Prodloužený víkend na Ålandech (Broněk Tobola)

Prodloužený víkend na Ålandech  (aneb pádlování s pokorou k přírodě)

Napsal: Broněk Tobola

majak AlandyTímto vyprávěním bych vám chtěl přiblížit nejenom krásy Åland, ale i to, jak k pádlování a přírodě přistupuje řada lidí ve Švédsku. Ne všechno pro nás bylo nové. Přeci jenom ale některé věci byly pro nás zajímavé a třeba budou zajímat i vás. Věřím, že i vy chcete, aby nám příroda ještě dlouho vydržela taková, jaká je.

Když jsem před 2 roky pádloval s kamarády z CK ÚS na Ålandech, byl jsem stejně jako ostatní členové naší výpravy nadšený. Toto souostroví tisíce ostrovů je sice součástí Finska, ale s ohledem na historii a používaný jazyk patří k populárním destinacím Švédů. Bohužel z Čech je to hodně vzdálený cíl a tak jsem ani nepočítal, že se ještě na Ålandy někdy podívám. Po loňském přestěhování se nám ale soustroví příblížilo tak, že ze 3 dnů byly najednou jen 3 hodiny cesty, takže když náš klub naplánoval na konec prázdnin prodloužený víkend na Ålandech, s radostí jsme se přihlásili. Pár dní před odjezdem jsme ještě poslali na email klubu kontakty na naše kamarády pro případ neočekávaných problémů (bezpečnost se tady bere hodně zodpovědně) a ve čtvrtek po práci jsme vyrazili směr trajekt Grisslehamn – Eckerö.

Sraz naší víkendové party byl v pátek v 10 hodin na pláži u kempu v Käringsundu. Na nultou noc jsme si prozíravě pořídili chatičku. Asi to nebylo úplně “expediční” řešení, ale protože jsme dorazili na místo v 11 večer a ráno jsem ještě musel odvést našeho psa do psího hotelu, ušetřilo nám to nějaký čas. Oproti zvyklostem jsme tak měli zabaleno mezi prvními. S předstihem jsme tedy nasedli do kajaků a popojeli kousek směrem k vedlejší pláži, kde byl u vodácké půjčovny zbytek naší výpravy. Velice brzy mi začalo docházet, ze budeme muset být trochu trpěliví, a že zde o svoji přezdívku zbudovanou mým pečlivým balením asi přijdu… Zastavili jsme se pár desítek metrů od břehu a zamávali ostatním na břehu spolu s gestem, že na ně počkáme na vodě. Někteří kamarádi měli ale ještě před sebou k dokončení balení dalekou cestu, a protože nás ještě čekala porada nad mapou ohledně denní trasy, nakonec jsme zamířili na pláž. Měli jsme čas, tak jsme si ještě koupili nanuky, překapávané švédské kafe a přisedli si k ostatním. Společná příprava před pádlováním se mi líbila. Skupina měla, tak jako každá akce pořádaná klubem, určeného lídra a spolulídra, kteří měli výpravu na povel. U kafe nad mapou jsme zkontrolovali předpověď počasí a společně si prošli trasu k majáku na ostrově Sälskär jak pro případ , že bude větrno, tak pro případ, že nám bude počasí přát.

Nakonec nám celý den počasí vydrželo, takže jsme se nemuseli schovávat v závětří ostrovů ani navlékat kapuci a k majáku jsme si to namířili přímo za nosem. Skupina se držela hezky pohromadě a když se někdo příliš vzdálil, byl „zahnán“ Annetou do skupiny. I když výraz soulodění ještě přeložit do švédštiny neumím, místní jazyk má jiný univerzální výraz, který se používá i na souši a to „fika“, kterou jsme samozřejmě pravidelně drželi. Popíjelo se kafe, přikusovali se koláče a sušenky a došlo i na náš oblíbený drink tátu s mámou. K majáku jsme dopádlovali lehce navečer. I když jsme vyráželi teprve okolo 11. hodiny, příznivý vítr nás trochu poponesl. Nejprve jsme si ostrov z části objeli, popovídali jsme si trochu s rybáři na závětrné straně, abychom se nakonec vrátili zpátky do zátok v místě bývalého přístavu.  Z počátku jsme trochu laborovali s místem táboření. Díky suchu “slibovalo“ polovyschlé jezírko v naší blízkosti potenciální problém s komáry. Proto nakonec všichni souhlasili s posunem o cca 200 m do vedlejší zátoky.

kajakyNa skálu jsme postupně vytáhli všechny lodě a začali se vybalovat. Brzy to u nás vypadalo jak v cikánském ležení a já jsem se zájmem  sledoval, co eventuálně doplnit do mého seznamu věcí. Zvlášť mě zaujala zahradnická lžíce, kterou vezl na zádi Kalle.  A jeho odpověď, k čemu ji má, mě doopravdy překvapila. Když si to ale promítnu do důsledku, tak chceme-li, aby to po nás vždy, až odrazíme od břehu, vypadalo, jako bychom zde ani nebyli, pak je logické, že půjdu-li za keřík s „ruličkou“, tak se mi lopatička určitě šikne… Je fakt, že za poslední rok se podmínky zpřísnily i pro lodě a chaty na ostrovech. Platí povinnost nic do moře nevypouštět a používat chemický záchod. Vypadá to překvapivě, na druhou stranu Balt zas tak čistý není. Sice v něm všichni chytáme úžasné ryby, ty ale až tak zdravé nejsou … EU zakázala kvůli znečištění Baltu vývoz ryb a Švédsko má výjímku pro tuzemský trh (Švéd se ale chová tak, že sice ryby rád chytá, ale v obchodě kontroluje, zda jsou ryby z Norska…).

kajakPrvní věc, kterou jsme hned udělali, byla stavba stanů. I když bylo krásně teplo a svítilo sluníčko, každý to chtěl mít za sebou a neřešit to někdy večer. Ostrov je samá skála a nezbývalo, než nanosit z okolí kameny na zatížení stanu. Když jsme byli minulý rok na Sv. Anna, často jsme viděli místa na skalách, kde byly rozesety kameny ještě po předchozích tábornících. Musím říct, že jsem to tenkrát kvitoval, že to ušetří práci. Ani jsem si neuvědomil, že vlastně nechávám po sobě „bordel“ a ostatní ochuzuji o pohled na panenskou přírodu. Třeba to pro vás, co jste byli na Kostrách, kde to mají v návštěvním řádu rezervace, není nové, pro nás to ale byla zkušenost, kterou jsem zde pochytil od svých nových kamarádů.

Jinak na tomto ostrově jsem byl už jednou. A to spolu s Lukášem, když jsme byli předloni na Ålandech. Udělali jsme si sem tenkrát spolu celodenní výlet, takže jsem mohl srovnávat, co se změnilo. Někdo by řekl, že zde kromě majáku nic jiného zajímavého být nemůže, ale protože byl ostrov dříve trvale osídlen, není to úplně pravda. Mile mě překvapilo, že zde přibyly informační tabulky s popisy míst a dále existujících i zaniklých budov. Podpis pod jednotlivými texty ukazoval na syna posledního strážce majáku. Celou naučnou stezku jsme si prošli navečer. Zastavili jsme se u majáku a nakonec i v baráčku, který je na dohled. Při prvé návštěvě ostrova jsme se dovnitř neodvážili, protože kolem něj byl trochu ruch. Pak jsme se ale dozvěděli, jde o veřejnou útulnu pro případ nepohody. Se zájmem jsme si tedy prohlédli vnitřek, pročetli kroniku a samozřejmě, že musela proběhnout „fika“.

Pak už byl čas na večeři. Každý si vytáhl svůj vařič a začal si připravovat vlastní žvanec. Někdo měl moderní dehydrovanou stravu, někdo instantní jídla. Naši představu o masových konzervách nám nakonec pomohl zrealizovat Lidl, čímž bych chtěl zároveň pozdravit kamaráda Číču, jeho velkého fanouška. I když jsme k našemu smutku neměli společnou kuchyni ani zkušeného kuchaře, jak bývá zvykem na Ivanových výpravách (na příjemné se prostě zvyká rychle), byla večeře přesto fajn. Sesedli jsme se svými vařiči před Staffanův stan a strávili čas přípravy večeře i následný večer povídáním o tom, co jsme kdo zažil. Jenom oheň jsme si nerozdělali. Tento rok bylo v létě velké sucho a tak nikoho ani nenapadlo zákaz rozdělávání ohně porušit. Z minulosti jsem již byl připravený na to, že se oheň nesmí rozdělávat přímo na skále, aby žárem nepukla, ale tentokrát jsme kvůli suchu oheň oželeli.

Na druhý den byl připravený okruh tak, abychom se trochu přiblížili k Eckerö, odkud nám jel v neděli trajekt. Odjezd byl naplánován na 10. hodinu a pro nás tak pohodové vstávání v 8 hodin a obvyklé rituály jako příprava snídaně, příprava pití, balení spacáků, karimatek, stanu atd. Naše výhoda oproti ostatním byla, že jsme se o to mohli s Marťou podělit. Asi je to severskou povahou, ale přesto, že jsou všichni kamarádi, každý kromě nás měl vlastní stan (nejlépe pro 3 os.) a i vaření. I když jsem se snažil pomáhat poslednímu opozdilci s úklidem placu, vyrazili jsme na moře o tři čtvrtě hodiny později. Pro mě doopravdy trochu nezvyklá situace… Počasí bylo opět až netypicky letní. Sice to nebyly 30cítky jako před 2 roky, ale zase jsem neodolal a když jsme u toho moře, tak jsem zařadil po obědě koupání. I když byla plná sezóna, nepotkali jsme opět jako předchozí den žádného kajakáře. Stále tedy trvá naše čekání na moře přeplněné seakajakáři, jak se někteří kamarádi bojí…

stanyOdpolední pádlování pak bylo spojeno se zesilujícím větrem. Vyplatilo se nám, že jsme měli VHF vysílačku a o pravděpodobné změně počasí jsme věděli už od předchozího dne. Mohli jsme tak naplánovat v předstihu 2 varianty tábořiště tak, abychom mohli poslední den v klidu stihnout trajekt. Nakonec jsme k táboření zvolili kosu ostrova, ze které se dalo vyrazit jak přímo otevřeným mořem, tak delší trasou v závětří za ostrovem v případě většího větru.  Blížící se bouřka byla silným impulsem pro rychlou stavbu stanu. A když nás nakonec minula, byla pro nás bonusem krásná večerní scenérie s kouzelně nasvícenými mraky. Večer se pak vedle obligátního poslechu předpovědi ve vysílačce nesl ve znamení povídáni o kajacích. I když každý měl jinou značku, nebylo zase zastoupeno tolik zemí – 2x Čechy, 3x Anglie a 1x Dánsko. Hezky to pak shrnul Kalle, který prohlásil, že když někdo uměl v Čechách vyrobit jeho karbonovo-kevlarový kajak, že tam musíme mít šikovné inženýry. Holt bohužel chybějící moře bude asi ještě dlouho pro některé lidi handicap.

V neděli nás čekalo poněkud kratší pádlování. Vítr trochu zesílil, ale ranní předpověď z vysílačky nebyla nepříznivá. V klidu jsme se tak nasnídali, udělali si výlet s lopatičkou do lesíka, zabalili, uklidili po sobě kameny, které kotvily stany a vyrazili. Skupinu vedl Kalle, který to zde nejlépe znal. Člověk by řekl, že držet se skupiny ve zdejších podmínkách nemá příliš smysl. Cestou ale byla řada mělčin s kameny těsně pod hladinou, které nebyly při vlnách moc dobře viditelné a případné uvíznutí ve vlnách by nemuselo být úplně příjemné.  Cestou jsme ještě párkrát zastavili, abychom zkontrolovali polohu. Anetta se pro změnu zase ujišťovala, že jsou všichni v pohodě a nemají s vlnami a větrem problémy. Mělčiny jsme nakonec zdárně minuli, zastavili jsme se ještě na krátkou svačinku, při které jsem si neodpustil poslední vykoupání a po cca hodině jsme byli zpět v Käringsundu. Krátce před cílem jsme potkali vlastně jediné seakajakáře. Právě vyráželi. Nám už nezbylo než udělat poslední společnou fotku a každý za sebe zhodnotit, jak se mu výlet líbil. A pak jen zabalit, skočit do pizzerie na pozdní oběd, vyzvednout psa a vzhůru na trajekt.

Na západních fjordech klid aneb Jak jsem potkal (vel)ryby (Lukáš Růžička, 2016)

Pan E. M. Remarque a Ota Pavel snad laskavě prominou, že jsem si ke svému vyprávění o našem výletu na severozápad Islandu dovolil propůjčit tituly jejich válečných románů. Tento ostrov zvaný „Zemí ohně a ledu“ má rozlohu 103.125 km2 a 300.000 obyvatel. Tedy zhruba jako Brno. Dvě třetiny z nich žijí v Reykjavíku. Island je tedy nejméně zalidněnou částí Evropy. Do kontinentální Evropy je to skoro stejně jako do Ameriky a ze Západních fjordů jen 200 km do Grónska.

Zapádlovat jsme tam vyrazili s kamarádem Pavlem mezi 15. – 26. 9.2016. Myšlenka vznikla díky dalšímu kamarádovi – Vláďovi, který zde již třetí sezonu pracuje na ekofarmě Heydalur s kempem, ubytováním, geotermálními bazénky (hot poty), možností projížděk na malých islandských pony a hlavně půjčovnou seakajaků. Na nich zde Vláďa funguje, kromě práce všeho druhu na farmě, jako průvodce. Díky tomu nám pan Gisley, majitel farmy, poskytl bezúplatně nejen kajaky (Prijon/Tahe), ale i zázemí na farmě. Všem obrovské díky!

Yarisem vypůjčeným v Reykjavíku jsme z nedalekého letiště Keflavík dorazili za cca 4 h. Farma leží na konci Mjólfjordur (Rovný fjord) o délce 25 km, který se napojuje na hlavní fjord Isafjardardjúp (Hluboký fjord) o délce 75 km. Ten ústí na otevřený Atlantik, kde se rozšiřuje až na 20 km. První dva dny nás provázelo pěkné počasí a my si dali s Pavlem kolem 25 km denně na rozpádlování.

IMG_3829

Hned první den, jakmile jsme vjeli na hlavní fjord, jsem na dobrých 8 km zpozoroval vodní gejzír, který jsem nejprve přisuzoval termální činnosti. Pak mi to doklaplo – velryba! Sprintem jsme vyrazili tím směrem, jak románový kapitán Achab za Mobydickem. Poněkud jsme znejistěli, když se dospělý keporkak (hampack whale) kolem nás začal vynořovat v pravidelném kruhu, který se začal zužovat. Asi už vím, jak se cítí myš ve společnosti kocoura. Nakonec si „Kepe“,jak jsme ho pojmenovali, lehnul na hladinu 6 m od nás, mohutně odfoukl a zvědavě si nás prohlížel. Po dalším ponoru se vynořil 3 m od nás a po druhém podplavání našich kajaků začínáme měknout. Těch 3-5 minut čekání, kde se vynoří tentokrát začínají být „duševně náročné“ a tak po 15 minutách vyklízíme pole, provázení dalším odfouknutím za kajakem, jak když odbržďuje vlaková souprava. Té se ostatně blíží i velikostí.

IMG_3571

Vláďa dostal konečně 3 dny volna a tak společně všichni tři vyrážíme opět směr hlavní fjord a dál na západ ve směru na Isafjordur. Cestou za krásného počasí sledujeme sluncem zářící ledové splazy ledovce Drangaokull a míříme na ostrov Aedey s majákem, který částečně zakrývá asi 50 m vysoký vodopád Mongufoss na druhé straně fjordu. Zvědaví tuleni co chvíli vykukují do půl těla z vody, na 10 m se potopí a vynoří kousek za kajakem. Nápadně mi připomínají herce Petra Nárožného v plaveckých brýlích 🙂 .

Cestou nám dochází, že podle četných výdechů velryb, vždy z několika kilometrů, zde setkání s nimi nebude nijak vzácné. Za klidného moře v průzračném severském vzduchu je výdech páry vidět na dobrých 8 km i více. Trochu nám pak vyrazí dech, když jeden nepozorný keporkak v plné rychlosti prolítne 3 m před Vláďovou přídí, jak vagon metra na I. P. Pavlova, který ztratil brzdy a s mohutným krátkým odfouknutím sentinelu zas zmizí v hlubině tak, jak se objevil.

IMG_3576

Obeplouváme ostrov a už se zapadajícím sluncem stavíme bivak na plošině poblíž vodopádu a děláme ohýnek z pár naplavených prkýnek. Stromy jsou zde k vidění jen vysazené v blízkosti farem a v chráněných údolích je pak patrná snaha o znovuzalesnění smrčky a borkou. Stromy zde vzaly za své již za vikingských časů na stavbu lodí. Vždy však vidíme jen mladé stromy – maximálně tloušťky lýtka.

V noci vítr slušně cloumá stany a ráno vstáváme do deště. Znatelně se ochladilo, jak značí ojíněná tráva. Balíme bivak a pádlujeme nějakých 15-20 km šikmo přes hlavní fjord k ostrovu Vigur. Již zdáli vidíme mezi ním a pevninou výdechy keporkaků. Jeden nachází zalíbení v častém vyskakování z vody a k této hře se nechává v dětské hravosti strhnout i „malé“ mládě velikosti mikrobusu, co tu je s mámou. Nezbývá nám než tímto místem projet . V jednu chvíli je kolem nás 6 velryb a tak jen doufáme, že v rostoucích vlnách vidí i ony nás a žádná do nás omylem nedrcne, nebo nám nepřistane na kajak. Vtipkujeme, že pokud u nás dojdu k lékaři s tím, že na mě spadla velryba, nejspíš skončím v péči psychyatrie. Naštěstí se tak dík ohleduplnosti těchto oceánských obrů nestane a my v deseti kilometrových úsecích od jednoho výběžku fjordu k dalšímu zkracujem vzdálenost zpět k našemu fjordu Mjólfjordur. Za stálého deště se probíjíme proti místy téměř metrovým vlnám kolem pobřeží a blahořečíme naše suché obleky. Voda kolem 7 °C a vzduch dnes jen kolem 3-5 °C by byl bez nich pro nás sváteční pádlisty poněkud náročnější.

20160916_100906

V „našem“ fjordu už vítr výrazně slábne a po 10 hodinách čistého pádlovacího času a 47 km stavíme bivak u hot-potu se snad až příliš horkou vodou. Ráno zbývá dopádlovat už jen 15 km. Pod zúženým místem pod mostem přes fjord nás ještě čeká zpestření. Dlouhé vlny z hlavního fjordu se zde střetávají s vrcholícím odlivem z protisměru, což vytváří divoké hřebeny, trychtýře a karfioly, ale dáváme to bez ztráty kytičky. Další den si pak rádi odpočnem v Heydaluru.

Vyšlápnem si na dvouhodinovou procházku na kopec přímo nad farmou, do půlky porostlým zakrslými břízkami po kolena. Výš už jen mech a lišejník. Během našeho pobytu stihnou nejen sežloutnout, ale i téměř úplně shodit listí. Podzim je tu krátký. Fotíme místní islandské koníky na pastvě, siveny v nádrži u řeky pod farmou a pomáháme v kuchyni. Odpoledne si vyjedeme na horu mezi fjordy, cestou ne zcela vhodnou pro náš Yaris, ale zvládá to.

IMG_4137

Další den jde nezmar Pavel zapádlovat v našem fjordu a já vyrážím s Yarisem na fotovýlet do sousedních fjordů směr Holmavík se zastávkou v Salt-werk v Reykjanes. Mají tu speciální černou lávovou sůl, vyráběnou z mořské vody. Je ostrovní specialitou. Další den vane 25 m/s a tak ještě uděláme výlet do 90 km vzdáleného Isaforduru. Na zdejší poměry velké město o cca 2000 obyvatel a nejbližším obchodem, kde provádíme nákup pro farmu. Koupě sušených ryb a podivného sulcu se neukazuje oproti očekávání až takovou pochoutkou. Ze sulcu se vyklube velrybí tuk /špek vařený v mléce/ a sušené ryby vyžadují dost úporné žvýkání. Za mlhy a větru, co podráží nohy ještě vyjíždíme krajinou již zveme „Mordorem“ na útes nad městem.

IMG-20160926-WA0004

Dnes z něj Grónsko vidět není, jen ledové krupky štípou v tváři. Ráno se počasí opět spravilo, tak ještě zapádlujeme v okolí našeho fjordu a už se blíží čas k odjezdu. Cestou na Reykjavík navštívíme turisticky vyhlášené atrakce jako gejzír v Geysiru,Tingvellir – nejstarší parlament světa, mezi skalami u vodopádu. Pak další vodopád Hraunfossar padající do hluboké trhliny v zemi a přitékající zdánlivě odnikud – řeka totiž přitéká pod zatuhlým lávovým polem. Mezi kopci slušně pofukuje a tak poprvé vidíme padat desetimetrový vodopád vzhůru.

Pozdě večer jsme dorazili do Reykjavíku, dáváme večeři v rybí restauraci ve starém přístavu a vracíme auto. Pak už jen letadlem z Keflavíku zpět do Berlína a autobusem s přestupem v Drážďanech do Prahy.

20160923_130059

Island je opravdu nádherná země, zvláště pak jeho zřejmě nejméně dotčená část „Západní fjordy“, která je i na Islandské poměry málo obydlená a nedotčená. Možná jen napříště přeci jen zvolit letní období, kdy se teploty šplhají k 15 až 20 °C.

Tak tedy někdy na shledanou na tomto ostrově omývaným Atlantikem a bičovaným severními větry aneb“ BLESS ÍSLAND“.

IMG_4324

Text: Lukáš Růžička

Foto: Pavel Procházka, Vladimír Kozelský, Lukáš Růžička

Greenland Weekend, Holandsko 16. – 18. 9. 2016

Greenland Weekend, Holandsko, 16. – 18. 9. 2016

First of all I would like to thank to:

  • Arend and Arjan for being always so nice to me.
  • Max and Annelies for their warm welcome. I am grateful that you kept a place for me. The event was so well-organized. I had great time.
  • David and Andre for your patience when working on improving my rolling technique and teaching me hand roll.
  • Joost for keeping an eye on me. I will never forget that you bought the kayak instead of me but I know it will be in good hands:)
  • Gerard for pushing me on the ropes. I wish I could practice with you more.
  • Andre for sharing his videos with me
  • The rest of the participants of the greenland weekend. I felt very welcome.

Letošní akce Greenland weekend zaměřená na tradiční inuitské dovednosti – eskimování, cvičení na provazech a hodem harpunou se netradičně konala až v září (dříve vždy v červnu). Opět jsem měla velké dilema, zda vyrazit nebo ne. I když jsem se musela vzdát oslavy 25. výročí Hg sportu a srazu absolventů vysoké školy, rozhodla jsem se na konci srpna, že pojedu. A jsem za to moc ráda. Určitě to byla jedna z nejlepších letošních výprav.

DSC_1043

Do Holandska jsem vyrazila už ve čtvrtek. Chtěla jsem v pátek dopoledne navštívit krásný obchod Kanoecentrum Arjan Bloem a nechtěla jsem jet tak daleko pod časovým tlakem. Do Kanoecentra to bylo 1020 km a za 13 hodin jsem byla u jezera De Poel a koukala, že se tu nic nezměnilo. Lodě všude, kam se podíváte. Pořád tu mají všechno, na co si vodák vzpomene. Do nabídky nově zařadili i tradiční kajaková pádla – kompozitní i dřevěná.

DSC_1039Poprvé jsem tu viděla dřevená pádla z Dánska – Gram Kajak. Mohla jsem si také pořádně prohlédnout kajaky značky Rebel. Moc se mi líbila zejména Ilaga, která je postavená tak, aby na ní šlo dobře dělat inuitské eskimáky. Protože jsem si už delší dobu chtěla vyzkoušet nějaký surfski kajak, domluvila jsem si s Arjanem (majitelem obchodu), že mi něco půjčí na projížďku po jezeře. Vybral mi Nelo 520 , dostala jsem k tomu nastavovací celokarbonové „wing“ pádlo od Epicu, školení, jak nalézt do kajaku, kdych se otočila a s přáním “enjoy it” jsem vyrazila. Zpočátku jsem pádlovala dost opatrně, kajak mi přišel vratší než jsem zvyklá a s „wing“ pádlem jsem také zatím neměla co dočinění.  Přejela jsem jezero tam a zpátky a kdybych měla nepotřebných pár desítek tisíc, určitě bych si něco takového chtěla pořídit. Moc se mi to líbilo. Před odjezdem jsem ještě pro své dva kamarády zakoupila z výprodeje 2 dětské touringové kajaky Wilderness a mohla jsem vyrazit na místo setkání.

DSC_1050

Po 2 hodinách jízdy jsem byla v kempu Het Sloetenslagh, dějiště setkání. V centru kempu je jezírko ve tvaru ledviny a poloostrůvek ze ⅔ obklopený vodou byl opět vyhrazený účastníkům setkání. Bylo moc milé potkat tu spoustu známých tváří, se kterými jsem se seznámila před 2 roky.   Na jezeře se čile eskimovalo, od pátečního rána probíhaly kurzy. Již počtvrté přijel z Dánska vyučovat David Tetzschner. Pátek a sobota byly rozděleny na 5 bloků. V každém bylo 5 účastníků a trval 2,5 h. Na každého eskimujícího byl 1 učitel s tím, že během 2,5 h Peter obešel všechny.  Já jsem byla na řadě v sobotu od 9:30 h.

P1080585

V pátek jsem během seznamovací večeře poznala zbývající účastníky. Mluvilo se hlavně holandsky, ale každý si našel chvíli, aby se se mnou pozdravil a chvíli popovídal v angličtině. Na setkání také dorazil Raoul Steinberg z Německa, který se živí tím, že vyrábí zejména aleutská dřevěná pádla. Kdybyste chtěl udělat někdo tradiční dřevěné pádlo nebo norsaq podle přání, určitě ho oslovte.

Kajak jsem si sebou žádný nevezla, bylo mi přislíbeno, že si ho klidně mohu zapůjčit na místě. Vzala jsem si tedy pouze své pádlo a norsaq. Na kurz mi zapůjčili jeden z mnoha kajaků Greenlander. Skoro každý účastník si přivezl svůj. Během svého školení jsem s Davidem pilovala provedení toho, co už umím. Potřebuji zejména vyladit Reverse Sweep Roll (zezadu dopředu. S Andrem jsem pracovala na eskimáku s norsaqem a na “hand roll” (bez pádla). Po své předchozí zkušenosti s tím, že se mi za 30 minut intenzivního eskimování točí hlava a zvedá žaludek, jsem záměrně dělala po cca 20 minutách přestávky, projela se po jezeře a šla znovu eskimovat. Díky tomu jsem vydržela v kajaku víc než dvě hodiny. Osobní rekord. Organizace akce byla dokonalá. Sotva vylezete z kajaku, můžete si vzít klíček od sprchy a jít se svléknout z hydro věcí do teplé sprchy. I když jsem po celou dobu jízdy poslouchala v německém rádiu, že o víkendu přijde podzim a výrazně se ochladí, tady ani nekáplo a přes den bylo příjemných 20 °C.

DSC_1046

Po obědě jsem se pustila do cvičení na provazech. Strašně jsem se na to těšila, určitě víc než na eskimování. Letos dokonce zakoupili kulaté provazy o síle 15 mm – ideální na cvičení. Během tréninku jsme prošli téměř všechny cviky na “nízkých” provazech. Byla jsem moc překvapená, jak Gerard se synem pokročili. Jsem moc ráda, že jsem poslední rok chodila na “šály”, bylo to strašně znát na fyzičce a až na pár cviků jsem jim mohla skvěle sekundovat. Skončili jsme v okamžiku, kdy už jsme neměli na nic víc sílu. Pokud jste to ještě nevyzkoušeli, tak je to disciplína poměrně bolestivá. Nevím jak ostatní, ale já si domu vždycky přivezu “modré” nohy, zejména v oblasti kolen.

DSC_1051

Odpoledne byl na plánu ještě závod v hodu harpunou pomocí norsaqu na cíl. Závodu jsem se zúčastnila, ale vzhledem k tomu, že to bylo bez jakéhokoliv předchozího tréninku považuji za úspěch, že jsem se trefila 1x z 5 pokusů. Na jezero se umístí plovoucí cíl (velikosti nafukovací dětské kosatky do bazénu). Ze zadu vám drží kajak, aby všichni házeli ze stejné pozice a pak máte 5 pokusů. Bodově se hodnotí i místo zásadu cíle. Dalším závodem byl závod na rychlost. Cílem bylo co nejrychleji přejet vytyčenou vzdálenost, byl hromadný start a během trasy se muselo 1x eskimovat. Tohoto závodu jsem se neúčastnila, neboť nebyl volný kajak. Jako nejlepší taktika se ukázalo pádlovat až těsně k cíli a eskimovat před cílovou čárou.

P1080592

V podvečer nám ještě David ukazoval různá balanční cvičení, takže jsme se v Greenlanderech stavěli na nohy, pádlovali vestoje, vkleče pozadu, sedíc na zadní palubě s nohama nahoře…. Skončili jsme v 18.30 h a od 19.00 h začalo barbeque. Za celou akci jsme platili 80 EUR. Cena zahrnovala 50 EUR na lekci eskimování, 10 EUR/noc ubytování a 10 EUR příspěvek na barbeque (jídlo – různé druhy masa, zelenina, ovoce a saláty). Večer jsme seděli, povídali, hrálo se na kytaru.

DSC_1055

Na neděli zbývaly 2 závody, a to v cvičení na provazech a v eskimování. Vzhledem k tomu, že jsem potřebovala odjet co nejdříve domů, konal se jako první závod v cvičení na provazech, kterého jsem se také chtěla zúčastnit. Po velkém boji jsem nakonec skončila těsně na 4. místě, ale kdybyste viděli, jak šikovný je 8. letý Yort, vůbec mi to nebylo líto. Závod se protáhl téměř na 2 hodiny. Cviků není tolik, ale každý se stejně jako při eskimování dělá na obě strany  tzn. zepředu a zezadu a často se ještě mění pozice rukou, takže 1 cvik může mít i 8 provedení. Na mistrovství v Grónsku cvičí 1 účastník vše v kuse. My nemáme rozhodně takovou fyzičku, takže jsme každý provedl 1 cvik a šlo se na další. Tak jsme si mohli alespoň trochu odpočinout. Z provazů jsem sestříhala krátké video, kdybyste se chtěl někdo inspirovat (naleznete ho na konci článku). Myslím si, že je to skvělá zábava a člověku to moc pomůže v koordinaci a prostorové orientaci.

20160918_143907

Domů jsem vyrazila těsně před polednem a v 23.20 jsem už skládala kajaky v loděnici.

Od Maxe a Annelies mám vyřídit, že jsou všichni zájemci srdečně zváni. V roce 2017 bude setkání pravděpodobně zase v září. Jakmile dostanu pozvánku, zveřejním ji na těchto stránkách i na facebooku.

 

Splutí polské Drawy

Jirka Staněk by se s vámi rád podělil o krásnou polskou řeku Drawu, kterou sjeli na mořském deblu. Jirka by ji v budoucnu chtěl sjet i na singlu.

Splutí polské řeky Drawy jsem pořád oddaloval, až jsme se konečně v šesti na ni vypravili. Leccos jsem si o ní přečetl a vysnil a ten sen se mi teď vyplnil. Řeka je vyjímečně krásná, čistá, hodná a s nádhernou krajinou kolem. Dalo se však tušit náročnější terén a volba lodí se nám vyplatila. Jel jeden  mořský deblkajak  a dvě laminátové kanoe.

Drawa

Řeka se sjízdností rozděluje na více částí. Vrchní úsek jsme nechali na příště, začali jsme v Prostynija na 84. říčním kilometru v části s pomalu tekoucí meandrovou vodou, jezerními přejezdy v Drawně a průjezdem Drawskou chráněnou krajinou / Drawlenski Park Narodowy/. Do této části DPN se musí koupit místenka  na splutí a zaplatit nocleh ve vytipovaném kempu. Přespání v Drawně jsme první noc „přečkali“ v autokempu, který jsme rádi vyměnili druhý večer za poskytnutí místa na klidné přespání v půjčovně lodí (http://www.kajaki.com.pl/) na trávníku na břehu jezera s WC i teplou sprchou. Majitel nám zajistil dřevo na oheň a také mimo jiné poradil, jak se zachovat při vyprodání místenek. Absolvovali jsme třídenní sjezd do obce Krzyz /2,4. ř. km/.

Začátek

První den, jen tak nalehko, do Drawna, druhý den první půlku DPN,  na pohodových 19 km, do tábořiště Bogdanka nebo Sitnica. Řeka však v tomto úseku je technicky velmi náročná a pohoda se postupně měnila na sportovní výkon. V korytě řeky je mnoho napadaných stromů a mezi nimi lidé na lodi, jež zhola o řízení  ve dvou neměli ani páru. Proud nebyl zas tak nebezpečný, ale malá chybička v řízení, které bylo potřeba neustále po celý den, si průběžně nešťastníkům odebírala zatopené lodě. Naše parta ostřílených vodáků se sice jako jedna z mála nekoupala, ale měli jsme po celodenním sjetí tohoto úseku celkem dost. Výstižné bylo provolání jednoho postaršího Poláka -„to je strategija!“.

Vjezd do DNP

Další den a druhá část DPN do Krzyza byla už poměrně pohodová, řeka meandruje v lese, překážek tam již bylo znatelně méně a byla úplně, jak z té mé vysněné Drawy.

Některý úsek se dá jet i po suchu
Doporučení příštím vodákům:  vhodné lodě jsou buď přímo z mnoha  půjčoven kolem, které si je také sváží nazpět. Důležité jsou  lodě tuhé, které dokáží zdolat kmeny pod hladinou i na ní. Nelze sjet úsek DPN na nafukovací lodi, ta je pro Drawu nevhodná!  Vhodnější je otevřená loď pro rychlé nenadálé opuštění posádky, se špricdekou si musí být jezdci hodně jisti svými zkušenostmi. Drawa je krásná, vodácky vyhlášená a v sobotu a neděli celkem zahlcená, ve všední den si ji více užijete.

Chvilka, kdy se dá vytáhnout foťák

Kolem Evropy – rozhovor s Jirkou Olivou – 2. část (Antonius Carbonius, 2016)

Pokud vás zaujala první část rozhovoru s Jirkou Olivou, který s ním vedl Karbonový Tonda, jistě vás potěší i díl druhý, závěrečný. A doufám, že se s Jirkou na našem webu ještě setkáme! A kdybyste nechtěli čekat, určitě se podívejte na Jirkovy stránky a blog

Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Na co se nejvíce těšíš na své cestě do budoucna? (státy, noví lidé…)

Jestli jsem měl nějaká přání tak to bylo vidět delfíny, želvy, potopit se k vraku lodi a naučit se ovládat plachetnici. Všechno do jednoho se mi naplnilo. Nemám potřebu žít v očekávání, tedy se na něco těšit. Naučil jsem se si užívat každý moment a jestli se na něco těším, tak se těším z dnešního dne a zítra tomu bude také tak. Ale teď si uvědomuji, že se tedy docela těším na písečné pláže, kde nebudu mít každý den novou díru v kajaku.

Řecko - Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Měl jsi okamžiky kdy jsi byl úplně na dně (psychicky)?

O tom, jak je to v mém životě nahoru a dolů, jsem se rozepsal v jednom ze svých blogů. Každopádně právě teď si nemohu vzpomenout na jediný okamžik, o kterém bych mohl prohlásit, že jsem byl psychicky úplně na dně.

Albanie (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Albanie (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Připravuješ se na to, co tebe čeká na cestě? Počasí, lodní provoz, zásobování vodou, jídlem?

Ano, v tomto jsem velice zodpovědný. Dokonce, když jsem dělal rozhovor pro televizi, nebo nějaké noviny v Chorvatsku, tak mě uváděli jako příklad toho, že jsou rádi, že k nim zavítal zase jednou Čech, který se na cestu připravuje a nepodceňuje sílu místní přírody. To mě velice pobavilo.

Fakt je ale ten, že se důkladně připravuji každý den a i během dne si hlídám vývoj nejen počasí. Řídím se jednoduchým pravidlem – nikdy nelezu na moře, aniž bych věděl, jak se z něj bezpečně dostat za jakékoli situace, která může nastat. Jídlem a vodou jsem schopný se zásobovat skoro týden. Nejdéle jsem byl odkázaný na zásoby vody na řeckých ostrovech a v Albánii, ale nikdy nebylo třeba jí mít více než na tři dny.

Lodní dopravu si hlídám také a zvláště v Řecku, kde jsem mezi ostrovy křížil plavební dráhy trajektů a velkých dopravních tankerů. Tam se mi osvědčilo kontrolovat si lodě, které se nacházely ještě daleko za viditelným obzorem přes satelit. Na to se mi osvědčila aplikace Marine Traffic. Nejednou mi taková kontrola pomohla vyhnout se situaci, kdy bych se ocitl v plavební dráze přesně v okamžiku, kdy by tam připlula velká loď, co nemá možnost se vyhnout. Byl jsem velice překvapen, když jsem poprvé viděl, jak je rychlý ohromný tanker v plném výkonu, když je schopen zpoza obzoru doplout na kolizní kurz za pouhých 20 min. A jelikož jsou plavební dráhy mezi některými ostrovy v Řecku velice frekventované a navíc jsou tak rozsáhle že ani 20 min na ně někdy nestačí, tak nějaké to plánování je zde opravdu vhodné.

Korintský průplav (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Korintský průplav (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Máš před sebou ještě hodně těžkých úseku ve Francii (Bretaň) a následně pádlování proti proudu do Prahy. Už víš jak na to, nebo se necháš překvapit?

Jednoznačně se nechám potěšit tím, co mě tam čeká. Rád bych na oceánu využil letního stabilnějšího počasí, ale jak to bude se teprve dozvím.

Česká republika - Praha (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Česká republika – Praha (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Máš připomínky ke kajaku? Změnil bys něco má lodi pro ulehčení pádlování, nebo kajak není to nejdůležitější pro překonáni tak velké vzdálenosti?

Rozhodně kajak je velký parťák a bez něj by to nešlo. Pro překonání takové vzdálenosti to ale není to nejdůležitější. Podle mého názoru to je o odhodlání, schopnosti fungovat i při nekomfortu. A to je hodně závislé na tom, na jaký standard je člověk zvyklí. Jak se říká, na lepší se zvyká rychle a určitě to platí i naopak. V tomto mám nespornou výhodu, že před vyplutím jsem neměl dlouhé kajakářské zkušenosti a tedy se neučil být spokojený s tím co mám. Dovedu si představit, že by se někdo v takové lodi nechtěl vydat ani na týden. Já ale pokračuji s tím co mám, jsem rád že mám aspoň takovouto loď a tedy pro mě je to ta nejlepší. Protože jinou nemám 🙂 )

Postupně jsem si ten kajak upravil tak, jak jsem potřeboval. Předělal jsem přepážky a tím zvětšil komory, vyhodil kormidlo a předělal celý systém na opření chodidel. Ten původní byl již od výrobce namontován mimo osu. Na což jsem přišel až po roce, když to začala odnášet má záda.

Oprava děr v kajaku je už naprostá rutina. Jen tedy potřebuju ještě najít, kudy mi teče do zadní komory… Na to jsem ještě nepřišel, ale ty tři litry vody každý den mi to jednou prozradí 🙂

Řecko - Korintský záliv (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Korintský záliv (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Pořád používáš vybavení, které jsi měl na začátku cesty, nebo ho postupně vyměňuješ?

V podstatě používám stále to jisté. Když jsem byl v Řecku, rozhodl jsem se vyměnit pádlo. Měl jsem v něm již od Turecka tak deci vody. Výrobce mi ho vyměnil, tedy toto bylo v pohodě. Spíše je to tak, že se snažím vybavení vyřazovat.

Jednou jsem si musel koupit nový objektiv foťáku a nedávno jsem si musel koupit nové kraťasy. A brzo si asi dopřeji i nové triko… to bude super. Jinak zatím když mi něco z vybavení odejde, prohlásím že to tedy už dál nepotřebuji. A zatím mi neodešlo opravdu nic bez čeho bych se neobešel.

Turecko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Turecko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Hodila se ti na cestě VHF vysílačka? Používáš jiné bezpečnostní prvky pro přivolání pomoci, nebo nemáš potřebu?

Ano, VHF mám sebou. Několikrát se mi hodila už na Dunaji, kdy jsem díky ní mohl komunikovat s vodní správou a podařilo se mi tak proplout několik zdymadel. Na moři jí používám hlavně na odposlech při křižování lodních koridorů. Také se mi několikrát hodila pro odposlech lokálního počasí. Vysílačku považuji za základ pro zvýšení bezpečnosti. Je dobré mít možnost se spojit s lodí, která má zapnutého autopilota a posádka popíjí v podpalubí pivo.

Jako další bezpečnostní systém mám EPIRB. Tedy osobní SOS lokátor komunikující přes satelit. Dále základní povinné vybavení, jako je třeba světlice či oranžový kouř. Jsem rád, že to vše mám sebou a jsem rád, že to nepoužívám 🙂

Dává ti cesta energií, nebo se postupně vyčerpáváš a máš neustálou potřebu se dobíjet?

V součtu mi cesta energii dává a tedy čerpám. Někdy vyžaduje cesta i mou energii, ale to k tomu patří, je to férová výměna.

Řecko - Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Máš v plánu cestu přerušit a pokračovat s odstupem času dál?

Otázkou je, co pro koho znamená slovo přerušit. Pro mě by takové přerušení znamenalo odcestovat například do České republiky z důvodu, že v cestě nechci pokračovat. Nic takového v plánu nemám. Já osobně vnímám smysl být na cestě, což ale neznamená sedět v kajaku.

Jaký jsi měl zatím nejpestřejší zážitek z pádlování na moři?

To není úplně jednoduchá otázka, ale zkusím napsat tři věci, co mě první napadnou. První je pádlování s delfíny v Černém moři, kde kolem mne plavali skoro každý den.

Zadruhé to bylo, když jsem si užíval divoké moře při silném větru a velkých vlnách. A když jsem se dostal bezpečně na pobřeží, čekala na mě policie. Někdo jí na mě zavolal, protože se asi o mě bál. To bylo v Černé hoře a podotýkám, že jsem po celou tu dobu na moři měl situaci perfektně pod kontrolou a až do setkání s policií sem si to opravdu užíval.

Jako třetí si vzpomínám na obeplouvání ostrova Amorgos v Řecku. Tehdy jsem se rozhodl během pěti dní obepádlovat celý ostrov. Na severu foukalo a tak jsem byl nucen zůstat na jižní straně ostrova, která se skládá z několika set metrových kolmých útesů, nořících se stovky metrů pod hladinu. Na tomto jižním pobřeží (cca. 35 km) byla pouze tři místa, kde se dalo vylézt z vody na kamenitou pláž. Tehdy jsem se rozhodl zkusit přímo z kajaku vylézt na útes, kde jsem asi ve 20 m nalezl malou římsu, kde se dalo trochu ležet. Kajak se mi podařilo vytáhnout několik metrů nad hladinu jen za pomocí lana v rukách. Tři noci jsem na této římse přečkal, než mě vítr pustil na severní část ostrova.

Řecko - Naxos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Naxos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Nebude ti smutno až tu cestu dokončíš a vrátíš se do normálu, nebo to vracení do normálu nepřipadá do úvahy? Nebo se cesta stala součástí tvého života?

Netroufám si tvrdit či polemizovat o tom, co je a co není normální. Jsem s tímto způsobem života spokojený a jsem šťastný. Vím, že až mi bude kajak malý, vyměním ho za plachetnici. Teď si vzpomínám na větu, kterou řekl jeden můj kamarád, když mne po více jak roce navštívil. Řekl: „Víš, když jsi tenkrát odjížděl, tak jsem si myslel že jsi blázen. Dnes, když přijdu každý den unavený z práce domů, tak si čím dál častěji říkám, kdo z nás dvou je vlastně blázen?“

Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Bulharsko (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)

Změnila cesta tvůj pohled na život a jestli ti cesta poskytla možnost se podívat na svou minulost z dálky a zamyslet se nad tím?

Jedním slovem ANO. A jsem vděčný že jsem si tuto cestu dopřál.

Řecko - Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)
Řecko – Amorgos (Foto: Jiří Oliva, Kayak Around Europe ©)