Pátý den byl Nordkapp I.

Přinášíme první část Petrova vyprávění o tom, jaké byly poslední dny před úspěšným obeplutím Nordkappu. Vyprávění je dlouhé, proto jsme jej rozdělili na dva díly.

Tak si tak sedím ve Skarsvågu a pouštím si v hlavě akční film, jehož hlavním hrdinou jsem se v posledních dnech stal. Byl to takovej hukot, že si to asi těžko někdo jiný představí, na mě to působilo tak silně, že jsem chvílemi měl pocit, že odněkud seshora sleduju sám sebe. Tak si poslechněte, co se všechno seběhlo.

Po opuštění  Bergsfjordu jsem upádloval asi 30 kilometrů dlouhý skok a pak mě uvěznil vítr. V tu chvíli jsem na tom byl fakt špatně. Další postup byl strašně pomalý a zčista jasna mě napadla jediná, v tu chvíli logická věc: „Kašlu na Nordkapp!

Tahle kacířská myšlenka mě natolik zaskočila, že jsem se rozhodl, že nebudu dělat žádná ukvapená rozhodnutí a pořádně se na to vyspím. Ale ráno jsem na tom byl navlas stejně. Rozhodl jsem se tedy, že tomu dám poslední šanci, ale uvnitř jsem věděl, že se jen nějak doplácám do Hammerfestu, tam popadnu vozík, který mi tam Dušan poslal, naložím na něj loď a tradá! Zmizím po silnici na vytoužený jih.

Celé rozhodnutí potvrdilo posledních pár hodin pádlování do Øksfjordu – silný protivítr a já úplně na dně. „A dost! Tak to prostě má být – Nordkapp se nekoná!“, to mi bylo v tu chvíli úplně jasné. Strašně se mi ulevilo a v tu chvíli jsem kompletně zapomněl na všechny ty přejezdy a šílená místa, která mě posledních pár týdnů deptaly.

Napsal jsem Vítkovi, že to balím a proč. Pak jsem se začal domlouvat s Victorem, který mi už před tím nabízel pomoc. Naštěstí jsem se mu nedovolal a tak jsem mu poslal mail, jestli neví o někom, kdo by mě i s kajakem hodil do Hammerfestu. Měl jsem pocit, že nemá význam se tam plahočit po vodě a čím dřív budu v další etapě své cesty, tím bude líp.

Všechno mi v tu chvíli bylo úplně jedno a jediné, na co jsem myslel bylo, že chci, moc a moc, pokračovat zase dál. Od Vítka sice ještě přišla odpověď: „Ty vole, vydrž ještě chvíli!“, nebo tak nějak a: „Já ti za dvě hodiny zavolám!“.

Jenže já už byl naplno rozhodnutý. Hospoda hořela hodinu. Hotovo!

Co se mi to v kebuli vlastně stalo?

Mám ke kajakování takový zvláštní přístup, docela pesimistický až negativní a to hlavně když dojde na rozhodování, jestli mám zrovna v ten den vyrazit na vodu, nebo ne. Probíhá to tak, že mi od Jima přijde předpověď počasí, většinou velmi přesná! Já se pak mrknu do mapy a porovnávám předpověď s tím, jak bude korelovat s proudy a terénem. Když stojí v předpovědi, že má být slunečno, tak si říkám: „No, kdepak se mi to asi pos…re?“ A hlavně, jestli se to dá zvládnout a na semaforu mi svítí zelená, nebo bych měl zůstat stát a civět do stanu.

No, a když je předpověď špatná, tak ještě podmínky trochu testuju a teprve pak se rozhoduju. Je to sice negativní přístup, ale funguje. Fakt, funguje mi to dobře a ještě jsem nebyl nachytanej na švestkách.

Každopádně s Nordkappem jsem to asi přepískl! V hlavě jsem si ho představoval jako strašné a černé místo s ohromnýma statickýma vlnama a velký přejezdy jsem neviděl jinak, než že mě to odfoukne na otevřené moře. A to, že vítr foukal z toho nejhoršího směru, tedy od jiho-jiho-východu, to situaci rozhodně nevylepšovalo.

No a tohle všechno dohromady mě dostalo, zlomilo a vygumovalo. Kompletní ztráta motivace jet dál a byl jsem vymačkaný, jako citrón. Jediné, čeho jsem měl po ruce dost, byly výmluvy, proč nejet dál. Těch jsem měl připraveno asi milión.

Dojet až na Nordkapp mi přišlo zhola nemožné a už jsem se viděl na cestě domů. Bylo mi jasné, že mě ten mys zlomil, aniž jsem ho vůbec viděl. Bylo to přesně jako v ten moment, kdy člověk stojí na vysoké skále a odhodlává se skočit do vody. Čím dýl tam stojíte a okouníte, tím pravděpodobnější je, že to zabalíte a neskočíte. A já tam díky tomu podělanýmu počasí, civěl fakt hóóódně dlouho. Takže jsem se zlomil, stáhnul ocas, otočil se a utíkal, jako malej kluk.

Přišla veliká úleva, ani stopy po nějakých výčitkách svědomí a se svým rozhodnutím jsem byl úplně spokojený. Jenže pak zavolal Vítek. První, co mi řekl, bylo: „To jsi mě s tím rozhodnutím pěkně nas..al, chlape!“ (ještě musím dodat, milý Mejdží, že jsem hned dodal: „A když odezněl smutek, tak mi z toho bylo hodně smutno. Pozn. VPJ) Náš rozhovor pokračoval a Vítek mi nakonec řekl, že stojí za mým rozhodnutím a bude mě i nadále podporovat. Poslední zpráva, kterou mi pak odpoledne poslal, zněla: „Namaž kolečka, nasaď kecky a mazej dolů!

Pak jsem ještě zavolal Bjornovi, který mi byl do té doby meganápomocný! Z vlastní iniciativy mi posílal mapky s místy k přespání, vesničky po cestě a kolik je v nich lidí, kde mi kdo pomůže, u koho můžu koupit plyn a k tomu ještě kontaktoval místní pádlery, aby se ke mně přidali. Prostě dělal sám od sebe neuvěřitelné množství mravenčí práce a to ‚jen tak‘, prostě protože chtěl. Měl jsem jednoznačnou představu, že mu napíšu o svém rozhodnutí a za hodinu budu sedět v teplém autě směřujícím do Hammerfestu. :-) Ó dobří bohové skandinávští, jak jsem se, já bláhový, mýlil!

Ukázalo se totiž, že vám lidi hrozně rádi pomůžou po cestě nahoru, ale pokud se chcete vzdát, pomoc je najednou pryč. Bjornovi jsem vysvětlil všechny svoje důvody (=výmluvy), následované spoustou jestli tohle a jestli tamhleto. Odpovědí mi bylo jediné lakonické: „Jestli.

Pak bylo pár hodin ticho následované zprávou, že jsem se rozhodl špatně. Objetí Nordkappu je přeci mnohem důležitější, než pěšky šlapat přes Laponsko a pak už poslal jen odkaz na trajekt, ať si tedy sám zjistím, co a jak.

Chvíli jsem přemýšlel a odpověděl mu, že to tedy zkusím. Jediná šance, kterou jsem tomu dal, bylo dostat se do dvou dnů do Hammerfestu. A pokud tam bude příznivé počasí, tak že zkusím Nordkapp. Ale v hlavě jsem stejně pořád měl NO GO!

Sedím na molu, baštím chleba s medem, ke kterému mám navíc studené párky. Všechno to koušu na levou stranu, protože mě už několik dní děsně bolí zub, následkem čehož baštím ibuprofeny jak lentilky. Je to 36 hodin od chvíle, kdy jsem se rozhodl vzdát obeplutí Nordkappu. Nemyslím vůbec na nic.

Najednou to ve mně zabublalo a já cítím, jak mnou prostupuje neuvěřitelný vztek: „TY VOLE!!! Přece to teď nevzdáš?!“ Strašně jsem se nasr..l. Ale úplně neuvěřitelně, takovej samonáser jsem snad ještě nezažil. Popadl jsem smartphone, otevřel si google mapy a znovu začal přeměřovat ty hrozné vzdálenosti. Sice jsou to mrchy, jak říká Lumír, ale ta 36 hodinová pauza mi dost pomohla. Znovu jsem začal racionálně uvažovat a najednou to nevypadalo tak nemožně, jako den před tím. Vstal jsem a došel se na konec mola podívat, jak vypadá moře. Vařilo se, ale já v tu chvíli jasně věděl, že sice nevím jak, ale že se tam nakonec přece jen doplácám.

Pak se stalo něco zvláštního. Došel ke mně pán v modrobílé šusťákové bundě a něco mi začal norsky vykládat. Když jsem se na něj česky podíval, ihned pochopil a lámanou angličtinou mi řekl: „Čekáš na počasí?“ Dost mě to překvapilo, od kajaku jsme v tu chvíli byli docela daleko a já byl v civilu. Nicméně jsem přikývl a pán dokončil rozhovor slovy: „Počkej na půlnoc, to bude hladina jako zrcadlo!“ Byl jsem úplně šokovaný a ve směsici zvláštních pocitů jasně vítězil ten, že za tři dny budu stoprocentně sedět v C-Gatoru pod Nordkappem. To je na tuty! Takhle jistej jsem si snad ještě nikdy nebyl nikdy v životě.

Hned jsem napsal Bjornovi, že to dám. Odpověď byla, jak je jeho zvykem, zase lakonická: „You are the man!“ Hned poté došla zpráva od meteorologa Jima s názvem Happy Days – tři dny dobrého počasí a pak zase masakr. K tomu se přidal pozdrav od Stanďocha, což helplo dost a nakonec se přidal Vítek: „Tak to teda eště zkus!

Takže když jsem předtím odešel od kraje skály se staženým ocasem, teď jsem se otočil, se šíleným řevem se rozběhl a prostě skočil.

Pokračování příště….

Příspěvek byl publikován v rubrice 180daytrips. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>