Na západních fjordech klid aneb Jak jsem potkal (vel)ryby (Lukáš Růžička, 2016)

Pan E. M. Remarque a Ota Pavel snad laskavě prominou, že jsem si ke svému vyprávění o našem výletu na severozápad Islandu dovolil propůjčit tituly jejich válečných románů. Tento ostrov zvaný „Zemí ohně a ledu“ má rozlohu 103.125 km2 a 300.000 obyvatel. Tedy zhruba jako Brno. Dvě třetiny z nich žijí v Reykjavíku. Island je tedy nejméně zalidněnou částí Evropy. Do kontinentální Evropy je to skoro stejně jako do Ameriky a ze Západních fjordů jen 200 km do Grónska.

Zapádlovat jsme tam vyrazili s kamarádem Pavlem mezi 15. – 26. 9.2016. Myšlenka vznikla díky dalšímu kamarádovi – Vláďovi, který zde již třetí sezonu pracuje na ekofarmě Heydalur s kempem, ubytováním, geotermálními bazénky (hot poty), možností projížděk na malých islandských pony a hlavně půjčovnou seakajaků. Na nich zde Vláďa funguje, kromě práce všeho druhu na farmě, jako průvodce. Díky tomu nám pan Gisley, majitel farmy, poskytl bezúplatně nejen kajaky (Prijon/Tahe), ale i zázemí na farmě. Všem obrovské díky!

Yarisem vypůjčeným v Reykjavíku jsme z nedalekého letiště Keflavík dorazili za cca 4 h. Farma leží na konci Mjólfjordur (Rovný fjord) o délce 25 km, který se napojuje na hlavní fjord Isafjardardjúp (Hluboký fjord) o délce 75 km. Ten ústí na otevřený Atlantik, kde se rozšiřuje až na 20 km. První dva dny nás provázelo pěkné počasí a my si dali s Pavlem kolem 25 km denně na rozpádlování.

IMG_3829

Hned první den, jakmile jsme vjeli na hlavní fjord, jsem na dobrých 8 km zpozoroval vodní gejzír, který jsem nejprve přisuzoval termální činnosti. Pak mi to doklaplo – velryba! Sprintem jsme vyrazili tím směrem, jak románový kapitán Achab za Mobydickem. Poněkud jsme znejistěli, když se dospělý keporkak (hampack whale) kolem nás začal vynořovat v pravidelném kruhu, který se začal zužovat. Asi už vím, jak se cítí myš ve společnosti kocoura. Nakonec si „Kepe“,jak jsme ho pojmenovali, lehnul na hladinu 6 m od nás, mohutně odfoukl a zvědavě si nás prohlížel. Po dalším ponoru se vynořil 3 m od nás a po druhém podplavání našich kajaků začínáme měknout. Těch 3-5 minut čekání, kde se vynoří tentokrát začínají být „duševně náročné“ a tak po 15 minutách vyklízíme pole, provázení dalším odfouknutím za kajakem, jak když odbržďuje vlaková souprava. Té se ostatně blíží i velikostí.

IMG_3571

Vláďa dostal konečně 3 dny volna a tak společně všichni tři vyrážíme opět směr hlavní fjord a dál na západ ve směru na Isafjordur. Cestou za krásného počasí sledujeme sluncem zářící ledové splazy ledovce Drangaokull a míříme na ostrov Aedey s majákem, který částečně zakrývá asi 50 m vysoký vodopád Mongufoss na druhé straně fjordu. Zvědaví tuleni co chvíli vykukují do půl těla z vody, na 10 m se potopí a vynoří kousek za kajakem. Nápadně mi připomínají herce Petra Nárožného v plaveckých brýlích 🙂 .

Cestou nám dochází, že podle četných výdechů velryb, vždy z několika kilometrů, zde setkání s nimi nebude nijak vzácné. Za klidného moře v průzračném severském vzduchu je výdech páry vidět na dobrých 8 km i více. Trochu nám pak vyrazí dech, když jeden nepozorný keporkak v plné rychlosti prolítne 3 m před Vláďovou přídí, jak vagon metra na I. P. Pavlova, který ztratil brzdy a s mohutným krátkým odfouknutím sentinelu zas zmizí v hlubině tak, jak se objevil.

IMG_3576

Obeplouváme ostrov a už se zapadajícím sluncem stavíme bivak na plošině poblíž vodopádu a děláme ohýnek z pár naplavených prkýnek. Stromy jsou zde k vidění jen vysazené v blízkosti farem a v chráněných údolích je pak patrná snaha o znovuzalesnění smrčky a borkou. Stromy zde vzaly za své již za vikingských časů na stavbu lodí. Vždy však vidíme jen mladé stromy – maximálně tloušťky lýtka.

V noci vítr slušně cloumá stany a ráno vstáváme do deště. Znatelně se ochladilo, jak značí ojíněná tráva. Balíme bivak a pádlujeme nějakých 15-20 km šikmo přes hlavní fjord k ostrovu Vigur. Již zdáli vidíme mezi ním a pevninou výdechy keporkaků. Jeden nachází zalíbení v častém vyskakování z vody a k této hře se nechává v dětské hravosti strhnout i „malé“ mládě velikosti mikrobusu, co tu je s mámou. Nezbývá nám než tímto místem projet . V jednu chvíli je kolem nás 6 velryb a tak jen doufáme, že v rostoucích vlnách vidí i ony nás a žádná do nás omylem nedrcne, nebo nám nepřistane na kajak. Vtipkujeme, že pokud u nás dojdu k lékaři s tím, že na mě spadla velryba, nejspíš skončím v péči psychyatrie. Naštěstí se tak dík ohleduplnosti těchto oceánských obrů nestane a my v deseti kilometrových úsecích od jednoho výběžku fjordu k dalšímu zkracujem vzdálenost zpět k našemu fjordu Mjólfjordur. Za stálého deště se probíjíme proti místy téměř metrovým vlnám kolem pobřeží a blahořečíme naše suché obleky. Voda kolem 7 °C a vzduch dnes jen kolem 3-5 °C by byl bez nich pro nás sváteční pádlisty poněkud náročnější.

20160916_100906

V „našem“ fjordu už vítr výrazně slábne a po 10 hodinách čistého pádlovacího času a 47 km stavíme bivak u hot-potu se snad až příliš horkou vodou. Ráno zbývá dopádlovat už jen 15 km. Pod zúženým místem pod mostem přes fjord nás ještě čeká zpestření. Dlouhé vlny z hlavního fjordu se zde střetávají s vrcholícím odlivem z protisměru, což vytváří divoké hřebeny, trychtýře a karfioly, ale dáváme to bez ztráty kytičky. Další den si pak rádi odpočnem v Heydaluru.

Vyšlápnem si na dvouhodinovou procházku na kopec přímo nad farmou, do půlky porostlým zakrslými břízkami po kolena. Výš už jen mech a lišejník. Během našeho pobytu stihnou nejen sežloutnout, ale i téměř úplně shodit listí. Podzim je tu krátký. Fotíme místní islandské koníky na pastvě, siveny v nádrži u řeky pod farmou a pomáháme v kuchyni. Odpoledne si vyjedeme na horu mezi fjordy, cestou ne zcela vhodnou pro náš Yaris, ale zvládá to.

IMG_4137

Další den jde nezmar Pavel zapádlovat v našem fjordu a já vyrážím s Yarisem na fotovýlet do sousedních fjordů směr Holmavík se zastávkou v Salt-werk v Reykjanes. Mají tu speciální černou lávovou sůl, vyráběnou z mořské vody. Je ostrovní specialitou. Další den vane 25 m/s a tak ještě uděláme výlet do 90 km vzdáleného Isaforduru. Na zdejší poměry velké město o cca 2000 obyvatel a nejbližším obchodem, kde provádíme nákup pro farmu. Koupě sušených ryb a podivného sulcu se neukazuje oproti očekávání až takovou pochoutkou. Ze sulcu se vyklube velrybí tuk /špek vařený v mléce/ a sušené ryby vyžadují dost úporné žvýkání. Za mlhy a větru, co podráží nohy ještě vyjíždíme krajinou již zveme „Mordorem“ na útes nad městem.

IMG-20160926-WA0004

Dnes z něj Grónsko vidět není, jen ledové krupky štípou v tváři. Ráno se počasí opět spravilo, tak ještě zapádlujeme v okolí našeho fjordu a už se blíží čas k odjezdu. Cestou na Reykjavík navštívíme turisticky vyhlášené atrakce jako gejzír v Geysiru,Tingvellir – nejstarší parlament světa, mezi skalami u vodopádu. Pak další vodopád Hraunfossar padající do hluboké trhliny v zemi a přitékající zdánlivě odnikud – řeka totiž přitéká pod zatuhlým lávovým polem. Mezi kopci slušně pofukuje a tak poprvé vidíme padat desetimetrový vodopád vzhůru.

Pozdě večer jsme dorazili do Reykjavíku, dáváme večeři v rybí restauraci ve starém přístavu a vracíme auto. Pak už jen letadlem z Keflavíku zpět do Berlína a autobusem s přestupem v Drážďanech do Prahy.

20160923_130059

Island je opravdu nádherná země, zvláště pak jeho zřejmě nejméně dotčená část „Západní fjordy“, která je i na Islandské poměry málo obydlená a nedotčená. Možná jen napříště přeci jen zvolit letní období, kdy se teploty šplhají k 15 až 20 °C.

Tak tedy někdy na shledanou na tomto ostrově omývaným Atlantikem a bičovaným severními větry aneb“ BLESS ÍSLAND“.

IMG_4324

Text: Lukáš Růžička

Foto: Pavel Procházka, Vladimír Kozelský, Lukáš Růžička

Zápisník potulného kajakáře – okolo Krku (Milan Zajíček, 2016)

Pondělí 18. 07. 2016 (večer 1 km na spaní – ostroh zálivu)

Příjezd odpoledne po dálničním obchvatu Rijeky, most na Krk za 30 KN, odbočka na letiště a rovně dolů do zátoky. Je zde stará patrová rybárna a sklad, vybydleno. Ve svahu terasovitá zahrada pro baťůžkáře a místní. Dávám JOANu na vodu , nabaluji a jedu spát vlevo za vlnolam, necelý kilometr směrem ke Krčskému mostu.

 

Krčski most

Úterý 19. 07. 2016 (směr Vrbnik, zátoka Srščica – 29,1 km)

Ráno rychle navařím a hybaj na vodu. Celý tenhle trip je zátěžová zkouška č.3. V kajaku je 33 kg, z toho 10,5 l vody a minerálek, 5 plechů piva, 1,5 l benzinu a zásoby papu na 14 dnů. Četl jsem nějaký článek, hoši objeli půl ostrova za 3 dny, nevím co mohu čekat. Podle windity.com má foukat vítr 40 km/h, částečně i bóra.

Vyrážím po směru hodinových ručiček a je to dobrá volba. Objíždím maják, průlivem okolo Jadranova a dál volnou vodou na Rudine, Šilo. Břehy z vymlácenýho vápence, občas nějaká oblázková miniplážička. Bohužel ve vodě občasně plastové odpady. Nezávodím, jedu svým tempem ale pozoruji zlepšení výkonu. Díky Mejdžímu a seakajakářskýmu sympoziu na Radavě. Jeho instruktáž co a jak na vodě pomohla. Jedu proti slunci a tak nefotím. Ostatně, kdo nestihne dobrý světlo brzo ráno, nebo pozdě večer má smolíka. Pochopitelně určitý místo je lépe nasvícený jen ráno, jiné jen večer. Já fotky dokopaný photoshopem nemusím, ono se to stejně pozná, že do toho někdo hrabal.

Z dumání o focení a po vytažení GOPRO z dayhatche mne ovane neblahé tušení. Solárpanel  mám na kajaku od rána ale ten elektronický regulátor jsem nechal v zapalovači autíčka. Dobíjení čehokoli v háji. Nevadí, ono tady moc scenérií k focení není a není to ani priorita. Navigaci ani nepotřebuji, mám podrobné námořní mapy ostrova v papíru.

Zastavuji na svačinku a lehký oběd na pláži u Šila a ohromen registruji ruskou rodinku s napůl nevymáchanou dcerunkou a zcela nevymáchaným štěnětem vlčáka. Mít tady sebou svýho Draka, tak by si toho nevycválance rázně podrobil. Možná by nám za to rusáci anektovali Olomouc i se Svatým Kopečkem! Ponechávám eurolidi na eurodekách a mastím dál přímo  na viditelný ostroh v dáli (10,5 km) po volné vodě. Začíná však protivítr a vlny, postupně narůstají na 1 metr a to je blbé. Do toho ještě ty „baylinery“. Jsou však ohleduplní a míjejí mne z dáli. Reliéf pobřeží se zdvíhá a v tom vidím kostel na vršku s původní zástavbou, což je městečko Vrbnik.

Trajektorií „honícího psa“ se přibližuji do ústí zátoky a přístavu. Malebné místo. Kotvím u člunové rampy do vody. Nápis „vino na predaj“ je ještě malebnější a tak neváhám. Bos, se špricdekou, vestou, pádlem v ruce a peněženkou vcházím do vinotéky ve sklepení původní přístavní budovy. Kape ze mne trošičku voda. Milý mladý chlapec dal na požádání próby i košt, neboť chci lepší sorty. Beru láhev suchého červeného, bílé nalévané mají jen do PET kanystrů 3 a 5 l. Beru trojku kvalitatevno po 22 KN. Za mnou chlapík bere stolno do 5 l po 16 KN. Tohle je družstevní vinotéka. Soukromí vinaři mají lepší i archivní sorty, nicméně ceny začínají na 40 KN za „pistoli“.

Den se blíží k závěru, pádluju k Uvala Sveti Juraj, ale nenacházím dost dobré místo. Pokračuji dál do Luka Srščica, postupně tři zakotvené jachty nudistů odplouvají a zůstává loď místních, co přivezli ovce lodí na pastvu. Šikmo na protilehlém svahu je cesta a nová kamenná salaš. Vařím co „dům dá“, tedy rizoto na viet-cong rýži s maďarskou klobáskou, pravými tureckými olivami, italskou kukuřicí, rakouskou cibulí a máslem. Zapíjím bílým vínečkem místní provenience s rozmanitou ovocnou dochutí. Dále kávička s českým makovníkem politým medem. Pokouším se vylézt na morénový svah, je to o hubu a stačí tak 15 výškových metrů. Všude voní aromatické bylinky. Ležím na nepostaveném stanu, karimatce a spacáku. Koukám, nade mnou je Malý vůz s trochu ohnutou ojí. Po chvilce mi dochází, že i Velký vůz je přítomen kousek napravo, ve větvích břehových stromů. Ticho, voda ustupuje o půl výškového metru a vše tmavne. Propadám se do obří bezedné sklenice.

Ujetá trasa 29,1 km není omračující, ale byly cca. 3 hodiny vlny metrovky a stálý protivítr.

 

Vrbnik

Středa 20. 07. 2016 (Luka Srščica- Baška- RT u Punat – 42,8 km)

Ráno dojíždím to „riziko“, dávám oříšky, kávičku a  mastím na vodu. Začínají útesy.

Mala Luka

Těm menším říkám pětipatráky, větší jsou osmipatráci. Ještě nejsou vlny, mohu jet dost těsně, i se vnořit do kaveren. Chci objet celý jihovýchodní prostor a přidávám na tempu. Začíná vítr, vlny a vytí motorových jachtiček.

Stažené mapy z mapových portálů jsou jen orientační a málo použitelné. Vidím velké diference reliéfu pobřeží v reálu. Ještě že mám námořní mapy hrvatského hidrografskeho institutu, vyplotroval jsem je na 1:59000. Zastavuji na pláži „U Mala Luka“, byl by tady dobrý tábor pro celou skupinu.  Nechápu proč nikdo neuklízí naplaveniny a plastové příšernosti moderní doby. V tomhle mají v severní Americe navrch. Profesionálové a skupiny studentských praktikantů (Pink Point), co obnovují traily a pobřežní kempy. Postupně ještě zastavuji na pláži „za rohem“ U vela luka, kde kotví další výletníci. Zatím jsem nepotkal jiný mořský kajak. Podléhám lenosti a koupu se jak lachtan, všichni jsme tady chudí, nemáme ani na plavky.

kaverna

Po hodince nasedám a svištím přímo na radiomaják Škuljica, vynechávám turistický rezort Baška, zjevně bez historického jádra. Ta pozdější Titova architektura a současné developerské zvrácenosti mne nelákají. Tenhle přejezd zátoky šíře cca 3,8 km byl odporný. Samé „chramlavé“ vlny, po kterých kajak neklouže, ale hrne vodu. (Chramlavá vlna = dlouhá vlna přicházející šikmo, na vlně je namodulována větrem jakoby roleta malých vlnek. Pocitově to prostě neodsejpá.) V průlivu Senjska vrata s ostrovem Prvič se voda víc vaří a proto zvyšuji tempo na kvalitu „úprk“. Postupuji dál pobřežím stranově cca 200-400 metrů , zastavuji  u Rt Bracol a pláži Zala Draga. Zbývá polovina vody v poslední, sedmé PETce, musím zajet do Staré Bašky. V diving centru není žádná krásná obsluha, v restauraci ano. Číšník mi dohazuje slečnu na baru, ta mé 3 lahve 2x vymývá a plní vodou, dokonce se do nich pokouší strkat kostky ledu. To pochopitelně nejde i tak jsem spokojen a zachráněn.

Vyrážím via záliv cca. 3 km na volné vodě, kilometr od břehu. Ten je zcela zaplněn autokempem, samotná auta pasantů dokonce stojí na příjezdové komunikaci, prudce do konce směrem k Punat. Pozdě odpoledne končím před pláží U drancova. Opaluje se zde mladý pár. On muskulaturní tetoun, ona nesmírně vyspělá. Nevěnuji jim pozornost, ale přemýšlím jak se sem dostali. Nemají loď a příchozí cestu jsem neviděl. Cizí problémy neřeším a na chvíli usínám, pak  přemýšlím zda ještě pokračovat.

Volím pokračovat a postupuji až za radiomaják Negrit, na začátek zálivu Punat/Krk (Krčski zaljev). Objevuji volnou plážičku, kam už se nikdo mimo mne nevejde. Náhle proti mně seakayak a nahatá mladší pádlerka. Kývneme na sebe a AHOJ. Je dávno po osmé a motorové jachtičky sviští zálivem do přístavu spinkat. Naprostý nesmysl jet nyní 5,3 km via záliv. Obvyklá procedura, smažená vajíčka, salámek, čokoška, kávička a kousek sýra jen tak. Pak pozorovat ty vozy na obloze při blaženém usínání.  Zítra do zálivu Punat na prohlídku resortu nepojedu, ostatně tam není nic zajímavého. Historické městečko je významné, to by zasloužilo podrobnější prohlídku, snad příště. Dnes 42,8 km dle vektorů na mapě, v reálu o něco víc.

 

Punat

Čtvrtek 21. 07. 2016 (ve dne RT Punat-Krk kemp voda – pláž pod kopcem Klobučac 26,3 km, v noci 10 km spaní na koberečku)

Překvapivě ráno vstávám, vařím a jdu na vodu už v sedm. Přímo via záliv do caravankempu. Beru 3 lahve. Na molu u kajaku sedí docela pěkná paní v medových plavkách a snově pozoruje vodu. Koukáme na sebe, tuším že by chtěla někam do dáli. Tak jí říkám: „Pojeď se mnou.“ Směje se a kroutí hlavou. Jestli to byla bulharka, tak jsem prohloupil. Tam to prý znamená ano.

Tahle jiho-západní strana ostrova je víc „okempovaná“, každou chvíli nějaká pláž. Pozoruji provoz na ferry trase Cres-Krk (Merag-Poneziči) v délce 10 km. Postupně dojíždím k ukotvené ferry-bárce, co vykládá čtyřkolové a jiné vícekolové plechové krabice s motory a odhaduji, zda stihnu před jeho odjezdem křižovat zátoku asi kilometr širokou. Druhé necky Jadrolinije se už blíží a tak zvyšuji tempo a jedu. Je jasné, že ty ukotvené musí vypadnout na trasu. Další moje pádlování a morál je neustále bombardován plážemi s povalujícími se nudisty a tak podléhám a co chvíli se také povaluji, opaluji, plavu a vůbec nic nedělám.

Pak postupuji dále míjím RT Manganel a Rt Glavotok (radiomajáky- automat, bez obsluhy), zajímavá církevní stavba kláštera Glavotok. Poslední dvě hodiny duje do zad větřík a to otupuje ostražitost. Vydávám se na přejezd zátoky „U Čavlena“ v délce 3,6 km s nadějí na rychlý postup. Chyba lávky, vyjíždím ze zákrytu pobřeží do bory, zesiluje a již mne bičují metrové vlny. Napravo u břehu je marina U čavlena a morotové jachty sviští okolo mne, to jsou ti „rentaři“, co prdí na pravidla. Nejpitomější mne chtějí pozdravit, řvou na mne z blízka a já několikrát na poslední chvíli stačím obrátit kolmo k vlnám od jejich člunu. V polovině zátoky je situace tak blbá, že na všechny strany je to 1,5 km a voda dost vaří. Trajektorií honícího psa hledám nějaké místo a stáčím postupně ke břehu. Musím počkat, než se vítr a jachty uklidní. Nacházím, vyhazuji karimatku a spacák, odpočívám na bezejmenném místě pod kopcem Klobučac 106 m. n. m., a mlaskám nějaké oříšky. Přijíždí člun, na něm opuštěný místní mládenec, zjevně chybí zájemkyně o povyražení.

ráno

Rozhoduji se, zda nocovat zde, nebo pokračovat. Volím noční půletapu, hledám čelovku a baterku – zadní světlo. Stmívá se, je poklidno, voda už nevaří. V dobrém rozmaru jedu hlemýždím tempem 4 km/h , obeplouvám maják Rt Pelova s gróty podmořských špicarů a skal. Blížím se k zátoce Porat-Vantačici-Malinska-Haludovo (Sidrište Malinska). Je asi 21.30 hod, nastává tma, na vodě miliony odlesků světel tříčtvrtě kruhového amfiteátru. Milenci v lesních pěšinách, pak v přístavech, v centru Malinska ohromný mumraj. Lidi papají v restauracích eurohranolky s čímsi, ten odér přepáleného tuku se zvrhnul až na zápach. Dětičky lítají ve skákacích boxech, řvou i ty, co se houpají na gumách a v opascích. Střelnice, kolotoče, diskošky, lasery, jak kdyby měl skončit zítra Svět.

Zastavuji až na posledním molu v Haludovo a prosím rybáře o vodu, co chytají v přístavu na světlo mřenky. Dostávám ji i s ledem a zároveň poptávám, jak daleko je  ke Krčskému mostu. Prý 5 kilometrů! Postupně mizí i kolonádní břehové cestičky s promenádníky a přibývá větru. Tak tedy jedu těch pět kilásků, ale je jasné, že „pětka“ je blábol. V dálce je reliéf světel Rijeky, vpravo v dáli ropný terminál Omišalj a za hradbou pohoří je bouřka. Blesky lítají a tlučou tam do země. Nemám tolik zkušeností, jak místní bouřky postupují. Kdyby se přehoupla sem na moře, nevím, nevím…

Červené světlo čelovky přepínám na bílou dlouhou bodovku a hledám místo noclehu. Bohužel stranové světlo na pobřeží a současné pádlování nejde dohromady. Reflexní pásky, nápisy a žerď TNP prudce odráží do očí bílé záblesky. Zvažuji, zda pokračovat, když v tom uvidím na břehu luxusní kamennou kóji s koberečkem a ručníčkem! No neber to!

Nic nevařím, jen dávám poslední vítězné pivo. Ve dne 26,3 km + v noci 10 km. Noční pádlování je bombastické!

před cílem

Pátek 22. 07. 2016 (19,8 km)

Ráno balím, vařím, na vodě cca. v 07.30 hod. Řezám 3 km zátoku Njivice, kde je hotelový rezort, autocamp a aquapark. Chci nabrat vodu, narážím na chlapa u kasy, co mne vyhazuje. Zajel jsem moc na začátek, příště to zlepším a vyhnu se. Zásadně převařuji vodu ze soc. zařízení v kempech. Mám 4 l hrnec a dvě misky, co se chladí postupně na břehu, před přelitím zpět do PET. Přiznám se, že mne tyhle rezorty caravankempů dost stresují. Z velkoměst domů do velkocampu s karavany, eurolehátky, eurohračkami a euroslečnami. Dvě docela hezké echt německé euroslečny v luxusních plavečkách právě přišly obhlédnout břeh a s mondénním vlněním v bocích se připravovaly vstoupit do vody k rannímu koupání. Naštěstí jsem již vetchý stařík s vousy a nestál jsem jim ani za pohled. Žertovně jsem vzpomínal na „bulharku“…

Pobřeží není dále zajímavé, začíná být dokonce otravné okolo výběžku před Omišelj a portem pro tankery s nádržemi, potrubím atd. V noci to zářilo jak vánoční stromeček, fuj! Přejíždím ještě záliv Omišelj a za chvíli letí středem  remorkér, no toho bych potkat nechtěl. Zastavil jsem na straně zálivu u domů. Na molu studuji mapu, teprve teď je to 5 kilásků k mostu! Přichází místní agent a sleduje, co mám za mapu, drze čučí přes rameno. Prostě obecní hlásič a udavač, zda nejsem agent, co fotí naftový terminál. Nebyl první a asi nebude poslední.

Objíždím poslední 2 majáky  Rt Kijac a Rt Šilo a poslední zátoku. Vidím most a tedy konec cesty. Rybáři měli správně říci 19 km, ale promíjím jim to, byli to taky pasanti. Ono pět, nebo devatenáct je vlastně jedno, když nejde o život.  Dnes 19,8 km a jsem rád, že jsem nejel trasu proti hodinkám, ty nádrže s videoostrahou na začátku putování by mne celou další cestu přímo  sraly.

Napadá mne, že bych noční etapu dorazil do osmi ráno a tedy bych objel ostrov za tři dny. Jenže já pádluji pro radost, nejsem na galejích, tož tak. To jsem zvědav, kdy se zase vyspím na tebichu.

Krčský most

Mapy: http://www.nerezine-losinj.cz/clanky/namorni-mapy–severni-jadran/

Incident management – hypotermie (Vlčí Dech, 2016)

První konkrétní téma do kterého se pustíme je hypotermie a to z několika důvodů. Je to totiž průšvih, který se nám může přihodit nejen za polárním kruhem, ale klidně i na letním Jadranu. Mívá plíživý nenápadný nástup a je to jedna z hlavních příčin tzv. chybové pasti (z malých nesnází do velkého maléru v důsledku chybného rozhodnutí) a bez dobrého vybavení se obtížně řeší.

CO TO JE: Hypotermie se obvykle definuje jako pokles teploty pod 35° C, důležité je, že se jedná o teplotu tělesného jádra (hrudník, břicho, třísla) a také to, že pod touto teplotou člověk ztrácí schopnost termoregulace – tedy si sám pomoci. Dochází k tomu z několika příčin:

  1. Vliv prostředí – voda odvádí teplo 24x rychleji než suchý vzduch (zdroje uvádí různé, ale obdobné číslo). Obvykle se ale v kajaku trvalému ponoření do vody bráníme a tak jsou naše hlavní problémy odpařování a ochlazování větrem – windchill faktor, případně jejich kombinace.
  2. Intoxikace – obvykle alkoholem a překvapivě v závislosti na vlivu prostředí nemusí být kajakář úplně na šrot, aby došlo k rozšíření kapilár a nadměrné ztrátě tepla.
  3. Zranění a vyčerpání – hypotermii může vyvolat i poranění mozku nebo krvácení do břišní dutiny. Častou příčinou je hypoglykemie – vyčerpání cukru v důsledku dlouhodobé svalové práce.

FÁZE A PŘÍZNAKY: Hypotermii můžeme dle příznaků rozdělit do čtyř základních fází:

Stadium I – teplota jádra těla se pohybuje v rozpětí od 35° C do 32° C. Postižený je plně při vědomí, bledý, fialové rty, bývá rozrušený, zmatený, svalový třas přechází až do neovladatelných vln, rychle a prohloubeně dýchá, okrajové části těla (ruce, nohy, uši) až nesnesitelně bolí.

První pomoc: Především zabraň dalším ztrátám tělesného tepla přesunem do závětří, postiženého podlož, nebo zabal, případně převlékni do suchého. Aktivní pohyb je žádoucí – kroužení rukama, opatrná chůze. Podávej horké slazené nápoje, výborná je i polévka, která doplní elektrolyty spotřebované svalovým třasem.

Stadium II – teplota jádra těla se pohybuje v rozpětí od 32° C do 28° C. Postižený upadá do apatie, má sníženou úroveň vnímání, ale stále ještě reaguje na oslovení – alespoň pohybem hlavy, svalový třas již ustal, puls se zpomaluje, bolest končetin ustává.

První pomoc: Zde už nepomůže pouhé přidání izolace, postiženého musíš aktivně ohřát. Lze-li postav stan a vlez s postiženým do spacáku. Nelze-li, pomůžou ohřevné chemické sáčky které přitiskneš postiženému na třísla a do podpaží (velké žíly a tepny nejblíže povrchu těla) a pak ho zabal do nějaké izolace, nejsou-li sáčky pomůže teplá tekutina nalitá na balíček ze složeného náhradního trička. Postiženého nenech aktivně pohybovat, pasivní pohyby prováděj pomalu a opatrně – hrozí poškození vazů a svalových manžet v okolí ohýbaných kloubů. Další důležitý důvod proč s postiženým manipulovat co nejméně je ten, že v periferiích má prochlazenou krev, která by se dostala do stále ještě teplého jádra a stav podchlazení by nadále zhoršovala, nebo přímo přivodila srdeční zástavu – tzv. „smrt ze zachránění“. Pokud postižený polyká, podávej horký slazený čaj, polévku už raději ne – je nebezpečí nekontrolovatelného vdechnutí pevné potraviny. Končetiny aktivně nezahřívej – bolest by pro postiženého mohla být tak velká, že ti upadne do šoku.

Stadium III – teplota jádra těla se pohybuje v rozpětí od 28° C do 24° C. Postižený je v bezvědomí, reaguje pouze na bolestivý podnět, mělce nepravidelně dýchá, má slabě hmatný pulz, rozšířené zorničky – které ale stále reagují na světlo.

První pomoc: Je obdobná jako u stadia II, ale rozhodně nic nepodávej, pokud potřebuješ s postiženým manipulovat je lépe pokud to udělá více zachránců, co nejopatrněji.

Stadium IV – teplota jádra těla se pohybuje pod 24° C. Tento stav bývá důsledkem dlouhodobého ponoření do studené vody, nebo nekontrolovanou eskalací předchozích fází. Postižený je v bezvědomí, nereaguje ani na bolestivý podnět, nedýchá, puls je nehmatný, rozšířené zorničky nereagují na světlo.

První pomoc: Učiň opatření jako při první pomoci v předchozím stadiu a zahaj bezodkladnou resuscitaci . Evropská rada pro resuscitaci od roku 2010 doporučuje u dospělé osoby 30 stlačení hrudníku do hloubky nejméně 5cm a dva vdechy. Vše takové rychlosti, aby to odpovídalo tepové frekvenci 100 tepů za minutu – což jsou zhruba dvě stlačení za vteřinu.


JAK TOMU PŘEDEJÍT: Jdi na vodu ve stavu přiměřeném k podmínkám. To jak fyzicky – vyrážej v dobré kondici a tu si po dobu pádlování udržuj pravidelným pitím a jídlem. Tak i oblečením, oblékej se na pádlování, ne na čekání na záchranu. Sucháč není v každém případě nejlepší řešení. Pokud se budeš potit, prochladneš rychleji, než když oblečeš bundu, která odvětrá. Měj rezervu a prostředky k řešení hypotermie ve výbavě.

VÝBAVA: Je myslím samozřejmé, že v dayhatchi máš pár suchých kousků oblečení v malém loďáčku – flísové triko s dlouhým rukávem, kuklu, anebo kulich. Pár sladkostí navíc a taky jednu, nebo ideálně dvě termosky s čajem, nebo polévkou. Jednu k přímé spotřebě během pádlování a druhou jako zálohu pro případ maléru, která se může dopít až večer, než se rozdělá na tábořišti vařič. Ale určitě by ti neměly chybět dvě speciální a velmi důležité součástky vybavení pro předcházení a řešení hypotermie: stormcag a storm shelter.

Stormcag je v podstatě velká a prodloužená bunda s kapucí a širokým dolním okrajem, který se dá natáhnout přes límec kokpitu. Jeho užitečnost spočívá v prevenci hypotermie. Těžko si na vodě budeš navlékat pod sucháč nebo bundu další vrstvu v případě zhoršení počasí. Stormcag stačí přetáhnout přes hlavu, vestu a bundu a máš vlastně tropiko, které ti u těla udržuje teplou vrstvičku vzduchu a zároveň brání odpařování z povrchu oblečení. Jako bonus máš zálohu, pokud se ti podaří protrhnout šprajdu, stromcag díky spodnímu okraji lze nasadit na límec a vytvořit provizorní bundošprajdu.

Stormcag (Foto: Kitty Kosová)
Stormgag 2 (Foto: Kitty Kosová)

OBR: Stormcag 2. Autor: Kitty Kosová

Storm shelter je druhá užitečná věcička. V podstatě je to stan bez tyček, které nahrazují sedící kajakáři. Vytváří krytý prostor ve kterém se dá čekat na zlepšení počasí, svačit, měnit mapu v pouzdru bez nebezpečí zmoknutí, v závětří řešit nepříjemnosti typu hypotermie, případně ošetřovat zranění. Storm shelter se dá samozřejmě použít k zabalení postiženého, a protože je vyrobený ze silné tkaniny, třeba i k jeho transportu.

Storm shelter 1 (Foto: Kitty Kosová)
Storm shelter 2 (Foto: Kitty Kosová)

 

CAUSA: Hypotermii jsem si na sobě vyzkoušel v létě 2014 při pádlování na Islandu. Voda měla kolem čtyř stupňů, vzduch možná dvanáct a já měl za sebou půlden na vodě. Přistál jsem na krátkou pauzu. Když jsem chtěl jít znovu na vodu, nepodařil se mi start do silného dumpersurfu. Po stojce na ocase a pádu do příboje, se mi v probublané kalné vodě nepodařil eskymák.

Následovalo opuštění kokpitu, pokus o re-entry roll a rozplavba s tažením kajaku. Neodhadnu, jak dlouho jsem byl ve vodě. Jak už bylo řečeno, čas běží v těchto situacích trochu jinak. A ačkoli mě chránil sucháč a fyzická aktivita spojená s plaváním a vytažením kajaku na pláž, po chvilce jsem se nekontrolovaně rozklepal. Následovaly klasické příznaky, nesoustředěnost a nevůle tento stav nějak řešit. Naštěstí jsem zůstal natolik při smyslech, že jsem na sebe natáhnul stromcag, nalil do sebe zbytek čaje a snědl to, co jsem si schovával na odpolední pádlování.

Od té doby balím stormcag do dayhatche kdykoli, i když se jedná jen o odpolední trénink na sladké vodě. Snad je to trochu talisman, ale užitečný, řekl bych.

Incident management – úvod do problematiky (Vlčí Dech, 2015)

Nejprve možná něco o tom proč vůbec tuhle sérii článků začínám psát: Na několika posledních akcích typu sympozium, festival, Praha – Mělník a podobných, jsem byl coby posluchač účasten několika diskuzí při kterých se řešilo „co by kdyby“, jaké u toho byly vlny, jak byla studená voda atd. Nakonec to skončilo obvyklým českým mávnutím ruky a konstatováním: „Ále, nějak by sme to sešili, no ne?“ A tak si myslím, že by bylo dobré aspoň rámcově vědět, jak se v podobných situacích zachovat.

Obecná definice incidentu praví, že je to nějaká nestandardní situace, která si říká o rychlé řešení a navrácení do normálu.

Přeneseno do našeho kajakářského prostředí jde o situaci, kdy jednotlivec, skupina, nebo její část vystoupí vlivem vnějších událostí a nebo vlastní chybou z komfortní zóny a nastane průser, či se k němu mílovými kroky blížíme. Rozpoznat tento stav, včas a přiměřeně na něj reagovat je otázka přípravy a plánu. Jeden takový postup se pokusím v následovném textu nabídnout a okomentovat.

Jedná se o management pojmenovaný S.T.O.P. podle jednotlivých kroků v rozhodovacím procesu. Záměrně neuvádím konkrétní druh maléru, protože princip stanovování strategie řešení je u incidentů různé povahy obdobný.

Princip je v tom, že mezi nehodou a jejím řešením by měly být čtyři úrovně úvodního zhodnocení situace. Nejde o žádné dlouhé mudrování, ale o několikavteřinovou úvahu, která nám potíže pomůže vyřešit efektivně a bez přidaného rizika pro zachránce.

Incident

Úroveň 1.: Stůj

Problém je v tom, že bezprostředně po nějaké nehodě – ať už jsi svědek, nebo účastník – se do mozku a těla uvolní řada látek kterým pro zjednodušení říkám chemická polévka „Uteč nebo se bij“. Ta má za následek spuštění mnoha mimovolních dějů, které nám evolučně pomáhaly přežít. Tunelové vidění, selektivní sluch, zrychlení srdeční frekvence, ztráta jemné motoriky, nadměrné pocení a pocit zrychlení času. Ne všechny tyto evoluční nástroje jsou vhodné pro moderní dobu a pro racionální řešení situace. Je třeba si vybrat ty které ti vyhovují – více energie ve svalech, subjektivně zrychlený čas a vědomě odložit ty nástroje, které jsou kontraproduktivní – zejména tunelové vidění a ztráta jemné motoriky. Stačí si být tohoto stavu vědomý a navíc se dvakrát, třikrát zhluboka nadechnout. To ti také dává prostor pro další rozhodovací postup.

Úroveň 2.: Tajm

Z výše zmíněného je zřejmé, že máme porušené vnímání času. Je dobré se podívat na hodinky a uvědomit si několik věcí

  • Jak rychle se dokážeme dostat z vody? Při tom mysli dozadu, tam už terén znáš.
  • Za jak dlouhou dobu se do místa nehody může dostat externí pomoc? Zvaž dolet vrtulníku (letové počasí), čas doplutí asistenční lodi, atd. Nejdůležitější ale je, zda pomoc reálně může dorazit, nacházíš-li se mimo civilizaci, nebo komunikační možnosti (mobil, VHF).
  • Kdy zapadá slunce – kolik světla na řešení problému máš?

Úroveň 3.: Obhlédni to

V této fázi stojíš ještě mimo oblast nehody a tak si celou situaci prohlédni v globále. Vyhodnoť:

  • co se stalo,
  • kolika lidem,
  • a v jakém prostředí. Jak je všechno rozestavěno v prostoru.

Uvědom si možná rizika, co nastane když: …se malér stane například v místě velmi silného lodního provozu, stále musíš mít na vědomí, jestli na tebe, skupinu nebo zachraňovaného něco nejede. Nebo jsi-li v místě kde vás vítr, proud, či obojí táhne do skalnaté mělčiny se silným příbojem, nebo u pláží do break zóny surfu. Nezapomeň, že každá nehoda je dynamický systém a situace se bude nadále vyvíjet. Vítr bude sílit, vlny porostou, krev dál poteče, hypotermie se bude stupňovat. Až budeš pomoc poskytovat a budeš uvnitř události, orientace v prostoru ti ušetří čas a uchováš si povědomí o okolí.

Pokud nejsi přímým aktérem maléru a k nehodě se dostavíš později, zjisti, jak k ní mohlo dojít, proto se ptej svědků a postižených – podchytíš vývoj situace a budeš si moci představit jak se bude dál vyvíjet.

Úroveň 4.: Priority

Nyní vstupuješ do situace a nastává čas na to stanovit si priority strategie záchranné akce. Ty by měly být následující:

  1. BEZPEČNOST: Tuto prioritu si lze představit jako trojúhelník se třemi vrcholy. Horní vrchol je vždy bezpečnost zachránce. Tvoje bezpečnost má nejvyšší prioritu! Minimálně pro to, abys mohl dát druhý pokus. Na dvou spodních vrcholech leží bezpečnost postiženého a okolí – např. dalších členů ve skupině. Těm je třeba dát přednost a pokud nepotřebuješ jejich bezprostřední pomoc – která samozřejmě nesmí překročit jejich schopnosti – je nejlepší je tzv. zakotvit v co nejbezpečnější zóně. Zejména skupině méně zkušených kajakářů je třeba říct: „Držte se na tomhle místě, tak aby se vám neměnil úhel pohledu na támhleten maják nalevo a na ten černej útes vpravo“. (Pamatujete na náměry z článku navigace? – už se nám to začíná skládat, že jo?) Důvody jsou zřejmé, je lepší mít jednoho zachraňovaného, než celou skupinu. A teprve teď řešíš bezpečnost a tedy i záchranu postiženého.
  2. STRATEGIE ZÁCHRANNÉ AKCE: Podle mechanismu nehody si musím připravit strategii, jak reagovat na různé typy zranění, stádia hypotermie, nebo třeba míru poškození kajaku a ztráty materiálu. S tím bezprostředně souvisí znalost prostředků, kterými mohu situaci řešit (obsah lékárny, repair kitu, komunikační prostředky…) a znalosti a schopnosti vlastní, nebo skupiny (lékař, zdravotní sestra, kdo plynně hovoří anglicky…)

Toto čtyřúrovňové zhodnocení situace by nemělo trvat déle než deset – patnáct vteřin, nicméně se domnívám, že tato krátká úvodní časová ztráta se mnohonásobně zúročí v průběhu řešení nestandardní situace.

Balt ist immer kalt! (Oil Co, 2014)

Někde kousek od obce Dědibaby, po proudu Vltavy se zrodila myšlenka prodloužit si seakayakářskou sezónu pádlováním na Baltu. Takže žádný Mělník, ale ostrov Rügen, čili Rujána bude naše poslední štace. A to jsme se nenechali ani odradit pověstným haiku, které kdysi složili na výpravě kolem Rujány Markéta, Brčko a Vítek. Zní takhle: „Balt ist kalt“.

A protože já i Jirka Vlčí Dech nemáme zrovna času na rozdávání, plán byl poměrně prostý – vyrazit ve čtvrtek po práci na sever a do neděle objet mys Arkona. Protože to měl být jednosměrný trip, tak jsme začali v místě, kde jsme mohli nechat auto a po obeplutí to k němu neměli zase tak daleko. Ideální tak pro nás bylo malebné městečko Glowe. Takže teď už jen vyrazit.

My. Vlevo Jirka Vlčí Dech, napravo autor. (Foto: autor)

Původní termín padnul na 5. 12. 2013, ale už týden před odjezdem to vypadalo všelijak. Předpověď počasí slibovala pekelný vítr, který někdo nakonec pojmenoval na Xavera. Ještě ve středu odpoledne jsme si volali jak teda, ale nikdo z nás nechtěl říct nahlas, že je to děsná blbost. Nakonec ale rozum převládl nad nadšením a dobrodružstvím a termín byl posunutý na další týden. Předpověď byla daleko příznivější, pátek pohoda na vnitřním moři, sobota vítr do 6 m/s a v neděli do 10 m/s. Takže hurááá jedem.

Doma jsem vyhrabal IKEA tašky, ve středu večer za hoďku všechno sbalil a ve čtvrtek si to už mašíroval pro Jirku do Ústí. Cesta začala doslova pohádkově. Mlha se skutečně dala skoro krájet a to jsem netušil, že nekončí ani v Ústí, ani ve 3. zatáčce za Berlínem, ale máme ji sbalenou na celou cestu a nakonec ji přivezeme i zpátky. Ale bylo se na co těšit, tak co.

Z Glowe do Glowe
Z Glowe do Glowe

Cesta po komfortních německých dálnicích může být dalším důvodem, proč na „kalt Balt“ jezdit. Takže okolo půlnoci jsme v městečku Glowe a na lesní cestě se „přetahujeme“ s milencema v autě o to, kdo projede a kdo už „dojel“. Stan stavíme za mírného deště…. Cestu jsme si krátili posloucháním Cimrmana a tak mě hned napadá další absolutní rým: “deště – ještě“. Sbalit, nebo rozbalit stan bez deště se nám povedlo jen 2x. Jednou když jsme ho vytáhli ještě z auta a jednou po obeplutí Arkony.

Ráno nás probudilo „bubínkování“ na stan a tak se nám moc nechtělo. Ne-teplo nás ještě chvíli drželo ve spacácích a museli jsme se navzájem vyhecovat, abychom vůbec vylezli. Při pohledu na hodinky jsme nabrali na obrátkách a zahřáli se tak prvním balením mokrého stanu za deště. Jirka šel najít moře a já zatím pobalil zbytek věcí. Cesta, kterou jsme chtěli dojet k pobřeží, nebyla správná a tak jsme skočili do auta a popojeli o křižovatku dál, kde bylo naše startovací místo. Kajaky rychle ze střechy, dát vařit vodu na čaj a při balení věcí do lodí i posnídat. Pořád lehce prší. Lodě jsme napakovali, společně skočili do auta a převezli ho na druhou stranu pobřeží. Přeci jenom nám bylo milejší přijet skoro k autu, než v sucháči jít ještě na pěší tůru. Po návratu k lodím potkáme pána, který se nás ptá na naše plány a tak zlehka pokonverzujeme. Máme jeho uznání, že se nám v tom počasí vlastně chce.

Ráno před vyplutím (Foto: Pavel Oleníček)
Ráno před vyplutím (Foto: autor)

Konečně vyplouváme a je to paráda. Jak se zahřejeme, tak si užíváme příjemného pádlování, krafeme o všem možným a nemožným, ale cesta utíká nějak pomalu. Pravda, už ráno jsme si uvědomovali, že ten den budeme končit skoro za tmy. Průměr na kilometr byl ale nějaký podprůměrný. Až později po projetí kousek od městečka Vaschvitz jsme si uvědomili, že jsme jeli proti vodě. Na první pohled to prostě vidět není 🙂 . Pak se náš kurs stáčel na severozápad a konec měl být někde pod Dranske, kde jsme chtěli kajaky na hulváta druhý den přenést. Po obeplutí mysu se nám jelo podstatně líp, rychlost i přes naši únavu narostla výrazně a menší četné vlny nás dostrkávaly k dennímu cíli. A bylo toho akorát. Ten den tuším 25 km. Dokud jsme nevyndali čelovku, tak jsme měli pocit, že je ještě šero. Když jsme je rozsvítili, uvědomili jsme si, že je tma jak v pytli.

Vyplouváme (Foto: autor)

Po přistání se jdeme podívat na druhý břeh, jestli to není moc daleko, ale myslím, že ten den bysme už do lodí stejně nevlezli. Rychle postavit stan, sundáváme sucháče a ejhle, byl sem tak nešetrný, že jsem si zcela roztrhl nákrční latexový límec u sucháče. Úplně v klidu jsem nezůstal, ale co se dá dělat, něco málo ještě k jídlu a než si stačím zapnout spacák, Jirka už spí. A já usínám hned po něm. „Odpočatí“ se vzbudíme kolem 20 hod a pořádně se dopráskneme uzeným masem s cibulí. Po pláži vede stará betonka a občas se na ní prožene auto. Nechápeme, kam můžou jezdit…

Později usínáme a už se budím jen jednou – v domnění, že nám někdo krade lodě. Řvu jak tur a vylézám v trenkách před stan, Jirka za mnou. No, lodě tam byly a vydržely až do rána. Ráno se jdeme podívat na vodu a měříme vítr. To zejména abychom si potvrdili předpověď. Ta říkala 6 m/s a během dne sílit na 10 m/s. Hned ráno fouká 9 m/s a moře se nervózně vlní, stejně jako já, zatím s roztrženým límcem a obavou o zatečení. Naštěstí Jirka vytáhne svoje nádobíčko a najdeme šití, nejspíš na ponožky, ale v tu chvíli se mi daří luxusně „zaštupovat“ latexový nákrčník a cejtím se hned líp. Teď už jen rychlá snídaně, opatrně do sucháče a vyplout.

Plavební dráha (Foto: autor)

Ten den máme obeplout mys Arkona, náš adventní cíl. Severozápadní vítr s vlnama nám dává ze začátku lehce zabrat. Vzhledem k našemu kurzu máme vítr i vlny na bočáka a občas se v nich ztrácíme. Nechce se mi tolik houpat a tak gestikuluju na Jirku, že povyjedeme dál na moře, tam to bude klidnější. Asi po 2 mílích postupně měníme kurz a začínáme mít vítr i vlny do zad a tak se nám jede báječně. Pohodička, slušnej průměr a užíváme si „pěknýho“ počasí. Pomalu se blížíme k mysu Arkona, ale stejně ho nevidíme, ale určitě tam někde byl. U mysu se kocháme pohledem na vápencové skály a říkáme si, jak ten den byl pohodový. Teď už jen dopádlovat na místo dalšího noclehu a bude to.

Po pár stech metrech přichází velmi silný poryv, že raději ani nepádluju a počkám, až přejde. Pak jedeme dál a za chvíli další poryv. Jak jsme vyjížděli dál směrem na severovýchod, tak vítr zesiloval. Dost sílí a my dřeme jako koně přesně proti. Kde se tam vzal, dyť nebyl v plánu!!! Tahám z vesty windmetr a měřím stabilních 13 m/s. Do cíle asi 8 km. Každej metr si pamatuju a nikdy jsem se nedíval tak často na hodinky s GPS, které mám přidělané v zorném poli na palubě lodi. Byla to dřina a až poslední míli vítr slábne a my si to v klidu dopádlujeme někam poblíž městečka Breege.

Mys Arkona (Foto: autor)

V klidu postavíme stan a ohlížíme se do mlžného oparu, kde by měl být mys Arkona. Ve stanu zapálíme adventní svíčky a začínáme hodovat. Rychle dojíme uzený a hledáme další dobroty. No na druhý den si necháváme jen konzervy. Ráno vstáváme a kolem nás je mraky rybářů. Stojí po prsa v ledové vodě a nahazují. Uff, co to je za oblečení, že se jim chce stát ve 4 stupňové vodě??? Za chvíli jeden z nich přijde a říká, že jim začala sezóna na lososy a že si chtějí ulovit na vánoce. Týpek byl moc milej, fotí si nás a přeje nám šťastnou cestu. Ještě sám od sebe nám říká předpověď počasí. Podle něj má být 5 Bft.

No hladina byla skoro jako zrcadlo a moc se tomu nechtělo věřit, ale i naše předpověď říká stále 10 m/s. Vyplouváme, máváme na rybáře a čeká nás posledních asi 6 Nm. Pomalu vyplouváme z větrného stínu ostrova a vítr nenápadně sílí. Za chvíli je tam těch 5 Bf a pěkně z boku. Každý jedeme zase tak sám za sebe, musíme si hlídat každou vlnu. V jednu chvíli mi přijde vlna z předoboku, sotva ji přejedu hned nato ze zadoboku a pak hned bočáková, tohle všechno snad ve 2 vteřinách! To nedává smysl!!! Vítr byl určitě silnější než předešlých 13 m/s, ale postupně si člověk zvyknul, na nakonec to bylo skoro příjemný. Všimnul jsem si, že pokaždé, kdy vítr lehce polevil, tak sem si řekl „No paráda, už to slábne!“ To bylo jak pokyn pro někoho a během chvíle přišel poryv a nepříjemná vlna. Raději jsem si už jen v duchu představoval, jak to dopádlujeme, nic jsem si nepřipouštěl…

V cíli (Foto: autor)

Posledních pár metrů se vyfotíme s Jirkou na vodě a já jdu pro auto. Prší vcelku dost, balíme a tradá domů. Mám pocit, že přestalo pršet, až když jsme v Ústí sundávali loď ze střechy auta.

Už teď se těším na další výlet na Balt. S určitostí vím, že zase bude kalt, ale příjemně 🙂 !!!

PF 2014 (Foto: autor)

 

Odkaz: Video z plavby najdete tady.