Lehce dramatický konec srpna 2013

Ve středu 28. srpna mi od Mejdžího dorazila zpráva: „Vstal jsem v 04:00 a hupnul přes fjord. Bjorn mi poradil, že vítr se zdvihá kolem 09:00, tak jsem to prubnul a funguje to. Teď už jsem ve stanu a venku se začínaj ženit čerti.“

A o den později, ve čtvrtek, se ozýval už jen Bjørn Tore Sørensen, který postupně psal:

09:39 Petr je ve špatnou dobu na špatném místě. Poslední zprávy mám ze včerejška, kdy byl v „Seal Fjordu, což je mrňavá vesnička, kde bydlí jen dva lidé. Na přečkání bouřky, která sem teď směřuje, to je velmi špatné místo. Navíc Mejdžímu dochází plyn a kredit na telefon. Radil jsem mu, ať zajede do Frakkfjordu, nebo Bergsfjordu, kde míň fouká vítr, ale hádám, že místo do kajaku skočil do spacáku. Je mi ho líto, vypadá to na pár hodně špatných dní!

Nechce se mu nejspíš balit kajak jen proto, aby ujel těch slabých 10 kilometrů do Frakkfjordu, takže tam nejel, nebo ho minimálně nikdo z lidí ve vsi neviděl. Stejně tak nebyl spatřen v Bergsfjordu, takže si asi netroufl jet ani tam. Lopphavet je jedno z nejnebezpečnějších míst v Norsku, tedy pokud jde o moře, což jsem mu taky říkal.

No, ale koneckonců je možné, že Segfjord opustil a přistál někde, kde není signál. Bjorn

10:00: Tak teď jsem mluvil s Magnarem Hakonsenem z Andsnes, což je asi 3 kilometry od Seglviku. Zajede se podívat, jestli je Petr v pořádku. Magnar mi říkal, že bouře ještě nezačala, takže to není tak špatné. Doveze mu plyn a nabije mu mobil, až ho najde. Bjorn

půlnoc: Magnar Håkonsen Petra dneska v noci potkal. Je zalezlý ve stanu a je v pořádku. Zatím je v Seglviku a jakmile se dostane do Bergsfjordu, dobije si kredit na mobilu. Bjorn

 

Další den (31.8.2013) jsem dostal od Bjørna tyhle dvě zprávy:

Petr vyráží do Bergsfjordu dneska. Bude při tom přejíždět „Lopphavet“, nejnebezpečnější místo norského pobřeží! Předpokládám, že ho čeká surfování na dlouhých vlnách, které dneska mají přes 5 metrů (vlny většinou vydrží ještě 2 dny po bouřce.) Bjorn

Ale všechno nakonec dopadlo dobře:

Petr je v Bergsfjordu. Potkal kosatku. Bjorn

 

 
Mejdží si evidentně nic moc nepřipouštěl, protože mi za tyhle dny napsal jenom tuhle zprávu:

Norsko je pohádková říše! Odjel jsem od Johana, a konečně se dočkal pohodového pádlování. Tak se mi povedlo dostat se do Bergsfjordu, což je Bjørnovo rodné město. Vypadá to, že se Bjørn rozhodl, že mě k tomu Nordkappu dokope všemi možnými prostředky. Došel mi plyn – Bjørn přes telefon zařídil, že si ho budu moci ve vesnici koupit, i když zavírají v sobotu ve 13:00 a já měl přijet až v 17:00. Majitel obchodu dorazil hned, jak jsem mu zavolal. Roar, tak se jmenuje, se přiřítil se ke krámu prakticky ihned, v káře jakou používal A-TEAM :-) .

Bohužel měl jen takové ty napichovací bomby, kterej tvůrce tohle mohl stvořit? Zato mi ale DAROVAL spoustu balíků na zapalování grilu, tak budu zase víc používat e-voheň od Carbonového Antoniuse. Mám to už jen dva dny k vozíčku, který mi poslal Dušan z Čech, tak to není takový problém.

K tomu všemu mi přibalil sladkou rýži na ochutnání plus 1,5 kg marcipánu. Bjørn mu totiž řekl, že jezdím výhradně na zmrzlinu a marcipán. Jen tak pro zajímavost – 1,5 kila téhle lahůdky se rovná asi 30.000 kalorií. A aby bylo úplně jasno, běžná kancelářská krysa vystačí s 2.500 kaloriemi na den. Já zvládnu půlkilovou šišku zbodnout na posezení, během slabé hodinky. Pak ale cukr nemůžu dva dny ani vidět.

K Roarovu obchodu přiléhá malý byt a od něj jsem dostal klíče – neuvěřitelná pohostinnost! Nad městem je super ledovec, kde se dá parádně „kajtovat“ na sněhu. Pokud by měl někdo zájem, byteček je vybavený se vším všudy, dá se pronajmout a fouká tady hodně a pořád. To můžu potvrdit!

Rubriky: 180daytrips | Napsat komentář

Polární záře

Tahle zpráva mě zastihla po víkendu, během kterého se s Mejdžím sešel kajakář z Tromso – Bjørn Tore Sørensen. Nevím přesně, jak se o Mejdžím dozvěděl, ale někdy ve čtvrtek mi poslal zprávu, že je z Tromso a že by Mejdžího rád potkal. Předal jsem Mejdžímu mapku, kde bude Bjørn čekat a povedlo se. Kromě toho, co níže o jejich setkání píše Mejdží, musím ještě dodat, že nám Bjørn pomohl ještě s jednou důležitou věcí, o které se ale nechci víc rozepisovat. Na každý pád – Bjørne, oba s Mejdžím ti moc a moc děkujeme.

Bjørn, thank you very much!!!

 1119910_10151605521617507_1502462264_o

Nějak nestíhám psát. Každopádně musím říct, že mě Bjørn zachránil! Je to prostě super chlap. Kromě jiného je excelentní fotograf. Najděte si na webu jeho fotky kajaků a vorvaňů. Vorvani připlouvají do Tromsa každý rok a já je minu o dva týdny :-( A Bjørn je taky vášnivej elektronik, jeho byt je plnej hejblátek a vyfikundací, všechno to má něco společného s fotografováním.

Uvítal mě srdečně se slovy: „Strašně smrdíš, chlape!“ Pak mě zahnal pod pohrůžkou násilí do sprchy a nakonec s pomocí dlouhého klacku přesunul moje hadry do pračky. V životě jsem se necítil tak trapně, ale nakonec jsem se tomu strašně tlemil. Nacpal do mě asi 300 kg cukru v různých formách, zakázil mi pít vodu a rval do mě kolu. Jen jsem se bál, aby mi ještě nedal kolovej klystýr!

Každou hodinu mě krmil zmrzlinou, což doprovázel prohlášením: „Jdeme spát, ale nejdřív co? Trochu zmrzky!“ Vydrželi jsme do tří do rána, kdy jsme viděli polární záři, ale nesvištěla na plný koule a už jsem byl dost unavený. (Podle Bjørna, který mi Petrovu fotku polární záře poslal, to byla Mejdžího první polární záře vůbec! VPJ)

First Aurola Borealis by Betr Major-2

K tomu všemu ten darebák zavolal novinářům, kteří si mě pak chvíli přehazovali. Bylo to fajn, alespoň nějaká publicita. Bjørnovi moc děkuju!

Petr in Tromso-6403

Další den se toho moc nedělo, taková pohodka. Po přistání jsem vyhledal pana domácího a zeptal se, jestli můžu spát u jejich domu. Míst k táboření tu fakt moc není. Zeptal se mě na jméno, národnost, a jestli jsem sám. Bylo to takové zvláštní, ale mírumilovné. Převlíkám se a v tom přijde jeho žena a ukazuje mi noviny, že je tam o mně článek a jestli nechci přijít na večeři.

Tak jsem se nacpal čtyřmi druhy salátu, kedlubnami a jinými pochutinami, které jsem už dlouho nejedl. Byli to moc příjemní lidé, povídali jsme dlouho do večera a ráno jsem se šel podívat na starou rybářskou loď. Jediné, čím jsem se jim za pohostinnost mohl odvděčit, bylo povyprávět pár příběhů a dát potěžkat karbonové pádlo od Zástěry. To vždycky zabere, je fakt lehounké a lidi z toho jsou pokaždé překvapeni.

Při odjezdu jsem nafasoval vajíčka a tofu a celej den mlsal. Pak jsem zachránil malýho kluka. Mohlo mu být tak 13 let. Upadnul mu motor u člunu a neměl sílu jej zvednout zpátky. Tak jsem mu s tím pomohl a pokračoval za úplného zrcadla dál. Dal jsem 48 km v ideálních podmínkách, ale zítra to má být docela masakr.

Mám to až na Nordkapp samý přejezd a navíc tu voda dost teče. Při příjezdu do Tromsa jsem se prokousával v podstatě přes kanoistický kanál, co je v Troji. Teklo to v plném kalupu. Nic nezveličuju! Lumír Drápal mi dává spoustu užitečných rad a tipů a konečně si začínám zvykat i na jeho žargon, jako třeba: „Jsou tam květáky jak hovado!“ Když do nich vjedu, okamžitě vím, co myslel.

Vypadá to, že už nastartuju sucháč! Kvůli tomuhle úseku si ho sem vezu a vůbec to nebude zívačka! Ale se C-Gatorem se po všech těch fiškuntáliích nebojím jít do ničeho. Je to parádní loď a rozhodně mě nebude limitovat v ničem, co jsem se naučil.

Mám teď samé přejezdy a žádnej nepůjde pod dvě hodiny. Což sice nevypadá jako moc, ale nad polárním kruhem je to trochu jiná liga! Na glóbusu jsem prakticky nahoře a bejt na jihu, jsem už  na pevnině Antarktidy.

Splíny jsou pryč, ale docela to trvalo. Napíšu o tom víc, ale pokud bude počasí jako je teď, tak mě čekaj v kajaku 12 hodinové šichty a víc. Toho dobrého počasí už moc nezbývá a fakt se tady nechci zaseknout.

Husy letěj na jih a jen já, blbec jeden, se štrachám na sever!

 

A když už Mejdží zmínil popularitu, tady najdete odkazy na zmínky o jeho cestě:

Objíždění Stadu

Osprchovaný po 20 dnech a o 15 kilo lehčí

Petr in Nordlys newspaper 24-08-2013

Rubriky: 180daytrips | Napsat komentář

Fičák

Poslední dva dny je to tu docela fičák, ale vůbec si nestěžuju, naopak. Asi není zdravé, mít tolik času na přemýšlení a ve větru a povětru se prostě musím soustředit jen na pádlování a nic jiného. Což je paráda! Vyčištěná hlava, restart, vypnuto.

Včera (19.8.2013) jsem dal jednu sekci v délce 19 km za dvě hodiny. Super jízda. Ale pak jsem na koci dne měl malý přejezd do Finnsnes (necelé 3 km) a po deseti minutách jsem poprvé za tenhle trip stáhnul ocas a vrátil se, odkud jsem přijel. Pokračoval jsem kolem zálivu a ne přes něj. Nějak mi to nesedlo a vnitřní pocit na mě křičel: „Neeee. Neee!!!“ Po 40 minutách plahočení proti větru a hledání místa na utáboření konečně přestalo foukat. Hupnul jsem do lodě a doplul tam, kam jsem si to ráno naplánoval.

Druhý den jsem si uvědomil, že jsem přesně v místech, kde jsem s kdysi s Jimem a Jeffem jel v naprosto podobném fičáku, jaký tu teď panuje. Jediný rozdíl je, že dneska nesněží. Před těmi třemi roky jsme měli záda obalená sněhem a já se čistokrevně cvaknul. Tryskem jsem projížděl kolem kluků, kteří na mě křičeli: „Kam se ženeš?“ „Zahřát se,“ já na to, „abych nezamrznul.“ Voda tenkrát měla dva stupně a vzduch byl na nule. Jenže větrnej faktor z toho dělal tak mínus patnáct. Prostě parádní kajakařina. Jeden si chce ulevit a přes všechno to vybavení nevidí, jestli to jde ven, nebo bude muset vysoušet sucháč.

Každopádně dneska peláším v ‚10 m/s plus‘, jak tomu říkám a pořádně si to užívám. Celej den surfuju, naprostej megafičák a v tom řeknu první slovo dne: „No do pr…le!“ Prasklo mi lanko od kormidla! A to jsem 2 km od břehu a za sebou 10 km otevřeného moře. Takže vlny už jsou docela načesaný, prostě bengál. Když se mi občas povede naskočit na vlnu, tak si říkám, že už jsem dost vysoko.

Co vám budu povídat – celou cestu mám tuhle noční můru, na kterou myslím při každém surfování a najednou už je to tady! Nastala chvilka paniky. Pak jsem prohledal manuál krizových situací, přitom držel svěrač, abych se nepodělal a současně se uklidňoval… Vytáhnu kormidlo z vody a dál už se jede želvím tempem 2-3 uzlů. Ještě, že mám tak velký záda. V pohodě jsem pak dojel k pevnině za použití pádla jako kormidla a pak zjistil, že sůl rozežrala jednu spojku na lanku, což jsem snadno opravil.

Je zajímavé, že když někde pořád čteme, že něco je ta nejstrašnější věc, co nás může potkat, tak nám to dokonale vymeje mozek. Přesně to se mi stalo. Naštěstí když sedám do takového masakru, jako je dneska, tak si vždycky (víceméně podvědomě) udělám krizovej plán. A to třeba tak jednoduchej, jako že když se vymrví kormidlo, nechám se sfouknout na pevninu, což je stejně směr, kterým jedu. A tak se to má s celým seakayakingem – zvenku to vypadá strašidelně, zatímco zevnitř to není tak hrozné.

Ale výjimka vždycky potvrzuje pravidlo, že?!

Rubriky: 180daytrips | 2 komentáře

Setkání

Při své cestě se Petr pochopitelně potkává se spoustou lidí a část z nich jsou (taky vcelku pochopitelně) i mořští kajakáři. V polovině srpna 2013 se takhle sešel s Bentem Bakkanem, domorodým pádlerem, obývajícím překrásné vody souostroví Vesterály.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Bent je opravdový blázen a maniak, schopný jezdit při teplotách kousíček nad nulou jen v triku, protože: „tohle ještě není fakt špatný počasí!“ Jestli prší, nebo ne absolutně nerozlišuje a pokud byste ho někde na Severu potkali, poznáte ho strašně jednoduše. Jakmile zahlédnete, jak nějaký blázen skáče po ránu do moře, aby si zaplaval (a je jedno, že moře má dejme tomu 10 °C), je to s největší pravděpodobností právě Bent.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

S Mejdžího plavbou Bent taky pomáhá – zajistil nám norskou SIM kartu, díky které máme poměrně slušný přehled o tom, co se děje a kde zrovna náš dobrodruh víří vodu. Navíc mi ze setkání s Mejdžím poslal pár fotek, které s radostí zveřejňuju.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Mejdží mi k setkání s Bentem napsal: „Čekám na Benta, se kterým se mám dneska sejít. Tahle delší pauza byla opravdu potřeba. Včera jsem jen popíjel kafe, chytal ryby a válel se na sluníčku. Teď ještě dva dny relax u Benta a budu jako novej.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A podle Benta pak setkání proběhlo zhruba takhle: „Včera jsem zajel do Harstadu a dojel na kajaku na místo, kde už dva dny táboří Petr. Dovezl jsem mu vodu, kafe, sušenky a taky nějaké pivo. Chvíli jsme seděli a klábosili a Petr pak se mnou ještě zajel do obchodu na nákup. K večeru jsme se rozešli. Celý den bylo šedivé počasí, ale dneska, v neděli ráno (18.8.2013) tu máme další jasný den pozdního léta.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tak ti Bente, moc ti děkujeme za pomoc a podporu!!!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Rubriky: 180daytrips | Napsat komentář

Nastává doba zkracování

Po mém faux pas s odhadem vzdálenosti jsem přemýšlel, co a jak. A ať chci, nebo ne, musím trasu osekat, zkrátit si to přes nějaké ty rohy, abych vůbec doplaval domů. Nejprve jsou na řadě Lofoty, které budu muset úplně vynechat a to ze dvou důvodů.

Prvním důvodem je počasí. Léto tady začíná hodně rychle mizet v nenávratnu. Po ránu je 7 °C a mám co dělat, abych se tak tak dostal na Nordakpp a pak pelášil se zimou v zádech dolů na jih.

Druhým důvodem je, že Lofoty jsou příliš krásné na to, abych skrz ně jen tak proletěl. Jistě by se to dalo zvládnout za dva týdny, ale otázka je ‚Proč?‘. Jenom abych si je odškrtnul na seznamu? Děkuju, nechci.

 

 

Ačkoli je tenhle trip parádní záležitost, občas si říkám, že by bylo super se o zážitky s někým podělit. Došlo mi to hlavně na polárním kruhu, kde jsem stál sám a nemohl se ani nikomu dovolat.

 

Takže Lofoty příště a s kamarádama!

Rubriky: 180daytrips | Napsat komentář

Když skončily deště

Konečně! Dokončil jsem přepis postarších záznamů z Mejdžího deníku. Tak si přečtěte, co se odehrávalo koncem června, když se nad Norskem konečně po měsíci vynořilo slunce.

 

20.7.2013

Dopoledne

Už mám sbalenej spacák a věci, jen abych se přiznal, vůbec se mi nechce lézt ze stanu. Počasí je jedním slovem hnus. Musím se víc a víc přemlouvat, hlavně lízt do mokrejch hadrů, to je humáč. Už je to tak víc jak měsíc v kuse a dneska poprvé mě napadlo „Už abych byl pryč z Norska!“ Tohle je opravdu nic moc. Spíš tedy nic než moc.

Večer

Když jsem se vyhrabal ze stanu, myslel jsem, že je tak poledne, ale bylo teprve půl deváté, takže jsem byl vzhůru tak od čtyř hodin. To mi trochu zlepšilo náladu a nakonec to byl super den a la National Geographic. Nejprve impozantní orel, který si ke svačině ulovil nějakou rybu. A když se král ptactva chystal ke svačině, objevil se racek zhruba čtvrtinové velikosti, který začal orla pronásledovat tak dlouho, až ji orel pustil a pak zbaběle vzal do zaječích. Pche, král ptactva!

Na příhodném místě jsem se rozhodl, že by tam mohly být nějaké ty makrely. Nahodil jsem a ejhle! Po krátkém přetahování mám na 4 háčcích 4 ryby. Takové rybaření si dám líbit! Je to sice fuška je po lovu všechny uklidit a nenabodnout se na některý z háčků, ale až na ztracenou kudlu jsem to zvládl. Pak jsem si našel pěknou pláž a upekl jsem dvojici makrel. Jako přílohu jsem si servíroval třetí makrelu.

Po obědě pádluju dál a pozoruju hejna ptáků. Tady kolem Trondheimu je jich mnohem víc, než ve Fjordlandu, tak je na co koukat. Po pětikilometrovém přejezdu jsem odměněn pohledem na vydru, jak si pochutnává na rybě. To asi z 10 metrů. Naprostá paráda. Konečně jsem poprvé v životě zahlédl ptáka, který se anglicky jmenuje „skua“. Je to povedenej ptáček! Živí se totiž tím, že vykrádá hnízda a tak ho ostatní ptáci pěkně proháněli.

Po dalším přejezdu zase hledám místečko na rybaření. Večeře se blíží! Jak jsem zahlédl hejno racků kroužících nad vodou, blesklo mi hlavou: „Tady chlapče budou makrely!“ Když jsem na to místo dojel, voda se rybami jen vařila. Zajel jsem přímo doprostřed hejna a hodil pytlačku do vody. Mám na ní pět háčků a okamžitě začal boj s pěti rybami. Boj byl krátký a štěstí stálo na mé straně. Byl jsem velkorysý – k večeři jsem potřeboval jen dvě ryby, zbylým třem jsem dal svobodu.

Takovéhle dny, jsou přesně ono. To jsem ještě zapomněl zapsat, že jsem taky viděl delfína! Prostě víc a víc cítím, jak se sbližuju s přírodou. I když poslední měsíc byl ve znamení deště, za nic na světě bych ho nevyměnil. A to i přesto, že často fňukám.

 

21.7.2013

Ráno jsem se vzbudil docela brzy a venku na mě čekalo krásné překvapení. Modrá obloha, slunce a na severozápad ustupující tlaková níže, která se nade mnou držela celkem měsíc. To je taková paráda! Došel jsem si koupit kafe a chleba s máslem. Po téhle pochoutce slintám už čtyři dny. Jenže v tu chvíli jsem nevěděl, že nejbližší obchod je pět kilometrů daleko. Takže následovala procházka, kávička, lelkování v super pohodlném křesle a pak cesta zpět vyšperkovaná ještě dvouhodinovou zacházkou. Ke stanu jsem došel úplně vyřízenej. Ke všemu mi bylo nějak špatně – od rána mám průjem a cestou jsem musel použít nejbližší pole.

To nakonec rozhodlo – dneska bude den údržby. Po měsíci deště a vody jsem z kajaku vytahal všechny ty navlhlé a promáčené věci, rozložil je na trávu a po zbytek dne je sušil.

Už dlouho mi vrtá hlavou otázka, jak rychle bude jezdit prázdný C-Gator. Využil jsem toho, že všechno bylo na trávě, hodil loď na vodu a zapnul GPS v mobilu. Byl to takový frkot, že jsem se vrátil s mouchama mezi zuby. Ta bestie to vytáhla na 9 km/h v trochu ostřejším tempu a ta akcelerace! To byl šok. Normální průměrné tempo je kolem 6 km/h.

Po návratu z vyjížďky jsem ještě překontroloval dno lodě. Našel jsem pár místeček, kde se odštípl gelcoat, nejspíš z toho věčnýho vláčení po šutrech. No Problem! Stačí trocha pětiminutového epoxy a za chvíli je vše opraveno.

Ovšem při bližším zkoumání jsem si všiml, že na jednom místě je to horší. A to o dost. Asi jsem někde dostal pecku a oddělila se vnější část laminátu od jádra. Fuck! Ani nevím, jak dlouho to tam je. Ještě, že korek vůbec nenasává vodu. Inkriminované místo bylo velké asi jako moje dlaň. Takže na vodu asi nevyrazím ani zítra ráno, tohle musí vyschnout.

Navrtal jsem do okrajů postiženého místa vrtáčkem čtyři otvory a pusou vyfoukl vodu, která uvnitř byla. Pak jsem celé místo, kromě otvůrků přelepil černou izolačkou a nastavil loď k východu. Už bylo pozdě to dělat, ale na druhý den má být hezky, tak to ta černá izolačka vyhřeje. Hádám tak na 50 °C.

 

22.7.2013

Celé další dopoledne jsem nechal kajak vysušovat a pak jsem si namíchal pryskyřici a injekční stříkačkou začal plnit vzniklou vzduchovou kapsu, dokud pryskyřice nevytékala. Pak už jen nechat všechno zatvrdnout a za hodinu byl kajak jako nový.

Mac Gyver hadr! Celé to proběhlo bez rukavic, prostě čistá práce. Všechno je teď suché. Taková pohoda. Teď už jen sbalit a jede se dál!

Rubriky: 180daytrips | Napsat komentář

Za polárním kruhem!

Přestože mám na stole k přepsání ještě nějaké starší resty, nemůžu zamlčovat důležitou informaci:

MEJDŽÍ NA ZAČÁTKU SRPNA 2013 PŘEKROČIL POLÁRNÍ KRUH!

polarní_kruh_5_8_2013

 

A jelikož je na mě Mejdží moc hodný, tak mě zatím nezasypává stránkami z deníku. Proto jen okrajově zmíním několik podrobností.

Tak tedy chvíli před tím, než vstoupil za magickou čáru,  strávil Mejdží dva dny v kajakovém centru Havnomaden. Byl už dost vyčerpaný a tak uvítal možnost trochu si odpočinout. Za pohostinnost moc a moc děkuje Bentovi a Inger, kteří tuto kajakářskou oázu v překrásné krajině provozují.

večeře_v_chajdě

A jedva Mejdží překročil polární kruh, hned ho potkala dvě dobrodružství. Nejprve potkal kosatky! Jak mi napsal, dost mu z nich „lepilo“. No a ve chvíli, kdy rozdýchal první dobrodrůžo, osud mu do cesty postavil další. Tentokrát se opakovala historka, kterou zažil kdesi u Osla – málem ho sestřelil nějaký ostrý hoch na motoráku. Vyděšený Mejdží se klepal ještě hodinu potom.

nejkrásnější_věci_jsou_zadarmo

Pro pořádek ještě přidávám, že už uplul něco kolem 3.300 kilometrů.

Všichni ti držíme pěsti Mejdží! Makej dál!!!

troll

Rubriky: 180daytrips | 6 komentáře

Jak získat ploché břicho za 3 měsíce

Tajemství plochého břicha a zhubnutí celkově spočívá na jednoduchém principu: pádlujte! Ptali jsme se českých pádlujících celebrit a dostali jsme řadu šokujících osobních zpovědí. Pro čtenáře našeho webu vybíráme zpověď Petra Majora Mejdžího.

Víte, tlusté tělo mě trápilo léta. Proto, když jsem odjel kdysi do Anglie, věnoval jsem se tam krom jiného studiu tajných shazovacích technik u mistrů svého oboru. Po své „Anglické cestě“ jsem překvapil sám sebe i svou osobní váhu! Shodil jsem 15 kilo, přišel o iluze a zároveň jsem skoncoval s démony, kteří mi v hlavě dělali zmatek, bordel a špínu a kteří mě nutili neustále řešit, jak vypadám.

 _DSC0487

 

Pak jsem se vrátil domů. Řekli byste: „A byl jsi zpět v těc h starejch srač…ách!“ Kdepak, ani náhodou. Já se totiž už dávno nestarám o svou figuru, protože moc dobře vím, že když sednu do kajaku, mám to za chvíli vypádlované.

Z toho důvodu dělám dokumentární fotky svého aktuálního stavu. Na konci cesty chci sestříhat malé video, kde půjdou fotky pěkně za sebou. To bude mazec! A teď protože je léto, doufám, že vyhecuju alespoň pár lodí k tomu, že sednou alespoň dvakrát týdně do lodě a trochu si v ní zadupou. Prostě nejde o rekreační polovačku, ale hezky na plnej kotel, alespoň na hodinku a se jeden hezky zadýchá a přijede zpátky spocenej a zafuněnej.

Já si na téhle cestě dělám z kajaku takové fitko. Jeden den to dřu jako vůl, snažím se jet celý den tak na 80% a pak druhý den pohodička. V rychlosti není až tak velký rozdíl, ale cítím, jak se mi zvyšuje síla a přijde mi vlastně divné pádlovat bez pořádného záběru.

 

_DSC0948-orezan

 

Navíc to pak není ani taková nuda jet v úsecích, kde není nic ke koukání. Soustředím se hezky pěkně na techniku (stejně hrabu jako krtek), ale hlavně mě přestaly bolet záda, protože jsem se soustředil na to, abych správně při pádlování používal břicho.

Je to super cítit, jak celé tělo zabírá a když jdu na konci dne z vody, cítím se celej napumpovanej, což je moc příjemné.

 Mejdzi_03

 

Rubriky: 180daytrips | 1 komentář

Stad a pár dní před tím

Konečně se mi daří dohánět skluz, takže procházím Mejdžího deníky. Tady jsou jeho zápisky ze začátku června 2013. Počasí nic moc a před přídí se postupně vynořuje obávaný Stad…

 

5.7.2013

Dnešek se od včerejška, alespoň pokud jde o podmínky, moc nelišil. Sice bylo trochu míň větru, ale velké poryvy. Při jízdě po větru se jeho síla odhaduje strašně špatně, ale tipuju to tak na trvalých 15 m/s a k tomu nárazy, které ani nebudu komentovat. Dal jsem 11 km za hodinu a deset minut (9,4 km/h) mluví samo za sebe.

Rozdíl ale byl v tom, že dneska už mě to tolik nepřekvapovalo a byl jsem připravený na to, co přijde. I když ze začátku jsem trochu pufal a lehce se mi klepaly nohy, ale pak jsem se v podmínkách, které upřímně řečeno nejsou pro mírně pokročilé, usadil v tempu a jel.

Dost mě v Norsku překvapuje, to je vývoj počasí – objevují se tu dvě fronty, které jdou křížem přes sebe. Nepamatuju si, že bych kdy v Anglii něco podobného zažil. A jestli ano, tak určitě ne v takových grádech. Je to pořád silný vítr od jihozápadu a proti němu vlnění z moře.

Normálně bych se tomu větru schoval k útesům a bylo by vyhráno. Jenže na pobřeží se valí vlny skutečně velkých proporcí, které se u břehu na mělčinách ještě zvedají.  Takže zažívám zvláštní pocity, když se uchyluju do bezpečí na otevřené moře, ve větru vanoucím z pevniny. Ale zdá se, že je to nejrozumnější řešení.

Seknu to přímo přes fjord, vítr v zádech a časem se dostanu do zákrytu ostrovů, takže dál už jenom na zadní vítr a to pořádným kalupem. Po větru jsem toho se C-Gatorem zatím moc nenapádloval, ale musím říct, že valí úžasně. Dělám v něm věci, které se mi v žádné jiné lodi nedařily. Hlavně chytám vlnu za vlnou a často vlastně skáču z jedné na druhou. Fenomenální pocit!

Jediné, co si nedokážu vysvětlit, je že když si to svištím na vlně, tak je loď neuvěřitelně stabilní. Asi to bude souviset s tím, jak voda obtéká trup a každopádně si na to nestěžuju.

Všecko je v pohodě, jen počasí je jaksi na houby. Už ani nepamatuji den bez deště. Občas trochu sluníčka a pak zase prší. Poslední dobou spíš horizontálně, než vertikálně. Takže se musím hodně přemáhat, abych vůbec vylezl ze stanu, když mi na něj bubnuje déšť. Paradoxně si na to ale pomalu začínám zvykat, tedy ne že by mi zbývalo něco jiného. Holt, je to řehole.

Poslední tři dny to byla chůze po visutém laně a to dost vysoko nad hladinou (která je odlita z betonu J). Dneska zase jen 11 km, ale heavy duty. Chvilku jsem uvažoval, jestli nemám pokračovat, ale připadalo mi to moc riskantní. Jeden si natáhne lano moc dlouhé a dříve, nebo později noha uklouzne. A já to nehodlám být.

Co bych teď dal za slunečný den se slabým větrem v zádech. K tomu parádní přistání na konci dne, se suchou trávou mezi prsty…

Tady schází stránky 68 a 69. Pozn VPJ.

…Po průjezdu kordíkem jsem poprvé v dálce spatřil místo, o kterém slýchávám už několik měsíců. STAD! Je to 496 m vysoký poloostrov, který je nejzápadnějším výběžkem norského pobřeží. Impozantní a taky hodně strašidelné místo. Jsou tu kolmé útesy, silné proudy a víceméně pořád nějaký bordel. Už několik dní fouká jihozápadní vítr, takže jsem už z dálky viděl, jak se to tam mastí o útesy.

Stanovil jsem si, že kolem pojedu jen v případě dobrého počasí a klidného moře. Někdo mi dneska řekl, že tam jsou tak 5 m vysoké vlny a určitě nebude jen to, se všema těma vlnama odrážejícíma se od útesů. Ani si nedovedu představit, co tam musí dělat vítr, když spadne z 500m přímo na moře. Každopádně i Norové přemýšleli, že by vykopali tunel pro lodě, aby se to místo dalo objet.

Ani Vikingové nebyli hloupí a lodě přetahovali na druhou stranu Stadu. Na opačném konci poloostrova je zúžení ve tvaru krku a je to jen asi 3 km na druhou stranu. To byla i pro mě druhá možnost a tak jsem se vydal do vesničky Eide, odkud vede cesta na druhou stranu.

Plán byl, že kajak prostě na několikrát přenesu, nebo si někde půjčím nějaké kolečko a prostě to nějak udělám. Na mapě to vypadalo jednoduše – 3 kilometry po louce a jsem na druhé straně. Nějak jsem ale opomněl, že jsou kolem hory, takže ta cesta má 250 metrů převýšení a na délku tím pádem 6 kilometrů. „No nějak se s tím poperu! Bude to šichta, ale což!“ Přistanu a jdu se zeptat domácího, u kterého jsem přistál, jestli u něj můžu přespat. Chvíli jsme si povídali a najednou odcházím s kanystrem vody a s možností půjčit si super kárku s nosností 150 kg. Paráda, ani nebudu muset nadvakrát!

 

8.7.2013

V 08:00 mě vzbudil pan domácí a přivezl kárku. Navíc mi nabídl, že si vozík na druhé straně vyzvedne, takže jsem se nemusel trmácet nadvakrát. Norové jsou prostě úžasní.

Cesta byla bezvadná, sice šichta, ale i tak jsem si to užíval. Asi za hoďku a půl jsem byl na vrcholku. Trochu se mi klepaly nohy, jelikož jsem za poslední 3 měsíce nenachodil víc jak kilometr v kuse. Pohled na mě musel být docela bizarní, představte si to kajak na vozíku uprostřed hor. Z kopce to šlo ještě hůř, než nahoru. Krpál a k tomu vozík neměl brzdy. Na křižovatce jsem potkal autobus, jehož řidič zablokoval celou křižovatku, když se mě vyptával co a jak.

Uááá, čokoláda! Popadla mě na ní hrozná chuť, a jelikož z mírného kopce se tak pěkně štrádovalo, přidal jsem si dalších 6 kilometrů s vozíkem k nejbližšímu obchodu a tam počkal na pana domácího.

Celkem vzato to byl úžasný den. Stad jsem sice neobjel, ale na druhou stranu jsem se nezaseknul na několik dní. Doslechl jsem se, že trajekt, který kolem Stadu jezdí, musel v těchto dnech kvůli vlnám změnit trasu a to je prý v létě hodně neobvyklé.

Úžasná věc, ten kajak! Jeden to hodí na vozík a vezme to přes horu. Někdo by řekl, že je to podvod, tahat to přes kopce a vyhýbat se nebezpečným místům. Já to spíš vidím jako plné využití potenciálu takové úžasné lodě. Cestu, kterou jsem šel, používali i Vikingové a to byli nějací námořníci! A co je dobré pro ně, je dobré i pro mě!

Rubriky: 180daytrips | Napsat komentář

Jak jsem potkal Mejdžího

S krátkým časovým odstupem se nám do spárů dostalo vyprávění Karbonového Tondy o tom, jak spolu s Tátou, potkali ještě ve Švédsku Mejdžího. Rádi vám jej předkládáme. Na úvod ale ještě malá jazyková poznámka.

Tonda se totiž podivil, když jsem mu opravil slovo eskymování na eskimování. Napsal jsem mu vysvětlení a doufám, že i čtenáři tohoto webu budou mít pro naši libůstku pochopení a toleranci.

Tondo, přísná pravidla českého pravopisu hovoří jasně – je to skutečně eskymování. Ovšem eskimování je terminus technikus Grónského klubu. Takové poznávací znamení, že my víme svoje. Zavedli jsme to jako svůj vtípek a úchylku, abychom deklarovali, že my na pravidla tolik nedáme. A má to i praktickou stránku věci – když napíšu „eskimák“ – mluvím o zvednutí lodě. A když napíšu „eskymák“, mluvím o Inuitovi. Tak se rozhodni, na čí straně jsi :-) ) Jestli podlehneš pravidlům, nebo budeš mluvit jazykem svobodného lidu :-)

A teď už k vyprávění samotnému, jehož autorem je Antonius Carbonius.

 DSC_0344

Shodou okolností jsme si na jaře 2013 naplánovali výlet do země, kde se v době našeho pobytu vyskytoval dobrodruh Mejdží. Proto jsme se rozhodli, že ho na jeho úletném tripu z Prahy na Nordkapp a zpět navštívíme. Setkání předcházelo vypouštění poštovních holubů a výměna několika SMS zpráv, ze kterých jasně vyplynulo, čím náš kamarád nejvíc strádá. Jeho představa byla pregnantní: „Dovezte vše, co teče a je k sežrání!

K tomu jsme mu věnovali náš „e-voheň“ (Pro vysvětlení, jedná se o zařízení, které se nachází někde mezi ohništěm lidí z doby kamenné a atomovou elektrárnou. Umožňuje uvařit si oběd a pomocí ohně ještě dobíjet mobil. Pozn. VPJ) O „e-voheň“ Mejdží opravdu moc stál, jelikož chtěl vařit na ohni, což ho strašně baví a před naším darem se stále trápil, když se snažil o vaření na rozpálených kamenech. Ale k vařiči se ještě vrátím.

Nejprve totiž bylo zapotřebí Mejdžího najít. Moc jsme se do té doby neznali, vlastně jsme se jen párkrát náhodně potkali v HG Sportu, když se vrátil z Anglie. Znovu jsme se potkali, když vytáhl naleštěného C-Gatora na zahradu v Tróji. Bylo to v pradávné době, kdy ještě ani nebyl polepený nálepkami sponzorů. Tedy jeho C-Gator nebyl polepený nálepkami, ne Mejdží, to se rozumí!

DSC_0360

Takže plánované setkání bylo první pořádné seznámení a musím říct, že dopadlo nad očekávání dobře. Netušili jsme, jak přesně Mejdží bude vypadat a jestli ho vůbec po 1200 upádlovaných kilometrech poznáme.

Pečlivě zašifrované instrukce pro naše konspirativní setkání ve městě Askim, kousíček pod Göteborgem, byly přesné. Měly jedinou vadu, že nahlášené minuty zeměpisné šířky v naší GPS navigaci končily padesátdevítkou, nicméně Mejdží se hlásil ze šedesátjedničky. Takže nám zabralo asi hodinu a půl ostré chůze, než jsme obešli zdejší pláže s igelitkou, ve které jsme měli pečlivě připravené tři vychlazené plzničky (koupené ve Švédsku :-) ). Byl vlahý nedělní podvečer, všude na loukách kolem grilovali Švédové nějaké dobrůtky a vypadalo to tam jako den po Ramadánu.

DSC_0375

Petra jsme potkali na hlavní silnici u městského parkoviště. Kousíček od nás byla pláž, kde odpočíval jeho kajak a vedle něj jsme postupně vyskládali všechny zásoby na další Mejdžího cestu. Jak je narve do lodě, to nám v tu chvíli dost vrtalo hlavou. Bylo znát, že je Mejdží rád, že vidí své krajany a může si chvíli popovídat česky. Začali jsme vařit skoro 2 kg čerstvého masa. Což způsobilo velkou změnu v Mejdžího menu. Byl schopen nám z paměti odříkat jídelníček za celý měsíc zpátky! Začínalo to: „vločky, vločky, vločky“ a končilo opravdu překvapivě: „vločky, vločky, vločky“. Učiněný sněžný muž! Takže na to, že jsme ho nutili se přežírat a nenechali brzy jít spát, si podle mě stěžoval jen naoko!

DSC_0359

Udělali jsme si pohodlíčko a vydrželi si povídat až do půl čtvrté ráno. Vyzkoušeli jsme vařič na klacíky – ano, přesně v tuhle chvíli Mejdží vařič pokřtil na „e-voheň“ – a ladili jej přikládáním stále větších klacíků, které zvyšují jeho výkon. Vypadá to, že naše supermoderní zařízení trochu zpestří Mejdžího samotářské a poustevnické živobytí. No, a pokud by snad někdy v budoucnu měl zase nedejbože problém s benzínovým vařičem, máme jistotu, že se ohřeje a nají teplé bašty.

Ráno se nám vstávalo móóóc špatně a móóóc pomalu jsme se přesunuli k autu, kde jsme uskutečnili technologickou přestávku vyplněnou odesíláním důležitých dat pro naši základnu, tedy redakci webu seakayaker.cz.

DSC_0382

Jakmile bylo povinnostem učiněno zadost, vrhli jsme se na plážové radovánky. Počasí nám přálo a kolem nás již byl tradičně se utvořivší dav Mejdžího fanynek, které pózovaly zrovínka na naší plážičce jistě čirou náhodou, stejně jako předchozí večer.

Jsme chlapáci a tvrdí muži, a tak jsme nebrali ohledy na šílící davy dívek a žen a spustili na vodu ostře se tvářícího C-Gatora. Nedokážu popsat svoje překvapení z toho, jak lehce se může po vodě pohybovat plně naložená loď. Ani se mi nechtělo věřit, že je to vůbec možné. Do věčných debat, jestli je lepší skeg, nebo kormidlo se pouštět nechci, ale kdybych někdy chtěl podniknout podobnou cestu, dlouho bych se rozmýšlel, jestli si vzít takovouhle loď.

DSC_0400

 

DSC_0401

Ovšem eskimuje se opravdu dobře – Petr to tenhle den zkoušel poprvé, což pro nás bylo docela symbolické. Přesvědčili jsme se u toho, že díky hadrům od Kwarka není moře ve Švédsku ani mokré ani studené. Velká poklona dodavateli Prďochovi z HáGéčka – ten top byl uvnitř suchý i po šesti zvednutích.

Usoudili jsme, že je Mejdží dobře zásobený, vybavený a hlavně motivovaný, takže bude moci ve svém dobrodružství pokračovat! Navíc jsme poznali supr chlapa a bezva člověka, který se odhodlal uskutečnit své sny! Takže mi nezbývá, než končit citátem z Wericha:

Člověk,

který cestuje s touhou dozvědět se,

směřuje přes všechny dálky

hlavně k sobě samému.

DSC_0357

Rubriky: 180daytrips | 1 komentář