Sám kolem Skye (Vlčí Dech, 2016)

Začátkem května má můj boss nějaké závazky na Shetlandách a tak se domlouváme, že bych si vzal týden volno. Kajak mám od minulého maléru už provizorně opravenej a v hlavě mi vyklíčila nová ptákovina…

Hodinky mě budí v 0400, což po pěti hodinách spánku není žádná hitparáda. Včera jsem dojel pozdě večer po čtyřech hodinách řízení po místních singletracích do Kyle of Lochals a měl jsem dost rozumu, abych se pro dnešní brzkej start předbalil. Díky tomu se mi daří vyplout z Kyle přesně na čas už v pět.

Přepádluju úžinu, minu sádky a v sílícím dešti a protivětru zatáčím do Kyle Rhea. Chtěl jsem tu být v 0645 a mám trochu náskok. To je vlastně hlavní důvod mýho brzkýho startu. Je právě spring a v úžině Kyle Rhea to teče 8 uzlů a proti tomu se nedá pádlovat. Proto jsem si průjezd načasoval na slack s tím, že mě proud popostrčí dál k jihu.  Ale nějak jsem si pospíšil a proud stále ještě teče k severu proti mně.  Mohl bych ještě půl hodinku čekat, ale už to tolik nevalí a tak se rozhodnu to proskákat vracákama.

U ferry, v nejužším místě kde proud teče přes skalnatý lavice si trochu zabojuju, ale už jsem na druhý straně a za krátko cejtím, jak se mi proud otáčí pod zadkem a unáší mě k jihu.  Po levoboku míjím Sandaigy, kde jsme měli v létě s klukama príma tábořiště.  Na levoboku mám ostrov Ornsay, kde si dělám krátkou čurpauzu na protažení nohu  a svačinku.

V průběhu dopoledne se mi vítr stočí do zad a připichuje mi dalších patnáct kilometrů. Kolem poledne už mám za sebou asi 36 kilásků a jsem blízko Point of Sleat – nejjižnějšího mysu Skye. Rozhoduju se, že to pro dnešek stačí. Najdu si malou zátoku, spíš jenom zářez mezi skálama s potokem a zakempuju. Moc jsem toho poslední dny nenaspal, tak se na dvě hodinky zřítím do péří od Rákosky. V pozdním odpoledni se trochu projdu kolem, zacvičím si, uvařím a znovu zalezu do spacáku a nakopnu kindla.

Point of Sleat

Ráno jsem se vysoukal ze stanu až v osm. Celkem rychle zmáknul všechny úkony spojený se snídaní a balením a po deváté už jsem na vodě. Záhy objíždím Point of Sleat a točím k severozápadu. První půlka dne je v podstatě crossing k ostrovu Soay.

Boj s protivětrem a mrholením mi zpříjemňujou delfíni, jejichž ploutve občas říznou hladinu v bezprostřední blízkosti Poslední Královny a výhled na panoramata ostrova Rúm a ostrovy Vnějších Hebrid v pozadí. Na Soay si udělám krátkou pauzu na jídlo, sedím na pláží odhalené odlivem, cpu do sebe místní nejlevnější mueslityčku a pozoruju orly, který mi přelétávají těsně nad hlavou.

Dál pokračuju v pádlování průlivem mezi Soay a Skye, trochu mi to urychlil proud, ale vítr jde stále proti mně.  Točím k severu, přeskakuju široké ústí zátoky Loch Brittle, míjím početné tulení kolonie, ale už by se mě chtělo jít z vody. Jako na potvoru to tu nějak nejde. Všude útesy kolmo do vody a na víc už jsem mimo mapu.

Pádluju teda ještě pár kilásků a vjíždím od Loch Einort. Zátoka je původem typický ledovcový kar ve tvaru „U“ a moc fleků k táboření tu nenacházím. Už trochu mrtvej se vracím na první dobré místo. Nakonec se z něj vyklube celkem príma kemp s malým pláckem na stan za větrem, s potokem a spoustou naplavenýho dříví na oheň.

Stavím stan a rozvěšuju vlhké věci, hlavně sucháč obrácený na ruby. Rozhodnu se využít dříví a ušetřit tak plyn do vařiče a večeři kuchtím na ohni. Slunce před západem vykoukne z nízkých mraků, já sedím na karimatce s hrnkem čaje a vyhřívám se v jeho paprscích. Dole od pláže na mě čučí tuleni. Pak slunce začne mizet za Hebridama a celý to velký divadlo růžový, fialový a purpurový barvy končí a já lezu do stanu.

Tábor v Loch Einort

Do slunečného rána vstávám opět v osm, start jsem mírně odložil, protože dosouším všechno provlhlé. Stan, spacák, karimatku a oblečení. Startuju lehce před desátou.

Přepádluju Loch Einort a s větrem v zádech(!) pádlím podél skal. Na úrovni Talisker bay se rozhoduju nezajíždět do Loch Bracadale, ale střihnu to rovnou na mys Idrigill point, blízko kterého jsou nádherné věže vystupující z moře – Mcleod’s maidens.  Dál pokračuju podél vysokých útesů s milionem jeskyň, oblouků a vodopádů. První možnost přistát je až v ústí řeky Lorgill, což je pláž z obrovských balvanů, kterými řeka protéká do moře.

Po pauze na sváču a protažení nohou na sluníčku pokračuju dál, až k majáku na mysu Neist. Je tu spousta lidí, rybářů na loďkách, horolezci na pobřežních skalách, ale přistát se nedá.  Další svačinku páchám až v Osgill bay,to je opět jen pláž z balvanů pod útesy. Ale já už dávno nejsem vybíravý. Je pozdní odpoledne a já už toho začínám mít plný brejle, ale další možnost kde se dostat z vody je Loch Pooltiel, což je jedna velká vesnice a mě se do civilizace moc nechce.

Rozhoduju se teda ještě trochu přidat a obepádlovat Dunvegan Head což je dalších jedenáct kilometrů. Jako bonbónek na závěr dne se vítr otočí proti mně a tak mám na dvě hodinky co dělat.  To mám za to, že jsem skuhral, že je dneska sucho a slunečno. V Loch Dunvegan najdu tábořiště na pláži z oblázků a s potokem a jsem doma.

Dneska mi to vydalo na jednapadesát kilásků.  Zbytek dne je už rutina, kdy každý pohyb je zaměřený na získání maximálního pohodlí při vydání minimálního množství joulů. Ve spacáku ještě přemýšlím, že bych si četl, ale nakonec mě rychle a milosrdně sejme černofialová tma.

Západní Skye

Ze stanu se dneska soukám polámaně a později, včerejší kilometráž se připomíná brnícími lokty a necitlivým malíčkem a prsteníčkem na pravé ruce.  No co už. Na vodě jsem v deset a první hodinka je za krásného bezvětří na jakoby sklem pokryté hladině. Potom se to ale proti mně nenápadně rozduje tak na F4 a vydrží to až do konce dne.  Zajímavý je, že za každým mysem je jiný vítr a vždy proti.

Dnes je to v podstatě o dlouhých přejezdech a objezdech mysů, musím přeskákat mezi všemi severními výběžky Skye.  Jako první přeskočím Zátoku Dunvegan a objedu maják na Rubha Bhatarnish, nejsevernější bod poloostrova Waternish. Chvíli přemýšlím, že bych to odsud střihnul rovnou na Rubhu Hunish, což je definitivně nejsevernější bod mého objezdu, ale bílé chundelaté hřebeny vln a seriózní protivítr mě přesvědčí, že bude lépe vsunout do přejezdu nějaký záchytný bod.

Volím ostrovy Ascrib, na kterých si dělám pauzičku na vyflusání a na jídlo. Taky je to velká tulení a ptačí kolonie, tak je i na co se dívat. I tak mě odsud čeká asi osm kilásků přejezd k výběžku Caldrih nan Ob. Před Rubhou Hunish už toho mám plný brejle a za sebou třicet kilometrů. Přemýšlím, že to pro dnešek zapíchnu a objezd si nechám na zítra, ale už dávno nemám pořádnou předpověď počasí a z vysílačky se mi nic vyrazit nepodařilo, tak se nakonec přesvědčím, že to dneska ještě není tak hrozný a že by mohlo být hůř a točím směr sever.

Přeskočím Loch Hunish a pomalu se blížím k Rubhě. Je to celkem divoký místo, vítr od severu sem tlačí vlny z celýho Minche, od vysokých útesů se odráží další vlny zpět a navíc to tu i celkem rychle teče, což vytváří  poměrně velkej mixér. Tahám z paty poslední zbytky morálu a síly a objedu to. Těžký podmínky trvají až do Kilmaluag bay ve které je malá rybářská vesnička.

Bohužel jsem tady za nízký vody a tak se skrz naplavený chcíplý řasy a bordel musím prosápat na břeh. Místo na stan najdu až třicet vejškovejch metrů nad vodou, v podstatě ve vsi na malým parkovišti. Nikdo tu ale není a tak stavím stan. Pro vodu musím pěšourem asi kilásek, což je prozatím můj místní rekord. Večer ještě zabouchám na první chalupu, kde jsou na zahradě naházený na hromadu vrše na kraby a staříka s xichtem opečeným sluníčkem a solí se ptám na předpověď. Prý:

„Dobrý to bude mladej, vítr pořád stejnej, přeháňky, ale spíš jasno“.  

Pak už dneska jenom odpočítám z mapy ujetejch jednačtyřicet kilometrů, najím se a opět upadám do komatu.

Ráno se vykopu z peří celkem brzo a ve čtvrt na deset jsem na vodě. Podmínky se přes noc trochu zlepšily a navíc mám vítr ze zadního sektoru. Ale pořád je to celkem dost o koncentraci. Dnešní etapa je skoro celá no escape zone, v podstatě je to pádlovačka kolem stometrových kolmých útesů. Jedu téměř čistě k jihu.  Míjím ostrovy Eilean Flodigarry a Staffin, kde si při nízký vodě najdu mezi balvany místečko na krátkou hygienickou pauzu, a potom pokračuju dál a dál k jihu s mořem v zádech.

Míjím fantastický vodopád u Dún Grianan, který se z útesů z výšky sedmdesáti metrů řítí přímo do moře. Jediné místo, kde se dá za dobrých podmínek přistát je Iver  Tote, malá písčitá pláž s potokem a historickými zbytky továrny na zpracování diatomitu. Vyhnu se lámajícímu surfu a zapádluju do ústí potoka.

Na břehu si dám obligátní nechutnou tyčinku, čaj a trochu si protáhnu nohy.  Se štěstím se mi podaří vyklouznout ze zátoky a pádluju dál, bez zastávky až k vjezdu do Loch Portree. Chvíli jsem tady dumal, jestli to stočím do města, od Mejdžího mám typ, že je tu u vjezdu velká mořská jeskyně, ale začínám být na kaši a nemám náladu na lidi. Přejedu úžinu a pádluju teď pro změnu podél vnitřního pobřeží ostrova Rassay, který mě trochu chrání před větrem. S tím jak jsem se výrazně posunul k jihu už je tu celkem dost civilizace tak každá rozumná pláž je obsazená farmou. Docela dlouho hledám místo na tábořiště. Až na několikátý pokus se mi daří najít slušné místo u skupiny stromů.

Stavím stan a pak beru pytel na vodu, prosolené svršky a jdu najít řeku. Tu hledám taky docela dlouho a definitivně ustavuju rekord  táboření na Skye dva a půl kilometru od vodního zdroje.  Po návratu z rehydratačního výletu si uvařím fazole a čaj, dopočítám kilásky na mapě a nastartuju kindla. Celej den jsem se na to dneska těšil.

Vodopád u Dún Grianan

Moje celkem už opotřebovaná schránka tělesná si vyžádá delší spánek a tak se do vody dostávám až kolem jedenáctý. Ale to nevadí, dneska je to už jen zkrácená poslední etapa.  Pozvolna proplouvám Narrows of Rassay, pak přeskočím na ostrov Scalpay a pádluju úzkým průlivem mezi ním a Skye. Včera večer jsem to složitě počítal kvůli proudu a hloubce vody, protože při nízký vodě se to podle mapy nedá asi projet, ale pak jsem se na to vybodnul a spolu s Janem Eskymo Welzlem jsem si řekl: „Tož projdu, projdu, neprojdu, přenesu a nebo počkám“. A klaplo to.

Akorát Neptun se rozhodnul, že mi to nakonec nedá zadarmo a když vyjíždím ze závětří ostrova Scalpay, dostávám další příděl bočního větru a krátkých sekavých vln s bílejma chundeláčema. Oproti původnímu plánu, říznout to přímo do Kyle of Lochals tedy pádluju ještě k ostrůvku Pabay, tam dorazím uplně mokrej a zmrzlej jak sobí hovno. Při močení se nemůžu ani postavit, jak to se mnou cvičí. Natáhnu si aspoň stormcag a pokračuju dál.

Už vidím most v Kyle, krosnu plavební dráhu vyznačenou plavatkami a na závěr si pod mostem ještě trochu zabojuju s proudem. Nakonec se prodřu skrz a zabočím do města k molu, ze kterýho jsem před šesti dny vyplouval.  Pomalu se vybalím, naházím všechno do Obludy a nechám tenhle projekt za zády.

Šlus of trip

Celkem jsem teda upádloval za šest dní asi 250kilometrů, tábořil mimo civilizaci a netahal s sebou žádnou vodu krom čaje v termosce. Po cestě jsem viděl tuleně, mořský orly, mořský vydry a delfíny. Samozřejmě Skye by si zasloužila víc času, dalo by se propádlovat Loch Bracadale, navštívit nějaký ty místní hrady a jiný zříceniny, nakombinovat to pěšíma tůrama.

Ale bohužel jsem měl jenom tejden. Tak pokud v létě budete mít čtrnáct dní nebo tři neděle volno, vyražte na Skye, protože je to čistá esence Skotska a úvod do drsnějšího pádlování. Budete-li mít víc štěstí než já, možná se vám podaří vidět i opalujícho se žraloka.

Kovářova kobyla a ševcova žena na vyjížďce na Rubhu Reidh (Vlčí Dech, 2016)

Kovářova kobyla a ševcova žena na vyjížďce na Rubhu Reidh aneb šedá všechna teorie zelený strom života incident managementu.

Je 24. dubna, mám svátek a volno v práci a rozhodnu se to oslavit půldenním výletem z Melvaigu, z pláže od croftu Oran Mara na mys Rubha Reidh a zpět, celkem asi 14 km. Počasí je vynikající, slunečno, vítr do 5 m/s, nicméně v Atlantiku se rozpadá nějaký tlakový útvar a do Minche od severu chodí asi metrové vlny.

Oblékám se vyjížďkově:  flísové triko, tenký neopren pod kolena, nízké neoprenové botky a touringovou bundu.  Na poslední chvíli se rozhodnu, že vytáhnu i grónské pádlo a wernera na klice, na kterého jsem zvyklý zastrkávám pod gumy jako rezervu.

Obr č.1 Rubha Reidh je za rohem
Obr č.2 Pohoda na Camas Mor

Krásně se mi podařilo odstartovat z pláže mezi dvěma vlnami. Zatočím severním směrem k majáku na Rubhě a užívám si vyjížďku. Počasí je stabilní, pěkně to houpe, po pravé straně mám výhled na útesy, oblouky a jeskyně. Dopádluju k majáku, pofotím,  zatočím na západ a mezi útesy se ještě asi dva kilometry promotám na pláž Camas Mor, která je orientovaná k severu a láme se na ní vydatný surf.

Pojezdím ve vlnách a jdu na přistání. Jsem obezřetný, byl jsem tu už několikrát a pláž jsem viděl i za nízké vody a vím, že se vlny lámou ve dvou frontách. Nejdřív klasický break point a pak  na šutrech vyčnívajících z písku těsně před pláží. Podaří se mi A1 přistání, na břehu si odskočím, dám svačinku, chvilku se posluním a otáčím na cestu domů.

Odplutí už je těžší, dostávám několik slaných facek do obličeje a buchanců do prsou, ale i tak zůstávám téměř suchý a pádluju zpět. Bez problémů točím kolem majáku, dobře mi to jede, moře mám v zádech a raduju se z perfektního dne na vodě.  K našemu croftu to  mám už asi jenom kilometr a půl, míjím jeskyně a oblouk a impulsivně se rozhoduju, že si dopřeju trochu vzrušení a podívám se zblízka. Místo znám, už jsem tu také několikrát byl. Je tu jeskyně, oblouk kterým se dá propádlovat a za ním se ostrou zatáčkou dá projet kolem strmé balvanité pláže zpět na volné moře. Akorát jsem zapomněl , že při posledních návštěvách foukal vítr z pevniny.

Obr č.3 Taková malá díra…

Napádluju do jeskyně, brzdím vlny, které mě posouvají kupředu a zatím mám stále situaci pod kontrolou.  Projedu obloukem, řežu ostrou zatáčku kolem pláže a najednou se stane několik věcí. V zatáčce ztrácím rychlost, kajak se zastavuje. V ten samý okamžik mi zleva zepředu přichází nějaké sečtené vlny a doslova mě vymejou do kouta oblouku.

V bílé vodě plné vzduchu se převracím. První eskymák se mi podařil, ale pořád nemám rychlost proti vodě, a tak mě druhá vlna znovu zatlačí do kouta a převrací. S grónským pádlem v probublané vodě nejsem schopný dokončit eskymáka, jenom se nadechnu a už jsem tam zase. Chystám se na druhý pokus, cítím, jak Poslední Královna dostává výprask od šutrů a intuitivně se v kokpitu hlavou dolů choulím a čekám kdy něco dostanu do hlavy.

Najednou je klid a já dost nešikovně visím vzhůru nohama z kajaku, hlavou se sotva dotýkám hladiny. Vlny mě zavěsily v úhlu 45 stupňů na útes, špička kajaku se opírá o dno, ocas je napasovaný v koutě skály. Voda mě občas propleskne a mě je jasný, že tohle postavení není udržitelný. Strhnu šprajdu, dám nohy k sobě a po hlavě padám do vody. Hned další vlna prázdný kajak uvolní a nese nás k balvanité krátké pláži. Voda se mi valí přes hlavu, skrčenýma nohama narážím o skály a šutry na dně, ale držím se šňůr kajaku.

Vyhodnocuju situaci a je mi jasný, že na re-entry roll nemám čas a ani dost vody pod sebou. Cvaknu kajak na towline a plavu ke břehu. Nakonec mi vlny trochu pomůžou a vyplaví mě mezi balvany. Kajak následuje za mnou. Chytnu ho za šňůry a po delším boji se mi ho podaří s plným kokpitem  vytáhnout mimo dosah vln.

Vyleju loď a na chvilku si sednu na skálu. Okamžitě se do mě dá zima a já se rozklepu, jak drahej pes. Dubnová voda v severním Skotsku má vodovodní teplotu a na  nějaký dlouhý rozplavby to prostě není. Oblékám stormcag a leju do sebe půl litru čaje z termosky. Po nějaké době se konečně zmátořím a obhlížím škody. Poslední Královna vypadá OK, zdá se, že to odnesl jenom gelcoat(!). Pro jistotu ho přelepuju tesapáskou.

Pak přijde čas na prohlídku mé tělesné schránky. Krom toho, že se občas nekontrolovatelně rozklepu a z odřených a pořezaných rukou a holení mi crčí krev to vypadá, že jsem taky vyvázl celkem slušně.  Je mi jasný, že mě tu nečekají žádná další pozitiva, tak smotám towline, stormcag nacpu zpět do dayhatche, poponesu kajak na trochu chráněné místo a velmi obezřetně startuju.

Za dvacet minut jsem doma. Kajak nechávám v přístřešku na zahradě a přesouvám se do sprchy. Druhý den nemůžu skoro vylízt z postele. Všude po těle mám modřiny. Při kontrole lodi krom odskákaného gelcoatu žádné další škody nezjišťuju.

Obr. č 4 Au au au

Přežil jsem a tak se můžu poučit pro příště. Při objektivním zhodnocení se jedná o klasický příklad potenciální chybové pasti. Jedno špatné rozhodnutí mohlo vést k velmi negativním scénářům – zranění, hypotermie, ztráta kajaku nebo ostatního vybavení.

Rozbor situace:

Náhlé ukvapené rozhodnutí, kdy jsem nerespektoval aktuální výbavu a vnější podmínky. Pro rock hopping jsem na sobě měl mít sucháč  a helmu. Volba pádla byla také špatná. Pro taškařice tohoto druhu je lepší euroblade, zejména když jsem na něj zvyklý.

+ Po celou dobu incidentu jsem měl jasnou hlavu bez známky paniky, jasně jsem věděl co a proč dělám. Měl jsem základní výbavu pro řešení situace, towline, stormcag, termosku s čajem,  repair kit a vysílačku .

Tímto děkuju Mejdžímu, že jsem si v jeho velkotovárně na kajaky mohl dát loď do kupy.

11. ročník Seakajakového sympozia

První víkend v červnu proběhla na Orlíku tradiční akce pro seakajakáře – Seakajakové sympozium. Akci zorganizoval HG sport a tentokrát jsme se sešli ve velkém počtu v  kempu na Radavě.

P1080060

Páteční večer jsme proklábosili, přece jenom spoustu spřízněných duší vidíte pouze na této akci.

P1080063

Sobotní program začal shromážděním v 10.00 h na břehu jezera u kajaků. Ke Stanďochovu velkému překvapení si většina odhasovala, že se chce věnovat nácviku pádlovacích technik, použití tow-line

IMG_7735

a záchrany a sebezáchrany. Rozdělili jsme se do menších skupin a pod vedením ostřílených seakajakářů Mejdžího

IMG_7710

a Jirky Kostínka jsme strávili pilováním svých dovedností.

IMG_7706

Ostatní během celého dne vyráželi na kratší či delší projížďky směrem Orlík a Zvíkov nebo naopak k hrázi.

IMG_7800

Večer jsme si vyslechli vyprávění Tomáše Mráčka o jejich pokusu o obeplutí skotské Vysočiny a Stanďochovo výpravě s dětmi do Švédska. V neděli se zkoušeli různé kajaky,

P1080058

k dispozici bylo i několik SUP boardů. Někteří ještě vyrazili na krátkou projížďku.

IMG_7868

Je krásné vidět, že čím dál tím víc lidí vlastní svůj kajak a i vybavení jednotlivců se hodně vylepšuje. Příští rok se prý můžeme opět těšit na cvičení na provazech (inuitská gymnastika).

Seakajakové sympozium 2016 – Orlík

Ahoj kamarádi dlouhých lodí!

Je dobré vracet se tam, kde jsme začínali – takže letos to byla jasná volba (i když jsem do konce dubna mlžil, kde to vlastně bude) :

ORLÍK – kemp RADAVA  www.radava.com
příjezd v pátek 3. 6. 2016
sobota má jasný program – pádlování, pádlování, pádlování
neděle 5. 6. 2016 mezi 14-15 hod odjezd domů

K organizaci ubytování
1, ti, co chtějí chaticku, si na webu www.radava.com objednávejte přes email nebo telefonicky své chatky. 4-místná chatička na víkend stojí 1300 Kč. POZOR kapacita je omezená, takže kdo ji chcete, neváhejte – uveďte heslo „seakajakové sympozium“ !!

2, ti, co chtějí spát ve stanech – přijedou jen tak a nic neobjednávají a nikam netelefonují. Vedle chatiček je pás veliké louky. Tento travnatý kemp obsluhuje město a fungují od června – možná od července 🙂 Takže cena bude nějaká – údajně obvyklá. Možná se tam ani nikdo neukáže, takže se taky klidně může stát, že stanaři to budou mít zadarmo. Úplně tak s tím ale nepočítejte !!

Jinak okolí je moc pěkné – po vodě se dá dojet na Zvíkov (to je ta delší trasa) a nebo za rohem máme zámek Orlik (opravdu kousek a na protějším břehu).

V kempu je super krásná hospůdka !!!

Tak ja se uz moc tesim 🙂

Standoch Prdoch

Seakajakove sympozium

 

Inuitská kartografie

Moje žena Pavla náhodou narazila na inuitské mapy. Jejich provedení mi téměř vyrazilo dech – byly vyřezány ze dřeva, prý se vešly do rukavic a řekl bych, že je to geniální řešení, zvlášť s přihlédnutím k faktu častých polárních nocí.

K tématu jsem dohledal zajímavý článek, ze kterého jsem vytáhl obrázky a popisy, protože jeden obrázek vydá za tisíc slov…

Výtah z časopisu „Popular Science“ – září 1933.

V textu k prvnímu obrázku je zhruba napsáno: „Eskimáci, kteří nikdy neviděli mapy, poskytli Kongresové knihovně první přesnou mapu ostrovů v zálivu Disko (západní pobřeží Grónska). Po podrobném průzkumu na saních a v kajaku, vyřezali reliéfní modely ostrovů z naplaveného dřeva. Modely pomalovali barvami, které ukazovaly jezera, bažiny a vegetaci. Mapy dokončili zašitím do tuleních kůží.“

Jak se ale Anně, autorce výše zmíněného článku – zdá, tvrzení, že Inuité nikdy neviděli mapy, není zcela správné. Možná nikdy neviděli mapy takové, jak je známe my, totiž papírové. Ale nejspíše používali mapy „dřevěné“.

Dřevěné mapy

V textu k téhle mapě, názorně ukazující spojitost dřevěných a papírových map se píše:

Kuniitovy tři dřevěné (stromové) mapy ukazují cestu ze Sermiligaaqu do Kangertittivatsiaqu. Mapa napravo ukazuje ostrovy podél pobřeží, mapa uprostřed ukazuje zemi (Grónsko) a čte se z jedné strany dokola na stranu druhou. Mapa vlevo ukazuje souostroví mezi fjordy Sermiligaaq a Kangertivartikajik.“ Čerpáno z „Topografisk Atlas Grønland“, vydaného Dánskou královskou kartografickou společností (Det Kongeglige Danske Geografiske Selskab), v roce 2000 (str. 171).

Vlevo ostrovy, pobřeží vpravo

Nakonec ještě detailní pohled na dvě z map. K nim Ann (na kterou jsem bohužel nedohledal kontakt), uvádí následující poznámky.

Tyhle mapy „objevil“ roku 1880 dánský badatel Gustav Holm, který podnikl expedici k Ammassaliku na východní pobřeží Grónska. Nejsem si jista, zda existovaly podobné mapy i pro západní pobřeží, i když vyřezané mapy představené v časopise Popular Science (první obrázek) jsou ze západního pobřeží.

Jsem okouzlena jejich myšlenkou – četly se „kolem dokola“ – na jedné straně směrem nahoru a na druhé straně zase dolů. Kdo by potřeboval růžici ukazující na sever? Tihle chlápci rozhodně ne. Perfektní využití prostoru, to musím brzy blíže prozkoumat.

Z jistých zdrojů (googlování) jsem vyčetla, že tyhle mapy nebyly určeny k tomu, aby byly čteny, ale spíše k cítěny. To se mi jeví jako dost praktické řešení pro cestování na kajaku, či ve člunu, velmi často v temnotě.

Pokud byste se chtěli dozvědět více, vše je pečlivě popsáno v knize The History of Cartography, Volume 2, Book 3: Cartography in the Traditional African, American, Arctic, Australian, and Pacific Societies. Krásné čtení na pláž, pro líné letní odpoledne.

A já mám prosbu – pokud byste o těchto mapách něco zajímavého zjistili, napište mi prosím. A kdybyste chtěli psát klasický dopis, nalepte mi na něj třebas takovouhle krásnou známku:

znamka