je to totiž článek dvou autorů: Bejví a Karbonového Tondy, který navíc dal dohromady někdo třetí. Po sérii článků s příběhy z moře, se zase na chvilku vracíme na sladkou vodu. Přesněji řečeno vás zvu na projížďku dešťových pralesů slovensko-maďarských meandrů Dunaje. Udělejte si pohodlí, uvařte čaj a v klidu si přečtěte, jak to tam vypadá v jarních měsících. Na čtenářích nechávám možnost, porovnat přístup skupiny tvořené výhradně ženami a skupinky smíšené. A protože mám slabost pro slovenštinu, ponechal jsem texty, které psala Bejví, v originále (jsou psané kurzívou).

IMG_12621

DSC_0041

Naše skupina se setkala na stejném místě jako vloni – v kempu v Čunovo. Večer bylo klasicky krásně hnusně, foukalo a pršelo. Díky mrzutě hnusnému počasí bylo ráno střízlivé, i přesto, že v sousední restauraci, kde se čepuje výborný Bažant, byla až do rána diskotéka ve stylu 60-70-tých let. Tam jsme jako zástupci sííkajakařského oddílu museli vyrazit, ale i tak se nám na druhý den povedlo vyjet na meandry v slušném čase a plném počtu zúčastněných pádel. To znamená, že se po hladině prohánělo deset mořských kajaků a tři Baraky.

S mojimi milými kamarátkami a spolupútničkami „raftovaciou kariérou“ Saškou a Slivkou sme sa vydali prvý májový víkend objavovať zákutia Dunajských ramien, tentokrát na Maďarskej strane. Stačilo „málo“ – prepustiť sa od manželov, detí a práce. Plán výletu sa tvoril cestou a konečné rozhodnutie padlo až pri odväzovaní lodí. Vyrazíme z kempu pri Dunakiliti. Dopádlujeme kam dopádlujeme, romanticky prespíme mimo civilizácie a na druhý deň sa vrátime.

IMG_12691DSC_0185

Stav vody byl poněkud vyšší než v loňském listopadu a některá místa jsem po půl roce díky tomu ani nepoznával. Voda se přelévala dokonce i přes cesty, které tak najednou byly neprůjezdné. Naštěstí se nepotvrdila špatná předpověď počasí a pršet začalo až večer. Díky tomu jsme si užili celý den.

Pluli jsme podél hranic Slovenska a Maďarska, a doprovod nám dělal Tátův zpěv české hymny. To proto, že jsme nevěděli, kde se přesně nacházíme, tak abychom alespoň věděli, odkud přijíždíme.

Všetko šlo ako po masle – vysoký stav Dunaja nám pripravil skvelé vlnkovaté perejky a my sme si radostne testovali, čo všetko seakajak zvládne.  Saška si vychutnávala miniadrenalín na zjazďáku. Krásne to odsýpalo, stihli sme si povedať „skoro všetko“ a boli sme veľmi rýchle.

Čo malo za následok, že sme sa zviezli oveľa ďalej, než sme pôvodne plánovali a pri zistení, že sme pádlovali 7 hod nám z predstavy spiatočnej cesty trošku zamrzol úsmev. Dole prúdom sa pádlovalo krásne! Okrem jednej, sme splavili všetky hate, ktoré, ako sme ticho tušili, cestou hore asi splavné nebudú…

IMG_1276

DSC_0162

Večer, hned po přistání jsme rozdělali oheň. Bez ohledu na déšť, který trval celý večer a celou noc až do rána, jsme opékali buřty. A to i přesto, že všechno dřevo v okolí bylo spáleno dávno před námi. A to všechno, co zbylo, byly jen vlhké, napůl hnijící klacky. Pokusy o získání kvalitnějšího spalovacího dřeva skončily jen zlomenou pilkou. Na rozhánění komárů jsme použili kouřící vařič na vlhké klacky a o pohodu bylo postaráno!

Večer sme si ale pokaziť nenechali. Prvé kolo zábavy bolo jasné a neustále na nás dobiedzalo: nastriekať sa repelentom  viac než je reálne, ku tomu si obliecť komárom neprepichnuteľné veci a postaviť stan, kde sa ukryjeme pred týmito nežiadanými nápadníkmi.

Moja teória o pevnosti svalov o ktoré si komár zlomí sosák neviem prečo nefungovala. Ale ďalšia,  že velký rodinný stan sa dá postaviť aj bez kolíkov nakoniec vyšla! A vlastne, keby som ich nenechala v aute, ani by sme nevedeli, aké sme šikovné a vynaliezavé!

IMG_1268 DSC_0155

Noc byla relativně klidná – ráno nás přivítali slimáci s komáry, kterých byl všude přebytek. Na vodu se vyjelo v 10:00 a počasí se jen zlepšovalo. Na jezech to frčelo a nikdo se skoro ani nenamočil. Cestou jsme potkali plavající srnku a divoké prasátko, které si přišlo cucnout vzácného a kvalitního lihu, podávaného po celou dobu výpravy.

Po vplutí na Dunaj jsme chvíli zápasili se silným proudem, a kdyby bylo více času a nemuseli jsme zatočit do Medvědova, dalo by se doplout docela rychle až k Černému moři. V místech soutoku ramen se zdálo, že i bez záběru kajak jede alespoň 10 km/hod. Na konec cesty byl tradiční eskymák a bylo dopádlováno.

Ráno, ako ináč – ROMAN, ROMAN, ROMAN a – komáre. K tomu balenie a potom už len 9 hodín nádhery krásneho počasia, lužného lesa, Dunaja a vychytávania najjednoduchšej cesty po vracákoch hore prúdom.

Pravda, to posledné nás nebavilo úplne celý čas, malinko sa to striedalo s tuhnúcim celým človekom, lámaním sa pri prenášaní lodí a brodením sa pri komplikovaných výlezoch. A malej orientačnej nervozity v poslednej pol hodine cesty.

IMG_12811 DSC_0082

Při cestě zpět do kempu se diskutovalo o vážných věcech týkajících se minulého a současného stavu meandrů a důsledcích lidského faktorů při stavbě přehrad. Bavilo se i o tom jestli nám chutnají banány dovážené remorkéry ze zahraničí, které dozrávají v kontejnerech. Shodli jsme se na tom, že by se nám meandry líbily i v původním stavu.

Meandry byly zase kouzelné a parta byla suprová. Nejvíce musím pochválit dámskou část výpravy za výbornou masovou nadílku a jídlo celkově. Jmenovitě se o nás starala Dana, Radka, Bedřiška, Libuška a extra bod za meruňku dostává Boženka. Medaili za odvahu získávají Eliška s Petrou, za přípravu drobného palivového dříví v extra zhoršených podmínkách. Děkuji všem zúčastněným, celé partě z Olomoucka a Jirkovi Staňků za organizaci a bezpečný doprovod!

Bolel ma celý človek, možno aj dvaja naraz, a hlad som mala za štyroch. Dievčatá sa ma snažili utešiť, že na tom boli podobne. Našťastie sa potvrdilo, čo nám Saška celý víkend sľubovala, že v Maďarsku sa výborne naješ hocikde a hocikedy.

Halászlé a guláš, v ktorých stojí lyžica, sumec na smotane s kôprovými haluškami alebo divina s kroketami veľkými ako päsť boli veľmi príjemnou a zaslúženou odmenou!

IMG_1275 DSC_0188