Drugi Otok 2018

Dugi otok 2018 aneb Chorvatsko tak trochu jinak

Napsal: Jiří Činčera

Vyprávění z naší letošní dovolené bych asi mohl nazvat „Tak trochu jiné Chorvatsko“. Začal jsem si to uvědomovat už v průběhu dovolené a definitivně mi to došlo cestou domů v autě. Ale popořádku:

V loňském roce jsem si vymyslel, a jak se později ukázalo, celkem ambiciózní plán – obeplout celý ostrov Dugi Otok. Vzhledem k celkové délce plavby se již záhy po jejím začátku ukázalo, že to asi nevyjde. Poté co jsem tuto myšlenku opustil, jsme namísto intenzivního každodenního pádlování, nakonec strávili dva velmi krásné týdny v místech, která nejsou pro Chorvatské pobřeží úplně typická. A vlastně je ani moc lidí nezná, jak jsme později zjistili. Nicméně nedokončená cesta tu stále byla a několik zajímavých míst jsme nestihli navštívit. A tak bylo již vloni jasné, kam pojedeme letos pádlovat. Vyrazili jsme zkusit obeplout Dugi Otok z druhé strany, tedy od jeho severozápadního konce.

Abychom se vyhnuli víkendové dopravní špičce, vyrazili jsme na cestu už ve čtvrtek, hned po práci. A jelo by se nám celkem dobře, nebýt toho, že více jak půlku cesty pršelo a my zmokli při každé zastávce na jídlo či na záchod. Taky průjezd přes Slovinsko se nám letos nepovedl – rada vyčtená z internetu a novin nebyla tentokrát moc dobrá.

Měli jsme za sebou už skoro celou cestu k moři a do cíle nám zbývalo již jen posledních asi 50 km. Bylo odpoledne, stále lilo a bylo fakt hnusně. Doufali jsme, že až sjedeme z hor, přivítá nás sluníčko a teplo. Ale nestalo se tak. Vloni na konci dovolené jsme pádlovali asi 5 km dlouhý úsek po krásné řece Zrmanja. Napadlo nás tedy nespěchat přímo k moři a poznat další úsek této málo známé řeky. Odbočili jsme po úzké silničce do míst, kde podle mapy by mohlo být další nástupní místo do divokého kaňonu této krásné řeky. Silnička končila na malém parkovišti, u zcela prázdné hospody a maličkého kempu. Natáhli jsme na sebe větrovky, frízky, klobouky (původně určené jen jako ochrana proti sluníčku), popadli deštník a šli se projít. Byl silný vítr, stále trochu pršelo a byla nám zima – jak by ne, když teploměr ukazoval pouhých 13 °C. Ale krása přírodní scenérie to vše vynahradila. Řeka, která teče hlubokým kaňonem, zde vytváří několik krásných vodopádů, ne nepodobných těm, jimiž proslula Plitvické jezera. A nikde nikdo, jsme tu úplně sami. Více než hodinu jsme procházeli po cestách a stezkách podél břehů a vodopádů. Počasí se mezitím trochu vylepšilo. Přestalo pršet a vítr se také trochu zklidnil. Přesunuli jsme se k moři a zaparkovali u pobřežní promenády. Trochu jsme se prošli, v blízké konobě si dali malou večeři a sklenku dobrého vína. Noc jsme strávili na polno-lesní cestě, dobře ukryti za keři a stromy jen pár kilometrů od Zadaru.

Ráno jsme vyhledali kemp na okraji Zadaru, který nám vyhovoval jako base camp. S personálem jsem se celkem rychle domluvil na parkování auta a přeložili bagáž z auta do kajaků. Asi vůbec poprvé za dobu co jezdíme pádlovat do teplých krajů, se při balení nepotíme a nemáme potřebu stále se chladit ve vodě… Je totiž jen něco okolo 20 °C. Dokonce i pivo vezené z domova na cestu je po studené noci stále příjemně chladné. Je sobota dopoledne a my vyrážíme na první etapu naší letošní plavby. Fouká příjemný vítr a naše kajaky míří po mírných vlnách k 6 km vzdálenému břehu ostrova Ugljan. Zvykáme si na houpání, na pádlování, na klid. Na ostrově jsme si hned po přistání zašli do konoby na kávu a pak pokračovali podél břehu až na jeho druhou stranu. A protože na druhé straně dost foukalo (proti nám) a byly velké vlny, utábořili jsme se hned po objetí mysu na dobře ukrytém plácku pod borovicemi. Široko daleko to bylo pro nás asi jediné vhodné místo. Večer, po dobrém jídle, s plastovou „skleničkou“ vína v ruce, pozorujeme krásný západ slunce nad již zklidněnou mořskou hladinou. Je nám krásně….

Druhý den ráno jsme přeskočili k ostrovu Sestrunj. Dlouho se nám nedařilo na jeho břehu najít vhodné místo na chvilku odpočinku. Nakonec jsme si se souhlasem právě přítomných majitelů dali jen krátkou pauzu v zátoce u soukromého betonového mola a poté se za sílícího větru přeplavili k dalšímu ostrovu jménem Zverinac. A tady jsme nalezli hned zkraje výborné bivakovací místo. Z původně plánovaného jen delšího odpočinku se stala ještě delší pauza, až z toho nakonec byl velmi příjemný a pohodlný nocleh. Prostě se nám z toho pěkného místa ve stále silnějším větru nikam nechtělo.

Ráno jsme přepádlovali přes 5 km široký průliv k pobřeží Dugiho (nebo snad Dugého?) Otoku. Přímo tam, kde se podle mojí mapy měl nacházet nějaký námořní bunkr. Již ze vzdálenosti asi dvou kilometrů nebylo možné portál jeho vstupu přehlédnout. Samotný bunkr mě po pravdě řečeno poněkud zklamal. Jde o cca 70 m dlouhý, asi 10 m široký a přibližně 10 m vysoký, částečně vybetonovaný tunel s betonovým ochozem kolem dokola. Ve zdech tunelu jsou 3 nebo 4 menší kapsy či absidy a jinak nic. Vpluli jsme plni očekávání do šera tunelu a za chvíli jsme zklamaně zjistili, že nic zvláštní zde k vidění není.

Po prohlídce bunkru jsme pokračovali dál podél pobřeží ostrova. Objeli jeho severovýchodní cíp a s dosti silným větrem v zádech jsme vjeli do několik kilometrů hluboké, rozhlehlé zátoky. Na jejích březích jsme začali hledat vhodné místo na spaní. Po skoro dvou hodinách, během nichž jsme prohlédli každé místo slibující alespoň trochu naděje na nalezení použitelného bivaku, jsme nakonec vzali zavděk nepříliš vábnému místu ve vnitřní malé mělké zátoce. Na břehu byl nepořádek (jak jinak), plocha posetá mnoha kameny všech velikostí, pichlavé trní. Nakonec se ale ukázalo toto místo jako přímo výborné. Byli jsme zde dokonale ukryti před větrem ze všech směrů. Z nalezené přepravní palety jsme si udělali veliký stůl. Místo na spaní se nám podařilo urovnat tak, že nás nic netlačilo. A hlavně – bylo to jen kousek od dobře schůdné cesty a zároveň nedaleko kempu. Přitom však o našem ležení nikdo nevěděl. Mohli jsme si tedy zajít pohodlně pro vodu i do obchůdku, vynést odpadky nebo si třeba vyrazit na delší procházku po ostrově. A že toho všeho bylo opravdu potřeba. Když jsme zde již v pozdním odpoledni přistávali, netušili jsme, že se toto místo stane naším domovem na celé čtyři noci. Tak dlouho totiž dul vítr, který i hluboko uvnitř zátoky vytvářel podmínky, které byly nad naše síly. Ty tři dny na břehu jsme tedy alespoň využili k pěším výletům po blízkém i vzdálenějším okolí. Krom jiného jsme si zašli i na místní velmi vyhlášenou pláž, kam vozí lodě výletníky ke koupání až z pevninského pobřeží. Je to široká zátoka s dlouhou písčitou pláží. Místo by to bylo pěkné, ale desítky slunečníků, plážové bary a mnoho lidí – raději jsme šli dále. V sousední zátoce u kempu je v malé hloubce celkem velký a stále slušně zachovalý lodní vrak. Zatímco Helča nakupovala v maličkém krámku, já si pěkně zašnorchloval okolo tohoto rozpadajícího trupu asi 20 m dlouhé, částečně dřevěné lodě.

A cestou zpátky k našemu stanu jsme dostali zprávu, na níž jsme tak netrpělivě čekali: náš syn hlásil, že úspěšně zakončil své studia státnicemi a obhajobou diplomové práce! To bylo radosti.

Konečně jsme po třech dnech strávených výhradně na břehu opět vypluli. Objeli jsme úzkou, nízkou písčitou kosu, která částečně uzavírá a účinně chrání velkou zátoku před vlnami. Kosa je v nejužším místě jen necelých dvacet metrů široká a asi dva metry vysoká. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou kajaky zde přetáhnout na druhou stranu a zkrátit si tak cestu. Nebylo ale kam spěchat a cesta okolo pobřeží nás také lákala. Na druhé straně kosy bylo již volné moře a mořská hladina se rozprostírala až k horizontu. Pluli jsme po mělké vodě na nepříjemných krátkých ostrých vlnách až k majáku Veli Rat na severozápadním konci ostrova. Tímto jsme dosáhli obeplutí obou vzájemně nejvzdálenějších míst tohoto nejen názvem velmi dlouhého ostrova. Na skalnaté pláži u majáku jsme se pořádně naobědvali, v blízkém kempu si dopřáli již tolik potřebné hygieny ve sladké vodě, koupili letos první zmrzlinu a užili si dlouhou polední pauzu. Na přespání místo ale vhodné nebylo. Pláž byla velmi navštěvovaná a sousedila se zahradní zídkou velkého apartmánu. Později odpoledne jsme se na velkých vlnách a s větrem v zádech přesunuli podél skalnatého nepřístupného pobřeží k velké zátoce s vyhlášenou koupací pláží. A zcela stranou této velké pláže jsme hned u vjezdu do zátoky nalezli malou písčitou pláž. Udělali jsme si zde nejprve pohodlné ležení a následně i velmi dobrou večeři. Nic nám nevadilo, že je zataženo a občas dokonce i drobně prší. Je teplo, je nám fajn…..

Již večer jsem pozoroval dalekohledem v dálce nějakou pláž. Vypadala opuštěně, ale pro velkou vzdálenost – asi 6 km, jsem nebyl schopný rozeznat detaily. Bylo jen vidět, že se tam lidé občas chodí koupat. Ráno jsme tedy vyrazili směrem k tomuto místu. Když jsme přijeli ke břehu, Helča jen vydechla: „my jsme dopádlovali snad na Bali“. A opravdu. Místo vypadalo jak z reklamní fotografie nějaké exotické destinace. Tyrkysově modrá voda, dlouhá bělostná oblázková pláž, romanticky vyhlížející plážové přístřešky z naplaveného dříví. Jen pár lidí, žádný kiosek ani umělý hluk. Původní plán byl pokračovat podél pobřeží ještě kus dále, ale krása tohoto místa nás zadržela. Dobrovolně jsme se zde utábořili na dva dny a dvě noci. Hned první večer, po odchodu všech lidí a zamilovaných párů, jsme obsadili ten podle nás nejlepší přístřešek a strávili zde nicneděláním dva krásné večery a dny. Vzpomínka na večerní posezení s plastičkou vína u miniaturního ohýnku rozdělaného v našem vařiči – dřívkáči, nás bude určitě ještě velmi dlouho těšit. To že nás v noci nás budil svit měsíce a ráno hluboké „ťaf, ťaf, ťaf“ motorů dvou rybářských bárek, jen podtrhuje romantiku tohoto místa.

Jen neradi jsme po dvou dnech a nocích opustili naše dočasné přístřeší a vydali se na zpáteční cestu. Plavbu podél břehu nám opět znepříjemňovaly velké, i když jinak celkem klidné vlny. Po objezdu majáku jsem já zamířil do míst, kde podle okopírovaného průvodčíka měla být další potopená loď. Helča zatím zamířila ke břehu, kde na mě čekala na náhodně objevené nudi pláži. Vrak jsem celkem bez problémů na udaném místě našel. Bohužel vystoupit z kajaku a zapotápět se okolo vraku se nedalo. Musel jsem se tedy spokojit s několikerým průjezdem nad tímto asi 70 m dlouhým ocelovým trupem a pozorovat jej pouze z hladiny. Proti dnu je ale málo zřetelný a lom slunečního světla ještě dále zhoršoval viditelnost pod vodní hladinu. Helča mezitím na břehu objevila pěkné místo na spaní. Lidí je zde velmi málo a tak přestože je ještě málo hodin, rozkládáme náš bivak ve stínu pod vzrostlými listnáči. Zavěsím mezi stromy dokonce i hamaku a zbytek dne opět strávíme koupáním a čtením.

Ráno jsme podél pobřeží dopádlovali do letoviska Božava. Dali jsme si kávu a zmrzlinu a úzkými uličkami se prošli ke kostelíku na kopci. Potkali jsme se s párem slovinských kajakářů, se kterým  si navzájem vyměnili zkušenosti a informace. Tvářili se jako začátečníci, a když jsme jim na mapě ukazovali, kde všude jsme již pádlovali, tak zejména paní na nás hleděla s jistou dávkou obdivu. Z Božavy jsme už nikam nespěchali, protože jsme přesně věděli, kde budeme spát – velmi dobré místo na ostrově Zverinac, jsme využili již před více než týdnem při cestě k Dlouhému ostrovu.

Pěkně jsme se vyspali a další den dopoledne bez obtíží zvládli trochu delší přejezd okolo Sestrunje až k pobřeží Ugljanu. To už se opět zvedl vítr a hnal nás podél pobřeží do městečka. Tam jsme si udělali delší zastávku, nakoupili v krámku a navštívili konobu. Dali jsme si rybí polévku, výborné chobotnice, kávičku. Odpolední hledání noclehu bylo opět složité. Dojeli jsme mnohem dál, než jsem plánoval, než se nám podařilo najít jakž takž vhodné místo. Museli jsme ale vyvinout ještě dost námahy, než se nám podařilo upravit zde pohodlné místo na spaní. Znamenalo to přeskládat několik kamenů v průchodu zídkou, za pomoci mačety prosekat pichlavé trní a pokosit bodláky, uklidit naházené a popadané větve. Oba jsme se pilně činili a asi za půl hodiny práce byli odměněni příjemným a krásným místem na odpočinek. A že nám to dnes opravdu přišlo vhod!

A již tu máme poslední den naší letošní plavby. Ráno jsme přejeli 7 km široký, velmi frekventovaný kanál rovnou k nábřeží starobylého Zadaru. Dle průvodčíka je to město, které určitě stojí zato navštívit. Chvíli jsme opět nemohli najít vhodné místo k výstupu. Skoro dva metry vysoká, kolmá kamenná navigace podél celého břehu, ani schodiště až do vody, nám neumožňovaly vystoupit z kajaků. Až kousek za centrem města jsme našli vhodnou malou oblázkovou pláž. Okolí bylo trochu nevábné. Menší opuštěné kdysi průmyslové budovy, na břehu rozpadající se vraky lodí, torza strojů. Přímo na pláži lelkovalo pár nějakých lidí, nejspíše místní bezdomovci. Moc se mi to nelíbilo, jiné bezpečnější místo ale v dohledu nebylo. Použil jsem tedy metodu vyčtenou z knížek svérázného a velmi zkušeného mořeplavce Rudy Krautschneidra. S místními jsme se pozdravili, promluvili pár slov a pokusili se tvářit, že jsme na tom vlastně skoro stejně jako oni. Z kajaků jsme si vzali pouze peníze, klíče, doklady a telefony. Zbytek jsme naházeli do komor a kokpitů a zakryli špricdekou. Jediná žena na pláži nás ujistila, že to tady takhle můžeme v klidu nechat, že je to tak bezpečné. Co mi při tom běželo hlavou, je asi každému jasné. No nicméně jsme usoudili, že těch pár věcí, které jsme na místě ponechali, má cenu asi jen pro nás – spacáky, stan, karimatky, něco oblečení, trocha instantního jídla a malý vařič. Jsme na konci dovolené a vše už je po létech používání silně opotřebované a blíží se hranici použitelné životnosti. A tak jsme na procházku vyrazili vlastně už skoro beze strachu. Starý Zadar je opravdu zajímavé město s mnoha velmi starými historickými památkami. Jejich význam jsme jistě nedokázali zcela docenit, ale zajímavé nám přišli i tak. Prošli jsme město podél i napříč, prochodili pár menších uliček, navštívili několik krámků. Vystoupali jsme na nejvyšší věž místní katedrály a prohlédli si město i z výšky. Při návratu k našim kajakům se mi mírně zvýšil tep v očekávání, jaké překvapení nás tam čeká. A překvapený jsem nakonec vlastně byl – kajaky leželi zcela netknuté, místní povaleči se zřejmě ani nepokoušeli nahlédnout do jejich útrob. A nás tak už čekal opravdu jen poslední úsek letošní plavby. Pár kilometrů podél břehu do kempu k autu. Cestou jsme míjeli obrovskou výletní loď. Byla zakotvená u betonového mola a čekala, až se vrátí pasažéři z procházky po městě. Projížděli jsme pod převisem její ohromné přídě a poté pádlovali podél vysokých boků tohoto kolosu. Boky vypadaly jako zdi obrovského paneláku včetně balkónů jednotlivých kajut. Z pohledu maličkého kajakáře to byl vskutku impozantní pohled.

V kempu jsme vyzvedli auto, naložili veškerou bagáž a přivázali kajaky na střechu. Ještě nás čekalo setkání s našimi dětmi na Istrii. Bivakovali tam na divoko na jedné pláži. Po dvou dnech jsme dali dětem sbohem a vyrazili na cestu k domovu. Cestou jsme se ještě zastavili ve Slovinsku. Vladimír a spol. byli na Soče a užívali si její chladné vody a divokých peřejí. Strávili jsme s kamarády jen pár hodin, povečeřeli společně pizzu a potom, již definitivně, vyrazili domů.

A co říci ještě?… Bylo to letos opravdu tak trochu jiné Chorvatsko. Někdo si stěžuje, že je v Chorvatsku v létě nesnesitelné vedro. Tak to jsme letos nezažili. Za celé dva týdny našeho putování teplota vzduchu snad ani jednou nepřekročila 28 °C. Často bylo dokonce o několik stupňů chladněji. A k tomu převážně čerstvý vítr, který příjemně chladil. Bohužel ale ten samý vítr byl také hlavní příčinou toho, že jsme za celkem 13 dní našeho putování po moři upádlovali jen cca 115 km. To hlavní, co nás v průběhu našeho letošního pádlování kolem ostrovů a při procházkách po nich zaujalo, bylo zcela jiné Chorvatsko než jak jej zná většina jeho letních návštěvníků. Na plážích i v letoviscích bylo vždy nezvykle málo lidí. S výjimkou samotného Zadaru tu nebyly žádné davy v ulicích nebo přeplněné pláže se slunečníky. Všude panovala velmi poklidná, skoro až lenivá atmosféra. Po moři se pohybovalo celkově málo jachet a motorových člunů. A to vše přestože byla právě hlavní turistická sezóna. Ostrovy jsou většinou porostlé hustou, často zcela neprostupnou zelení, kterou protíná jen málo sjízdných nebo alespoň schůdných cest a stezek. Provoz na silnicích je zde taktéž minimální. Jediná pro nás nepříjemná skutečnost byla většinou špatná přístupnost břehů z vody, resp. málo míst vhodných k přenocování. Hustá vegetace zasahuje všude až k pobřežním útesům, které jsou povětšinou zcela neschůdné. Většina míst s dobrým přístupem k vodě byla soukromých nebo naopak příliš veřejných a tedy nepoužitelných pro přenocování na divoko. Často jsme tedy dlouho hledali místo k bivaku anebo jsme naopak zakládali tábor již v časném odpoledni ze strachu, že další dobré místo budeme hledat obtížně. Problémy s hledáním místa na spaní ale byly zcela nedůležité v porovnání s krásami jednotlivých míst, které jsme navštívili či okolo nich pluli. Poklidná atmosféra těchto celkem málo navštěvovaných ostrovů bez přebujelé a všudypřítomné turistické infrastruktury se všemi jejími průvodními jevy, byla asi tím hlavním zážitkem naší letošní dovolené.

A hlavní motto letošní dovolené? Asi nejlépe to vyjadřuje rozcestník, který jsme potkali při procházce po jedné ostrovní vesničce – viz foto

Podzimní plavba Praha – Mělník 2018

Zveme všechny příznivce „dlouhých“ kajaků na tradiční podzimní plavbu Praha – Mělník, která proběhne v sobotu 17. listopadu 2018. Akci pořádá HG sport.

Sraz: 17. 11. 2018 v 7.00 h  pod slalomovým kanálem v Troji

Doprava z Mělníka: individuální nebo HG sport zajišťuje převoz autobusem s vlekem do Troji. POZOR: místa jsou omezená, je potřeba rezervace na info@hgsport.cz

Pokud jedete poprvé, vemte na vědomí, že  během plavby není čas na dlouhé zastávky, odpočívá a svačí se v komorách, stavíme pouze na záchod. Je nutné, abychom jeli tak nějak pohromadě kvůli nazdýmání v jednotlivých komorách. Nezapomeňte na čelovku, kdybyste dojížděli potmě:)

Ti, co to mají daleko nebo si chtějí užít pátečního posezení u ohně a popovídat s kamarády seakajakáři, si mohou domluvit přespání v chatičkách v areálu HG sportu (zamluvte si prosím na info@hgsport.cz).

Proslýchá se, že Stanďoch chystá na páteční večer nějaké překvapení:), tak neváhejte.

Jaké bude letos počasí? Bude to jako v roce 2008:

nebo spíš jako v roce 2015:

 

 

 

 

Dětská voda 2018 – Lipenská přehrada

Dětská voda je akce organizovaná Petrem a Ivanem určená našim ratolestem, aby se poznaly, zjistily, že to může být velká legrace a hlavně, že strávíte čas v přírodě s moc fajn lidmi.  Jak si to užil 8letý Honzík?

Po kolikáté jsi byl na dětské vodě? Asi po páté. Byl jsem letos, na té přehradě s mostem ve vodě, předtím na Hracholuskách a pak už nevím, ale mamka říká, že jezdím od 3 let.

Co se Ti nejvíce líbilo?
Soutěže a pádlování

Která soutěž byla nejlepší?
Házení šipkama a házení do tygra

Hod na tygra - jedna z nejtěžších disciplin
Hod na tygra – jedna z nejtěžších disciplin

Co bylo nejtěžší?
Házení do tygra a škrábání brambory

Co jste všechno dělali na dětské vodě?
Hráli jsme si na hřišti, jezdil jsem hodně na kajaku, hrál jsem fotbal, dělal jsem bláznivého rozhodčího, spal jsem ve stanu.

Pojedeš příští rok?
Určitě, pokud nebudu nemocný nebo nepojedu na výpravu se skautama.

Proč by děti měly jet na dětskou vodu?
Je tam velká zábava, strašně se tam nasmějete, můžete vyhrát moc pěkné ceny.
S Peťou a Ivanem (
hlavní pořadatelé) je velká legrace.

Počasí se vydařilo, děti jezdily na všem, co bylo k dispozici.
Počasí se vydařilo, děti jezdily na všem, co bylo k dispozici.

A teď pohled rodiče:
Jakmile je zveřejněn termín na dětskou vodu, tak ho hned zapíšeme do kalendáře a snažíme se na akci jet. Vypravili  jsme se už popáté a je velká radost sledovat, jak děti rostou a můžeme s nimi konečně vyrážet i na pěkné projížďky na kajaku. Letos měla většina dětských účastníků své plavidlo.

Rodičům trvalo neuvěřitelně dlouho, než nalezli do kajaků a mohlo se vyplout.
Rodičům trvalo neuvěřitelně dlouho, než nalezli do kajaků a mohlo se vyplout.

V sobotu ráno (někteří již od 6.00 h) se děti netrpělivě vyptávaly, kdy už konečně půjdeme pádlovat. Jsme přece na dětské vodě. V 9.30 h bylo na vodě 9 dětí ve svých kajakách ve věku od 5 let do 11 let a vyrazily na projížďku. Vůbec jim nevadilo, že s nimi byl na vodě na začátku pouze jeden dospělý. Prvním cílem bylo ústí nedalekého potoka a druhým skupina hausbotů naproti v zátoce. Tam jsme si protáhli nohy, posilnili se a většina dětí dopádlovala i sama zpátky.

Dojeli jsme do vytyčeného cíle, zastávka na svačinu a protažení nohou.
Dojeli jsme do vytyčeného cíle, zastávka na svačinu a protažení nohou.

Odpoledne bylo tradičně ve znamení soutěží. Děti byly rozděleny na 2 skupiny – školáci  (10 dětí) a předškoláci (11 dětí). Každá skupina měla své bodované disciplíny. Nejvíc školáky asi potrápil hod míčkem do tygra a škrábání brambor.

Škrábání brambor měl na starosti Vojta Jančar:) Nejdříve demonstrace, jak se to správně dělá.
Škrábání brambor měl na starosti Vojta Jančar:) Nejdříve demonstrace, jak se to správně dělá.

Letos poprvé byly i soutěže na vodě – obeplutí bójky v kajaku nebo na SUP prkně.   Všechny děti se s tím statečně popraly, i když mladší účastníky trochu sfoukával vítr a potřebovali trochu pomoci s nasměrováním kajaku.

Vůbec nevadí, když sedíte na prkně obráceně a pádlujete zádí dopředu.
Vůbec nevadí, když sedíte na prkně obráceně a pádlujete zádí dopředu.

Petrovi se opět podařilo získat příspěvek od Kotvy Braník a nějaké ceny od TNP, takže výhry opravdu stály za to.

Předškoláci netrpělivě čekají na vyhodnocení svých disciplin.
Předškoláci netrpělivě čekají na vyhodnocení svých disciplin.

Páteční i sobotní večer jsme poseděli u ohně, hodně se vyprávělo, vždyť s některými účastníky se vidíme pouze jednou ročně právě na této akci. Ivan z naškrábaných brambor vykouzlil v sobotu večer vynikající bramborový guláš.

Poté přišla řada i na školáky.
Poté přišla řada i na školáky.

V neděli dopoledne proběhl ještě tradiční karneval a téměř všichni podnikli další projížďku na kajaku nebo SUPovi.

Karnevalový rej na louce
Karnevalový rej na louce

Veliké poděkování Petrovi a Ivanovi za krásně připravenou akci. Příští rok určitě nebudeme chybět.

Ještě musím pochválit volbu letošního kempu. Vloni jsme byli spokojeni, ale letos to byl zatím úplně nejlepší kemp dětské vody. Takže pokud se někdo chystáte na Lipno, vřele doporučuji Kemp u Kukačků nedaleko Horní Plané.

Seakayakové sympozium v Církvicích u Ústí n. L.

Když jsme si se Stanďochem někdy koncem zimy volali a já se ho ptal, kde letos bude sympozium, odpověď byla klasická: „Zatím nevím…“ Zkusmo jsem nadhodil, že by to mohlo být u nás v jachtařské loděnici v Církvích. Nakonec jsme se domluvili a já se těšil, za prvé proto, že se letos nemusím s loďma štrachat na opačnej konec republiky, a za druhý, jak ostatním ukážu, že i u nás na drsným severozápadě je to z vody celkem pěkný.

Myslel jsem, že v pátek jako domácí dorazím do loděnice včas, trochu poklidím…. No, ale někteří motivovaní borci dorazili ještě dříve než já a rovnou se vypravili na vodu. Pár lidí naopak dojelo po půlnoci. V mezidobí se naše loděnice plnila kajakma, stanama a hlavně príma lidičkama.

Sobotní program vykrystalizoval do podoby dvou výletů. Jedna, menší ale odvážnější parta, se vypravila do Německa dolů po proudu, přes Děčín zkoumat údolí kudy skrz Labské pískovce řeka utíká do Bad Schandau a Pirny. O tomhle výletu referovat nemůžu, protože jsem byl součástí té skupiny větší a pohodlnější, která se vydala na stranu opačnou, skrz Bránu Čech na Píšťanské jezero. Naše partička vyrazila dopoledne na asi desetikilometrovou tůru proti proudu. Lodě jsem nepočítal, ale mohlo nás být tak kolem dvaceti kajaků. Lidi se po cestě přidávali nebo naopak končili dříve u různých restauračních zařízení podél vody podle své aktuální kondice a chuti pádlovat. Větší část naší skupinky ale dojela až do cílové destinace, na Píšťanské pískovně buď navštívila bezva hospodu v jachtařské maríně, případně zvolila koupačku v průzračné vodě na písečné pláži některého z ostrovů jezera. Cestou zpět nám trochu pomohl proud, a tak jsme asi za dvě hodinky mohli začít chystat grilování, opékačku na ohni a hlavně v klubovně naší loděnice tradiční večírek. Nechybělo nic z toho na co jsme za poslední roky zvyklí a na co se těšíme. Promítání fotek, letos Tomáš Mráček ukazoval bezvadný fotky z výletů do Bretaně. V průběhu diashow se strhla krátká, ale intenzivní diskuze o bezpečnostním vybavením, zejména nad stormcagem. Stanoviska byla různá, jen jeden bourák rezolutně prohlásil, že je to jasná hovadina a že si to může koupit jenom …. No taky názor, jenom mi kamaráde připomeň, abych s tebou nikdy nikam nepádloval. Mejdánek dále pokračoval Stanďochovou vypečenou tombolou. Následovala volná zábava ad libidum.

V průběhu večera zazněla taky důležitá informace o chystaném podzimním sympoziu, které už bude seriózně pojaté a proběhne na Rujáně, tak jestli vás to zajímá, sledujte seakayaker a nebo stránky vodácké školy HGsportu, co nevidět se objeví konkrétní informace.

Nedělní ráno proběhlo v pohodě, alespoň jsem nezaznamenal žádné úpící osoby s mokrým ručníkem na lebce. Na vodu jsme se dostali o trochu později, tak kolem jedenácté. Kdo chtěl, zúčastnil se praktického mikrorychlosemináře na téma záchrana a sebezáchrana. Určitě se mi nepodařilo do toho krátkého asi hodinového bloku nacpat všechno, ale to nejdůležitější jsme procvičili.

Kolem poledního se lidičky pomalu loučili a rozjížděli do svých domovů, jak před nimi ležela dlouhá cesta a nebo další povinnosti.

Pokec na Priglu 2018

Napsal: Motýl                   Foto: Motýl a Lucie Galusová

Doby, kdy jsme se s našimi brněnskými kamarády handrkovali o to, jestli má brněnská přehrada v hantecu tvrdé nebo měkké a dlouhé nebo krátké, už jsou dávno pryč a v poslední době se nám, víceméně úspěšně, daří společně organizovat jednu z mála seakajakářských akcí v České republice. Já osobně jsem byl přizván ke spolupráci někdy v roce 2012 Vodák sportem Brno na, tehdy ještě jednodenní, akci s názvem Seakayakday. Časem jsme se seznámili ještě s kamarády z TJ Skol Brno I   a bylo zaděláno na víkendovou akci, která přetrvává v podstatě dodnes. Poslední dva ročníky se uskutečnily v areálu TJ Rapid na levém břehu Brněnské přehrady a myslím, že pokud nás odtud příští rok nevyženou, opět se tam v polovině května sejdeme.

Měl jsem trochu obavy, že nám to letos proprší, ale nakonec se to docela dalo. Je sice pravda, že je sucho a vláhy je potřeba, ale přesto, ať si prší jindy 😊. Nicméně, po příjezdu na páteční večírek jsem začínal mít dojem, že letos to přeci jenom bude poněkud komornější. Všechno se ale mělo změnit se sobotním ránem, kdy na přednáškové dopoledne dorazily „davy“ vzdělání dychtivých seakajakářů. Ještě mi ani neslehlo vynikající Hančino uzené a několik piv z předchozího večera a už mě povinnost hnala na přednáškové „molo“, kde jsme společně s Pokym a Štěpánem něco málo popovídali o typech lodí a pádel včetně jejich výroby. Poté následovala moje přednáška o různém druhu vybavení, které je vhodné si na expedice podle zvolených destinací přibalit do svého kajaku.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Po přestávce jsme se sešli na vodě a po několika ukázkách pádlování a ovládání mořského kajaku přišla v podání Aleše a Lucky řada na nácvik záchrany v krizových situacích. Tak nějak jsem se mylně domníval, že by si to mohl letos i někdo zkusit, ale nikomu se do vody moc nechtělo…. Vlastně, možná ani nevím, určitě si to cvičili někde tajně…..  😊.

Po odpolední vyjížďce ke hradu Veveří už nám na večer zbývalo jen promítání a hudební produkce u ohýnku. Pamatuju se, že když nebýval v neděli závod, i ty večírky bývaly bujarejší…… Tak nevím, asi se nechce nikdo ráno zahanbit a naopak cítí potřebu podat ten nejlepší výkon. Já jsem byl v pohodě, už večer jsem se rozhodl, že závod nepojedu a budu v neděli jenom lelkovat. Tak jdu ráno za Mirou a on mi povídá: „Převezmi si číslo a potom si dělej, co chceš…..“. Nevím, jak ostatní, ale když se mi ocitne na hrudi číslo, tak se okamžitě přepínám do módu sport a kajakáři přede mnou na trati se okamžitě promění v červený hadr a už se s tím nedá nic jiného dělat, než závodit………..

Co dodat závěrem? Po vyhlášení výsledků jsme ještě téměř společně zašli na gáblík a hurá domů. Sám za sebe jsem to vyhodnotil jako super akci a za ostatní?……….. Můžou si zkusit příště nepřijet 😊.

Za Vodáky Napajedla, Vodák Sport Brno a TJ Sokol Brno I poreferoval Milan Motýl Mičák.