Zápisník potulného kajakáře – okolo Krku (Milan Zajíček, 2016)

Pondělí 18. 07. 2016 (večer 1 km na spaní – ostroh zálivu)

Příjezd odpoledne po dálničním obchvatu Rijeky, most na Krk za 30 KN, odbočka na letiště a rovně dolů do zátoky. Je zde stará patrová rybárna a sklad, vybydleno. Ve svahu terasovitá zahrada pro baťůžkáře a místní. Dávám JOANu na vodu , nabaluji a jedu spát vlevo za vlnolam, necelý kilometr směrem ke Krčskému mostu.

 

Krčski most

Úterý 19. 07. 2016 (směr Vrbnik, zátoka Srščica – 29,1 km)

Ráno rychle navařím a hybaj na vodu. Celý tenhle trip je zátěžová zkouška č.3. V kajaku je 33 kg, z toho 10,5 l vody a minerálek, 5 plechů piva, 1,5 l benzinu a zásoby papu na 14 dnů. Četl jsem nějaký článek, hoši objeli půl ostrova za 3 dny, nevím co mohu čekat. Podle windity.com má foukat vítr 40 km/h, částečně i bóra.

Vyrážím po směru hodinových ručiček a je to dobrá volba. Objíždím maják, průlivem okolo Jadranova a dál volnou vodou na Rudine, Šilo. Břehy z vymlácenýho vápence, občas nějaká oblázková miniplážička. Bohužel ve vodě občasně plastové odpady. Nezávodím, jedu svým tempem ale pozoruji zlepšení výkonu. Díky Mejdžímu a seakajakářskýmu sympoziu na Radavě. Jeho instruktáž co a jak na vodě pomohla. Jedu proti slunci a tak nefotím. Ostatně, kdo nestihne dobrý světlo brzo ráno, nebo pozdě večer má smolíka. Pochopitelně určitý místo je lépe nasvícený jen ráno, jiné jen večer. Já fotky dokopaný photoshopem nemusím, ono se to stejně pozná, že do toho někdo hrabal.

Z dumání o focení a po vytažení GOPRO z dayhatche mne ovane neblahé tušení. Solárpanel  mám na kajaku od rána ale ten elektronický regulátor jsem nechal v zapalovači autíčka. Dobíjení čehokoli v háji. Nevadí, ono tady moc scenérií k focení není a není to ani priorita. Navigaci ani nepotřebuji, mám podrobné námořní mapy ostrova v papíru.

Zastavuji na svačinku a lehký oběd na pláži u Šila a ohromen registruji ruskou rodinku s napůl nevymáchanou dcerunkou a zcela nevymáchaným štěnětem vlčáka. Mít tady sebou svýho Draka, tak by si toho nevycválance rázně podrobil. Možná by nám za to rusáci anektovali Olomouc i se Svatým Kopečkem! Ponechávám eurolidi na eurodekách a mastím dál přímo  na viditelný ostroh v dáli (10,5 km) po volné vodě. Začíná však protivítr a vlny, postupně narůstají na 1 metr a to je blbé. Do toho ještě ty „baylinery“. Jsou však ohleduplní a míjejí mne z dáli. Reliéf pobřeží se zdvíhá a v tom vidím kostel na vršku s původní zástavbou, což je městečko Vrbnik.

Trajektorií „honícího psa“ se přibližuji do ústí zátoky a přístavu. Malebné místo. Kotvím u člunové rampy do vody. Nápis „vino na predaj“ je ještě malebnější a tak neváhám. Bos, se špricdekou, vestou, pádlem v ruce a peněženkou vcházím do vinotéky ve sklepení původní přístavní budovy. Kape ze mne trošičku voda. Milý mladý chlapec dal na požádání próby i košt, neboť chci lepší sorty. Beru láhev suchého červeného, bílé nalévané mají jen do PET kanystrů 3 a 5 l. Beru trojku kvalitatevno po 22 KN. Za mnou chlapík bere stolno do 5 l po 16 KN. Tohle je družstevní vinotéka. Soukromí vinaři mají lepší i archivní sorty, nicméně ceny začínají na 40 KN za „pistoli“.

Den se blíží k závěru, pádluju k Uvala Sveti Juraj, ale nenacházím dost dobré místo. Pokračuji dál do Luka Srščica, postupně tři zakotvené jachty nudistů odplouvají a zůstává loď místních, co přivezli ovce lodí na pastvu. Šikmo na protilehlém svahu je cesta a nová kamenná salaš. Vařím co „dům dá“, tedy rizoto na viet-cong rýži s maďarskou klobáskou, pravými tureckými olivami, italskou kukuřicí, rakouskou cibulí a máslem. Zapíjím bílým vínečkem místní provenience s rozmanitou ovocnou dochutí. Dále kávička s českým makovníkem politým medem. Pokouším se vylézt na morénový svah, je to o hubu a stačí tak 15 výškových metrů. Všude voní aromatické bylinky. Ležím na nepostaveném stanu, karimatce a spacáku. Koukám, nade mnou je Malý vůz s trochu ohnutou ojí. Po chvilce mi dochází, že i Velký vůz je přítomen kousek napravo, ve větvích břehových stromů. Ticho, voda ustupuje o půl výškového metru a vše tmavne. Propadám se do obří bezedné sklenice.

Ujetá trasa 29,1 km není omračující, ale byly cca. 3 hodiny vlny metrovky a stálý protivítr.

 

Vrbnik

Středa 20. 07. 2016 (Luka Srščica- Baška- RT u Punat – 42,8 km)

Ráno dojíždím to „riziko“, dávám oříšky, kávičku a  mastím na vodu. Začínají útesy.

Mala Luka

Těm menším říkám pětipatráky, větší jsou osmipatráci. Ještě nejsou vlny, mohu jet dost těsně, i se vnořit do kaveren. Chci objet celý jihovýchodní prostor a přidávám na tempu. Začíná vítr, vlny a vytí motorových jachtiček.

Stažené mapy z mapových portálů jsou jen orientační a málo použitelné. Vidím velké diference reliéfu pobřeží v reálu. Ještě že mám námořní mapy hrvatského hidrografskeho institutu, vyplotroval jsem je na 1:59000. Zastavuji na pláži „U Mala Luka“, byl by tady dobrý tábor pro celou skupinu.  Nechápu proč nikdo neuklízí naplaveniny a plastové příšernosti moderní doby. V tomhle mají v severní Americe navrch. Profesionálové a skupiny studentských praktikantů (Pink Point), co obnovují traily a pobřežní kempy. Postupně ještě zastavuji na pláži „za rohem“ U vela luka, kde kotví další výletníci. Zatím jsem nepotkal jiný mořský kajak. Podléhám lenosti a koupu se jak lachtan, všichni jsme tady chudí, nemáme ani na plavky.

kaverna

Po hodince nasedám a svištím přímo na radiomaják Škuljica, vynechávám turistický rezort Baška, zjevně bez historického jádra. Ta pozdější Titova architektura a současné developerské zvrácenosti mne nelákají. Tenhle přejezd zátoky šíře cca 3,8 km byl odporný. Samé „chramlavé“ vlny, po kterých kajak neklouže, ale hrne vodu. (Chramlavá vlna = dlouhá vlna přicházející šikmo, na vlně je namodulována větrem jakoby roleta malých vlnek. Pocitově to prostě neodsejpá.) V průlivu Senjska vrata s ostrovem Prvič se voda víc vaří a proto zvyšuji tempo na kvalitu „úprk“. Postupuji dál pobřežím stranově cca 200-400 metrů , zastavuji  u Rt Bracol a pláži Zala Draga. Zbývá polovina vody v poslední, sedmé PETce, musím zajet do Staré Bašky. V diving centru není žádná krásná obsluha, v restauraci ano. Číšník mi dohazuje slečnu na baru, ta mé 3 lahve 2x vymývá a plní vodou, dokonce se do nich pokouší strkat kostky ledu. To pochopitelně nejde i tak jsem spokojen a zachráněn.

Vyrážím via záliv cca. 3 km na volné vodě, kilometr od břehu. Ten je zcela zaplněn autokempem, samotná auta pasantů dokonce stojí na příjezdové komunikaci, prudce do konce směrem k Punat. Pozdě odpoledne končím před pláží U drancova. Opaluje se zde mladý pár. On muskulaturní tetoun, ona nesmírně vyspělá. Nevěnuji jim pozornost, ale přemýšlím jak se sem dostali. Nemají loď a příchozí cestu jsem neviděl. Cizí problémy neřeším a na chvíli usínám, pak  přemýšlím zda ještě pokračovat.

Volím pokračovat a postupuji až za radiomaják Negrit, na začátek zálivu Punat/Krk (Krčski zaljev). Objevuji volnou plážičku, kam už se nikdo mimo mne nevejde. Náhle proti mně seakayak a nahatá mladší pádlerka. Kývneme na sebe a AHOJ. Je dávno po osmé a motorové jachtičky sviští zálivem do přístavu spinkat. Naprostý nesmysl jet nyní 5,3 km via záliv. Obvyklá procedura, smažená vajíčka, salámek, čokoška, kávička a kousek sýra jen tak. Pak pozorovat ty vozy na obloze při blaženém usínání.  Zítra do zálivu Punat na prohlídku resortu nepojedu, ostatně tam není nic zajímavého. Historické městečko je významné, to by zasloužilo podrobnější prohlídku, snad příště. Dnes 42,8 km dle vektorů na mapě, v reálu o něco víc.

 

Punat

Čtvrtek 21. 07. 2016 (ve dne RT Punat-Krk kemp voda – pláž pod kopcem Klobučac 26,3 km, v noci 10 km spaní na koberečku)

Překvapivě ráno vstávám, vařím a jdu na vodu už v sedm. Přímo via záliv do caravankempu. Beru 3 lahve. Na molu u kajaku sedí docela pěkná paní v medových plavkách a snově pozoruje vodu. Koukáme na sebe, tuším že by chtěla někam do dáli. Tak jí říkám: „Pojeď se mnou.“ Směje se a kroutí hlavou. Jestli to byla bulharka, tak jsem prohloupil. Tam to prý znamená ano.

Tahle jiho-západní strana ostrova je víc „okempovaná“, každou chvíli nějaká pláž. Pozoruji provoz na ferry trase Cres-Krk (Merag-Poneziči) v délce 10 km. Postupně dojíždím k ukotvené ferry-bárce, co vykládá čtyřkolové a jiné vícekolové plechové krabice s motory a odhaduji, zda stihnu před jeho odjezdem křižovat zátoku asi kilometr širokou. Druhé necky Jadrolinije se už blíží a tak zvyšuji tempo a jedu. Je jasné, že ty ukotvené musí vypadnout na trasu. Další moje pádlování a morál je neustále bombardován plážemi s povalujícími se nudisty a tak podléhám a co chvíli se také povaluji, opaluji, plavu a vůbec nic nedělám.

Pak postupuji dále míjím RT Manganel a Rt Glavotok (radiomajáky- automat, bez obsluhy), zajímavá církevní stavba kláštera Glavotok. Poslední dvě hodiny duje do zad větřík a to otupuje ostražitost. Vydávám se na přejezd zátoky „U Čavlena“ v délce 3,6 km s nadějí na rychlý postup. Chyba lávky, vyjíždím ze zákrytu pobřeží do bory, zesiluje a již mne bičují metrové vlny. Napravo u břehu je marina U čavlena a morotové jachty sviští okolo mne, to jsou ti „rentaři“, co prdí na pravidla. Nejpitomější mne chtějí pozdravit, řvou na mne z blízka a já několikrát na poslední chvíli stačím obrátit kolmo k vlnám od jejich člunu. V polovině zátoky je situace tak blbá, že na všechny strany je to 1,5 km a voda dost vaří. Trajektorií honícího psa hledám nějaké místo a stáčím postupně ke břehu. Musím počkat, než se vítr a jachty uklidní. Nacházím, vyhazuji karimatku a spacák, odpočívám na bezejmenném místě pod kopcem Klobučac 106 m. n. m., a mlaskám nějaké oříšky. Přijíždí člun, na něm opuštěný místní mládenec, zjevně chybí zájemkyně o povyražení.

ráno

Rozhoduji se, zda nocovat zde, nebo pokračovat. Volím noční půletapu, hledám čelovku a baterku – zadní světlo. Stmívá se, je poklidno, voda už nevaří. V dobrém rozmaru jedu hlemýždím tempem 4 km/h , obeplouvám maják Rt Pelova s gróty podmořských špicarů a skal. Blížím se k zátoce Porat-Vantačici-Malinska-Haludovo (Sidrište Malinska). Je asi 21.30 hod, nastává tma, na vodě miliony odlesků světel tříčtvrtě kruhového amfiteátru. Milenci v lesních pěšinách, pak v přístavech, v centru Malinska ohromný mumraj. Lidi papají v restauracích eurohranolky s čímsi, ten odér přepáleného tuku se zvrhnul až na zápach. Dětičky lítají ve skákacích boxech, řvou i ty, co se houpají na gumách a v opascích. Střelnice, kolotoče, diskošky, lasery, jak kdyby měl skončit zítra Svět.

Zastavuji až na posledním molu v Haludovo a prosím rybáře o vodu, co chytají v přístavu na světlo mřenky. Dostávám ji i s ledem a zároveň poptávám, jak daleko je  ke Krčskému mostu. Prý 5 kilometrů! Postupně mizí i kolonádní břehové cestičky s promenádníky a přibývá větru. Tak tedy jedu těch pět kilásků, ale je jasné, že „pětka“ je blábol. V dálce je reliéf světel Rijeky, vpravo v dáli ropný terminál Omišalj a za hradbou pohoří je bouřka. Blesky lítají a tlučou tam do země. Nemám tolik zkušeností, jak místní bouřky postupují. Kdyby se přehoupla sem na moře, nevím, nevím…

Červené světlo čelovky přepínám na bílou dlouhou bodovku a hledám místo noclehu. Bohužel stranové světlo na pobřeží a současné pádlování nejde dohromady. Reflexní pásky, nápisy a žerď TNP prudce odráží do očí bílé záblesky. Zvažuji, zda pokračovat, když v tom uvidím na břehu luxusní kamennou kóji s koberečkem a ručníčkem! No neber to!

Nic nevařím, jen dávám poslední vítězné pivo. Ve dne 26,3 km + v noci 10 km. Noční pádlování je bombastické!

před cílem

Pátek 22. 07. 2016 (19,8 km)

Ráno balím, vařím, na vodě cca. v 07.30 hod. Řezám 3 km zátoku Njivice, kde je hotelový rezort, autocamp a aquapark. Chci nabrat vodu, narážím na chlapa u kasy, co mne vyhazuje. Zajel jsem moc na začátek, příště to zlepším a vyhnu se. Zásadně převařuji vodu ze soc. zařízení v kempech. Mám 4 l hrnec a dvě misky, co se chladí postupně na břehu, před přelitím zpět do PET. Přiznám se, že mne tyhle rezorty caravankempů dost stresují. Z velkoměst domů do velkocampu s karavany, eurolehátky, eurohračkami a euroslečnami. Dvě docela hezké echt německé euroslečny v luxusních plavečkách právě přišly obhlédnout břeh a s mondénním vlněním v bocích se připravovaly vstoupit do vody k rannímu koupání. Naštěstí jsem již vetchý stařík s vousy a nestál jsem jim ani za pohled. Žertovně jsem vzpomínal na „bulharku“…

Pobřeží není dále zajímavé, začíná být dokonce otravné okolo výběžku před Omišelj a portem pro tankery s nádržemi, potrubím atd. V noci to zářilo jak vánoční stromeček, fuj! Přejíždím ještě záliv Omišelj a za chvíli letí středem  remorkér, no toho bych potkat nechtěl. Zastavil jsem na straně zálivu u domů. Na molu studuji mapu, teprve teď je to 5 kilásků k mostu! Přichází místní agent a sleduje, co mám za mapu, drze čučí přes rameno. Prostě obecní hlásič a udavač, zda nejsem agent, co fotí naftový terminál. Nebyl první a asi nebude poslední.

Objíždím poslední 2 majáky  Rt Kijac a Rt Šilo a poslední zátoku. Vidím most a tedy konec cesty. Rybáři měli správně říci 19 km, ale promíjím jim to, byli to taky pasanti. Ono pět, nebo devatenáct je vlastně jedno, když nejde o život.  Dnes 19,8 km a jsem rád, že jsem nejel trasu proti hodinkám, ty nádrže s videoostrahou na začátku putování by mne celou další cestu přímo  sraly.

Napadá mne, že bych noční etapu dorazil do osmi ráno a tedy bych objel ostrov za tři dny. Jenže já pádluji pro radost, nejsem na galejích, tož tak. To jsem zvědav, kdy se zase vyspím na tebichu.

Krčský most

Mapy: http://www.nerezine-losinj.cz/clanky/namorni-mapy–severni-jadran/

Riviera di Levante

Po inspirativním článku z roku 2010, který si můžete přečíst zde, rozhodl jsem se, že rozšířím přehled o pádlovacích možnostech podél pobřeží Ligurie protože návštěva těchto míst rozhodně stojí za to. Výše upomenutý článek Lukáše „Bushman“ Svobody se týká hodně turistického úseku, který je jeden z nejkrásnějších v Itálii a zároveň jeden z nejnáročnějších, co se týká přípravy a obtížností. Náročnost spočívá v tom, že než vyrazíte na území národního parku Cinque Terra, musíte se pořádně podívat na počasí a být si jistý do jakých podmínek právě se chystáte vyrazit a jestli jste na to dobře připraveni. Jak je popsáno v již zmíněném článku vlny rozbíjející se o okolní vysoké skály nabírají rychlost až od Gibraltaru.


IMG_4949
Kempování na území celého NP je zakázáno a vzdálenost od přístavu La Spezia do konce NP ve městě Monterosso je cca. 40 km což byste s pečlivým prohlédnutím všech krásných míst a měst, které potkáte na cestě těžko stíhali za jeden den. Počítejte rovnou i s obtížnějším vyloděním v městečkách národního parku, protože pohodlnému parkování kajaku rozhodně nejsou uzpůsobeny. Nejbližší kemp od přístavu La Spezie je až v Levantu a pohodlné místo na přespání v parku těžko najdete. Celý tento úsek můžete projít pěšky po malebných horských stezkách a takovým způsobem můžete poznat plavební podmínky z pevniny.

Pro kajakáře, kteří by chtěli pokračovat v pádlování dál, směrem k Janovu, nebo nechat si Cinque Terru jako třešínku na dortu, mohu rozhodně doporučit obě varianty. My jsme pádlovali mimo území NP mezi Levanto a Sestri Levantě a základnu jsme měli v kempu La Secca v Moneglii.

IMG_4897
Moneglia

První dva dny jsme museli vyčkat s naloděním kvůli silným, rozbíjejícím se vlnám a nahradit pádlovací program pěší turistikou po národním parku. Dostanete se tam místním vlakem a tím si zpříjemníte čekání na vysněné mořské pádlování. Pro šikovnější kajakáře je tato destinace zárukou silných zážitků a nedostatek adrenalinu zaručené nepocítí. Vyplutí na otevřené moře se komplikuje mělčinou a tím pádem větším počtem rozbíjejících se vln.

IMG_4862

Na třetí den už se dalo pořádně zapádlovat a užít si zbytky vlnění po bouřce. Nasazují kolečka a prodírám se mezi lidmi k vodě. Pořádně se rozhlížím kolem sebe a ověřuji, že v případě neúspěšného startu nesejmu svou dlouhou lodi několik Taliánů. První vlna mi nedá a otáčí kajak. Připomínám si náš opičí studijní kroužek na Rujáně (více zde), kde mě jeden seakayakový Guru učil otáčet kajak na boku směrem k moři a jsem tam kde chci být – na vrcholku malé vlničky, která mne pouští na moře. Malá „šou“ pro obecenstvo se povedla. Vyplouvám skrz vlny a ihned zkouším eskimáka před vlnou hrnoucí se na mě. Nechám vlnu projít a vynořím se zpět. To vše dělám proto, abych si zvedl sebevědomí – taková moje malá tradice. Mám namířeno směrem za nejbližší mys, kde shledám krásné sklály, blowholy a rockgardeny.

IMG_5157

 

Skalnatý mys objíždím s bezpečným odstupem, páč z mysu mám respekt (více zde) a také proto, abych předešel přistání na podvodní skálu. Proplouvám mys a schovávám se v zátiší skal. Místa na přistání nikde nejsou, kolem nejsou lodě ani lidé a jen někde ve výšce zpívají cikády na zalesněných skalách. Z jihozápadu se na mne valí dlouhé a líné vlny poskytující přímo meditační zážitek za příjemného houpání na mořské hladině. Vlny se mnou házejí na různé strany, pohrávají si s mojí psychikou a přímo napovídají, že by mě rády hodily na skálu, ale to je jen omamný pocit z houpání.

Pluji dál za další skálu za kterou silně fouká a podmínky se zhoršují. V této chvíli jsem již daleko od mysu za kterým je naše základna a relativní závětří. Je zcela evidentní, že podmínky se nezlepší, přestože předpověď hlásila pravý opak a je na čase rozhodnout, zda je lepší vyplout zpět. Raduji se, že ne nadarmo jsem si přečetl knížku Sea Kayakers Deep Trouble a moje suchozemská příprava k mořskému kajakování se vyplatila. Předpověď je krásná věc, ale naučit se předpovídat počasí podle reálných podmínek je k nezaplacení. Správné rozhodnutí ve správnou chvíli je dle mého souzeni záruka bezpečné plavby. Nejsem na expedici, nemám žádný jiný cíl než si užít čas na vodě a vracím se zpět do své zátoky. Cestou chytám vlny a snažím se surfovat, ale nejde to – vlny jsou rozházené z různých směrů. I tak je to bezvadný zážitek.

IMG_4837

Další dny vyplouvám na druhou stranu směrem na Deivu Marinu. Při nalodění se mi nezdá vítr nějak silný, ale po vyplutí dál od břehu naproti údolí začalo foukat z pevniny. Uvědomuji si, že mne vítr posouvá dál od břehu na otevřené moře. Kajak bočnímu větru odolává perfektně i bez skegu, ale čím dál pluju tím více vítr sílí. Otáčím se na druhou stranu a pluju do zavětří vysokých skal.

Za mysem, kde jsem se schoval je sice relativní klid, ale při návratu proti větru si pochvalují svůj pravidelný trénink na Berounce pod Cukrákem – pádlování proti silnému větru není sranda a fyzická příprava se nemá podceňovat.  Celou dobu si myslím, že všechny krásné okamžiky pečlivě zaznamenávám na gopro, ale nakonec se spokojím se záznamy z telefonu, protože karta v gopro byla poškozena.

IMG_4775

Počasí se umoudří a mohu si dovolit zkoušet, jestli jsem nezapomněl na techniku záchrany. Mazlím se ve vodě, že ze mně do teď vytéká slaná voda. Čas tlačí, musím ven z vody – před námi je odjezd zpět daleko od moře. Slibuji si, že se sem vrátím a budeme pokračovat dál směrem na Portofino. Opouštím Ligurskou Riviéru bez smutku protože vím, že se mám na co těšit.

Sám kolem Skye (Vlčí Dech, 2016)

Začátkem května má můj boss nějaké závazky na Shetlandách a tak se domlouváme, že bych si vzal týden volno. Kajak mám od minulého maléru už provizorně opravenej a v hlavě mi vyklíčila nová ptákovina…

Hodinky mě budí v 0400, což po pěti hodinách spánku není žádná hitparáda. Včera jsem dojel pozdě večer po čtyřech hodinách řízení po místních singletracích do Kyle of Lochals a měl jsem dost rozumu, abych se pro dnešní brzkej start předbalil. Díky tomu se mi daří vyplout z Kyle přesně na čas už v pět.

Přepádluju úžinu, minu sádky a v sílícím dešti a protivětru zatáčím do Kyle Rhea. Chtěl jsem tu být v 0645 a mám trochu náskok. To je vlastně hlavní důvod mýho brzkýho startu. Je právě spring a v úžině Kyle Rhea to teče 8 uzlů a proti tomu se nedá pádlovat. Proto jsem si průjezd načasoval na slack s tím, že mě proud popostrčí dál k jihu.  Ale nějak jsem si pospíšil a proud stále ještě teče k severu proti mně.  Mohl bych ještě půl hodinku čekat, ale už to tolik nevalí a tak se rozhodnu to proskákat vracákama.

U ferry, v nejužším místě kde proud teče přes skalnatý lavice si trochu zabojuju, ale už jsem na druhý straně a za krátko cejtím, jak se mi proud otáčí pod zadkem a unáší mě k jihu.  Po levoboku míjím Sandaigy, kde jsme měli v létě s klukama príma tábořiště.  Na levoboku mám ostrov Ornsay, kde si dělám krátkou čurpauzu na protažení nohu  a svačinku.

V průběhu dopoledne se mi vítr stočí do zad a připichuje mi dalších patnáct kilometrů. Kolem poledne už mám za sebou asi 36 kilásků a jsem blízko Point of Sleat – nejjižnějšího mysu Skye. Rozhoduju se, že to pro dnešek stačí. Najdu si malou zátoku, spíš jenom zářez mezi skálama s potokem a zakempuju. Moc jsem toho poslední dny nenaspal, tak se na dvě hodinky zřítím do péří od Rákosky. V pozdním odpoledni se trochu projdu kolem, zacvičím si, uvařím a znovu zalezu do spacáku a nakopnu kindla.

Point of Sleat

Ráno jsem se vysoukal ze stanu až v osm. Celkem rychle zmáknul všechny úkony spojený se snídaní a balením a po deváté už jsem na vodě. Záhy objíždím Point of Sleat a točím k severozápadu. První půlka dne je v podstatě crossing k ostrovu Soay.

Boj s protivětrem a mrholením mi zpříjemňujou delfíni, jejichž ploutve občas říznou hladinu v bezprostřední blízkosti Poslední Královny a výhled na panoramata ostrova Rúm a ostrovy Vnějších Hebrid v pozadí. Na Soay si udělám krátkou pauzu na jídlo, sedím na pláží odhalené odlivem, cpu do sebe místní nejlevnější mueslityčku a pozoruju orly, který mi přelétávají těsně nad hlavou.

Dál pokračuju v pádlování průlivem mezi Soay a Skye, trochu mi to urychlil proud, ale vítr jde stále proti mně.  Točím k severu, přeskakuju široké ústí zátoky Loch Brittle, míjím početné tulení kolonie, ale už by se mě chtělo jít z vody. Jako na potvoru to tu nějak nejde. Všude útesy kolmo do vody a na víc už jsem mimo mapu.

Pádluju teda ještě pár kilásků a vjíždím od Loch Einort. Zátoka je původem typický ledovcový kar ve tvaru „U“ a moc fleků k táboření tu nenacházím. Už trochu mrtvej se vracím na první dobré místo. Nakonec se z něj vyklube celkem príma kemp s malým pláckem na stan za větrem, s potokem a spoustou naplavenýho dříví na oheň.

Stavím stan a rozvěšuju vlhké věci, hlavně sucháč obrácený na ruby. Rozhodnu se využít dříví a ušetřit tak plyn do vařiče a večeři kuchtím na ohni. Slunce před západem vykoukne z nízkých mraků, já sedím na karimatce s hrnkem čaje a vyhřívám se v jeho paprscích. Dole od pláže na mě čučí tuleni. Pak slunce začne mizet za Hebridama a celý to velký divadlo růžový, fialový a purpurový barvy končí a já lezu do stanu.

Tábor v Loch Einort

Do slunečného rána vstávám opět v osm, start jsem mírně odložil, protože dosouším všechno provlhlé. Stan, spacák, karimatku a oblečení. Startuju lehce před desátou.

Přepádluju Loch Einort a s větrem v zádech(!) pádlím podél skal. Na úrovni Talisker bay se rozhoduju nezajíždět do Loch Bracadale, ale střihnu to rovnou na mys Idrigill point, blízko kterého jsou nádherné věže vystupující z moře – Mcleod’s maidens.  Dál pokračuju podél vysokých útesů s milionem jeskyň, oblouků a vodopádů. První možnost přistát je až v ústí řeky Lorgill, což je pláž z obrovských balvanů, kterými řeka protéká do moře.

Po pauze na sváču a protažení nohou na sluníčku pokračuju dál, až k majáku na mysu Neist. Je tu spousta lidí, rybářů na loďkách, horolezci na pobřežních skalách, ale přistát se nedá.  Další svačinku páchám až v Osgill bay,to je opět jen pláž z balvanů pod útesy. Ale já už dávno nejsem vybíravý. Je pozdní odpoledne a já už toho začínám mít plný brejle, ale další možnost kde se dostat z vody je Loch Pooltiel, což je jedna velká vesnice a mě se do civilizace moc nechce.

Rozhoduju se teda ještě trochu přidat a obepádlovat Dunvegan Head což je dalších jedenáct kilometrů. Jako bonbónek na závěr dne se vítr otočí proti mně a tak mám na dvě hodinky co dělat.  To mám za to, že jsem skuhral, že je dneska sucho a slunečno. V Loch Dunvegan najdu tábořiště na pláži z oblázků a s potokem a jsem doma.

Dneska mi to vydalo na jednapadesát kilásků.  Zbytek dne je už rutina, kdy každý pohyb je zaměřený na získání maximálního pohodlí při vydání minimálního množství joulů. Ve spacáku ještě přemýšlím, že bych si četl, ale nakonec mě rychle a milosrdně sejme černofialová tma.

Západní Skye

Ze stanu se dneska soukám polámaně a později, včerejší kilometráž se připomíná brnícími lokty a necitlivým malíčkem a prsteníčkem na pravé ruce.  No co už. Na vodě jsem v deset a první hodinka je za krásného bezvětří na jakoby sklem pokryté hladině. Potom se to ale proti mně nenápadně rozduje tak na F4 a vydrží to až do konce dne.  Zajímavý je, že za každým mysem je jiný vítr a vždy proti.

Dnes je to v podstatě o dlouhých přejezdech a objezdech mysů, musím přeskákat mezi všemi severními výběžky Skye.  Jako první přeskočím Zátoku Dunvegan a objedu maják na Rubha Bhatarnish, nejsevernější bod poloostrova Waternish. Chvíli přemýšlím, že bych to odsud střihnul rovnou na Rubhu Hunish, což je definitivně nejsevernější bod mého objezdu, ale bílé chundelaté hřebeny vln a seriózní protivítr mě přesvědčí, že bude lépe vsunout do přejezdu nějaký záchytný bod.

Volím ostrovy Ascrib, na kterých si dělám pauzičku na vyflusání a na jídlo. Taky je to velká tulení a ptačí kolonie, tak je i na co se dívat. I tak mě odsud čeká asi osm kilásků přejezd k výběžku Caldrih nan Ob. Před Rubhou Hunish už toho mám plný brejle a za sebou třicet kilometrů. Přemýšlím, že to pro dnešek zapíchnu a objezd si nechám na zítra, ale už dávno nemám pořádnou předpověď počasí a z vysílačky se mi nic vyrazit nepodařilo, tak se nakonec přesvědčím, že to dneska ještě není tak hrozný a že by mohlo být hůř a točím směr sever.

Přeskočím Loch Hunish a pomalu se blížím k Rubhě. Je to celkem divoký místo, vítr od severu sem tlačí vlny z celýho Minche, od vysokých útesů se odráží další vlny zpět a navíc to tu i celkem rychle teče, což vytváří  poměrně velkej mixér. Tahám z paty poslední zbytky morálu a síly a objedu to. Těžký podmínky trvají až do Kilmaluag bay ve které je malá rybářská vesnička.

Bohužel jsem tady za nízký vody a tak se skrz naplavený chcíplý řasy a bordel musím prosápat na břeh. Místo na stan najdu až třicet vejškovejch metrů nad vodou, v podstatě ve vsi na malým parkovišti. Nikdo tu ale není a tak stavím stan. Pro vodu musím pěšourem asi kilásek, což je prozatím můj místní rekord. Večer ještě zabouchám na první chalupu, kde jsou na zahradě naházený na hromadu vrše na kraby a staříka s xichtem opečeným sluníčkem a solí se ptám na předpověď. Prý:

„Dobrý to bude mladej, vítr pořád stejnej, přeháňky, ale spíš jasno“.  

Pak už dneska jenom odpočítám z mapy ujetejch jednačtyřicet kilometrů, najím se a opět upadám do komatu.

Ráno se vykopu z peří celkem brzo a ve čtvrt na deset jsem na vodě. Podmínky se přes noc trochu zlepšily a navíc mám vítr ze zadního sektoru. Ale pořád je to celkem dost o koncentraci. Dnešní etapa je skoro celá no escape zone, v podstatě je to pádlovačka kolem stometrových kolmých útesů. Jedu téměř čistě k jihu.  Míjím ostrovy Eilean Flodigarry a Staffin, kde si při nízký vodě najdu mezi balvany místečko na krátkou hygienickou pauzu, a potom pokračuju dál a dál k jihu s mořem v zádech.

Míjím fantastický vodopád u Dún Grianan, který se z útesů z výšky sedmdesáti metrů řítí přímo do moře. Jediné místo, kde se dá za dobrých podmínek přistát je Iver  Tote, malá písčitá pláž s potokem a historickými zbytky továrny na zpracování diatomitu. Vyhnu se lámajícímu surfu a zapádluju do ústí potoka.

Na břehu si dám obligátní nechutnou tyčinku, čaj a trochu si protáhnu nohy.  Se štěstím se mi podaří vyklouznout ze zátoky a pádluju dál, bez zastávky až k vjezdu do Loch Portree. Chvíli jsem tady dumal, jestli to stočím do města, od Mejdžího mám typ, že je tu u vjezdu velká mořská jeskyně, ale začínám být na kaši a nemám náladu na lidi. Přejedu úžinu a pádluju teď pro změnu podél vnitřního pobřeží ostrova Rassay, který mě trochu chrání před větrem. S tím jak jsem se výrazně posunul k jihu už je tu celkem dost civilizace tak každá rozumná pláž je obsazená farmou. Docela dlouho hledám místo na tábořiště. Až na několikátý pokus se mi daří najít slušné místo u skupiny stromů.

Stavím stan a pak beru pytel na vodu, prosolené svršky a jdu najít řeku. Tu hledám taky docela dlouho a definitivně ustavuju rekord  táboření na Skye dva a půl kilometru od vodního zdroje.  Po návratu z rehydratačního výletu si uvařím fazole a čaj, dopočítám kilásky na mapě a nastartuju kindla. Celej den jsem se na to dneska těšil.

Vodopád u Dún Grianan

Moje celkem už opotřebovaná schránka tělesná si vyžádá delší spánek a tak se do vody dostávám až kolem jedenáctý. Ale to nevadí, dneska je to už jen zkrácená poslední etapa.  Pozvolna proplouvám Narrows of Rassay, pak přeskočím na ostrov Scalpay a pádluju úzkým průlivem mezi ním a Skye. Včera večer jsem to složitě počítal kvůli proudu a hloubce vody, protože při nízký vodě se to podle mapy nedá asi projet, ale pak jsem se na to vybodnul a spolu s Janem Eskymo Welzlem jsem si řekl: „Tož projdu, projdu, neprojdu, přenesu a nebo počkám“. A klaplo to.

Akorát Neptun se rozhodnul, že mi to nakonec nedá zadarmo a když vyjíždím ze závětří ostrova Scalpay, dostávám další příděl bočního větru a krátkých sekavých vln s bílejma chundeláčema. Oproti původnímu plánu, říznout to přímo do Kyle of Lochals tedy pádluju ještě k ostrůvku Pabay, tam dorazím uplně mokrej a zmrzlej jak sobí hovno. Při močení se nemůžu ani postavit, jak to se mnou cvičí. Natáhnu si aspoň stormcag a pokračuju dál.

Už vidím most v Kyle, krosnu plavební dráhu vyznačenou plavatkami a na závěr si pod mostem ještě trochu zabojuju s proudem. Nakonec se prodřu skrz a zabočím do města k molu, ze kterýho jsem před šesti dny vyplouval.  Pomalu se vybalím, naházím všechno do Obludy a nechám tenhle projekt za zády.

Šlus of trip

Celkem jsem teda upádloval za šest dní asi 250kilometrů, tábořil mimo civilizaci a netahal s sebou žádnou vodu krom čaje v termosce. Po cestě jsem viděl tuleně, mořský orly, mořský vydry a delfíny. Samozřejmě Skye by si zasloužila víc času, dalo by se propádlovat Loch Bracadale, navštívit nějaký ty místní hrady a jiný zříceniny, nakombinovat to pěšíma tůrama.

Ale bohužel jsem měl jenom tejden. Tak pokud v létě budete mít čtrnáct dní nebo tři neděle volno, vyražte na Skye, protože je to čistá esence Skotska a úvod do drsnějšího pádlování. Budete-li mít víc štěstí než já, možná se vám podaří vidět i opalujícho se žraloka.

Kovářova kobyla a ševcova žena na vyjížďce na Rubhu Reidh (Vlčí Dech, 2016)

Kovářova kobyla a ševcova žena na vyjížďce na Rubhu Reidh aneb šedá všechna teorie zelený strom života incident managementu.

Je 24. dubna, mám svátek a volno v práci a rozhodnu se to oslavit půldenním výletem z Melvaigu, z pláže od croftu Oran Mara na mys Rubha Reidh a zpět, celkem asi 14 km. Počasí je vynikající, slunečno, vítr do 5 m/s, nicméně v Atlantiku se rozpadá nějaký tlakový útvar a do Minche od severu chodí asi metrové vlny.

Oblékám se vyjížďkově:  flísové triko, tenký neopren pod kolena, nízké neoprenové botky a touringovou bundu.  Na poslední chvíli se rozhodnu, že vytáhnu i grónské pádlo a wernera na klice, na kterého jsem zvyklý zastrkávám pod gumy jako rezervu.

Obr č.1 Rubha Reidh je za rohem
Obr č.2 Pohoda na Camas Mor

Krásně se mi podařilo odstartovat z pláže mezi dvěma vlnami. Zatočím severním směrem k majáku na Rubhě a užívám si vyjížďku. Počasí je stabilní, pěkně to houpe, po pravé straně mám výhled na útesy, oblouky a jeskyně. Dopádluju k majáku, pofotím,  zatočím na západ a mezi útesy se ještě asi dva kilometry promotám na pláž Camas Mor, která je orientovaná k severu a láme se na ní vydatný surf.

Pojezdím ve vlnách a jdu na přistání. Jsem obezřetný, byl jsem tu už několikrát a pláž jsem viděl i za nízké vody a vím, že se vlny lámou ve dvou frontách. Nejdřív klasický break point a pak  na šutrech vyčnívajících z písku těsně před pláží. Podaří se mi A1 přistání, na břehu si odskočím, dám svačinku, chvilku se posluním a otáčím na cestu domů.

Odplutí už je těžší, dostávám několik slaných facek do obličeje a buchanců do prsou, ale i tak zůstávám téměř suchý a pádluju zpět. Bez problémů točím kolem majáku, dobře mi to jede, moře mám v zádech a raduju se z perfektního dne na vodě.  K našemu croftu to  mám už asi jenom kilometr a půl, míjím jeskyně a oblouk a impulsivně se rozhoduju, že si dopřeju trochu vzrušení a podívám se zblízka. Místo znám, už jsem tu také několikrát byl. Je tu jeskyně, oblouk kterým se dá propádlovat a za ním se ostrou zatáčkou dá projet kolem strmé balvanité pláže zpět na volné moře. Akorát jsem zapomněl , že při posledních návštěvách foukal vítr z pevniny.

Obr č.3 Taková malá díra…

Napádluju do jeskyně, brzdím vlny, které mě posouvají kupředu a zatím mám stále situaci pod kontrolou.  Projedu obloukem, řežu ostrou zatáčku kolem pláže a najednou se stane několik věcí. V zatáčce ztrácím rychlost, kajak se zastavuje. V ten samý okamžik mi zleva zepředu přichází nějaké sečtené vlny a doslova mě vymejou do kouta oblouku.

V bílé vodě plné vzduchu se převracím. První eskymák se mi podařil, ale pořád nemám rychlost proti vodě, a tak mě druhá vlna znovu zatlačí do kouta a převrací. S grónským pádlem v probublané vodě nejsem schopný dokončit eskymáka, jenom se nadechnu a už jsem tam zase. Chystám se na druhý pokus, cítím, jak Poslední Královna dostává výprask od šutrů a intuitivně se v kokpitu hlavou dolů choulím a čekám kdy něco dostanu do hlavy.

Najednou je klid a já dost nešikovně visím vzhůru nohama z kajaku, hlavou se sotva dotýkám hladiny. Vlny mě zavěsily v úhlu 45 stupňů na útes, špička kajaku se opírá o dno, ocas je napasovaný v koutě skály. Voda mě občas propleskne a mě je jasný, že tohle postavení není udržitelný. Strhnu šprajdu, dám nohy k sobě a po hlavě padám do vody. Hned další vlna prázdný kajak uvolní a nese nás k balvanité krátké pláži. Voda se mi valí přes hlavu, skrčenýma nohama narážím o skály a šutry na dně, ale držím se šňůr kajaku.

Vyhodnocuju situaci a je mi jasný, že na re-entry roll nemám čas a ani dost vody pod sebou. Cvaknu kajak na towline a plavu ke břehu. Nakonec mi vlny trochu pomůžou a vyplaví mě mezi balvany. Kajak následuje za mnou. Chytnu ho za šňůry a po delším boji se mi ho podaří s plným kokpitem  vytáhnout mimo dosah vln.

Vyleju loď a na chvilku si sednu na skálu. Okamžitě se do mě dá zima a já se rozklepu, jak drahej pes. Dubnová voda v severním Skotsku má vodovodní teplotu a na  nějaký dlouhý rozplavby to prostě není. Oblékám stormcag a leju do sebe půl litru čaje z termosky. Po nějaké době se konečně zmátořím a obhlížím škody. Poslední Královna vypadá OK, zdá se, že to odnesl jenom gelcoat(!). Pro jistotu ho přelepuju tesapáskou.

Pak přijde čas na prohlídku mé tělesné schránky. Krom toho, že se občas nekontrolovatelně rozklepu a z odřených a pořezaných rukou a holení mi crčí krev to vypadá, že jsem taky vyvázl celkem slušně.  Je mi jasný, že mě tu nečekají žádná další pozitiva, tak smotám towline, stormcag nacpu zpět do dayhatche, poponesu kajak na trochu chráněné místo a velmi obezřetně startuju.

Za dvacet minut jsem doma. Kajak nechávám v přístřešku na zahradě a přesouvám se do sprchy. Druhý den nemůžu skoro vylízt z postele. Všude po těle mám modřiny. Při kontrole lodi krom odskákaného gelcoatu žádné další škody nezjišťuju.

Obr. č 4 Au au au

Přežil jsem a tak se můžu poučit pro příště. Při objektivním zhodnocení se jedná o klasický příklad potenciální chybové pasti. Jedno špatné rozhodnutí mohlo vést k velmi negativním scénářům – zranění, hypotermie, ztráta kajaku nebo ostatního vybavení.

Rozbor situace:

Náhlé ukvapené rozhodnutí, kdy jsem nerespektoval aktuální výbavu a vnější podmínky. Pro rock hopping jsem na sobě měl mít sucháč  a helmu. Volba pádla byla také špatná. Pro taškařice tohoto druhu je lepší euroblade, zejména když jsem na něj zvyklý.

+ Po celou dobu incidentu jsem měl jasnou hlavu bez známky paniky, jasně jsem věděl co a proč dělám. Měl jsem základní výbavu pro řešení situace, towline, stormcag, termosku s čajem,  repair kit a vysílačku .

Tímto děkuju Mejdžímu, že jsem si v jeho velkotovárně na kajaky mohl dát loď do kupy.

11. ročník Seakajakového sympozia

První víkend v červnu proběhla na Orlíku tradiční akce pro seakajakáře – Seakajakové sympozium. Akci zorganizoval HG sport a tentokrát jsme se sešli ve velkém počtu v  kempu na Radavě.

P1080060

Páteční večer jsme proklábosili, přece jenom spoustu spřízněných duší vidíte pouze na této akci.

P1080063

Sobotní program začal shromážděním v 10.00 h na břehu jezera u kajaků. Ke Stanďochovu velkému překvapení si většina odhasovala, že se chce věnovat nácviku pádlovacích technik, použití tow-line

IMG_7735

a záchrany a sebezáchrany. Rozdělili jsme se do menších skupin a pod vedením ostřílených seakajakářů Mejdžího

IMG_7710

a Jirky Kostínka jsme strávili pilováním svých dovedností.

IMG_7706

Ostatní během celého dne vyráželi na kratší či delší projížďky směrem Orlík a Zvíkov nebo naopak k hrázi.

IMG_7800

Večer jsme si vyslechli vyprávění Tomáše Mráčka o jejich pokusu o obeplutí skotské Vysočiny a Stanďochovo výpravě s dětmi do Švédska. V neděli se zkoušeli různé kajaky,

P1080058

k dispozici bylo i několik SUP boardů. Někteří ještě vyrazili na krátkou projížďku.

IMG_7868

Je krásné vidět, že čím dál tím víc lidí vlastní svůj kajak a i vybavení jednotlivců se hodně vylepšuje. Příští rok se prý můžeme opět těšit na cvičení na provazech (inuitská gymnastika).