Poslední kousek Norska

První den na souši jsem bez problémů našlapal 30 km (jsou tady kilometrovníky) a jen mě trochu bolely nohy, což jsem očekával. Normální svalovka. Večer jsem si dal jako dezert dva ibáče, ne na bolest, ale na uvolnění svalů. Pokud se to nedělá moc často, tak je to v pohodě. A já věděl, že první dny budu fňukat a tak jsem chtěl svalům trochu pomoci.

Na druhý den zase všechno pěkně v pohodě. Šlapala jsem jako hodinky a na nějakém parkovišti jsem potkal nějakého Poláka. Poklábosili jsme, já mu uvařil kafe, on mi dal kus salámu a zase dál.

Ujdu nějakých 200 metrů a cestu mi prakticky zablokuje červená dodávka. Vyběhne chlapík v černém tričku a něco na mě klebetá. Okamžitě si chystám svoji frázi: „Sorry, ale já norsky neumím!“, když tu mi najednou došlo, že mu rozumím, že je to Čech a že mi říká: „Ty vole, tak tebe si musím vyfotit!

Okamžitě mě pozval zpátky na parkoviště na kafe. Měl jsem neskutečnou radost, že slyším češtinu a při pohledu na dodávku s přihrádkou na střeše, která mířila na jih, mě jako druhá myšlenka hned napadlo ‚dva dny a můžu bejt doma‘. Hned jsem tu myšlenku zahnal, byla až moc lákavá a pohodlná.

Jinak řidič dodávky je Jirka, je mu kolem šedesátky a jel si do Ruska na Sibiř vyčistit hlavu. Byl snad úplně všude a hned mi došlo, že je to pořádný kabrňák a velko-horolezec! Pokecali jsme, já uronil slzu z používání rodného jazyka a pak mi nabídl odvoz domů, který jsem samosebou úplně bez problémů ;-) a hrdinsky odmítl.

Tohle se ti ale snad hodit bude?“, řekl Jirka a dal mi kartón echt českého moku, takto šesti plechovek vynikajícího Gambrinusu. Povím vám, učiněné Vánoce! Jedním pivem jsem po chvíli pokřtil kopec, který dostal jméno ‚Funivý‘.

Tajga je naprosto úchvatná! Je podzim, babí léto, vzduch je štiplavý, svítí slunce a vítr fouká tolik, že být u moře, musím sedět na břehu. Tady je to ale úplně jedno. Celý den se kochám přírodou, paradoxně tady skoro není na co koukat, ale to je na tom to krásné. Prostě miluju otevřené prostory, ve kterých skoro nic není. Moře, nebo poušť, či tajga – to všechno mě hodně přitahuje. Pár jednoduchých barev a nic víc, to je to, za čím se pořád plahočím. Když navíc v noci vítr utichne a je naprosté ticho, to je hotový balzám na uši i na nervy.

Přes den si šlapu po silnici, Goal Zero solární dobíječka mi dobíjí mobil a tak si můžu celý den poslouchat rádio. Tohle je teprve potřetí na mé cestě, kdy jsem zapnul rádio, ale na silnici to prostě nějak patří.

K večeru přede mnou zastavilo ještě jedno auto, tohle mělo na střeše dva kajaky a první, co mi ten kluk řekl, bylo: „Ty musíš bejt ten Čech!“. Tak to jó! Celej den se na cestě pochechtávám a fakt si to užívám.

Ale večer, když jsem ‚přistával‘, mě začala pobolívat noha. Bylo to na holeni, takže bolest nepocházela od únavy svalů. To místo se ani nedalo pořádně protáhnout. Každopádně jsem ihned preventivně nastartoval protizánětlivou náplast, kterou jsem dostal od kámoše, co mi vybavil lékárničku. Dělá medika u paragánů, takže vezu samé super věci.

Třetí den cesty ráno jsem vstal, noha nebyla opuchlá, ale vypadalo to na mega-svalovku. Asi po hodině, když už jsem to skoro rozhýbal mi ‚střelilo‘ do holeně a já si jen stihl vykřiknout: „A do prd…le!“ Kouknu na haxnu a na oplátku na mě z ní kouká velkej otok. Brufen by mi asi nepomohl, tak si to pajdám do Karasjoku, což je asi 13 kilometrů. I přes pajdání si ale cestu užívám a dumám, co a jak dál.

Když jsem se tam dobelhal, řešení mi vypadlo z hlavy skoro samo od sebe. Takhle nemůžu dál pokračovat. Vzdálenosti mezi městy jsou dál ve Finsku docela velké, kolem 50 kilometrů. Mezi nimi není vůbec nic. Je blbost s takhle posekanou nohou pajdat. Do kopce to ještě jde, to nedopadám na patu, ale z kopce je to peklo, hnáta jedna opuchlá. Takže změna plánu – dolů domastím na byciklu! Musím prostě nějak schrastit kolo!

Dorazil jsem do infocentra věnovaného původním obyvatelům, tedy Sámům a namířím si to k prvním lidem, které potkám. A jeden z nich (či spíše jedna z nich), je můj anděl strážný, Tonje Tunold, sklářka. (Pokud umíte norsky, můžete si o ní přečíst něco tady. Pokud neumíte, stejně se tam koukněte, jsou tam i fotky jejích prací. A její sklárna má tyhle stránky. Pozn VPJ).

 

Tonja tu má dílnu, kde se můžete dívat, jak vyfukuje věci ze skla (zrovna dělal sklenky na whisky). Podělil jsem se s ní o svůj nový plán a řekl jí, jaký je můj problém s nohou. Nakonec jsem se zeptal, jestli neví o nějakém starém, rezavém kole, které by chtěl někdo vyhodit.

Upozorňuju, že v Norsku není nic problém pro nikoho a každý zná každého. Pár telefonátů, zpráv na facebooku (přes ten se tu řeší snad úplně všechno) a druhý večer jsem měl kolo. Prý jich ten chlápek má asi šest a jedno mi klidně věnuje. Odpověď (zase přes facebook) a v 15:30 už sedím v autě a jedu si vyzvednout svůj novej bajk. Jeho majitelem je Jan Osmo, kromě něj mě přivítal i krásnej malamutí hafan, který celou dobu vrtěl chvostem. No a za hodinu už jsem mastil na kole zpátky do Karasjoku. Abych doléčil nohu, dal jsem si den pauzu a přečetl dvě knížky. Ta první se jmenuje Veronika musí zemřít. Je to od Paula Coelha, je to fakt mazec a měl by si to přečíst každý! (Česky to vyšlo pod názvem: Veronika se rozhodla zemřít. Pozn. VPJ)

Ráno jsem nastartoval své kolo a po prvním metru jízdy zjistil, že jsem píchnul. To mi připomnělo, že jsem úplně zapomněl na rezervu a servis pro kolo. Pořídil, nastartoval a vyrazil. Byl jsem v tu chvíli asi 18 km od finských hranic.

Ještě jsem to nechtěl s ohledem na zánět v noze přehánět. Už se to sice začalo hojit, ale nechtěl jsem to odpálit. Cestou jsem pošteloval závěsné zařízení na kajaku a zjišťoval, jak se s tím vlastně jede. Trošku jsem kličkoval, přeci jen mě tlačí 70 kilová potvora, ale jinak to jde. Těch pár kiláků do Finska jsem dal za dvě hodinky a kousek. Se spoustou zastávek a štelováním mé jízdní soupravy to docela ujde. Uvidíme, jak to půjde zítra.

Když se dostanu k nějakému prudšímu kopci, tak prostě hodím kolo na kajak a vytáhnu to na nohách a rukách. Je to mnohem méně namáhavé, než dipat do pedálů a taky si uleví zadek, jelikož je na tuhle sedačku totálně nepřivyklej. A to je vám bolest!

Ve Finsku jsem začal nákupem v obchoďáku s vycpanýma liškama a tetřevama. Do toho ještě pes pobíhající v uzenářské sekci – no prostě

Finsko se mi bude líbit!

Příspěvek byl publikován v rubrice 180daytrips. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>