Doma

Tak a už je to jisté! Mejdží byl spatřen v Praze! Od Broňka jsme dostali pěkně „za tepla“ sadu fotografií ze slavnostního uvítání, které pro Mejdžího uspořádali 21. října 2013 kajakáři z Prahy. Dodávám, že já osobně je považuji spíše za kajakářské přízraky, protože byli ochotni a schopni vstát hluboko před šestou, jenom aby uvítali kamaráda, vracejícího se z předlouhé cesty.

Moc vám kluci děkujeme, za odvahu vstávat asi o 5 hodin dříve, než je běžná rutina, panující v našich kruzích a Mejdžího taky srdečně vítáme!

DSC00760 DSC00766 DSC00769 DSC00773 DSC00779

DSC00783

Rubriky: 180daytrips | 2 komentáře

Závěr

Sedím v parádní kavárničce ve měste Oulu a zase jsem jak z jiného světa. Všichni kolem mě jsou našampovaný, načančaný a já voním (?) kouřem. Všude kolem mě panuje hrozný chaos a kravál. Před dvěma dny jsem seděl na malém ostrůvku a za naprostého ticha pozoroval západ slunce. Bylo to, jako kdyby někdo stáhl zvuk na absolutní nulu. Všichni ptáci už dávno odletěli a zůstali pouze adaptovaní domorodci a jeden bláznivej Mejdží.

Ne, takhle jsem si to nepředstavoval, ani jsem to tak neplánoval. Popravdě, touhle dobou jsem chtěl popíjet pivko někde u Mělníka. Jenže něco jiného je udělat si cestu prstem po mapě a pak si představovat, jak to všecko bude pěkně šlapat. Jenže člověk míní a příroda mění.

Přišlo ohromné fóópáá s 1500 km dlouhým „úblbem“ (pozn. redaktora: úblb je v navigační technice terminus technikus pro přehlédnutí několika málo kilometrů. Dlouhý úblb, to je 1000 km a víc.) K tomu se přidalo těžké počasí v Laponsku a teď namísto mělnického piva popíjím finskou kávičku, zhruba 1800 km vzdušnou čarou od Prahy a zítra proběhne můj 180tý denní výlet.

Když jsem odjížděl, chtěl jsem vědět, jaké je to žít půl roku ve stanu. Teď už to vím. Je to někdy úžasné, někdy mokré, někdy hrbolaté a taky docela smradlavé. Ale hlavně je to parádní dobrodružství, takhle si stěhovat svůj domeček.

Člověk se pak snadno cítí, jako když jde domů, při zalézání do toho mrňavého příbytku, po celodenním pádlování a ošlehávání přírodními elementy. Jste úplně v bezpečí a je jedno, jestli jste na sbehnusnějším místě v průmyslovém přístavu, nebo na nejkrásnějším ostrově z celého Norska. Ne, nikdy nepřišel den, kdybych si říkal, že už zase lezu do toho blbýho stanu. Stovky hodin, kdy jsem seděl na zápraží – tedy u vchodu s hrnkem kafe, čuměl na obzor a přemýšlel nad nesmrtelností chrousta.

A co jsem vám tímhle dojímavým vyprávěním chtěl říct? Nechápete? No prostě, vím jaké to je, je to super, ale 180 dní mi už stačí!

Jasně, že bych se mohl doplácávat domů, ale představa dalších dvou měsíců ve stanu je pro mě všechno, jenom ne lákavá. Dny se krátí, počasí je sychravé a nehezké a nemám pocit, že by se to mělo nějak zlepšovat. Leda snad až to tu všechno zamrzne.

Takže jsem se rozhodl, že to tu zapíchnu, kajak nechám ve Finsku a napřesrok to dopádluju až do Kodaně, kde celou cestu zakončím. Úsek z Kodaně do Prahy je fakt nezajímavý a nemám v úmyslu trávit čas na supernudné německé řece.

Teď mě čeká ještě asi 200 km do Kokoly. Zbyteček cesty pojmu jako ‚cool down‘ celého výletu. Jsem fakt utahanej a i když se cpu spoustou jídla, cítím, že mi tělo v podstatě neregeneruje a křičí po odpočinku.

Před sebou mám ještě spoustu práce. Musím napsat report o poslední části Laponska a udělat spoustu dalších věcí. Chtěl jsem psát i o vybavení, které jsem vezl sebou, ale nakonec jsem se rozhodl, že natočím video reporty. Myslím, že to bude zajímavější a taky tím Vítka ušetřím luštění mých hieroglyfů.

Jenže teď večer radši čumím do e-vohníčku a odpočívám. Takže to udělám později, ale určitě se máte na co těšit! Jsem moc rád, že jsem se s vámi mohl půl roku dělit o kus svého života. Doufám, že jste se trošku pobavili, jelikož já jsem si to užil náramně. A to i přesto, že jsem často fňukal a měl strach. To už k takovéhle výpravě patří, být občas superšťastný a někdy zase megasmutný. K tomu se člověk naučí spoustu nových věcí a potká mraky zajímavých lidí. A to je na cestování to nejlepší.

Takže – tohle není závěr mého a Vítkova písání, jen jsem vám chtěl dát vědět, co se bude dít dál. Zatím se mějte.

Rubriky: 180daytrips | 5 komentáře

Tak jak se vlastně jede kolem Nordkappu?

A je tady druhý díl vyprávění o tom, jak se pádluje na úplném konci světa. První díl najdete tady.

 

01

Den první: Øksfjord – Hammerfest

Vstal jsem hodně brzy a v 05:00 už jsem byl na vodě. Pádlování do východu slunka je prostě paráda! Přeskákal jsem Stjernsundal, který mě prakticky tři dny zasekával v postupu a pak už kolem ostrova Stjernøya a Seiland. Byl jsem v zákrytu tak asi 800 m vysokých ostrovů, které jsou naprosto neuvěřitelně nádherné a opuštěné. Na druhé straně je Sørøya. Ostrov, který sám o sobě stojí za expedici. Je to asi jedno z nejzajímavějších míst, co jsem v Norsku viděl.

Celý den jsem hledal proud, který mě požene na sever. Obecně platí, že v době od odlivu do přílivu, tečou proudy na sever a pak se dá skočit blízko ke břehu a píchat ve vracáku. Bojová taktika se mi vyplatila! Už v 11:30 jsem byl v Hammerfestu. Zhruba 80 km ujeto na půl chleba s máslem, šest párků a šišku marcipánu. (Bylo to spíš 90 km, tedy přesně měřeno 88 km! Pozn VPJ) Připomínám, že pořád ještě nemám plyn do vařiče. K večeři jsem spolkl banány, velkej jogurt, chleba a další párky, co ovšem nejsou ze srač*k jako u nás, ale fakt z masa! A maso = proteiny!

Po večeři jsem v přístavu rozbalil stan a šel na kutě. Bylo to jako stanovat v parku na hlavním nádraží, ale mě už to bylo úplně fuk. Byl jsem v tu chvíli úplně sám a totálně soustředěnej na Nordkapp. V tu chvíli mě nic nemohlo rozhodit, nebo zastavit.

 

 02

 

 Den druhý: Hammerfest – Havøysund

Budíček zase brzo – už v 08:00 jsem stál před místní poštou, kde na mě čekal balíček od Dušana Marinera Festy, který obsahoval vozíček. Jediná potíž byla, že otvírali až v 09:00. Pak ještě koupit plyn, ten pro změnu byl v obchodě, kde měli až od 10:00. To by nebyl problém, pokud bych před sebou neměl 55 kiláků, z čehož 40 km je otevřený přejezd, s jedinou nic moc pláží na neobydleném ostrově uprostřed. Už v těch devět ráno mi tedy bylo naprosto jasné, že přistávat budu za úplné tmy.

Po třech kafích, vyzvednutí vozíčku a nákupu plynu, jsem koupil ještě chleba, párky, krevetový salát (o tom ještě uslyšíme! Pozn. VPJ) a půl kila různých oříšků – samé vysokooktanové palivo.

Ve 13:00 jsem vyrazil. Matematika dalšího postupu byla odporně jednoduchá: 55 km děleno 6 km/hod rovná se nějakých 9 hodin pádlování jako o život, bez přestávek. Proud poteče jednu hodinu se mnou a pak 6 hodin proti mně. Naštěstí tady není proud zas tak silný, maximálně zhruba 1,7 km za hodinu, ale to je jenom v maximu. Takže zhruba 3-4 hodiny z těch šesti. Žádná věda!

Kreveťák, tedy výše zmiňovaný krevetový salát, je sice super palivo, ale já z něj dostal super hnačku. Naštěstí byl v polovině trasy ten opuštěný ostrůvek. Být o kousek dál, byl to docela fujtajbl!

Do tohohle přejezdu jsem nastupoval s nervama jako na drátkách. Chvíli nade mnou pištěli ptáci, což mě šíleně znervózňovalo, ale pak jsem se uklidnil a dostal do tempa. Sice nebylo moc na co koukat, ale i tak mě pádlování těšilo. Díky pár brufenům, které jsem použil na uklidnění bolesti zubů, mě nebolelo vůbec nic. Nekonalo se ani žádné poposedávání po dlouhém pádlování, prostě jízda jedna radost.

Ve 20:00 jsem byl asi 8 km od cíle. Zahlédl jsem rybářskou loď, která vozí turisty. Tak jsem k nim dojel a řekl, že jsem na cestě do Havøysundu a poprosil je, aby po cestě do přístavu pořádně koukali před sebe a nepřeválcovali mě, protože nemám žádná světla. Vysílačkou to poslali do éteru i pro ostatní lodě a já pokračoval dál.

Ve 21:00 jsem byl v ústí Havøysundu, pod sakra vysokou skálou. Tak titěrnej jsem se snad ještě necítil. Hladina jako zrcadlo s asi půlmetrovou vlnou dunící na vertikálních útesech, k tomu šero a já jako mravenc, co pelášil do přístavu prakticky už jenom podle navigačních bójí. Úžasná podívaná!

Pak úprk před motorovým člunem, který mě v žádném případě nemohl vidět. Ustoupil jsem jednoduše až k útesům, které skýtaly bezpečí, a ve 21:50 jsem konečně přistál! Zašel jsem za místími rybáři, že jsem v pohodě na břehu, to aby nikdo nepanikařil. Nabídli mi spaní u nich v chajdě, což bylo naprosto super – ráno se tím všechno strašně urychlí.

K večeři pytel oříšků a suché müsli – přes 3000 kalorií a žádné vaření. Okamžitě po jídle jsem šel spát. Zase budu brzo vstávat!

 

03

Den třetí: Havøysund – Nordkapp

Nejtěžší den! Nemohl jsem si dovolit jen to tak nějak fláknout, jak to vyjde, ale musel jsem všechno přesně načasovat, abych byl na Nordkappu v určitou dobu. Ještě jsem zkusil sehnat nějaké informace o tom, co se tam děje. Raudi Skaug mi řekla, že je tam spousta proudů, ale víc jsem se nedozvěděl. Netušil jsem ani, jestli je tam nějaký ‚tide race‘, prostě vůbec nic konkrétního o tom, co se tam děje. Jediné, co jsem se ze všech článků dozvěděl, bylo, že je to hrozné místo, což jsem na druhou stranu už věděl dávno.

Předpověď počasí zněla: 7 uzlů (cca. 4 m/s) od jihu, který se bude celý den stáčet k JJZ a zpátky. Vlnění kolem jednoho metru a low tide (odliv) měl přijít podle Bjorna v 10:07. To znamená, že poteče 6 hodin se mnou, pak se zastaví a dalších 6 hodin poteče obráceně. Můj plán zněl, že chci být na Nordkappu přesně ve chvíli, kdy se proud zastaví, což vycházelo asi na 16:00.

Vzdálenost 48 km a moje rychlost 6 km/h znamená, že musím být na vodě v 08:00. A pokud mě postrčí proud, budu na Nordkappu možná o chvilku dřív. Proud je nejrychlejší v místech, kde je nějaké zúžení. To máte stejné, jako když přimáčknete zahradní hadici. Měsíc byl v novu, to znamená, že byl tzv. ‚spring tide‘ (skočný příliv), což znamená, že proudění je nejrychlejší.

Všechno mi tedy pěkně hrálo do karet. Vítr v zádech a k tomu šest hodin příznivého proudu. Představa, že by foukalo proti proudu, mě děsila, to jsou ty největší maléry. Takže nepřipadalo v úvahu, že bych se třeba jen o hodinu opozdil. To by mě na Nordkappu čekal masakr s velkejma statickejma vlnama a bůhví čím ještě.

Ráno jsem posnídal čokoládu, co jsem dostal, narval do sebe ještě nějaké oříšky a přesně v 08:00 vyrazil. Kupodivu jsem byl neuvěřitelně klidnej, pobrukoval si a bylo mi fajně. Tohle bude nonstop jízda přímou čarou až na Nordkapp, tedy kolem severní strany ostrova Måsøya. Zapnul jsem stopky a vyrazil.

Bylo pochmurno, žádné slunce a jen v dálce jsem matně viděl siluetu ostrova mého osudu. Za necelé dvě hodiny jsem si v závětří ostrova Måsøya dal pár oříšků a mastil dál. Ještě jsem se ohlédl a zaláteřil: „Do prd..le!“ Od pevniny postupovala mlha. Trochu jsem změnil kurz směrem na ostrůvek Gjesværstappan a jel dál s obavami, že tam budu přijíždět za mlhy.

Naštěstí trochu změnila směr i mlha a tak mě nakonec o velký kus minula. Vítr trochu foukal, ale žádné drama, byl jsem úplně v klidu. Prostě nervy jako ze železa. A když se náhodou pokusilo ozvat mé opatrné já s tím, že: „jestli se tohle…,“, bylo mu odpovědí rázné: „DRŽ HUBU,“ mého druhého já. V příjemném rozhovoru nám tak pěkně ubíhal čas.

U vesnice v Gjesværstappan je spousta ostrůvků, což taky znamená, že je tam proud dost silný, takže jsem tudy prosvištěl jako ho..no rovnou odpadovou rourou. To pro mě bylo to nejtěžší místo, z celé cesty. Poslední místo, kde se ještě dalo zastavit. Obloha byla plná tmavejch mračen a těch pár baráků mě přitahovalo, jak žárovka můru. Možná bych měl zastavit a překontrolovat předpověď počasí? Čekají mě přeci jen ještě alespoň tři hodiny. Dokonce jsem v jednu chvíli zatočil k vesnici, ale naštěstí jsem si to na poslední chvíli rozmyslel. Jasně že to byly jen výmluvy! Kdybych byl býval přistál, tak tam sedím doteď!

A teď ty tři hodiny k Nordkappu!

Z Gjesværstappanu je to na další ostrov 9 kilometrů. Ovšem je to v podstatě jen svislá skála, co míří na západ. Já si kolem ní vesele píchám a houpu se na metrových vlnách, které mají asi 10 vteřinový interval. To znamená, že mají dost velký objem. Na otevřeném moři si toho ani nevšimnete, i začátečník bude úplně v pohodě. Prostě taková houpačka.

Trochu se zdvihl vítr a začínám si surfovat po vlnách, co se sem valí od jihozápadu. „Alespoň to budu mít rychleji za sebou,“ utěšuju se. Zhruba v polovině cesty před sebou zahlédnu, jak se v dálce něco zablýsklo. A už vidím, jak se o skálu láme vlna jako prase. Vidím to pěkně z profilu, i na tu vzdálenost asi čtyř kilometrů mi připadá vlna velká. „Tak to bude zajímavý!“, říkám si. Ale na druhou stranu s tím jsem musel počítat.

Ten kamenný útes směřuje na západ, odkud se na něj vlny valí a narážejí na skálu jako balon, odrazí se od ní a ženou se zpátky na východ. Po cestě se potkají s dalšími vlnami, narážejí do sebe, úplně čistej hřeben hřeben na vrcholu síly. Výšky vln se sčítají, takže jsou to dva metry nahoru každých deset vteřin. Opravdu spousta vody.

Vlny nejsou všechny tak velké, ale občas dorazí pořádnej Goliáš a to pak je tři metry vysoká podívaná. Do toho si přidejte proud a vítr a vyjde vám parádní pádlovačka na konci světa. Jen kdybych pořád neslýchal, jaké je to strašné místo. Jsem v pohodě, už jsem jezdil ve větším botelu.

Cestu mezi vlnami u útesů jsem si trochu vybíral a hledal tu nejbezpečnější trasu. Takže jízda byla sice trochu ‚bumpy-lumpy‘, jak říkají Angláni, ale vcelku OK. Sedím si pořád ještě krásně v teploučku a suchu, ale pro jistotu, aby to nebyl takový šok ze studené vody, namáčím si ruce až po lokty, cachtám vodu na obličej a trochu si jí leju i za krk. To pro případ, že by mě to smetlo. Zatím největší vlny, jaké jsem surfoval, měly 4 metry a to už vám docela protáhne záda. Tohle tady nebylo zdaleka nic tak hrozného, takže jsem byl v pohodě, úplně megasoustředěnej a s parádní lodí pod prdelí.

Tenhle úsek jsem jel v nejvyšším tempu a proletěl jsem jím jako… (Ale to už jsem říkal.) Za prvním výběžkem jsem se vydejchal a trošinku si odpočinul. Narazil jsem při tom na pláž, kde by se dalo přistát, pokud by se něco podělalo. To člověku vždycky dodá na morálu, pokud ví, že má kam utéct. Sice to není extra místo, ale dalo by se tam leccos přečkat.

Další sekce jsou zase vertikální útesy, ale směřujou na severozápad, takže vlny, co do nich narážejí, už nemají takovou kadenci, jen je to bordel. K tomu se stáčí vítr na jižní a trochu zesiluje, takže se to na mě sype odzadu, od levoboku. Ovšem mám na to ostře nabitou zbraň! Je to můj C-Gator, jestli něco fakt umí, je to jízda v diagonálních vlnách. Trochu přidám na tempu a C-Gator začíná surfovat. Tím se jízda dost zklidní, protože tahle mašina si začne prořezávat cestu vším, co se jí postaví do cesty.

Když se blížím k druhému výběžku, ztrácím krytí od toho prvního a vlny zase mastí do útesů o stošest. Teď jsem ‚IN THE ZONE‘, surfuju na Nordkapp a říkám si, že s tímhle směrem vln to tam nebude jen tak. A taky že jo.

Projíždím kolem druhého výběžku, který je zaříznutý pod úhlem 45, takže se mi pozvolna začíná objevovat Nordkapp. Tedy spíš jen ten glóbus, co je na něm postavený, ale je to úžasná podívaná. Stíhám zapnout i kameru, mám to tedy celé natočené.

Prolétl jsem kolem mysu a jen jsem zapadl do jeho zákrytu, začínám vychutnávat ten pocit. Přede mnou Nordkapp a téměř klidná hladina, tedy alespoň v porovnání s tím, co jsem doteď projížděl. Tahle sekce z Gjesværstappanu na druhý výběžek měla asi 13 km, měla by tedy trvat asi 2 hodiny 10 minut. Prolétl jsem jí ale za hodinu a půl.

Pak už jenom píchám a píchám k Nordkappu a kochám se. Je to nádhera, ale nedokážu to popsat, protože to prostě nedovedu. A kur..a se mi ulevilo, to vám povím. Tohle místo mě strašilo pěkně dlouhou dobu a měl jsem z pekla štěstí! A že už trochu vím, co dělám, stává se ze mě PÁDLÍŘ.

Ještě jedna věc, co mi hodila úsměv na tvář. Od doby, co pádluju, znám ptáka, co se jmenuje ‚fulmar‘, česky bouřňák, myslím. Je to jeden z nejkrásnějších mořských ptáků. Když jsem jel kolem Anglie, tak ke mně zalétal každý den. Zakroužil kolem mě, prolétl třeba metr před přídí a přitom se dotýkal špičkou křídla hladiny. Je to vynikající letec a je fakt nádherný.

Mám pocit, že mi nosí štěstí a bezpečí a tak mu říkám, že je to můj guardian. Za těch pět měsíců tady jsem ho zahlédl jen jednou. Bylo to v Dánsku a docela mě to překvapilo. Když jsem obeplul Nordkapp a stočil příď lodě na jih, tak první, co jsem spatřil, byl fulmar, sedící na vodě.

Dopádloval jsem k němu asi na půl metru. On neodletěl, jen poodplul. V tu chvíli jsem naprosto přesně věděl, že jsem tam, kde mám být a dělám to, co mám dělat.

A proč podniknout takovouhle praštěnou cestu?

Jen proto, že mám pocit, že to musím udělat. Nic víc.

Rubriky: 180daytrips | Napsat komentář

Poslední kousek Norska

První den na souši jsem bez problémů našlapal 30 km (jsou tady kilometrovníky) a jen mě trochu bolely nohy, což jsem očekával. Normální svalovka. Večer jsem si dal jako dezert dva ibáče, ne na bolest, ale na uvolnění svalů. Pokud se to nedělá moc často, tak je to v pohodě. A já věděl, že první dny budu fňukat a tak jsem chtěl svalům trochu pomoci.

Na druhý den zase všechno pěkně v pohodě. Šlapala jsem jako hodinky a na nějakém parkovišti jsem potkal nějakého Poláka. Poklábosili jsme, já mu uvařil kafe, on mi dal kus salámu a zase dál.

Ujdu nějakých 200 metrů a cestu mi prakticky zablokuje červená dodávka. Vyběhne chlapík v černém tričku a něco na mě klebetá. Okamžitě si chystám svoji frázi: „Sorry, ale já norsky neumím!“, když tu mi najednou došlo, že mu rozumím, že je to Čech a že mi říká: „Ty vole, tak tebe si musím vyfotit!

Okamžitě mě pozval zpátky na parkoviště na kafe. Měl jsem neskutečnou radost, že slyším češtinu a při pohledu na dodávku s přihrádkou na střeše, která mířila na jih, mě jako druhá myšlenka hned napadlo ‚dva dny a můžu bejt doma‘. Hned jsem tu myšlenku zahnal, byla až moc lákavá a pohodlná.

Jinak řidič dodávky je Jirka, je mu kolem šedesátky a jel si do Ruska na Sibiř vyčistit hlavu. Byl snad úplně všude a hned mi došlo, že je to pořádný kabrňák a velko-horolezec! Pokecali jsme, já uronil slzu z používání rodného jazyka a pak mi nabídl odvoz domů, který jsem samosebou úplně bez problémů ;-) a hrdinsky odmítl.

Tohle se ti ale snad hodit bude?“, řekl Jirka a dal mi kartón echt českého moku, takto šesti plechovek vynikajícího Gambrinusu. Povím vám, učiněné Vánoce! Jedním pivem jsem po chvíli pokřtil kopec, který dostal jméno ‚Funivý‘.

Tajga je naprosto úchvatná! Je podzim, babí léto, vzduch je štiplavý, svítí slunce a vítr fouká tolik, že být u moře, musím sedět na břehu. Tady je to ale úplně jedno. Celý den se kochám přírodou, paradoxně tady skoro není na co koukat, ale to je na tom to krásné. Prostě miluju otevřené prostory, ve kterých skoro nic není. Moře, nebo poušť, či tajga – to všechno mě hodně přitahuje. Pár jednoduchých barev a nic víc, to je to, za čím se pořád plahočím. Když navíc v noci vítr utichne a je naprosté ticho, to je hotový balzám na uši i na nervy.

Přes den si šlapu po silnici, Goal Zero solární dobíječka mi dobíjí mobil a tak si můžu celý den poslouchat rádio. Tohle je teprve potřetí na mé cestě, kdy jsem zapnul rádio, ale na silnici to prostě nějak patří.

K večeru přede mnou zastavilo ještě jedno auto, tohle mělo na střeše dva kajaky a první, co mi ten kluk řekl, bylo: „Ty musíš bejt ten Čech!“. Tak to jó! Celej den se na cestě pochechtávám a fakt si to užívám.

Ale večer, když jsem ‚přistával‘, mě začala pobolívat noha. Bylo to na holeni, takže bolest nepocházela od únavy svalů. To místo se ani nedalo pořádně protáhnout. Každopádně jsem ihned preventivně nastartoval protizánětlivou náplast, kterou jsem dostal od kámoše, co mi vybavil lékárničku. Dělá medika u paragánů, takže vezu samé super věci.

Třetí den cesty ráno jsem vstal, noha nebyla opuchlá, ale vypadalo to na mega-svalovku. Asi po hodině, když už jsem to skoro rozhýbal mi ‚střelilo‘ do holeně a já si jen stihl vykřiknout: „A do prd…le!“ Kouknu na haxnu a na oplátku na mě z ní kouká velkej otok. Brufen by mi asi nepomohl, tak si to pajdám do Karasjoku, což je asi 13 kilometrů. I přes pajdání si ale cestu užívám a dumám, co a jak dál.

Když jsem se tam dobelhal, řešení mi vypadlo z hlavy skoro samo od sebe. Takhle nemůžu dál pokračovat. Vzdálenosti mezi městy jsou dál ve Finsku docela velké, kolem 50 kilometrů. Mezi nimi není vůbec nic. Je blbost s takhle posekanou nohou pajdat. Do kopce to ještě jde, to nedopadám na patu, ale z kopce je to peklo, hnáta jedna opuchlá. Takže změna plánu – dolů domastím na byciklu! Musím prostě nějak schrastit kolo!

Dorazil jsem do infocentra věnovaného původním obyvatelům, tedy Sámům a namířím si to k prvním lidem, které potkám. A jeden z nich (či spíše jedna z nich), je můj anděl strážný, Tonje Tunold, sklářka. (Pokud umíte norsky, můžete si o ní přečíst něco tady. Pokud neumíte, stejně se tam koukněte, jsou tam i fotky jejích prací. A její sklárna má tyhle stránky. Pozn VPJ).

 

Tonja tu má dílnu, kde se můžete dívat, jak vyfukuje věci ze skla (zrovna dělal sklenky na whisky). Podělil jsem se s ní o svůj nový plán a řekl jí, jaký je můj problém s nohou. Nakonec jsem se zeptal, jestli neví o nějakém starém, rezavém kole, které by chtěl někdo vyhodit.

Upozorňuju, že v Norsku není nic problém pro nikoho a každý zná každého. Pár telefonátů, zpráv na facebooku (přes ten se tu řeší snad úplně všechno) a druhý večer jsem měl kolo. Prý jich ten chlápek má asi šest a jedno mi klidně věnuje. Odpověď (zase přes facebook) a v 15:30 už sedím v autě a jedu si vyzvednout svůj novej bajk. Jeho majitelem je Jan Osmo, kromě něj mě přivítal i krásnej malamutí hafan, který celou dobu vrtěl chvostem. No a za hodinu už jsem mastil na kole zpátky do Karasjoku. Abych doléčil nohu, dal jsem si den pauzu a přečetl dvě knížky. Ta první se jmenuje Veronika musí zemřít. Je to od Paula Coelha, je to fakt mazec a měl by si to přečíst každý! (Česky to vyšlo pod názvem: Veronika se rozhodla zemřít. Pozn. VPJ)

Ráno jsem nastartoval své kolo a po prvním metru jízdy zjistil, že jsem píchnul. To mi připomnělo, že jsem úplně zapomněl na rezervu a servis pro kolo. Pořídil, nastartoval a vyrazil. Byl jsem v tu chvíli asi 18 km od finských hranic.

Ještě jsem to nechtěl s ohledem na zánět v noze přehánět. Už se to sice začalo hojit, ale nechtěl jsem to odpálit. Cestou jsem pošteloval závěsné zařízení na kajaku a zjišťoval, jak se s tím vlastně jede. Trošku jsem kličkoval, přeci jen mě tlačí 70 kilová potvora, ale jinak to jde. Těch pár kiláků do Finska jsem dal za dvě hodinky a kousek. Se spoustou zastávek a štelováním mé jízdní soupravy to docela ujde. Uvidíme, jak to půjde zítra.

Když se dostanu k nějakému prudšímu kopci, tak prostě hodím kolo na kajak a vytáhnu to na nohách a rukách. Je to mnohem méně namáhavé, než dipat do pedálů a taky si uleví zadek, jelikož je na tuhle sedačku totálně nepřivyklej. A to je vám bolest!

Ve Finsku jsem začal nákupem v obchoďáku s vycpanýma liškama a tetřevama. Do toho ještě pes pobíhající v uzenářské sekci – no prostě

Finsko se mi bude líbit!

Rubriky: 180daytrips | Napsat komentář

Pátý den byl Nordkapp I.

Přinášíme první část Petrova vyprávění o tom, jaké byly poslední dny před úspěšným obeplutím Nordkappu. Vyprávění je dlouhé, proto jsme jej rozdělili na dva díly.

Tak si tak sedím ve Skarsvågu a pouštím si v hlavě akční film, jehož hlavním hrdinou jsem se v posledních dnech stal. Byl to takovej hukot, že si to asi těžko někdo jiný představí, na mě to působilo tak silně, že jsem chvílemi měl pocit, že odněkud seshora sleduju sám sebe. Tak si poslechněte, co se všechno seběhlo.

Po opuštění  Bergsfjordu jsem upádloval asi 30 kilometrů dlouhý skok a pak mě uvěznil vítr. V tu chvíli jsem na tom byl fakt špatně. Další postup byl strašně pomalý a zčista jasna mě napadla jediná, v tu chvíli logická věc: „Kašlu na Nordkapp!

Tahle kacířská myšlenka mě natolik zaskočila, že jsem se rozhodl, že nebudu dělat žádná ukvapená rozhodnutí a pořádně se na to vyspím. Ale ráno jsem na tom byl navlas stejně. Rozhodl jsem se tedy, že tomu dám poslední šanci, ale uvnitř jsem věděl, že se jen nějak doplácám do Hammerfestu, tam popadnu vozík, který mi tam Dušan poslal, naložím na něj loď a tradá! Zmizím po silnici na vytoužený jih.

Celé rozhodnutí potvrdilo posledních pár hodin pádlování do Øksfjordu – silný protivítr a já úplně na dně. „A dost! Tak to prostě má být – Nordkapp se nekoná!“, to mi bylo v tu chvíli úplně jasné. Strašně se mi ulevilo a v tu chvíli jsem kompletně zapomněl na všechny ty přejezdy a šílená místa, která mě posledních pár týdnů deptaly.

Napsal jsem Vítkovi, že to balím a proč. Pak jsem se začal domlouvat s Victorem, který mi už před tím nabízel pomoc. Naštěstí jsem se mu nedovolal a tak jsem mu poslal mail, jestli neví o někom, kdo by mě i s kajakem hodil do Hammerfestu. Měl jsem pocit, že nemá význam se tam plahočit po vodě a čím dřív budu v další etapě své cesty, tím bude líp.

Všechno mi v tu chvíli bylo úplně jedno a jediné, na co jsem myslel bylo, že chci, moc a moc, pokračovat zase dál. Od Vítka sice ještě přišla odpověď: „Ty vole, vydrž ještě chvíli!“, nebo tak nějak a: „Já ti za dvě hodiny zavolám!“.

Jenže já už byl naplno rozhodnutý. Hospoda hořela hodinu. Hotovo!

Co se mi to v kebuli vlastně stalo?

Mám ke kajakování takový zvláštní přístup, docela pesimistický až negativní a to hlavně když dojde na rozhodování, jestli mám zrovna v ten den vyrazit na vodu, nebo ne. Probíhá to tak, že mi od Jima přijde předpověď počasí, většinou velmi přesná! Já se pak mrknu do mapy a porovnávám předpověď s tím, jak bude korelovat s proudy a terénem. Když stojí v předpovědi, že má být slunečno, tak si říkám: „No, kdepak se mi to asi pos…re?“ A hlavně, jestli se to dá zvládnout a na semaforu mi svítí zelená, nebo bych měl zůstat stát a civět do stanu.

No, a když je předpověď špatná, tak ještě podmínky trochu testuju a teprve pak se rozhoduju. Je to sice negativní přístup, ale funguje. Fakt, funguje mi to dobře a ještě jsem nebyl nachytanej na švestkách.

Každopádně s Nordkappem jsem to asi přepískl! V hlavě jsem si ho představoval jako strašné a černé místo s ohromnýma statickýma vlnama a velký přejezdy jsem neviděl jinak, než že mě to odfoukne na otevřené moře. A to, že vítr foukal z toho nejhoršího směru, tedy od jiho-jiho-východu, to situaci rozhodně nevylepšovalo.

No a tohle všechno dohromady mě dostalo, zlomilo a vygumovalo. Kompletní ztráta motivace jet dál a byl jsem vymačkaný, jako citrón. Jediné, čeho jsem měl po ruce dost, byly výmluvy, proč nejet dál. Těch jsem měl připraveno asi milión.

Dojet až na Nordkapp mi přišlo zhola nemožné a už jsem se viděl na cestě domů. Bylo mi jasné, že mě ten mys zlomil, aniž jsem ho vůbec viděl. Bylo to přesně jako v ten moment, kdy člověk stojí na vysoké skále a odhodlává se skočit do vody. Čím dýl tam stojíte a okouníte, tím pravděpodobnější je, že to zabalíte a neskočíte. A já tam díky tomu podělanýmu počasí, civěl fakt hóóódně dlouho. Takže jsem se zlomil, stáhnul ocas, otočil se a utíkal, jako malej kluk.

Přišla veliká úleva, ani stopy po nějakých výčitkách svědomí a se svým rozhodnutím jsem byl úplně spokojený. Jenže pak zavolal Vítek. První, co mi řekl, bylo: „To jsi mě s tím rozhodnutím pěkně nas..al, chlape!“ (ještě musím dodat, milý Mejdží, že jsem hned dodal: „A když odezněl smutek, tak mi z toho bylo hodně smutno. Pozn. VPJ) Náš rozhovor pokračoval a Vítek mi nakonec řekl, že stojí za mým rozhodnutím a bude mě i nadále podporovat. Poslední zpráva, kterou mi pak odpoledne poslal, zněla: „Namaž kolečka, nasaď kecky a mazej dolů!

Pak jsem ještě zavolal Bjornovi, který mi byl do té doby meganápomocný! Z vlastní iniciativy mi posílal mapky s místy k přespání, vesničky po cestě a kolik je v nich lidí, kde mi kdo pomůže, u koho můžu koupit plyn a k tomu ještě kontaktoval místní pádlery, aby se ke mně přidali. Prostě dělal sám od sebe neuvěřitelné množství mravenčí práce a to ‚jen tak‘, prostě protože chtěl. Měl jsem jednoznačnou představu, že mu napíšu o svém rozhodnutí a za hodinu budu sedět v teplém autě směřujícím do Hammerfestu. :-) Ó dobří bohové skandinávští, jak jsem se, já bláhový, mýlil!

Ukázalo se totiž, že vám lidi hrozně rádi pomůžou po cestě nahoru, ale pokud se chcete vzdát, pomoc je najednou pryč. Bjornovi jsem vysvětlil všechny svoje důvody (=výmluvy), následované spoustou jestli tohle a jestli tamhleto. Odpovědí mi bylo jediné lakonické: „Jestli.

Pak bylo pár hodin ticho následované zprávou, že jsem se rozhodl špatně. Objetí Nordkappu je přeci mnohem důležitější, než pěšky šlapat přes Laponsko a pak už poslal jen odkaz na trajekt, ať si tedy sám zjistím, co a jak.

Chvíli jsem přemýšlel a odpověděl mu, že to tedy zkusím. Jediná šance, kterou jsem tomu dal, bylo dostat se do dvou dnů do Hammerfestu. A pokud tam bude příznivé počasí, tak že zkusím Nordkapp. Ale v hlavě jsem stejně pořád měl NO GO!

Sedím na molu, baštím chleba s medem, ke kterému mám navíc studené párky. Všechno to koušu na levou stranu, protože mě už několik dní děsně bolí zub, následkem čehož baštím ibuprofeny jak lentilky. Je to 36 hodin od chvíle, kdy jsem se rozhodl vzdát obeplutí Nordkappu. Nemyslím vůbec na nic.

Najednou to ve mně zabublalo a já cítím, jak mnou prostupuje neuvěřitelný vztek: „TY VOLE!!! Přece to teď nevzdáš?!“ Strašně jsem se nasr..l. Ale úplně neuvěřitelně, takovej samonáser jsem snad ještě nezažil. Popadl jsem smartphone, otevřel si google mapy a znovu začal přeměřovat ty hrozné vzdálenosti. Sice jsou to mrchy, jak říká Lumír, ale ta 36 hodinová pauza mi dost pomohla. Znovu jsem začal racionálně uvažovat a najednou to nevypadalo tak nemožně, jako den před tím. Vstal jsem a došel se na konec mola podívat, jak vypadá moře. Vařilo se, ale já v tu chvíli jasně věděl, že sice nevím jak, ale že se tam nakonec přece jen doplácám.

Pak se stalo něco zvláštního. Došel ke mně pán v modrobílé šusťákové bundě a něco mi začal norsky vykládat. Když jsem se na něj česky podíval, ihned pochopil a lámanou angličtinou mi řekl: „Čekáš na počasí?“ Dost mě to překvapilo, od kajaku jsme v tu chvíli byli docela daleko a já byl v civilu. Nicméně jsem přikývl a pán dokončil rozhovor slovy: „Počkej na půlnoc, to bude hladina jako zrcadlo!“ Byl jsem úplně šokovaný a ve směsici zvláštních pocitů jasně vítězil ten, že za tři dny budu stoprocentně sedět v C-Gatoru pod Nordkappem. To je na tuty! Takhle jistej jsem si snad ještě nikdy nebyl nikdy v životě.

Hned jsem napsal Bjornovi, že to dám. Odpověď byla, jak je jeho zvykem, zase lakonická: „You are the man!“ Hned poté došla zpráva od meteorologa Jima s názvem Happy Days – tři dny dobrého počasí a pak zase masakr. K tomu se přidal pozdrav od Stanďocha, což helplo dost a nakonec se přidal Vítek: „Tak to teda eště zkus!

Takže když jsem předtím odešel od kraje skály se staženým ocasem, teď jsem se otočil, se šíleným řevem se rozběhl a prostě skočil.

Pokračování příště….

Rubriky: 180daytrips | Napsat komentář

Vítěz soutěže „Najdi svého kajakáře“ je znám!

Ve vypjatých chvilkách, kdy se 5.9.2013 v opravdu nebezpečných podmínkách blížil Mejdží k Nordkappu, jsme na facebooku uspořádali bleskovou soutěž nazvanou: „Kdo najde Mejdžího?“ Nezávisle na sobě totiž našli dva kamarádi webovou kameru (najdete ji tady), která každou čtvrthodinu snímá celý nejsevernější výběžek Evropy. A soutěžili jsme o to, kdo Mejdžího na záběrech z téhle kamery najde jako první.

Nordkapp 09_05_2013kl_ 1315

Stejně rychle, jako jsme soutěž vyhlásili, taky skončila. Ani ne 30 minut po vyhlášení mi poslal Bjørn Tore Sørensen záběr, kde je Mejdží docela dobře (s trochou fantazie) patrný. Ačkoli původně měla být první a jediná cena láhev dobrého rumu, ukázalo se, že odesílání alkoholu do Norska by asi nebylo úplně jednoduché.

Nordkapp

Proto jsem vítězi soutěže nabídl jinou cenu – jde o speciální vydání Seakayaker Magazinu, celé věnované dálkové kajakářce Freye Hoffmeister a považte – toto číslo mi na vodáckém veletrhu Kanumesse Freya osobně podepsala! Bjørn změnu odsouhlasil, balíček je zabalen a za chvíli poputuje do Kvaloy!

final-2

Gratulujeme vítězi!

final

Rubriky: 180daytrips | Napsat komentář

Norsko mě nechce pustit

A je tady první stručná zpráva ze „suché“ etapy:

Nocuju v Karasjoku. Jsem v cajku, ale mám za sebou pár akčních dní. Včera mi odpadla noha (zánět na holeni), takže jsem  šlapal 16 km skoro 7 hodin, což je dost na houby. Ale všechno už je OK a můžu se belhat jako Žofre z Beržeraku. (Tak tady musím zasáhnout, Mejdží nejspíš myslí kulhajícího ďábla Joffrey de Peyracka. Z Bergeracu byl Cyrano. Ten běhal jako laňka. Pozn. VPJ)

Každopádně pěšky dál pokračovat nemůžu, protože po vlastních dokážu pajdat jen do kopce. Ale pořád ještě můžu jezdit na kole! A už mi jedno leží u stanu!! The game is still on.

Zítra ještě nechám noze volno a pak vyrazím. Pozítří budu online, tak pošlu zprávu už z Finska.

Rubriky: 180daytrips | 2 komentáře

Dušanova kolejda

Suchou etapu absolvuje Mejdží po finských cestách, necestách. A aby nemusel C-Gatora nosit na zádech (haha), nechal si u vývojáře a dobrodruha Dušana Marinera Festy, vyrobit vozík, neboli kolejda. Dušana jsem poprosil o zprávu o tom, jak jeho dílo vzniklo a tady máte jeho vyprávění.

  _DSC2192

Vozík jsem postavil podle Mejdžího vize. Rozkaz zněl jasně: „Vozík musí odvézt kajak 600 km po cestách i necestách!“ Chtěl jsem, aby fungoval, líbil se a byl jiný než ostatní. Vyrobil jsem ho z duralu, nerezu, derlinu a bezpečnostního pásu z auta.

DSC_5878

Testoval jsem na šotolinové cestě mezi garážemi. Dá se ustavit buď pod konec kajaku, nebo i doprostřed. Stacionárně unesl bez problému mě i kajak, takže nějakých 100 kg +. Kolečka si obstaral Mejdží, já jsem na ně jen přidal pouzdro z derlinu (takový lepší silon).

Mejdží si vozík vyzkoušel až těsně před odjezdem, a na poslední chvíli zjistil, že se mu do kajaku nevejde a objevily se i nějaké technické zádrhele. A tak se rozhodl, že si ho nechá poslat na poštu, kolem které popluje. A já jsem tím pádem získal 4 měsíce času na vylepšování.

Resize of _DSC6695

Někdy kolem 11. srpna, když se začal blížit k nejsevernějšímu místu své cesty, mi Mejdží poslal zprávu: „Prosímtě, za chvíli budu potřebovat ten vozík. Myslíš, že bys mi ho mohl připravit?“ To se ví, že jsem mu to potvrdil a za chvíli přišly ještě nové pokyny: „Bylo by možné narovnat ty ohnutiny a trochu zvětšit díry, kde se to navlíká na osu? Myslím, že pak se to už nebude ohýbat.

DSC_5892

 Rozhodl se, že si ho nechá poslat na poštu do Hammerfestu. Silva, spolu se Sofií, zabalily vozík a jako prémii přibalily ještě pilník. To třeba kdyby se Mejdží nedopatřením dostal do basy J. Pak to celé poslaly ‚poste restante‘ na adresu: Mejdží, Hammerfest. Vozík na poště ležel jen deset dní, takže jsme to měli výborně načasované. Mejdží si ho po vyzvednutí přivázal na kajak a objel s ním Nordkapp.

Vozík

Poslední zprávu jsem od Mejdžího obdržel 13.9.2013. Zněla pozitivně: „Kajak sedl na vozejk, jako pr..el na hrnec! Brzy pošlu fotky. A už to mám jen 560 km do Botnického zálivu!“ Tak mu snad dobře poslouží!

1291445_689263494434980_1222007874_o

Rubriky: 180daytrips | 1 komentář

Kolem Nordkappu s klávesnicí v ruce

Poslední úsek cesty na Nordkapp byl pro Mejdžího opravdu náročný. A nejen pro něj. Bylo to složité i pro jeho pozemní tým. Ten tvoří Stanďoch Prďoch a já. No a od Tromso se k nám dobrovolně a bez nátlaku přidal Bjørn Tore Sørensen. Čelili jsme jednak drobnému zaváhání našeho jezdce těsně před vrcholem a následně obavám, zda to vydrží on i počasí, které se na severu rapidně zhoršuje. Nevím, zda mu naše maily a telefonáty nějak pomohly, ale doufám, že ano.

Mejdží nocoval poslední noc v Havøysundu, takže aby se dostal na další bezpečné místo za Nordkappem, musel upádlovat 57 km. Ještě připomínám, že předchozí tři dny jel jako dráha. To znamená, že měl v rukou 31 + 88 + 58 = 177 kilometrů! Počasí se začalo trochu kazit a navíc jej o den dřív potkala nemilá příhoda.

Napsal mi: „Dobrá rada kámo: nejez krabí salát k snídani:-) Po 4 hodinách přejezdu ve mně zaškrundalo a ještě, že byl po ruce ostrov, který ani není na mapě! Následovalo přistávání ve vlnách, na kamenech a s kajakem houpajícím se na toxine, jako můj pes Kumbál na vodítku. Pěkně jsem to tam těm tuleňům znečistil :-) Bejt to o vlnu dál, tak sem se čéče pos…l jak amina do sedátka. Hrůzná představa.

A brzy ráno, 5. 9. 2013 mi Bjørn napsal: „Doufám, že Mejdží nevyrazil. Fouká silný vítr 8 m/s od jihozápadu. To je v těchto místech na pádlování opravdu dost. A pokud by se vítr stočil k západu, či severozápadu, bude to opravdu nebezpečné. Navíc je Mejdží unavený a má nějaké střevní potíže, tak prostě doufám, že zůstal ve stanu a spí.

Kolem Nordkappu by neměl pádlovat, pokud fouká víc jak 2-3 m/s (!!!). Severozápadní vítr je fakt nebezpečný a vlny vydrží i několik dní poté, co vítr utichne.

K tomu se přidávají ještě silné proudy. Venku na otevřeném moři to teče na sever, zatímco uvnitř ostrůvků obráceně. Takže od 10:00 do 15:00 by bylo nejvýhodnější jet po otevřeném moři, ale na druhou stranu snad tak daleko od břehu nevyjede.

 

S tímhle jsme vystačili zhruba do oběda. Tady byl krásný den, slunce svítilo a my netušili, co se s Mejdžím děje. Vyrazil, nebo spí? Je v pořádku, nebo ne? Nervozita a obavy rostly a rostly.

Kolem 13:00 Bjørn poslal odkaz na webovou kameru na Nordkappu, kterou chvilku před tím dal jeden kajakář i na Facebook a rozjela se velká soutěž: Najdi Mejdžího. Naštěstí soutěž netrvala dlouho. Už ve 13:15 našel Bjørn na tom ohromném moři malou oranžovou tečku a bylo to jasné! Mejdží dopádloval skutečně až na Nordkapp.

Nordkapp 09_05_2013kl_ 1315 

Úleva, kterou jsme všichni pocítili, byla ohromná. Hned poté, co bylo jasné, že je tam, jsme si se Stanďochem volali a dojetí bylo takové, že jsem ani nebyl schopen mluvit. Pak začaly chodit gratulace a nám teprve postupně docházelo, jakej je Mejdží frajer.

Počasí plavbě nakonec docela přálo a kolem 16:00 už Mejdží bezpečně přistál ve Skarsvågu.

Od teď se konečně začíná vracet domů.

Rubriky: 180daytrips | Napsat komentář

Mejdží jede!!!

Tak je to tady – Mejdžímu se podařilo dosáhnout nejsevernější bod cesty.

A tady je důkaz – záběr z webové kamery na Nordkappu, který sejmul Bjørn Tore Sørensen

Nordkapp 09_05_2013kl_ 1315

 

A teď už pojede jenom na jih. K jeho úspěchu mu přišla poblahopřát velká spousta seakajakářů. Jsem moc rád, že všichni pochopili, že Mejdží nejede sám za sebe, ale vlastně za nás za všechny. A že morální pomoc je pro osamělého pádlera to nejdůležitější.

Díky za podporu i za to, že jste se všichni snažili a svojí troškou tak přispěli ke zdaru výpravy. Moc si  všech poslaných přání vážím. A teď už se pojďte podívat, kdo všechno se na naši virtuální oslavu dostavil.

 

 

0. Bjørn Tore Sørensen

Jako nultého musím zmínit Bjørna Tore Sørensena. Ten sice neposlal fotopozdrav, ale jeho rady a pošťuchování v severském finiši byly zásadní. Díky Bjørne!!!

 

1. Indiáni

01

Drž se voe, už je to jenom kousek. Idiáni (Vodňany) (Petr a Dana Záděrovi)

 

2. Blo-Gator

02

Zrychli, chlape, já už to dlouho psát nevydržím. Tvůj Blo-Gator (Vítek Pinďa Jindrle)

 

3. Maminka

03

Pozdrav sice došel bez textu, ale maminka posílá spoustu pozdravů přes rubriku ‚Vzkazy‘. (Eva Honzová)

 

4. Maminčin pes

04

Haf, haf!

 

5. Hradečáci

05

Zdravíme tě z Lipna. Vydrž! Zleva: Adélka + Barborka + Radim Sládkovi, Lukáš + Vítek Jindrlovi, Michal Pancíř

 

6. Jon Turk

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Petr, we all wish you well on your journey.  Determination is only the first step.  To succeed, you must pass through determination into “The Zone”. Jon Turk

 

7. Broněk, Činčerovi, Křivánkovi, Radek a Moby

07

Pozdrav z Berounky zasílají: (zleva) Jirka a Helenka Činčerovi, Petr a Lenka Křivánkovi, Radek Pospíšil, Ivan Moby Žák, Broněk Tobola

 

8. Iva

08

Pozdrav došel bez textu, nejspíš pochází někde z česko-slovenské hranice. Posílá Iva Baranová

 

9. Gucci Technokachna

09

Mejdží, dopluj až na Nordkapp!!! Pozdravuj místní ptáky. Gucci Technokachna a J. Hašek.

 

10. Brčko, Markéta Paddlefloatová & Eva

10

Pozdrav z Rujány, pořád na tebe myslíme! Radek Brčko Trča, Markéta Paddlefloat Syllová, Eva Suková

 

11. Jirka Staňků

11

Ahoj, pokouším se ještě vylepšit tuto fotku, ale nevychází mě počasí. Na sluníčku je vidět nápis na lodičce C – GATOR a DEVOLD. Jirka Staněk

 

12. Jeff Allen & Simon Osborne

12

„No tissues – Petr just paddle!“ Jeff Allen & Simon Osborne

 

13. Bejví

13

Šťastný návrat od Bejví. Jana Bejví Nováková

 

14. Vlčí Dech

14

Píchej Mejdží, píchej :-) Jiří Vlčí Dech Kostínek

 

15. Králíci

15

Pozdrav z Chorvatska bez textu posílají Jiří Markýz Králík, Janík Králík a Jana Žandula Nůsková

 

16. Bushmani

16

Mejdží doplul až na NordkApp!!! „Vrať se k nám, pod okApp!!!!“ Zdravíme vytrvalce! Lukáš Bushman Svoboda, Amálka Svobodová a Barbora Hánová Svobodová.

 

17. Honza a Helenka

17

Pozdrav z malty poslali Helenka a Jan Langhansovi

 

18. Lumírovci

18

Posílám foto pro Rampoucha na cestách :-)Hej strýcu, zdravíme z Lumírova :-)  Dávej, máš to jednou za život!“ Lumír Drápal a Katka Veselá

 

19. Pokorní

19

Pádlující kuchaři zdraví Mejdžího na vrcholu a přejí k návratu domů hodně sil  :-)  Petr a Dana Pokorní

 

20. Jirka Fousek

20

Hip hip huráááá! Jirka Fousek

 

21. Prďoch Peřina

21

Daleko na severu je eskymácká zem, a v ní pluje Mejdží!!!  Jsi borec Mejdží, zdraví tě Eskymáčtí psi a Vikingové z Újezda. Kačka, Péťa a Stanislav Prďoch Peřinovi

 

22. Maděrovi

22

Congratulations for reaching your destination! We are toasting to your safe return home. Natalie & Michal Maděrovi

 

23. Fesťáci

23

Spoustu teplých dnů a splněných snů, na tvé cestě přeje Festovic rodinka. Silvie, Sofie a Dušan Festovi

 

24. Ondra Niklů

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Mejdží DOPÁDLOVAL, až na Nordkapp! Jsi bůh! Dokud se nevrátíš nebudu pít!Tak proboha honem!! Ondra Nikl

 

25. Kačer

DCIM100MEDIA

Pozdrav poslali (nevím odkud) Pavel Kačer Kačanovský s partnerkou

 

 

…a nakonec Grónský klub

 25

 

Chtěli jsme ti vyskládat hodně dlouhý vzkaz, ale NEJSOU LIDI! Tak jsme zůstali u jména. Za Grónský klub Evička a Markéta Farkačovy, Zdeněk Dušátko, Jiří Markýz Králík, Pavla a Vítek Jindrlů, Petr Indián Záděra, šest kousků pořádných pádel a jeden meloun, jako tečka nad písmenko „J“.

Rubriky: 180daytrips | Napsat komentář