Tak jak se vlastně jede kolem Nordkappu?

A je tady druhý díl vyprávění o tom, jak se pádluje na úplném konci světa. První díl najdete tady.

 

01

Den první: Øksfjord – Hammerfest

Vstal jsem hodně brzy a v 05:00 už jsem byl na vodě. Pádlování do východu slunka je prostě paráda! Přeskákal jsem Stjernsundal, který mě prakticky tři dny zasekával v postupu a pak už kolem ostrova Stjernøya a Seiland. Byl jsem v zákrytu tak asi 800 m vysokých ostrovů, které jsou naprosto neuvěřitelně nádherné a opuštěné. Na druhé straně je Sørøya. Ostrov, který sám o sobě stojí za expedici. Je to asi jedno z nejzajímavějších míst, co jsem v Norsku viděl.

Celý den jsem hledal proud, který mě požene na sever. Obecně platí, že v době od odlivu do přílivu, tečou proudy na sever a pak se dá skočit blízko ke břehu a píchat ve vracáku. Bojová taktika se mi vyplatila! Už v 11:30 jsem byl v Hammerfestu. Zhruba 80 km ujeto na půl chleba s máslem, šest párků a šišku marcipánu. (Bylo to spíš 90 km, tedy přesně měřeno 88 km! Pozn VPJ) Připomínám, že pořád ještě nemám plyn do vařiče. K večeři jsem spolkl banány, velkej jogurt, chleba a další párky, co ovšem nejsou ze srač*k jako u nás, ale fakt z masa! A maso = proteiny!

Po večeři jsem v přístavu rozbalil stan a šel na kutě. Bylo to jako stanovat v parku na hlavním nádraží, ale mě už to bylo úplně fuk. Byl jsem v tu chvíli úplně sám a totálně soustředěnej na Nordkapp. V tu chvíli mě nic nemohlo rozhodit, nebo zastavit.

 

 02

 

 Den druhý: Hammerfest – Havøysund

Budíček zase brzo – už v 08:00 jsem stál před místní poštou, kde na mě čekal balíček od Dušana Marinera Festy, který obsahoval vozíček. Jediná potíž byla, že otvírali až v 09:00. Pak ještě koupit plyn, ten pro změnu byl v obchodě, kde měli až od 10:00. To by nebyl problém, pokud bych před sebou neměl 55 kiláků, z čehož 40 km je otevřený přejezd, s jedinou nic moc pláží na neobydleném ostrově uprostřed. Už v těch devět ráno mi tedy bylo naprosto jasné, že přistávat budu za úplné tmy.

Po třech kafích, vyzvednutí vozíčku a nákupu plynu, jsem koupil ještě chleba, párky, krevetový salát (o tom ještě uslyšíme! Pozn. VPJ) a půl kila různých oříšků – samé vysokooktanové palivo.

Ve 13:00 jsem vyrazil. Matematika dalšího postupu byla odporně jednoduchá: 55 km děleno 6 km/hod rovná se nějakých 9 hodin pádlování jako o život, bez přestávek. Proud poteče jednu hodinu se mnou a pak 6 hodin proti mně. Naštěstí tady není proud zas tak silný, maximálně zhruba 1,7 km za hodinu, ale to je jenom v maximu. Takže zhruba 3-4 hodiny z těch šesti. Žádná věda!

Kreveťák, tedy výše zmiňovaný krevetový salát, je sice super palivo, ale já z něj dostal super hnačku. Naštěstí byl v polovině trasy ten opuštěný ostrůvek. Být o kousek dál, byl to docela fujtajbl!

Do tohohle přejezdu jsem nastupoval s nervama jako na drátkách. Chvíli nade mnou pištěli ptáci, což mě šíleně znervózňovalo, ale pak jsem se uklidnil a dostal do tempa. Sice nebylo moc na co koukat, ale i tak mě pádlování těšilo. Díky pár brufenům, které jsem použil na uklidnění bolesti zubů, mě nebolelo vůbec nic. Nekonalo se ani žádné poposedávání po dlouhém pádlování, prostě jízda jedna radost.

Ve 20:00 jsem byl asi 8 km od cíle. Zahlédl jsem rybářskou loď, která vozí turisty. Tak jsem k nim dojel a řekl, že jsem na cestě do Havøysundu a poprosil je, aby po cestě do přístavu pořádně koukali před sebe a nepřeválcovali mě, protože nemám žádná světla. Vysílačkou to poslali do éteru i pro ostatní lodě a já pokračoval dál.

Ve 21:00 jsem byl v ústí Havøysundu, pod sakra vysokou skálou. Tak titěrnej jsem se snad ještě necítil. Hladina jako zrcadlo s asi půlmetrovou vlnou dunící na vertikálních útesech, k tomu šero a já jako mravenc, co pelášil do přístavu prakticky už jenom podle navigačních bójí. Úžasná podívaná!

Pak úprk před motorovým člunem, který mě v žádném případě nemohl vidět. Ustoupil jsem jednoduše až k útesům, které skýtaly bezpečí, a ve 21:50 jsem konečně přistál! Zašel jsem za místími rybáři, že jsem v pohodě na břehu, to aby nikdo nepanikařil. Nabídli mi spaní u nich v chajdě, což bylo naprosto super – ráno se tím všechno strašně urychlí.

K večeři pytel oříšků a suché müsli – přes 3000 kalorií a žádné vaření. Okamžitě po jídle jsem šel spát. Zase budu brzo vstávat!

 

03

Den třetí: Havøysund – Nordkapp

Nejtěžší den! Nemohl jsem si dovolit jen to tak nějak fláknout, jak to vyjde, ale musel jsem všechno přesně načasovat, abych byl na Nordkappu v určitou dobu. Ještě jsem zkusil sehnat nějaké informace o tom, co se tam děje. Raudi Skaug mi řekla, že je tam spousta proudů, ale víc jsem se nedozvěděl. Netušil jsem ani, jestli je tam nějaký ‚tide race‘, prostě vůbec nic konkrétního o tom, co se tam děje. Jediné, co jsem se ze všech článků dozvěděl, bylo, že je to hrozné místo, což jsem na druhou stranu už věděl dávno.

Předpověď počasí zněla: 7 uzlů (cca. 4 m/s) od jihu, který se bude celý den stáčet k JJZ a zpátky. Vlnění kolem jednoho metru a low tide (odliv) měl přijít podle Bjorna v 10:07. To znamená, že poteče 6 hodin se mnou, pak se zastaví a dalších 6 hodin poteče obráceně. Můj plán zněl, že chci být na Nordkappu přesně ve chvíli, kdy se proud zastaví, což vycházelo asi na 16:00.

Vzdálenost 48 km a moje rychlost 6 km/h znamená, že musím být na vodě v 08:00. A pokud mě postrčí proud, budu na Nordkappu možná o chvilku dřív. Proud je nejrychlejší v místech, kde je nějaké zúžení. To máte stejné, jako když přimáčknete zahradní hadici. Měsíc byl v novu, to znamená, že byl tzv. ‚spring tide‘ (skočný příliv), což znamená, že proudění je nejrychlejší.

Všechno mi tedy pěkně hrálo do karet. Vítr v zádech a k tomu šest hodin příznivého proudu. Představa, že by foukalo proti proudu, mě děsila, to jsou ty největší maléry. Takže nepřipadalo v úvahu, že bych se třeba jen o hodinu opozdil. To by mě na Nordkappu čekal masakr s velkejma statickejma vlnama a bůhví čím ještě.

Ráno jsem posnídal čokoládu, co jsem dostal, narval do sebe ještě nějaké oříšky a přesně v 08:00 vyrazil. Kupodivu jsem byl neuvěřitelně klidnej, pobrukoval si a bylo mi fajně. Tohle bude nonstop jízda přímou čarou až na Nordkapp, tedy kolem severní strany ostrova Måsøya. Zapnul jsem stopky a vyrazil.

Bylo pochmurno, žádné slunce a jen v dálce jsem matně viděl siluetu ostrova mého osudu. Za necelé dvě hodiny jsem si v závětří ostrova Måsøya dal pár oříšků a mastil dál. Ještě jsem se ohlédl a zaláteřil: „Do prd..le!“ Od pevniny postupovala mlha. Trochu jsem změnil kurz směrem na ostrůvek Gjesværstappan a jel dál s obavami, že tam budu přijíždět za mlhy.

Naštěstí trochu změnila směr i mlha a tak mě nakonec o velký kus minula. Vítr trochu foukal, ale žádné drama, byl jsem úplně v klidu. Prostě nervy jako ze železa. A když se náhodou pokusilo ozvat mé opatrné já s tím, že: „jestli se tohle…,“, bylo mu odpovědí rázné: „DRŽ HUBU,“ mého druhého já. V příjemném rozhovoru nám tak pěkně ubíhal čas.

U vesnice v Gjesværstappan je spousta ostrůvků, což taky znamená, že je tam proud dost silný, takže jsem tudy prosvištěl jako ho..no rovnou odpadovou rourou. To pro mě bylo to nejtěžší místo, z celé cesty. Poslední místo, kde se ještě dalo zastavit. Obloha byla plná tmavejch mračen a těch pár baráků mě přitahovalo, jak žárovka můru. Možná bych měl zastavit a překontrolovat předpověď počasí? Čekají mě přeci jen ještě alespoň tři hodiny. Dokonce jsem v jednu chvíli zatočil k vesnici, ale naštěstí jsem si to na poslední chvíli rozmyslel. Jasně že to byly jen výmluvy! Kdybych byl býval přistál, tak tam sedím doteď!

A teď ty tři hodiny k Nordkappu!

Z Gjesværstappanu je to na další ostrov 9 kilometrů. Ovšem je to v podstatě jen svislá skála, co míří na západ. Já si kolem ní vesele píchám a houpu se na metrových vlnách, které mají asi 10 vteřinový interval. To znamená, že mají dost velký objem. Na otevřeném moři si toho ani nevšimnete, i začátečník bude úplně v pohodě. Prostě taková houpačka.

Trochu se zdvihl vítr a začínám si surfovat po vlnách, co se sem valí od jihozápadu. „Alespoň to budu mít rychleji za sebou,“ utěšuju se. Zhruba v polovině cesty před sebou zahlédnu, jak se v dálce něco zablýsklo. A už vidím, jak se o skálu láme vlna jako prase. Vidím to pěkně z profilu, i na tu vzdálenost asi čtyř kilometrů mi připadá vlna velká. „Tak to bude zajímavý!“, říkám si. Ale na druhou stranu s tím jsem musel počítat.

Ten kamenný útes směřuje na západ, odkud se na něj vlny valí a narážejí na skálu jako balon, odrazí se od ní a ženou se zpátky na východ. Po cestě se potkají s dalšími vlnami, narážejí do sebe, úplně čistej hřeben hřeben na vrcholu síly. Výšky vln se sčítají, takže jsou to dva metry nahoru každých deset vteřin. Opravdu spousta vody.

Vlny nejsou všechny tak velké, ale občas dorazí pořádnej Goliáš a to pak je tři metry vysoká podívaná. Do toho si přidejte proud a vítr a vyjde vám parádní pádlovačka na konci světa. Jen kdybych pořád neslýchal, jaké je to strašné místo. Jsem v pohodě, už jsem jezdil ve větším botelu.

Cestu mezi vlnami u útesů jsem si trochu vybíral a hledal tu nejbezpečnější trasu. Takže jízda byla sice trochu ‚bumpy-lumpy‘, jak říkají Angláni, ale vcelku OK. Sedím si pořád ještě krásně v teploučku a suchu, ale pro jistotu, aby to nebyl takový šok ze studené vody, namáčím si ruce až po lokty, cachtám vodu na obličej a trochu si jí leju i za krk. To pro případ, že by mě to smetlo. Zatím největší vlny, jaké jsem surfoval, měly 4 metry a to už vám docela protáhne záda. Tohle tady nebylo zdaleka nic tak hrozného, takže jsem byl v pohodě, úplně megasoustředěnej a s parádní lodí pod prdelí.

Tenhle úsek jsem jel v nejvyšším tempu a proletěl jsem jím jako… (Ale to už jsem říkal.) Za prvním výběžkem jsem se vydejchal a trošinku si odpočinul. Narazil jsem při tom na pláž, kde by se dalo přistát, pokud by se něco podělalo. To člověku vždycky dodá na morálu, pokud ví, že má kam utéct. Sice to není extra místo, ale dalo by se tam leccos přečkat.

Další sekce jsou zase vertikální útesy, ale směřujou na severozápad, takže vlny, co do nich narážejí, už nemají takovou kadenci, jen je to bordel. K tomu se stáčí vítr na jižní a trochu zesiluje, takže se to na mě sype odzadu, od levoboku. Ovšem mám na to ostře nabitou zbraň! Je to můj C-Gator, jestli něco fakt umí, je to jízda v diagonálních vlnách. Trochu přidám na tempu a C-Gator začíná surfovat. Tím se jízda dost zklidní, protože tahle mašina si začne prořezávat cestu vším, co se jí postaví do cesty.

Když se blížím k druhému výběžku, ztrácím krytí od toho prvního a vlny zase mastí do útesů o stošest. Teď jsem ‚IN THE ZONE‘, surfuju na Nordkapp a říkám si, že s tímhle směrem vln to tam nebude jen tak. A taky že jo.

Projíždím kolem druhého výběžku, který je zaříznutý pod úhlem 45, takže se mi pozvolna začíná objevovat Nordkapp. Tedy spíš jen ten glóbus, co je na něm postavený, ale je to úžasná podívaná. Stíhám zapnout i kameru, mám to tedy celé natočené.

Prolétl jsem kolem mysu a jen jsem zapadl do jeho zákrytu, začínám vychutnávat ten pocit. Přede mnou Nordkapp a téměř klidná hladina, tedy alespoň v porovnání s tím, co jsem doteď projížděl. Tahle sekce z Gjesværstappanu na druhý výběžek měla asi 13 km, měla by tedy trvat asi 2 hodiny 10 minut. Prolétl jsem jí ale za hodinu a půl.

Pak už jenom píchám a píchám k Nordkappu a kochám se. Je to nádhera, ale nedokážu to popsat, protože to prostě nedovedu. A kur..a se mi ulevilo, to vám povím. Tohle místo mě strašilo pěkně dlouhou dobu a měl jsem z pekla štěstí! A že už trochu vím, co dělám, stává se ze mě PÁDLÍŘ.

Ještě jedna věc, co mi hodila úsměv na tvář. Od doby, co pádluju, znám ptáka, co se jmenuje ‚fulmar‘, česky bouřňák, myslím. Je to jeden z nejkrásnějších mořských ptáků. Když jsem jel kolem Anglie, tak ke mně zalétal každý den. Zakroužil kolem mě, prolétl třeba metr před přídí a přitom se dotýkal špičkou křídla hladiny. Je to vynikající letec a je fakt nádherný.

Mám pocit, že mi nosí štěstí a bezpečí a tak mu říkám, že je to můj guardian. Za těch pět měsíců tady jsem ho zahlédl jen jednou. Bylo to v Dánsku a docela mě to překvapilo. Když jsem obeplul Nordkapp a stočil příď lodě na jih, tak první, co jsem spatřil, byl fulmar, sedící na vodě.

Dopádloval jsem k němu asi na půl metru. On neodletěl, jen poodplul. V tu chvíli jsem naprosto přesně věděl, že jsem tam, kde mám být a dělám to, co mám dělat.

A proč podniknout takovouhle praštěnou cestu?

Jen proto, že mám pocit, že to musím udělat. Nic víc.

Příspěvek byl publikován v rubrice 180daytrips. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Tak jak se vlastně jede kolem Nordkappu?

  1. Ahoj, velká gratulace. Asi velká očista… Přidávám link na svůj blog. Napadlo mě, že bych se mohl někdy na severu na příští expedici připojit, kousek se přidat, přece jen to povzbudí a mám to vlastně rád… Tak snad někdy…
    mirek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>